V nebezpečí je poezie

     Julie se zabila. Spáchala sebevraždu. Zavolal mi to její manžel. Právě jsem doma psal na počítači článek k výročí sebeupálení Jana Palacha a vtom uslyšel šplouchání vody o břeh, na kůži ucítil pálící slunce a svůj pot, jak jsem si naléhavě vzpomněl na čas u moře, který jsem s ní kdysi strávil.

     Julie působila na pláži tak nepatřičně, vyzáblá jak Poeova Berenice a nadvzdušná jako jeho Lenora. Opodál ležela na břiše kyprá žena a ječela německy na své řvoucí děti jako Lorelei na skále. Její partner vytlačil bílého slimáka krému ženě na stehno a roztíral ho. Tahle rodinka sem náležela. 

     Když jsem vzpomněl Lorelei, napadlo mě, že by to mohla být další Juliina podoba a vábný zpěv dívky na skále v ohybu Rýna by byl symbolem poezie, kterou Julie tvořila. Byla totiž básnířkou, ale mě její básně neoslovovaly, nepamatoval jsem si žádnou, jen mi v hlavě utkvěl sem tam nějaký verš – „blízkost je závratná“, „letní noc je lapena“, „letím jinam“, „za kmitem stínu“, „pád sebevraha“.

     Oknem mám výhled na pole, a když jsem teď vstal od monitoru a zadíval se ven, spatřil jsem v hroudách a zbytcích sněhu houf plutonovských havranů, pocházejících nejspíš z Běloruska. „Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je“, vybavil se mi verš z básně Havran. Vystihoval mé pocity. Lureln je staroněmecky šumět, proč tedy ne šelestit, a ley je keltsky skála. Tak snad vzniklo jméno Loreley či Lorelei. Vždyť já ani nevím, jak se Julie zabila, ale skokem z okna nebo ze skály asi ne.

     Trčel jsem před úkolem psát o sebevraždě člověka, která šokovala svět krutým a pro zdejší končiny naprosto nezvyklým provedením a stala se planoucím symbolem protestu proti podlému přepadení, a znenadání jsem byl konfrontován s dobrovolným odchodem člověka, který mi býval blízký. Smyslem Palachovy živé pochodně bylo vytrhnout lidi z letargie, aspoň to tak sám prezentoval. Proč se ale zabila Julie, jsem netušil. Prý ani dopis na rozloučenou nezanechala.

     Na psaní jsem se nemohl soustředit, ale přemýšlel o fenoménu sebevraždy. Je to jistě mezní čin, ale jak jej hodnotit. Vražda je obecně chápána jako zlo, také se na celé planetě odsuzuje coby zločin. Jsou ale výjimky, kdy lidé ohledně vraždy už tak jednotní nejsou, třeba v případě vraždy na vrahovi nebo tyranovi, zabíjení nepřátel ve válkách. Většinou však vraždu lidstvo považuje za špatnost. Co na ni ale odsuzuje víc, její nemravnost, nebo společenskou nebezpečnost?

     Sebevražda je na posuzování těžší. Psali o ní mnozí, byli moudřejší a vzdělanější, věnovali jí spoustu času a úsilí a stejně se nedobrali obecně platného závěru. Důvod je jasný. Morální jednání lze požadovat a vynucovat pouze po živých lidech. Ty je možno postihovat i za jednání nemorální. Kdo však spáchá zdařilou sebevraždu, je mrtvý, a už po něm nikdo nic chtít nemůže. Tedy může, ale odezvy se nedočká.

     Slunce zmizelo v moři na obzoru a rozprostřela se noc. Julie se zeptala, kam se půjdeme projít. Navrhl jsem molo.

     „Je tma. Můžeme spadnout do vody,“ namítla.

     „V nebezpečí je poezie,“ řekl jsem.

     Vyrazili jsme na prkennou lávku a ona se do mě zavěsila. Z náklonnosti, nebo kvůli větší jistotě? To jsem nevěděl. Miliardy hvězd a světla z města na druhé straně zálivu způsobily, že bylo lépe vidět.

     Je Berenice, Lenora, či snad Lorelei? ptal jsem se, jak jsem si ji v přítmí prohlížel. Julie byla stejně luzná, ošperkovaná odlesky a diamantově se třpytila jako Lorelei v Heineho Knize písní, stejně přízračná jako Berenice a zdála se v té chvíli ještě víc nadpozemská, nadvzdušná jako Lenora. A pak se mě otázala, jestli jsem šťastný.

Koukal jsem na ni pátravě, což nemohla vidět.

     „Možná. Ale to není důležité,“ snažil jsem se vyhnout odpovědi. „Spíš mě zajímá, jak se člověk stane básníkem, nebo v tvém případě básnířkou?“

     „To označení nemám ráda, zní jako název profese, ale básně člověk nepíše pro obživu. Ty v něm buď jsou, nebo nejsou.“ 

     „No dobře, to snad chápu, ale jak ses stala ženou, která vydává básnické sbírky?“

     „Vydala jsem jen dvě.“

     Dorazili jsme na konec mola a zastavili se. Působilo neskutečně, jak jsme trčeli na úzké lávce jakoby uprostřed nesmírnosti moře i propasti oblohy nad námi.

     „Kdy tě napadlo, že v tobě jsou básně?“

     „Od malička jsem chtěla psát. Jako malá holka jsem se děsila, že se nenaučím číst a psát. Poezie je pro mě nezbytná jako vzduch. Musím poezii číst, psát a kolem sebe mít lidi, s nimiž si o ní můžu povídat.“

     „To ale se mnou moc nemůžeš,“ řekl jsem tenkrát. 

     Ze vzpomínek mi ještě vyplulo, že jsme se pak líbali, na molu i později na pláži. A teď je Julie mrtvá. Sama to chtěla. Na roky se mi sice ztratila, ale věděl jsem, že žije, má muže a rodinu a je nejspíš šťastná. Co jsem měl ale cítit teď, když jsem nehodlal o její smrti moralizovat.

     Lidé však o sebevraždě moralizují rádi. I o činu Jana Palacha leckdo soudí, že neměl smysl. Nakonec jím ničeho nedosáhl a vzít si život není správné, tudíž je zlem, říkají. Prý to není ani řešení. A já ptám – kdo to tvrdí? A řešením čeho? Navíc pro člověka, který se zabije, jsou vyřešena všechna jeho trápení. 

     Slavný spisovatel a katolický apologeta Gilbert Keith Chesterton mínil: „Člověk, který zabije druhého, zavraždil jednoho člověka. Člověk, který zavraždí sám sebe, zabije všechny lidi, je to, jako by vyhladil celý svět, i když jenom ten svůj.“ A napsal také: „Když se někdo oběsí na stromě, mělo by listí okamžitě hněvem opadat a ptáci vzteky uletět, protože je to pro ně osobní urážka.“ Stromům a ptákům je ale jedno, že na větvi visí oběšenec. Někteří ptáci jej dokonce uvítají jako potravu. 

     Chesterton vnímal sebevraždu jako silně věřící člověk, ale mýlil se. Asi i Tomáš Garrigue Masaryk, který se domníval, že zvyšující se počet sebevražd způsobil ústup náboženství. Jenže to prý není zcela prokazatelné, protože se sebevražda vyskytuje na všech stupních společenského vývoje. 

     Přemítal jsem o všem a podařilo se mi tím paradoxně odpoutat se od své bolesti a šoku z Juliiny smrti, a zároveň se vrátit k práci na článku. Dostal jsem se i ke knize „O pošetilosti života i smrti“, kterou napsal propagátor psychoanalýzy Bohuslav Brouk. Zkoumal v ní i sebevraždy u takzvaných primitivů a zjistil, že má úmyslné zabíjení se stejně dlouhou historii jako lidstvo samé.

     Brouk šel ale ještě dál, když psal, že je lhostejné, jestli se člověk zabije nebo ne. Ať se člověk snaží o cokoli, všechno podle něj směřuje jen k dosažení erotického partnera a veškerá lidská vynalézavost, duchaplnost a námaha nemá větší cenu než jelení říje. V úmyslném skonu, ani v životní houževnatosti nelze prý vidět hrdinství, ale jen sentimentalitu a zbabělost.

     Deprimující myšlenky, otřásl jsem se. Utekl jsem radši za Julií k moři, abych se jich zbavil. Tehdy jsme se posadili na kamennou zídku u pláže a já se zeptal, jak to vlastně přijde, že napíše báseň. Ve tmě jsem nerozeznal, jestli se na mě v té chvíli dívala jako na blbce. Nejspíš ale ano, protože dlouho mlčela.

     „Ozve se slovo nebo verš, někdy jen pocit. Vždycky jsem psala příliš živelně, moc jsem nad tím nepřemýšlela. Někdy se mi ale přece jen stane, že začnu dumat, proč jsem napsala zrovna tenhle obrat a chci vymyslet jiný. Ale poezie se těžko vymýšlí. Nyní mi připadá, že hotová báseň je ve mně už dávno a já ji jen musím věrně uslyšet, vyslovit a napsat,“ řekla potom.

     Byl jsem z jejího vysvětlení bezradný a narazil si pevněji čepici hlupáka otázkou, jestli se považuje za úspěšnou.

     „Nikdy na takové věci, jako je úspěch, nemyslím,“ řekla až po chvíli. „Píšu, protože musím a není to žádná zásluha. Důležité je, abych hluboko uvnitř v sobě byla s básní spokojena. Se mnou měla redaktorka v nakladatelství těžkou práci. Nerada obětuji verše kvůli představám druhého. Poezie je boj uvnitř člověka. Hledání dobra v sobě, dobírání se jádra krásy i úzkosti…“

     Když jsem si připomněl její slova, nemohl jsem pochopit, co se stalo, že to Julie všechno zabalila. Ztratila se z ní snad poezie, nebo ona jí a nemohla už dýchat, když pro ni byla nezbytná jako vzduch? 

Brouk ve své knize zaútočil i na stát. Prý si chce uzurpovat životy svých občanů, a nárokuje si i jejich smrt. S ironií až sardonickou psal, že skutečným pánem jejich životů je společnost, a ne Bůh, jak lidem namlouvají teologové; člověk nesmí zemřít, aby se zbavil svých starostí, ale i zdravý a šťastný člověk musí být odhodlán nasadit dobrovolně svůj život pro zájmy jiných, když vlast zavolá.

     Byl tedy Palach naivní, když se obětoval? Za co vlastně? zapochybuje mnohý. On ale zřejmě nepochyboval a nepřipustil diskusi. Ta se vede až nyní, stále a marně. Jan Palach zazářil v patetické velikosti svého činu a za cenu vlastního života daroval lidem světlo. Neptal se, zda o něj obdarovaní stojí, ani jestli za to stojí, jestli nechtějí žít radši v temnotě. Jeho čin se ocitl mimo veškerá hodnocení.

     V tom smyslu Palach nebyl sebevrah, došlo mi. Obětoval se za myšlenku svobody a stal se symbolem. Co o tom jiní soudí, je vedlejší. Z tohoto pohledu sebevrahem zase byl. Každému sebevrahovi musí být přece jedno, co to udělalo s těmi, kteří přežili, říkal jsem si a vzápětí si uvědomil, že Julii už nikdy neuvidím. Opět jsem se koukl oknem na havrany a toužil se s ní ještě jednou setkat, jako chtěl Poe aspoň v ráji přivinout v náručí jasnou dívku Lenoru. Náhle mnou otřásl děsný chlad a zjevila se mi Julie, která byla mrtvolně vyzáblá jako Berenice.

     Už s ní nikdy nepromluvím, neuslyším její hlas, jak vypráví o poezii, nepřednese mi svou báseň, abych se mohl dojmout jako lodník na Rýnu, když uslyšel Lorelei a její zpěv ho tak ošálil, že ho i s loďkou pohltil vír. Verši – to všecko způsobila / svým zpěvem Lorelei – končí báseň o ní. Bál jsem se, že bych ani já neodolal smrtelnému zpěvu Julie, kdybych si pamatoval nějakou její báseň. Takto mi nebezpečí nehrozilo, ale bez něj není poezie. Zůstává mi utajená, i když je tak úchvatná a nesmírná jako moře, jako nádherné i kruté moře, zdroj života i štěstí, který zabíjí.

co hoří na keři

co hoří něžně na keři

květ jemuž každý uvěří

co skrývá jeho vlídný stín

snad smrt jež kosí bez příčin

když pak listy opadají

nahé větve neutají

tu vinu co tak sladká je

a na jazyku roztaje

Po mostě císařů

       Kresba Lubomír Dostál

Šel jsem kdysi pustým ránem po jednom kamenném mostě a byl tak hrůzně liduprázdný.

Po mostě dějin a císařů, jeden ho nechal postavit, druhý se po něm procházel. 

Co mi je však po historii a císařích, když jsem právě mrazil otevřenou zlomeninu duše. 

Po mostě třikrát zalomeném mířil jsem ledovým ránem k Malostranské mostecké věži.

Dnes to vypadá jako přelud, jak je to strašně dávno.

Na něco se však nezapomíná: sochy civěly jak přízraky do šera, třeskuté ticho nad temnou řekou a jen sníh křupal pod nohama.

Ambivalentní výlet s roštěnkou

     

     Člověk by neměl být chladný, ale přitom zůstat vždy klidný, zachovat si nadhled a tomu, kdo na něj útočí, neoplácet stejnou mincí. Přemáhat zlo zlem nutně znamená se od zla ušpinit. Zhruba tak se vyjádřila mladá, krásná žena, spíš dívka, která chvíli před tím řekla, že se do mě zamilovala.


     Myslí mi vířil šílený nápad té bláhové hlavičky, ale přiměl jsem se přemítat o zlu a dobru. Nepřemáhat zlo zlem je stará myšlenka. Pochází asi z křesťanství. Ale dívce jsem řekl, že ideu neprotivení se zlu násilím přivedl do světonázoru Lev Nikolajevič Tolstoj, který byl přesvědčený, že násilím nelze porazit zlo a uskutečňovat dobro, neboť se dobro zlem infikuje a v boji s ním začne využívat zlé prostředky. 
     Koukla se na mě s nevinnou tváří, v očích jí však plály vášnivé a hříšné plamínky. Nešlo po ní netoužit. Prohlásila, že jsem nejchytřejší člověk, kterého zná. Ať se mluví o čemkoli, vždycky prý o tom něco vím. Odpověděl jsem, že vím právě jen něco málo a nic pořádně a že čert tolik ví nikoli proto, že je tak chytrý, ale poněvadž je starý, což jsem odposlechl z nějaké televizní inscenace.
     Dívka se zasmála, ale neopustila původní debatu a pravila, že když si člověk se zlem zahrává, nemůže zůstat vnitřně čistý. Podle ní se to podobá situaci, když si jako malá hrávala v bahně vypuštěného rybníka a také jí nezůstalo nikdy čisté oblečení.
     „Na tom něco je,“ řekl jsem. „Stejně jako na tom, co tvrdil Tolstoj. Pokaždé nevíme ale, co přesně je zlo?“
     Jen na mě mlčky mrkla a šli jsme dál prkennou cestou lomenou v segmentech do spirály a mírně stoupající k širokému vrcholu věže na krkonošské stezce korunami stromů. Pěší výlety byly její vášní, mou donedávna také, ale nyní jsem musel hlavně přemáhat bolest v koleni. Abych na ni zapomněl, mluvil jsem o historce s rybničním bahnem. 
     „Domníváš se, že podobnost mezi vnitřní a vnější čistotou dokládá, že se nemá zlé oplácet zlým. Podle mého to spíš dokazuje, že je vztah mezi čistým a špinavým relativní a mezi dobrem a zlem ambivalentní.“
     „Co je to ambivalentní?“ přerušila mě.
     „Ambivalence je dvojznačnost, třeba když máš současně protichůdné pocity.
     „Aha, tak ty mám právě teď,“ zašklebila se.
     Došlo mi, že ji prudím. Nechal jsem to ale být a při chůzi přednášel: „Tak jasně, filozoficky a morálně lze v obecné rovině vymezit, co je zlo a co dobro, v konkrétních případech to už ale není tak snadné. Rybniční bláto na šatech a pak na zemi v bytě je špínou, ale v rybníku je zdrojem živin třeba pro kapry, které lidi potom uloví, zabijí a snědí, aby se mohli radovat pod vánočním stromkem, jaké prožívají štěstí, že jsou spolu a že se milují.“
     Dořekl jsem poslední slovo a ihned fantazíroval, jak se miluji s ní. Zážitek by to asi byl, ale znamenal by dobro nebo zlo? Zastavil jsem, opřel se o zábradlí a zahleděl se do krajiny. Už jsme byli na úrovni špiček smrků, za nimiž se jako kulisy táhly zeleně odstínované pásy kopců, které přecházely do modrých a šedých valérů až k obzoru, kde se proti bílým oblakům rýsoval temný horský hřbet. 
     Koleta přistála vedle mě. Na tváři jsem cítil šimrání dívčiných vlasů a v nose se mi míchala její vůně s vůní jehličí a smrkové pryskyřice. Dumal jsem, proč jí rodiče dali tohle jméno?
     „Jak ti říkali spolužáci ve škole?“ zeptal jsem se.
     Sekla po mně pohledem a řekla: „Na základce Kotleta.“
     „Myslel jsem si to.“
     „Jo, to sis fakt myslel?!“
     „Vážně. A na střední jak? Roštěnka?“
     „Jak to víš?“
     „Sama jsi tvrdila, že jsem nejchytřejší člověk, kterého znáš.“
     „Tak tu svou chytrost nevyužívej, aby sis ze mě dělal srandu.“
     Pokračovali jsme zase v cestě a šli chvíli bez mluvení. Pak se mě optala, jestli si myslím, že je špatné, když na Vánoce zabíjíme kapry?
     „Určitě nejsem rybí advokát, ale na to se můžeš dívat z různých úhlu. Třeba, že je to správné, protože člověk byl stvořen k obrazu božímu, a stojí vysoko nad ostatním tvorstvem, takže má právo využívat jiné tvory ke svému prospěchu. Nebo to vypovídá o člověku, že je přirozeně zlý a pokrytecký, neboť se štítí bahna, ale pojídá nebohé kapry, kteří se v něm živí, aby se pak mohl dojímat o svátcích narození Ježíše Krista, který je etalonem lásky.“
     „A co z toho si myslíš ty?“
     „Ani jedno. Pro mě je člověk masožravý primát, predátor na vrcholu potravinového řetězce, navíc má tvořivý rozum, takže dokáže svou potravu nejen lovit, ale i chovat. A člověk se musel stát predátorem, aby přežil. V opačném případě by totiž byl obětí a k tomu nemá předpoklady a dávno by ho jiní predátoři vyhubili.“
     „Podle tebe je tedy člověk zlý, protože je predátor?“
     „Ta otázka nemá smysl. Dobro a zlo jsou morální kategorie, a ty v přírodě neplatí. Jako třeba kočky nejsou zlé kvůli tomu, že chytají myši a myši nejsou dobré, protože jsou jejich oběti. Stejně člověk není dobrý ani zlý. Má ale sklony k agresivitě. Záleží pak na prostředí, výchově, společenském klimatu a jiných faktorech, na genetických a psychosomatických, jejichž vlivem může být agresivita buď významně potlačena, nebo muže vzrůstat, až třeba hypertrofovat.“
     Udivovalo mě, že Koleta nechce vysvětlovat žádná slova. Asi to už vzdala. Zato se do mě zavěsila. Rychle jsem na ni koukl, ona na mě a poprvé jsme se políbili.
     „Víš, já tomu moc nerozumím, co jsi vyprávěl,“ řekla potom.
     „Tak se o to nesnaž a buď krásná.“
     „Jako že jsem blbá?“
     „Řekl jsem něco takového?“
     „Ale myslíš si to,“ zakňourala.
     „Víš co, zkusím to objasnit jinak. Velká většina lidí chápe prospěšnost spolupráce, přátelství, vzájemné pomoci, zároveň ale ví, že agrese, násilí, lest a podvod mohou za jistých okolností znamenat zisk. Člověk je totiž predátor nadaný společenským vědomím, proto vymyslel výrobu, obchod, politiku, vědu, kulturu, umění a morálku. Náčelníci tlup lovců-sběračů nebyli vždy ti nejsilnější samci, jak je tomu třeba u vlčích smeček, i když možná vlkům jen nerozumíme. Byli to spíš lidé, co dokázali vyjednat v tlupě takové poměry a uspořádat práci a činnosti, aby se co nejlíp uspokojovaly potřeby jejích členů.“
     To už jsme ale došli až úplně nahoru na ochoz věže, která ze země vypadala jako rozšiřující se válec. Než jsme se začali rozhlížet po kraji, zadívali jsme se vnitřkem věže dolů. Ve středu toho přibližně válcového prostoru se tyčil železný sloup, kolem něhož se spirálovitě vinulo schodiště a níže okolo něj ještě plechový tubus tobogánu. Prkenné cesty po obvodu mi připomněly devět kruhů Dantova pekla, tak jsem se o tom zmínil dívce a ona se po mně ohnala pohledem s otazníky v očích.
     „To je přece stylové, když se celou dobu bavíme o dobru a zlu,“ řekl jsem.
     „Ale co to je – devět kruhů Dantova pekla?“
     „Neznáš Božskou komedii od Danta Alighieriho? Má tři části a Peklo čili Inferno je první částí.“
     „Ne, nečetla jsem to.“
     „Božská komedie je alegorický epos, který zobrazuje cestu lidské duše přes peklo a očistec až do ráje, tedy k Bohu. Peklo líčí cestu pekelnou říší, kterou Danta provází římský básník Vergilius. A právě to inferno je tam popsáno jako devět soustředných kruhů utrpení hříšných duší, sestupujících až do jádra Země. Oba básníci společně postupují devíti kruhy pekla, kde se setkávají s různými osobnostmi z historie, až se dostanou k očistci.“
     „Ale my jsme šli nahoru a nesestupovali a také jsme nepotkali žádnou osobnost.“
     Řekl jsem, že je to pravda, jelikož jsem neměl sílu se divit, že nechápe, jak jsem to myslel, protože mě koleno bolelo už nesnesitelně. Navrhl jsem, že dolů pojedeme tobogánem.
     „To jako fakt?“ 
     Koleta se zaradovala a mně se ulevilo že nebudu muset absolvovat bolestnou a potupně belhavou cestu dolů.
     Navzdory tomu, že jsem si před chvílí připomínal peklo, tady nahoře jsme se ocitli blíž nebi. Fakticky sice jen o malý kousíček, ale pocitově jsme byli bohu nadosah. Vál osvěžující větřík a jak jsme kráčeli dokola a sledovali úchvatná panoramata horské krajiny, povznášelo nás to, bylo to až mystické. Tady náhle bylo jasné, co je dobro a co zlo, nebo to spíš nemělo sebemenší význam.
     Nechtěl jsem hrát lidem komedii, ale neovládl jsem se, objal Koletu a líbal ji jako o život. Ti okolo si asi mysleli, že jsem vypelichanej blbec, který se předvádí, že si může dovolit mladou krásnou kočku. Mně to ale bylo fuk, neboť jsem si nepřál v tom okamžiku nic jiného než ji mít. 
     Dosud jsem považoval staré chlapy, co si začínají se zajíčky, za idioty. Kladl jsem si otázku, jestli jsou tak naivní. Domnívá se snad nějaký podobný paprika, že takové holce může imponovat jako muž, že na něm nevidí jen prachy? Jenže to jsem netušil, jak slastné to je držet v náručí stvoření jako Koleta. Jen jednou ji mít a můžu v klidu umřít, řekl jsem si.
     Potom jsme se opřeli o zábradlí a pozorovali protější svah hory se sjezdovkou vysekanou ve smrkovém lese. I když se teď v létě zelenala trávou, představoval jsem si, jak svištím na lyžích dolů a na ničem jiném nezáleží. Náhle jsem se znovu opájel pocitem sešupu dolů. Dostavil se už před tím, když jsem navrhl jízdu tobogánem, a teď znovu. 
     „Pojedeme sem v zimě?“ 
     Úsměvem přisvědčila.
     „Chceš kotletku?“ zeptal jsem se vzápětí.
     „Ty máš řízek!?“ 
     Místo řízku jsem však vytáhl z brašny kulatou oplatku v čokoládě. Na staniolovém obalu byl natištěn název Koletka.
     „Seš teda pěkně protivnej.“ 
     Oplatku si ale vzala a vyrazili jsme k tobogánu. Musel jsem jet první, neboť Koleta se té černé díry asi zalekla. Usedl jsem na jakési filcové sáně, chytil popruh a spustil se dolů. Zavřel jsem oči, skoro si lehl a řítil se tak maximální rychlostí. Doufal jsem, že mě dráha dole vyplivne do nekonečného prostoru, jímž budu navěky plout, nebo že se aspoň zapíchnu hluboko do rybničního bahna. Jenže filcová podložka se sama nudně zabrzdila na stříbřitě lesklé rovince v plechovém žlabu, v nějž se změnila roura tobogánu.
     Čekal jsem pak na dívku. Když zastavila, měla v očích zase ten vášnivý výraz a ty hříšné plamínky a než se zvedla, rozkošnicky si lehla na záda a přehodila nohy přes okraje žlabu. V té chvíli mi došlo, co znamenají všechny moje pocity a také jsem si uvědomil, že mě znenadání úplně přestalo bolet koleno.
     Při cestě domů se mě Koleta v autě zeptala, na co myslím. V levé ruce jsem držel volant, pravou hladil hlavici šaltrpáky, protože mi nepřipadalo správné, abych laskal její koleno, a řekl, že myslím na morálku.
     „Tebe to ještě nepřešlo?“ divila se.
     „Myslím na morálku, že je pouhým nástrojem, nikoli nadosobním principem,“ začal jsem vysvětlovat. „Chci tím říct, že neexistuje morálka mimo lidskou společnost. Když už jsme byli u těch kaprů, tak hejno kormoránů nezajímají morální aspekty ani osudy kaprů a počíná si u rybníku s malými jednoletými kapříky jako na hostině u prostřeného stolu. Není to nepodobné tomu, jak se chovají lidé na vepřových hodech, kdy se také čerta starají, jak to prožívala pojídaná prasata, než byla zabita. Kormoráni ale nemají morálku, kdežto lidé ano, avšak jsou současně inteligentní, takže si dovedou morálně zdůvodnit, proč je nezbytné při každé slavnostnější příležitosti uspořádat žranici.“
     Ohlédl jsem se po Koletě a zjistil, že spí. Vypadala nádherněji než kdykoli dříve, a to bylo inferno.