Odhodlal jsem se zdolat Jesenickou stovku čili stokilometrový pochod Jeseníky a okolím, když už jsem měl svá nejlepší turistická léta za sebou. Dřív patřily pěší výlety po horách i pahorkatinách či dálkové pochody k mým oblíbeným zábavám. V mládí jsem absolvoval několikrát pochod Praha–Prčice, Radotínské kolo a jiné túry, což mi vyneslo u dálkošlapů titul kamarád. Oslovovali mě tak i na pozvánkách na další akce. Moje pochodová aktivita polevila, když jsem se oženil a přišly děti, ale i pak jsem s ženou a dcerami podnikal výšlapy do Jeseníků, Beskyd, Krkonoš, Šumavy i Tater. Jednalo se ale o izolované záležitosti, ne o metodické tréninky. Na Jesenickou stovku jsem se ovšem cítil.
Nešlo tenkrát o oficiální pochod. Jeho termín můj šéf Béďa prošvihl, což ho velice mrzelo. Chtěl jít tedy dodatečně na vlastní pěst. Ne však úplně sám, takže k účasti přemlouval mě.
„Jsi na hlavu?!” hodnotila můj záměr manželka.
„Proč? Vždyť přece chodíme.”
„Nikdy jsme ale nešli sto kilometrů, a ty sám taky ne.”
„Prčice jsem šel třikrát, a to bylo vždycky pětašedesát kiláků. Stovka nemůže být takový rozdíl.”
„Jenže, kolik ti tenkrát bylo – něco málo přes dvacet.”
„Když si dobře rozložím síly, tak to musím zvládnout.”
Ženu jsem nakonec přesvědčil, nebo spíš unavil, takže už neprotestovala, ale o čem to vlastně mluvím, jsem fakticky nevěděl. Pro Béďu znamenal stokilometrový pochod běžnou věc. Byl totiž zkušený vysokohorský turista, vytrénovaný Alpami, Pyrenejemi, takže co pro něj byla Jesenická stovka?
Mělo mi být nápadné už to, že jsme vyráželi z Olomouce o půlnoci a také tempo, co Bedřich nasadil – dva kilometry velice ostré chůze a zhruba kilometr klusu, ale nedošlo mi nic, ačkoli netrvalo dlouho a měl jsem zbrusu novou nylonovou soupravu, co jsem si pro tento účel pořídil, zcela propocenou. Naše počínání vedlo k tomu, že jsem byl po dvou hodinách, kdy jsme urazili téměř dvacet kilometrů, dost vyčerpaný.
Nebýt tmy a faktu, že jsme se nacházeli v krajině pro mě zcela neznámé, jistě bych to vzdal. Mou únavu a rozčarování postřehl i Béďa, tak zpomalil, neboť nechtěl pro další cestu ztratit partnera. Následujících deset kilometrů nám trvalo hodinu a tři čtvrtě a volnější tempo spolu se čtvrthodinovou přestávkou na svačinu mi vlilo do žil nové síly.
Chytil jsem druhý dech a změnil se z apatické mátohy v krevnatého chlapíka sršícího energií. Ať jsme rázovali pěšinou ještě v šerém lese nebo po rozednění v mlze zarosenými loukami, které učinily z naší turistické obuvi nechutně oslizlé zaústění dolních končetin, pádil jsem odhodlaně vpřed a nic mě nemohlo zastavit. Ani fakt, že Bedřich, zocelený stezkami vinoucími se v nadmořských výškách dva tisíce a více metrů kolem horských velikánů, za mnou překvapivě notně zaostával.
Ohlédl jsem se a viděl již jen malou figurku kdesi v dálavách, a pak jsem ho ztratil vůbec. Zřejmě ho zpomalení chůze vyvedlo z rytmu natolik, že nyní prožíval krizi zase on. Čekat jsem na něj ale nemohl, neboť jsem cítil, že jakákoli změna tempa by znamenala můj konec. Odpadl bych definitivně, a přitom jsem se nemohl spoléhat na pořadatelskou službu ani na sběrný autobus, jen sám na sebe a na Béďovo morální povzbuzování.
Teď se mi ale šlo náramně. V euforii jsem minul hrad Úsov a pokračoval dál. Pak náhle přišel zlom. Bylo to asi na čtyřicátém sedmém kilometru. Nohy, které dosud stihla jenom únava přiměřená ušlé cestě, mě náhle rozbolely od kyčlí až po nehty na palcích a já se zhroutil do uboze se ploužící trosky. Netrvalo dlouho a Bedřich se ocitl zase vedle mě.
„Co se děje?” ptal se.
„Už nemůžu. To tempo mě zlomilo,” skuhral jsem.
„To překonáš. Nemysli na to a jdi,” radil mi.
Nemyslel jsem na nic než na bolest nohou. Totálně mě ovládla a každý další krok byl pro mě utrpením. Teď zase Béďa utíkal mně. Přijímal jsem to klidně, a i kdyby mi to vadilo, stejně bych s tím nedokázal nic udělat. Všechno úsilí jsem soustředil na to, abych dal levou nohu před pravou, pak pravou před levou, a tak dokola, a vždy jsem měl pocit, jako když došlapuji na pořádně velký hřebík. Říkal jsem si pokaždé, že další krok už prostě nezvládnu.
Nicméně jsem odklopýtal ještě pět kilometrů, když jsem se ocitl na nějaké mizerné mokré louce. Z jedné strany jakýsi odporný les, na druhé se táhly bůhvíjaké hnusné křoviny, nad hlavou ohavně modrá obloha, a Bedřich kdesi daleko vpředu.
Konečně byla ta pitomá tráva za mnou a já si mohl vykračovat po pěšině. Jenže ta zase vedla do kopce. Ve skutečnosti to stoupání nestálo za řeč, ale mně se jevila situace asi tak, jako když zdolávám posledních sto metrů na vrchol Mount Everestu, který však měl ve skutečnosti podobu vísky Lipinky pod vrchem zvaným Bradlo. Tam na mě čekal Béďa.
„Já končím,” vydechl jsem, sotva jsem k němu dorazil.
„Opravdu?”
„Neudělám už ani krok.”
Bedřich byl celkem bystrý člověk, takže už mě nepřemlouval k dalšímu pochodu. Ukázal mi pouze silnici, kterou se dostanu do obce Nová Hradečná, odkud jede vlak do Olomouce, a sám se vydal na Bradlo, a pak dál vstříc vytoužené stokilometrové metě.
Když jsem osaměl, napadlo mě – co tady pohledávám? Je neděle, půl osmé ráno, téměř neschopný pohybu trčím v kdovíjaké dědině, kde nejsou, kromě hlasů kohoutů a sem tam zaštěkání psa, patrné známky života, a v rozbolavělých nohách mám třiapadesát kilometrů!
Odšoural jsem se do čekárny na autobusové zastávce a pokukoval po jízdním řádu, jestli teď někdy nejede něco do Hradečné. Nejelo. Usedl jsem na lavičku a vybalil druhý díl svačiny. Žvýkal jsem a odpočíval asi čtvrt hodiny, a pak mě čekala potupná cesta domů. Tedy napřed do Nové Hradečné. To jsem se ale musel nejdřív zvednout z lavice.
Nebudu napínat, posléze se mi to podařilo. Dokonce jsem odlepil i nohu od země a posunul ji vpřed, potom druhou a zase první a opět druhou… Ono to půjde, zaradoval jsem se. Přede mnou se svažitě táhla asfaltová silnice mezi poli, a nikde nikdo, takže jsem se mohl beze studu pomalu a těžce plazit vpřed. Do Hradečné to bylo sotva dva kilometry, ale mně ta cesta trvala přes hodinu.
Konečně tu byla vesnice. Tedy spíš nějaká hospoda na jejím okraji. Měla zavřeno. Na trávníku před restaurací, lemovaném alejí topolů, byly dlouhé lavice a stoly ze zčernalého dřeva a také ohniště. Podle kelímků od piva, sáčků od buráků, chipsů a slaných tyčinek, asi od klobás mastných tácků a papírů poházených všude kolem, tu večer a v noci bylo veselo. Zato já jsem smutně a zničeně dosedl na jednu lavici, zul si boty a sundal ponožky, nohy položil na lavici a zjistil, že jsou zoufale oteklé. Radši jsem začal pozorovat vlnky na potůčku, který zurčel za stromy.
Náhle přijelo auto. Vystoupil muž a hned na mě vesele zahlaholil: „Co noženky, bolí?”
„Aby ne. Vždyť už v nich mám dneska pětapadesát kilometrů,” odvětil jsem nevrle.
„Jste blázen. Já, kdybych mohl, tak vjedu autem až do hospody,” řekl muž.
Ke dveřím pohostinství vedlo však několik schodů, tak se tam vydal pěšky.
Byl opět nádherný den. Slunce zase zářilo, ale já tu krásu nevnímal. Opatrně jsem si obul boty a soustředil se na cestu k nádraží v Hradečné. Znamenala pro mě utrpení. Ve vlaku do Olomouce by mi bylo dobře, kdyby se nějaký děda nedal se mnou do řeči.
„Copak vy, vám je hej, vy jste ještě mladý,” usoudil v jednu chvíli. „Ale co já. Nevěřil byste, jak mě dneska bolí nohy.”
V Olomouci pro mě bylo nejhorší, že jsem musel vystoupit z vlaku. Ze schůdků jsem slézal velmi opatrně, ale stejně jsem se na peron téměř zřítil. Kolena i kotníky mi podklesly, jako by byly z gumy. Kolemjdoucí se na mě dívali pohoršeně, jako na nějakého ožralu. Jízda do Přerova proběhla už v klidu, a když jsem tam vyšel před nádraží, bylo mi jasné, že se domů nakonec, tak či onak, dostanu. Dodnes blahořečím nezájmu přerovských pasantů, kteří si vůbec nevšímali mého bolestného potácivého šourání. Jejich lhostejnost mi připadala v té chvíli lidsky vlídná.
