tak snad

dny kapou jak slzy vodních hodin

někteří bojují

až jim proudy potu máčí tváře

ostatní čekají

co bude a mohou se proletět

zdevastovanými plícemi

jako vesmírem

a jako v psychedelickém snu

sledovat exponenciální křivky

v přímém přenosu

a počty

jak stoupají

pokud se lidské osudy

mění na statistické údaje

je zlá doba

bůh však teprve zemře na kříži

vstane z mrtvých a vstoupí na nebe

abychom v něj mohli uvěřit

a žít pak věčně

to by mi tak scházelo

řekl jsem si a koupil nůž

jen kvůli gastronomii

když vrhat kudlu do nebe je marné

závodí se ještě v dobývání kosmu

jako kdysi?

dnes už se jen ve všem spolupracuje

tak snad

a prachy jako vždycky hýbou světem

tak snad

Neboj, babi!

     Dostal jsem chuť na sekanou, měli však jen babiččinu. Ač jsem chtěl svou vlastní sekanou, touha po jídle byla silnější, takže jsem ji koupil i s nepříjemným pocitem, že babička zůstane o hladu.

     Jedl jsem fašírku doma u zpráv v televizi a cítil, jak mi komponovaná potravina dodává energii k přemítání. Poslouchal jsem jistého politika, jehož jsem měl vždy za vola. Nezklamal. I tentokrát žvanil nesmysly a já si uvědomil, že určité věci zůstávají neměnné a na místě vzdor všem dějinným veletočům.

     Vzpomněl jsem si i na výrok jednoho důchodce z dob, kdy jsem sám důchodcem ještě nebyl. Nevím, proč mi vlezl do mysli, asi pod dojmem blábolů politika v televizi. Tehdy ten starý pán nad současností prohlásil, že takový bordel tu nebyl ani za Hitlera. Měl pravdu, o níž vůbec nepochybuji. Co jsem se o té době dověděl, tehdy tu vládl celkem pořádek. Ale líbil se málokomu. Podle toho, co důchodce řekl, ani jemu se nejspíš nezamlouval.

     Jenže úvaha nad vzpomínkou z dávných dob mě znejistila, náhle jsem u zpráv a sekané ztratil metafyzický směr svého bytí. Co mi zbývalo než se opřít o poslední tradiční hodnoty. A každý přece ví, že tu nejlepší sekanou peče babička. Odřízl jsem část svého oběda, spolkl své poslední sousto a v duchu ubezpečil imaginární prarodičku: Neboj, babi, kousek ti nechám!

pecivál

v myšlenkách lze dojít

odkudkoli kamkoli

každou ideu mohu změnit

v její pravý opak

i v cokoli jiného

ve slově láska

stačí změnit čtyři písmena

jedno ubrat

a výraz se zvrátí na pivo

místo na světě

které je nejdál od toho

kde právě jsem

leží na protilehlé straně zeměkoule

vydat se však kolem světa

pak je nejdál pozice

kde zrovna stojím

jsem ale pecivál

proto zůstanu kde jsem

vyjde to nastejno

fata morgana

zmalovaná kantorka

starší a obézní

vstoupí do třídy

na hlavě černou paruku s melírem

zapálenou cigaretu

jako světlušku

típne o chemický vzorec na tabuli

lavice pusté a ona se zasní

jak s dlouhými havraními vlasy

čekala uprostřed exotické zeleně

až na hřbet její natažené štíhlé ruky

usedne žlutočerný tropický motýl

něžným úsměvem vábila

svobodná mihotavá křídla

Kolem zatopeného lomu v Kojeticích

Hledání ve větru

Zvedne se vítr, vtrhne do města, 
skučí, sviští, letí ulicemi, 
honí listí, řinčí okny všemi,
dneska jak zítra čeká mě cesta. 

Budu tě hledat jako každý den, 
okolo stromů, jež znají tvůj smích, 
zeptám se domů, co tají můj hřích, 
byla tu žena, přelud pouhý jen? 

Navracím se nocí, která zebe, 
navzdory větru beru za kliku,  
když zase běsy řadím do šiku, 
uvidím tě spící vedle sebe.