Pohled na hrad Kunětická hora je za slunného dne okouzlující. Hrad sice už pár století neslouží ničemu, a je tudíž z tohoto hlediska zbytečný. Už při letmém pohledu je ale patrné, že bez něj by to nebylo ono. Jak paradoxní.
Filmaři si mě tenkrát vybrali, coby šestiletého, pár let po válce narozeného Pražáka z úplné rodiny, syna milujících rodičů, kterému nic nechybělo, abych hrál chudé, v podstatě bezprizorní slovenské dítě v nějaké zapadlé vesničce v době Slovenského národního povstání. Ta maličká rolička byla vlastně ve všem protikladná k mému životu. Tehdy jsem si to nejspíš neuvědomoval, ale něco ve mně asi zanechala, neboť od té doby velmi vnímám každý paradox. A zase. Když už jsem text své role uměl, dostal jsem spalničky, které násilně přervaly mou slibně nastartovanou hereckou kariéru.
Můj další život tím pádem už stál za houby a já si často říkám, kde bych dnes mohl být a se mnou celá společnost, kdyby se tehdy na spalničky očkovalo. Z toho je patrné, jak je vakcinace pro jedince i společnost zásadní věcí. Takhle jsem byl celý život po absolvování škol v pr...acovním procesu. Mám však dobrou paměť, takže znám dvojjazyčně slova Otčenáše dodnes, a když jsem někdy bědoval nad svým zpackaným životem, mohl jsem o modlitbě přemýšlet. Sdělím rovnou, že je mi z duše protivná, jako ostatně každá jiná. Je mi proti srsti domáhat se něčeho od vyšší instance a prosit ji o to, na co má člověk nárok, tedy když se sám přičiní. Nechám ale satiry a radši veřejně proberu, co je Otčenáš.
Otčenáš je vlastně dílem takové podlézavé a servilní uctívání Šéfa a dílem seznam požadavků, které modlící se ovečky na něj hned vzápětí nakladou, co by jim měl jako poskytnout, aby přežily a nevyžraly zemi až na úhor. Takže se v podstatě domáhají sociálních jistot a právního státu a svalují odpovědnost za své životy a problémy na ústřední vedení, protože Otec rozhoduje ve trojici se Synkem a Duchem Svatým. Avšak z formulace nároku „chléb náš vezdejší dej nám dnes“ očividně vystupuje krátkozrakost předků. Dnes se nacpou a co zítra?
Člověk se má prý ale spolehnout na Boha, že jej nenechá na holičkách, jako to udělali dávní Židé, kterým na jejich pouti z egyptského otroctví do země zaslíbené posílal Hospodin denně shůry manu. Chuťově prý byla hnusná, ale měli aspoň co do úst, a znáte, co se říká a darovaném koni a jeho chrupu. Tedy se dávní Židé cpali manou, aby mohli čtyřicet let bloudit na tom kousku země, která se rozkládá mezi Egyptem a Izraelem. Jaké to dokonalé podobenství současnosti. Blahořečíme vrchnosti za odporné drobty, které jí odpadávají od mlaskajících tlam, a přitom se motáme v kruhu.
Tak úplně hloupí však bibličtí Židé přece jen nebyli. Chtěli něco hmatatelného a viditelného, k čemu by se mohli modlit. Pročež jim Mojžíšův bratr Áron zhotovil po vzoru egyptského Apise zlaté tele. Avšak Hospodin nesnášel a tvrdě trestal modloslužebnictví, a tak přikázal Mojžíšovi, aby shromáždil věrné a nevěrní (tedy modláři) byli pobiti. Z toho je zřejmé, že Bůh je koncentrovaná láska. Dnes je obdobou Zlatého telete například video z Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích, v němž prezident podepisuje svolání Sněmovny na listině, kterou mu předložil jeho kancléř. Tady je myslím to podobenství se Zlatým teletem dokonalé. Nebo že by se jednalo o prase? No, nebudeme bazírovat na detailech.
Jisté však je, že dávní Židé na budoucnost nemysleli a důsledkem byl bídný svět. Potopa, kterou to chtěl Otec napravit, nakonec kvůli praotci Noemovi nevyšla, tak se holt bída světa přelila až do současnosti. Je jasné, že musela přijít nějaká nová zkáza. Ta se na nás valí už v bůhvíkolikáté vlně. My zatím odoláváme a cpeme se čím dál dražší nechutnou manou z Penamu a čekáme, až se Šéf přesune s konvojem zdravotníků do Lán, aby jmenoval nového premiéra a vzápětí blokoval ustavení jeho vlády. To jsou paradoxy, chtělo by se říct.
