Horečka, les a oči věčnosti

   

     Horečka ho spalovala už v noci a nepolevila ani ve dne. Na dvorku však vanul větřík, který ho povzbudil, takže se vydal k brance ve zchátralém plotu. Když ji otevřel, upadla. Nevšímal si jí a drápal se křovinami do stráně. 

     Nad strání byl les a po jeho kraji vedla pěšina. Tam, kde se terén porostlý listnáči svažoval k železniční trati, pěšina v pravém úhlu zahnula a strmě stoupala vzhůru mezi stromy. Šlapal do kopce, už aby tam byl, dýchal rychle a nahlas, ve spáncích mu z horečky tepalo a na čele vyrazil pot. Setřel ho hřbetem ruky a už stál na kraji známé scenérie. Napravo habrové houští, nalevo ke kolejím padající stráň posetá borovicemi, před ním pěšina, která asi po sto metrech ústila do úvozové cesty táhnoucí se kolem vysokého ostrohu s buky, borovicemi a smrky.

     Tady, stranou všeho ruchu, si připadal jako v jiném světě. Ticho, klid a mír, jen lesní cvrkot. I horečka na chvíli ustoupila. Kráčel teď zvolna pěšinou, kterou lemovaly kameny porostlé lišejníky. Nad hlavou mu třeskla křídla, jak se krahujec spustil s větve borovice a nabíral výšku. Cosi se zalesklo mezi kameny. Zvědavě zvedl šutr pokrytý misničkou. Zablyštil se však jen kousek průhledného plastu z nějakého kelímku, jak se od něj odrazil paprsek slunce. Přešel úvozovou cestu s bílou kamennou drtí, vylezl na ostroh a chvíli tlumil jeho kroky okr jehličí, pak zašustilo spadané listí. Clip-calp, clip-calp, clip-calp, ozval se kdesi nad ním zpěv budníčka. On ho nevnímal, protože horečka podnikla další nápor.

     Před ním mělká roklinka, kde rostly všelijaké keře a po okrajích kapradiny. Skoro se do ní zřítil a vyplašil lišku. Byla rychlá, a tak zahlédl jen mihnutí jejího ocasu. Z dálky sem dolehlo houkání vlaku před mostkem. Vyškrábal se z roklinky a zamířil tam, kde se začal les svažovat do údolí. A už se ocitl tím půvabným kopečkem, který se znenadání zvedal na okraji hlubokého srázu. Byla to skalina pokrytá světle hnědou půdou, na ní polehlá tráva vyšisovaná sluncem, pár nízkých křivolakých borovic, mezi jejich tmavými korunami svítila bělavá modř nebe.

     Lehl si naznak, jako už tolikrát, zavřel oči, aby ho neoslňovaly pablesky slunce, vánek sem přinášel trpkou vůni tvrdé řídké tmavozelené lesní trávy, pár stébel ho lechtalo na uchu. Les šuměl a všude nezbytné crčení hmyzu. Prošla jím nová vlna horečky. Usnul. Probral se s horkým čelem, okoralými rty a suchem staženým krkem. Sáhl do batůžku a napil se z plastové láhve zteplalé vody. Posadil se a zapálil si cigaretu. Hned se rozkašlal a tak ji zdusil o kámen. Lesklý brouček se plahočil kousek vedle přes suché stéblo.

     Vstal a spustil se srázem přímo dolů, klouzal po plochém kamení a suchém listí, vtom se zaklesl špičkou boty do oka vyčnívajícího kořenu, tělo mu to vymrštilo dopředu a už se řítil hlavou napřed. Odřel si prsty a dlaně, jak se chytal drsné kůry statných dubů. Skulil se na bok a válel dolů sudy, narážel do kmenů, ale ne dost, aby ho jeden zastavil. Skončil na dně údolí ve škarpě v lůžku ze starého listí.

     Celý potlučený, odřený a odraný vylezl na úvozovou cestu. Horečku teď necítil. Pod nohama mu křupalo kamení. Mezerou v hustém křoví podél cesty se vydal na hráz známého rybníčku. Došel ke stavidlu, zabrzdil na hřebenu betonové zdi a sledoval odtud, jak voda přepadá přes zčernalý trám, tekla i škvírami mezi dalšími trámy naskládanými na sebe. Blýskavý pstruh vyrazil zpod kamenu v potoce pod stavidlem.

     Tělem mu proběhla vlna horka a hned zase chladu. Otřásl se. Před očima se mu zjevila jeho Milena. Nebyla to jeho první láska, ale matčina kolegyně, s níž tady byl na procházce. Měl šestnáct, Milena o deset víc a na hrázi mu poodhalila tajemství sexu. Nazí pak plavali v rybníčku. Vzal opuštěný kámen a mrštil jím do míst, kde se tenkrát ve vodě líbali. Nerost roztříštil olivově zelenou hladinu, voda se rozvlnila, z rákosí vylétly tři divoké kachny a s kvákáním zmizely za korunami osik. Pod hrází zaskřehotal skokan. Vlny od kamene doběhly k rákosí a rozhoupaly stoicky klidnou potápku roháče.

     Už tu neměl co dělat. Vrátil se na cestu a vydal se hlouběji do údolí. Před jedním ohybem se válela halda klád a za ním stál na trávníku u lesa černý srub s verandou. Na okenicích i dveřích měl závory z pásů zeleně natřeného železa s visacími zámky. Vpravo od cesty se rozkládal šťavnatě zelený palouk s bleděmodrými zvonky. Za ostřicí bublal a zvonil potok.

     Zalezl si na prkennou podlahu verandy a schoulil se do kouta, odkud viděl palouk. Třásl se zimou, naskákala mu husí kůže a v útrobách mu zuřila horečka. Zůstal v klidu a brzy to polevilo. Okolím se rozléhalo božské ticho. Seděl nehnutě a rukama si objímal holeně. Za chvíli se na palouku objevil králík. Chvilku se rozhlížel, něco chroupal a odhopkal. Všiml si žluny na větvi blízkého stromu. Za potokem běhala po tmavé kůře dubu dvě šedá tělíčka brhlíků. Na palouk vyšly dvě srny, kráčely vznešeně a zlehka vedle sebe, pátravě koukaly kolem, než se začaly pást. Nedýchal uchvácen tím úžasným obrazem. Něco mu zašelestilo nad hlavou. Zvedl pohled k šramotu a uviděl korálky očí plcha, který ho pozoroval.

     Co se pak odehrálo, zůstalo mimo jeho vědomí. Otevřel oči a seděl na lavičce na dvorku a zády se opíral o stěnu babiččina domku. Na předloktí ho pálila dlouhá krvavá odřenina. Cítil se ale docela dobře. Vstal a odpochodoval ke své černočervené mašině. Nasadil si přílbu a zkontroloval, jestli je druhá dobře upevněná na nosiči. Za chvíli byl ve vesnici u hospody. Bylo snadné sehnat holku na tandem. Vešel do putyky s přílbou v ruce, prodral se modrými cáry cigaretového dýmu ke stolu, kde seděla ve společnosti tří mladíků známá bloncka.

     „Jedeme?“ zeptal se.

     Když se usadila za něj, nakopl mašinu, motor zaburácel a silný stroj vyrazil. Za vesnicí se za šraňkami zvedala silnice do kopce. Už jím zase cloumala horečka, ale kašlal na ni. Mašina si s kopcem hravě poradila. Nad ním vedla silnice po rovině, přidal céres a vytočil motor do obrátek. Dál silnice klesala lesem v serpentinách dolů. Ubral plyn a položil stroj do zatáčky. Za ní se proti němu objevila dvě ostrá světla reflektorů. Příšerně rychle se přibližovala a on si jen stačil pomyslet, že ta světla jsou jako oči věčnosti.

Udri ma prvý

     Na vojně jsem měl jediného kamaráda, který si zasloužil takové označení. Jmenoval se Jan Petras a jednou si při směně na operačním sále zapsal do notesu – jsme armádou obranného typu, proč máme útočné bodáky? Byla to hloupost, neboť službu operačního důstojníka držel ten den ukázkový blbec podplukovník Laučo, který navíc oplýval nepříjemnou vlastností, že opouštěl řídicí pult, aby kontroloval práci vojáků u vysílaček a telefonů.
     Zeptal se Petrase, co si to píše, vytrhl mu zápisník, a kromě zmíněného postřehu tam našel opsanou přísahu vojáka základní služby Československé lidové armády a pod ní dovětek – ani jsem nevěděl, kolik mám dobrých vlastností: jsem statečný, ukázněný, důsledný, iniciativní, svědomitý a jsem připravený nasadit svůj život. Laučo to pochopil v duchu svého založení, že je to znevažování armády i přísahy, zbrunátněl a zařval na Honzu, aby s ním šel do kanceláře.
     Než se tak stalo, ozval se vedle mě sedící desátník Kefka a informoval Lauča, že také já si cosi píšu, takže i mě podplukovník pohnal do kanclu. Tam na nás hulákal, že si to odskáčeme a skončíme u tankistů jako nabíječi. Petras odpověděl, že stejně nepočítal s lehkou vojnou. Mlčel jsem, protože jsem nechtěl poukazovat na to, že píšu jen neškodné povídky. Přišlo mi podlé vyzout se z průseru a nechat v něm kamaráda samotného. Navíc by to bylo zbytečné. Pro Lauča znamenalo každé psaní činnost nebezpečnou a nepřátelskou.
     Nejspíš jsem se ale nějak uculil, jelikož se mě podplukovník otázal, jestli je mi to k smíchu? Řekl jsem, že jsem si vzpomněl na vtip. Užasl, že teď myslím na fóry a chtěl ho slyšet. Začínal otázkou, proč se podplukovníci nevyrábějí ze dřeva? Tak jsem se na to Lauča zeptal. Odvětil, že neví, a já objasnil – protože dřevo pracuje. Navzdory tomu, že byl zelený mozek, co žere vojnu i komunistickou ideologii, se rozchechtal a řekl, že nám to pro tentokrát promine.
     Když jsme se vrátili na operačku, Kefka se poškleboval, jak nám to skrz Lauča zavařil, ale Honza ho zchladil, že z toho podplukovník nebude nic dělat, protože jsem mu vyprávěl vtip. Kefka, který se vlastně jmenoval Šťastný a přezdívku dostal od nás, jelikož měl pod nosem knírek jako štětiny kartáčku na zuby, jenž se slovensky nazývá kefka, usoudil, že Petras kecá, ale stejně civěl jako blbě vyřezaný svatý na humnech. Vtom vyšel z kanceláře Laučo a zavolal na mě, že ten fór musí říct Vánkovi, což byl jiný operační důstojník, s nímž se ustavičně popichoval. Kefkovi sklaplo, a kromě toho zřejmě nechápal, co se zrovna stalo.
     Honza se pak vztekal, co je Kefka za svini, prý by potřeboval nakládačku a divil se, že ho zrovna já chci nechat na pokoji, když právě on na mě podplukovníka upozornil. Řekl jsem, že vojna bude ještě dlouhá a na toho hajzla beztak dojde. Honza se ještě ptal, jak jsem věděl, že na Lauča vtip zabere. Řekl jsem, že mě vážně napadla jen ta anekdota, ale nevěděl jsem nic. Petras vyzvídal, jestli jsem se ji nebál Laučovi vyprávět? Já na to, že jsem o tom nepřemýšlel.
     Netušil jsem ale, že je Honza taková slepičí prdelka a bude příhodu s podplukovníkem vykládat na rotě kdekomu na potkání, a k tomu ji náležitě zveličí. Stal jsem se díky tomu na chvíli natolik slavným, že mě zastavil i řidič vejtřasky Laco Farkaš a páčil ze mě podrobnosti. Tvrdil jsem popravdě, že vlastně o nic nešlo a všechno se to seběhlo náhodou. Namítal – veď Laučo je pán podplukovník. Povzdech jsem – no tak vidíš, Laco, jakej jsem blb. Farkaš mě hájil přede mnou samým – to nie si, Radek. Přesvědčoval mě, že podle něj jsem naopak frajer a já si pomyslel, že mi tohle ještě scházelo.
     Laco Farkaš nebyl hloupý, ale zcela nedotčený věděním, měl postavu nadupaného boxera a jeho tvář na dálku vyzařovala takovou brutalitu, že kdyby ho člověk potkal v liduprázdné ulici za tmy, sám by mu dobrovolně odevzdal prachy a zdrhal by pryč. Před časem se mě Laco ptal, co je to za vesnice Ejn, přes níž jel vlakem, aby sem narukoval. Poměrně rychle mi došlo, že to může být jedině Karlštejn, ale v nápisu na zastávce svítila asi jen tři poslední písmena.
     Laco usoudil, že jsem nejchytřejší člověk, kterého zná, ale stejně se mu ani celý název Karlštejn moc nezdál. Vysvětlil jsem mu, že je to jméno hradu, který tam nechal postavit císař Karel IV., a jeho název je složený ze jména Karel, což se německy řekne Karl a slova štejn, a to je zase počeštěný německý výraz Stein označující kámen, přeneseně tvrz. To už bylo na něj moc, tak jen něco zamručel a zmizel.
     Při úplně prvním kontaktu s Farkašem mi však vážně šlo o hubu. Laco se vrátil z vycházky sežraný jak Karkulka bez košíku, řval po chodbě, nadával na zajebanou vojnu, třískal do plechových skříněk a střídal to s hlasitým vytím, ale nikdo se ho neodvážil umravnit. Prohlásil jsem, že ho ztiším, a i když mě všichni varovali, otevřel jsem dveře ložnice a řekl mírným hlasem, aby už zavřel tlamu a šel chrápat. Farkaš se napřed zarazil, protože s něčím takovým nepočítal a nevěřícně na mě koukal, jak jsem tam klidně stál a tvářil se lhostejně. Byla to však pouhá maska, kterou jsem si na vojně nacvičil, neboť se jevila jako účinný prostředek obrany. Ve skutečnosti ve mně byla malinká dušička.
     Vzdor své opilosti Laco vyhodnotil, že proti němu sice nemám šanci, ale ani se ho nebojím a navíc, že proti němu nehodlám nic podnikat, takže násilí nebude nutné. Kdybych byl blízko u něj, asi by mi nějakou natáhl. Měl to ke mně ale tři metry a než je překonal, lehce vychladl. Strčil svůj odporný ksicht k mému obličeji na pár centimetrů a pronesl výhrůžně – mám zavrieť tlamu, hovoříš!? Řekl jsem, že by to bylo dobré i pro něj, protože má devěťáka, tedy dozorčího útvaru major Mokrý, a to je parchant a má ve zvyku opatrně zapnout pindafon u dozorčího roty a šmírovat, co se tam děje. Farkaš řekl – veď už idem spať, Radek.
     

     Původ nepřátelství desátníka Šťastného vůči mně a Petrasovi vězel ve dvou příhodách, jež se týkaly Socialistického svazu mládeže. Kefka byl totiž místopředsedou této normalizační mládežnické organizace u zdejšího útvaru a snažil se přesvědčit Honzu a mě, abychom do ní také vstoupili. Honza mu za nás oba vysvětlil, že nejsme politicky na výši jako on a ani natolik ideologicky vyzrálí a jen bychom to ostatním kazili. Nasraný Šťastný odtáhl s nepořízenou.
     Druhá historka se udála, když se v hospodě ve městečku pod zámkem, jenž armáda léta devastovala, objevila nová servírka. Byla to hezká blonďatá holka, jmenovala se Hanka a obsluhovala v kraťoučké minisukni a v halence s hlubokým výstřihem. Já a Honza jsme ji v putyce zastihli jako jedni z prvních na rotě, a když jsme se vrátili z vycházky, barvitě jsme servírku líčili, jak je krásná, sexy a úžasná, přibájili jsme si, že je také hodně přítulná a nechá se i osahávat. Jako tak často jsme směsicí pravd, polopravd a lží nažhavili zájem nadržených vojáků, takže se na druhý den napsala na vycházky fůra lidí.
     K velké smůle členů SSM se toho dne konala také svazácká schůze a velitel roty jim všem vycházky zatrhl. A tak, zatímco jsme se Honza a já chystali vyrazit do hospody, Kefka poblíž dozorčího stolku vykřikoval, že ať jde celý SSM do píči, a že i on se chce podívat na tu šťabajznu. Bohužel pro něj vešel akorát v tom okamžiku na rotu její velitel a Kefkovy výroky okomentoval – soudruhu desátníku, takhle mluví svazácký místopředseda útvaru? Šťastný pak vyfasoval ještě nějaký postih a ze všeho vinil mě a Honzu.
     Pro Farkaše však SSM mohl znamenat spásu. Za to, že vstoupil do řad svazáků, se rozhodli poskytnout mu společenskou záruku, neboť Laco měl jít po vojně na dva a půl roku natvrdo do kriminálu pro těžké ublížení na zdraví. Zbývala maličkost – zformulovat odvolání. Svazáci se snažili nějaké sesmolit, ale nic kloudného z nich nevypadlo, a tak se neradi obrátili na mě. Po mé námitce, že nejsem svazák, mi začali mazat med kolem huby, že prý umím psát a že je to pro dobrou věc, protože Laco je sice prudká povaha, ale v jádru je dobrý chlap.
     Odporoval jsem, že prudká povaha je ve Farkašově případě nemístný eufemismus, a že na něj sedí spíš kvalifikace primitivní gauner a zabiják. Tvrdili, že na vojně mnohé pochopil, dal svému životu řád a zaslouží si druhou šanci. Řekl jsem, že o tom pochybuji, ale udělám pro Laca, co bude v mých silách.
     Odvolání nakonec vyšlo, společenská záruka zabrala, soud změnil Farkašovi trest na podmínku a on si uvědomil snad poprvé za dobu své existence na světě, že nejen hrubá síla vede k cíli. Zároveň mu došlo, že když se bude chtít v budoucnu porvat, nesmí začít on, ale musí se jen bránit útoku protivníka. V jeho pojetí to znamenalo, že jakmile se dostal s někým do sporu, vyzval ho – udri ma prvý. Jako samozřejmé přitom bral, že druhá až poslední rána bude v jeho režii.
     O mně si Laco začal myslet, že vládnu nějakou magickou silou, když stačilo, že jsem napsal soudu a on nebude muset do báně. Přišel za mnou a vykládal, jak mi je vděčný a že mě bude od teď před každým chránit. Bude prý stačit, abych ho zavolal, kdyby mi chtěl někdo škodit a Laco přijde a rozbije mu papulu. Nakonec se optal, jak to, že umím psát tak, že mě poslechne i soud? Řekl jsem, že je slovo silná zbraň a nechal ho při tom, že jsem cosi jako čaroděj. Měl jsem mu snad vysvětlovat, že to ve skutečnosti bylo jinak? Stejně by to nepochopil.
     Od té doby jsem měl osobní gorilu jako nějaký mafián. Pokud byl Farkaš poblíž, sledoval každý signál, že se někdo vůči mně chce chovat nepřátelsky, a jakmile ho zachytil, už byl tady a hrozivě se na něj obořil – čo ty sa serieš do môjho kamaráta!? Ale ani když nebyl v dosahu, nikdo si na mě netroufal, neboť si nebyl jistý, jestli se Lacovi o něm nezmíním. Vlastně to bylo výhodné vzájemně. Získal jsem ochranu a on se mohl ve volném čase věnovat tomu, co uměl nejlíp, a ještě s pocitem, že slouží správné věci.
     Jednou chybělo jen málo a Laco přizabil i Petrase. To jsme se s Honzou právě hádali jako psi. Byla to ale komedie, takové naše cvičení ve zvládání konfliktních situací, při kterém jsme zároveň sledovali reakce okolí. Vtom se přihnal Farkaš, chytil Honzu pod krkem a smýkl jím, až narazil hlavou na dvířka plechové skříňky. Netušil jsem, co zadunělo víc. Řekl jsem Lacovi, aby nebláznil, že jsme na sebe řvali jen ze srandy. Farkaš se zašklebil – viem, ja som s ním udrel taky len zo srandy. Nejspíš nelhal, neboť kdyby s Honzou flákl opravdu, kamarád by asi dopadl mnohem hůř.
     Měl jsem z incidentu nepříjemný pocit. Ne kvůli Honzovi, tomu se nic nestalo, ale kvůli sobě, protože mi Laco jako bodyguard začal vadit. Předvedl, že není mojí loutkou, jak jsem ho vnímal. Musel jsem se v duchu ptát, kdo koho vlastně ovládá? Když Farkaš odešel, Honza nahlas žasl, že v něm mám opravdu věrného osobního strážce. Řekl jsem, že si to nemyslím a že chci Lacovi rozmluvit, aby mě dál z vděčnosti chránil. Petras mínil, abych to nedělal, že by to bylo předčasné. Můžeme prý prostřednictvím Farkaše vytrestat Kefku.
     Neochotně jsem souhlasil. Ale byl jsem skeptický k našemu plánu i poté, co jsme s Honzou vytvořili scénář, jelikož jsem Lacovi nevěřil, ani co by se za nehet vešlo, že dokáže věrohodně spolupracovat na jeho realizaci, a že to hlavně nepřežene. Farkaš si měl vyčíhat, až se Kefka napíše na vycházku, napsat se také, zařídit, aby s ním šel z kasáren sám a cestou ho pomocí vyhrožování, strkání a drobných štulců vystrašit, až se z toho málem posere, a nakonec mu říct, že to má za všechny sviňárny, co dělá a kdyby s nimi nepřestal, že to příště bude horší.
     Příležitost se naskytla záhy a Laco zvládl svou roli skvěle. Den po vycházce vyhlížel Kefka vyděšeně a stáhl se do ústraní. Časem se zdálo, že se jeho stav spíš zhoršoval. Šťastný byl očividně nešťastný, až jsme se s Honzou obávali, co mu Farkaš provedl, že ho to ovlivnilo na tak dlouho. Chtěli jsme to z Laca dostat, ale než jsme ho sehnali, předběhla nás zpráva, že desátník Šťastný spáchal sebevraždu, když si někde v lese vrazil do srdce bodák od samopalu.
     Hodně mě to vzalo, neboť jsem si myslel, že za jeho zoufalý čin odpovídám i já. Ukázalo se však, že naše akce s Kefkovou tragickou smrtí asi nesouvisela. Našel se dopis na rozloučenou, v němž objasnil, že se zabil kvůli tomu, že se s ním rozešla jeho holka, s níž chodil od patnácti let a považoval ji za ženu svého života. Nové informace mi však nepřinesly úlevu, nýbrž jen beznaděj. Náhle se mi zdály mé a Honzovy spory se Šťastným malicherné. Fakt, že na mě Laučovi práskl mé psaní, aby mě dostal do potíží, mi nyní připadal jako nicotný důvod pro pomstu, když on prožíval takovou krizi. Nemohl jsem se zbavit pocitu viny, a kromě toho mi naháněla hrůzu představa, jak si mezi žebra vráží bajonet.
     Honza mě marně přesvědčoval, že byl Kefka nejspíš hodně nevyrovnaný, když si vzal život kvůli holce. Nezabíral na mě argument, že by se možná zabil stejně z jiného důvodu, pokud byl tak labilní. Udělal to, když byl dlouho odloučený od přítelkyně, určitě si ji idealizoval a ona mu zasadila krutou ránu. A právě v té chvíli jsme na něj poslali Farkaše. Nikdo mi nemohl vymluvit, že jsme k té tragédii přispěli.
     Nějak jsem pak ztratil náladu na srandičky, provokace a mystifikace, které jsme dřív často s Petrasem páchali. Tím pádem na nás jejich oběti neměly důvod být nasrané, takže jsem ani nevyužíval Farkašovy ochranářské služby. Skoro jsem se radoval, že Laco na svůj závazek vůči mně zapomněl, ale to jsem se mýlil.
     

     Vedl jsem rotu na večeři, a když už jsme stáli v jídelně frontu u výdejních oken, přihnal se odkudsi jakýsi obrovský mamlas a chtěl se nacpat před nás. Netušil jsem, kdo to je, postavou a vzhledem ale připomínal mohutného gorilího samce, tak jsem si ho pojmenoval Gorila. Řekl jsem, aby vysmahl a zařadil se až za nás. Obořil se na mě, ať zavřu držku, že se z mých dvou pecek na ramenou nepojebe. Vysvětlil jsem, že to si rozhodně nepřeji, ale ať vypadne, že teď jsme na řadě my. Gorila sice poslechl, ale vyhrožoval, že mi rozmlátí ciferník, až mě načapá někde samotného.
     Šance se dostavila brzy, když jsem šel na vycházku cestou lesem ze zámku do města. Gorila nezaútočil hned, ale kráčel vedle mě, barvitě líčil, co se mnou udělá, urážel mě, občas do mě strčil, zkrátka si mě připravoval a vychutnával. Nijak jsem na něj nereagoval, protože chtít se s ním prát by bylo stejně bláhové, jako se pouštět do křížku s buldozérem. Vzpomněl jsem si však na chudáka Kefku. Jak mu asi bylo, když mu to samé prováděl Laco? Řekl jsem si, že se Gorila stal nástrojem osudového trestu za to, co jsme na Šťastného zosnovali.
     Ačkoli jsem se hodně bál, že budu záhy zmasakrován, choval jsem se jako obyčejně klidně a tvářil se lhostejně. Gorilovi to neušlo a otázal se, jestli z něj opravdu nemám strach? Optal jsem se, zda by mi pomohlo, kdybych měl? Po malém zaváhání způsobeném nečekanou otázkou, uznal, že nepomohlo. Jenže ho to dost rozlítilo, zařval, že mě donutí se bát a strčil do mě tak silně, až jsem upadl.
     Mrzuté pro něj bylo, že to učinil v okamžiku, kdy jsme obešli mohutný keř a za ním na stráni seděl Farkaš pod statným bukem a kolem se válely flašky od piva. Vyskočil, bez váhání se hnal ke Gorilovi a hulákal – čo ty sa serieš do môjho kamaráta!? Vstal jsem a pozoroval, jak se před ním zastavil a zavrčel temně – udri ma prvý! Gorila se nerozpakoval ani zlomek vteřiny a napálil Laca do ksichtu tak silně, že kdybych podobnou ránu dostal já, byl to můj poslední zážitek v životě. Farkaš se ale pouze otřepal a potom si udělal z toho obrovského chlapa boxovací pytel. Sledoval jsem jednostranný souboj a bylo mi Gorily líto.
     V příšerné scéně, která se přede mnou odehrávala, bylo však také cosi fascinujícího a přízračného. Nikdy před tím jsem se nesetkal s takovou esencí brutality. Došlo mi, že Laco zkrátka potřebuje rvačku k životu, takže dřív nebo později stejně skončí v base. V tom mu SSM ani všichni svatí nepomohou. A Gorila musí asi také občas někoho zmlátit. Proto mu jako záminka stačilo, že jsem ho coby kaprál momentálně v čele roty vyhnal na konec fronty. Jenže nemohl tušit, že mám za spojence Farkaše. Ti dva to možná ani tak nemysleli. Vlastně se hodně podobali mně a Honzovi, když jsme předváděli verbální konflikt a také to nebylo doopravdy. Zatímco však Laco má budoucnost jistou v podobě kriminálu, jak dopadnu já, bylo ve hvězdách.
     Později se zdálo, že má Gorila už dost. Laco ho přestal mlátit a otočil se k němu zády. On se však zázračně vzpamatoval, ale když se pokusil zaútočit, Farkaš mu z otočky zasadil pravý hák, který si nezadal s úderem kovářského kladiva. Po něm Gorila padl a už se radši nezvedal. Laco přišel ke mně a strachoval se, jestli jsem v pořádku. Připadalo mi to absurdní, když jsem vzal v úvahu, čeho jsem byl právě svědkem. Ujistil jsem ho ale, že se mi nestalo vůbec nic.
     Gorila se po chvíli postavil na nohy. Aniž jsme si cokoli řekli, vydali jsme se svorně na pivo. Cestou jsem dumal o tom, že tohle není a nikdy nebude můj svět, ostatně jako celá vojna. Její konec ale naštěstí nebyl daleko. Přesto se nabízela otázka, jestli bude můj svět ten po vojně. Těšil jsem se aspoň na to, že se pak už nikdy neuvidím s Farkašem, Gorilou, Laučem, Vánkem, Mokrým a vlastně ani s Honzou Petrasem, zkrátka s nikým z těch kluků a oficírů, s kterými jsem přišel o dva roky svého života.
     Neuvidím se ani s Kefkou, s tím tedy určitě ne. Nyní jsem ale myslel na to, že až dorazíme do hospody, mám naději, že tam bude servírka Hanka. Nepotřeboval jsem ani, aby byla přítulná. Stačilo mi, že ji budu pozorovat a moje vědomí se odstřihne od dvou rváčů, s nimiž budu chlastat.

A jsouce ducha prostého (1. příběh)

Prolog:
Následující povídka je první z volného seriálu příběhů, jejichž jediným hrdinou je a bude Vojmír Dank, muž neurčeného věku, stavu a profese, který žije v blíže nespecifikovaném místě a přemítá o nejrůznějších věcech. Povídky pak budou sledovat charakter a směr jeho úvah. Další příběhy budou označeny heslem "Projekt Dank"     

     Vojmír Dank surfoval internetem a najednou na něj vyskočila reklama, že si může za tři stovky nechat udělat certifikovaný test inteligence. Kdo by nechtěl vědět, jak je inteligentní? pomyslel si. Tedy za předpokladu, že bude výsledek lichotivý. Být chytrý má své klady samo o sobě, přemítal dále. Mít však svou chytrost potvrzenou odborně a oficiálně, to je teprve něco. 
      Na druhé straně není zrovna lákavé za tři stovky a po pracném křížkování a doplňování úkolů inteligenčních dotazníků seznat, že je člověk vůl. Navíc každý o sobě beztak tuší, že je pitomec. Naopak skutečnému blbci jeho hloupost nedojde nikdy, rozvíjel Dank úvahy. Vzápětí mu ale došlo, že ho poznání, jaký byl v životě kolikrát blb, přišlo už na peníz nesrovnatelně podstatnější než ukoptěná tři kila. Tak co se bát investice do testů IQ. Ostatně číselné vyjádření úrovně čehosi uchopitelného tak obtížně, jako je inteligence, vyhlíží docela sofistikovaně.
     Co by se ale stalo, kdyby zjistil, že má IQ nějakých 85? vrtalo mu v hlavě. Nic. Vzhledem k tomu, že jsou výsledky testů sdělovány diskrétně, pečlivě by nelichotivou hodnotu utajil a dál předstíral, kdovíjak není chytrý. Má v tom dlouholetou praxi a bohaté zkušenosti. Mnohem horší by ve skutečnosti bylo, kdyby mu objevili IQ třeba 140. Začal by se považovat přinejmenším za Einsteina. A kdo ne? Leda nějaký svatý František z Assisi, ale tím Dank rozhodně nebyl. 
     Následkem toho by se na každého vytahoval, stal by se ještě protivnějším než dosud a velice pravděpodobně i nesnesitelným. Logicky by ho posléze zachvátil komplex nedoceněnosti. Cítil by se čím dál hůř, i finanční ohodnocení jeho práce by mu připadalo vzhledem k osobním schopnostem nedostatečné. Konečně na to, aby podlehl podobným pocitům ukřivděnosti, nikdo žádné IQ nepotřebuje. 
     Vinou toho všeho by se dostavila frustrace a kdoví, jestli ne sice postupný, ale o to nezvratnější rozpad osobnosti. Skončil by potom asi v polstrované kobce nějaké cvokárny, nepřetržitě cpaný oblbováky a pod ustavičným lékařským dozorem.
     Lepší je nevědět nic, rozhodl se. Nevědomost jednak hříchu nečiní, jak se praví už v Bibli, a jednak významně prospívá duševnímu zdraví. Vzpomněl si, jak na střední škole měli obávaného profesora chemie, který jim jednou přednášel o prášku na hmyz zvaném DDT. Když ale ani po třikrát opakovaném výkladu nikdo ze třídy nepochopil, co že to je tenhle dichlórdifenyltrichlórmetylmetan, profesor se dlouze zadíval z okna a pravil: „A jsouce ducha prostého, zachovali si zdraví do vysokého věku svého.“ Profesor měl pravdu, řekl si Dank. 
      Pak ho napadla ještě jedna věc. Když se za nevinnými písmeny DDT může skrýt taková zběsilost, co potom mohou tajit ještě mírumilovnější hlásky IQ? Usmál se a zavřel reklamu na IQ testy.

Definice polidštěné vopice (2. příběh)

     Vojmír Dank měl po drahné době celý den volno, tak si krátil dlouhou chvíli přemýšlením o práci, která prý polidštila opici, jak napsal jistý Friedrich Engels. Napadlo ho, že jen málo slov je tak frekventovaných jako právě termín práce. Hned mu ale došlo, že se názory na to, co je práce, velice různí. Platí obecně, že je práce činnost, kterou konám já. Co dělají ostatní, je buď brnkačka, nebo rovnou flákání. Problém je i v tom, že si lidé často pletou práci s námahou. Když se totiž člověk namáhá, neznamená to nutně, že opravdu pracuje. Kolik námahy někteří vynakládají třeba na to, aby se práci vyhnuli.
     Z fyzikálního hlediska není potíž definovat, co je práce, ačkoli z praktického pohledu je to kolikrát blbost. Podle fyziky vykoná člověk práci, když například zvedne desetikilový kufr ze země, neboť zvedl těleso do výšky. Pokud ten kufr odnese pak na nádraží, žádnou práci nevykoná, jelikož na těleso v tomto případě působí síla kolmá k jeho trajektorii.
     V té chvíli se Vojmírovi vybavilo, jakou práci dalo jeho dceři v osmé třídě základní školy, aby přesvědčila fyzikářku, že jí má dát na vysvědčení jedničku, i když holka fyziku ovládala. Učitelka jí totiž před koncem školního roku oznámila, že pokud chce jedničku z fyziky, musí umět definici mechanické práce i pozpátku. 
     A tak se dcera doma zavřela ve svém pokoji a přes dveře bylo slyšet, jak si tam stále něco drmolila. Ve škole se pak v hodině fyziky nechala vyvolat a u tabule spustila: „Těleso koná práci, jestliže působí na jiné těleso silou a přemisťuje ho po určité dráze. Pro stálou sílu F, která působí ve směru přímé dráhy S, určíme práci jako součin velikosti síly a dráhy.“ Pak se nadechla a pokračovala: „Oselět ánok icárp, ežiltsej íbosůp an énij oselět uolis a ejuťsimeřp oh op étičru ezárd. Orp uoláts ulís F, áretk íbosůp ev urěms émířp yhárd S, emíčru icárp okaj ničuos itsokilev ylís a yhárd.“ 
     Ta holka byla vždycky vopice, musel se Dank i po letech usmát. Samozřejmě polidštěná, dodal. A usmál se znovu, když si uvědomil, že za takových okolností nebohé učitelce nezbývalo nic jiného, než napsat dceři na vysvědčení z fyziky „výbornou“. Vůbec však nechápal, po kom jeho dcera zdědila tu zálibu v blbinkách.

Ve výkon přeměnit utrpení (3. příběh)

     Není již dnes, jak kdysi bývalo – stálo prý na hliněné destičce, která se našla někde na území starověkého Sumeru, takže může být klidně pět tisíc let stará. Když se tahle informace dostala k Vojmíru Dankovi, shovívavě se usmál. Pak se ale zeptal – proč by to mělo vzbuzovat smích? Coby čiré konstatování vyjadřuje nápis prostou pravdu, že teď není jako kdysi. Je zkrátka jinak, než bylo před padesáti, nebo pěti tisíci lety, a ještě dříve bylo opět jinak. Na tom nic směšného není.
     Ta slova ale neříkají, jak je dnes a jak bylo kdysi, zda hůře či lépe. Každému je však jasné, že to znamená povzdech a v úplnosti by měl znít: „Není již dnes tak dobře, jak kdysi bývalo.“ Podle logiky nápisu na destičce by ale bylo nejlíp někdy na úplném začátku a snad tomu tak vážně bylo. Jenže čím všechno začalo? zeptal se Vojmír Dank sám sebe.
     

     Bůh prý řekl: „Buď světlo!“ A vyslovit „Buď světlo!“ trvá údajně právě takovou chvilinku, jaká uplynula při velkém třesku od narušení stability vakua až po vznik elektromagnetického záření čili po zrození světla.
     Tvrdil to aspoň proslulý slovenský fyzik Julius Krempaský na přednášce, která Vojmíra oslovila. To by ovšem znamenalo, že Písmo svaté můžeme chápat doslovně a nejen obrazně. Lze takto ale vykládat všechna jeho slova? Například hned stvoření světa v šesti dnech těžko vnímat jinak než jako alegorii. Co když ale Bible při popisu „technologického“ procesu stvoření nemá na mysli ani tak věrnou časovou stopáž? Třeba tím chce zdůraznit, že od Big Bangu již probíhala veškerá činnost v čase, jenž do té doby neexistoval, a že i sám Bůh musel tvořit postupně. A modelem šesti dnů práce se sedmým odpočinkovým, přemítal Dank, pak Bůh dal lidem týdenní cykly, jimiž se řídíme dodnes.
     Podle fyzika, vzpomínal si Vojmír, není Bible v rozporu s výsledky vědy a dokáže vypovídat o reálném světě, stejně jako celé křesťanství. Prý mnohem víc než náboženství východoasijská, jež se pro své myšlenky, které potvrzuje současná věda, dostaly do kurzu. Třeba z taoistických pramenů se lze dovědět, že prostor a čas jsou pojmy relativní a že jsou kontury částic nejasné; to samé tvrdí moderní fyzika. Z náboženských análů Číny pochází i představa, že svět byl původně spojený s nebem, ale pak se od sebe oddělily a vzdalují se čím dál víc. A co říká dnešní věda? Že se vesmír rozpíná.
     Danka zaujalo hlavně to, že prý je křesťanství podle slovenského vědce na takové aspekty bohatší. Například trojjedinost Boha, jako Otce, Syna a Ducha svatého, což je v náboženstvích záležitost ojedinělá, předznamenává, že se reálná fyzika točí kolem čísla tři. Náš svět je trojrozměrný, základní zákony – o zachování energie, zachování pohybu a zachování momentu hybnosti – jsou také tři...
     Vojmír se tehdy Krempaského otázal, zda se dá vědecky dokázat existence Boha, a fyzik řekl, že jeho existenci věda neumí vyvrátit ani potvrdit. Lze v něj pouze věřit či nevěřit. Kdyby se důkaz Boha přece podařil, napadlo Danka, znamenalo by to konec ateismu i náboženské víry. Nemusíme totiž věřit v něco, o čem bezpečně víme, že existuje. Jestli však věříme, musíme souhlasit nejen s tím, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, ale i s tím, že mu dal svobodnou vůli zahrnující v sobě i vzpouru proti stvořiteli a jeho pokynům, ale též odpovědnost za všechny činy, neboť člověka jejich důsledků nikdo nezbaví.
     

     K tomu lze ale dojít, i když se jedinec bude řídit jen morálkou, oponoval Vojmír. K čemu pak je takové přemítání? Nikdo už asi nezjistí, jak to bylo doopravdy při velkém třesku a jen těžko, jaká je podstata vesmíru a světa, zda existuje Bůh a co je smysl života. Stačí vědět, že má člověk svobodnou vůli a zároveň odpovědnost za vlastní počínání. Svobodná vůle však není synonymem svobody, neboť svou vůli si mohou do jisté míry zachovat a uplatňovat i ti, jež jsou svobody zbaveni, ač je to většinou velmi těžké a krajně nebezpečné. Lidé, od Boha nadáni svobodnou vůlí, si totiž vždy navzájem svobodu brali, často pomocí krutého násilí, jako by nestačila omezení daná člověku přírodními zákony.
     Svoboda je odpovědnost, shrnul Dank a hned si uvědomil, že to není nic nového. Na tuhle spojitost přišel už Komenský, po něm řada francouzských filozofů, pak také Masaryk i Čapek. Co však znamená svoboda bez morálky? hloubal Vojmír dál. Je pak bezbřehá a může být i ničivá. Jenže co je morálka? Je závislá na společenském kontextu jako úzus, jako jisté ujednání mezi členy společenství? Nebo existuje sama o sobě jako obecný princip, platný vždy bez ohledu na situaci, vývoj a poznání?
     To druhé si myslel člověk, který založil jakousi „Společnost mravního zákona“, a snažil se pro ni Danka získat. Jeho nechuť se na něčem takovém podílet dotyčný chápal coby odvržení morálky. Když Vojmír namítal, že Společnost mravního zákona a morálka nejsou totéž, a že má navíc problém, aby vnímal etiku jako nadosobní princip a dodal, že podle něj mravní zákon mimo konkrétní lidi neexistuje, přiřadil ho dotyčný ke svým nepřátelům a obvinil ho, že straní gaunerům a lumpům, jichž se v současnosti vyrojilo jako much právě vinou absence mravního zákona, který se jeho společnost snaží vrátit na výsluní.
     

     Z názorů toho člověka Dankovi zaznívaly odlesky myšlenek transcendentálně idealistického pruského filozofa Immanuela Kanta, který mimo jiné věřil, že člověk má spoléhat na svůj rozum a na své smýšlení, neboť to, co považuje za správné pro sebe i své okolí, skutečně správné je. Vlastní vůle by měla platit jako obecné platný zákon, neboť jsme se již narodili s vrozenou morálkou. Podle Kanta jsou nám dány mravní zákony zvenčí (panovníkem nebo Bohem), ale zároveň si člověk mravní principy vytváří sám, z čehož vyplývá kategorický imperativ – jednej tak, aby maximum tvé vůle mohlo vždy platit, jako princip všeobecného zákonodárství.
     Kanta, vzpomněl si Dank, prý na světě udivovaly jen dvě věci: hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm. Ale když Kant mluvil o mravním zákonu v něm, mělo by být zřejmé, že je člověk nestabilní forma existence. A Kant neměl ani páru o tom, co se odehraje po jeho smrti, a že toho bylo. Jako obvykle, přemýšlel Vojmír, i v tomto případě vstupuje do hry, z jaké pozice se člověk dívá.
    Třeba z ontologického hlediska se bude jevit dobré to, co podporuje naplnění smyslu uloženého bytosti a od ní vyžadovaného, a naopak zlé, co naplnění smyslu brání. Jenže existenciální stanovisko říká, že hodnotám nelze učit, musíme je žít a nemůžeme přitom dát smysl jinému životu, na cestu mu můžeme přidat jen příklad celého našeho bytí.
     Také fenomenologický pohled je zajímavý. Podle něj člověk nejen hledá smysl, ale v důsledku své vůle ke smyslu jej i nalézá, a sice dvojí cestou. Jednak vidí smysl v tom něco dělat nebo tvořit a zároveň v tom něco prožít, někoho milovat. A také v situaci beznadějné, vůči níž stojí bez pomoci, vidí za jistých okolností smysl. Na čem záleží, je stanovisko a postoj, s nímž se střetává s nevyhnutelným a nezměnitelným osudem. A to mu dovoluje vydat svědectví o něčem, čeho je schopen jen člověk: přeměnit utrpení ve výkon.
     

     Vzal tohle vše v úvahu onen uctívač mravního zákona, který sám vytvořil? ptal se Dank. V jednom však pravdu měl. Lumpů je víc než zdrávo, ale těžko by na ně mohla platit jakási Společnost mravního zákona. A lidé, co se považují za slušné, nebo dokonce slušní jsou, se marně snaží vymyslet, jak s lumpy zatočit, a když zjistí, že na to nestačí, přemýšlejí aspoň o tom, kde a proč se ti lumpové berou?
     Když o tom Vojmír dumal, napadlo ho, že o ledovcích plujících ve vodě je známo, že ukazují jen desetinu své mohutnosti a zbývajících devět desetin skrývají pod hladinou. Takže vinu za to, jak velký ledovec naroste, nese v zásadě voda, která ho spolu s mrazem pomáhá postupně vytvářet ze své vlastní hmoty.
     V úvahách se Dank dostal z Arktidy až do antického Říma, kde básník Decimus Iunius Iuvenalis, pranýřující lidské nectnosti, jako jsou přetvářka, lakota, pověrčivost a další, provázející mravní úpadek doby, tvrdil, že velkým lumpem se nikdo nestane najednou. Pravda, bylo to už velmi dávno (ve druhé polovině prvního až v první třetině druhého století po Kristu), takže by jeho výrok o zrodu velkých lumpů nemusel platit. Na morální marasmus ale i dnes poukazuje kdekdo, malí i velcí lumpové se také vyskytují stále, a ony zmíněné nectnosti, jakož i jiné, provázejí lidstvo dosud. Takže, proč Decimovi nevěřit i v otázce velkých lumpů?
     Pak to ale znamená, stejně jako v případě ledovce, že žádný takový pořádný lump, kterého ctnostný lid právem odsuzuje, nenese za své gaunerství odpovědnost pouze sám. Zárodek zkaženosti v něm už v prvopočátku jeho grázlovské kariéry samozřejmě být musí. Ale v kom není? A tak to potenciální lump na své okolí začne zkoušet. Kdyby mu hned zkraje pár drobných lumpárniček neprošlo, a naopak za ně dostal na pamětnou, třeba by se ani velkým lumpem nestal, řekl si Dank. Když mu ale vyjdou, začne se zdokonalovat, každý další úspěch zvýší jeho profesionalitu a odbornost lumpa a také ho vnitřně posílí. Lump pak roste a roste, je čím dál drzejší a najednou je tu oberlump jako vystřižený.
     Ale teprve teď si ho lidé doopravdy všimnou a diví se, kde se tady vzal a jak je možné, že se beztrestně dokázal stát takovým velkým darebákem. Inu, stejně jako zmíněný ledovec, odpověděl Vojmír. Sami jsme jej živili a v jeho syčáctví, seč mohli, podporovali. Můžeme za něj my sami. Divit se netřeba a dobře nám tak.
     

     Je to zřejmé a říká to i jedna kniha, starší a moudřejší než Iuvenalis, čímž se Dank vrátil kruhem skoro na začátek. Už v Bibli se přece píše o tom, že kdo nebrání zlu, jako by ho sám páchal. Avšak vyzývat někoho k tomu, aby byl statečný a stavěl se zlu na odpor? To nejde, konstatoval Vojmír. Když se ale pohoršujeme nad velkými lumpy našich časů, tak se vlastně pohoršujeme trochu i sami nad sebou. Pokud pak lamentujeme i nad mravním úpadkem doby, měli bychom tak činit s vědomím, že jsme té doby součástí a pomáháme ji svým dílem vytvářet.
     Pryč o toho, uzavřel Vojmír. Radši zpět do Arktidy, do světa očistného mrazu, rozhodl se, nalil si bourbona a dal do něj tři kostky ledu.

Ze žabí perspektivy (4. příběh)

     Vojmír Dank si na ulici zapálil cigaretu a s kouřem se mu do hlavy vkradla myšlenka. Zatímco však dým i se svými stovkami škodlivin v klidu vklouzl do plic, myšlenka vpochodovala okovanou botou do mozkových závitů a zupáckým hlasem se ho zeptala: „Jak to žiješ, člověče?! No řekni sám, jsi někomu prospěšný, přinášíš komukoliv potěšení?!“ Dank o tom přemítal a zrovna když docházel k názoru, že není prospěšný nejspíš nikomu, potkal známého lékaře.
     „Jen kuřte! A kuřte víc, ať máme co dělat!“ pravil ten lékař.
     Ejhle, řekl si Dank. Vždyť vlastně působí radost spoustě lidí. Tak třeba trafikanti, akcionáři tabákového průmyslu i strážci státní pokladny si nad jeho počínáním mnou ruce, jak jim tuční marže, dividendy a daňové výnosy. A doktoři se už třesou, že jim naskáčou prachy, až ho rozkuchají, zašijí, nahustí infuzemi, ozáří a nakonec na patologii definitivně naporcují pro nějakou pohřbívací firmu, která se zase nemůže dočkat, až vyšle k jeho pozůstalé rodině svého zástupce s rakví.
     Optimistické úvahy o osobním vkladu k rozkvětu národní ekonomiky Danka sice uklidnily, ale zároveň vrátily do společenské reality, odkud byl jen krok k chmurnému přemítání o politické scéně. Co ale může člověk chtít od politiků, přemýšlel Vojmír, když jsou jen koncentrovaným, a proto karikovaným obrazem společnosti. Na druhé straně ale marasmus politiky umožňuje běžným lidem, aby na politiku nadávali a na chvíli se tak odreagovali od svých starostí a učinili za ubohost a ničemnost vlastních životů odpovědné právě politiky.  
     Je to také tím, řekl si Vojmír, že každý má na všechno vlastní názor a většinou ho hájí stůj co stůj, ať už o problému něco ví nebo ne. Ono to tak bylo vždycky, ale po desetiletích, kdy se muselo o všem oficiálně smýšlet jednotně, se lidé nejdřív nemohli svobodného vyjadřování a prosazování svých názorů na veřejnosti nabažit, pro mladší se to už stalo samozřejmostí a internet s možností diskuzí ke každé ptákovině to jen umocnil nejmíň tak na pátou.
     Jo v dobách, vzpomínal Dank, kdy spolu lidé mohli hovořit a jednat jen osobně, museli se domluvit a přistupovat k dohodám. Ve virtuálním prostoru není ale ke kompromisům žádný důvod. Tam to může každý komukoli nandat a na autority a morálku se ohlížet nemusí. Tedy zatím ne tak úplně doslova, opravil se v duchu Vojmír. Když už se ale někdo k nějaké domluvě uvolí, tak převážně jen proto, aby mohl nově vzniklého smluvního partnera vzápětí podrazit, přečůrat, případně si uhrát bokem nějaké body pro sebe. 
     A politici předvádějí v zásadě to samé, jen o několik řádů výš, uvědomil si Dank. Pro lid obecný to má velkou výhodu, že se nad takovým počínáním může každý bez výčitek spravedlivě rozhořčovat, neboť do těchto pater sám nedosáhne, a kritizovat jej zleva, zprava a hlavně zespoda. To je pro člověka s pohledem z žabí perspektivy parádní duševní hygiena. Proč se vůbec říká žabí perspektiva? napadlo Danka. Proč ne třeba myší? Jako že žába se kouká z vody, takže je ještě níž než myš?
     Budu si tím lámat hlavu? řekl si pak Vojmír. Nebudu, rozhodl se a vzpomněl si na svého dávného kamaráda. Byl povahově zcela odlišný, měl rozdílné založení i spády, proto také ten kamarád už léta žije v Coloradu, zatímco on, Vojmír Dank, stále smrdí tady v té zemičce. A vlastně je mu tady dobře, přesvědčoval se, i když to nepatřilo do směru jeho přemýšlení. 
     No a s tím kamarádem měli logicky na různé věci také různé názory. Jednou za čas se ale sešli a bavili se tím, že jeden s druhým ve všem souhlasil. Kochali se tou vzájemnou shodou, přímo si medili, až si připadali jako v Lukách pod Medníkem, známém to ráji trampů. Tam je minimálně tak krásně jako v Coloradu, řekl si Dank. Ačkoli teď to nemůže tak jistě tvrdit, protože tam dlouho nebyl. On ale dlouho nebyl ve spoustě místech, pomyslel si a típl cigaretu.
     „Zatracený svinstvo,“ ulevil si.
     Od té chvíle už Dank nekouřil, i když si nedokázal vysvětlit, co ho k tomu přimělo.

Svět podle Bradburyho (5. příběh)

     „Jak pořád žiješ?“ zeptal se Vojmír Dank známého, kterého onehdy venku potkal. 
     „Stojí to všechno za hovno. Je to čím dál horší. Vždyť se podívej kolem sebe, co se tady děje,“ odpověděl známý. 
     Dank se rozhlédl po náměstí topícím se v poklidu a v souladu s atmosférou nic tak hrůzostrašného nespatřil. Došlo mu ale, že známý asi nemá na mysli stav nejbližšího okolí, nýbrž situaci v celém státě, ne-li na světě. Hned na to se mu vybavil podobný stesk jiné známé. Dodala, že jí, coby ženě se sociálním cítěním, to silně vadí. 
     „Sociální cítění, jak se u vás projevuje?“ zeptal se tehdy Vojmír. 
     Řekla, že jí je líto lidí, jež se perou s nouzí, mají na krku spoustu exekucí a vůbec jsou na tom bídně, zatímco jiní, kteří si nezřídka podvodným či přímo zločinným způsobem přišli na velké peníze, žijí na vysoké noze a nestarají se o osud sociálně slabých. A co je nejhorší, nezajímá to prý ani stát. Dank si uvědomil, že mu je také líto lidí, kteří jsou na tom zle. Co s tím však mohl dělat? Podporovat je? Saturovat by zvládl nanejvýš jednoho, ale situaci ostatních by to nevyřešilo a kdo ví, jestli onoho dotyčného. 
     Dejme tomu tedy, že by se o všechny sociálně slabé měl postarat stát. Kde na to ale vzít? Jedna odpověď se nabízí, pomyslel si Dank. Přece od těch, kteří mají peněz zbytečně moc, a navíc kolikrát neoprávněně. Konečně sílí hlasy, jež by podobný krok ve větší či menší míře nyní rády učinily. V takovém případě, řekl si Vojmír, by musela ale vzniknout skupina, která by rozhodovala, co a kolik komu vzít, a na druhé straně, komu a kolik se eventuálně přidělí. Takové rozhodovací procesy jsou ovšem vždycky spojeny s mocí, s níž se ti, kteří ji získají, nikdy dobrovolně nerozloučí.
     Jenže to už tady bylo, a není to zase tak dávno. A třeba zase bude, řekl si. Jistá slavná dokumentaristka, jak si Vojmír nedávno přečetl, mínila, že se vrací totalita… Začal o tom dumat a dospěl k názoru, že se totalita, jakou znal, nevrací, ale nelíbilo se mu ani to, čeho byl právě svědkem. Čemu se však dnešní situace podobá? snažil se Dank usilovně zjistit.
     Nyní se spíš naplňují vize světa, jak je zobrazil Ray Bradbury v knize „451 stupňů Fahrenheita“, konstatoval pak s úžasem. Hned se pokoušel rozpomenout, co vlastně Bradbury v knížce líčil a jak to odpovídá dnešku. Konzumní společnost – máme. Výroba se automatizuje – máme. Uklízejí robotické vysavače – máme čím dál víc. Vrcholoví sportovci jsou vysoce specializovaná monstra neschopná praktického života – máme čím dál víc. Zábavu a duchovní potravu zprostředkují lidem hlavně velkoplošné televize – máme. V románu se nazývaly telestěny.
     Současnost ale Bradburyho vize v mnohém překonává. Vojmíra to napadlo, když si vzpomněl na internet, o němž neměl sci-fi autor potuchy. Internet zajišťuje nejen zábavu a iluzi všeobecného rozhledu, nýbrž rovnou virtuální realitu, a zahrnuje lidstvo takovým množstvím nejrůznějších informací, že se v nich i moudrý jedinec ztratí, a každá myšlenka se rozpustí v přemíře jiných vzepětí ducha a hlavně kravin.
     To má dalekosáhlé důsledky, pokračoval Dank ve své podivné analýze. Na rozdíl od světa v Bradburyho díle nejsou pravidla naší globální společnosti tak přísná, možné a povolené je naopak skoro vše. Často se dokonce zdá, že čím jde o větší nehoráznost, tím je úspěšnější. A když někdo projeví odklon od skupinového myšlení, není ani tak odmítnut, jako se to děje v knize „451 stupňů Fahrenheita“, ale jeho snažení se rozplizne v záplavě jiných obskurních aktivit, pokud si tedy někdo něčeho vůbec všimne.
     Proto se také nemusí zakazovat čtení literatury, jako v románu, a zřizovat oddíly požárníků, kteří by spalovali knihy, nemohl se Vojmír nabažit svých úvah. Chce si někdo přečíst Mein Kampf? Proč ne. Chce číst Leninovy či Stalinovy spisy, nebo myšlenky Mao Ce-tunga? No a. Chce si přečíst Korán? Žádný problém. Chce nakrmit svou mysl moudrými myšlenkami slavných? Může otvírat jednu po druhé stránky s jejich citáty na internetu a číst, číst a číst až do totálního zblbnutí. Chce-li mít knihy papírové, navštíví třeba palác Luxor na pražském Václavské náměstí, a tam si koupí, co libo. A vůbec, proč by utrácel peníze za knihy, když je může mít zdarma v kdejaké veřejné knihovničce. A prachy pak utratí za jiné zbytečnosti.
     Jenže co s obavami mnohých, že v Evropské unii, potažmo na celém světě sílí socialistické tendence? zeptal se Dank sám sebe. Žádný strach, uklidnil se vzápětí. Nikdo opravdu nechce takový socialismus, jaký byl například před rokem 1989 u nás. Zvlášť mocní ne. Tyhle socialistické tendence jsou jen zoufalé snahy politiků a vládců světa z nadnárodních korporací a Bilderbergu zajistit maximálnímu množství lidi chléb a hry, aby nemuseli zbytečně myslet na to, kdo celý tenhle globální cirkus řídí, a nakupovali tam, kde mají, totiž v super-hyper-mega marketech a odebírali zboží, jež tam dodávají právě ony nadnárodní korporace. V tom směru nejsou atomizované soukromé aktivity jednotlivců žádoucí.
     Koneckonců – jací politikové se v současnosti prosazují? Vojmír neuměl zarazit tok svých myšlenek, ač víceméně chápal, že to, co nyní produkuje jeho hlava, se už podobá duševnímu průjmu. Dnešní politici mu obecně připadali fádní, zvýrazňující se leda tak, že se občas projevují jako své vlastní karikatury, anebo tím, že kašlou na to, kdo proti nim protestuje, a dělají si, co chtějí, neboť si myslí, že jsou nepostižitelní a nezranitelní. Ostatně protesty, jakkoli hlasité, nemají prakticky žádný význam. A když někdo vybuřuje náhodou víc, než je zdrávo a začíná tím být nebezpečný, tak ho lze uplatit nebo jinak neutralizovat.
     Lidé, aspoň u nás, žijí v dostatku a v bezpečí, ale strach k životu potřebují, aspoň někteří, odklonil se Vojmír od toku svých myšlenek, i když jen lehce. Netouží však po opravdovém strachu na pokraji existence, ale po latentní hrozbě prožívané v pohodlí doma. Děsy, které jim nabízejí filmy a počítačové hry, jsou však příliš iluzorní. Teprve obava, že se blíží armagedon, či sebemrskačská představa, že se lidstvo svou vinou řítí do záhuby, je to pravé. Zvlášť po dobrém obědě u zákusku a kafíčka. 
     Co ale takovou potřebu strachu uspokojuje? dumal Dank. Klimatické změny? No dobře, tak je trochu tepleji, a že to za tisíc let bude k nevydržení a nastane další kolo globálního vymírání? To nestačí. Avšak nebezpečí pocházející od militantního islámu a od masivní migrace, to je to pravé. Na tom se dá založit dokonce politická kariéra. Tedy za předpokladu, že to nehrozí u nás doma, že na to lze jen nadávat a nemusí se nic řešit, jen vyvolávat paniku. Z hrůzostrašné vize budoucnosti, že islám opanuje Evropu, má ostatně u nás obavy kdekdo, protože prostřednictvím médií může každý vidět, slyšet a číst, jaké šílenosti to působí.
     Dankovi v té souvislosti bleskla hlavou slova Marca Aurelia, že vše, co slyšíme, je názor, ne fakt, a vše, co vidíme, je úhel pohledu, ne pravda. Při podobných úvahách je kardinální otázka, řekl si Vojmír, zda nás čeká v budoucnosti velký masakr? Hned potom se ale nabízí další dotaz, jestli se proti takové katastrofě umíme zabezpečit? Dank se domníval, že ne. Ale co kdyby v celé Evropě opravdu někdy vládla radikální islámská ideologie? zeptal se sám sebe. Byl však přesvědčený, že vypjatý totalitní násilný režim může panovat jen na relativně omezeném prostoru. 
     Na chvíli si představil, že by Hitler vyhrál druhou světovou válku. Jaký že by asi byl současný svět? Podle Vojmírova názoru by se od toho, který je, zase tolik nelišil. Brutální ideologie by se na velké ploše a mezi obrovským množstvím lidí rozmělnila. Ostatně, co čekalo naši zemi a část Evropy po konci protektorátu? Nacistické jho vystřídal bolševický útlak, který ale s léty slábl, až zdechl na úbytě. Jeho prvky však přežily v našich hlavách a předávají se dál z generace na generaci.
     Fuj tajbl, ulevil si Dank. Bylo by krásné odletět třeba na Mars, zůstal ještě chvíli u Bradburyho. Ačkoli on to s tím Marsem také moc růžově neviděl. Je to ale pořád aspoň nějaká naděje, než když teď víme, že Mars nejspíš nebude místem k žití. Zatracení vědci, ulevil si Vojmír Dank znovu.

Cesty dnes nejsou bezpečné (6. příběh)

     Ze zastávky ve vísce se do malého motoráčku nahrnuly davy lidí. Ne, že by se obyvatelé obce evakuovali. Noví cestující pocházeli z porouchaného pantografu, jenž už hodinu vězel právě v této stanici. Ve vláčku bylo hned plno.
     Vojmír Dank, jeden z původního osazenstva lokálky, sledoval, jak se do ní všichni srovnají. Nakonec se to nějak povedlo, ale problém tím vyřešen nebyl. Na trati stály teď dva vlaky, jeden prázdný, neschopný samostatné jízdy, a za ním druhý nacpaný, který by sice mohl pokračovat k cíli, ale první mu překážel. Dank si pomyslel, že lidé z pantografu mohli klidně zůstat venku, neboť se počasí tvářilo přívětivě. Chtěli se ale nejspíš mačkat, nebo urvat místo k sezení. Měl si tím Vojmír snad lámat hlavu?
     Jak běžel čas, kdy se zdánlivě nic nedělo, začali cestující ztrácet trpělivost. Nikdo nevěděl, co se vlastně doopravdy stalo, ale kategorické závěry dělal leckdo.
     „Za tohle by měl jít strojvedoucí domů bez prémií a dispečer, co sem pustil druhý vlak, by měl sloužit měsíc zadarmo,“ vykřikoval zaneprázdněný muž, kterého čekala v cíli patrně spousta práce. 
     „Dráhy za to nemůžou,“ dal se s ním kdosi do diskuze. „Lokomotivě pantografu prý praskla osa.“
     „To je z toho, že nechaj jezdit vraky,“ přidal se další.
     „Tak měla přijet jiná. A tuhle měli jeřábem shodit do škarpy,“ trval na svém onen netrpělivý muž.
     Dank byl už dost starý, aby věděl, že ničemu nepomůže, když se bude vztekat a navíc nespěchal, seděl pohodlně u okna a měl s sebou noviny. Louskal právě jakousi analýzu účinnosti monitorovacích kamerových systémů jako nástroje prevence pouliční kriminality, když zaslechl poznámku od spolucestujícího, že dnes cestování není bezpečné. Vojmír si vzpomněl, jak nedávno četl v historickém románu, že cesty dnes nejsou bezpečné, což v knížce tvrdil středověký rytíř, když se navlékal do brnění, připínal si meč, sekeru a dýku, než se vydal s několika pacholky na pouť.
     Současní lidé nezřídka tvrdí, připomněl si Dank, že je svět v rozkladu, kdežto v časech dřívějších býval v pořádku, jelikož se naši předci chovali mravně a užívali zdravý rozum. Avšak z příkladu onoho středověkého rytíře plyne, že patrně už tehdy existovala individua, která se násilím, krádeží či úskokem snažila domoci většího jmění na úkor druhých.
     Soukat se ale do pancířů a ozbrojovat se pokaždé, když si chce člověk skočit pro mléko a rohlíky, byl podle Vojmíra pracný a typicky středověký přístup k problému bezpečnosti na cestách. Kamery nad hlavami jsou mnohem sofistikovanější, ačkoli zároveň dokládají, že se lidská mentalita mění v průběhu staletí jen zvolna a málo. Lidé jsou v podstatě takoví, jako byli ve středověku, řekl si Dank. Žádná průmyslová, technická, vědecká ani jiná revoluce na tom nic nezměnila. V jednom jsme pokročili však jistě, došlo Vojmírovi. Už se tolik nebijeme za čest, nýbrž radši špiclujeme.
     Dank se podíval z okna vlaku, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se cokoli mělo posunout dopředu, takže se opět ponořil do svých úvah. Uvědomil si, že není nutné zoufat, podstatné řešení pouliční bezpečnosti je za dveřmi. Bude to téměř dvacet let, kdy četl delfskou prognózu, na níž pracovalo kolem dvou tisíc německých vědců, a slibovala, že do třiceti let nebude muset většina lidí kvůli práci, studiu či nákupům opouštět své domovy. 
    Vojmír si z prognózy zapamatoval, že všechny tyhle věci by se měly uskutečňovat prostřednictvím dokonalých technologií přenosu dat, které navíc umožní žít člověku převážně ve virtuální realitě, jež budou vytvářet. Průměrného člověka tak reálný svět přestane v zásadě zajímat, neboť bude žít ve vlastním umělém světě, omezeném jen a pouze fantazií. To významně promění vztahy jednotlivce k okolí i mezi lidmi a mysl člověka, který konečně přestane uvažovat předpotopně a podobat se středověkým primitivům. 
     Sotva Dank zalitoval, že ještě nejsou k dispozici nejen dokonalé technologie, ale ani obyčejné, které by odtáhly pokažený pantograf někam pryč, jejich motoráček se pohnul. Pak už v pohodě dorazil do města. Vojmír vystoupil a snažil se upamatovat, proč sem vlastně jel. A není to jedno? řekl si potom.
     Vydal se směrem do středu města a kochal se tím, že věda a technika jsou skvělé a dovedou lidem úžasně pomoci. Člověk jejich prostřednictvím, jak ukazují kamerové systémy, dokáže vyřešit i tak složité záležitosti, jež by hravě zvládla obecná slušnost. Ta je ale člověku vzhledem k jeho mentalitě pradávného lovce-sběrače nedostupná. 
     Vojmír měl v té chvíli cukání nechat si u zbrojíře vykovat meč a krunýř vyrobit u platnéře, a vyjet potom na koni do zelených plání pryč od virtuální reality. Snažil se v mobilu na internetu vyhledat seznam zbrojířů a platnéřů ve městě, nenašel však žádný, a tak šel nazdařbůh dál cestou, která nebyla ani trochu bezpečná.

Ve hvězdách stojí psáno... (7. příběh)

     V televizi se hádali okultisti se skeptiky. Vojmír Dank pořad sledoval a říkal si, jak je možné, že se po roce 1989 vyrojilo tolik astrologů, psychotroniků, biotroniků, telekinetiků, léčitelů, kartářů a duchařů? A hned dostali zelenou. Hlavně v mediích. Jeden šarlatán tvrdil, že komunikuje se záhrobím stejně snadno jako ostatní o fotbale či módě, jiný, že dokáže v lidech vyvolávat jejich minulé životy tak jednoduše, jako se volí telefonní čísla…
     Dank se tomu však ani tolik nedivil. Po sametové revoluci pominul boom hrdinů socialistické práce, komunistických funkcionářů, reportáží a filmů, v nichž hlavní role hrály obilí nebo elektrárna, a média bylo pořád třeba něčím krmit. Vlastně mnohem víc, neboť noviny, časopisy, rozhlasové a televizní stanice rostly jako houby po dešti, leč zájem lidí byl jenom jeden. Navíc se objevil později internet a krmiva bylo potřeba čím dál víc. Proč tedy nevyužít konjunktury iracionálního myšlení, které se náhle smělo projevovat veřejně a nedopřát lidu něco toho tajemna, záhadna a neskutečna, když si to žádal?
     Doba pokročila, ale okultisti se stále nehodlají vzdát dobytých pozic, pomyslel si Vojmír, přestože do nich šijí a zesměšňují jejich počínání nejen skeptici a vědci, ale už i mnozí běžní lidé. Koneckonců, řekl si Dank, člověk pokoušel nadpřirozené síly a tajemno vždy, a odedávna na to reagovala média a literatura. Jenže dříve, soudil, v poněkud čistší žánrové formě. Byly pohádky, horory, fantastické romány a povídky, spiritistické příběhy… Dnes už jen s těmito žánry žádné nakladatelství ani medium nevystačí, chce-li být úspěšné.
     Vojmír viděl přímo před sebou, jak třeba redaktor nějakého informačního webu osloví dejme tomu astrologa, který se už dlouhá desetiletí tímto oborem zabývá, tak o něm, sakra, něco ví, a učiní s ním interview. Je-li astrolog obratným manipulátorem, nezklame. Dank si vlastně nedovedl představit, že by okultista nebyl manipulátorem.
     Každý si tedy může být jist, že astrolog předloží skvěle promyšlenou koncepci, v níž rozšlehá nacimprcampr moderní vědu v mnoha jejích disciplínách. Není-li ten astrolog vyslovený darebák, uvažoval Vojmír, nebude tvrdit blouznivcům, kteří jsou schopni na popud horoskopu provádět různé nepředloženosti, že je osud lidí řízen postavením hvězd jako dětské bateriové autíčko na dálkové ovládání.
     Stojí ve hvězdách, kolik budu mít dětí? Dostanu rakovinu? Budu mít za manžela vysokého modrookého blonďáka? Tak takovým dotazům se astrolog šikovně vyhne. Vojmír kdysi už vyslechl pořad s astrologem, a ten naopak říkal něco v tom smyslu, že člověk je venkoncem svobodná bytost, která sama rozhoduje o tom, jakými způsoby a cestami si zpacká život. On, astrolog, může z postavení hvězd v době narození dotyčného – nejlépe, když ji zná na vteřinu přesně – usoudit, jaké má předmět jeho zkoumání vlastnosti a spády.
     Dank se už zase ocitl ve stavu, kdy si pouštěl představivost na špacír, a tak se ve fiktivním rozhovoru s astrologem dostal do momentu, kdy redaktor narazil na slabý článek astrologovy koncepce. Ten se ale nenechal vyvést z míry. Vždyť mohl přece říct, že je to příliš složitá otázka, která se nedá v několika větách objasnit, a ostatně člověk je příliš hloupý a teprve na začátku poznání, aby dokázal hlouběji proniknout do všech souvislostí vesmírné inteligence.
     No jo, řekl si Vojmír – jadrná fyzika je také složitá a rovněž se nedají objasnit její zásady v několika větách, nicméně obecnou platnost principů, jež formuluje, dokazuje existence jaderných reaktorů, které fungují a také vybuchují. Dank souhlasil sice s tím, že člověk zná jen málo z obecného řádu univerza, který ho nekonečně přesahuje. Proč by však měl jakýsi astrolog proniknout hlouběji do jeho zákonitostí než kdokoli jiný?
     Tradiční i moderní vědu lze s úspěchem napadat, konstatoval Vojmír. Je totiž mnoho jevů, které nedokáže vysvětlit. Co však už objasnila a kam lidstvo díky vědě pokročilo, mnohonásobně překračuje její nejasnosti a nedostatky. Ostatně je svým způsobem výsledkem vědy i to, že lidé mohou nyní beze strachu projevit svobodnou vůli a rozhodnout se, zda budou spíš věřit vědeckému poznání nebo okultistům. O svobodné vůli člověka je přitom zbytečné pochybovat, uzavřel Dank. Mluvil o ní ve fiktivním rozhovoru i ten astrolog, který to ví z hvězd, a ty nelžou.

Andělé Světla, vrabec a krteček (8. příběh)

Prolog:

Osmým pokračováním se završuje Projekt Dank. Ne, že by ústřední hrdina Vojmír Dank nechtěl již seznamovat obecenstvo se svým bezbřehým tokem myšlenek. Potíž je v tom, že už nemůže dál. Po přečtení posledního dílu čtenář snadno sezná – proč. Připomenu tedy aspoň názvy předcházejících epizod: A jsouce ducha prostého; Definice polidštěné vopice; Ve výkon přeměnit utrpení; Ze žabí perspektivy; Svět podle Bradburyho; Cesty dnes nejsou bezpečné; Ve hvězdách stojí psáno…

Mám však přesto radostnou zprávu. Když mě Dank naposledy kontaktoval, slíbil, že se ještě jednou ozve, jakmile to bude možné. Snad prý někdy kolem Vánoc. Tak doufejme, že nezapomene…

     Vojmír Dank se doslechl o Aštaru Šeranovi z Plejád ještě v dobách, kdy tento velitel vesmírné flotily čítající nějakých osm set milionů kosmických plavidel a operující kolem planety Země, teprve navazoval spojení s pozemskými kontaktéry. Vojmírovi o něm řekl jistý inženýr z Mladé Boleslavi, který původně pracoval v automobilce, než se stal hlavním českým kontaktérem s Vesmírnými lidmi, jak je nazýval. Aštarovu Velkou flotilu střídá v současné době vždy od dubna do října jiná flotila z Plejád s velitelem Ptaahem, ale tehdy na to byl Šeran se svými loďmi sám.
     Dank se inženýra ptal, jak s Vesmířany komunikuje, a dověděl se, že telepaticky. Jak taky jinak, že. Ať si ale inženýr povídá, s kým chce a jak chce, řekl si Vojmír. Zarazilo ho až to, když mu inženýr sdělil, že už prožil asi milion sto tisíc životů, z toho deset tisíc let v Atlantidě. Dankovi to přišlo trochu moc, a tak se honem otázal, jestli inženýr náhodou neví, kolik životů prožil on? Prý asi jen deset tisíc, dostal promptní odpověď. To je fakt málo, zastyděl se Vojmír. A snad i proto se nechal pozvat na jednu z inženýrových přednášek, v jejichž průběhu předává lektor posluchačům Poučení od jeho Přátel z Vesmíru.
     Dank se napřed obával, co že jsou ti Vesmírní lidé zač, jestli nechtějí lidem třeba ubližovat. Avšak inženýr je hned v úvodu přednášky charakterizoval coby bytosti krásné a milující lidstvo. Sám sebe pak jako člověka, který je zásadně proti vraždění, násilí a ničení všeho druhu, člověka horujícího pro lásku. Vojmír se vzápětí dověděl, že proti Vesmířanům, jež podle inženýra oživují celý kosmos v obrovském počtu, jsou pozemští lidé pouhé nezralé děti, které ženou planetu do strašné katastrofy. 
     Ještě to prý ale můžeme napravit, změníme-li chování, přestaneme-li bezuzdně mamonit a konzumovat, a když ne, mnohé z nás mírumilovní a láskyplní Vesmírní lidé zachrání stejně jako jiné tvory, a to třeba i evakuací. Prý už evakuovali například většinu vrabců. Dank následně nějaký čas pozoroval okolí a počítal vrabce, a vážně jich moc nebylo. Ale nepředbíhejme. Vesmířané nás tedy před katastrofou zachrání, potíž je pouze v tom, že je Země převážně pod vlivem Sil temna, takzvaných ještírků, což jsou sice také Vesmířané, avšak zlí, pocházející z Temných světů. Naproti tomu Vesmírní lidé Aštara Šerana, s nimiž kontaktéři u nás i po celém světě rozmlouvají, jsou hodní Andělé Světla.
     Každopádně jsou Vesmírní lidé, jak inženýr zdůrazňoval, na nesrovnatelně vyšší úrovni než lidé. Vojmírovi se sice v této souvislosti zdálo podivné, že Andělé Světla sdělují lidstvu svá varování a moudra prostřednictvím inženýra, který disponuje pouze takovými technickými prostředky, jako třeba kopírka, na níž rozmnožuje letáky, nebo starý cívkový magnetofon, na kterém přehrává za vydatného šumění a praskání amatérské záznamy hudby Vesmířanů, jež ale nápadně připomíná keltskou muziku. 
     To budou ale jen počáteční nedostatky, utěšoval se Dank, i když ho udivila ještě jiná věc, totiž video pořízené nějakou bazarovou kamerou při nočním pozorování Aštarových lodí na nebi. Podle něj museli Andělé Světla nejspíš nemírně holdovat alkoholu, neboť piloti vesmírných korábů šněrovali kopt oblohy křížem krážem, až měl Vojmír strach, že to se svými talíři či doutníky nakonec narvou někam do lesů.
     Proč Šeran s tou vyspělostí Plejáďanů tak šetří? ptal se Dank sám sebe. Bůh v biblických dobách to měl výrazně těžší, když lidé nevládli znalostmi ani technickými prostředky, a tak musel svou přítomnost demonstrovat pomocí tragického konce pozemského bytí jeho syna Ježíše Krista. Ale dnes? 
     Tento rozpor si inženýr nejspíš uvědomoval, proto uzavřel přednášku výzvou, že když bude každou neděli ve 22 hodin dostatečně velký počet lidí intenzivně meditovat, vystoupí Aštar Šeran nebo někdo jiný z Vesmířanů v televizi. To už byl počin hodný konce druhého tisíciletí po Kristu, kdy se náš příběh odehrával. Vojmír se ještě inženýra zeptal, jak to mají kontaktéři i Vesmírní lidé s bohem a Biblí? Prý se ke Stvořiteli hlásí, ač Bibli považují za pravdu zkomolenou. 
     Nikdo z Vesmířanů se však v televizi neobjevil, asi meditovalo málo lidí, anebo nějak blbě a Dank potom na dlouho dobu ztratil s inženýrem, Aštarem i s Plejáďany kontakt. V průběhu let o nich jen sem tam probleskla v médiích nějaká zpráva. Třeba že Aštar Šeran miluje večerníčky o krtečkovi Zdeňka Milera. Vojmíra ta informace nijak zvlášť nevykolejila. Něco takového korespondovalo s Plejáďanovou povahou, co tak Dank věděl.
     A zase byl klid po pěšině. Až nedávno uviděl Vojmír na parapetu okna jednoho vrabce. Koukal na něj, když vtom si uvědomil, že mu opeřenec telepaticky sděluje: „Co čumíš? Radši mi nasypej nějaká semínka, nebo mi aspoň nadrob kus housky.“ Vojmír se vrabci omluvil a než ho nakrmil, pochopil, že je to asi navrátilec z Aštarovy vesmírné flotily.
     Zároveň ale Danka šokovalo, jak sám plynně hovoří telepatštinou. Na jazyky byl totiž vždycky tvrdý. Třeba němčinu se učil devět let a dnes si z ní pamatuje pouze jednu větu – „Der Bus nach Plauen ist schon da.“ Pokud by se Vojmír chystal do Plavna, jistě by uvítal fakt, že jeho autobus je již přistavený. Jenže tam on namířeno neměl. Spíš by se rád podíval na Plejády. Jak to ale zařídit?
     Dank si s tím poradit neuměl. Byl ale krásný letní den, tak si zašel na pivo. Na zahrádce blízké hospody si sedl ke stolu, kde už cucal několikátý půllitr chlapík v plátěném khaki kabátu s kapucí. Co blbne v tomhle vedru? pomyslel si Vojmír. Než se nadál, chlap mu telepaticky odpověděl: „To se brzy dozvíš.“ V té chvíli Dank pochopil ohromující skutečnost – proti němu sedí sám Aštar Šeran. 
     No jo, to je jasné, řekl si vzápětí, teď Zemi stráží Ptaahova flotila. Také mu došlo, že ten kabát s kapucí má zakrývat světlo, které vyzařuje z Aštarových dlouhých zlatých vlasů i z celé jeho postavy. Jak byl v té pohnuté chvíli Vojmír rád, že má zcela náhodou v příruční kabele bibliofilské vydání komiksového bestselleru a evergreenu Jak krtek ke kalhotkám přišel, kterým mohl vzácného návštěvníka obdarovat
     Vojmírovi však z toho nečekaného setkání vyschlo v ústech. Kývl na číšníka a telepaticky si objednal pivo. Když už bylo před ním, smahl zrzavý nápoj do sebe, jen to zasyčelo. Číšník telepaticky požádal o peníze, aby mu Dank nezdrhl bez placení. Měl dobrý instinkt, protože hned potom uchopil Šeran Vojmíra za rameno a oba se ztratili někde v nepřehledné změti plejádských vesmírných lodí. Dank mi stačil pouze zaslat onen telepatický vzkaz, že se možná ozve kolem Vánoc. No tak uvidíme.

Vejce, slepice, kapři, Hugo a velký třesk (9. příběh)

Prolog:
Projekt Dank, seriál osmi volných uvažování jistého Vojmíra Danka, již skončil. Hlavní hrdina sice slíbil, že se ještě ozve, ale zdálo se to nepravděpodobné, protože zmizel s velitelem vesmírné flotily Aštarem Šeranam kamsi na Plejády, jak se čtenář mohl dovědět v závěrečném dílu seriálu pod názvem Andělé Světla, vrabec a krteček. On ale slovu dostál a dal o sobě vědět příběhem vpravdě filosofickým, jak se na cestovatele kosmem sluší.      

     Vojmíra vždycky zajímalo, zda lidstvo bude existovat až do konce vesmíru, nebo časem vyhyne. Aby však mohl odpovědět, musel napřed zjistit, jestli na počátku bylo slovo či hmota? Vznikl vesmír tak, že Bůh řekl – buď světlo, nebo náhle explodoval nehmotný bod o nekonečné hmotnosti a nastal Big Bang? 
     Slovo stvořitelovo nebo velký třesk? Od této otázky se odvíjí spor kreacionistů a evolucionistů, uvědomil si Dank. Ale jen těch laických, došlo mu vzápětí. Zastřešující institucí kreacionistů je církev, a ta s nikým spory nevede, neboť má svá dogmata. Pro evolucionisty je pak autoritou moderní věda, a ta se také s nikým nesváří, nýbrž dokazuje hypotézy a na co nemůže odpovědět, nechává otevřené pro další bádání.
     K čemu je vůbec dobré vědět, co bylo na počátku? pomyslel si Vojmír. Žít se bez toho dá a obě představy – stvoření i velkého třesku – jsou tak nepravděpodobné, že je mizivá šance, aby je člověk skutečně pochopil. Přesto se však o to lidé vždycky snažili a dokud se snažit budou, lidstvo nezahyne.
     Hezky jsem z toho vybruslil, řekl si Dank. Takový závěr úvahy ho ale nemohl uspokojit, a tak se pokusil přijít aspoň na to, co bylo dřív – slepice nebo vejce? Ale i to je pěkně záludné. Ač se snažil ze všech sil, nic nevymyslel. Akorát dostal chuť na slepičí polévku a na vajíčka. Ostatně, proč by se měl starat, co bylo dřív? Stejně už to dávno rozlouskli v Sovětském svazu. Konkrétně Rádio Jerevan. Posluchač se tehdy otázal: „Co bylo dřív – slepice nebo vejce?“ Moderátor si povzdech a pravil: „Dřív bylo všechno – slepice, vejce, mouka, máslo, mléko, cukr, sádlo, maso...“
     Jak to, ptal se Dank, že se novinářům často podaří briskně vyřešit záhady, s nimiž si filozofové věky lámou hlavy? Asi to bude jejich neortodoxními přístupy. Klasickou se stala historka uváděná v učebnicích žurnalistiky. Vypráví, jak jistý slavný americký novinový vydavatel vštěpoval svým redaktorům zásadu, že není zprávou pro noviny, když pes pokouše člověka. Tou je až událost, kdy člověk pokouše psa.
     Vojmír měl vyvinutý smysl pro absurdity, takže hledal po všech mediích, kdy se něco takového opravdu stane. Dlouho bylo pátrání marné. A pak to přišlo. Našel zprávu, která ho mírně řečeno překvapila. Pravilo se v ní, že jistý muž, jenž se snažil zabránit napadení pejska svého známého volně pobíhajícím německým ovčákem, utrpěl mnohačetná zranění nohy. To ještě nebylo nic zvláštního, ale majitel útočícího ovčáka se zachoval neuvěřitelně. Přidal se ke svému psovi a pokousal napadeného i na levé ruce. Nešlo sice o pokousání psa člověkem, ale koordinovaný kousací útok psa a jeho pána vůči jinému člověku byla událost snad ještě absurdnější.
     Co ale vedlo toho amerického vydavatele k formulaci oné poučky? Snad názor, že jsou pro média zajímavé pouze negativní události a jevy? Dank si vzpomněl, že kdysi četl v časopise reportáž o třináctiletém chlapci, který od svých čtyř let kradl, později loupil, stal se vyhlášeným a obávaným zlodějem, aby nakonec umřel na útěku z převýchovného ústavu. Byl to parádní námět. Reportáž měla snad i varovné poslání a nutila k zamyšlení. Na druhé straně věnoval časopis poměrně značný prostor dítěti, které se za svůj život naučilo jen krást, i když mimořádným způsobem. To z něj spolu s jeho tragickým skonem učinilo osobu výjimečnou, a tedy materiál pro reportáž.
     Jenže v tom je potíž, uvědomil si Vojmír. Existuje mnoho lidí, kteří se stali tak či onak svými životy a činy výjimečnými, a navíc vykonali záslužnější činy než zmíněný chlapec. Jejich osudy však nebyly tolik dramatické a bohužel často kladné, takže se látkou pro media nestaly. Jako by existovala rovnice, napadlo Danka, že jen špatná zpráva je pro media dobrou zprávou.
     Vojmír měl ale špatných zpráv i podobných úvah právě tak plné zuby, a navíc si uvědomil, že málem zapomněl na blížící se Vánoce. Lidé se chvíli před tím, než se z lásky začnou obdarovávat, nacpou masem kaprů, které pro ně jiní pochytali po všech rybnících. Přemýšlel o tom, že každý kapr je v tom nakonec sám. Naposledy se vzdorovitě zamrská na váze, vykřičí svůj němý protest a pak mu dřevěná palička roztříští lebku. Nemínil však dělat advokáta vánočním kaprům.
     Když ale sledoval u stánku ryby, které v plastových nádobách s vodou prožívaly soumrak svého bytí, Dank posmutněl. Nedojímal ho jejich osud, ale cítil se v té chvíli sám jako pod paličkou. Vybavily se mu totiž Vánoce, na něž tichou nocí padá sníh a křupe pod nohami mezi úpravnými chaloupkami… Tak nám je kreslil pan Aleš i Lada, vzpomněl si na jistou píseň.
     Jenže kdy takové Vánoce naposled byly? ptal se Vojmír. Nicméně díky obrázkům zmíněných malířů právě takové uhnízdily napevno v představách mnohých. Tuhle vánoční idylu v lidech utvrzuje i literatura, film, televize a stále okázalejší a kýčovitější výzdoba měst, výloh obchodů, ba celých hypermarketů zvenku i zevnitř. Kdo ovšem takové Vánoce fakt zažil? A byly kdy vůbec? Možná podobnou skicu Vánoc, jak ji líčili, neviděli nikdy ani Lada s Alešem.
     Žánrový obrázek je to ale pěkný, souhlasil Dank. A všechen ten sladký, půvabný, sentimentální balast tichých rozjímání, duší blíž k sobě, dárků od srdce a lásky taky. Natolik, že to pokaždé vede k mediálním přestřelkám mezi stoupenci skutečných duchovních hodnot a konzumenty proměňujícími posvátné vánoční schéma v orgie obžerství a nezřízeného obdarovávání. Jenže co když někdo realizuje nároky duše, potřeby radosti a krásna právě prostřednictvím konzumu a nakupování? Když na to má, tak co? A nemá-li, třeba mu to stojí i za dluh, nebo i novoroční exekuci.
     Tuhle Vojmír četl v souvislosti s nutností zdobit město do vánočního hávu už od října, že by si občané měli uvědomit… Pravda, lidé by si měli uvědomit ledacos, vtip je v tom, že nemusí. Občan dbalý zákonů, platí-li řádně daně, není povinen chápat nic. Být nevědomým hlupákem není trestné a nelze postihovat ani vzývání konzumu.
     Totiž Vánoce, a to by si měli uvědomit všichni, konstatoval Dank, jsou podobně jako svoboda daleko více stavem duše než čímkoli jiným, a to i bez sněhu, rolniček, hvězdiček, jesliček, vůně purpury, dárků, lití olova a kaprů, zrovna tak jako s nimi.
     Každopádně nám Vánoce neodpáře nikdo, řekl si Vojmír. Jejich kouzlo a tradice nakonec každého dostihnou a on zjihne, ať pod stromkem nebo kdekoli jinde. Už jen kvůli tomu, že se narodil Kristus Pán, se máme radovat a veselit. A Vojmír Dank se skutečně rozveselil, když si vzpomněl na originální vysvětlení, jak přišel Ježíš Kristus ke svému jménu. To se prý přišli tři králové klanět děťátku, Baltazar se přitom praštil do hlavy o nízké futro vrátek chléva a zařval bolestí – Ježíši Kriste! A Panna Maria řekla Josefovi – No vidíš, to je jméno, a ty pořád Hugo.

Bosenské polarity

Válka v Bosně a Hercegovině 

     Podle sčítání lidu z roku 1991 tvořilo obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny 44 procent Bosňáků (z 90 % muslimové), 31 procent Srbů (z 99 % pravoslavní), 17 procent Chorvatů (z 88 % katolíci) a 6 procent lidí se deklarovalo coby Jugoslávci.

     Bosňáci a Chorvati vyhlásili 3. března 1992 nezávislost Bosny a Hercegoviny na základě referenda z 1. března 1992. Srbové referendum bojkotovali a 7. dubna 1992 vyhlásili vlastní republiku. Politický konflikt přerostl v ozbrojené srážky, jímž padlo za oběť (i v etnických čistkách) na sto tisíc obyvatel a velmi posílily vzájemnou nevraživost mezi národnostmi země. Ve válce bojoval prakticky každý proti každému. OSN vyslala do země jednotky, jež rozdělily bojující strany. Po 42 měsících bojů byla pod tlakem USA uzavřena mírová dohoda 21. listopadu 1995 v Daytonu a 14. prosince 1995 ji v Paříži slavnostně ratifikovaly všechny bojující strany.

     Po válce se statistické údaje velmi změnily, jelikož za občanské války zahynulo podle odhadů sto tisíc obyvatel země (70 procent Bosňáků, 25 procent Srbů a pět procent Chorvatů), skoro polovina obyvatelstva byla přesídlena, a to v rámci země i do zahraničí. Podle údajů americké CIA žilo v roce 2000 v Bosně a Hercegovině 52 procent Bosňáků, 34,1 procenta Srbů, 12,3 procenta Chorvatů a 0,6 procenta ostatních.

___________________________________

     Shrbená stará žena v černém kabátě zpívá monotónní píseň. Plouží se bosá v děravých punčochách po zledovatělé hlíně tržiště táhnoucího se podél silnice do města Otoka. Přes ruku jí visí za jedno ucho ošuntělá taška na almužny. Je na tom vážně tak bídně, nebo chce vzbuzovat soucit, aby dárci byli štědřejší? Netuším. Vím jen, že je to drasticky působivý detail dokreslující všechno, co jsme v Bosně viděli.
     Naše návštěva končí. Tržiště je zastávkou na závěrečné cestě vojenským Land Roverem, který nás uplynulé tři dny všude vozil. Vyskáčeme z auťáku. Máme na sobě vojenské oděvy a na nich visačky SFOR kvůli naší ochraně. Jako cizinci v civilu bychom mohli vzbudit vražedné choutky nějakého snajpra či teroristy, kterých je tady pořád dost. K českým vojákům mají však Bosňáci i Srbové důvěru, určitě větší než k Britům nebo Američanům. Stále nás berou jako za dob Jugoslávie za pobratimy čili bratrance.
     Naši důvěru ale příliš nebudí klobásy, uzené maso, ryby ani jiné zboží nabízené zdejšími trhovci. Radši nastupujeme do Roveru a pokračujeme k mešitě s minaretem na kraji Otoky. Mešit je v Bosně spousta, ale všechny, které jsme dosud viděli, měly zbořené minarety. Tenhle stojí, je však uprostřed prostřelený. Doprovázející major vysvětluje, že na něj vypálila dělový projektil nudící se osádka zakopaného tanku.
     Posledním cílem naší cesty je Bosanska Krupa, kde se nachází česká základna na muslimské straně od zóny separace, co odděluje Muslimsko-chorvatskou federací a Republiku srbskou. Na srbské straně leží naše základna v Donji Ljubiji u Prijedoru. Hlavou mi táhnou vzpomínky na všechno, co jsme tady prožili.

     Přijeli jsme krátce potom, když američtí vojáci SFOR zatkli bosensko-srbského generála Radislava Krstiče. V červenci 1995 velel operaci dobytí muslimské enklávy Srebrenica ve východní Bosně a přičítá se mu odpovědnost za následné masakry tisíců muslimů. Jeho zatčení prý vyvolalo napětí v oblasti, kde působí český prapor. K bezprostředním incidentům však podle našich vojáků nedošlo.
     Projeli jsme se kolem řeky Sany a sádkových rybníků, které oddělují Srby od Bosňáků. Ti z devadesáti procent vyznávají islám, proto se nazývají spíš muslimové. Srbsko-muslimská polarita je tady patrná snad ze všeho. Major nám pověděl, že v rámci výcviku opravila ženijní rota několik kilometrů rozbité silnice na srbské straně a stejný počet kilometrů museli vyspravit i na straně muslimské. Ze štosu žádostí o pomoc vybrali nejdůležitější úseky, kudy se svážejí děti do škol.
      Nechali jsme si vyprávět, co se zde událo za téměř pět měsíců působení této mise českých vojáků. Dohlíželi na hladký průběh voleb, které provázely určité provokace. Zajišťovali klid při návštěvách uprchlíků v jejich původních domovech. Jezdí tam čistit zbořeniště svých domů a hroby blízkých. Ani to se prý neobešlo bez incidentů.
     Na podzim se exhumovaly hromadné hroby. Mají jich tady být stovky a dokazují, že se tu za války děla zvěrstva z obou stran. Nedlouho před naším příjezdem byl objeven hromadný hrob v multietnické části, který patřil k těm velkým, protože skrýval na sto padesát obětí. Objevili ho v lese ve třicet metrů hluboké šachtě ve tvaru zvonu a exhumace těl probíhala bez účasti zahraničních vojsk.
     Ani na jiných exhumacích se vojáci SFOR přímo nepodílejí. Patroly a komise jen doprovázejí místní vojáky a policisty, kteří ostatky z hrobů vyzvedávají a pak odvážejí k expertízám, jež mají určit, pokud to jde, totožnost mrtvých. Nakonec se uspořádá hromadný pohřeb tam, odkud oběti pocházely. Ví se o řadě masových hrobů, ale drží se v tajnosti kvůli bezpečnosti lidí, jichž se nějak dotýkají.

     Terénní Land Rover tiše bublal zasněženým zvlněným územím posetým stromy a troskami obydlí, kam se člověk podíval. Mířili jsme do Hambarine, což je oblast šesti vesnic mezi Prijedorem a Donjou Lubijí. Cestou jsme se dověděli, že tu před válkou žili z devadesáti procent převážně vzdělanější a bohatší muslimové.
     Teď je Hambarine liduprázdné. Všechny domy byly za jedinou noc podminovány a vyhozeny do povětří, když se Srbové dověděli, že se sem mají muslimové vrátit. Původní obyvatelé utekli většinou do Sanskiho Mostu a sem jezdí pouze o víkendech odklízet ruiny a upravovat okolí.
     Sledoval jsem žalostné zříceniny a bezútěšnou pustinu a říkal si, že to dá ještě fušku všechno odklidit a znovu postavit. Dýchal z toho smutek tím větší, že půvaby okolní krajiny nedokázal schovat ani sníh. Tady jsme všichni museli mít na hlavách kovové přílby a na tělech neprůstřelné vesty, i když to nebylo nic příjemného.
     Dívali jsme se pak na Hambarine ze školy na návrší. Nikdo ji sice nerozstřílel ani nevyhodil do vzduchu, zato byla zcela vyrabovaná. Ze stropů a zárubní dveří visely rampouchy, vlhkost a plíseň rozežrala zdi místy pomalované nemravnými obrázky. Paradoxně dokazovaly, že život ani zde přece jenom neskončil. Opuštěné vzorce sloučenin a část periodické soustavy prvků na zbytcích omlácené omítky v chemické učebně působily však přesně opačným dojmem.

     Vrátili jsme se na základnu v Donji Lubiji a než jsme opět vyrazili Land Roverem na prohlídku Kozarce, přiblížili nám vojáci situaci v tomto městě na srbské straně od zóny separace. Střelba proti německé firmě, která v Kozarci spolu s norskou firmou opravovala domy pro návrat muslimských uprchlíků ze Sanskiho Mostu, byla dávána do souvislosti s událostmi v Kosovu. Krátce na to tam, asi teroristé, vyhodili do vzduchu opravovaný dům těsně před dokončením při návštěvě muslimských uprchlíků.
     Pak se vojáci podíleli na odklízení trosek a vyprošťování těl mrtvých českých letců z havarovaného vrtulníku. Smutek z tragédie, jak jsme se dověděli, na ně padal už při akcích po havárii a pak při rozloučení se zesnulými. To jsou následky války, které nutí vojáky o všem přemýšlet. Jsou prý ale odolní, takže to zvládají i při setkáních s místními. Ti mají válku v sobě. Každý s ní udělal zkušenost, každého poznamenala.
     Kozarac je město, kde patroly českých vojáků monitorují činnost uprchlíků a také uprchlický tábor ve škole. Krajinští Srbové tam už tři roky bydlí v tělocvičně, spí vedle sebe na zemi na slamnících, u kterých mají také všechny své věci. Okny sledují, jak nedaleko roste nový, na zdejší poměry luxusní činžák pro muslimy. Je podsklepený, má rozvedený vodovod, koupelny a splachovací záchody, což ten původní údajně neměl.
     Procházeli jsme mezi lidmi na slamnících a ani jsme se nedivili, když jsou naštvaní, že se tady opravují domy pro návrat muslimů, zatímco oni žijí téměř bez humanitární pomoci v bídných podmínkách. Otázka je, jak moc si svou současnou situaci zavinili sami nenávistí vůči muslimům.
     Většina z asi tisícovky nynějších obyvatel Kozarce jsou Srbové, muslimů je tu teď asi osm rodin, ačkoli před válkou tvořili převážnou část obyvatelstva. Dnes jsou v Sanskim Mostě, který byl dříve zase srbský. Provázející major nám vysvětlil, že se uprchlíci mezi Kozarcem a Sanskim Mostem vyměňují rodina za rodinu.
     Místní samospráva ve městě je srbská stejně jako policie, ačkoli existují snahy o vytvoření multietnické policie. V souvislosti s tím se mi do mysli vkradla otázka, proč mezinárodní společenství usiluje o opětovné etnické promísení obyvatelstva, když současné rozdělení země, jak se zdá, místním lidem celkem vyhovuje.
     Společenství prý ale nechce, aby v krvavé válce vydobyté etnicky čisté bosenské Srbsko sloužilo jiným za příklad, jak dosáhnout násilím podobných cílů také třeba v Kosovu. Vysvětlil mi to večer u plechovkového piva zase už na základně jeden náš kapitán. 
     

     Druhý den ráno nás cestou do Batkovců zastavilo stádo prasat. Byla to domácí prasata, která za války utekla a teď žila volně v kopcích v oblasti Staré Rjeky. Batkovci jsou vesnice, kde před válkou relativně svorně žila tři etnika, po čtyřiceti procentech muslimů a Srbů a dvacet procent Chorvatů. Potom se tudy však třikrát prohnala fronta a mnozí přišli o život, jiní z domovů prchli. Dnes se někteří postupně vracejí. V Batkovcích žijí Srbové a dva kilometry odtud v obci za kopcem muslimové. Kromě domů jsme tady nic neviděli. Nezahlédli jsme ani človíčka.
     Nebyl tu ani obchod, jen z komínů stoupal kouř a z chalup táhla vůně zabíjaček. Major nám objasnil, že lidé sice museli odevzdat zbraně, ale stejně má každý doma kalašnikova, a když jim dojde maso, vyrazí do okolních kopců, zastřelí prase, která tu volně pobíhají, jak jsme mohli vidět a udělají zabíjačku. Kromě toho pálí ještě rakiji a jinak prý jsou zalezlí a nedělají vůbec nic.
     Neměli tady ani školu, a tak i malé děti musely většinou docházet na vyučování spoustu kilometrů, protože autobus sem zajížděl jen dvakrát týdně. V muslimské vsi za kopcem sice škola byla, ale tam by zdejší Srbové své děti nedali. Tristní situace se školou se však měla brzy změnit. Ostatně proto jsme sem přijeli i my.
     Zásluhu na tom, že zde v bývalém krámku vznikla jednotřídní škola pro prvňáky až čtvrťáky, jež se dnes slavnostně otevře, měli hlavně srbští manželé Mile a Slavica a rovněž skupina pro styk s veřejností českého kontingentu. Ta provozuje dva Cimic House, jejichž úkolem je za britské peníze podporovat různé občanské aktivity, malé a střední podnikání a budování infrastruktury. Major vysvětlil, že zdejší Srbové dodali objekt a učitele, čeští vojáci pak školu vybavili a upravili. Obec podle něj nemá vůbec žádné prostředky.
     Mile a Slavica se třemi dětmi emigrovali před válkou do Německa. Nyní se vrátili a jako první se postarali o zřízení školy. Za českou pomoc jsou prý vděční. Mile řekl, že válka byla politika, obyčejní lidé s ní neměli nic společného.
    „Když přijedete z míru do poválečné doby, máte z toho chaos v duši. Těžko se to popisuje. Lidé jsou apatičtí, jsou bez práce, bez domů, ale doufáme, že se to zlepší. Už teď se díky vám děje leccos pozitivního. Škola je začátkem nového života,“ vyznal se. Slavica řekla, že je dobře, když se tu občas někdo staví a vidí, v jaké jsou situaci.
     Na oslavu otevření školy přinesla pak paní Slavica rakiju a zabíjačkové dobroty. Když všichni jedli a pili, pomyslel jsem si, jestli i Mile má doma kalašnikova, běhá s ním po okolních vršcích a střílí nebohé čuníky. Jeden náš podplukovník si přihýbal tak mocně, že najednou padl toporně jako prkno dopředu přímo na obličej.

   
     Našim dalším cílem byl ten den Stari Majdan, který spadá správou také do opštiny čili okresu Sanski Most. Žijí tam muslimové a obec vyhlížela výrazně jinak než srbské Batkovci. Na hlavní ulici lemované řadou obchodů bylo dost živo. Muslimští manželé Fehim a Sedžida si tam postavili s českou pomocí u svého domu dílnu na výrobu dek a polštářů. Major nás informoval, že ji měli už před konfliktem, po válce ji obnovili, ale nyní už přestávala kapacitně stačit.
     Fehim a Sedžida uprchli před válečnými hrůzami do slovinského Mariboru, založili tam opět dílnu na deky a polštáře, kterou teď vede jejich zeť s dcerou. Jejich dům ve Majdanu zůstal jako zázrakem stát, ač přišel o okna a půl roku byl bez elektřiny. Nyní už vypadal velmi pěkně.
     „Mě zajímá podnikání, ne politika. Před válkou jsem ani nevěděl, kdo je muslim, kdo pravoslavný a kdo katolík. Nebýt vašich vojáků, těžko bychom však firmu znovu rozběhli,“ svěřil se Fehim. „Ve Slovinsku jsem plakala a chtěla být ptákem, abych se sem zaletěla podívat, jestli stojí náš dům. Byli jsme šťastni, že ho nezničili,“ přiznala Sedžida, zatímco vařila arabskou kávu.
     Sledoval jsem ji a připadalo mi to jako alchymie. Potom nám rozdala mrňavé šálky s neskutečně lahodným nápojem.
     „Válka, myslím, už nebude a podnikání se rozběhne. Snad se dožijeme i toho, že se staneme zase svobodnými lidmi a budeme jezdit volně do ciziny,“ prohlásil u kávy Fehim. Major nám prozradil, že manželé byli nedávno v Česku, aby si u nás dojednali dodávky materiálu pro výrobu, a právě včera jim přivezli první zásilku. Fehim doufal, že přímé dodávky z Česka bez překupníků jejich zboží zlevní. Zatím dodávají jen do Bosny a chtějí vyvážet i do Norska. Podle Fehima vyřeší práce všechny problémy a s tímto jeho krédem jsme se s manželi rozloučili.
     Při návratu major v Land Roveru vykládal o tom, že jsou muslimové daleko podnikavější než Srbové. Mlčeli jsme a já se díval ze slídového okýnka do zasněžené krajiny a nemyslel jsem na nic.

     Na závěrečný den naší cesty jsme se přesunuli přes Otoku do základny českých vojáků v Bosanske Krupě na muslimské straně od zóny separace. Jak nám prozradili velitel a pyrotechnik zdejší ženijní čety, právě v zóně separace je nachází nejvíc min. Jejich počet se odhadoval na deset milionů v pěti tisících známých minových polích a prý se budou odstraňovat minimálně sto let, což nám připadalo neuvěřitelné.
     Čeští ženisté nás seznámili s desítkami typů min, klasický i domácky vyrobených, také s granáty a různými ďábelsky důmyslnými nástražnými systémy. Tak třeba mina zvaná „ananas“ je upevněna na kolíku zaraženém v zemi. Odstraní-li pyrotechnik její rozněcovač a odpojí sedm drátů vedoucích od ní coby nástrahy, hotovo ještě nemá. Kolík může být u špičky provrtán a dírou provlečen drát vedoucí k roznětce granátu zakopaného v zemi.
     Nebezpečí prý stále hrozí i mimo minová pole. Například ve Starim Majdanu, kde jsme byli včera, mina před týdnem roztrhala místního obyvatele. Okolí spousty domů v zemi jejich obyvatelé zaminovali, potom třeba museli utéct, pak se nevrátili a nikdo tedy neví, kde se miny nacházejí.
     Přitom většinu min nelze odhalit minohledačkou, neboť miny jsou plastové. Za války přeorientovali na výrobu min dokonce výrobní program továrny na plastové zdravotní pomůcky. Místo injekčních stříkaček a hadiček ke kapačkám na infuzi tam produkovali miny zvané cihly, z nichž semtex při iniciaci vystřelí vějířovitě do okolí šest stovek ocelových kuliček.
      Minéři tady nyní pracují tak, že bodají do země minobodci ve vzdálenosti dvou centimetrů od sebe a je jen na jejich zkušenosti, zda poznají, že narazili na minu nebo jen na kámen či na kus kovu. To ale vykonávají místní vojáci, zatímco ženisté SFOR, tedy i naši, jejich činnost monitorují. Určují také, zda byl den efektivní nebo nikoli, neboť jen za dny efektivní jsou minéři placeni.
     Blížil se konec naší návštěvy. Skoro jsme už nastupovali do auta, když k vjezdu do základny přiběhl asi desetiletý chlapec, že v potoce pod mostkem leží granát. Pyrotechnici se ho vydali zlikvidovat, ale ukázalo se, že šlo pouze o plastový obal od Coca-coly ve tvaru granátu. Vtipné nám to v té chvíli nepřipadalo.
     Zatímco ale vojáci zneškodňovali domnělý granát, vzal jsem si kluka stranou a povídal jsem si s ním. Zcela vážně mi řekl, zná člověka, který zabil jeho babičku. Těší se prý, že se mu pomstí, až vyroste...
     Potom už jsme se vydali na zpáteční cestu. Přes město, které se ze srbské strany jmenovalo Novi Grad a z muslimské Bosanski Novi, což byla poslední polarita, na níž jsme v Bosně narazili, jsme vjeli do Chorvatska a odtud domů. Za sebou jsme nechali obraz Bosny a Hercegoviny tři roky po válce, který jsme měli možnost na okamžik zhlédnout.
     Jaký byl? Tisíce ruin domů, celé oblasti pustých, vylidněných a zničených vesnic, deset milionů min v zemi, stále nově odkrývané hromadné hroby umučených a zabitých lidí, bída, v lepším případě šedesátiprocentní, ale většinou stoprocentní nezaměstnanost, únava z války i útrap, zmatek…
     Válka připravila mnohé o životy a lidi, co přežili, zase o blízké. Tisíce jich vyhnala z domovů, které byly rozstříleny, ale častěji vyhozeny do povětří a všechny totálně vyrabovány. Válka rozvrátila hospodářství, dopravu, veřejnou správu i zákony této nádherné země. V duších lidí jen upevnila nenávist i touhu po pomstě na těch, kteří zabili jejich příbuzné a někdy vyvraždili i celé rodiny.

     Přečetl jsem po letech reportáž, kterou jsem tehdy napsal, a zas mi z ní bylo smutno. Také jsem ale přemýšlel o tom, že válka v nové nezávislé Bosně a Hercegovině byla etnicko-náboženská. Tenkrát jsme jen málo tušili, co to znamená a proč se na konci dvacátého století v Evropě kvůli národní příslušnosti a víře mezi sebou zabíjejí lidé, co spolu dosud žili v míru? Ptali jsme se, kde se vzaly ty nesmiřitelné animozity mezi nimi?
     Uplynulo víc než dvacet let a najednou věci, kterým jsme tehdy příliš nerozuměli, chápeme docela dobře. Svět kolem nás se změnil, a přestože žijeme stále v míru a dá se říct i v blahobytu, náhle víme, co znamená nenávist k jinému národu nebo k jinému náboženství… Neměl jsem však chuť rozebírat nějaké příčiny a souvislosti. Ostatně, kdo jsem já, abych něco hodnotil? Pochybuji, že na tom záleží.