V kubistickém labyrintu

 

Dívka jako Picassův Sen 

     Lili bydlela kousek za ďáblickým hřbitovem obehnaném kubistickou zdí. Filip v tom nikdy neviděl souvislost. Až teď, když volala, že má rakovinu, mu zatrnulo. Ve dveřích se mu vrhla kolem krku. Mlčky ji hladil po vlasech. Na sedačce v pokoji se pak líbali.
     „Strejdo, mám hrozný strach.“ 
     „Já vím. Dáme cigaretu?“ 
     Usmála se a zapálila oběma.
     „Neměla bych teď kouřit.“
     „Dokážeš s tím hned seknout?“
     „Asi ne.“ 
     „A postupně to omezovat?“
     „To bych mohla zkusit.“
     „Tak se s tím teď netrap.“
     Na balkóně se jí zeptal, jak se cítí. 
     „Teď dobře. Než jsi ale přišel, měla jsem bolesti, teplotu, byla jsem malátná. Bojím se, co se mnou doktoři budou dělat, jak na to moje tělo bude reagovat, a jestli to bude vůbec něco platný.“
     Nevěděl, co má říct, tak Lili zase jen hladil po vlasech. 
     „Mám jít na nemocenskou,“ řekla v pokoji. „Ale já nemůžu, v práci mě potřebujou, jsme tam teď úplně zavalený. Co myslíš, strejdo, dalo by se to léčit ambulantně?“
     „Blázníš? Co ti říkali doktoři, Lili?“
     „Že si mám nechat u praktický lékařky napsat nemocenskou.“
     „Tak o čem dumáš? Na práci se vybodni. Budou se bez tebe muset obejít.“
     „Ale já je nemůžu nechat ve štychu.“
     „A oni by tě nenechali ve štychu, kdyby chtěli, aby ses nešla léčit?“
     „To máš pravdu,“ něžně se na něj usmála.
     „Jasně, že mám. Nedostala jsi přece nějakou chřipku. Teď musíš dát všechny síly do toho, aby ses uzdravila. Do telefonu jsi mi povídala, že máš nadějné vyhlídky.“
     „Ta doktorka to říkala. Jistě to prý tvrdit nemůže, ještě musejí udělat nějaký testy, ale že by se podle jejích zkušeností ten nádor mohlo podařit zničit.“
     „No tak, Lili. To je snad dobrá zpráva. A teď musíš bojovat, nesmíš upadnout do nějaké deprese. Vyžeň si z hlavy strach, mysli dopředu. Ty se uzdravíš. Nepřipouštěj si vůbec, že by to mohlo dopadnout jinak.“
     Čím víc naděje do svých slov vkládal, tím víc rostl jeho vlastní strach o ni. Zdála se mu vždycky bezbranná a křehká, a tomu nedokázal odolat. Zálibně na ni koukal, ale myslel na to, že uvnitř jejího krásného těla roste nádor, který ho stravuje. Chtělo se mu řvát. Proč zrovna ona? Tak mladá a nádherná. Má přece všechno ještě před sebou. Uvědomoval si, že podobné myšlenky nemají smysl a otázky zase odpovědi, ale ubránit se jim nemohl.
     „Jsem děsně ráda, že tě mám. Jsi můj moudrej strejda. Málem jsem tu zešílela strachy, než jsi přišel. Teď ale začínám věřit, že to dopadne dobře.“
     „Samozřejmě, že to dopadne dobře. Jsem tu pořád pro tebe.“ 
     V duchu si ale říkal: kdybys věděla, Lili, jak hrozně se bojím, že mi umřeš.
     „Jak tu můžeš být pro mě, když máš ženu a nechceš, aby se o nás dověděla?" 
     „Liliano! Pojď ke mně.“ 
     Na okamžik se zatvářil nešťastně, pak se usmál, přisunul se blíž a objal ji, jako by ji chtěl ochránit nejen před nemocí, ale před vším nebezpečím světa.
     „Teď je mi dobře.“ 
     Důvěřivě se mu schoulila v náručí. Vydrželi tak dlouho. Snažil se být klidný, aby nic nepoznala, ale ten děs, který cítil, nebyl k vydržení. 
     Začal radši myslet na to, jak ho Lili oslovovala důsledně strejdo, i když byli spolu sami, a dokonce i v intimních chvílích. Sice to poněkud neutralizovalo jejich sexuální touhu, ale nechtěla se splést hlavně před svými rodiči a jeho ženou. On byl totiž skutečně jejím strýčkem, protože jeho manželka a Lilianin otec byli sourozenci. A Lili nechtěla riskovat žádný trapas, i když se vídala se svými rodiči málo, a s tetou, tedy jeho ženou, se neviděla už dávno. S ním se sblížila potom, co se náhodou potkali v Praze na výstavě kubismu. Byl celý paf z toho, že se zajímá o tento malířský směr, a ještě víc z její krásy.
     „Přemýšlel jsem o tom a nevidím jiný řešení,“ řekl nečekaně do ticha.
     Zvedla hlavu a zvědavě se mu dívala do očí: „Jaký řešení?“
     „Musíme se rozejít.“
     Vyskočila, jako by jí vymrštila pružina a vykřikla: „Filipe!!!? To nemyslíš vážně!“
     Snad poprvé v životě mu řekla jménem. 
     „Před chvílí jsi vykládal, že tady budeš pořád pro mě.“
     „Právě proto se musíme rozejít, nemůžeme zůstat spolu. Ale tvůj strejda budu pořád. Řekneme to i tetě. Jako že jsem tě náhodou potkal, ty jsi mi všechno pověděla a já jsem zůstal dneska s tebou, a pak tu pro tebe budeme oba, já i teta. Postaráme se o tebe, když máš rodiče na druhým konci republiky. Teta se ale nesmí dovědět, že jsme ji podváděli. Začala by strašně zuřit a vyčítat, a to teď nepotřebujeme. Musíme se soustředit na to, aby ses uzdravila.“
     Sypal to ze sebe a připadal si sám sobě odporný, jak se naráz zbavuje nemocné milenky, problému s manželskou nevěrou, a ještě využil její nemoc jako výmluvu na dnešní den. Liliana na něj zírala jako na zjevení. Vůbec se jí nelíbilo, co jí právě vyklopil a byla z toho zmatená. Už už se chystala vybuchnout, ale neměla na to sílu, protože se jí vracely bolesti. 
     „Asi máš pravdu, strejdo,“ řekla váhavě, když jí přešel vztek z jeho návrhu. „Stejně ale nechápu, proč se musíme rozejít. Nebudeme spolu spát, ale jinak to může zůstat, jak to je. Nebo ne? A co my dva, až se uzdravím?“
     „Tak mluv pořád – až se uzdravím. Slovo – jestli – si vyžeň z hlavy. A potom budu pořád tvůj strejda, a ty si najdeš hodnýho chlapa a budete spolu šťastný. Nemůžeme už ale být spolu jako teď. Rozumíš?“
     „Nerozumím. A takovýho, jako ty, už nenajdu.“ 
     „Ale najdeš. Mysli pozitivně. To ti taky pomůže.“
     Dívala se smutně a znovu se mu schoulila v náručí. S rukou kolem jejích ramen se opíral o polštář sedačky a civěl na zeď, kde visela reprodukce Picassova obrazu Sen. Blonďatá dívka v bílém s jakousi modrou sukýnkou na něm spí v červeném křesle s hlavou vyvrácenou k pravému rameni a s rukama sepnutýma v klíně, kolem krku barevné korále, levé ňadro napůl odhaleno, za křeslem hnědý závěs s květinami v kosočtvercích geometrického vzoru na zelené stěně. Stín kolem nosu roztíná hlavu dívky vedví a jakoby z ní vystupuje do spár obložení stěny. Barvy figury i křesla jsou jasné až jásavé, pozadí tlumené.
     Obdiv ke kubismu byl tím hlavním, co ho s Lilianou sblížilo. Neznal mnoho mužů, kterým by se tento malířský styl líbil a ženu žádnou. Lili byla jediná. Pablo Picasso je synonymem kubismu. Úžasný, skvělý malíř a hnusný člověk, co se o něm dověděl. Zdál mu takový hlavně kvůli vztahům s mladými holkami. Když mu bylo sedmdesát, tak si údajně uvědomil, že už není pro mladé ženy tolik atraktivní a vypadá vedle nich spíš směšně. Namaloval pak několik kreseb znázorňujících ošklivého trpaslíka a krásnou mladou ženu. A přesně tak se Filip právě cítil.
     Obrátil oči k Lili a zjistil, že spí. Opatrně, aby ji nevzbudil, ji položil na sedačku. A ještě, než došel pro deku, kterou by ji přikryl, díval se na ni zálibně i zoufale, a v jeho představách se proměnila v onu ženu z Picassova Snu. Teď byla Lili ještě nádherná a v jásavých barvách. 

Dívka s horkou čokoládou 

     „Moc jsem se snažil, abych tě nemiloval, Lili, abych tě měl rád už jen jako svou neteř, ale nejde to.“ 
     Hleděl na ni fascinovaně, jak proti němu seděla u kavárenského stolku.
     „Já to vím, Filipe.“ 
     Liliana ve žlutém klobouku se neznatelně usmála, sklopila víčka a zvedla hrnek s horkou čokoládou k ústům. V té chvíli vyhlížela úplně stejně jako žena z jednoho kubistického obrazu, který Filip nedávno viděl. Zasněná, ostýchavá, tajemná, něžná a krásná, snad poněkud unylá, z půvabných linií jejího trojúhelníkového obličeje a dlouhého krku ho až bodalo u srdce, její malá našpulená ústa vypadala vážně jako jahůdka. 
     Uždíbl dezertní vidličkou kousek kubistického věnečku, strčil jej do pusy a zahlédl koutkem oka, jak si Lili dvě ženy u vedlejšího stolku nepřátelsky prohlížejí. Zřejmě je dráždila Lilianina smutně vznešená vizáž. Nejspíš se domnívaly, že si tady hraje na dámu, a proto má na hlavě ten klobouk. Jen Lili a on v této kubistické kavárně věděli, že kloboukem zakrývá následky chemoterapie.
     „Primář říkal, že to vypadá nadějně, že nádor skoro zmizel.“ 
     „To je moc dobře. Vidíš, věděl jsem, že se uzdravíš.“ 
     „Nevěděl. Naopak ses mě chtěl zbavit jako milenky, když jsem ti řekla, že mám rakovinu. Navrhoval jsi, že budeme zase jen neteř a strýc. Bál ses mě milovat, aby tě tolik nebolelo, až umřu. A kdybys mě už nemiloval, nemusel bys ani přiznat své ženě, že ji se mnou podvádíš. Bylo to od tebe hnusný, Filipe!“ 
     Měla pravdu, tak nějak to bylo. Prohlížel si Lili, na pravou tvář jí dopadaly paprsky odpoledního zimního slunce. Působila jako ze zlata, levá tvář se utápěla v modrém šeru a nad ní, na spodní straně krempy jejího klobouku, se usadil temně rudý stín a jemu se zdálo, že má půlku obličeje ponořenou do noci, nad kterou září z černé oblohy hvězdy. Jenže to byly pouhé odlesky z kubistických lustrů na stropě kavárny.
     „Odpusť mi, Lili, jestli to dokážeš. Nevěděl jsem kudy kam, ale to není omluva, že jsem se zachoval sobecky. A stejně jsem tě nepřestal milovat a ženě jsem beztak přiznal, jak to s námi je.“
     Liliana poslouchala stále se sklopenými víčky, takže měl Filip dojem, že spí. Teď ale otevřela doširoka oči a upřeně se na něj zadívala.
     „Opravdu?“ 
     „Ano.“
     „A co na to teta?“ 
     „Rozešli jsme se. Odešla ode mě.“
     „Proč jsi to udělal?“ 
     Nejdřív neodpověděl, ale ohlédl se za sebe a v mozaice kubistických zrcadel, které pokrývaly celou stěnu, spatřil své a Lilianiny několikanásobné odrazy, jež se mu začaly v mozku rychle skládat do živého kubistického obrazu. Rázem viděl sebe i ji z různých stran najednou, tak, jak to umí zobrazit jen kubismus, ale člověk se musí umět dívat. Ve zdejším prostředí to bylo přízračné i příznačné. Vrátil pohled k Lilianě.
     „Nemohl jsem v té situaci ženě dál lhát. Musel bych se hanbou propadnout.“ 
     „Udělal jsi dobře. Pravda je lepší, i když je těžké se s ní vyrovnat. Aspoň pak ale může člověk žít sám se sebou.“ 
     Liliana se napila čokolády.
     Uvědomil si, jak ta dívka ve žlutém klobouku naproti němu dospěla, jak vlivem své kruté nemoci zmoudřela.
     „Lili!“ 
     „Teď už můžeme být spolu, opravdu šťastní a nemusíme nikomu lhát, Filipe.“ 
     Tentokrát se skutečně usmála. Pak už jen mlčeli, zamilovaně se na sebe dívali, jedli zákusky a pili víno. Nakonec odešli z kubistické kavárny a na ulici se do sebe zavěsili. Ušli pár metrů podél velkých výloh restaurace v přízemí, odstoupili od sebe i od domu a vzhlédli vzhůru k Madoně s dítětem na rohu domu v zamřížovaném altánku v prvním patře, kde se nachází i kavárna a kde ještě před chvílí seděli. Vážné černé tváře matky a dítěte nad bílým rouchem s bohatými zlatými ornamenty na ně netečně shlížely a jejich hlavy zdobily zlaté koruny. Právě podle této barokní sošky dostal kubistický dům název U Černé Matky Boží.
     Obrátil hlavu k Lili a všiml si, že temně rudý stín na spodu krempy jejího klobouku nezmizel, i když byla teď natočená ke slunci právě touto stranou obličeje. Pochopil, že to není stín ale krev a konečně mu došlo, co symbolizovala. Prudce vrátil pohled k Madoně a pomyslel si, že její strnulý výraz přesně vyjadřuje boží podstatu – bůh shůry lhostejně sleduje trápení i radosti lidí. Bůh mlčel a neprojevil nejmenší zájem ani v nemocnici, když Filip svíral Lilianinu ruku, jež najednou ochabla a zůstala mu bezvládně v dlani jako kus neživé hmoty, kterou také v té chvíli byla.
     Marně se nyní rozhlížel po dívce v klobouku. Už vedle něj nestála. Krutou nemoc nedokázalo nic zastavit. Filip byl sám a zoufalý. Opět koukl na Madonu s dítětem a dostal z toho pohledu závrať, až zavrávoral.
     „Potřebujete pomoc, pane?“ ozval se mladý ženský hlas vedle něj.
     Ohlédl se a uviděl dívku a mladíka, který ji držel za ruku. Vypadali tak šťastně.
     „Je vám špatně?“ 
     Filip na oba napřed mlčky zíral a potom řekl: „Je mi dobře, jen jsem asi zešílel.“ 

Dívka v pavoučím domě 

     Liliana nebyla s Filipem už rok, ale chyběla mu stále stejně bolestně. Viděl svou neteř i lásku na věčnost všude. Co však s obrazy vytvořenými steskem. Jen občas se jeho vize zdánlivě zhmotnila a Filip měl potom dojem, že je Lili u něj.
     Jako třeba když s ní plul dvoranou Legiobanky, která připomíná loď. Netušil, proč do Paláce Archa Na Poříčí vůbec šel. Neměl tam žádné zařizování, jen spády, neboť ten dům je vrcholným dílem rondokubismu a kubismus si Filip zamiloval v okamžiku, kdy se na výstavě tohoto uměleckého stylu setkal s Lilianou.
     Svou Lili viděl také v každém letadle v Leteckém muzeu poblíž kbelského letiště. Neměl zdání, co ho tam zavedlo. Pak náhle ucítil, že jeho neteř, jeho sladká milenka kráčela vedle něj. Bylo to tak intenzivní a živé, jako by to mohla být pravda.
     „Jsem šťastný, Lili, že jsi tu zase se mnou.“ 
     „Já vím, Filipe.“
     „Kde jsi se tu vzala?“
     „Jsem s tebou vždycky. To přece víš.“
     „Ano. Ale takhle…“
     „A víš taky, že s tebou už nikdy nebudu skutečně.“
     „Ano, vím.“ 
     Byla stále stejně něžná, křehká a krásná jako tenkrát, když se mu s úděsnou konečností ztratila pod barokní soškou Černé Matky Boží na rohu domu mezi okny kubistické kavárny, kde spolu prožili poslední chvíle. Hlavu jí zdobil zase ten žlutý klobouk s temně rudým stínem na levé spodní straně krempy, který signalizoval její krutou nemoc.
     „Pověz mi, Liliano, co děláme zrovna tady?“
     „Neptej se. Včas se to dozvíš.“
     Lili se usmívala, ale v očích měla bolest. 
     Rozhlížel se po exponátech letadel a v jejich kabinách viděl Lili, její tvář, temeno hlavy, oba profily... Vzápětí se obrazy z kokpitů se složily do jediného obličeje Liliany. Znovu obrátil oči k letadlům a s jeho pohledem se rozlétly fragmenty její hlavy zpět do pilotních kabin. Tak nějak vidí svůj model malíř, když tvoří kubistický obraz.
     „Pojď odtud pryč.“ 
     Souhlasila. Ještě, než opustili areál muzea, zahlédl na kole posledního letadla, které míjeli, velkého pavouka. Čímsi Filipa upoutal, tak se k němu sklonil a přísahal by, že ten osminohý tvor měl Lilianinu tvář.
     „Pojeďme do ZOO,“ zaprosila.
     „To myslíš vážně? Chceš do zoologické zahrady?“
     „Nechci, strejdo. Já tam musím.“
     Řekla to s tak příšernou jistotou, že raději nic nenamítal. Za chvíli už řídil auto do Troje. Seděla vedle něj jako socha, jen ta rudá skvrna pod krempou jejího klobouku k němu vysílala bodavé impulsy, i když ji vlastně neviděl.
     Od vchodu zoologické zahrady šli kolem červených pand, urzonů, indonéské džungle, ledních medvědů, vyder, zeber, nosálů, lam, údolí slonů, hyen, vlků, sov, tygrů, levhartů, kiangů, jelenů a všichni ti tvorové měli podobu kubistických obrazů, jak se Filipovi zdálo. Dorazili ke Gočárovým domům. Lili šla rychle a rozhodně, zvířat si vůbec nevšímala.
     Až když stáli před jedním ze dvou červeně, modře a bíle zdobených dřevěných domů, které vytvořil Josef Gočár v rondokubistickém stylu, Filipovi to došlo. Dům U Černé Matky Boží s kavárnou, Palác Archa i tyto domky, to vše jsou kubistická díla slavného architekta a kubismus je zase pojítkem mezi Lilianou a Filipem. Letecké muzeum mu pak mělo připomenout, že tyhle domky na konci zoologické zahrady stály kdysi na kbelském letišti. I ten pavouk s Lilianinou tváří na kole letadla dostal smysl, protože v dřevěnici, před níž stáli, probíhala výstava sklípkanů.
     Liliana vešla dovnitř a Filip ji následoval. Už nespěchali, ale kráčeli pomalu kolem terárií s velkými pavouky. Mnohé lidi tito živočichové děsí nebo odpuzují, štítí se jich, on je však pozoroval fascinovaně. Jsou přízrační a dokonalí, řekl si. Mrkl na Lilianu a všiml si, že se její pohled do pavouků přímo vpíjí. Konečně objevili terárium obývané třicet centimetrů velkou samicí sklípkana. Lili stála nehnutě a vypadalo to, že ty dvě spolu rozmlouvají nějakou nezvučnou řečí.
     Vždyť je to absurdní, pomyslel si. Už je to přece rok, co Lili podlehla rakovině. Byl u toho, když v nemocnici náhle ochabla její ruka a zůstala mu bezvládně v dlani. Teď si vybavil, že mu její mrtvá ruka s vyzáblými prsty připadala jako velký pavouk, jemuž chybějí tři nohy.
     Díval se na obrovskou samici sklípkana a měl dojem, že se zvětšuje a zplošťuje, přičemž tělo, klepítka i dlouhé nohy členovce nabyly geometrických tvarů, prostředí okolo něj se změnilo v barevné plochy, až celý výjev vytvořil kubistický obraz. Obrátil se k Lili a s úžasem sledoval, jak se její postava rozkládá na ostře řezané části, které procházejí sklem terária a vstupují ústním otvorem do pavoučice. Jeho milenka se mu po dílech ztrácela z očí.
     „Chci jít s tebou,“ stačil ještě zavolat.
     Lilianina neživá ruka se k němu natáhla, Filip se jí chytil a zmizel v kubistickém obrazu obrovské samice sklípkana. Láska na věčnost se naplnila a nezbylo po ní nic.
     Jen kubistická zeď ďáblického hřbitova čněla svými hroty k nebi. Kdo chce, může si myslet, že za ní odpočívají Liliana a Filip v lese vzpomínek. 

Na útěku

     Teď ještě ne. Tolik toho má udělat. A co s tím, co udělal? To jako není nic? Všechno zmizí? Všechno, co prožil a cítil? Jen tak? Tolik miloval a toužil. Tolikrát vyhrál a tolikrát prohrál. A všechny lásky a hádky, všechny radostí a bolesti, veškeré štěstí – nic z toho tady už nebude? Nikdy a nikde? 

     První láska. Kdyby ho neopustila, mohlo být všechno jiné. Miloval ji, ale naplnění nepřišlo. Byl už tak blízko. Vykouřili jointa a její obavy se rozpustily. Líbal ji. Všimla si pavouka na tmavomodrém ubrusu. Děsně se vylekala. Vysmál se jí. Urazila se. Nechala ho. Byly další ženy. 

     A co to ostatní? Není možné, aby se všechno jen tak rozplynulo. Aby se to ztratilo. Kam? Aby se on rozpustil v čase. Co bude pak? Tak rád by to líp promyslel. Vrátil čas a prožil znova, co ho potkalo. Aby se mohl rozhodovat znovu. Jen mít čas opět všechno probrat. 

     Hlava se točí, jako když ve spirále stoupá vzhůru. Závrať. Nemůže nabrat dech. Ticho a tma. Zase ta rotace vzhůru. Mizí v ní čas. Moci se zastavit. Mít tak čas. Čas. Čas. Oni mě ale nenechají.

     Prchá před nimi starou továrnou. Běží rychle a oni za ním. Proč ho honí? Proč před nimi utíká? Neví. Nemůže o tom přemýšlet. Stále mu dýchají na záda. Pořád ta šedá betonová zeď. Za rohem snad budou dveře. 

     Jen další ulička. Plno odpadků a harampádí. Slyší je dupat. Konečně díra po vratech. Prudce zabočí. Schová se za stěnou. Nemůže tu zůstat. Najdou ho. Ale kam? Uvidí železné točité schodiště.

     Rozběhne se nahoru. Kovová ozvěna jeho kroků. Prozradí ho. Už mu zase jsou v patách. Namáhá svaly. Lapá po dechu. V nohou má křeče. Jsou blíž a blíž. Schody končí rezavými dvířky. Rozrazí je. Za nimi tmavá chodba.

     Poslepu vyrazí do neznáma. Další dveře a veliká prostora plná lidí. Vypadají uboze a místnost zchátrale. Na co čekají? U stěny lavice. Za ní hromada celt. Odstrčí sedící lidi. Zahrabe se do haldy. 

     Před okem díra v celtě. Už tu jsou. Může je pozorovat. Tmavošedé uniformy. Mají samopaly. Pokřikují na sebe. Nerozumí jim. Neurvale vrážejí do lidí. Hledají ho. Jeden samopalem pokyne lidem na lavici, ať vstanou. Začne se prohrabávat celtami. Brzy toho nechá. 

     Objeví se jiný. Jde najisto. Bajonetem odhrne cíp celty. Dívá se mu přímo do obličeje. Má dívčí tvář a chladné modré oči. Mlčky a nehnutě na něj civí. Přikryje mu opět celtou hlavu. 

     Srdce buší až v krku. Proč ho nechal být? Stále se schovává. Lidé volají. Chlapi se samopaly jsou pryč. Konečně vyleze. Bez zájmu davu zmizí. Beznadějná čekárna je už za ním. Chodba vede k točitému schodišti. Je kamenné. Stoupá vzhůru. Netuší, kam jde. Zase je uslyší. Ženou se za ním. Přidá na tempu. Nemůže nabrat rychlost. Už ho málem mají.

     Uvidí ve zdi niku. Skočí do ní. Nehybně stojí. Snad si ho nevšimnou. Probíhají v řadě kolem. Poslední dva se před ním zastaví. Jeden na něj ukáže. Rozchechtá se. Něco si povídají. Nerozumí jim. Druhý, ten s dívčí tváří a chladnýma modrýma očima, do prvního šťouchne. Oba odejdou. Už podruhé ho zachraňuje. Proč?

     Sleze z niky. Znovu stoupá po schodech. Proč jde za nimi? Proč ne dolů? Musí jít. Ze schodiště vyjde na terasu. Dlouhý stůl s modrým ubrusem. Na něm plavovlasá dívka s chladnýma modrýma očima. V tureckém sedu. Vždyť je to ten s bajonetem. Vždyť je to dívka. Jeho první láska. Ptá se, co tady dělá. Dívka se jen usmívá. Obličej jí září.

     Říká, že ji tehdy miloval. Že se s ní chtěl milovat. Dívka odpovídá, ať ji miluje teď. Už jí objímá. Svléká. Nechá ho. Už je v ní. Dívka je netečná. On se snaží. Ona se hlasitě směje. Ledově se směje. Zní to jako kvokání. Dělá, co umí. Stále jen apatie. Pořád ten hnusný smích. Už to nevydrží. Udeří. Její tělo ochabne.

     V očích má slzy. Bere ji do náručí. Míří s ní do bezpečí. Za dveřmi čekají dva obrovští pavouci. Trůní v protějších rozích. Metrové nohy. Jsou zhulení. Ví to. Mají chladné modré oči. Vypadají zhuleně. A ty jejich sítě. Vyplňují celou místnost. Jsou tak schizofrenní. Vlákna tvoří bizarní obrazce. Až přechází zrak. Jak projít na druhou stranu? 

     Zaslechne zvuky běhu. Oni se zase blíží. Musí dál. Vykročí do sítí. Rozestupují se. Jedna. Druhá. Třetí… Pavouci se tváří pobaveně. Všechny sítě se rozestoupily. Je na druhé straně. Zády odtlačí dveře. Betonová plocha bez zábradlí. Kouká do bílého nebe. Položí dívku na zem.

     Mír kolem. Oddechne si. Unikl. Vzápětí slyší lomoz. Zase oni. Beztvarý hluk. Mění se v zoufalý křik. Žalostné kvílení. Pronásledovatelé padli do divných sítí zhulených pavouků. Nastane ticho. Velká úleva. Sklo je vysypané. Zůstala po něm pokroucená díra. Jen stěrače před ní stále stírají vzduch. Hledí na nehybnou dívku. Působí klidně. Ale ty modré oči… Ty vytřeštěné chladné modré oči! Ty jeho mrtvé modré oči! 

marně

sedím na Vassholmen u Själlandu 
a bez zájmu a marně tedy  
koukám na jakési Tärnö

je to jako když 
pozoruji krásnou ženu
a ona netuší
chudinka
co si marně představuji
že spolu děláme

zbývá mi jen 
završit marný den
švédskými masovými kuličkami

Kdo nad námi bdí

Obraz rakouského malíře Ferdinanda George Waldmüllera
„Die Erwartete“ z roku 1860 (v překladu Očekávaná)

     To jako fakt? V 19. století iPhone v rukou dívky, která přichází kamenitou cestou vedoucí po okraji mělké strže? Aspoň to tak vypadá v jednom obrazu. Vložil jí mobil do dlaní nějaký cestovatel v čase? Odkud však Očekávaná bere signál pro svůj mobil a kde dobíjí baterii?

     Prý ale v obrazné skutečnosti drží ta dívka modlitební knížku. Za keřem schovaný mladík v kloboučku a s růžovou kytičkou v ruce. Když na celý výjev koukám, tak si říkám, jestli to není jedno. Současné pohotové přenosné telefony jsou beztak konfesí doby, jen místo boha nad námi bdí telekomunikační družice. 

Lotouše

nadchází soumrak
míjíme obec Slaný Lotouš
co jestli další bude
Sladký Lotouš
když náhle uvidím
dva smějící se pštrosy

říkám si hned

že pštrosí biftek na sladko
nebude nic moc

nikdy se nevyplní vše

jsem odpovědný
za všechna rána 
všechny večery

několika slovy
zasáhnu při večeři ženu
jako nepřítele
ač bojujeme na téže straně

mohu uvést na svou obhajobu

že nemám v úmyslu nikoho svádět

ošetřím poraněná místa
nikdy se nevyplní vše
sny ještě nedozrály
jen bílé vousy na zestárlé tváři

Čtvrtící den

Vpravo vrch Hradiště nad obcí Stradonice,
kde stávalo velké keltské oppidum.

     Noc byla tak tmavá, když jsem se probudil. Vstal jsem a díval se oknem do černa. Jen pár světel se třpytilo v dálce za řekou, kde jsem tušil domky malé vesnice. Tam mezi nimi se v kamenných zdech skrývala Bludovka, v níž kdysi bydlela moje Alina.

     Sotva jsem na ni pomyslel, musel jsem se tam vydat. Voda teskně šuměla, když jsem dorazil k řece a vešel na můstek. Prkna pode mnou se zvedala, jejich ozvěna mě trýznila, na horizontu jsem cítil stín plochého kopce nad vsí.

     Usedlost patřila po generace rodu Wahnů a říkalo se jí Bludovka, protože Wahn je německy blud. Teď už byla dlouho opuštěná. Branka ve zdi nikdy nepovolila, až nyní. Vstoupil jsem. Odkud se bralo v bezměsíčné noci chladné světlo? Odhalovalo dvůr zarostlý náletovým křovím a vysokou trávou. Stříbrný svit se rozléval až k chodníku podél zdi domu. Šel jsem po lesklých plochých kamenech kolem vrat kůlny a chléva, nájezdem na terasu, přede mnou dřevěné schodiště na ochoz v patře stavení. Šlápl jsem na první vratký schod. V trávě na dvoře se mihl stín.

     „Alino, jsi tu?“

     Proč se ptám, když vím, že tady nemůže být. Schody i veranda vrzaly. Stiskl jsem rezavou kliku dveří. V záhadném matném světle jsem uviděl chodbu s vyšlapanou dlažbou, na jejím konci další dveře. Náhle se samy rozletěly. Úlekem jsem ztuhl, ale už se nic nehnulo. Asi průvan, jak jsem otevřel.

     Váhavě jsem pokračoval do kuchyně a dál do pokoje. Otoman, jakási truhla, starý sekretář plný sklenic, hrnků, talířů, misek a karaf, masivní stůl se čtyřmi bytelnými židlemi stál uprostřed. Na něm pár talířků, příbory a sklenice. Zdálo se, že se tu kdosi právě chystal k jídlu, ale na všem ležela vrstva prachu.

     Otřel jsem kraj víka truhly a sedl si. Z pokoje útočila skoro hmatatelná tíseň, jako by se zatuchlý vzduch změnil v hustou kaši, která mě utlačovala. Zachytil jsem, jak cosi kmitlo přes škvíru pod dveřmi do sousední místnosti.

     „Alino, jsi tu?“

     Žádná odezva. Přešel jsem do úzké ložnice. Skříně, postele, a hlavně obraz s vyřezávaným rámem, ztemnělá malba, čísi portrét, nezřetelná hlava. Upřeně jsem na ni zíral. Vtom se zdálo, že obličej vystupuje dopředu, jeho rysy ale zůstaly v mlze. Tvář se pak na chvíli zaostřila a vzápětí obraz ztmavl. Zapamatoval jsem si ánfas mladé ženy, veliké onyxové oči, antracitové vlasy do čela a ke krku, přiléhající těsně k hlavě jako přílba.

     „Alino Wahnová!“ vykřikl jsem.

     Popadl mě strach a držel v zátylku. Vrátil jsem se k truhle a otevřel ji. Na starém oblečení ležel stříbrný řetízek s medailonem, v něm fotka Aliny. Připnul jsem si ho na krk a v té chvíli věděl, že musím pryč z domu na vzduch.

     Venku jsem zamířil k zahradě. Za omšelou zídkou se vzpínala neproniknutelná houšť a vypadalo to, jako by se chabaští chystalo prorazit ven. Otevřel jsem vrátka. Kudy se mám spletí větví, kmínků a listí prodrat? Krok, další, a už jsem procházel masou rostlin, jako by neexistovala, ani lístek se mě nedotkl.

     Ocitl jsem se na kruhovém paloučku. Kolem vysoká stěna z keřů, nebe přešlo z černi do olověné šedi, odnikud a odevšad vycházející šerosvit jako v obraze s dívčí tváří v ložnici a přede mnou pod baldachýnem z větví dívka s onyxovýma očima.

     „Alino, jak to, že jsi tady?“

     Ukázala na přívěšek pod mým krkem a pak mě pohledem vybídla, abych šel blíž. Položila mi ledovou ruku na čelo, až mě zamrazilo. Připažila a dala se do pohybu, jako by klouzala nad zemí. Musel jsem za ní.

     Přivedla mě do kůlny. Všude poházené kusy dřeva, loukoťová kola, žebřiňák, násada od kosy, lovecká železa, hrábě, bruska, pár beden, změť řetězů, rezavých spojek a ocelových pásků, kupa sena, z níž trčely vidle vzhůru bodci zčernalými zaschlou krví, a nad nimi propadlý strop. Dívčiny onyxové oči pod jasným čelem se děsivě zaleskly. S hrůzou v těch svých jsem se přemohl a podíval se na ní.

     „Takhle jsi skončila?“ řekl jsem a vůbec mi nepřipadalo divné, že tady stojím vedle dívky, která už nejspíš nežije a ptám se jí na její smrt.

     „V tomto životě,“ odpověděla.

     „Jak v tomto životě, copak jsi žila ještě nějaký jiný?“

     „V dávných dobách.“

     Bylo by zbytečné se v této absurdní situaci něčemu ještě divit, ale stejně jsem měl otázky, které mě léta trápily.

     „Tak se ptej,“ řekla Alina, jako by věděla, co mi táhne hlavou.

     „Nikdy jsem nechápal, jak to, že jsi tenkrát byla se mnou, když jsi nikoho jiného k sobě nepustila? Proč mě ano?“

     „Protože jsem tě znala už v oněch dávných dobách.“

     „Že o tom nic nevím. Vzpomínám si jen na naše první setkání. Už tenkrát mi přišlo moc divné. Seděl jsem u kříže v poli na kopci nad vesnicí, kde snad bývala akropole starodávného keltského oppida. Vtom jsem uviděl dívku, jejíž siluetu rozechvíval žhavý vzduch parného dne. Byla jsi to ty, a když jsi přišla blíž, tvé oči se mi propálily až do mozku a už v něm navždy zůstaly, stejně jako tvůj tehdejší oděv.

     Měla jsi na sobě hladkou zelenou tuniku přepásanou šňůrou s dlouhými konci. Pod pravým ramenem ti ruku obepínal kovový nápažník se spirálovými zakončeními. Tehdy jsem nic z toho neuměl pojmenovat, to jsi udělala až ty, když jsi mi vysvětlila, že jsou to šaty z přelomu letopočtů. Myslel jsem, že je to jakási tvoje hra na Keltku.“

     „Ale já jsem asi nebyla Keltka,“ přerušila mě Alina. „Ve skutečnosti jsem poprvé umřela, když keltské město, které tam stálo, dobyli a vypálili Markomani.“

     „Cože!?“ vyhrklo ze mě. „To jsem se vážně zbláznil?“

     „Byla jsem s Markomany jako otrokyně jejich náčelníka. Možná jsem k nim tedy ani nepatřila. Přišla jsem ale s nimi.“

     Opět jsem se násilím přinutil nedivit se ničemu.

     „A proč jsem já teď tady, Alino?“ zeptal jsem se.

     „V časech oppida jsem se jmenovala Madalwine, nebo mi můžeš říkat Malvino.“

     „Co je zase tohle? Ostatně…, je jedno, jestli Alina nebo Malvina. Proč jsem tady právě teď?“

     „Ty nevíš? Je přece 1. srpen, Lughnasadh, čtvrtící den.“

     Hlava se mi skoro zavařila, jak jsem vzpomínal, co o tom vím. Nakonec jsem si vybavil, že Lughnasadh označoval počátek sklizně pšenice a ječmene, podle boha Lugha. Čtvrtící den se mu říkalo, neboť byl po svátcích Imbolc 1. února, Beltain 1. května, třetím hlavním svátkem připadajícím na 1. srpen, který ještě se Samhainem, slaveným z 31. října na 1. listopadu, rozděloval keltský rok na čtvrtiny.

     „A co s tím mám já společného?“

     „Tenkrát jsme se poprvé poznali,“ řekla Alina, nebo Malvina, mohl jsem si vybrat.

     Zoufale jsem se snažil vyvolat v mysli něco z té doby, ale marně. Spatřil jsem jen obrazy, jak napřed s Alinou stojíme na kopci u kříže a objímáme se a líbáme v lijáku, vítr s námi cloumá, proudy vody padají z nebe a chladí výheň v mém těle, a potom, jak klečím na zemi v této kůlně, Alina v mém náručí a v hrudi jí krví mokvají tři rány. Avšak doba pádu oppida ve mně žádnou představu nevytvořila.

     „Ještě si nevzpomínáš?“ otázala se.

     „Je mi líto, ale ne, Alino.“

     „Malvino,“ opravila mě a dodala, „tak pojď.“

     Vyplula ke kupě sena, já za ní. Prošli jsem jí, jako by tam nebyla. Na druhé straně jsme se objevili na kopci nad vesnicí v místě, kde nyní stojí kříž, jenže teď jsme byli v nějaké svatyni, doléhal k nám divoký křik, rány, řinčení a praskání. Venku hořely domy, v plamenech byly střechy dvorců i palisády a všude spousta markomanských bojovníků, kteří konali dílo zkázy. Vrhali oštěpy, bili se s obránci města sekerami a meči. Pronásledovali nešťastné obyvatele oppida. Ty, které dostihli, buď ihned zabili, nebo je někam odvlékali. Sledoval jsem ohromeně válečnou vřavu.

     Vtom se odkudsi vynořil markomanský náčelník. Nevím, jak jsem poznal, že je ten muž náčelníkem, ale věděl jsem to jistě.

     „Co tam děláš!?“ zařval na Malvinu. „Hned pojď sem!“

     Než jsem stačil užasnout, že rozumím náčelníkově řeči, dívka okamžitě poslechla, ale mně ještě řekla, abych se nebál, že mě nikdo nevidí. Zděšeně jsem zíral kolem a nechápal, jak jsem se ocitl uprostřed pradávné bitvy. Neměl jsem ale příležitost přijít tomu na kloub, protože se zpoza hořících trosek jednoho domu vyřítil rozzuřený Kelt, hrozivý oštěp v ruce. Napřáhl ji a šílenou silou mrštil oštěpem proti náčelníkovi Markomanů. Ten ale o zlomek vteřiny dřív Keltův útok postřehl a skrčil se za Malvinu. Oštěp jí probodl hruď, až jí jeho hrot vykoukl ze zad.

     „Malvino!“

     Vyběhl jsem jejím směrem a padl k ní na kolena. Zahlédl jsem přitom, jak dva markomanští bojovníci vzápětí rozsekali Kelta na cucky.

     „To nic...,“ zasípala Malvína. „Musela... musela jsem to... pro... prožít ještě... jednou. Teď už... teď už jsem... volná..., jako Malvina… i jako Alina…“

     „Malvino! Ale co já?! Co tady budu dělat bez tebe?“

     Pochopil jsem však, že je konec. Slunce krvavě žhnulo napůl zabořené za obzor a rudý západ se odrážel v Malvininých mrtvých očích.

     Ohlédl jsem se po náčelníkovi, ale ten chladně koukl na dívku, za kterou se zbaběle schoval, aby nepřišel sám o život a obrátil pozornost k válečníkům, kteří se k němu blížili.

     „Město je v tvé moci, pane,“ řekl jeden z nich. „Wodan nám dopřál vítězství.“

     „Skutečně?“

     „Ano, pane. Co s tím městem máme udělat?“

     Náčelník se rozhlédl po spoušti, kterou spáchali jeho vojáci a zamračil se: „Spalte ho!“ rozkázal.

    Pak všechno zmizelo a já jsem byl znovu sám v Bludovce. Vrátil jsem se k obrazu do ložnice. Pod ním stál stolek na psaní, kterého jsem si předtím nevšiml, na jeho šikmé desce ležel list papíru a na něm mojí rukou:

    „Nikdy tě nepřestanu milovat, má lásko, ač už nejsi se mnou, jen jsem ti to neuměl dát najevo. Já za tebou ale přijdu, znovu se spolu potkáme a také se všemi, které jsme milovali. Ty už s nimi jsi a já za tebou přijdu, má lásko. Síla, laskavost a něha, které jsi mi dala, jsou tady stále se mnou a pomáhají mi žít krutý život bez tebe. Já ale za tebou přijdu a budeme navždy spolu jako dvě duše, tvoje čistá a moje bolavá v tvé najde klid.“

     Vrátil jsem pohled k ztemnělé malbě, ale z obrazu žádná tvář už nevystoupila.

ve víru imprese

Claude Monet - Cesta z Chailly
přes fontainebleauský les

krev stéká do stříbrné mísy
když Seneca umírá
Dante nabízí Homérovi
Božskou komedii a George 
Snad v černém svírá 
bílý šátek

ramena větrného mlýnu se točí
naprázdno
dým stoupá z komínů
za mostem Waterloo
pěnivý příboj naráží
na útesy u Étretatu

krásné je ráno v září
poblíž Saint Mammès
mořskou plání v Le Havre
jdu v zajetí imprese
za Claudem Monetem
cestou z Chailly přes fontainebleauský les

Eugène Dalacroix - George Sand

Gustave Courbet - Útesy v Étretatu

galaxie lomu

mám tě stále před očima
ačkoli tvé světlo ke mně letí
třináct a půl miliardy let

neberu na vědomí extrémní rudý posuv
lásko vzdálená
vidím tě infračerveně

nad hladinou je skála zvrásněná vodorovně
svisle o stupeň výš 
ještě výš v horizontálních vlnovkách
vydám se zakázanou cestu dolů
dolezu k železné rezavé zátarase 
podél ní sklouznu do jezírka
nebo se mohu také vrátit
jenže kam

moje galaxie
těším se 

Manželé malíři a povodeň na Moravě

Rozbouřená voda přerovské Bečvy

      Letos uplyne 25 let, kdy mimořádné povodně, způsobené neobyčejně intenzivními a dlouhotrvajícími srážkami na moravsko-slezském pomezí, ničivě zasáhly hlavně Česko a Polsko, značně také Slovensko a okrajově i Německo a Rakousko. V Česku byla zasažena většina Moravy, celé Slezsko a východní Čechy. Z celkových 114 obětí zahynulo 56 v Polsku a 50 v Česku. Rozhodujícím dnem byl 7. červenec 1997, kdy se ze svých břehů vylily řeky Morava, Opava, Bečva, Opavice, Bělá, Tichá Orlice, Třebovka, Smědá a Úpa. Žil jsem tehdy v Přerově, který byl vylitím Bečvy z břehů zasažen dost silně a nedaleká obec Troubky, kde spadlo velké množství domů a zahynulo devět lidí, se stala tragickým symbolem těchto povodní. Čtvrt století od záplav chci připomenout však nikoli statistickým výčtem, nýbrž osobním příběhem manželů Evy Chmelařové-Siblíkové a Jana Chmelaře, malířů a grafiků žijících tehdy v Přerově v rodinném domě blízko Bečvy, který se stal Janu Chmelařovi málem osudným.

💧💧💧💧💧

     „Děláte ty noviny blbě, už to ani nečtu,“ řekl mi malíř jen tak mezi řečí. „Kdybyste chtěl vědět, jak se mají dělat noviny, zajděte si do archivu a prohlídněte si stará čísla Strojaře.“
     Svérázný umělec Jan Chmelař tím narážel na dobu svého působení v redakci podnikových novin. Vrátil jsem mu špílec na výstavě obrazů malířů Přerovska v žerotínském zámku. Pod jedním z Chmelařových obrazů se skvěla jmenovka Josef Chmelař.
     „Vy se stydíte za svá díla, že je podepisujete pseudonymem Josef?“ zeptal jsem se ho, sotva se ke svému obrazu přiblížil.
     „Co je to za blbost?“ řekl vznětlivě.
     Ukázal jsem na jmenovku. Okamžitě vytáhl propisku a rezolutně jí jméno Josef na krásně vyvedené cedulce přeškrtal a napsal tam své pravé jméno Jan.
     „Muž velice chválil, jak jste napsal o výstavě obrazů malířů Přerovska,“ oznámila mi Chmelařova manželka Eva Siblíková, když mě pár dní po vernisáži natrefila, jak postávám kdesi u pošty.
     „Vždyť mi tvrdil, že naše noviny nečte.“
     „Ale to víte, že čte. A jak pečlivě, hlavně vaše články,“ usmála se.

💧💧💧💧💧
     

     Když pak toho roku přišla povodeň a 7. července se v Přerově začala řeka Bečva vylévat z břehů, zavřeli jsme redakci a vydali se na různá místa zdokumentovat, co se kde děje. Došel jsem k tenisovému areálu blízko řeky u lávky, po níž se dalo přejít na druhý břeh, kde se nacházela jezírka zvaná Laguny a za nimi zbytek lužního lesa, který nesl název Žebračka.
     Třeba tam uvidím ryby zachycené v keřích, pohrával jsem si s myšlenkou, že se do Žebračky později vypravím, neboť jsem si vzpomněl na knížku povídek Petra Chudožilova Kapři v kvetoucích trnkách. Byl jsem děsně naivní. Rozsah povodně, která se záhy naplno projevila, mi k takové výpravě nedal příležitost. Teď jsem ale právě potkal malíře Chmelaře, který bydlel se svou manželkou nedaleko v rodinném domě. Přecházel zatím po pevné zemi a zamračeně pozoroval cvrkot kolem.
     „Tohle je hovno,“ řekl. „Tohle byla povodeň,“ vytáhl z kapsy malý skicák a ukázal mi svůj náčrtek povodně ze stejného místa z 20. května 1940.
     „Jen abyste nedělal účet předčasně,“ namítl jsem.
     Jenom mávl rukou.
     Nechal jsem ho být a šel dál. Cestou jsem sledoval, jak už se vody Bečvy valí přes nábřežní alej a samovolně se spojují se sousední rybářskou nádrží. Události následujících čtyř dní jakékoli myšlenky na malíře Chmelaře překryly. 
     Měli jsme co dělat, abychom sehnali důležité informace a vydali na koleně provizorní noviny, které byly cenné hlavně tím, že přinesly úplný seznam, kde jsou ubytovaní všichni evakuovaní lidé, takže si jejich blízcí mohli oddechnout, jakmile je v seznamu našli. Také nám kolemjdoucí rvali výtisky novin z rukou, když jsme je sami kolportovali.
     Druhý den potom, co voda zmizela z ulic, jsem potkal Evu Siblíkovou a ptal se jí, jak tu hrůzu s manželem přečkali.
     „Ani se neptejte, skoro všechny obrazy, a ještě spoustu dalších věcí mám úplně zničené a k tomu se Honza málem utopil.“
     „Ježišmarjá,“ vyděsil jsem se. „Ale je v pořádku?“
     „Je. Měl velkou kliku,“ řekla a z jejího dalšího vyprávění jsem dal dohromady, co se vlastě stalo.

💧💧💧💧💧

     Sotva jsem Jana Chmelaře onoho 7. července opustil, vrátil se domů pro foťák a snažil se zdokumentovat řádění vodních spoust na tenisových kurtech. Jenže dům Chmelařových měl v zadní části zahradu zapuštěnou přes dva metry hluboko pod terén a do ní ústila okna malířčiny keramické dílny. Ze silnice se do zahrady hrnula už voda Bečvy a začala zaplavoval sklep a keramickou dílnu.
     Eva běžela pro svého muže, přitáhla ho domů a on, jak viděl rychle postupující zkázu, zpanikařil. Vřítil se chodbou, kde bylo po kotníky vody, do keramické dílny a shromažďoval manželčiny výtvory, že je pak odveze na rudlu do bezpečí. V klidu by věděl, že dělá pitomost, ale když stále přitékala voda…
     V chodbě už dokonce zvedla velkou, těžkou skříň, jež doplula ke dveřím do dílny, zabouchla je a zatarasila. Malíř byl v pasti. Za okny i v místnosti stoupala bahnitá břečka a stále víc ubírala Janovi prostor, kde mohl dýchat. Na záchranu nějakých věcí už neměl pomyšlení. Nakonec plaval v úplné tmě s hlavou až u stropu, který dělila od hladiny jen úzká mezera. Už se smiřoval s tím, že se ven asi nedostane, když uslyšel zvenku rány do okna. 
     To se Eva pokoušela z balkónu v prvním patře rozbít dřevěnou latí okno ve své dílně, ale byla to marná snaha. Naštěstí její počínání viděl soused, který odněkud přinesl lešenářskou trubku, a tou prorazil malíři cestu k záchraně. Chmelař musel ale díru ve tmě a v kalné vodě najít. To se mu podařilo tak, že si po chvíli pořezal ruku o rozbité okenní sklo a téměř třiasedmdesátiletému malíři zbývalo už jen vyplavat na svobodu, což tento vitální muž hravě zvládl.

💧💧💧💧💧

     Skončilo drama boje o malířův život, ale pokračoval zápas o záchranu výtvarných děl obou tvůrců. Evina díla byla poškozená více. Voda zničila většinu jejích obrazů, za své vzala i spousta studijního materiálu, keramickou dílnu povodeň zdevastovala úplně, když voda dokázala převrátit i těžkou keramickou pec. Záplava ale nevyplenila jen hotová díla obou umělců. Zpustošila i fotodokumentaci, zařízení, nástroje a odnesla Evě také téměř všechny kresby z Pavlova na Pálavě. Tam jezdili malířští manželé tvořit rádi a často. Měl jsem oba rád, ale ne proto, že mi z Pálavy občas přivezli láhev vína.
     Jednou jsem takhle seděl v redakci, když za mnou přišel obchodní cestující ve víně a dal mi ochutnat příšerně drahá vína z jižní Afriky, Kalifornie, Austrálie, Nového Zélandu, Maďarska a Rakouska. Připadala mi dobrá, ale nevyznal jsem se v nich, protože jsem na víno nikdy moc nebyl. 
     Sotva obchodník odkráčel s nepořízenou, neboť se mnou žádný kšeft neudělal, vstoupil do kanceláře Jan Chmelař a postavil na stůl flašku vína z Pálavy. Přiťukli jsme si na oslavu, že jsme přežili povodeň. A to víno chutnalo báječně. Možná líp než vzácná cizokrajná, která jsem právě ochutnal, jen bylo desetkrát až pětadvacetkrát levnější.
     A teď, jelikož jsem dal sbohem alkoholu, jsem pozvedl číši čisté chladné vody z artézských studní na počest obou malířů, protože věřím, že Honza a Eva spolu stále tvoří i na onom světě, jako to dělali od studentských let, kdy se poznali a že jezdí malovat do nebeské Pálavy.

Přerovské nábřeží Bečvy

Takhle vypadala za povodně lávka 

u tenisového areálu v Přerově

Ještěže bylo léto 

a lidé se mohli za povodně brodit vodou 

bez obav, že nastydnou

Pohled na povodňovou lagunu Bečvy v Přerově

Takhle dopadly Troubky, obec blízko Přerova,
které se staly symbolem moravských povodní roku 1997 

Všechny fotky jsou kopiemi pohlednic ze souboru, který vydaly okresní noviny Nové Přerovsko a výtěžkem z jejich prodeje přispěly na pomoc nejvíce postiženým obcím Troubky a Bochoř.

To většina lidí…

     To většina lidí nic neobjevila – napsal jsem v prvním verši básničky „Patřím k nim“, kterou jsem poslal do druhého letošního kola soutěže „Báseň roku“ na litwebu Písmák. Byla tam jen do počtu, ale to je jedno, o básničku mi nejde. Udivily mě však komentáře k ní, proto ostatně píšu toto pojednání. 

     Zvláštní je, že tvůrci čtyř z pěti komentářů se zasekli hned na prvním verši. Prý je to „velká“ obecná pravda, ze které se autorka prvního hodnocení vnitřně naježí. Víla se v dalším glose k básni táže, zda existuje nějaká statistika, z níž jsem vyčetl, že většina lidí nic neobjevila. Jak to vím, se ptá i autor následujícího komentáře, on prý objevuje každý den, třeba zrovna tu mou básničku.

Tak třeba tohle
jsem objevil jednou blízko Berounky

 

A tohle přímo na Berounce

A tohle doma při pohledu z okna

     Nuže – považoval jsem za pochopitelné a srozumitelné, že mám na mysli takové objevy, které si lidé zapamatují „navěky“, nebo aspoň na dlouhou dobu, jako je třeba objev, že se hmota skládá z atomů. Jinak je dost jasné, že lidé objevují pořád. Vždyť všichni pocházíme z lovců-sběračů, u nichž složka sběračská byla velmi významná.
     Všichni ustavičně něco objevujeme. Kromě mojí básně například úsměv miminka, vrásku na čele, kapky rosy na pavučině, a co věcí objevují bezdomovci v popelnicích a na skládkách. Každý stále objevujeme své Ameriky a prach na silnici při denním zdolávání toho svého Everestu.
     A co jsem se dověděl dál? Prý se snažím čtenáři podsunout vlastní frustraci, prý jsem vyhraněný, předpojatý a didaktický, prý je výčet negací v básni pesimistický, prý až příliš.
     Poctivě jsem přemýšlel o tom, jestli jsem frustrovaný, a fakt mě nenapadlo, z čeho bych měl být. Neděje se mi nic zlého, důchod mi chodí na účet pravidelně a k tomu si přivydělávám tím, co mě baví, mé dcery a vnouček mě milují a já zase je, vzájemně si pomáháme, kamarádi mě zvou, abych si s nimi zahrál šachy, chodím a jezdím na výlety a na výstavy, nemám podstatné zdravotní potíže, chutná mi jíst, dobře spím, na smrt jsem připravený, pokud se na ni lze připravit, už tak od čtyřiceti let… Z čeho bych měl být uvšechvšudy frustrovaný?
     Pravda, mám v srdci žal z odchodu mé milované, a nezbavím se ho, dokud se za ní nevypravím. Mám ovšem fotku, na které jsem s ní a vypadáme tam oba relativně dobře. A teď mi brácha ještě navíc slíbil, že mi podle ní namaluje obraz. Už se na něj těším. Brácha totiž umí skvěle malovat. Z čeho bych měl být frustrovaný?
     Když se ale vrátím k básničce, nechápu, jak v ní někdo může číst předpojatost či pesimismus, a už vůbec ne, že ji kdosi může považovat za didaktický text. Když jsem ji psal, nejvíc ze všeho jsem se bavil a hrál si, jako ostatně vždycky, když píšu něco tohoto druhu. Nejsem básník ani spisovatel, takže básnické i beletristické texty tvořím jen pro zábavu. Já se ale musím bavit, i když píšu na kšeft. Kdybych se totiž nebavil, neuměl bych to napsat tak, aby mi za to někdo platil.
     A teď vážně. To si opravdu lidé myslí, že objevují něco podstatného? To se vážně lidé domnívají, že myšlenky, které se jim jako by rodí v hlavě, jsou originální a jejich vlastní? To si fakt lidé myslí, že plodí moudra, když sdělují světu na tisíc způsobů, že led je zmrzlá voda a že když naprší, je mokro? Existuje úsloví, že vše už bylo řečeno v antice a všechno už objevili američtí inženýři. Ačkoli američtí, většinou pocházeli odjinud, ale Amerika jim dala šanci něco objevit.
     Mnozí lidé jsou pochopitelně přesvědčeni, že mají vlastní myšlenky, avšak většina lidí sdílejících stejnou kulturu ve skutečnosti myslí podobně, mají podobné asociace (když se řekne Hamlet, kdekomu se vybaví – být či nebýt, to je, oč tu běží), proto jsou také poměrně lehce manipulovatelní. Vždyť i fakt, že většinu autorů kritik k mé básničce napadla otázka, jak vím, že většina lidí nic neobjevila, ukazuje v podstatě na stejné myšlení. Naštěstí aspoň všichni pochopili, že první tři sloky básničky vedou k jakési myšlence vyjádřené ve sloce poslední.
     Jednu kritiku bych chtěl však ocitovat celou: „To většina lidí řekne, jak daleko to má k poezii... Tak daleko, jak blízko k pravdě a pokoře.“ Jelikož jsem také členem stránek „Poezie na každý den“, kde se každou chvíli někdo vyjadřuje k tomu, co je a co není poezie, ale prakticky nikdo nemá na to, aby věc posoudil, neboť poezie je to, co má formu básně a co její autor a čtenáři za poezii považují. 
     A jde-li o pravdu a pokoru, přiznám se, že nevím, co ty pojmy vlastně označují. Neznám ani jejich definice, možná kromě té, že objektivní je to, co existuje nezávisle na subjektivním mínění, chtění nebo zájmu. To by snad měla být pravda. Podívejte se ale na nějaký předmět vlastníma očima a pak na obrázek, jak ten předmět zachytil objektiv foťáku, a pak řekněte, co je pravda.
     Asi se nikdy nenabažím moudrosti výroku, jehož autorem je prý filosof na trůně Marcus Aurelius: „Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“

Nakonec ještě moje neúspěšná básnička, o jejíchž kritikách jsem se tak rozkecal. 

Patřím k nim

To většina lidí nic neobjevila,
jen se obeznamuje s životem,
denně, bolestně a klopotně,
a stejně se o něm nic nedoví.
Patřím k nim!
 
To většina se domnívá,
že má své vlastní myšlenky,
a přitom pouze opakuje,
co už bylo dávno řečeno.
Patřím k nim!
 
To většina lidí by ráda řekla
nějaké moudro a stvořila
cosi velkého, ale vychází z nich
jen fádní konfekce.
Patřím k nim!
 
Občas mě však mile překvapí,
když mi bližní dá najevo,
že ho nějaké mé slovo potěšilo,
nebo mu jistý můj čin pomohl.
Bez díků. Sám mám za co děkovat!