Když slunce v Manitobě začne hřát...

     Přišel k Regině, když už parta obsadila obvyklý stůl. Vlezl si do svého rohu na lavici a oddělil tak Karla od jakési nové dívky. Kytaru si postavil mezi kolena a klarinet odložil vedle sebe.
     „Tuaregu, dáš si tuarega?“ objevila se Regina. „Že se ptám, viď.“
     „Co je to tuareg?“ zajímala se dívka. „Jsem když tak Adéla.“
     „Vynalezli ho afričtí nomádi Tuaregové na Sahaře, je to zelený čaj s marockou mátou a je hodně oslazený. V zimě zahřeje, v létě ochladí. Taky povzbuzuje a tělu i duši dodává energii,“ vysvětlil Tuareg jako v reklamě.
     „Myslíš, že ho v téhle hospodě budou mít?“
     „Slíbil jsem Regině, že tady budu hrát, když bude mít tenhle čaj.“
     „Kvůli tomu, že to piješ, ti říkají Tuareg?“
     „Jasně. On tu břečku chlastá pořád,“ odpověděl za něj Karel. 
     „Proč si nedáš pivo?“ upila Adéla ze svého půllitru.
     Tuareg neodpověděl, ale podíval se jí do očí, až se nepatrně zachvěla.
     Regina přinesla na cínovém tácku konvičku ze stejného kovu se zeleným čajem a tři skleničky. Jednu prázdnou, v druhé byla čerstvá máta a ve třetí cukr. Tuareg dal mátu i cukr do konvičky, chvíli počkal, a pak nalil nápoj do skleničky, hned ho přelil zpět do konvice a takhle to několikrát opakoval. V hospodě, kam chodili i chlapi v montérkách, působil takový obřad nepatřičně.
     „Slíbil jsi Regině, že tady budeš hrát. Tak už začni?“ pobízel ho netrpělivě Karel.
     „Nech ho napít,“ řekla Adéla.
     „A jakou bys chtěl slyšet?“
     Tuareg vyndal kytaru z koženkového obalu.
     „No Panenku.“
     „Znáš taky něco jinýho, Karle?“
     „Teď něco uslyšíš, Adélo,“ oznámil dívce naproti sedící Ondra.
     „Na Panence toho moc neuslyší,“ namítl Tuareg.
     Pak spustil „Co skrýváš za víčky a plameny svíčky, snad houf bílých holubic nebo jen žal…“ Brzy se na něj sypaly žádosti, aby dal tohle a támhleto a on hrál a hrál… 
     Adéla na něm mohla nechat oči. Sama se učila na kytaru a myslela si, že už jí to docela jde. Teď ale propadala beznaději, že se to nikdy pořádně nenaučí. Tuareg se na Adélu usmíval a náhle si uvědomil, že hraje jen pro ni. Vábila ho jako už dlouho žádná žena. 
     Hospoda U Reginy se mezitím naplnila, jako vždy, když tady Tuareg muzicíroval. Proto si ho majitelka platila a dávala mu zdarma jeho oblíbený čaj. Nejmenovala se Regina, ale říkala si tak podle města v kanadské provincii Saskatchewan, kde žila v emigraci. Po roce 1989 se vrátila a koupila si a provozovala tuhle hospodu.
     „Zahraj West Virginii,“ žadonil Vendelín od jejich stolu.
     „To se jmenuje Take Me Home, Country Roads,“ opravil ho kytarista. „Regino, dej mi ještě čaj,“ zavolal na hospodskou.
     Vzápětí zazněla píseň, kterou měl v repertoáru už kdekdo a Tuareg ji hrál a zpíval jako John Denver a zároveň trochu jinak. Jak skončil, dal si pauzu a pil svůj oblíbený nápoj.
     Když už stála na stole nová konvice, Adéla vyzvídala: „Co je tohle za čaj?“ Ačkoli jí o něm Tuareg už vyprávěl
     „Nazývá se taky marocká whisky.“
     „Whisky?“
     „Tak mu říkají muslimové, protože mají zakázaný alkohol. Chceš ochutnat?“
     Adéla se váhavě napila, ale vypadalo to, že jí čaj příliš nenadchl. Zato kytarista ji přitahoval velmi. Chytila ho rukou v podpaží a z boku se k němu přitiskla.
     „Měl jsem dojem, že tady jsi s Karlem,“ řekl překvapeně.
     „Přivedl mě sem, ale jsme jen kamarádi,“ tvrdila. „Tuaregu…“
     „Ano.“
     „Jsi fajn chlap.“
     „Jak to víš?“
     „Nevím to. Ale úžasně hraješ, nikdy jsem nic podobnýho neslyšela. Z takových chlapů jsem hotová…“
     „Když slunce v Manitobě začne hřát, vylézají hadi po stovkách, po tisících z děr a pokoušejí se pářit,“ odpověděl.
     „Co to je? Proč to říkáš!?“
     „Ty jsi byl v Manitobě, Tuaregu?“ zeptala se Regina, která to zaslechla.
     „To ne. Četl jsem kdysi nějakou přírodopisnou reportáž a tam byla tahle věta a já jsem si ji zapamatoval.“
     „Ty jsi takový magor, že sis zapamatoval celou reportáž,“ uchechtla se Regina.
     „On mi tím ale teď řekl, že jsem nadržená samice,“ zlobila se Adéla.
     „A nejsi, kočko?“ usmála se Regina, sebrala ze stolu půllitry a rychle zmizela.
     „Ty si to o mně vážně myslíš?“ obrátila se Adéla k Tuaregovi.
     „Je to přece přirozený lidský pud,“ řekl.
     Snad aby zabránil dalším debatám na tohle téma, vyndal z pouzdra klarinet a začal hrát Ramblin´ Rose. Nejdřív se jeho tóny ztrácely v hospodském kraválu, hosté ale postupně utichali a za chvíli poslouchali skoro nábožně. Přidal Autumn Leaves, La Paloma, a nakonec Stranger On The Shore. To už ale mělo osazenstvo lokálu dost těch cajdáků, protože se zase bavilo a všelijak hlučelo. Zahrál ještě Creole Jazz a dal si opět přestávku.
     „To bylo krásný,“ vydechla mu Adéla skoro do ucha. „Co to bylo?“
     „Všechny ty skladby měl v repertoáru Mistr Acker Bilk,“ prozradil Tuareg.
     „Toho neznám.“
     „Byl to anglický jazzový klarinetista. Světoznámý. Myslím, že byl nejlepší.“
     „Nevím, jak hrál on, ale ty jsi byl skvělej. Jen se to sem moc nehodilo.“
     Tuareg se na ni usmál a pohladil ji po vlasech.
     Koukala na něj obdivně a zamilovaně a on si toho nemohl nevšimnout.

     „Házíš perly sviním,“ zašklebila se na něj Regina, když Adéla zmizela na dámy.
     „O kom to mluvíš?“ zeptal se Tuareg trochu vyděšeně.
     „No o těch ožungrech, co tady sedí. O Adéle ne.“
     „Adélu jsem nepřivedl tobě, Tuaregu,“ využil Karel její nepřítomnosti.
     „To asi ne.“
     „No tak mi ji nech. Ty si na to svý hraní ulovíš bez problémů jinou.“
     „Já ale nikoho nelovím.“
     „Ne? Tak proč ji hladíš?“
     „To bylo jen tak, mimoděk.“
     „To určitě?“ řekl Karel.
     „Nemůžu za to, že má o mě zájem,“ pokrčil Tuareg rameny.
     „Kecy! Když jsi takhle skvělej muzikant, proč hraješ po hospodách?“ zeptal se Karel nečekaně. 
     „Hraju jen v týhle hospodě. Nejsi rád?“
     „Jsem, ale proč hraješ tady?“
     Tuareg mlčel.
     „No tak vidíš. Tohle neumíš nebo nechceš vysvětlit,“ řekl Karel vítězně.
     „Tuaregu, proč se zahazuješ tady v hospodě, když umíš tak úžasně hrát? Proč nekoncertuješ a nejsi slavnej?“ spustila Adéla, sotva se vrátila, jako by slyšela, co před tím říkal Karel.
     „To nejde,“ řekl a ohlédl se po Karlovi, který je poslouchal.
     „Proč to nejde?“ nechápala Adéla.
     „Nechci se o tom bavit.“
     Jak měl Adéle, Karlovi nebo komukoli jinému vysvětlit, že není takový muzikant, jakého si pod tím pojmem lidé obyčejně představují. Nezná noty, neumí číst notové záznamy. Jen slyší skladbu nebo píseň a hudbu cítí, vlastně ji přímo vidí před sebou, jak se tóny chvějí, rozvíjejí a svíjejí v přízvučných a nepřízvučných dobách rytmu. Takto si skladbu nebo píseň i s textem zapamatuje a dokáže ji pak reprodukovat na různé nástroje a ovládal jich řadu.
     Nejspíš by se naučil i noty. Proč ale? Měl obavy, že pak by byl jeho projev sterilní a vůbec představa, že by někde koncertoval, byla pro Tuarega nesnesitelná, doslova bolestná. V prostředí hospody se však cítil dobře. Tady mohl hrát a snít. Uprostřed ruchu putyky se mu snila hudba nejlépe. Snil a žil hudbu a kolem zvonily sklenice a pulzovaly hovory. Nedovedl by objasnit, proč je to tak, proč to tak má. 
     
     Vtom se na druhé straně knajpy do sebe pustili dva chlapi kvůli sázce. Drželi se pod krky a pak prudce vstali a srazili dva půllitry, po zemi se rozstříklo pivo a rozletěly střepy.
     „Já ti říkám, že mi ty prachy dáš, hajzle! Vyhrál jsem! Měl jsem pravdu!“
     „Co kecáš, já jsem měl pravdu!“
     „Ty jsi tvrdil, že naši prohráli v sedmdesátým na mistrovství s Brazílií 3:1, a já, že prohráli 4:1! Takže jsem měl pravdu já!“
     „Ale já myslel mistrovství v Chile ve dvaašedesátým, a tam to bylo 3:1!“
     „O Chile jsme se vůbec nebavili! Naval prachy.“
     „Právě že bavili! Tak to smažeme a jsme si kvit!“
     „Nejsme, ty zmrde! Dlužíš mi dva litry!“
     Hádající se chlapi sebou navzájem cloumali, ale rvát se zatím nezačali. Najednou uslyšeli opět kytaru a Tuareg do melodie táhle zpěvně recitoval.
     „Kéž jsou šťastny všechny bytosti, kéž jsou šťastny všechny bytosti, kéž jsou šťastny všechny bytosti, subham astu sarvadžagatam, subham astu sarvadžagatam,“ deklamoval a rázem byla hospoda plná těch podivných zvuků.
      Přiopilí hosté se po něm překvapeně otáčeli. Najednou bylo ticho a prostorou se šířila nehmotná energie.
      „Ptáš se, Tuaregu, jak mi můžeš pomoci, abych byla šťastná?“ otázala se Adéla.
     Karel a Ondra to zaslechli a zprvu na ni civěli a nerozuměli, proč to říká, protože se jí Tuareg na nic neptal a stále jen recitoval: kéž jsou šťastny všechny bytosti. Pak se ale začali usmívat, jako by pochopili. V hospodě byl klid jako na Štědrý den večer. Hosté platili a odcházeli domů. Zůstali jen Karel, Ondra, Vendelín, Adéla a Tuareg. Regina přinesla flašku whisky, muzikantovi ještě jeho oblíbený čaj a přisedla si k nim.
     „Co to bylo?“ zeptala se Tuarega.
     „Napadlo mě, že by to mohlo zabrat, aby se uklidnili,“ řekl.
     „Povedlo se,“ kývl hlavou Vendelín. „Cos to ale hrál?“
     „To je mantra z védské jógy.“
     „Kdes to ale vzal?“ zajímal se Ondra. „Bylo to hrozně zvláštní a silný.“
     Tuareg se jen usmál.
     „Co ses ho ptala, Adélko?“ staral se Karel.
     „Ale nic,“ odbyla ho dívka.
     „Říkala jsi něco, že to pomáhá, abys byla šťastná.“
     „Tomu bys nerozuměl, Karlíčku.“
     „Já bych tomu nerozuměl a ty jó? Hele, půjdem radši domů, Adélo.“
     „Víš, co, Karlíčku, běž sám, jestli chceš, ale já budu ještě poslouchat kytaru a pak půjdu s ním,“ šťouchla dívka do Tuarega. „A ty hraj něco jinýho než country.“
     „Co třeba?“
     „Klidně nějakou vážnou hudbu, jestli teda umíš,“ provokovala Adéla.
     „Bez obav, ale na tuhle kytaru to nebude vono.“
     „Jenom se vymlouváš.“
     „Kdepak, Adélko. Musím ale přeladit.“
     Za chvíli se už jeho prsty rozpohybovaly po strunách, napřed střihl Vivaldiho, potom Bacha, Mozarta a znovu Vivaldiho.
     „O tomhle jsi tvrdil, že to nebude vono?“ smála se Regina.
     Smála se i později, když už Tuareg a Adéla spolu odcházeli, zatímco Karel jen schlíple seděl se skloněnou hlavou.

     „Pořád nechápu, proč hraješ v tý hospodě, když jsi takovej hudebník,“ dotírala Adéla cestou k němu domů.
     „Protože chci.“
     „Proč chceš? Neříkej, že se netoužíš proslavit.“
     „Adélo, já ti to asi nedokážu vysvětlit, nebo se spíš obávám, že bys nepochopila, jak to skutečně je.“
     „Myslíš, že jsem tak nechápavá?“
     „To si nemyslím.“
     Když dorazili do Tuaregova bytu a vešli do obýváku, Adéle málem spadla brada. Uviděla tam asi patnáct hudebních nástrojů včetně pianina.
     „Na tohle všechno umíš?“
     „Jo.“
     „Opravdu?“
     „Co ti na to mám říct?“
     „Kde máš koupelnu? Potřebuju se dát trochu dohromady,“ pomohla mu z rozpaků.
     O samotě přemýšlel o Adéle, jestli právě ona má být opravdu jeho štěstím. Když zpěvně recitoval slova védy kéž jsou šťastny všechny bytosti, subham astu sarvadžagatam a hrál k tomu na kytaru, otázala se ho, jestli se jí tím ptá, jak jí může pomoci, aby byla šťastná. Byla to zvláštní otázka a Tuareg byl přesvědčen, že v té chvíli pochopila, o co mu opravdu jde. Když se učil hrát na všechny ty nástroje, umínil si, že bude nejlepší, ale ne proto, aby se proslavil, ale aby našel štěstí. 
     Sama hudba pro něj sice byla jistým druhem štěstí, ale později mu došlo, že bez bytosti, jež bude jeho štěstí vnímat a chápat a které by ho mohl přeposílat, to nebude nikdy úplné štěstí. Zdálo se, že Adéla vládne citlivostí, aby se stala příjemcem štěstí, které by mohli spolu sdílet.
     Sedl si na židli, vybalil kytaru, položil ji na kolena a čekal na Adélu. Vybavil si, jak jí v hospodě řekl: když slunce v Manitobě začne hřát, vylézají hadi po stovkách, po tisících z děr a pokoušejí se pářit. Regině lhal, že si na to vzpomněl náhodou, neboť pářící se hadi v Manitobě pro něj měli zásadní význam. 
     Jak se kdysi v přírodopisné reportáži dočetl k tomu místu, představa stovek a tisíců hadích těl, která se po sobě smýkají ve snaze kopulovat, ho fascinovala. Viděl je jasně před očima jako živý obraz. Divoký rej dlouhých hadích trupů mu připomínal tanec, podivný, brutální, úchvatný a živočišný tanec. Jeho obrazotvornost proměnila těla plazů ve vlnící se tóny a začal vnímat ty okouzlující tvory vedené slepým pudem k nelítostnému tanci lásky a chtíče jako hudbu, kterou slyšel a od té doby si dokázal v mysli takto znázornit jakoukoli melodii. 
     Kdyby ale někomu vyprávěl, že umí hrát díky hadům v kanadské Manitobě, měl by ho dotyčný za blázna. Adéla nejspíš také. Sotva si Tuareg pomyslel, co tak dlouho v koupelně dělá, zjevila se v pokoji.
     „Myslím, že slunce v Manitobě začalo hřát, a já jsem had, vylezla jsem z díry a teď se chci pářit,“ řekla. „Kéž jsou šťastny všechny bytosti," dodala.
     „V Kanadě, u Reginy, na Sahaře i tady, subham astu sarvadžagatam,“ odpověděl.
     Pak se usmál a sledoval, jak Adéla zářila a hřála jako jarní slunce v Manitobě, kde Tuareg nikdy nebyl.

život je krásný

s velkými kulatými brýlemi na očích
vypadala v té zahradní kavárně u řeky
jako přerostlá včela
řekla s roztomilým úsměvem

život je z větší části otázkou peněz
což se mi vůbec nelíbí 

nevím
jak by se to mělo řešit
vím jen
že je něco špatně
život je ale stejně krásný
člověk musí akorát věřit tomu
co se mu vykládá

vždycky však zůstávají 
nenaplněná očekávání
křivdy a ukřivděnost

jedinou možnou odpověď mi dal
vítr v jejích černých vlasech

O zlu a nekonečnu

Pokusil jsem se zauvažovat nad nekonečnem a jistými vesmírnými souvislostmi. Vyšla mi z toho jedna hrůzná definice, která by byla ještě hrůznější, kdybych to byl schopen opravdu domyslet a pochopit.
     Vesmír je prý nekonečný. Každý systém v prostoru je údajně metasytémem pro jiné, o řád nižší systémy, a zároveň částečkou systému o řád vyššího. A tak to má jít oběma směry do nekonečna. V makrosměru to můžeme přirovnat k číselné řadě. Vždy si lze představit číslo o řád vyšší. V mikrosměru pak ke zlomkům. Každý zlomek lze dále dělit a nikdy se nedopracujeme k úplné nule.
     Vesmír je tedy nekonečný a forem, které v něm vznikly a vznikají, musí být tudíž rovněž nekonečně mnoho. Chce v tom někdo vidět Boha? Prosím. Pak ale i bůh je nekonečný. V tomto smyslu věřím na jeho existenci, i v to, že je obsažený ve všem a že v každé částici je obsažený celý Bůh. On je totiž všudypřítomný a neomezený, a proto nekonečný. Jiným slovem se říká, že je Všemohoucí. Pak se ale není možné zeptat na to, co všechno Bůh muže, protože může úplně všechno. Všechno ale, je neuchopitelný pojem, neboť si pod tím každý představí cokoli a někdo jiný zase cokoli jiného. Pokud se ovšem nelze zeptat na to, co Všemohoucí Bůh muže, znamená to, že z lidského pohledu nemůže nic, což je stejně neuchopitelný termín jako všechno, a tudíž, že Bůh neexistuje.
     To jsou ale marné řeči, protože Všemohoucí je pouhé synonymum pro Nekonečný. Co však slovo nekonečno znamená? Vlastně jen absenci omezení. Jenže bez omezení se žít nedá. Kdokoli prahne po svobodě, netouží po nekonečné, absolutní svobodě, nýbrž po takové, která se k něčemu vztahuje, jež některá omezení zruší, aby jiná ponechala, neboť jen tak lze svobodu pocítit, tak lze poznat, že byl člověk jistých omezení zbaven. Pokud by svoboda byla absolutní, nebyla by vlastně žádná, jelikož by se nedala prožívat. A hle – Absolutno je rovněž pojmenování Boha. Je to natolik pravda, že i v Bibli se Bůh realizuje jen ve vztahu k člověku.
     Lidé se neustále ptají, proč je na světě tolik špatnosti, krutosti, podlosti, nenávisti, závisti, hrabivosti, mocichtivosti, agrese, násilí, vraždění a válčení? Proč se denně musíme dovídat o nejrůznějších neštěstích, tragédiích, konfliktech, katastrofách, hrůzných skutcích? Pokud tedy něco z toho rovnou neprožíváme na vlastní kůži. A titíž lidé si to pak vysvětlují tím, že člověk (míněn obecně jako živočišný a společenský druh) dělá něco špatně, nebo začal v jisté době dělat něco špatně. Ale to je jedno. Nechci se zabývat staromilstvím ani adorací starých dobrých časů. Otázkou totiž zůstává, zda člověk vůbec může jednat a chovat se lépe? Zlo existovalo odnepaměti, stejně jako v jeho jménu páchané skutky.
      Když se nad tím člověk zamyslí, tak zlo, ať už v jakékoli formě, vzniká odstraněním jistých omezení, která jinak člověku brání zlo páchat. Takže zlo je vlastně výsledkem absence omezení a úplná absence omezení je nekonečno. Obávám se, že nekonečno je definicí zla. A vesmír je nekonečný a Bůh je nekonečný. Co z toho dále všechno plyne, nechť si laskavý čtenář domyslí sám.

Modrozelená záře

     Polední vedro v poklidném řeckém letovisku. Vzduch nad zemí zrovna žhne a je nehybný. Všichni jsou zalezlí doma. Pár bláznů se ale i teď koupe nebo leží pod slunečníky na pláži. Jeden brouzdá k tetelícím se obrysům skal na obzoru.

     Vleče se k svému vysněnému cíli. Už strašně dlouho touží spatřit na vlastní oči přímo na moři delfíny, a ještě nikdy se mu to nepodařilo. Podle jednoho místního tam u těch skal, kam právě míří, bývají prý někdy za poledne v dálce vidět, jak na širém moři vyskakují nad hladinu…

     Delfíny znal zatím jen z přírodopisných knih a filmů. Přesto si vytvořil představu, že jsou bytostmi, o jejichž skutečných spádech a povahách vědí lidé málo, i když je pozorují a zkoumají celá staletí. Říká se, že jsou delfíni velmi inteligentní a člověku přátelští. Podle něj nejsou o nic hloupější než lidé, jestli člověka v tom směru nepředčí. Delfína nemá za obyčejné zvíře, ale za vodní protipól člověka. Jako lidé se vymkli z vývojové řady a mohou s nimi soupeřit o titul pána tvorstva, kdyby o něj však stáli.

     Nepachtí se po vládnutí tvorstvu a nechtějí si svět podmaňovat. Žijí s přírodou v harmonii a dokonale přizpůsobeni prostředí se dokážou o sebe dobře postarat, a přitom nepotřebují prostředí znásilňovat a ničit. Berou si z něj jen to, co nutně potřebují k životu a nezabíjejí víc, než je nezbytné. A jejich život není o nic chudší než lidský. Nekonečné proměnlivé moře skýtá delfínům uspokojení všech potřeb včetně duchovních. Lidé, kterým tohle vypráví, se jen útrpně usmívají. Nehádá se s nimi a dál rozvíjí své delfíní teorie. Schází mu jen praktická zkušenost s těmito tvory.

     Dorazí ke skalám a posadí se na vrchol kamene vybíhajícího do moře, o který se tříští vlnky klidné laguny. Ani se nestačí rozhlédnout po mořské planině, když najednou spatří stín temně šedomodrého hřbetu, ostrou ploutev a vzápětí sympatický delfíní nos nad hladinou na mělčině. Rozbuší se mu srdce. Nádherný tvor se ve vodě zamele, zašplouchá to a delfín elegantními pohyby zmizí, jako by tam nikdy nebyl. Štěstí, že viděl živého volného delfína, střídá roztrpčení, že je taky brzy po všem. Pátrá po hladině. Ještě aspoň na chvíli kytovce spatřit. Z koukání ho začnou pálit oči.

     Voda náhle znehybní jako na obrazu. Modrozelená barva vystoupí z ohraničenosti a jako azurová mlha se rozprostře všude kolem, až ho zcela pohltí. Vznáší se tím hustým oparem, co vypadá jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vychází odnikud a odevšad. Uklidňuje i povznáší zároveň a on se cítí být její součástí. Není už jen host, pozorovatel. Bezmála s tím azurovým zářivým rosolovitým vesmírem splyne, když ho znenadání vyruší nečekaný blízký pohyb. Ohlédne se tím směrem a uvidí opět majestátního delfína v celé jeho nádheře. Než se však stačí vynadívat, všechno rázem zmizí, delfín i uklidňující záře a on sedí zase na kameni, který vybíhá do moře.

     Zklamaně se rozhlíží a v tom okamžiku zachytí koutkem oka na rozmezí moře a břehu mladou ženu. Míří přímo k němu. Kráčí pružně a ladně, slaná voda jí omývá nohy, krátké blonďaté vlasy těsně přiléhající k hlavě svítí na slunci a pokožka se jí vlhce leskne. Je úplně nahá. Ne, je do nahoty oděná. Na všech nahých ženách, co kdy viděl, bylo totiž patrné, že jsou vysvlečené. Že je pro ně normální být oblečené, takže nahota pro ně není přirozená. Z té ženy, která právě přichází, má však úplně opačný pocit. Vlastně si ji neumí představit oblečenou. Vychází to z jejích pohybů, držení těla.

     Žena dorazí ke kameni, kde sedí a udiveně na ni zírá. Odkudsi je slyšet pískavé staccato. Ve zprvu neartikulovaných zvucích najednou rozpozná shluk hlásek, které znějí jako ou-úú-ví-íí. Zaposlouchá se pozorněji. Opakuje se to častěji.

     „To je tvoje jméno?“ zeptá se.

     „Ou-ú-úví-í-í,“ odpoví žena.

     Pochopí, že je to sice její jméno, ale že ten zvuk má zároveň mnoho jiných významů. Její pískání mu teď vstupuje nejen do uší, ale také kůží do těla a tam uvnitř najednou rozumí, co mu Ouúúúvííí říká. Začne se s ní bavit, i když má spíš dojem, že se z té sluneční výhně zbláznil. Vidí před sebou mladou ženu, ale ona je ve skutečnosti podle všeho delfín.

     Potom ale přijme absurdní situaci jako fakt a chce se od ní dovědět, jak to, že se delfíni chovají k lidem přátelsky, když lidé delfíny tolikrát už zabíjeli a někteří zabíjejí stále? Jenže Ouúúúvííí mu neodpoví. Ptá se jí, jestli se delfíni přece jen někdy netouží pomstít za své přátele a zabít nějakého člověka?“

     „Co je to pomstít se?“ otáže se Ouúúúvííí.

     Teď zase on nechápe, jak může nevědět, co je pomsta? Snaží nakouknout za její pohled, snad aby zjistil, co se jí odehrává v hlavě. Ouúúvííí neříká nic, ve tváři se jí nehne ani sval. Pomyslí si, že nemá smysl bavit se s ní o něčem, co je jí úplně cizí, a tak se na Ouúúúvííí jen dívá a ona na něj.

     Netuší, jak dlouho si hledí do očí. Připadá mu to ale jako věčnost, v které mu však i beze slov všechno dojde. Skočí do moře, Ouúúvííí za ním. On náhle cítí, že je delfínem a modrozelená barva vystoupí z ohraničenosti a jako azurová mlha se rozprostře všude kolem, až ho zcela pohltí. Vznáší se tím hustým oparem, co vypadá jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vychází odnikud a odevšad. Uklidňuje i povznáší zároveň a on se cítí být její součástí. Vnímá vedle sebe Ouúúvííí, dotýká se jí, je šťastný a oba plavou dál a dál, stále rychleji nekonečně proměnlivým mořem...

na jezeře

slova jen slova
svítání nedohlédnou
ani zasvěcení

volavčí vole
výkřikem probodené
zrudlá puklina

vyjídat morek
polívku ústa vaří
stojící voda

paprsek věty
rozčísne metaforu
rána syrová

nebylo nikdy
neuronům tak nadosah
zapomenutí

polotóny čekání

občas ještě kmitnou hlavou
polotóny tvého čekání
protlačené sítem záclony
obrazce světel a stínů
na zahradě za domem
jak jsem tudy přicházel 
ze všech těch ulic a křižovatek
cáry pavučin z půd poznání
na skoro dětských čelech
rány po ostřích pravd básníků 

když se časem zacelily
staly se z břitů mlýnské kameny
rotující na prázdno

pointilistické listoví 
barvilo paprsky do nachu
jako by to vždycky bylo v létě
radost všech těch her
vysály kamsi do vesmíru
hladové pasti tvých očí
patřila mi jen přítomnost a nic víc

mělo mě napadnout už tehdy
že zahrady jsou pusté nebo šťastné
jen jako lidé
jimž náležejí a veškeré odměny 
jsou jako šumění v korunách třešní
které beztak přijdou na podzim skácet

Sokolí dům nad řekou

Starý dům jak hnízdo sokolí
na skále vysoko nad řekou,
opuštěný mrtvý a krásný,
shlíží do údolí.
Vítr kvílí píseň odvěkou,
měsíc je v úplňku tak jasný.

Jak tu mohl někdo vůbec žít?
Mraky jak stíny duši kryjí,
když modravou plání uhání.
Netoužit a jen být,
myšlenky jako klubko zmijí
ničí spánek. Je tu svítání.

Musím už odejít, jak zdá se,
žluté přílby dům teď bourají
motory řvou, kladiva zvoní,
bílý prach mám v hlase
a slova na rtech umírají.
mrak honí mrak, však nedohoní.


Holá skála, jenom sutiny,
hoď kamenem, kdo jsi bez viny,
snít a žít teď můžu kdekoli.
Ze skály slétl stín sokolí.

Ranní kocovina

park se kymácí jak koráb
modlím se k hodinám
modlím se s hodinami
jakmile ručičky na dvanáctce
přečkají dvanáct úderů do mé hlavy
a než klesnou na půl šestou
jako dva břitké nože
rozpárají břicho města

vyjedou tramvaje
auta
vyjdou lidé
a pak už jen sluneční cirkulárka
s nesnesitelným řinčením
uřeže hlavy všem věžím

ale to už dávno budu pod ochranou
těch milých plytkých všedních okamžiků
a bude se mi zdát
že mě má ráda
hezká plavá prodavačka
za výkladní skříní
zelinářství

Něco se stalo

     Probudil jsem se v šest hodin ráno s neodbytným pocitem, že se něco stalo. Bylo 21. srpna 1968 a všichni v chatě spali. Tahle ranní hodina se tenkrát v tamních končinách sice vždy vyznačovala tichem, ale jindy se do něj promítaly ranní zvuky lesa, tu a tam se ozval nějaký pták, občas sem doletěl i hlas kohouta z vesnice na druhém břehu Berounky. Dnes ale bylo ticho naprosté, až se rozléhalo. Snad jsem ale jen obvyklé zvuky nevnímal, neboť mě sevřel skutečný strach, že se stalo něco hrozného. Nic tomu sice nenasvědčovalo, nijak jsem si to neuměl vysvětlit, věděl jsem však, že se zkrátka něco stalo.
     

     Asi mi to málokdo bude věřit, ale opravdu to tak bylo. Mimosmyslové vnímání? Podobný pocit, jako onoho 21. srpna 1968, jsem měl zhruba před třemi roky, když jsem ležel ráno v posteli, a pak přišla matka a oznámila mi, že moje milovaná babička v noci umřela.
     

     Teď jsem také ležel, nechtělo se mi ještě vstávat, a zíral jsem střídavě na tapetu s imitací dřeva na hobrovém stropě a na otcovy samorosty na poličce a dumal, co se mohlo stát, že mě to tolik rozrušilo? Věděl jsem ale, že se něco zlého přihodilo.
      Ani mě proto neudivilo, když se po sedmé ozvalo bouchání dole na dveře verandy a soused z chaty odnaproti křičel: „Lidi! Vy si tady spíte a my jsme obsazený!“
     Děda a babička napřed nechápali, jak a kým jsme obsazení a děti už naprosto ne, ale v chatě nastal rázem poprask. Jen mně hned došlo, že do Československa vtrhli Rusové a východní Němci. Totiž otec, co byl v červenci bůhvíproč v NDR, vyprávěl potom doma cosi dost hrozivého. Jeli autem po silnici nějakým lesem plným tanků a vojáků a člověk, co otce provázel, tvrdil, že jsou tam nachystaní na nás. Kvůli tomu jsem si myslel, že nás obsazují východní Němci, no a bez Sovětského svazu by sami tehdy nic takového nepodnikli.
     

     Ačkoli mi bylo teprve čtrnáct, o politiku jsem se dost zajímal. Rozhodně tedy víc, než můj mladší brácha a ještě mladší sestřenice a dva bratranci, s kterými jsem pod dozorem babičky a dědy z matčiny strany trávil druhou půlku prázdninového srpna na naší chatě u Berounky. Vlastně jsem věděl o dění v naší zemi od začátku tohoto roku celkem dost. Zásluhu na tom měli zejména moji výrazně antikomunističtí rodiče. Hlavně na otcovy glosy ke zprávám v rádiu, televizi nebo novinách si živě pamatuji. Když si otec například přečetl „Dva tisíce slov“, mínil, že komunisti brzy půjdou do hajzlu, ač se ve výzvě říkalo, že nelze dělat demokratickou obrodu bez komunistů.
     

     „Rusové jsou tady!“ vysvětloval soused vyděšeně našim prarodičům. Zapnuli jsme tranzistorák a slyšeli zlověstné zprávy, co je hlasatelé vzrušeně a pohnutě volali do éteru. Tenkrát jsem z toho všeho vnímal, že se u Československého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze střílí, to bylo slyšet i z rádia, a že nevědí, jak ještě dlouho budou vysílat. Doplnil jsem si také okupanty o Poláky, Maďary a Bulhary. Pak jakýsi komunistický funkcionář přirovnal aktuální dění k 15. březnu 1939.
     

     Dnes vím, že to byl Alois Poledňák z předsednictva Národního shromáždění. Jeho jméno v narážce na polednový vývoj, který právě ukončila srpnová okupace, se na začátku normalizace stalo jádrem vtipu, že bude vystřídán Předledňákem. 
     

     Z rádia jsme potom ještě uslyšeli hrát hymnu a v té chvíli nám v tranďáku došly baterie. Děda začal nadávat. Nejspíš se cítil ztracen kvůli nečekanému odtržení od informací; jak si teď myslím. Na druhé straně jsem měl bez zpráv z rádia příležitost všimnout si babičky, která mi připadala vyděšená a zdrcená. Myslela si, že začíná třetí válka v jejím životě; jak mi později prozradila.
     

     Vlastně se z toho otřesu už nikdy pořádně nevzpamatovala a umřela pak začátkem listopadu v den svých dvaašedesátých narozenin.
     

     Bez rádia děda ale nemohl vydržet, a tak se vydal do dva kilometry vzdáleného Nižboru pro baterie. Jako nejstarší vnuk jsem šel s ním. Urazili jsme asi půlku cesty po kraji silnice a najednou uslyšeli rachot a hukot, který stále sílil. Za chvíli už bylo jasné, že zdrojem toho hučení jsou silné motory a na začátku vesnice jsme je uviděli. Po silnici svažující se dost prudce k železničnímu přejezdu sjížděl jeden ruský tank za druhým. Sem tam se mezi nimi objevil transportér nebo náklaďák, některé táhly děla. Všechny tanky a vozy na sobě měly bílé pruhy. Asi je natírali v kvaltu, neboť barva byla často rozteklá. V otevřených poklopech tankových věží stáli vojáci. Další jsme viděli v transportérech a na náklaďácích. Na sobě měli jakési šedozelené hnusné, špinavé uniformy. Kolona celkově působila hrůzostrašně, ale vojáci unaveně až uboze, s kamennými tvářemi bez výrazu.
     Tehdy bych nenašel slova, abych situaci popsal a jestli to dnes dokážu, zapříčinil fakt, že se mi ty obrazy natrvalo usadily ve vzpomínkách. Ruské tanky mě i dědu vystrašily. Hned jsme ustoupili ze silnice ke zdi prvního domu v obci a dobře jsme udělali, jelikož kolona za kolejemi odbočila vlevo, dál do Nižboru nejela, nýbrž zamířila někam po silnici, odkud jsme přišli. Tankové pásy za sebou nechávaly stopy vykousané do asfaltu a mě napadlo, že jsou to obrovští zlověstní slimáci, za nimiž se táhne odporný sliz. Koukali jsme na vojáky, zatímco oni se na nás buď vůbec nedívali, nebo si nás prohlíželi lhostejnými pohledy. Zakrátko bylo po všem a poslední tank nám zmizel z dohledu.
     Po mostě přes Berounku jsme se dostali na prostranství před hospodou s kinem a před obchodem, kam jsme šli pro baterie, a tam se nám naskytla scéna, co dnes může vyvolat úsměv. Mezi lidmi, co všude postávali, se proplétali další vesničané s dvoukoláky a různými vozíky naloženými pytli brambor, balíčky mouky a jinými potravinami. Od začátku okupace uplynulo v té době tak deset hodin a ti lidé si už dělali válečné zásoby. Děda mi řekl, abych počkal venku a odešel do hospody. Za chvíli se objevil s krabičkou cigaret a zápalkami v ruce, nemotorně škatulku otevřel a zapálil si. Tehdy jsem ho spatřil poprvé v životě s cigaretou.
     

    Ještě pak na chatě vykouřil asi čtyři další a potom už nikdy až do smrti na cigarety nesáhl. Ty jeho cigarety tam zůstaly ještě několik dalších let. 
     

     Pořídili jsme i zásobu baterií a vrátili se s nimi šťastně zpátky do chaty a děda mohl poslouchat. My, děti, jsme ale na rádio už kašlali.
     Ačkoli nám babička přísně nakazovala, abychom se nikam nevzdalovali a hráli si kolem chaty, já s bráchou, starším bratrancem a dvěma kamarády z chat v našem údolí jsme se vypravili lesem ke starému rozvalenému bunkru předválečného opevnění, který v té době sloužil chatařům jako smetiště. Odpadky zaneřáděné zbytky pevnůstky se nacházely na kraji lesa na vysokém skalním výběžku nad tratí, silnicí a řekou. Když jsme je obešli, mohli jsme se usadit na vyčnívajících kamenech a pozorovat okolí.
     Krajina v této části údolí Berounky vyhlížela jako vždy, mírná, utěšená, vlídná. Vlevo od nás na protějším břehu řeky malebná vesnička Stradonice. Ležela na rovině u paty příkré stráně, odkud se táhla vzhůru, vklíněná do úžlabiny ve svahu. Nad ní se rozkládala pole, co přecházela ze stráně do mírně zvlněné roviny. Nad ní se leskla ve slunci čára silnice, kde se najednou objevila kolona ruských tanků. Mířila ke Zdejcině, obci, v jejíž blízkosti se nacházela základna našeho raketového vojska. Další kolona se brzy zjevila na silnici pod námi. Teprve teď nám došlo, že Rusáci hledají právě tyto raketové základny. Druhá ležela totiž na našem břehu řeky kdesi za kopcem u vesnice Chýňava. Odtud se tam dalo dostat pěšky dlouhým romantickým údolím, souběžným s tím, kde jsme měli chatu.
     Vtom jsme se lekli, že si nás osádka jednoho tanku všimla. Vojáci podezřele rozhazovali rukama směrem k nám a tvářili se hrozivě. Nejspíš to ale byla blbost. Rusáky jsme podle všeho nezajímali a my jsme z té výšky ani nemohli vidět, jak se titěrné postavy dole tváří. Jenže strach má velké oči, takže jsme se radši ze své pozorovatelny rychle zdekovali pod ochranu lesa.
     Nicméně nám zvědavost nedala a vydali jsme se do lesního údolí potoka Výbrnice, co se podobalo kaňonu a jímž vedla cesta k vojenské základně v Chýňavě. Sestupovali jsme tiše klikatou cestičkou prudkým svahem a když už jsme byli skoro na dně údolí, vynořil se přímo před našima očima jeden ruský tank. Jestli zapadl do potoka, nebo se porouchal, to nevím. Stál nakřivo na kraji cesty a my jsme zmizeli za keř. Seděli jsme na bobcích a ani jsme nedutali. Dva vojáci něco u tanku kutili, další tři stáli rozmístění kolem s připravenými samopaly, jeden měl v hubě čvaňháka a očima pátrali v lesním porostu ve snaze mít okolí pod kontrolou, aby je někdo nemohl překvapit ze zálohy.
     Teď jsme měli skutečně strach. Výrazy jejich tváří jsme nyní viděli doopravdy a nevěstily nic dobrého. Vážně vypadali, že jsou odhodlaní střílet, kdyby se někde něco šustlo. Snažili jsme se nepohnout, protože ve směru případného zašustění bychom byli určitě my. Právě mě napadlo, že naše obavy tam nahoře na skále nemusely být zas tak liché. Rusové tank nakonec opravili či vyprostili, naskákali do něj a brzy odjeli z údolí, kde zavládl opět mír. Když jsem si později všechno znovu přehrával v mysli, tehdejšímu ostražitému chování ruských vojáků se nebylo vlastně co divit. Kdoví, co jim jejich velitelé napovídali, nevěděli, kde jsou a co mohou od místních lidí čekat.
     Můj otec přijel na chatu naší motorkou Ogar se sajdkárou dva dny nato a postupně nás všechny odvozil do Prahy. Musím uznat, že šlo o dost odvážný kousek. Nevím, jak to bylo při dalších jízdách, ale když vezl mě a bráchu, proplétali jsme se mezi kolonami ruských tanků, jak jsme postupně jeden po druhém předjížděli. Bylo to skoro přízračné, když naše bezbranná motorka jela sevřená mezi dvěma pancéřovanými obludami s dlouhými kanóny, z kterých nás sledovaly nevlídné zkamenělé obličeje sovětských vojáků. Jenom tu a tam na nich byla znát únava a z očí problesklo i cosi trochu člověčího, co signalizovalo, že jsou to také lidské bytosti.

Dovětek
    Dnes leckdo vykládá, že to vlastně ani žádná agrese nebyla, že to nebyla ani okupace, protože Alexandr Dubček a další představitelé zpětně podepsali souhlas se vstupem vojsk a že to bylo všechno dopředu upečeno v komunistických stranách a Západ že to plně akceptoval. Celé období roku 1968 až do 21. srpna pak označují jen jako nějaký svár mezi stalinskými a reformními komunisty. To je ale pustá lež. Tehdy šlo o víc.
     Byl jsem tenkrát sice nedospělý kluk, ale z popsaných letmých zážitků mi je jasné, že hlavně sovětští vojáci byli 21. srpna 1968 připraveni válčit a také by bez rozpaků bojovali a stříleli do lidí, kdyby se jim někdo postavil na ozbrojený odpor. Ostatně srpnová invaze pěti armád Varšavské smlouvy a jejich počínání v tehdejším Československu si skutečně vyžádaly řadu obětí na životech, a ještě víc vážně zraněných. Nejvíc jich bylo po střetu sovětských vojáků s neozbrojeným davem v okolí budovy Československého rozhlasu v Praze.

Ruku v ruce

zůstal jsem němý
k tvému vyčítavému pohledu
když těžkou letní ospalostí
protančila dívka
s diskotékovým hitem sezóny na rtech

pravda
ohlédl jsem se za ní
ale spasit mě už nemohla

jak také
po všech těch našich nocích
na mokrém asfaltu ulic
na rozměklém písku parkových cest

jak také
po týdnech zběsilého života na doraz
jak
když i přes filtr mlčení
mám po těch letech
stále ještě v ústech
chuť tvojí krve z rozkousaných rtů

díváš se na mě
jako bych mohl dělat něco jiného
než šlapat vedle tebe s vytrvalostí stínu

a jenom z leknutí
abys mi nevběhla pod rozjetý náklaďák
jsem tě vzal za ruku

Roztávání

jak ten neuvěřitelně nudný čas
táhl se ulicemi Brna
v jedné z těch zapadlých uliček
v kavárně
v prvním patře
daleko od Prahy a ještě dál od hvězd
mísily se s kouřem
všechny tak známé a cizí zvuky

cinkot porcelánu
zvonění lžiček
hlasy
tlukot srdcí
jen studené tlamičky
akvarijních rybek
okusovaly řasy ze skla

v tom neuvěřitelně nudném čase
snil jsem a snil
a má duše
se pomalu měnila
na křehký popel z cigarety
plešatého muže v brýlích a s knírkem
jejž si neustále hladil palcem

vypadal jako nějaký režisér z dob
jež se nevracejí

Dvě před očima

Hra na děti

     Uteču v noci na balkón před děsivými sny zrozenými ze zlého světa. Přes žhavý konec cigarety pozoruji kolotoč dole u věžáku. Kdo ví, jestli se za tmy bojí, když už děti odejdou domů. Objeví se dva kluci a snaží se kolotoč rozveselit, a ještě víc sebe, jak se na něm vozí. Jsou sotva plnoletí a vracejí se asi z nějaké dospělé zábavy.
     Točí se dokola a povykují. Odkudsi se vynoří dívka, kterou zřejmě cestou ztratili, a také si vzpomene na svá nepříliš vzdálená léta. Prochází se po nízké kladině a každou chvíli vyjekne, když ztrácí rovnováhu. Nakonec to přestane všechny tři bavit a radši si zahrají na babu kolem paneláku.
     Rozsvítí se okno a někdo těm třem dole hlasitě nadává, aby neřvali a neničili zařízení pro malé děti. Říkám si, že pro ty dva kluky a holku je nejspíš osvobozující vrátit se na pár chvil do dětských let, když si jinak musejí hrát celé dny na dospělé. Jen pro mě už není jiná cesta než zabřednout zpátky do zlého světa. Ještě mi zbývá ale kousek noci.

Mimoúrovňový dialog

     Proti mně tři rozesmáté dívky. Ta vlevo se ptá té uprostřed, která má na sobě jen tričko, jestli jí není zima. „Hřeje mě smích, mládí a láska,“ odpoví oslovená dívka.
     V proluce mezi domy stojí proti sobě dvě pěstěné blondýny. Obě jsou v mírném předklonu, protože musejí na vodítkách držet na distanc dva stejně černě žíhané tmavohnědé boxery. Psi se vzpírají na zadních, slintají a zlobně štěkají, zatímco ženy se baví docela přátelsky. Řekl bych.
     Ale co já vím. Třeba ten dámský rozhovor vůbec není kamarádský, možná srší záští, jízlivostí a závistí, ač je opleten úsměvy na tvářích. A třeba ten psí dialog, uslintaný a hlučný, je výrazem porozumění, ač orámovaný zlověstnými bílými tesáky.
     Jsou to jen dva rozhovory na různých úrovních, dvě debaty dvou rozdílných světů. A kolik vlastně dialogů zní jako mimochodná volání osamělých jedinců, vzdálených stovky světelných let? Otřesu se chladem, také mám jen tričko. Pak si ale řeknu, proč by i mě nemohl hřát smích, mládí a láska?

jako lunapark

cestou kouknu na dvorek
a říkám si
tahle planeta byla bláznivá
vždycky
když slepice je potomkem
tyranosaura rexe

spousty lidí v lunaparku
kvůli tetování se těžko rozlišuje
kdo je světský a kdo návštěvník
tak jako ve světě už nepoznáme
kdo je mudrc a kdo hlupák

lunapark je jako svět
křiklavé barvy
řvoucí hudba
umělí panáci
kulisy místo skutečnosti
kupujeme předražené nic

řítíme se závratnou rychlostí
hází to s námi do stran
hlava se točí
vzestupy a pády
žaludek v krku
srdce v kalhotách
smích a křik a skřípot
dvě power girls u střelnice
chvíli na nohou
chvíli vzhůru nohama

dávno už nevnímáme
že zběsilá cesta vpřed
vede pořád dokola
pořád dokola

cpeme se tyranosaury
a predátory jsme sami sobě

Jak Vlk ke štěstí málem přišel

     Už je třeba skoncovat s tím nesmyslem o Červené Karkulce. Prý pohádka, prý lidová slovesnost. Houby s voctem. Události kolem té dívky se pochopitelně skutečně odehrály a způsobily tenkrát poprask v senzacechtivé veřejnosti. Bohužel tehdejší velmi primitivní informační technologie způsobily zkreslení příběhu, které se stále více prohlubovalo, až se ona tragická událost přesunula do říše fantazie.
     Je třeba si uvědomit, že agenti zpravodajských agentur, kteří šířili informace a nazývali se vandráci nebo krajánci, se v oněch časech přemisťovali pěšky od chalupy k chalupě, v každé si přihnuli něčeho jiného, takže si dovedete představit, jak musela vypadat původně seriózní zpráva v takovém devátém či desátém stavení.
     Následující text není však žádnou pohádkou, ale seriózní vědeckou historickou statí. Naše bádání dostalo nový směr tehdy, když se nám podařilo mimo jakoukoli pochybnost prokázat, že řečená Červená Karkulka, nepocházela z chudých poměrů a sprostých lidových vrstev, nýbrž měla urozený původ. Dívka se jmenovala celým jménem Eržika Schirawabo Ziza von Rottendeckel (čti Širavabo Cica fon Rotndekl). Jeji otec, hrabě Ziza von Rottendeckel, univerzální dědic majetků slavného rodu, pojal za manželku baronesu Schirawabo. Z tohoto spojení se pak zrodila malá Eržika.
    Její otec, hrabě Ziza von Rottendeckel, byl však zhýralec a proutník, a matka, baronesa Schirawabo, zase vymetala večírky po okolních zámcích, takže ani jeden neměli na svou dceru čas, a brzy ji dali na vychování. Toho se ujal..., a to už se dostáváme k postavě pohádkového myslivce. Jistěže nešlo o nějakého hajného či lesníka. Byl to původně rytíř Jakob Krach, který ale zchudl natolik, že se musel začít živit prací. Teď mu přišlo vhod, že ho v mládí rodiče přinutili vystudovat. Stal se silnoproudařem a šplhal do vedení. A snad právě toto povolání, provázené častými třesky elektrických výbojů, mu vyneslo přezdívku Rána. Odtud nejspíš můžeme usuzovat na pozdější zkomolení na myslivce. Nevzdělaní chalupníci si říkali – když Rána, tak to musí být myslivec, protože kdo jiný vydává rány. Snad ještě tak kováři, ale Jakob Krach se v žádné kovárně nevyskytoval, a když, tak tam akorát chlastal pivo.
     A temuhle Ránovi se silnoproudařina brzy začala zajídat. Koho by také uspokojovalo šplhat po sloupích k drátům vysokého napětí, aby si touto nebezpečnou a málo výnosnou profesí vydělával na nuzné živobytí. To radši šplhal do vyšších kruhů a pověst vychovatele mladé komtesy Eržiky von Rottendeckel se mu k tomu náramně hodila.
     Jak to ale bylo popravdě s oním pohádkovým zlým vlkem? Samozřejmě se nejednalo o zvíře, nýbrž o švarného jinocha příjmením Wolf, který rozhodně nebyl zlý, ale jemných mravů, ač z chudých poměrů, a chodil v záplatovaných, leč čistých a elegantních oděvech. Když se narodil, manželé Wolfovi se nemohli rozhodnout, jaké mu dát jméno. V nejtěžších chvílích přispěchal na pomoc dědeček a poradil jim – dejte mu jméno z novin. A tak malý Wolf dostal jméno Znovin. Dědeček to přirozeně řekl ve své mateřštině, čili aus Zeitungen (z novin). Chlapec se tudíž jmenoval Auszeitungen Wolf, ale my mu budeme nadále říkat, prodchnuti vlasteneckým cítěním a pro naše vědecké účely, Znovin Vlk.
     Léta běžela a ze Znovina vyrostl pohledný mladík, který by byl býval mohl být ozdobou všech významnějších společenských událostí, nebýt jeho příšerných záplatovaných hadrů. Aby Znovin tento nedostatek co nejdřív odstranil, dělal si zuby na ne již mladou, ale stále ještě fešnou, ačkoli poněkud vyžilou komtesu Altesweibovou, jež přebývala v odloučení a opuštěně ve svém zámku v hlubokých lesích, kam začasto vyrážela na lov, obklopena jen početným služebnictvem, oddílem lovčích a široko daleko vyhlášenou smečkou loveckých ohařů. Také její zvěřinové hostiny byly pověstné v celém kraji. Ano, chápete správně, v pohádce se proměnila ve starou nemocnou babičku v chatrné chaloupce na lesní samotě. A výraz, že si na ni Znovin Vlk dělal zuby, se v lidové slovesnosti transformoval do rčení, že měl velké zuby.
     Pokročme však dál. Komtesa Altesweibová udržovala hříšný poměr právě s Jakobem Krachem, kterýžto oba dokázali využít i obchodně. Rána žil ve vinařském kraji a pěstoval a vyráběl vynikající víno a rovněž choval stádo ušlechtilých ovcí merino. Altesweibové potom dodával své produkty, jako byly Chateau Krach, Krachschafskäse (Krachův ovčí sýr) a jemná Krachschafswolle (Krachova ovčí vlna). Když Eržika dorostla ve sličnou mladou ženu, prosila svého strýčka vychovatele Ránu, zda by jí dovolil řídit další transfer dodávky vína, sýra a vlny na zámek Altesweib. Rána nechtěl k tomu napřed svolit, když však dívka úpěnlivě naléhala, mile se na ni usmál a řekl vlídným hlasem: „Tak si tam s tím sejrem jeď, kurvaštelung, nebo tu budu poslouchat to tvý kvičení do rána.“ Dívka zdvořile poděkovala, nechala zapřáhnout, namátkově prošacovala několik nádeníků, jestli si neulili nějkou tu flašku vína, jednoho kvůli tomu musela nechat zmrskat, a vydala se na cestu.
     Byl krásný červnový den, který se ale brzy zkazil a lilo jako v třetihorách, těžká olověná mračna visela nad krajem, blesky křižovaly oblohu, hrom burácel a v lese byla tma jako v pr..., vlastně v pytli. Ke všemu uvízl jeden naložený povoz v bahně, kolo se mu polámalo, mnoho škody na..., totiž bylo ho třeba vyprostit. Nádenící se snažili, ale vše bylo marné, ač přiložila ruku k dílu i sama komtesa Eržika a pobízela je slovy: „Hněte sebou, holoto líná!“ A každého, kdo se flákal, přetáhla svým karabáčem. Avšak ani takto sehranému týmu se nevedlo. Předák nádeníků Máčala se jich ptal: „Tak co je, padavky? Mrskněte sebou!“ Jeden z nich mu odpověděl: „Máčalo, nedaří se.“ Po tomto vysvětlení se Máčala poněkud upokojil a zalezl radši pod plachtu, aby nemusel moknout jako ta cháska, a starostlivě své soudruhy pozoroval.
     Když už si mladá Eržika zoufala, objevil se, kde se vzal, tu se vzal, Znovin Vlk s partou chasníků. Sotva spatřil ztepilou dívku, zkameněl v němém úžasu a od té chvíle měl oči jen pro ni. Také Eržice se urostlý jinoch hned zalíbil, což mu dala také najevo slovy: „Co tady vočumuješ, mladej. Nechtěl bys nám helfnout?“ Rozumíte,v lidovém podání se z tohoto vyvinulo – babičko, proč máš tak velké oči. K dívce se přidal i jeden z chasníků a řekl dobromyslně: „Já ti do toho nechci kecat, Znovine, ale když tady budeš trčet jak péro z gauče, moc velkej dojem na komtesku neuděláš.“
     Znovin byl bystrý hoch, a tak záhy pochopil situaci, chopil se povozu, nadzvedl jej jako pírko, sňal polámané kolo, z mošničky vyňal zánovní loukotě, které ukradl na Schloss Altesweib, kolo spravil, nasadil a mohlo se frčet. Cestou se vyčasilo a než všichni dorazili k Altesweibu, bylo na obloze hvězdiček jak nasr..., samozřejmě naseto. V jejich bledém svitu se Eržičina krása zmnohonásobila a uchvácený Znovin jí oznámil: „Komteso, já vás žeru.“ Totéž pak sdělil, asi ze zvyku, i komtese Altesweibové. A víte, co z toho dokážou udělat lidoví vypravěči a ožralí krajánci.
     Zbývá už jen vysvětlit nepřátelství Jakoba Kracha Rány a Znovina Vlka. Je to vlastně nasnadě. Ránu už Znovin delší dobu prudil, že mu brousí za milenkou Altesweibovou, a teď mu ještě bude dělat do svěřenkyně. To tak. Rána to chtěl s Vlkem napřed jednou provždy urovnat jedním dobře mířeným elektrickým výbojem, ale netrefil se, načež se z žalu nad svým nezdarem se svou zamýšlenou obětí řádně nacucali jak carští důstojníci a v rámci této družby se dohodli, že si Rána nechá Altesweibovou a Znovin si vezme mladou komtesku.
     A tak Eržika a Znovin přestáli všechna protivenství, jejich láska došla naplnění a brzy byla svatba. Jelikož ale komteska i Znovin byli mladí prozíraví lidé, záhy se rozvedli, ještě dřív, než se mamonářský a hrabivý Vlk stačil usadit na rodovém majetku Schirawabů Zizů von Rottendeckelů. Stihl ukrást pouze příruční pokladnu a několik vzácných rodinných šperků, a takto finančně zabezpečen se mohl vydat po frejích, neboť okouzlení Eržikou opadlo a on beztak toužil hlavně po volnosti, takže jeho nestálá povaha nakonec docílila štěstí. Aspoň tedy do té doby, než ho při další loupeži dopadli žandáři. Jak se říká, loukotí to začíná a šatlavou končí.
     Také Eržika se nakonec dožila svého štěstí. Ztráty po Znovinově řádění se zanedlouho zacelily vlivem výnosů Krachových firem. A navíc Krach zahynul při jednom se svých trapných pokusů s vysokým napětím. Před tím ale sepsal testament, v němž odkázal vše své svěřenkyni Eržice. Zazobaná komtesa tak žila spokojně, ale neměla chlapa, takže časem zapškla a vybíjela si vztek na poddaných, které tyranizovala až do své smrti v pokročilém věku. Lidem se tak žilo na jejím panství jako nikde jinde a z vděčnosti stvořili na počest své dobrodějky pohádku O Červené Karkulce. A tak nám ta vědecká práce pěkně končí.

zrádná past

každým zaječením blíž je budoucnost
jsem jako postavička z kresleného filmu
co ztratila půdu pod nohama
a než se zřítí do propasti
několik okamžiků trčí ve vzduchu

každou explozí kudy chci bloudím
ráno mě však stejně dostihne
hodiny tak ostudně letí
bylo poledne a je půl třetí
potom se čas nachýlil

každou zplodinu dychtivě spolknu
ať plíce se na škvarek spálí
hledím za nutným údělem dne
rotuje ve větru až dosedne
na skládku minulosti

každý večer má láska sundá
z krátkozrakých očí brýle
svíjí se obnažení červi vlasů
obludný živý květ nocí září 
a krví nalité tělo v kokonu snu řve

Punta Carabbida

na začátku roste opuncie
tisíci ostny se hrotí
trny se brání oranžové plody nopálu
ale neubrání

z Olieny
závratně serpentinami
lesem dubů s divným listovím
dole v údolí
husté oranžové střechy
nízkých domů

oslnivě bílý kamenopád v zeleni
klopýtám výš
jako můj pohled
po bílých balvanech

v zatáčce u napajedla
čekají koně na turisty
před vyhlídkou se skalním hradem
pod dubiskem domek z kamení 

věže skal
pokroucené špičáky
bizarní zuby horského hřebenu
z hliněných svahů se na ně šplhá
zelený plak keřů
tak jako já

bezútěšnou stráň
oživují temně zelené ostrůvky
šedý vrchol na dosah

pak je všechno níž
a do dálky oči uhání
až tam
kde tuším
ze všech stran moře

k dokonalosti schází
jen bolest cesty dolů

Trojkou relativně na Kubáň

     Sestra se ho zeptala, jestli se mu nedělá při odběru krve špatně a chystala si injekční jehlu a ampulky na krev. Řekl, že se mu při tom nikdy špatně nebylo a usmál se na ni. Ona mu zato pochválila žíly a mimo program ho pohladila po vnitřní straně předloktí. Řekla, že to malinko píchne, ale on téměř nic neucítil. Povídali si pak o krvi a tak a on pozoroval, jak se postupně naplnily tři ampule trochou tekutiny, díky níž žije. Ta temně rudá kapalina byla před chvíli jeho součástí, ale teď už pro něj nic neznamenala. Vždycky rázem ztratil zájem o všechno, co ho opustilo, a to včetně žen a myšlenek. Měl to tak od nepaměti.
     Z odběrového centra prošel galerií Myšák do Vodičkovy ulice. Měl hlad, neboť nesnídal a tak vyrazil směrem k nedalekým lahůdkám. Váhal mezi chlebíčkem a smaženkou a pak si odnesl smaženku na tácku k pultu u výlohy a začal se cítit jako rybka v akváriu. Byl rád, že nikdo nešel kolem, ač to bylo v této ulici nezvyklé. Sám považoval za nechutné dívat se, jak lidé za výklady jídelen přežvykují a teď by měl někdo koukat jemu do chřtánu.
     Od Václaváku přijela tramvaj číslo tři a zastavila u refýže. Přečetl si na tabulce, že má konečnou na Kubánském náměstí a hned si vzpomněl, že tam bydlela kdysi holka, s níž na střední škole chodil. Jak se mu to vybavilo, napadlo ho, že se tam pojede podívat. Co tam ale bude dělat? Magda na Kubáni už dobrých čtyřicet let nebydlí. Pár roků po maturitě se od rodičů někam odstěhovala a on ji pak ztratil ze zřetele. Vybavilo se mu, jak asi před třemi lety říkal bývalý spolužák, kterého potkal, že Magda vede penzion v Mnichově, nebo tak něco, nebo tam někde. Na druhé straně, co by dělal doma?
     To je ale blbost; říkal si, když nastupoval do další trojky. Kubánské náměstí není nic, co by člověk musel vidět, či si ho oživovat v paměti. V tramvaji si sedl proti dvěma ženám, co měly už určitě přes sedmdesát, ale vypadly upraveně a kultivovaně. Jedna říkala druhé, že si nyní čte o teorii relativity, ale že tomu moc nerozumí. Druhá tvrdila, že něco z ní už chápe, ale moc ne. To prý ovšem nevadí, protože si člověk aspoň stále cvičí mozek, když o takových věcech přemýšlí. Přestal je poslouchat a díval se z okna, snad i chvíli klimbal.
     Vystoupil na konečné a mířil Kubánským náměstím k domu, kde tenkrát Magda bydlela. Na jednom zvonku u vchodu bylo kupodivu jméno a příjmení jejího otce. Zazvonil a brzy uslyšel z mluvítka Magdu. Řekl své jméno, ozvalo se zabzučení a Magda mu řekla, aby šel nahoru. Jak je to možné? Odtlačil dveře, rychle prošel chodbičkou ke schodům a po nich jako kdysi do druhého patra. U bytu zazvonil znovu, Magda otevřela a on před sebou spatřil opět tu mladou brunetku s mírně vlnitými polodlouhými vlasy, jako v pravěku svého života, kdy mu bylo osmnáct. Byt vypadal stejně, jak si ho pamatoval, až na zrcadlo v předsíni, které nyní chybělo.
     V jejím pokoji si všiml, že na stěně stále visí v rámečku text: „Pane, dej, ať mám odvahu rány rozdávat i snášet. A mám-li vyhrát, ať se tak stane podle tvého zákona a čestně. A budu-li v boji čestně poražen, pak dej, nechť mám sílu stát u cesty, po které půjde vítěz.“ Tehdy netušil, kdo je autorem těch slov a připadala mu úžasná. Dnes věděl, že je to lehce upravená „Severská modlitba“, nebo tak něco. Magda bývala sportovkyně, hrála házenou a pak dívčí fotbal, co se u nás teprve zabydloval a tahle modlitba byla jejím krédem. Dnes už ho ale severská moudrost nijak nedojímala. Jak taky, když za ty příšerné a nekonečné roky, co mezi tím uplynuly, slyšel a četl tolik krásných slov a všechna byla falešná, vlastně spíš lidé, co je hlásali. Jak je to všechno relativní; povzdechl si a do hlavy se mu vecpala vzpomínka na ty dvě staré dámy v tramvaji, co se bavily o teorii relativity.
     Kde jsi byl, Alberte? Nemohla jsem se dočkat,“ řekla Magda a vrhla se mu kolem krku.
     Líbali se potom a on zase cítil v rukou to pevné dívčí tělo a říkal si, jak už je to dávno, co takovou rozkoš zažil. Když se dolíbali, řekl, že je to spousta let, co se neviděli.
     „Spousta let? Co je s tebou, Alberte? Včera jsi měl děsnou radost, když jsem ti řekla, že rodiče odjedou na chatu, takže tady můžeme být spolu sami. Říkal jsi, že už se moc těšíš. Domluvili jsme se na deset a teď je jedenáct.
     Zbláznil jsem se, nebo se opravdu vrátil čas? Ale snad se čas opravdu vrátil. Teorie relativity říká, že čas je stejně jako pohyb relativní. A on je teď stejně mladý jako Magda, nebo co?
     „Můžu si jít umýt ruce?“ otázal se ve snaze dostat se v koupelně k zrcadlu.
     „Na to se ptáš, Alberte?“ usmívala se Magda.
     Beze slova odešel do koupelny, ale ani tam žádné zrcadlo nebylo. A vtom si vzpomněl. Přesně tak to tenkrát bylo. Měl k Magdě přijít, až její rodiče odjedou na chatu a šíleně se těšil, že spolu budou konečně sami. Jenže se neopozdil, nýbrž Magda nebyla doma a on marně zvonil dole u vchodu. Hodinu se potom potloukal po Kubánském náměstí, jestli se Magda neobjeví, rentgenoval každou přijíždějící tramvaj, než to vzdal a hrozně zklamaný odcházel a v mozku se mu zahnízdil pocit kruté zrady, jenž ani přes propast let nezmizel. Jak to, když vše, co mě opustí, pro mě už nic neznamená? Proč mi ale říká Alberte, když jsem Petr? A proč mi to není divné? A proč tu nemá nikde žádné zrcadlo? Chce naznačit, že je čas relativní, tak mě oslovuje křestním jménem autora teorie relativity Einsteina? Nemám se na sebe dívat do zrcadla, protože můj vzhled nic neznamená? Anebo tu nemá zrcadla, poněvadž Magda je...? Vrátil se k ní do pokoje.
     Tváří se na něj smála, ale z očí ji sršela divoká vášeň jak z pohledu vyhladovělého vlka a byla tak krutá jako esence zla.
     „Tak už to víš, Alberte?“
     „Ano... Asi ano,“ vykoktal.
     „Alberte, já tu na tebe čekám! Alberte! Celé ty roky čekám! Pojď už ke mně!“
     „Ale, Magdi, jak to? Jak to, že vypadáš jako tenkrát?“
     Pokorně se k ní blížil.
     „My nestárneme, Alberte.“ Byl už těsně u ní, už měl její rty na dosah, ale vtom Magda otevřela strašně doširoka ústa a on ještě uviděl, jak v nich zasvítily dva dlouhé horní špičáky... Pak vše zčernalo.
     Otevřel oči a zjistil, že leží naznak na lůžku v nemocnici, v ruce zabodnutou přilepenou injekční jehlu, od níž vedla hadička k láhvi převrácené dnem nahoru na kovovém stojanu, odkud mu kapala do žil jakási čirá tekutina. U kapačky stála mladá sestřička a s něčím tam manipulovala. Jakmile zjistila, že se na ni dívá, zeptala se zbytečně, jestli se už probral. Otázal se jí na oplátku, co se mu stalo, že tady leží? Řekla, že mu to vysvětlí lékař a že ho zavolá. Rychle si volnou rukou sáhl na krk, ale žádný obvaz tam nenahmatal.
     Když přišel doktor, vyzvídal na něm, jak se jmenuje, jaké je datum a podobné pitomosti, aby se ubezpečil, že je při smyslech. Nakonec lékař usoudil, že ano a vylíčil, jak ho našli v tramvaji v bezvědomí a přivezli ho sem. Pak ještě sdělil, že podle vyšetření, co mu dělali, je v pořádku, ale nechají si ho tady do zítra na pozorování. Lékař se také zeptal, zda mají dát někomu vědět, co se mu stalo a kde je? On to ale odmítl.
     Celý čas v nemocnici o všem přemítal. Proč v té blbé tramvaji omdlel? Byla to snad opožděná reakce na odběr krve? A proto se mu také Magda v jeho halucinaci zjevila jako upír? Nebo v tom sehrálo roli, jak se díval na svou krev a jak se o krvi i bavil s tou sestrou? A co ty opakované připomínky relativity času? Ty přece nemohly vyvolat věty, co bezděčně vyslechl z rozhovoru dvou starých ženských. A co když Magda coby upír znamenala, že mu její zrada pila celá léta krev, že z něj po všechny ty roky vysávala energii, a proto byly jeho dny a roky tak marné, jakoby ani nežil. A relativita ho měla upozornit zase na to, že vůbec žádný čas nezařídí, aby vybledl pocit křivdy ze zrady ženy, co opravdu miloval. Už nikdy nikoho tak nemiloval, jako tehdy Magdu, jako pořád Magdu. Ani svou ženu, proto s ní také už nežije. Jedině snad svou dceru miluje víc, ale to je jiná láska. I láska je relativní.
     Vždyť je to všechno pitomost; řekl si pak. Prostě omdlel v tramvaji a v bezvědomí se mu zdál hloupý úděsný sen. A co by z toho jako mělo vyplývat? Ostatně, mám už na to věk, abych si mohl dovolit nějaký ten kolaps.
     Vrátil se ze špitálu domů a vypadalo to, že se mu konečně podařilo vytěsnit myšlenky na tu událost z hlavy. Zas to už byl on, pro kterého vše, co ho opustí, nic už neznamená. Zvažoval ale, zda nemá přijmout nabídku své dcery, aby šel bydlet k ní. Vnucovala mu to ustavičně, že prý má už své roky a kdyby se mu něco stalo, že by se o něj měl pak kdo starat... Co by se mi, sakra, mělo stát!? Copak je sedmašedesát let nějaký věk, krucinál fagot!? A bydlet u dcery s tím kreténem jejím manželem byla pro něho nesnesitelná představa. A vnuk už mě také nepotřebuje, když chodí do sedmičky.
     Uplynulo dvanáct dní od jeho zhroucení v tramvaji číslo tři mířící na Kubánské náměstí a on popadl foťák a vyrazil bezcílně do města. To tak, bydlet u holky. Musel by vysvětlovat, kam jde, proč tam jde, co tam bude dělat a proč nedělá radši něco jiného... A možná by ani nemusel, ale beztak by to tam všechny zajímalo a ptali by se. Jenže to by ho mohlo akorát tak ohrát... Bloumal ulicemi snad tři hodiny, sem tam něco blýskl a pak dostal hlad.
     Zapadl do první hospody, co se zdála obstojná, sedl ke stolu a začal zkoumat jídelní lístek, který ležel na ubrusu. Přišla servírka a ptala se, jestli už má vybráno. Vzhlédl k ní a uviděl Magdu. Úplně stejnou Magdu jako v jeho kolapsovém snu. Usmívala se na něj.
     „Co tady děláš, Magdo!?“ vytřeštil oči.
     „Jsem číšnice,“ řekla dívka. „A jak víte, že se jmenuju Magda?“
     „A kdo bys jako měla být!? Ty mi nedáš pokoj, Magdo!?“
     Přece jsem zase neomdlel, napadlo ho. Bylo mu sice divné, že má číšnice jiný hlas, ale copak je pro nemrtvé problém měnit hlasy?
     „Pane, já vás neznám,“ bránila se Magda. „Dáte si něco k jídlu?“
     „Nehraj to ne mě! Potvoro! A nech mě být! Já už tě nechci!“
     „Zbláznil jste se!?“ zaječela Magda. „Já se vás slušně ptám, jestli si něco objednáte?“
     Trochu se uklidnil a pozorně zkoumal její tvář.
     „Tak ty nejsi moje Magda?“
     „Vaše Magda? Jste zhulenej, nebo co?“
     „Proč jsi jí tak podobná, he? Jak to, že se jmenuješ Magda? A jak to, že jsem to věděl?“
     „A jak to mám vědět já?“ odvětila otázkou. „Jmenuji se Magda po babičce.“
     Zabodl do ní oči a ptal se na příjmení její babičky za svobodna a když ho prozradila, ztuhl. Bylo to opravdu příjmení jeho Magdy. Podezřívavě na dívku koukl. Jestli je to jeho Magda, tak samozřejmě ví, jak se jmenovala za svobodna. Přesto se ale číšnici omluvil a ptal se, co teď babička dělá. Řekla mu, že už nic, protože před dvanácti dny zemřela v Mnichově, kde měla penzion. Prý ji tam byla před týdnem na pohřbu.
     „Před dvanácti dny umřela?“ ptal se, jako by to právě neslyšel z jejích úst. „A říkáš, že už nic nedělá?“
     „Vy jste opravdu na hlavu. Co by jako měla dělat, když už je mrtvá?“
     „To by ses divila,“ řekl bezbarvě.
     Odešel z hospody a zamířil do Vodičkovy ulice na tramvajovou zastávku před krámem s lahůdkami. Chtěl tam počkat, až přijede trojka a odjet s ní na Kubánské náměstí, i když to bylo absurdní a relativní. Cítil náhle, jak mu v žilách divoce pulzuje krev. Aby svou krev utišil, přeříkával si v duchu: „Pane, dej, ať mám odvahu rány rozdávat i snášet. A mám-li vyhrát, ať se tak stane podle tvého zákona a čestně. A budu-li v boji čestně poražen, pak dej, nechť mám sílu stát u cesty, po které půjde vítěz.“ K refýži triumfálně přijela trojka a on vnímal sám sebe jako toho poraženého, co vzdává u cesty hold vítězi, který právě dorazil.

Kocour a sobecký gen - 3. črta

     Ležel jsem na gauči a četl si Sobecký gen od Richarda Dawkinse. Kocour Čibík seskočil z prolézačky s drápadly, kterou jsem mu vyrobil a umístil na skříňku blízko u televize – takže máme hned vedle elektronické podívané živé divadlo –, sedl si přede mě a domáhal se mazlení. Původně dostal jméno Tiberius, když neprošel můj návrh, aby se jmenoval po ještě horším vrahovi na trůnu římského císaře Caligulovi. Moje matka ale tvrdila, že kočky nejlépe slyší na jména, kde je š nebo č, tak se z něj stal Čiberius, zkráceně Čibík.
     Škrábal jsem ho pod bradou, kterou nemá, on natáhl krk, zvedl čumák ke stropu a vypadal jako vlk chystající se výt. Říkal jsem si, že to není pěkné dělat si srandu z nebohého zvířete, když jsme mu dali tohle jméno. Kocour ale netuší, kdo byli ti dva dávní císaři, na každý pád je mu to úplně jedno a na jméno Čibík slyší. Vlastně, co já vím, jak to vnímá? 
     Posadil jsem se, vzal mu hlavu do dlaní a koukal do jeho očí. Má mě rád? Někdy se zdá, že se dívá s láskou, jindy, pokud něco chce, vyjadřuje jeho zrak naléhavost, odcházíme-li z bytu, sleduje naše počínání vyčítavě a s údivem, jako by říkal, jestli je to vůbec možné. Dovede se ale i navztekat, to potom jeho zřítelnice srší divokou zlobou a člověk si uvědomí, že je to stále šelma. Ať se kocour tváří jakkoli, vždy je to tak přímočaré, bez předstírání. A to se traduje, že jsou kočky falešné.
     Někdy mě napadá – je u nás šťastný, nebo ho ve skutečnosti vězníme? Jenže nemám ponětí, jestli živočich vedený jen slepým instinktem pociťuje štěstí, a pokud ano, zda je to stejná emoce jako u nás rozumných tvorů, když ani my lidé si často neuvědomujeme, že právě prožíváme štěstí a pochopíme ho až posléze, kdy už je většinou pozdě. 
     Každopádně se Čibík od doby, kdy jsme ho jako kotě přinesli, u nás zdržuje dobrovolně. Občas chce jít ven, avšak když otevřu dveře, vyběhne sice na chodbu, ale v mžiku je zpátky, sotva něco zašramotí. Pokud za ním dveře zavřu, okamžitě na ně začne drápat a žalostně přitom mňouká. Drží ho doma tedy strach z neznámého, nevědomost, plné misky, pohodlný život, který upřednostňuje před svobodou? Možná v tom hraje roli fakt, že je kastrovaný. 
     Co když je ale také lidská společnost kastrovaná civilizací – bojí se neznámého, má strach ze svobody a preferuje dostatek a pohodlí. Vzpomněl jsem si na vtip od Pavla Kantorka. Dva toulaví, odraní, rozcuchaní a vychrtlí kocouři sedí u popelnic, na ksichtech frajerské úsměvy a mezi nimi bílá nafintěná kočička a jeden kocour říká s poťouchlým výrazem druhému: „Tahle kočička utekla z bytu a ptá se, kdy bude papáníčko.“
     Volně žijící zvířata jsou svobodná, a kdyby záleželo na nich, žila by ve zdravé a čisté krajině, v syté zeleni a pila by průzračnou vodu. Jejich svoboda a fakt, že neničí přírodu, nebo jen tak, že to ekosystémům prospívá, jsou vykoupeny tím, že téměř bezustání shánějí potravu, jsou věčně hladová a mnohá pojdou dřív než ve věku, jakého by se optimálně mohla dožít. Přežívají jen ta nejsilnější a jen ta předávají také své sobecké geny dalším generacím.
     Pracoval jsem kdysi ve fabrice umístěné v bývalém tereziánském mlýně a všude se tam toulaly kočky. Mnohé měly svrab, vypadaly hrozně, musely děsně trpět a brzy umíraly. Zatímco by stačilo pár tablet antibiotik a bylo by po svrabu. V nemocech a bídě žiji a umírají také miliony lidí, a přitom by stačilo málo a umírat by ti lidé vůbec nemuseli, a jen o trochu víc, aby žili spokojeně. Postupně se to ale mění k lepšímu, ale zase je lidí skoro až příliš mnoho.
     Podíval jsem se na knihu Sobecký gen, která teď ležela vedle mě. Dawkins v ní prý v teorií memů oživuje lamarkistickou evoluci, tedy evoluční teorii vytvořenou na počátku 19. století francouzským přírodovědcem Jeanem Baptistou Lamarckem, která předpokládá, že znaky získané během života organismu jsou dědičné a přenášejí se bezprostředně na další generaci. Dnes prý není obecně přijímána na rozdíl od všeobecně akceptovaného darwinismu.
     O knize Sobecký gen, jsem se dověděl, že je „sociomorfní“, tedy že společenské vztahy a skutečnosti promítá do přírody, a to v tom smyslu, že podobně jako kdysi Darwinův Původ druhů odráží charakter soudobé společnosti. Dawkinsovo pojetí živého organismu, v němž ústřední místo zaujímá sobecký gen, autonomní stavební i funkční jednotka, vypovídá mnoho také o současné, vysoce individualizované a atomizované společnosti. Čibík se zatím uvelebil vedle mě a usnul. Vypadá to, že mu je fuk, když on své geny dál nepředá.