kachny a nutrie

divoké kachny 

perou se s nutriemi 

o starý chleba

Filosofovat je vždycky nebezpečné

Motto:
Mluvil jsem tuhle s červotočem,
jenže už nevím přesně o čem
a taky přesně nevím proč
a jestli to byl červotoč.
                           Emanuel Frynta

     Na hodinku na dvě si lehl pokaždé, když se vrátil z práce. Sotva se pak probudil, hned se ponořil do virtuálního světa internetu a sociálních sítí. Tam kolem něj vířily myriády informací, u nichž nemusel zkoumat jejich pravdivost či relevantnost a mohl si z nich vybírat jen podle toho, jak se mu zamlouvaly.

     A kdoví, jestli svět přicházející k němu z globální sítě není opravdovější než ten, který se obecně považuje za skutečný. Toma reálný svět přestával bavit, a když od něj odešla Renata, ztratil o něj zájem úplně. Musel sice chodit do zaměstnání, aby si vydělal na jídlo, nájem a internetové připojení, ale práce ho otravovala, a kdyby uměl vyřešit jinak problém zdrojů, byl by zřejmě šťastný.
     Co vlastně vůbec prožíval? Ve srovnání s tím, co mu nabízelo surfování netem, se kolem něj nic nedělo. Znovu ho napadlo, že virtuální svět je opravdovější než ten, který odjakživa znal, a vzápětí nato se objevila na monitoru počítače ta věc. Nejdřív jen na moment, ale Tom si přesto zapamatoval ten nepravidelný útvar. 
     Úkaz trval natolik krátce, že ho měl napřed za zrakový klam, ale mátlo ho, že se mu za nepatrný mžik vryla do mozku jeho podoba a že na obrazovku vstoupil jaksi v přímé vazbě k videu, co právě zhlédl. Ač to bylo neuvěřitelné, zjevení navázalo zcela logicky na myšlenku, kterou právě vyslechl.

     „Co je to za blbost?" řekl nahlas. Možná ale dřív, než domluvil, monitor zčervenal a z jeho iluzorní hloubi se úkaz vynořil znovu, přibližoval se, až se zastavil přesně uprostřed a pak už na sebe soustředil veškerou Tomovu pozornost, jako by nikdy nic jiného neexistovalo.
     Co to ksakru je? ptal v duchu. Zpočátku si myslel, že se počítač zbláznil, ale když nepomohl restart, ani cokoli jiného, začal si útvar, který mu vstoupil do surfování i do života, prohlížet důkladně. Připomínal spíš těleso než obrazec a Tom by se o něm tedy měl vyjadřovat třeba jako o struktuře či kameni. Byl červenooranžově průhledný, takže zevnitř napovrch prosvítala žlutá, ale nebyla to nehybná barva, ale opalizovala či snad dokonce blikala. Jak mu tohle došlo, pocítil vzápětí, že ten útvar k němu oním světlem promlouvá. Ne hlasem, ale rovnou do mozku, kde se žlutá zář proměňovala ve slova.
     „Tak už mě konečně slyšíš?" zablikala hrouda.
     „Jako já?"
     „Ovšem," zapulzoval kámen žlutým jasem.
     „Co to je? Tedy co jsi? Vlastně kdo jsi?" 
     „Stačí, že jsem."
     „Ale kdo jsi? A kde ses tu vzal?"
     „Záleží na tom? Nebo ti snad se mnou není dobře?"
     Jakmile to kámen řekl, Tom si uvědomil, že v dialogu s tou podivností na monitoru zakouší velice příjemné pocity, nesrovnatelné a mnohem silnější než kdy v minulosti. Tak nějak si představoval opravdové přátelství.
     „Je mi s tebou báječně. Ale pochop, že jsem zmatený... a zvědavý..."
     „Ovšem. Ta lidská zvědavost. A taky strach, když se setkáte s něčím neznámým, nečekaným," meditovala struktura.
     „Řekl jsi lidská? To znamená, že nejsi člověk? Sakra. Jasně, že nejsi člověk. Jsi kámen."
     „Kámen?" opakovalo žluté světlo. „Tak mě vidíš? Jako kámen?"
     „Jistě. Nebo jako krystal?"
     „Když mě tak vidíš."
     „A někdo jiný tě může vidět jinak?"
     „Každý mě vidí jinak."
     „Znamená to, že nemáš žádnou konkrétní podobu?"
     „Podoba je výsledkem smyslového vnímání a já smysly nemám, takže ti nemůžu říct, jaký jsem," lil kámen užaslému Tomovi do hlavy slovo za slovem.
     „Jak potom můžeš vědět, co znamená vidět nebo slyšet, když nemáš smysly? A pokud to nevíš, jak o tom můžeš mluvit?" snažil se ho Tom načapat.
     „Zvláštní. Sotva lidi někoho poznají, hned ho podezírají ze lži a dělají ukvapené závěry, aniž mají potřebné informace, a tak moc věří svým nedokonalým smyslům. Dobře ale. Přece víš, že vidět, slyšet, cítit, hmatat a chutnat lze i jinak než očima, ušima, nosem, rukama, pokožkou a jazykem..."
     „Já vím, srdcem a mozkem. Ale to není ono."
     „Teď jsi myslel na sex." řekl útvar na monitoru.
     „Jsi telepat? Víš, co si myslím, i když to neříkám?" 
     „Vím jen to, co mi prozradíš a co mi prozradit chceš. Jenže ty zase nevíš, co mi chceš prozradit a co mi skutečně prozrazuješ."
     „Asi ti rozumím..." 
     „Rozumíš. Musím ti ale objasnit, že s tebou komunikuji způsobem, který chápeš, takže spolu mluvíme, ač víš, že to není řeč v tom smyslu, co pod tím rozumíš."
     „Dobře, dobře, už to chápu. Nejsem zase tak blbej," štětil se Tom.
     „Vím." 
     „Takže to znamená, že nejsi z tohoto světa."
     „Z kterého?"
     „Jako že nepocházíš ze Země, myslím."
     „Termín pocházet se hodí pro bytosti, které se rodí a umírají. Ale já stále vznikám a zanikám v různých místech toho, co lidé nazývají prostoročas. Zkus si to představit tak, že jsem nikdy nebyl a nikdy nebudu a zároveň, že jsem byl vždy a budu stále."
     „Chceš říct, že jsi jen moje představa a že se zjevuješ různým bytostem v různých místech a časech?"
     „Taky by se to dalo tak vyjádřit."
     „Takže nejsi skutečný? Jsi jenom představa, sen?"
     „A co myslíš? Je sen skutečný? Existuje představa?" 
     „Sny a představy jako produkty mysli jistě jsou, ale neexistují jejich obsahy, jsou to iluze."
     „Opravdu?"
     „Samozřejmě. Může se mi zdát, že mám spoustu peněz, můžu si to představovat, ale nemám je ve skutečnosti." 
     „Co jsi popsal, jsou přání. Ale když budeš mít představu o penězích a uskutečníš ji, tak je budeš mít. A přesně to jsi udělal v mém případě a přesně tím jsem.“
     „Jsi uskutečněné přání? A jak jsem to udělal?"
     Kámen jen vyhýbavě zablikal.
     „Dobře, nechme to být. Ať sním, nebo jsem v hypnóze, to je jedno. Ale zajímá mě jiná věc. Z toho, cos naznačil, plyne, že někde jinde ve vesmíru nebo v prostoročase, jak říkáš ty, existují inteligentní bytosti, co si tě za jistých okolností dokáží vyvolat ze svých představ. Takže se lidstvo nemýlí, když posílá vzkazy a hledá mimozemské civilizace? Řekni!"
     „Bude v tom nějaký rozdíl, když řeknu ano nebo ne?"
     „A jaký! Budu mít jistotu a budu možná první na Zemi, kdo ji bude mít."
     „První? Onehdy jsem komunikoval s tvorem, kterému vy říkáte delfín.
     „Mluvil jsem o inteligentních bytostech," odrazil ho Tom.
     „Delfín není inteligentní?"
     „Je. Ale ve světě zvířat. Je to zkrátka zvíře a ne člověk."
     „To je důležité pro inteligenci?"
     „Možná není, ale je velký rozdíl mezi člověkem a delfínem.“
     „V čem?"
     „Například v tom, že delfíni nic nevyrábějí, nevytvářejí civilizace, nemění přírodu, neznají náboženství, nemají školy, techniku, písemnictví..."
     „V těchto věcech spočívá inteligence?"
     „A v čem jiném?"
     „Nevím, co je inteligence. Prostě komunikuji s bytostmi, a jsem."
     „Tak jo. Nechme inteligenci. Ale kde s nimi komunikuješ? Jen na této planetě?"
     „Když řeknu, že i jinde?"
     „Budu vědět, že i jinde existuje život!"
     „Budeš vědět jenom to, že ti to řekl svítící kámen na monitoru. Tak mě přece vidíš, a navíc nevíš, jestli jsem skutečný."
     „Promiň, promiň. Ptal jsem se, kdo jsi a ty jsi mi na to pořádně neodpověděl.“
     „Někdy otázkami k faktům dojít nelze."
     „Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuješ. Máš přece nějaké jméno?" 
     „Říkej mi Lemmih."
     „Jak?"
     „Vyťukej to, budu ti hláskovat."
     Tom písmenko po písmenku klepal na klávesnici a objevilo se LEMMIH.
     „Tak se jmenuješ?"
     „Proč ne?"
     Tom se díval na slovo, a když ho po chvíli přečetl obráceně, vyšlo mu HIMMEL.
     „To je německy nebe," řekl spíš pro sebe.
     „Ovšem," souhlasil svítící kámen.
     „To tedy znamená..."
     „Jenom to, že jsem si dal jméno, co v obrácené podobě označuje určitý pojem v jazyku, který trochu ovládáš." 
     „Cos tím ale chceš naznačit? Proč ses tak nazval. Znamená to, že jsi... Bůh!?"
     „Bůh je jenom představa a pro každého znamená něco jiného."
     „Ale to jsi právě ty. Tvrdil jsi mi to."
     „Ne!"
     „Říkáš ne, ale já ti moc nevěřím. Mluvíš se mnou pěkně svrchu, jako s blbečkem! Ale když se tě na něco zeptám, odpovídáš otázkou nebo mluvíš vyhýbavě, abych se zase nic nedověděl."
     „Ale já přece vůbec nemluvím." řekl Lemmih.
     „Jasně, není to lidská řeč, ale mluvíš světélkováním. Víš dobře, jako to myslím." 
     „Mýlíš se. To není lidská ani žádná jiná řeč. To není vůbec žádná řeč."
     „Co to zase povídáš?"
     „Já nic. Diskutuješ sám se sebou. Tvé myšlenky a tvůj hlas vstupují do mé záře, která z nich a jenom z nich tvoří odpovědi nebo otázky, jež zase zpětně vstupují do tvého mozku. Každá informace, která ti připadá nová a kterou se ode mě jako by dovídáš, není vlastně ničím jiným, než že jsi určitou věc, kterou jsi tak jako tak věděl, postřehl, pochopil, nebo sis ji prostě uvědomil. A teď jsi pochopil podstatu našeho rozhovoru." 
     „Co to říkáš? Ale ty, Lemmihu, přece existuješ. Ty přece nejsi jen iluze?" 
     „Ano, já jsem."
     „Ale kdo jsi?"
     „Prostě jsem."
     „Ptám se tě znovu: Jsi Bůh? A i když říkáš, že nic neříkáš a že mluvím sám se sebou, odpověz mi popravdě. Třeba to ze svých myšlenek pochopím."
     „Ptáš se, jestli existuje stvořitel a jestli jsem to já? Že je to tak? A když existuje, do jaké míry se podobá bohům, jak je zobrazují jednotlivá náboženství? Nebo lépe, jestli jsem bezejmenný Bůh židů a trojjediný Bůh křesťanů zároveň. Že je to tak?"
     „Ano!" vyhrkl Tom s tak vášnivou dychtivostí, jaké dosud nebyl nikdy schopen.
     Lemmihova záře ale zeslábla a kámen se zmenšoval, mizel do útrob monitoru, až se ztratil, jako se objevil. 
     „Neodcházej ještě!“ zavolal za Lemmihem.
     Útvar se na chvíli opět zvětšil, ale jen na tu dobu, než Tom stačil říct, že chce být jako on, že ho svět nebaví, že ho nebaví žít. Pak svítící kámen definitivně zmizel a Tom ho přestal vnímat, protože přestal vnímat úplně všechno.
     
     Kdoví, jak dlouho by to takhle zůstalo, kdyby si Renata nenechala klíče od bytu, aby si mohla přijít pro zbytek svých věcí. Vešla do pokoje a našla Toma se skloněnou hlavou nehybně sedět u spícího počítače. Byl už pár hodin mrtvý. Zvedla k sobě jeho tvář s vytřeštěnýma očima, které na ni zíraly a ona by mohla přísahat, že vnímají. 
     Měla by pravdu. Tom jí totiž šťastně sděloval: Mluvil jsem s Bohem. Ona ho ale neslyšela. Tak jen vypnula počítač. Než to udělala, objevil se na obrazovce zářící červenooranžový útvar. Jen na okamžik, ale jeho záře byla daleko jasnější než dříve. Asi o tolik, kolik energie zmizelo z Tomova těla. Renata však tu hroudu nezahlédla, protože se nedívala na monitor, ale na svého mrtvého muže, který ji zase pozoroval odněkud z prostoročasu. Věděl, že aby mohl znovu existovat, musel by se napojit na něčí energii. Chtěl by, aby to byla jeho žena, ale ta pro něco podobného neměla smyl ani vnímavost. 
     
     „Umřel vyčerpáním. Jako by z něj odešla veškerá energie," řekl po pitvě patolog.
     „Jak to, když jen seděl u počítače?“ ptala se konsternovaná Renata.
     „S něčím takovým jsem se setkal poprvé.“ 
     „Tom byl líný blázen a rád filozofoval. Hloubal o problémech, o kterých se dověděl na internetu a co se normálním lidem zdají směšné. Že by ho to ale vyčerpalo tak, že z toho umřel?“ pochybovala.
     „Třeba o tom hloubal opravdu intenzivně, což mi ale připadá jako nesmysl,“ řekl lékař. „Napadá mě jediná možnost...“
     „Jaká?“ skočila mu Renata zvědavě do řeči.
     „Třeba v tom počítači narazil na něco, co z něj vysálo veškerou energii.“
     „To myslíte vážně?“
     „Každopádně se ukazuje, že filozofování je vždycky nebezpečné,“ zafilozofoval.
     „V tom máte pravdu, pane doktore.“ 
     „Primum vivere, deine philosophari," pokýval hlavou patolog.
     „Co to znamená?"
     „Nejprve žít, potom filozofovat."

Parťačka

 

Jedna holčina, kamarádka a parťačka pro chlastačky,

neměla vůbec štěstí na chlapy. Štíhlá, milá a veselá,
jen její brácha říkal, že má prsa jak závodní slípka.
Jednou jsem ji potkal, jak se chystala vdát. 
Tehdy jsem vzal notes a zapsal si, že je jaro – 
čas bílých nevěst a gerber barevných.

Gerbery měla vždycky ráda a také manžela.
Byl to ale parchant, který ji týral a věčně 
spával s jinými. Měla potom druhého muže
a gerbery pořád ještě stejně milovala.
Její chlap byl ale jen nový zmetek,
který všechno, co měli, prohrál v automatech.

Zůstala ona a syn, což byl další grázl,
který přece nebude nosit tenisky od Vietnamců.
Vzdala se gerber a snů, aby mu mohla koupit
adidasky za tři litry, zatímco ona ani nejedla.
Byla tak vyzáblá, když jsem ji viděl naposledy, 
až později jsem se dověděl, že umřela hlady.

Astrid od Bílých břehů a Tom

Vesmír prý člověka vyslyší

     „Vesmír ve mně budí úctu a pokoru a vytváří touhu poznat absolutno. Nemohu pochybovat o svém pocitu, neboť on existuje. Není přede mnou nepropustná zeď. Ale i cesta je prostředek,“ vyprávěla Aleška.

     Věděl jsem, že by moc chtěla mít k svým myšlenkám posluchače, aspoň jednoho, o kterém by věděla a já bych se jím rád stal. Objevil jsem ji krátce po tom, co jsem se ocitl mezi bytím a nebytím. Snad mě přilákalo její jméno, které znamená štít a záštitu, nebo také pomoc, kterou jsem potřeboval. Začal jsem ji pozorovat, ale nemohl jí dát vědět o své přítomnosti. To může udělat jen ona.

     „Je to jako překročit práh pokoje,“ pokračovala Aleška. „Člověk jde k oknu, aby skryl slzy, ale stesk po lásce je pořád ještě láskou. Láska je tiché naslouchání. Láska je nedílnou součástí vesmíru. Láska je být přijat v celé své bídě, takový, jaký jsi. Když tu však není nikdo, kdo by mě slyšel…“

     „Ale já tady jsem, slyším tě a chci tě poslouchat,“ pronesl jsem do jejích slov. Co Aleška řekla o lásce, bylo klíčem, který otevřel celu mého iluzorního, rozptýleného, bludného bytí a nebytí zároveň. Mohl jsem tak proniknout k ní a její zásluhou opět existovat, nebo aspoň cítit cosi, co se existenci podobalo.

     „Slyšíš mě, chceš mě poslouchat, ale kdo jsi? Jsi tady ještě?“

     „Jsem tady, ale jenom když vyprávíš, když mě vnímáš. Jen skrze tebe mohu zase cítit něco jako svou ztracenou existenci.“

     „Ztracenou existenci? Takže už nejsi? Jsi snad moje vidina?“

     „To nevím. Záleží na tom, jestli mě vidíš.“

     „Nevidím, jen tě slyším. Vlastně tě už vidím. Vypadáš jako normální muž. Tedy ne normální, ale jako muž, který mi všude chyběl, kterého jsem se nemohla dočkat. Moc a moc jsem se modlila k Bohu a on mě vyslyšel. Už vím, že člověk musí stále věřit a Vesmír ho vyslyší.“

     Tomu, co řekla, jsem nerozuměl, ale vnímal, že její zásluhou jsem zase vstoupil do hmotného světa.

     „Nejsem muž, nejspíš jsem jen vidina, přelud.“ 

     „A já jsem Aleška. Jak mám říkat tobě?“ usmála se.

     „Tom, myslím, že jsem Tom. Aleška zní hezky, ale pro mě jsi především hvězda naděje, Astrid od Bílých břehů.“

     „Proč od bílých břehů?“

     „Protože na ně šplouchají Modré vody, po kterých pluje loď a Bílé břehy jí z dálky svítí jako naděje.“

     „To se mi líbí. Jsem Astrid od Bílých břehů, které svítí jako naděje.“

     „Vyprávěj zase, o lásce a o vesmíru.“

     „Já ale nevím, co je Láska a Vesmír. Vím jen, že je Vesmír jednota sil a v jednotě je síla. Znovu jsem si to uvědomila, když jsem jednou ve zřícenině hradu pozorovala kováře při práci. Když jeden už nemohl, předal kladivo druhému, kolektivní práce, odhodlání a síla, které nepřijdou na zmar. Ptala jsem se jich, na čem pracují? Řekli, že je to Nebeský glóbus.

     Dívala jsem se na ten železný vesmír stvořený lidskýma rukama a nebyl v něm klid, ten v něm není, stejně jako není v lásce, jen zdánlivý, byla v něm ale nekonečná trpělivost, kterou do něj uložily silné ruce, když přinutily nepoddajnou hmotu přijmout tvar a já si uvědomila, co všechno nás stojí netrpělivost. 

     Jsme nervózní ve frontách u pokladen marketů, v dopravních zácpách…, často ale nemáme trpělivost ani se svými přáteli. Kolikrát jsme nad někým, koho jsme chtěli mít rádi, zlomili hůl jen proto, že nedal na naše rady a jednal po svém. Tolik námahy nás to stálo přivést ho na správnou cestu a žádné výsledky? Naše trpělivost má své meze, říkáme, není nekonečná, a druhého zavrhneme. Copak však s námi nemusel mít nikdy nikdo trpělivost? Často na to zapomínáme…“

     „Trpělivost je to, čeho mám nadbytek,“ přerušil jsem Astrid.

     Koukla se na mě a já bych rád věřil, že v jejím pohledu byla vděčnost.

     „Zlomíme nad někým hůl,“ pokračovala, „a pak vidíme, že má v očích slzy a v nich spatříme zraněnou duši. Bojuji svůj život, ale za mnou se plíží ďábelské našeptávání. Jenže když chci existovat po boku ostatních, musím se učit toleranci. Potřebuji tvou trpělivost, Tome, neboť s ní přichází i tolerance, která jediná umlčí vnitřní hlas kritiky okolního světa.

     Na každém lze najít chyby. Jeden je malý a tlustý, druhý zase vysoký a hubený. Někdo je příliš hlučný, druhý neumí komunikovat, další je vychytralý, jiný jednoduchý, nevkusně oblečený, zakomplexovaný, nebo povýšený… Zdá se, že já jediná jsem dokonalý člověk ve vesmíru. Já jediná a jsem sama. Sama ve vesmíru!

     Chci se oprostit od té spravedlivé a netolerantní, což se mi podaří, jen tehdy, když se důkladně podívám na své vlastní nedostatky. A s tím mi můžeš pomoci ty, Tome, pomoci uzdravit šrámy minulosti.“

     „Můžu ti pomoci, když si pomůžeš sama tím, že mi budeš všechno vyprávět, vše, co zažíváš, na co myslíš, o čem sníš, mohu totiž existovat jen tvým prostřednictvím, tak je sporné, kdo koho podrží.“ 

     Je to jako s otázkou – co bylo před vznikem vesmíru? Díval jsem se na Astrid a sám se přitom ztrácel. Vlastně jde jen o to, jestli ta otázka cosi znamená, nebo nemá smysl. Před vesmírem byl zase vesmír, jenom trochu jiný. Vždyť já jsem také jiný, ale mám teď Astrid.

A když hvězdy vrhaly střely…

     Astrid od Bílých břehů, kvůli níž existuji, je moje hvězda. Kde šplouchají Modré vody, jsou Bílé břehy a svítí jako naděje. Hvězdy jsou daleko a letí k nim sny a touhy. 
     Astrid řekla: „Už mnohokrát bolely hvězdy a jsou bílá místa na mapách i roky omylů, které křižovaly svět. Chápeš, Tome? Nechápeš. A jak bys mohl. Chci ti dnes vyprávět o něčem, čeho se nemohu zbavit. Snad se mi to s tebou podaří.“
     Díval jsem se na ni, jak září, až mě z toho začaly pálit oči a vypadalo to, jako když v nich mám slzy, ale neřekl jsem nic.
     „Ocitla jsem se mezi lidmi, všichni měli na hlavách masky psích hlav. Postupně jsem jimi třásla, masky padaly a já se nestačila divit, koho poznávám. Kolik přetvářky je mezi námi? Kolik psích hlav nasazujeme druhým? Věřit může každý, čemu chce a komu chce. Otázkou je, co to přinese?
     Z nebe každou chvíli létají bomby a rakety. Jak se od nynějška budeme dívat na oblohu? Jak to bude s našimi svobodami? Zapomeneme na lidská práva? A co bude s méně schopnými a se slabšími? Někteří připomínají předpovědi Nostradama. Kdo ale dnes stojí o apokalyptické vize?
     Lidé chtějí žít, jíst, pít, veselit se a milovat. Jiní chtějí mít tajné dohody, i bez boje pokořit nepřítele, být nejmocnějšími, ovládnout svět i za cenu krvavých jatek a maření tisíců lidských životů. Jak dlouho se nad námi bude vznášet stín smrti…?“
     Nemohl jsem dál poslouchat a vrátil se do časů, kdy jsem ještě nebyl přeludem.

     
     »Vystoupíme z půjčeného vozu a zamíříme slunečným dnem po Bílé cestě k přístavu trajektů. Pendlují mezi pevninou a ostrovem. Bílé motorové čluny na modři mořské laguny, v dáli stěžně jachet a za nimi v táhlém oblouku klenutý most nesoucí část autostrády se stále svištícími auty.
     U nábřežní zdi kotví bílý katamarán, dlouhý stěžeň se zrcadlí na hladině. Na obzoru šedé skalnaté hory a nad nimi kupovitá oblaka, také se odráží v tiché vodě přístavu. Dívka tančí, ladná jako katamarán, antracitovými vlasy a snědou pletí tolik podobná zdejším krasavicím. Namířím na ni objektiv foťáku. 
     Profesionálně zapózuje a zeptá se naoko otráveně, jestli ji chci ufotit k smrti. „Ale jdi, Marlene,“ řeknu. Oslovení ji zaskočí a proč prý ji tak tituluji, když se jmenuje jinak. Odpovím, že by to nepochopila.
     Dotkne se jí to, tak abych zažehnal bouřku, vyprávím, že se kdysi objevila dívka, když jsem obědval na lavičce v parku vlašák z papíru a nabíral ho dvěma rohlíky. Přiložila čistý pohled na krvavou ránu v mém srdci. Nazval jsem ji Marlene, neboť vyzařovala fluidum jako jistá herečka kráčející ve světlém baloňáku ulicemi Paříže v podmanivé filmové hudbě. Vysvětlím také, že jsem ji tenkrát měl za svou osudovou ženu. Řekne, že tak praštěnýho chlapa ještě nepotkala, přiblíží se a políbí mě.
     Sotva polibek pomine, navážu, že se Marlene mou femme fatale nestala a že ani já jsem nikdy nebyl hrdina, co dýchá pro svou lásku a neodvratně spěje k pateticky tragické smrti. Ať si nic nenamlouvá, ujistím ji, že ani pro ni takový nebudu. 
     Dodám v duchu, že ale už umím balancovat na okraji propasti, rozprostírající se mezi tím, kým bych chtěl být a kým jsem. Kdo je však ona? Vzdychne, že se z těch mých řečí osype a zajímá se, jestli je té Marlene snad podobná.
     Řeknu, že vůbec ne, jen fluidum že má stejné. Na to rezignovaně zakroutí hlavou. A já se sám sebe tážu, jak to, že mě nechápe? A přitom se mi zdá, že by mě mohla chápat, jako tehdy Marlene. Tedy, myslel jsem si to…
     Vážně je ale skvělé potulovat se s dívkou přístavem a slyšet její smích. Nebo zírat z lavičky u pobřežní cesty na lagunu. Je v tom radost z volnosti a všechno pachtění dní se zdá malicherné.«

     

     V tom jsem zaslechl Astrid, která změnila téma: „Navštívila jsem s německými studenty Malou pevnost Terezín. Procházeli jsme sedmnácti celami bloku A i B. Někdy se tam tísnilo v jedné cele čtyři sta až šest set vězňů. V cele číslo 44 byli vězni s označením XYZ, což znamenalo – k likvidaci. Mělo to pomoci ke zlomení vůle a odhodlání ostatních. Teď chce agresor také zlomit vůli a odhodlání lidí.
     Studenti o tom přemýšleli ještě ve Svatováclavské kapli v Praze. Vsadili na upřímný pohled do očí a podání ruky jako symbol pokoje. Stavění mostu od jednoho člověka ke druhému, protože sami nejsme schopni zachránit svět.“
     Rvalo mě na cucky, co vyprávěla, a tak jsem opět utekl na ostrov.
     
     »Čekám, až to začne. Bude to každou chvíli. Už je vidět tenký růžový proužek nad kopcem za mořskou lagunou. Nad krajem se rozléhá ticho, vyhlížím z terasy barevné divadlo svítání. Obloha bledne v nepřetržitém plynutí času. Brzy rozeznávám oblaka od siluety hory. Odspodu se do světlající černi končící noci vpíjí stále více růžové a brzy se rozvrství do spektra od růžové přes červenofialovou, nesčetné valéry červené a modré až po temně modrofialovou. 
     Čas i vzdálenosti jsou relativní. Před pouhými patnácti hodinami se s námi vzneslo letadlo z letiště ve vnitrozemí, a teď už sleduji rozbřesk v ostrovní zátoce. Tváří v tvář úsvitu však zároveň hmatatelně cítím, jak čas běží, bezustání a spojitě. Totiž naopak. Všechno vzniká, trvá a pomíjí v čase, který je z lidského hlediska veličinou absolutní. Ráno přichází neodvratně. Přímo nad hlavou se zvolna ztrácejí hvězdy zimního souhvězdí Orion.« 

    

     „Obloha mě vždycky fascinovala a tehdy ještě mnohem víc,“ ozve se Astrid od Bílých břehů, kde je naděje, moje Astrid. „Byla mimořádně jasná a hvězdy na ní tolik svítily. Stála jsem u okna a pozorovala neobvykle silnou záři na své mapě Slunce, Měsíce, středu nebe a hvězd. Připadalo mi to jako sen, na který nelze zapomenout. Vlevo spadl meteorit a prolétla orbitální stanice. Proťala oblohu na šířku a zmizela v dálce.
     Těšila jsem se, až opět vpluji do pohádky. Ale najednou se nebe pokrylo černými mraky a já neviděla ani jednu hvězdu. Padl na mě smutek. Jakési vakuum. Něco krásného bylo, ale už není. Ale mezi nebem a zemí je spojitost, jak nahoře, tak dole. Makrokosmos a mikrokosmos se vzájemně odrážejí. Stejně jako to, co se děje uvnitř nás, se odráží navenek a naopak. Strach nás svírá, láska uvolňuje. Když člověk ztratí lásku, jako by se na něj zřítil celý svět.
     Čím víc se poddáváš strachu, tím je to těžší. Když však miluješ, jsi otevřený a vše jde dobře. Promiň, Tome, vím, že ty nemůžeš milovat, ale nemáš ani strach.“
     Mýlíš se, Astrid, když se domníváš, že přelud nemá strach, řekl jsem si v duchu.
     „Klíčem k přežití je tedy zůstat pozitivní v lásce, ač se vnější svět může jevit jako beznadějný,“ pokračovala Astrid od Bílých břehů, kde je naděje. „Pozoruji-li noční oblohu, myslívám na letce. Civilní i válečné, ztracené v dálce i bouřích, jimž se jejich poslání stalo osudem. Na odvážné muže tmavomodrého světa, ale i na milence pod hvězdnou oblohou. Ztraceni v meziplanetárním prostoru hledáme mezi miliony planet tu svou, jako zrnko prachu mezi souhvězdími…“
    Zrnko prachu mezi souhvězdími, opakuji si, a myslím na svůj ustavičný strach, a jak by bylo krásné cítit kromě něj opět i lásku, jako tehdy, když jsem v parku jedl z papíru vlašák, nabíral ho dvěma rohlíky a odněkud přicházela Marlene. Teď je mou femme fatale Astrid od Bílých břehů a sny a touhy letí ke hvězdám. Ty však vracejí jenom střely.

Tolik zelená je tráva doma…

     „Co jsi mi dnes přinesla z jarmarečního světa, lásko?“

     „Nebuď netrpělivý, vždyť se to dozvíš. Teď jsem ale unavená a potřebuji uvolnit a zkonejšit.“
     „Já vím. Jako obvykle?“
     Přikývla a odešla do koupelny. Když se vrátila, byla jen v županu, položila se naznak na gauč a zavřela oči. Přisedl jsem k ní a začal bříšky prstů hebce klepat po jejím čele. Zvolna jsem přecházel ke spánkům a jemným kroužením jsem z nich odnímal chvat a chaos, které za celý den nasbírala.
     „Je to vlídně uklidňující,“ řekla.

     Něžně jsem se dotkl jejích uší a sjel z boků na krk. Hlasitě vzdychla a pak jsem cítil, jak se poddává mým dotekům, aby se ponořila do nevědomí. Dlouho jsem laskal hladkou šíji a teprve pak jí rozhalil župan. Ukázala se sladká ňadra. Konejšil jsem je a nemělo to nic společného se sexem. Jako bych na poli zvedl hroudu úrodné země a hnětl ji v rukou. Vnímal jsem, jak je stále klidnější, až se ocitla v transu. Trvalo jen chvíli, než promluvila do ticha.

     „Dnes jsem utrhla červené jablko a sedla si do trávy. Napadlo mě, že až vyhnáním z ráje se narodila touha. Je omyl si myslet, že se nás to netýká, vždy jsme při tom.

     V kupé vlaku napřed všichni mluvili o biblických proroctvích, až se potom někteří potřebovali zhulit. Kdo se však smál poslední? Spolucestující, který se zdál nanejvýš podezřelý? Nebo ti novodobí rytíři v černých oblecích a s mobily na uších, kteří přivezli sněť a černé neštovice? Kolik svobody jsme ochotni vyměnit za bezpečí?
     Všude na světě něco potěší. Radost přijde ve zpěvu ptáků. Stojím na cestě a nevím, kudy povede, co mě na ní čeká. Stačí si ale vzít staré vyšlapané boty a srdcem vnímat obrazy. Když jsem dostala strach, rozplynula jsem se láskou, prošla bránou a za ní rostly stromy nad lidmi dobrými i zlými. Potkala jsem tam roztodivné květy, sluneční síťoví za jemnou krajkou kapradin, vůni pryskyřice, tlejícího listí a uchvácená hrou světel a stínů jsem vplula do ticha k obejmutí. 
     Na konci lesa stála tankem pobouraná zídka a já uviděla krvavý průřez minulými staletími. Je tolik zbraní, že každý může mít svou. Na to ale nechci myslet, protože miluji svět vnímatelných půvabů a mám radost ze setkání s krásnými lidmi, spanilými uvnitř. To pak slyším líbeznou hudbu.“
     „Pověz mi, co je krása?“ přerušil jsem ji. „Jak se pozná?“
     V nevědomí se usmála a řekla: „Co se zdá krásné mně, nemusí se zdát krásné druhému. Ale nejde jen o ni, třeba hudba je víc než krása. Vzpomínám si, jak byl celý sál na nohou, pohupoval se a tleskal do rytmu a zpěváci na pódiu už nezpívali, ale jiskřili a nehmotné vibrace plnily sál po strop a všechny pohlcovaly. Bylo to souznění, a na ničem jiném nezáleželo. Jen harmonie a vytržení byly středobodem vesmíru a všichni spolu jsme zvěstovali poselství a přáli si, ať ta chvíle neskončí. Ale pominula jako vše a už se nezopakuje. Zpěváci plakali a každý z přítomných byl smutný i veselý zároveň, neboť věděl, že ta hudba byl životní pocit radosti i žalu.“
     Po jejích slovech jsem měl co dělat, abych zůstal pohromadě. Moje částice, které drží podobu jen kvůli ní, měly touhu rozletět se do prostoru, ale ustál jsem to.
     A ona pokračovala: „Van Goghovy Slunečnice žhavě plály a já pochopila, že ani Michelangelo nebyl u snímání kříže, a přece jeho dílo tak mnohé oslovuje. Krásu lze najít i tam, kde jiní prošli bez povšimnutí.
     Pak mi basenji, kterého jsem se zprvu bála, olízl ruku. Byl však tichý a vlídný a já se bát přestala. Nedají se zapomenout ta rána, kdy plný radosti vyběhl do zvlněné scenérie a tráva byla tak zelená…“
     „Tolik zelená je tráva doma,“ řekl jsem a ona se probudila.
     Díval jsem se na ni a byla lákavá jako krajina. Jak bych mohl nelitovat, že jsem jen její vidina, pouhý přelud a existuji jen tehdy, když se vrátí a jen proto, abych ji zkonejšil a ona mi vypráví básně svých cest. 

(Pro název druhé črty byl použit verš z básně Tygr od Williama Blakea.)