O prázdnu a absolutní spojitosti

Vše, co ničí život, pochází od toho, že si člověk začal představovat v nehmotné mysli z živých hmotných buněk boha. 
Prázdný prostor neexistuje, všude něco je, a když není, pak prázdno je otiskem hmoty a otiskem prázdna je hmota. 
Bůh je vším a ničím současně. 
V každé nejnepatrnější částici spojitého kontinua je celý všepojímající a všeobsahující bůh. 
Ve své nesmírnosti a nekonečnosti.
Celá božskost je v každém nehmotném bodu, který vlastně neexistuje, neboť je jen prostorovou mezí dalších nehmotných bodů. 
Božskost je neustálý a nikdy neutuchající pohyb částic a částic částic a částic částic částic... 
Stále do nekonečna v absolutní spojitosti, co žádné částice nemá. 
Jako je světlo proudem částic i absolutně spojitým vlněním, co se nijak dělit nedá.
Nezobrazíš si boha zpodobněním ničeho... 
Klanět se modle působí nakonec utrpení. 
Vše počíná i končí, neboť nikdy nic nekončí, jen se mění v neustálém pohybu, vzniká a zaniká, září a pohasíná.
Září i pohasíná.
Vzniká i zaniká.
Božskost je všude a nikde a vždy je to celá božskost. 
Celistvá. 
Absolutně spojitá.
Nedělitelná, jež se dělí na miriády nepatrných částic...