Kvajku I.

jemné struktury v lomu 
nazývají se mechy 
nebo květiny

💧

uvězněný ve tmě
mohl se znenadání kochat 
krásami světa
💧

vždycky se můžeme třást
jaké hrůzy přinese
další den

pleskají křídla holubí

nevlídný pokoj

kde jsem pochopil
jak dlouho umírají vzpomínky

dnes to vidím jinak
když se zavřela 
spálenina na dlani
od tajných doteků
a perutě ideálů jsou 
tolikrát už protažené
blátem zkušeností

možná vypadá směšně 
jak je to dávno  
za okny pleskají křídla holubí
před nimi se zrcadlí 
nahý čas čekání

Spánek a skutečné peklo

 

   

     Staří lidé často říkají, že v noci špatně spí a probudí se třeba ve čtyři ráno a už neusnou. Rozumem to snad chápu, ale nedovedu si něco takového představit. Spal jsem vždycky dobře a vydrželo mi to do stáří. Naopak mám pocit, že poslední dobou spím až moc.
     Vyprávěl jsem to ženě a ona mínila, že na to má možná vliv moje nemoc. Asi jo, souhlasil jsem a dodal, že mě ta nemoc třeba už zvolna připravuje na věčný spánek. Manželka se na mě obořila, abych nechal těch blbejch řečí.
     Co když to ale tak je. Bylo by nepatřičné, aby se ten, kdo má spát věčně, pořád budil, protože na tak dlouhé spaní není zvyklý. Čerstvě zesnulém nejspíš také vadí nové lůžko. Celý život postel a teď najednou rakev. Nebylo by od věci si nějakou rakev, aspoň partiovou, pořídit a trénovat ležení v ní?
     Pro mě by to však nemělo smysl, vzpomněl jsem si. Chci se totiž nechat rozptýlit, což nejspíš nebude těžké, neboť mě celý život cosi rozptylovalo. S rozptýlením svého těla nicméně zkušenosti nemám. Jak to asi bude probíhat? 
     Po zpopelnění mě nasypou do nějaké urny, doufám, že ne do volební… Pak s tou pikslou vyrazí kamsi na louku a začnou řečnit – odevzdáváme zesnulého… Vlastně komu? Ostatně je to fuk. Ať jím bude, kdo chce, už s ním nějak dojednám, co a jak.
     Od teoretického bádání je ale nutné přejít k praktickému výzkumu, tak jsem, jak nejrychleji mi to artrotická kolena dovolila, vyběhl z domu na louku, a tam lítal sem tam, abych se co nejvíce rozptýlil. Byl jsem již dokonale rozptýlený, škarohlídi by řekli schvácený, když jsem se zřítil na znak do trávy.
     Ležel jsem přitištěný k zemi a cítil živě, že jsem mrtvý a proměněný v popel a jeho molekuly zvolna prosakují póry země ke kořínkům trav, vpíjí se do nich, pak vzlínají vzhůru, kde se na slunci účastní fotosyntézy… Najednou ale přišel nějaký vůl a trávu sežral i s molekulami mého popela.
     Chudinky molekuly prostupovaly volovým zažívacím traktem, až se staly součástí jeho trusu a spolu s ním se změnily na humus, pohnojily pšeničné pole a uzrály ve zlaté zrno. V koukol jistě ne, jelikož jsem byl vždycky ryzí zrno. Potom přijel kombajn, náklaďák, mlýn, mouka, však to znáte, až se molekuly mého popela ocitly v pekárně na zbrusu nové lince na toustový chléb Penam. A to bylo skutečné peklo. 

To je pravá poezie

 

     V nekonečné a marné internetové debatě – co je a co není poezie a jaké jsou její atributy – kdosi napsal, že měl včera uzenku, a ta že byla jedna báseň. To je ono, to je ta pravá poezie, pomyslel jsem si já a běžel do marketu. Koupil jsem tam ve slevě klobásku, která vyhlížela náramně a že si ji doma upeču na pánvi.

     Pečlivě, s filigránskou přesností jsem nařezal okraje i povrch klobásky, aby z ní v konečném vyznění vznikla ježatá chobotnička a pak už jen sledoval proces pečení. Vteřiny ubíhaly a chobotnička byla čím dál hezčí, ale také menší, zato plavala skoro v bazénu tuku. Asi jako bych dal péct husu a z trouby vytáhl slavíka.
     Výsledný pokrm byl sice nepatrný, avšak působil báječným dojmem, takže jsem si připadal jako v nějaké hodně luxusní restauraci, jenom jsem se nemusel bát placení. Sotva jsem ale polkl první sousto, seznal jsem, že konzumuji čistý kožový extrakt smíchaný s moukou v umělém střívku. Zbytek večeře letěl do odpadu. 
     Poezie jsem se však přece jen dočkal, protože do rána nasněžilo a pohled z okna byl úchvatný. Následně jsem si ale uvědomil, že budu muset ometat a škrábat auto, neboť mě čekala cesta a moje mysl se vrátila do standardní, všední nasranosti.

bouřka na terase

brzy mně i jí došla řeč
v kavárně na terase
když už nebylo co říct
jen káva se šlehačkou
před námi

pět metrů dolů 
kousek asfaltu a světa
co chvíli po něm někdo přešel
mračna se chystala vybrečet svůj žal
žlutočerná vosa bezmocně
bzikala křidélky v loužičce na stole

nic jsme nevěděli o těch lidech
když jsme za nimi běželi
sotva spadly první kapky deště
naše životy se promíchaly
jak se ale bouřka přehnala
šel každý opět po svém

jen mokré podrážky bot v loužích
překvapeně mlaskaly
tak už zase