ultramarínový názor na svět

na lávce nad řekou
kde chladno bývá větší
vytvořil jsem si kdysi
ultramarínový názor na svět

všechno se mi tehdy zdálo modré
pomalý čas kamení
smích opilých dívek
ve čtvrt na tři ráno
asfalt silnice 
orosený naší nevinností

ukázal jsem k dávnému městu Keltů
měsíc se vyloupl z mraků
jako by někdo otočil vypínačem
a všechno bylo rázem modřejší

slzy z tvé pomyslné tváře
padají do minulosti
takže se nikdy už nedovím
čemu ses tehdy zasmála
cize a modře 

tvůrčí extáze

jazyk slunečních hodin

olizoval jiskry a netušil
že jsou krví sochy
chutnají po bolesti a únavě
nevědí to ani páry očí 
zvědavě slídící přes plot
větvemi keřů v zahradě

zatímco sochař 
cítí horkost i mrazení 
když zapomněl tvář dívky 
jejíž ňadra ho ještě bodavě pálí 

odkudsi do zvonivých úderů doléhá
ruch města a dláto tesá v naději
že se kámen v dívku změní
buší stále rychleji

Ta o té borovici

 

Prolog
     Na internetu jsem našel báseň Infekce od Václava Hraběte a u ní někdo tvrdil, že coby mladý prý básníka dost prožíval, ale nyní má jeho poezii za přeceňovanou. Že by bylo dílo tohoto českého beatnického autora nadhodnocované? Začal jsem se otázkou zabývat a pustil si k tomu, jak básně Václava Hraběte recitoval Miroslav Kovářík, jenž celý život jeho tvorbu popularizoval. 
     Verše mi zněly úžasně, tak jsem si řekl, že nejspíš mají sílu, která je jim přisuzována, a nechal to plavat. Později jsem si dělal pořádek ve věcech a objevil sbírku Blues v modré a bílé od Václava Hraběte. Nebyla to knížka, tenkrát jsem ji nesehnal, v obchodech se po ní jen zaprášilo, ale básně napsané na psacím stroji. Do sbírky je uspořádal právě Miroslav Kovářík a v oněch časech zapůsobila jako bomba, protože beatnická poezie u tehdejších komunistických vládců, a tedy i vydavatelů nebyla zrovna v kurzu. 
     Z dnešního hlediska se to těžko chápe, přesto si živě vzpomínám, jak jsem byl šťastný, když mi strojopis básní Blues v modré a bílé darovala ta, co je pro mě přepsala. Zmizela dávno z mého života a já teď vlastně ani nevím, jestli je dosud na světě? Ale v době, kdy se naše osudy na chvíli propletly, bylo jí i mně ještě o něco méně než Václavu Hraběti, když v necelých pětadvaceti letech zemřel.

👉👉👉     

     Přisedla ke mně v předsálí Studia Rubín a že se jmenuje Eva. Byla přestávka pořadu pro literární adepty Zelené peří. Tvrdila, že se jí moje básničky líbily nejvíc z těch, které dneska slyšela, protože vyjadřují to, co cítí také ona.
     Řekl jsem, že o tom pochybuji. Zeptala se proč, tak jsem vysvětlil, že pochybuji občas i o tom, jestli žiju, že se třeba někomu jen zdám. 
     „Pokud se někomu zdáš, to bych se mu musela zdát i já a všechno kolem.“
     Líbilo se mi, jak hned navázala a rozvinul svůj trhlý nápad, že se tu možná prolínají sny různých bytostí a zdáme se každý někomu jinému. Blbli bychom asi dál, ale vyrušil nás tvůrce a protagonista pořadu Miroslav Kovářík.
     „Jak se vám to zatím líbí, pane Raku?“ 
     „Nevím, promiňte, ale dneska mi to připadá jaksi nekompaktní.“ 
     „Zelený peří je přece vždycky trochu neučesaný, protože je sestaveno z poezie různých autorů rozličného zaměření i úrovně.“ 
     „Vy to ale vždycky umíte skloubit, jako by to všechno bylo napsáno právě ten pořad.“ 
     „A dneska jsem to nedokázal?“ 
     „To jsem nechtěl říct,“ zrozpačitěl jsem. 
     „Už vás nechám, abyste se mohl věnovat přítelkyni,“ usmál se Kovářík a odkráčel.
     Eva pak vyzvídala, jak se jmenuju vlastním jménem. Objasnil jsem, že Rak je moje přezdívka, ale že ji skoro každý považuje za příjmení. Zničehonic mě pak políbila na ústa. Zůstal jsem jako opařený. Eva se ale tvářila, jako by se nic nestalo, a byla zvědavá, jestli se mě Kovářík chodí vždycky ptát, jak se mi to líbilo. Taky jsem z toho byl zaražený, ale nahlas jsem řekl, že si mě nejspíš už pamatuje, neboť jsem tady dneska po pátý.
     „A poprvé ti tady něco zarecitovali před publikem?“ 
     „Vždycky přečetli jednu, dvě, tři moje věci.“ 
     Dost se tomu divila, kdežto já se zajímal, proč jí to zní nepravděpodobně. Prozradila mi, že jí o Rubínu řekl přítel, který sem taky nosil své básně, ale jemu nezarecitovali nikdy nic, takže už sem nechodí. Proto si Eva myslela, že se Kováříkovi musí moje věci opravdu zamlouvat. 
     Naoko jsem se bránil, že nejsem žádný básník, ale ve skutečnosti mi její slova lichotila, až mě to přemohlo a řekl jsem Evě, že mám najednou dojem, jako bych ji znal odedávna. 
     „Věděla jsem, že duševně souzníme. Kovářík mě dokonce má za tvou přítelkyni.“
     Přikývl jsem, ale zřejmě se přitom tvářil nějak nevlídně, protože se otázala, zda to je pro mě tak hrozná představa. Než jsem zareagovat, objevil se u nás nějaký mladík. 
     „Evo, jdeš? Už to začne.“
     „Běž sám. Já si sednu na druhou půlku tady s Rakem.“ 
     Odpochodoval evidentně zklamaně. Zeptal jsem se Evy, jestli je tady se svým klukem a zda je to ten, co o něm mluvila. Vyděsilo mě, že se boreček třeba začne se mnou o Evu hádat. Neměl jsem v úmyslu vstupovat do jejich životů.
     Zavrtěla hlavou a řekla, že tenhle kluk je Vítek a doprovodil ji sem jen jako kamarád. Tamten byl prý někdo jiný a že Vítka básničky nezajímají. Namítl jsem, že on by si zjevně přál, aby nebyli pouze kamarádi. Eva řekla, že neodpovídá za to, co si Vítek přeje. Staral jsem se, jestli jí nevadí jít na poezii s klukem, kterého básničky nezajímají a je tady jen proto, že je do ní zabouchnutý. Odsekla, že je to jeho problém. Já na to, že by to platilo, kdyby nevěděla, co k ní Vítek cítí, ale takhle ho zraňuje a využívá. Navztekala se, že jí mám vlézt na záda. Připomněl jsem, že to ona přišla za mnou.
     „Promiň, Ráčku. Nemyslela jsem to tak. Nechci se ale bavit o Vítkovi. Můžu si k tobě na tu druhou půlku sednout? A můžu ti říkat Ráčku?“
     

     Po přestávce Kovářík oznámil, že první půlka byla poněkud rozháraná, ale že to snad teď napraví, a vybídl obecenstvo, že se každý může vyjádřit k tomu, co slyšel a viděl před pauzou. Člověk těsně vedle mě se chtěl na něco zeptal k básním pana Raka a řekl, že ta o té borovici se mu dost líbila, ale ty další že považuje za samoúčelný rýmování. 
     „Můžete se pana Raka zeptat rovnou, sedí s přítelkyní hned vedle vás.“
     Kovářík se lišácky usmál. Člověk vedle se po mně udiveně ohlédl, Eva mu zamávala a já se otočil do publika a hledal Vítka. Jak jsem ho uviděl, ušklíbl se. Kováříkova zmínka o Evě jako mojí přítelkyni mu nejspíš hnula žlučí.
     Člověk vedle zopakoval svůj dojem přímo mně, ale zdůraznil, že ta o té borovici se mu líbila. Odpověděl jsem, že i ta o borovici byla samoúčelné rýmování a on řekl, abych se neurážel, že jen vyslovil svůj názor. Sdělil jsem, že moje básničky nestojí za rozbor, že jsem je zkrátka napsal, obecenstvo je slyšelo a tím to hasne. 
     Mínil, že jsem dost nepřístupný, ale to už se obecenstvo začalo bouřit, že chce slyšet poezii, a ne zbytečný hádky. Kovářík naštěstí poslechl a skvěle zarecitoval Reduta blues od Václava Hraběte. Přednášel, jak to uměl jen on, civilně i s patosem, přesně podle potřeby a když skončil, všichni na zlomek vteřiny oněměli a pak zabouřil mohutný potlesk. 
     Tak nějak mají znít beatnické verše, říkal jsem si, aniž bych tenkrát opravdu znal tento básnický směr. V Československu populární Allen Ginsberg, s kterým se kdysi v Praze Václav Hrabě setkal, byl už dávno zase zpátky ve Spojených státech a já jsem slyšel tady v Rubínu všehovšudy pár beatnických básní právě od Ginsberga, ale hlavně od Lawence Ferlinghettiho, Diany di Prima a některých dalších.
     „To bylo fantastický, že,“ svěřila mi Eva svůj dojem z Reduty blues.
     
     Zelené peří skončilo a Vítek se pokusil Evu přesvědčit, aby odešli spolu, když už spolu přišli, ale ona ho opět odmítla. Na mě se culila, abych si tady s ní dal ještě víno. Za chvíli k nám přisedla herečka, která v minulých pořadech pomáhala Kováříkovi s recitací, dnes seděla ale jen v publiku. Ukázalo se, že se s Evou znají. 
     Herečka řekla, že se jí má básnička o borovici líbila. Nevěděl jsem, jestli byla upřímná, ale proč by mi pochlebovala? A zase ta o té borovici, další byly o tolik horší? Nejdřív jsem se v duchu vztekal, ale pak jsem usoudil, že ty druhé spíš vůbec nezaznamenala, protože je nepřednášel Kovářík, ale herečka, která se s ním tentokrát v recitaci střídala. Nic jsem proti ní neměl, ale Kováříkovi se nevyrovnala.
     Zeptal jsem se herečky, jestli si myslí, že může hloubku básně, či její kvalitu objevit až recitátor, nebo ji sám básni dodat, když ji báseň nemá. Koukla na mě útrpně a řekla – jistě, že ona mi klidně udělá záležitost i z úplný sračky. 
     Když jsme se zvedli k odchodu, Eva škemrala, abych s ní šel ještě na procházku noční Prahou. Tak co jsem měl dělat.
     

     Malostranským náměstím a Mosteckou ulicí jsme dorazili na Karlův most, zastavili se nad druhým pilířem proti soše Jana Nepomuckého a dívali se na Vltavu omývající břehy Kampy s Lichtenštejnský palácem.
     „Všiml sis, Ráčku, jak Kovářík přijal tvůj názor, že je pořad trochu rozháraný?“ 
     Řekl jsem, že člověk jako Kovářík může a umí vzít i nějakou kritiku, protože neublíží ani jemu, ani tomu, co dělá a že jen neschopní bývají malicherní a rozčilují se i kvůli nepatrné výtce. Sotva jsem to dořekl, vybavila se mi moje hádka ohledně samoúčelného rýmování. Eva mi zvědavě koukla z minimální vzdálenosti do tváře. Lekl jsem se její blízkosti a ucukl. Vzápětí se přitiskla svými rty na moje. Dál jsme šli už zavěšeni do sebe.
     Zastavili jsme se v potemnělém koutě Karlovy ulice a opět se líbali. V té chvíli mi vůbec nevadilo, že Eva zraňuje a využívá svého kamaráda Vítka. 
     Dověděl jsem se, že má kousek od Švermova mostu podnájem a není tedy z Prahy, ale studuje tady. Na oplátku se zeptala, jestli rodiče nebudou mít strach, když nepřijdu domů, ale budu s ní. Namítl jsem, že mi je třiadvacet. Eva řekla, že jí je dvacet dva a zeptala se, jestli si o ní myslím, že je děvka. Uklidnil jsem ji, že by mě něco takového ani nenapadlo.
     

     Evin podnájem byla jedna poměrně velká místnost, do které se vcházelo z pavlače. Nalila do starých nerozbitných skleniček z lisovaného skla bílé víno z načaté láhve, kterou měla v ledničce. Chtěla, abych jí ještě půjčil svou básničku o borovici a vlezla si s vínem na postel. Vylovil jsem z plátěné tašky od plynové masky básně, které mi Kovářík vrátil, dal je Evě a odešel se sklenkou v ruce k oknu. Díval jsem se na dvorek osvětlovaný matnou lampou.
     „Pojď si sednout ke mně. Co tam furt stojíš?“ 
     „Koukám na dvorek.“ 
     „A co tam je?“ 
     „Nic. Je hnusný a bezútěšný. Líbí se mi.“ 
     „Jsi magor. Pojď už ke mně.“
     Poslechl jsem jen napůl a zůstal stát u rozlehlé válendy.
     „Ta o té borovici je vážně hezká.“ 
     „Nebudu tvrdit, že ne. Napsal jsem ji. Jen nevím, jestli to není samoúčelný rýmování.“ 
     „Jsi fakt blbej. A o co jde, Ráčku? Nechceš mě?“ 
     „Je tolik mužů, kteří tě mohou udělat daleko šťastnější a je tolik postelí, ve kterých mě můžeš minout.“ 
     Odpověděl jsem slovy z Reduty blues, která jsem si trochu upravil pro potřebu chvíle.
     „Nikdo mě neodmítl tak poeticky. Vlastně mě neodmítl ještě nikdo. Já ti ale rozumím.“
     „Vážně? Ale já tě neodmítám.“
     Jak Eva seděla na posteli, opírala se o zeď a lokty si objímala kolena, skočil jsem za ní a už tam zůstal.
     

     Když jsme se ráno loučili, zeptala se, jestli se mi básně Václava Hraběte opravdu tolik líbí. Řekl jsem, že jsem sháněl jeho sbírku Blues v modré a bílé, ale už ji neměli. Zajímala se, jestli se mi líbí jeho básně pro ně samotné, nebo že mě dojímá taky jeho smutný osud. Řekl jsem, že kvůli obojímu.
     „Ale chtěl bys jeho sbírku?“ ujišťovala se.
     „Jasně. Ty ji máš?“ 
     „Ne, to ne, ale seženu ti ji.“
     Vídali jsme se asi čtrnáct dní každý den a pak mi přinesla básně z Blues v modré a bílé napsané na psacím stroji.
     „Kdes to vzala?“ ptal se užasle.
     „Přepsala jsem to.“ 
     „Ale z čeho? Kde jsi vzala tu knížku?“ 
     „Vítek si ji někde půjčil a pak ji půjčil mě,“ vysvětlila.
     „Vidíš, co je pro tebe schopen udělat.“
     „Řekla jsem mu, že ji chci pro tebe.“ 
     „Slíbila jsi mu za to, že budeš od teď s ním nebo co?“ 
     „Blázníš?! Je bez šance.“ 
     Řekl jsem, že si fakt moc cením, že tu knížku pro mě přepsala, ale štve mě, jak se k Vítkovi chová. Eva odpověděla, že to pro mě udělala ráda, ale že my dva také nemáme vůbec žádnou šanci, protože se vrací k tomu, co ji přivedl do Rubínu a co mu Kovářík nikdy nezarecitoval žádnou jeho báseň. Koukla na mě jako by omluvně, řekla Ráčku a odkráčela domů. Stál jsem na mostě, hleděl do Vltavy a přemýšlel, jestli je mi líto, jak to skončilo.

👉👉👉

Epilog
     Držel jsem v ruce Evin strojopis Blues v modré a bílé a řekl si, že už se dávno nemusí žádné knihy přepisovat a na psacím stroji už vůbec ne. Co však otázka, jestli se poezie Václava Hraběte přeceňuje? Je pravda, že všechno stárne a že se mění i pohledy na věci. Ostatně ani ten most, u kterého tehdy Eva bydlela, se dnes nejmenuje stejně. Nyní nese název Štefánikův most, což bylo jedno z jeho dřívějších jmen.
     Z toho by vyplývalo, že se věci a pohledy sice mění, ale některé se vracejí. Třeba by mi dala odpověď moje báseň, ta o té borovici. Pokud by se mi líbila i teď… Usilovně jsem ji začal hledat, ale marně. Vím jen, že končila – a najednou už borovice neční nad skálou. Jak příznačné. 

drozd

drozd na křovině – 

pod ním ohnivě rudě

vadnou tři lístky

Déšť ti šeptal jeho jméno, Magdaléno…

     Co ta tu dělá? pomyslel si, když kouřil a pil kávu před oddělením spolu s několika dalšími pacienty a pozoroval dívku na lavičce naproti sobě. Bylo jí tak přes dvacet, jmenovala se Magda, jak se dověděl a byla oslnivě krásná. Stále se smála, vyzývavě kroutila tělem a házela hlavou, až jí blonďatá hříva lítala ze strany na stranu. 

     Náležitě si užívala pozornosti přítomných mužů. Hned položila ruku na stehno vedle sedícímu staršímu obtloustlému chlápkovi, hned se opřela prsem o rameno mladíkovi, který seděl vedle ní z druhé strany. Jak ucítil dotek jejího ňadra, objal ji kolem ramen, ale jaksi chladně a bez zájmu. 

     Tlouštík se jmenoval Václav a při skupinové terapii tvrdil, že má gamblování pod kontrolou, ač ho žena na čas vyhodila z bytu a on přespával po čekárnách. Teď měl o koleno opřenou kytaru.

     „Vašku, zahraj něco,” požádala Magda.

     „Vidíš, že kouřím. Zahraju, až to típnu.” 

     Za chvíli už ale rozezněl struny kytary a zpíval: „…z célé jižní eskadróóóny nézbyl ani jeden muž…”

     „…ale kuš!” poznamenal k tomu Kamil, což byl mladík, který objímal Magdu.

     „…v Móntgomery bijí zvony…,” pokračoval Vašek. 

     To už zpívala i Magda.

     „…za nás, za Jižany,” opět podotkl Kamil.

     „Déšť ti šeptal jeho jméno…,“ začal Vašek poslední sloku.

     „…Magdaléno!“ dodal Kamil.

     Magda náhle posmutněla, setřásla Kamilovu ruku, skryla obličej do dlaní, vzápětí vyskočila z lavičky a upalovala do budovy.

     „Pryč od Magdy, tyhle její deprese,” komentoval její úprk Kamil.

     Díval se za ní a došlo mu, že Magdu ta odrhovačka asi rozplakala a způsobila jí zřejmě nějaký záchvat.

     „Kvůli čemu tady je?” zeptal se všech.

     „No kvůli depresím,” objasnil Kamil.

     „Ty jsi tady novej?” otázal se ho další z kuřáků.

     „No jo,” přitakal. 

     „Jsem Láďa,” představil se vytáhlý, hubený chlapík. „S čím tu jsi?”

     „Gambluji.” 

     „Ty?” pochyboval Láďa. „Nevypadáš na to.”

     „A jak má vypadat gambler?” 

     „To nevím. Ale rozhodně ne jako ty. Co děláš?” vyzvídal dál. „Tedy jestli pracuješ?”

     „Redaktora. Vlastně šéfuji jedněm místním novinám.” 

     Řekl to tak, aby jeho slova zněla jako věcné oznámení. Zapůsobila ale coby menší bomba a chvíli bylo ticho.

     „To jako píšeš články, který jsou pak otištěný v novinách?” ujišťoval se Vašek.

     „Ano,“ řekl a zalitoval, že si radši nevymyslel, že je třeba prodavač.

     „Nevěřím, že jsi gambler?” kroutil hlavou Láďa.

     „Proč?” 

     „No nejde mi to dohromady. Já jsem vyučený elektrikář, ale teď jsem už dva roky nezaměstnaný, protože mě kvůli hraní vyhodili. A ty hraješ a šéfuješ novinám?”

     „Kdybych nebyl gambler, proč bych byl tady?“

     „Podle mě ses domluvil, že sem přijdeš naoko jako gambler, abys to tady poznal a napsal o tom pak reportáž,“ kombinoval Láďa.

     „Víš, že si něco takového myslela i doktorka,“ usmál se.

     „Naše doktorka?“ zajímal se Kamil.  

     „To máš jako vysokou školu?“ zeptal se Václav.

     Byl mu vděčný, že odvedl řeč jinam. 

     „Jasně, že má. Na tohle musí mít vejšku, nebo ne?” odpověděl Kamil za něj.

     „Ne nezbytně, ale já ji mám,” připustil.

     „A sakra,“ ulevil si Vašek. „Takže už tu máme dva vzdělance. Tadyhle Milan je doktor,” ukázal na posledního člena sešlosti, co dosud nepromluvil. Byl snad ještě vyšší než Láďa, rovněž hubený, měl úzkou tvář, bledou pleť a jasně žluté vlasy.

     „Čeho jsi doktor?” zajímal se.

     „Mám dva doktoráty, na právech a na filozofii,“ vysvětlil Milan.

     „A co děláš tady? Taky kvůli hraní?” 

     „Ne. Já to mám složitý, je to na delší výklad. A jak ty se cítíš čerstvě v blázinci?”

     „Tady je léčebna. Blázinec je venku,” opravil ho Láďa.

     Měl vlastně pravdu. Milan se beze slova zvedl a odešel.

     „Nevím, co má, ale je fakt divnej,“ objasňoval hned Kamil. „Chvíli před tím, než jsi sem nastoupil, otevřel si Milan v noci okno, po hromosvodu slezl dolů a utekl odtud. Policajti ho pak našli, jak spí v parku na lavičce.“

     „To víš, je to filozof.“ 

     „Že jsou všichni filozofové blázni,“ ujišťoval se Kamil.

     On se místo odpovědi jen usmál.

     Další den ubíhal ještě klidněji než jiné. Dalo se to přepokládat, neboť byla neděle, jeho první v léčebně. Neobvyklé bylo jen to, že byl klidný i on. Tedy vnitřně klidný a snad až příliš. Nechtělo se mu ani přemýšlet a nudil se. Aby se zabavil, sledoval lidi v jídelně a sousední společenské místnosti.

     Kdyby nevěděl, že se nachází v psychiatrické léčebně v oddělení, kde se muži a ženy různého stáří, vzhledu, rozličných profesí a zájmů snaží na jednom místě ale každý zvlášť zbavit závislostí na hazardu, na lidech, depresí, anorexií, agorafobií, mánií, a kdo ví čeho ještě, mohl by se domnívat, že je třeba v nějakém rekreačním středisku a oddává se siestě po nedělním obědě. Kolem něj nebyli žádní nepříčetní šílenci, ani slabomyslní idioti. 

     Několik můžu a žen se dívalo televizi, sem tam si někdo četl, támhle jedna žena středního věku pletla, Jiřina, s kterou seděl při jídle u stolu, žvanila s nějakou mladou holkou, Láďa, Kamil, a ještě jeden gambler mastili mariáš a stavy kont si zapisovali na papír, dvě ženy a jeden muž hráli člověče nezlob se, anorektička Bohunka cosi vyráběla z drátků a hadříků, gambler Lumír si u stolu kreslil tužkou na čtvrtku a dával bacha, jestli nikdo nečumí, co tvoří. A on seděl apaticky v křesle poblíž knihovničky. Nikdo z osazenstva ho vůbec k ničemu nepodněcoval.

     Zaujala ho až Magda, co se náhle dostala jeho zorného pole. Vážně krásná holka, zhodnotil ji. Postava skoro dokonalá, útlá ramena, černé kraťasy bez nohavic dávaly vyniknout skvostným nohám, pevná ňadra pod bleděmodrou halenkou bez rukávů se při chůzi vzrušivě pohupovala, ale nejpůvabnější byl zadek, nádherně tvarovaný, s nímž navíc svůdně kroutila, jak několikrát prošla kolem něj. Až se cítil provinile, jak se mu líbila. Pak se mu ztratila z očí.

     Čas se vlekl, nejvíc o nedělích, ale když byl v léčebně asi měsíc, odjel s Václavem na dovolenku. Netušil proč si Vašek vybral právě jeho jako doprovod, ale souhlasil, protože pro něj cesta znamenala vítané zpestření pobytu.

     V autobuse se Václav ošíval, že mu musí něco prozradit, a pak na něj vybalil, že je jeho manželka cikánka.

     „Hm,“ řekl zamyšleně.

     „Tobě to nevadí?“ divil se Vašek.

     „Proč by mělo?“ 

     „Obyčejně na to lidi koukaj divně, ale tebe to ani nepřekvapilo, aspoň se mi zdá.“

     „Psal jsem už o různých záležitostech Romů a dost jsem jich při tom poznal. Co by mě mělo překvapovat na tom, že máš za ženu cikánku?“

     Snažil se mluvit co nejvěrohodněji, ale ve skutečnosti to bylo jinak. Bylo mu zcela lhostejné, kdo je Vaškova žena, protože s ní nemá a nebude mít nic společného, stejně jako s tlustým chlápkem, kterého doprovázel.

     Sabina, jak se Vaškova žena jmenovala, ho uvítala srdečně a okamžitě se na něj upnula. Hned s ním chtěla řešit, jaké má se svým mužem trápení, zatímco s Vaškem mluvila dost odměřeně.

     Usmažila k obědu řízky, a i když poznamenal, že kvůli němu nemusela vyvařovat, pochopil, že nemá cenu se upejpat. To v Sabině vzbudilo dojem, že je opravdu přítel a začala mu vyprávět o jejich životě. Tvrdila, že je její manžel výborný stolař, ale od doby, kdy začal hrát, to jde všechno do háje. Napřed ho prý vyhodili z práce, potom přestal brát i kšefty a místo toho prohrával peníze, které ona těžce vydělává.

     „Chápete to, pane, že já dřu šestadvacet let ve sklárně v třísměnném provozu a on pak ty prachy prohraje v automatech, že nemáme třeba ani na chleba a musím si někde půjčit?“

     „No tedy já…“

     To je hrůza, viďte,“ nenechala ho Sabina dokončit.

     „Chtěl jsem říct, že já jsem stejný jako Vašek, možná i horší,“ konečně se prosadil.

     „Vy jste študovanej člověk, fajnovej, vám to musí připadat strašný,“ vedla si dál svou, jako by ani neslyšela, co právě řekl.

     „Snad tak působím, ale jsem taky gambler. Taky svou manželku trápím.“

     „Vy si to asi nedovedete představit, ale vždyť jsem Vaška vyhodila i z domu, aby se vzpamatoval. Tehdy vybral skoro všechny peníze z našeho účtu a prohrál je. Pak jsem ho vzala zpátky, chvíli sekal dobrotu, ale pak zase začal hrát. Děsně jsem se nasrala a řvala na něj, že se musí jít léčit. Tak snad…,“ povzdechla si.

     Když vyprávěla, došlo mu, že tahle cikánka bude asi moc hodná a zodpovědná ženská. Jako jeho manželka, i když se jinak vůbec nepodobaly. 

     „Že je ta moje ženská báječná,“ řekl Vašek na zpáteční cestě.

     Vašku, ty jsi takovej vůl,“ odpověděl. „A já ještě větší.“

     Přišla další neděle v léčebně a on seděl v jídelně jejich oddělení u stolu a vyprávěl dvojitému doktorovi Milanovi, jakou náhodou se seznámili jeho rodiče a tahle náhoda rozhodla, že je na světě, a že podobná náhoda způsobila, že poznal svou manželku. Den před nástupem na vojnu si totiž zlomil nohu, takže narukoval o půl roku později a jinam, kde se setkal se svou pozdější ženou.

     „Vlastně skutečnost, že moje budoucí matka šla kdysi dávno proti vůli svého otce na jistou tancovačku, kde se střetla s chlapíkem, který se stal pak mým otcem, vedla zamotanou změtí událostí k tomu, že tu dnes sedíme v blázinci, nudíme se a kecáme o blbostech. To je přece děsně absurdní.“

     „Teď jsi vlastně vyjádřil existenciální stanovisko,“ řekl Milan, „že totiž nepřehledný chumáč náhod, které nelze ovlivnit a v nichž není žádný smysl, nutně vede k názoru, že je naše existence absurdní.“

     „Zastáváš ho taky?“

     „Myslíš jako, že je člověk bytost, která je ve vztahu ke svému bytí, že jí o její bytí jde, ale že to je možné jen ve světě, v němž jsou věci i jiní lidé, ale že svět je člověku vnucen, nevybírá si ho, takže je do něj vržen, a přestože je svobodná bytost za svou existenci odpovědná, je omezována tím, co si sama nezvolila?“ zeptal se Milan.

     „Ano, přesně to mám na mysli,“ přikývl.

     Milan se dlouze zadumal, pak se koukl z okna a řekl: „Já už nezastávám nic.“

     „Blbče,“ zasmál se. „A proč odtud vlastně utíkáš?“

     „Třeba proto, aby mě nepropustili a mohl jsem tady ještě zůstat,“ odpověděl Milan, postavil se a hleděl na něj z výšky svých dvou metrů.

     Zakroutil hlavou a řekl: „Půjdu se teď osprchovat, než vyrazím na vycházku.“

     Ve dveřích koupelny se málem srazil s Magdou, jak tam vtrhla, zamotaná jen do osušky. Mohl jí ten ručník spadnout, pomyslel si mlsně. Ona ale okamžitě zaplula do jedné sprchové kóje s posuvnými dveřmi z matového lisovaného skla v hliníkovém rámu a zašoupla je za sebou. Hned však shodila z těla osušku, takže uviděl z profilu její nahou postavu rozplizle prosvítat sklem dveří. 

     Zastavil se a chtěl vyčkat, než Magda zmizí za kachlíkovou přepážkou sprchy, jak předpokládal. Jenže se mýlil. Ona se znenadání přitiskla ňadry, břichem a stehny na skleněnou výplň dveří. až v šoku přimrzl k zemi a zíral na rozostřené ženské půvaby.

     „To byla krása. Škoda, že nemůžu za tebou, Magdo,“ řekl, když se vzpamatoval a ona se vzdálila od skla.

     „A proč ne?“ ptala přes hlučící vodu.

     „To přece nejde.“ 

     „Opravdu?“ ujišťovala se a znělo to lehce zklamaně.

     „Sotva se známe, a navíc jsem proti tobě starej.“ 

     „Tak bysme se poznali úplně nejlíp a věk není tělesná vada.“ 

     „Přece tady nemůžeme spolu ve sprše...“ 

     „Já jsem ale děsně nadržená!“ přerušila ho nazlobeně.

     „A já jsem zase ženatý člověk.“ 

     „No a? Kdybys nebyl srab, tak už bys byl tady u mě.“ 

     „A proč zrovna já?“ ptal se. „Jsou tu přece mladší a hezčí.“

     „Blbý otázky by ti šly,“ odsekla uraženě.

     Možná jsem vážně srab, řekl si v duchu. Nahou ji viděl rád, ale když mu otevřeně nabídla sex, vyděsil se jako zajíc. Navíc mu v uších zazněla Kamilova slova – pryč od Magdy, tyhle její deprese. To jsem blboun, můžu mít takovou krásnou holku a já ji odmítnu, vynadal si vzápětí.

     „Magdo, třeba někdy později,“ navrhoval.

     „Na to ti kašlu!“ vykřikla ze sprchy. „Jdi do hajzlu. Už nemám zájem.“ 

     „Půjdeš teď na vycházku? Mohli bychom jít spolu a promluvit si o tom,“ nabízel jí.

     „S tím běž do prdele!“ zaječela. „Svou příležitost si propásl!“ 

     Radši zalezl do vedlejší kabiny a pouštěl na sebe vodu tak dlouho, dokud Magda neodešla z koupelny. 

     „Déšť ti šeptal jeho jméno, Magdaléno…,“ zanotoval si nahlas do crčení vody, než ji zastavil.

Anorektička, agorafobička a Mireček

     

     Na oběd bylo uzené maso s bramborovou kaší a okurkou a vyhlíželo i chutnalo to celkem dobře. Seděl u stolu s Jiřinou, ženou středního věku, a na trojici je doplňovala asi třicetiletá menší velmi štíhlá žena, která se představila jako Bohunka. Zíral při jídle přímo před sebe na poslední prázdné místo. Po očku ale viděl, že Bohunka nejí, jen si oběd nepřátelsky prohlíží.
     „Nechceš to maso?” obrátila se na něj znenadání.
     „A ty ho nebudeš jíst?”
     „Rozhodně ne. Uzené je karcinogenní. A jestli chceš, vem si i kaši.”
     „Mně to sice chutná, ale nepotřebuji sníst dva obědy. Proč nespapáš aspoň tu kaši? Neměla jsi ani polívku. Tý ses vůbec nedotkla.”
     „Nemám hlad.”
     „Vždyť jsi ani nesnídala. Párek jsi dala Jiřině a chleba jsi nechala…”
     „Já uzeniny nejím, protože jsou nezdravé a chleba jsou samé uhlohydráty.”
     „No a co? Jeden párek ti nemůže uškodit a nějaké uhlohydráty potřebuješ.”
     „Nedělá mi to dobře,” řekla Bohunka umíněně.
     „A bramborovou kaši také nejíš?”
     „Kaši někdy sním, ale tady nebývá dobrá. Navíc se mléko a brambory k sobě nehodí.”
     „Mám dojem, že se jen na kdeco vymlouváš a nejíš nic.”
Jiřina mu gestem ruky naznačila, že toho má nechat a maso si klidně vzít.
     „Jím!” tvrdila Bohunka kategoricky.
     „A co?” nedal na Jiřinu.
     „Třeba nadívaná holoubátka.”
     Sledoval, jak pomalu chroupala proužek okurky.
     „Ty snad nemáš každý den. A tady se jich nedočkáš.“
     „Doma je můžu mít každý den. Táta holuby chová a umí je bezvadně připravit.”
     „No i tak je to jednostranná strava. Ale poslyš, ty jsi nejedla ani holuby, aspoň myslím. Mám za to, že jsi tady právě proto, že nejíš.”
     „Tak chceš to maso?” utekla od tématu, a když si vzal její uzené, tak i od stolu.
     

     „Nemá cenu se s Bohunkou bavit o jídle. Je anorektička. Vymyslí si cokoliv, jen aby nemusela vzít nic do pusy.”
     Dopřával si s Jiřinou na lavičce před jejich oddělením léčebny siestu u cigarety a kávy.
     „Já vím. Bohužel jsou některé pravdivé a celkově to zní přesvědčivě. Právě proto jsem se jí snažil vysvětlit, že něco jíst musí.
     „To je marné. Zasekne se a tím víc nebude jíst, když ji budeš nutit.”
     „Je mi jí líto. Nechápu to.”
     „To se chápe těžko.”
     „Ty, Jiřko, řekni mi, jak může člověk nejíst víc nebo míň? Víc nebo míň jíst, to lze. Ale když nejím nic, tak vždycky stejně.”
     „Jsi blbej.”
     Jiřina se zasmála, vstala z lavičky, ohnula se k zemi a začala hledat v trávě za lavičkou zapalovač, který jí tam upadl. Sledoval její masitý zadek a pomyslel si, že jí nikdo nemusí nutit k jídlu.
     „A proč jsi tady vlastně ty, Jiřko?“
     „Bojím se na veřejnosti.“
     „Máš strach z otevřených prostranství? Agorafobie?“
     „Takhle to nemůžeš říct. Třeba se bojím v autobusu, někdy taky vyjít na ulici. Prostě na veřejnosti, kde jsou cizí lidi. Chápeš?“
     „Ani ne. I tady jsou cizí lidi. Třeba já jsem byl pro tebe přece taky cizí, když jsem s tebou mluvil poprvé a nezdálo se mi, že by ses mě bála. Chovala ses normálně.“
     „Takhle to není, že bych měla strach z konkrétních lidí nebo z lidí vůbec. Ale například, když mám vyjít na ulici, dostanu hrozný strach. Úplně zpanikařím.“
     „Strach z čeho?“
     „Nevím z čeho. Nedokážu to popsat. Třeba se bojím, že kdyby se mi něco stalo, tak mi nikdo nepomůže.“
     „To si nedovedu představit. A jak se to u tebe projevuje?“
     „Někdy se úplně roztřesu, rychle dýchám, děsně se mi zvýší tep a nedokážu za boha vyjít ze dveří.“
     „Tady se ti to nestává?“
     „Tady ne.“
     „Jak to?“
     „Nevím, jak to. Doktorka mi říkala, že jsem si tady vytvořila bezpečnou zónu, třeba jako doma a v bezpečných zónách se chovám normálně.“
     „Takže ty se bojíš na veřejnosti a nevíš vlastně proč? To nechápu.“
     „Podívej, já zase nechápu, že můžeš chodit hrát na automatech. Do toho bych nikdy peníze nestrkala.“
     Jiřina zareagovala podrážděně, takže to raději dále nerozebíral.    Když osaměl, napadlo ho, že je to absurdní. Zatímco on nechápe, že Bohunka má tak velký odpor k jídlu a že se Jiřina bojí vyjít z bytu, až je to obě přivede do blázince, ony zase nerozumí tomu, že on strká peníze do hracích automatů, což ho zažene na stejné místo. Jakmile si opět vzpomněl na svůj problém, dostavily se výčitky svědomí.
     

     Nemyslel teď ani tak na finanční dluhy, jako spíš na morální, co má vůči rodině, kolegům i přátelům. Co bude, až se vrátí domů a všechny ty problémy na něj zase dolehnou plnou váhou? Vzdor tomu prožíval teď zvláštní pohodu. Po dlouhé době nebyl pod bezprostředním tlakem času, povinností, lží a provinilých pocitů.

     Jistou pohodu si uvědomil ještě víc při pracovní terapii, která byla rovněž formou léčby. Název pracovní byl vlastně legrační, neboť šlo daleko více o jakousi zábavu či relaxaci, aspoň z jeho pohledu. Vybral si práci ve výtvarné dílně. Mohl tu kreslit, malovat, modelovat z hlíny, nebo si také jenom prohlížet knihy, časopisy, popřípadě stříhat zbytky molitanu na malé kousky, kterými se potom plnily polštářky. Mrzelo ho, že se nedostal do keramické dílny k hrnčířskému kruhu, neboť by si práci na něm rád vyzkoušel. Tam bylo ale už plno. Pro keramiku se ale rozhodl stejně a teď žmoulal na dřevěné desce hroudu keramické hlíny.
     Zatím neměl představu, co bude tvořit, a tak mnul hmotu v rukou a pozoroval, jak paprsky slunce dopadají na tváře všech přítomných v prostorné, světlé dílně. Kromě něj tu seděli dva lidé z jeho oddělení, tři další pacienti léčebny a žena v bílém plášti, co na všechny dohlížela. Na třech neznámých, dvou mužích a jedné ženě, bylo patrné, že jde opravdu o duševně nemocné lidi.
     Žena byla prošedivělá, malé zavalité postavy. S nepřítomným výrazem stříhala molitan a zdálo se, že smysl její činnosti spočívá jen v tom, že jí zaměstnávala ruce. Hubený muž s rozcuchanými vlasy skláněl hlavu nízko nad bílou čtvrtku, na níž maloval voskovými pastelkami jakousi bizarní krajinu zaplněnou podivuhodnými postavami a vybíral si k tomu ty nejjasnější barvy. Tvořil s dětským zaujetím, což dokazoval jeho vyplazený jazyk, jímž si neustále olizoval rty. Na trojici doplňoval dva zmíněné snad třicetiletý menší cvalík, kterému se říkalo Mireček. Výraz jeho tváře nemohl nechat nikoho na pochybách, že vládne sníženou inteligencí, ale v jeho očích se přesto blýskala šibalská světýlka. Také on stříhal molitan.
     „Mirečku, dnes nebudete kreslit?” divila se vedoucí výtvarného oddělení.
     „Ne,” řekl cvalík umíněně.
     „A copak? Nemáte žádný nápad?”
     „Nechce se mi, paní vedoucí.”
     „Tak dobře, stříhejte molitan.”
     Jedním ze dvou dalších pacientů z oddělení, jež zde absolvovali pracovní terapii, byl Lumír. Toho poznal ve skupině. O druhém nevěděl nic. Jen ho v oddělení zahlédl. Lumír něco kreslil tužkou na čtvrtku a tvářil se stejně zavile jako při skupinové terapii.
     Jeho stále nenapadalo, co by mohl vymodelovat. Vstal a prohlížel si obrázky na stěnách a keramické plastiky na poličkách podél zdí. Viděl různé pálené a glazované figurky psů a koček, motýly, šneky, panenky, vázičky, dózičky…, většinou neumělé, naivní, ale objevil i zajímavý výtvarný nápad, hlavu starého muže s dlouhými rozevlátými vlasy a dramatickým výrazem. Připomněla mu Michelangelova boha, jak ho vyobrazil v Sixtinské kapli.
     S obrázky to bylo jako s plastikami, ale i mezi nimi našel dva zdařilé a působivé. Visely pod sebou na zdi mezi okny. Jeden přibližoval úzkou místnost s otevřeným oknem v průčelí, jímž dopadalo světlo na povalenou židli a přes ní přehozený závoj. Byl to akvarel namalovaný pouze odstíny modré barvy a nesl název »Rozvod«. Proveden byl zručně a jeho atmosféra vyjadřovala přesně to, co měla.
     „Všechno vytvořili naši pacienti. Klidně si je prohlížejte, třeba vás inspirují.””
     Vedoucí vstala od stolu a připojila se k němu.
     „Je to zajímavé. Ale tyhle dva akvarely jsou o moc lepší než ostatní. Zvlášť ten Rozvod má hloubku.”
     „Je tu pár dobrých kousků. Ty dva namaloval opravdový malíř, co se tady léčil.”
     „Je to na nich vidět,” řekl.
     „Vy rozumíte výtvarnému umění?”
     „No jeden čas jsem se živil jako propagační výtvarník.”
     „A tak to jo.”
     Usmál se a odešel k Lumírovi a snažil se mu nahlédnout přes rameno. On ale obrázek schoval pod stůl a odspodu si ho změřil nerudným pohledem.
     „Chtěl jsem se jen podívat.”
     „Ale já nechci. Nehodlám to nikomu ukazovat.”
     „Jak myslíš. Já jen, že mě to zajímá.”
     Odkráčel zpátky ke své hlíně.
     „Nic se neděje. Ale já to fakt nikomu neukazuji,” volal za ním Lumír.
     Pak bylo ticho, v němž stále bezradně hnětl keramickou hmotu. V jedné chvíli ji ale zmáčkl v dlaních do takové podoby, která ho zaujala. Postavil hlínu na desku a začal tvar propracovávat. Nejdříve rukama, které si máčel ve vodě, pak i špachtlemi, již si vybíral z kelímku na stole před sebou. Vznikající skulptura se mu zamlouvala čím dál víc.
     „Paní vedoucí, já vám řeknu vtip,” ozval se náhle Mireček.
     „Tak dobře, Mirečku.”
     Ten hned spustil: „Zajíc si jde koupit zmrzlinu a ptá se: Máte mrkvovou? – Nemáme; řekne pan prodavač. Zajíc přijde druhý den a zase se ptá: Máte mrkvovou? – Nemáme; řekne zase pan prodavač. A třetí den přijde zajíc znovu a zase se ptá: Máte mrkvovou? – Máme; řekne pan prodavač, protože si ji už objednal. A zajíc na to řekne: Hnusná, co!”
     Mireček se vítězně zachechtal. Vedoucí se usmála z povinnosti, žena, co dosud jako by duchem nepřítomná stříhala molitan, se zasmála upřímně a on vůbec, ač ho překvapilo, že dal Mireček vůbec nějaký vtip dohromady.
     Čas se příjemně vlekl, on stále zdokonaloval tvary a linie své plastiky a najednou se mu stejně plasticky vyjevilo, kolik věcí a činností, co jsou příjemné, ušlechtilé a někdy dokonce užitečné, kvůli hraní na automatech přestal dělat, či je omezil na minimum. Skoro nečetl, nesportoval, nechodil s ženou na procházky, do kina nebo si někam sednout na skleničku vína. Teď se díval neradostně kolem, hnětl hlínu a říkal si, že má stále rád svůj život! Poslední dobou si sice myslel, že nestojí za nic, ale to způsobilo hraní, jehož vinou nejen ztrácel peníze, topil se v dluzích a krachovaly mu vztahy, ale změnil i způsob života k horšímu, opustil záliby, zlomil svou hrdost, zničil své zásady a popřel hodnoty, které dosud vyznával.
     Ukončil žalostnou bilanci a koukl na svůj hliněný výtvor a napadlo ho, že by to mohl být malý pomníček k uctění a potupení egoismu a nenasytnosti zároveň. Jeho abstraktní tvary by totiž mohly leckomu nějakou pietní skulpturu připomínat. Nebo to snad bylo otevřené srdce? Nebo spíš puklé srdce?
     „Mirečku, co jste dělal včera, že dnes nemáte náladu kreslit?” zeptala se vedoucí pacienta, který stále stříhal molitan.
     „Ale byl jsem na vycházce.”
     „A kampak jste šel?”
     „Byl jsem v hospodě.”
     „V hospodě? A co jste tam dělal? Snad jste nepil pivo?”
     „To ne, dal jsem si kafe a koukal jsem na chlapy, jak hrajou na automatech.”
     „Proč jste je pozoroval, Mirečku?”
     „No já nevím, jak to můžou hrát. Když prohrajou, tak pak nemají žádné peníze a jsou z toho smutní, že prohráli.”
     „Když jsem po psychoterapii přemýšlel o tom, co jsem slyšel od ostatních pacientů, říkal jsem si, že je šílené, čeho se ti lidé dopouštějí a co všechno hraním ztrácejí a paradoxně jsem si uvědomoval, že dělám to samé, jako oni. A právě tak – jako šílence, který se zbůhdarma a nesmyslně ničí – vidí ostatní lidé mě,“ napsal si včera večer do deníku. Bylo to syrové poznání, ale neznamenalo nic proti morálnímu kopanci, který dostal od Mirečka.
     Šel z terapie jako opařený. I člověk, jehož rozumové schopnosti nestačí na to, aby mohl žít mimo léčebnu, chápe, že je dráždění automatů zhovadilost, kdežto on, tolik pyšný na svůj mozek, se musí ze závislosti na patologickém hráčství léčit v blázinci.
    

    Raději sebral toaletní potřeby a ručník a šel se osprchovat. V koupelně byly čtyři sprchy s převlékacími kabinkami a s posuvnými dveřmi z mléčného skla. V jedné sprše se někdo už sprchoval, tak zalezl do vedlejší. Když byl hotov, oblékl se do tepláků a trička a vyšel ven ve stejném okamžiku jako z vedlejší sprchy Bohunka v županu. Překvapeně se na něj podívala, ale pak se mu opřela rukama do paží a zatlačila ho za sprchy, kam nebylo vidět od vstupních dveří.
     „Co je, Bohunko?“
     „Nic. Obejmi mě!“
     „Mám tě obejmout?“
     Podívala se na něj vztekle a objala ho sama kolem pasu.
     „Obejmi mě a drž mě pevně,“ přikázala.
     Poslechl a ucítil pod svýma rukama její děsně vyzáblé tělo. Stáli v těsném sevření snad pět minut.
     „Už je to dobrý. Můžeš mě pustit.“ řekla.
     Vyprostila se z jeho sevření a rychle vyběhla z koupelny.
     Stál ještě chvíli na místě a nerozuměl vůbec ničemu. Přešel k oknu, stoupl si na špičky, aby viděl přes emailový nátěr ven a spatřil krvavé slunce, jak zapadá za vzdálený les. Co se vlastně divím, vždyť jsou to všechno blázni, řekl si a myslel na Bohunku, na Jiřinu, na Mirečka, a hlavně na sebe.