Ať

Jel jsem dneska kamsi přes Prahu a stejnou cestou zase zpátky domů a po očku sledoval směrové ukazatele. Byla to nuda, a tak jsem trochu rýmoval a stvořil tuhle miniaturu, kterou jsem nazval - Ať. Z textu vyplyne, proč. Až potom mě napadlo, že to může být i jakýsi manuál pro chmatáky.

Ať

Chodov Krč Michle

prachy ber rychle

Chodov Michle Krč

do kapsy je strč

hořící kruhy

vždy je hlavní, jak to zní
děvka nebo společnice
peníz nebo zlatá mince
platit za sex či být s ní 

jde o to, jak působí
co ven z člověka vypadne
jsou pravdy za bílého dne
noc má však lží zásoby

o to jde, jak zůstat svůj 

když na nebi hoří kruhy
rozplynou se v barvách duhy
zavři víčka a jen stůj

Jak jsem shodil hřívu

     

     Tak jsem si přečetl, že moje dávná kamarádka Leona Machálková (snad si na mě ještě pamatuje, i když jsem o dost starší než ona a o dost méně veřejně známý) shodila svou blonďatou hřívu a má na hlavě slušivé mikádo.
     Podle názoru odborníků z nějakého bulváru v tom mikádu velice prokoukla. Leona k tomu prý doslova řekla: „Už jsem o tom přemýšlela delší dobu, protože mě ty delší vlasy nudily. Hlava mi zlehkla...“ Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi také míval dlouhou hřívu vlasů, jenže ne blonďatou, ale černou. Nenudila mě, a vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že ji sundám. O tom spíš občas přemítaly bezpečnostní orgány tehdejšího státu, nebo také orgány školní a pak zaměstnavatelské organizace.
     Je ale pravda, že jsem v těch dobách míval hlavu těžkou až běda. Skláněla se k zemi, vlasy ji k ní skoro tiskly, jako tu známou břízku. Však jistě víte: „Už skoro nahou divý liják / tiskne ji k zemi, rve s ní šat. / Brání se, hrdá, mlčenlivá - / jak umí mlčky pohrdat!“ Tohle mimo jiné napsal Štěpan Ščipačov ve stejnojmenné básni Břízka. Ale zpátky k mé hlavě. Byla těžká starostmi o osud můj, mých blízkých, známých i celého světa a vlasy tyhle starosti právě před světem cudně kryly.
     Jak ovšem běžely dny, týdny, měsíce a roky, tak aniž bych o tom nějak dumal, vlasy mě jeden po druhém tiše a bez náhrady opouštěly. A teď…, nedá se říct, že nemám žádné vlasy. Vlastně jich mám děsně moc, ale na menší hlavu. Takový ping-pongový míček by s mými současnými vlasy byl úplný Ezau (nebo Ezop? – zkrátka jeden z těch dvou). Děda by k tomu poznamenal, že by moje vlasy v polívce mít nechtěl. Každopádně černá hříva mi ha hlavě řídla a postupně se ztrácela. Avšak s tím, jak mizela, zjišťoval jsem, že stále více prokukuji, ač jinak musím nosit brýle, a také mi hlava lehkla. 
     Sakra, ona ta Leona má pravdu. Vybodl jsem se na starosti o svět, ať se stará sám o sebe, také na známé, jen o blízké se zajímám stále, a to jediné mě drží na této planetě. Jelikož jsem totiž prokoukl a mám hlavu čím dál lehčí, až se vznáším jak heliem napuštěný balón, luftballon, jak o 99 podobných zpívala německá zpěvačka Nena, vidím z nadhledu všechno marné pinožení a všechen marasmus dole. Jak si ani 99 kriksministrů neví rady s jedním malým vraždícím šílencem. 
     Pouze jsem se ještě nenaučil od žádné břízky mlčky pohrdat, takže občas nadávám jak špaček, a proto je asi dobře, že se s lehkou holou hlavou vznáším kdesi v povětří. Říkám si přitom, jak by bylo krásné stoupat stále výš, až bych opustil rodnou planetu a vydal se do vesmíru na pouť za sondami Voyager 1 a 2 do mezihvězdného prostoru pokecat si s ufouny. Mám k tomu ostatně dobře našlápnuto, protože už vysílám na Zemi zmatené signály jako právě nyní sonda Voyager 1.

Česko – co to je?

Mohyla Jana Žižky z Trocnova v místech jeho skonu u Přibyslavi.

     Jistě jsou Češi i kosmopolitní, ale řekl bych, že většinou jsme vlastenci. Nebo nacionalisti? Malí čeští nacionalisti, co si myslí, že ti velcí kolem i daleko nám chtějí jen ubližovat, proto si musíme uhájit to svoje proti všem.

     Není to ten pravý hrdý patriotismus, ani skutečný nacionalismus, expandující a nenávistný ke všemu cizímu, jako spíš taková naše domácí ufňukaná verze obojího. Každopádně je podle mnohých třeba chránit si naši identitu. Co to znamená, na to se názory různí, a jakými prostředky svou identitu uchovat, je ještě nejasnější. Hlavní je však přesvědčení, u vlastenců i nacionalistů, že nás mocné země chtějí uchvátit, zneužít a jako národ zničit.
     Ne, že bychom v naší minulosti neměli předobrazy poroby národa vnějšími silami, které podobné obavy legitimizují. A právě oněch „legitimních obav“ využívají rozliční ochránci národa a jeho identity, aby na každý pokus nebo jen náznak prolomit český provincialismus přišili podobenství z historie, které má dokazovat, že nás to zotročí a uvrhne opět do totality. Naposledy jsem podobné „strachy“ četl v textu týkajícího se jakéhosi návrhu, jak federalizovat Evropskou unii. Pokud by se něco takového realizovalo, ovládne prý EU duo Německo a Francie a my je budeme muset zase jen poslouchat cizí vůli.

     

Socha Karla Havlíčka Borovského
v rodné Borové,
nyní Havlíčkova Borová,
(totožná socha se nachází v řadě míst,
včetně Chicaga v USA)

     Z čeho tyto představy pramení? Snad z podvědomého komplexu vlastní malosti a bezvýznamnosti, který lze překonat jenom tím, že budeme samostatní a nezávislí?  O záchranu českého národa a jeho identity usilovali již obrozenci, kteří viděli cestu z područí rakouské monarchie ve vzkříšení a rozvoji českého jazyka, v probuzení národního vědomí prostřednictvím poznání naší slavné historie. Však si vzpomeňme na báseň „Dosti nás“ od Svatopluka Čecha: „Jsme slabí, malí — Dosti těchto řečí! / Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest.“ 

     To je jistě pravda, v čem ale básník spatřoval, že se staneme velkými? Že zdrtíme celý svět jako slepý vůdce Žižka, jakkoli nebyla pravda, že něco podobného dokázal? Že se staneme vojskem netušených sil? Kromě toho, že jsou to poněkud militantní představy, zdá se jasné, že vojensky se zřejmě neprosadíme a že se před Táborem či Prahou neskloní věčný Řím, ale ani Moskva, Peking, Brusel, Washington nebo jiná metropole světové mocnosti či politického uskupení.
Ruku v ruce s komplexem malosti však u nás často paradoxně kráčí představa, že jsme „pupkem světa“. Proto se divíme, nebo rovnou posmíváme Američanům z obou Amerik, Australanům, Asiatům či Afričanům, že mnozí z nich nevědí, kde se nachází Česká republika a někteří ani to, že nějaké Česko vůbec existuje. Proč by ale o nás měli vlastně vědět?
     Podívejme se na problém z hlediska třeba farmáře z Texasu. Potřebuje k životu a práci vědět, že existuje ČR a kde leží? Ani při širokých podnikatelských aktivitách a bohatém společenském a kulturním životě nemusí na Česko za celý dlouhý život narazit. Necvičí-li tedy v Sokole v Corpus Christi, není-li hokejovým fanouškem a nekupuje-li semtex k odstřelu skal na svých pozemcích. Ale i tak vystačí s informací, že Česko existuje, ale kde leží, už mu může být fuk. Texaský farmář může dokonce osobně znát i několik Čechů a nemusí tušit, že pocházejí z Česka. 
     Jde totiž o to, co nabízíme světu, aby lidé z různých končin zařadili zprávy o Česku mezi potřebné a nikoli mezi zbytné. Už Milan Kundera říkal, budu-li parafrázovat, že snahy našich buditelů o obrození českého národa měly smysl jen tehdy, pokud národ nabídne světu dostatek vynikajících osobností a produktů (nejen materiálních), pro něž světu bude stát za to nás vzít na vědomí. V opačném případě se nám prý mohlo žít mnohem snáze bez vlastní identity jako součást velkého německého národa. 

     Zatím to však vypadá tak, že jsme si svou identitu sice vydobyli a udrželi, ale valné části světa je to jedno a my sami příliš nevíme, jak s ní naložit „smysluplně“, abych použil oblíbený výraz Václava Havla, který se v nové době nejvíc zasloužil o rozšíření povědomí o Česku ve světě. A teď si vybavme, kdo a jak nás v různých oblastech reprezentuje ve světě nyní, či v nedávné minulosti reprezentoval. Lze se tedy divit, že když se ve světě řekne Česko, zeptá se dotázaný – co to je?

Na závěr ještě připomínám báseň Svatopluka Čecha „Dosti nás“ ze sbírky „Jitřní písně".

Jsme slabí, malí — Dosti těchto řečí!
Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest.
Oč byla Hellas, byla Roma větší,
než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?

Jak směšné byly našich předků cepy,
když celý svět se zdvihl proti nim,
a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý
a Táboru se klonil věčný Řím.

Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů
a budem vojsko netušených sil!
Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,
a malým ten, kdo zná jen malý cíl.

Skřehotání

 

  

     

     Nebem se přihnal velký černý mrak a na stavení u cesty padl stín, i když vzduch zůstal rozpálený. Zdi zahrádky hospody i stěnu domu kryla zelená clona psího vína, rušená jen okny a dveřmi. Osamělý statek na louce přeměněný na penzion. Jak se tady může uživit. Kolem nic, co by lákalo, snad kromě ruiny hrádku na zalesněném kopci, ke kterému vede cesta. Ale ani tam se lidé asi nehrnuli. 

     Dýchalo to tady však klidem a poetikou. Právě pro romantiku a odlehlost si Jan tenhle zapadák vybral k focení.
     U stolů pod slunečníky sedělo jen pár hostů a v penzionu bydlel pouze on. U stolu u staré lípy čtyři dívky. Dvě blondýny, dvě brunety. Pily a smály se. Jan je dráždil, jak seděl sám u vedlejšího stolu a nehybně na ně civěl. Co chvíli do něj některá cvrnkla pohledem. Radši stočil oči jinam, a když k dívkám opět zabloudil, skoro viděl, jak se z nich odpařuje ženské pižmo smíchané s pachem deodorantů. 
     Chlípně se ušklíbl. Dívky to postřehly. Napřed blondýna sedící tváří k němu pošeptala něco kamarádkám a ty se jako na povel po něm ohlédly. V jejich očích se objevil pohoršený údiv, který hned vystřídalo nemravné pobavení.
     „Holky, já si asi nechám vyoperovat vaječníky.“ 
     Bruneta s ohonem v tričku s leopardím vzorem pronesla tu větu bez souvislosti a nepřirozeně nahlas, aby její slova nikomu neušla. Zbylé tři vypálily salvu smíchu.
     „Prosím tě, proč?“ ptala se blondýnka s obličejem panenky a s andělskýma očima.
     „Abych mohla šoustat bez antikoncepce a nebála se, že si uvrtím sviště.“
     „Si ale píča,“ mínila druhá bruneta.
     Po exhibici se leopardí bruneta se strnulou tváří madony na pravoslavné ikoně zvedla a odkroutila zadkem v nestydatě krátké minisukni do hospody. To neuniklo dvěma mladým dělníkům v ostře červených, hodně rozepnutých kombinézách s výraznými logy stavební firmy, kteří doplňovali počet hostů restaurace na sedm a po syrovém představení dívek se o ně začali živěji zajímat.
     Teprve teď Jana napadlo, co tu vlastně ti chlapi dělají? Chvíli se tomu snažil přijít na kloub, ale mozek se mu v rozpáleném vzduchu téměř smažil. Nechal dělníky a začal přemýšlet, kam půjde a co bude fotit.
     Vtom se černý mrak na obloze ještě víc zamračil, spadly první velké kapky a pak to chrstlo, jako by se nad nimi protrhl obří zásobník vody. Jen slunečníky ochránily hosty před brutální sprchou, ale stejně se všichni uháněli schovat do hospody a než stačili doběhnout, byli řádně mokří. Dívkám déšť odhalil téměř úplně ňadra a dělníci tu nabídku k podívané ochotně využili. Holky a kluci se navíc stačili při úprku před deštěm seznámit, takže si sedli k jednomu stolu, Jan zakotvil u jiného a všichni společně pozorovali oknem liják.
     Provazce vody se lily z nebe jako ze zuřící sprchy, blesky štěpily oblohu, hrom rachotil a pak v jediné chvíli konec, bylo po bouřce. Poslední cákance už dopadly při rozzářeném slunci. Dláždění rychle osychalo a po dešti zůstalo jen několik kaluží, jež se oslnivě leskly.
     Jan si objednal pivo a šel si odskočit. Jak se vracel, potkal na chodbě k toaletám jednu z blondýnek. Šla nejistě a když ho míjela, zavrávorala na podpatcích a vletěla mu přímo do náruče.
     „Ale pane, to se smí, obtěžovat cizí dívky u záchodů?“ 
     Přiopile se přitom smála.
     „Jak to říkala tvá kamarádka té v leopardím tričku?“ optal se Jan.
     „Myslíte si o mně, že jsem píča?“
     „Promiň, to mi jen tak ujelo. Ale to kvůli tomu, že jsi nalitá.“
     „Ale neujelo a máš pravdu. Jsem blbá kunda.“ 
     Blondýnka se znovu zasmála a hned zase posmutněla.
     „Proč mluvíš jako dlaždič? Připadáš si zajímavější?“
     „Moniko. Menuju se Monika. Jste tady na víkend? A co tu budete dělat?“
     „Někam jsi šla,“ snažil se ji odpinknout.
     „A co, chtěl bys mě? Jsem hezká a ty sexy chlap. Já bych tě chtěla.“ 
     Stále se nemínila hnout z jeho náruče.
     „Jsi hezká jak obrázek. Ale chováš se jako děvka, Moniko!“ 
     Konečně ji od sebe odtlačil.
     „A, pán je slušňák! Tak jdi do prdele!“
     Jan si Moniku přitáhl za ruku a vypadalo to, že jí dá facku. Radši utekla na záchod a on se vrátil do sálu. Jak se objevil, zabodly se do něj oči společnosti i barmana. Asi slyšeli scénu s Monikou. Hned si ho ale přestali všímat, neboť dělníci si vybrali jeden blondýnu, druhý brunetu a teď se jim věnovali individuálně, kdežto leopardí brunetka vedle nich osaměla a se strnulou tváří zírala nepřítomně do prázdna.
     Jan popadl svůj půllitr, na dva takty ho vyprázdnil, vyšel na dvorek a rozhlížel se do odpoledního hicu. Kaluže pořád nesnesitelně svítily jak tekuté stříbro, a kromě nich už nebyla po nedávné bouřce ani památka. Najednou sem dolehlo pronikavé skřehotání žab. Netušil, kde se ten vrzavý koncert vzal. Vrátil se do restaurace a sedl si teď k baru tak, aby viděl na mladou společnost.
     „Bourbon!“ houkl na hostinského.
     Menší plešatý muž se zcela vyholenými zbytky vlasů, s náušnicí a v pestré letní košili, k němu zvedl oči, neřekl nic a nalil požadovanou kořalku.
     „Dvojitý!“ upřesnil Jan objednávku.
     Plešoun mu zase beze slova vyhověl.
     „Tenhle penzion ani hospoda vás přece nemůže uživit,“ usoudil Jan nahlas.
     „Řekl bych, že vám do toho nic není. Ale je to vážně těžký. Ještě, že sem přes školní rok jezdí děti na školu v přírodě a různé firmy tu pořádají teambuildingy. Mně to ale hlavně baví,“ rozpovídal se majitel penzionu.
     „Pořádají co?“
     „Teambuilding je prý jakési zážitkové vzdělávání, jak mi to vysvětlili.“
     Jan zavrtěl hlavou a zvrhl do sebe tuplovaného panáka. 
     „Ještě jednou a sobě taky nalijte.“
     „Jak myslíte,“ usmál se hostinský.
     „Taky bych rád věděl, jak myslím. Je tu v okolí rybník nebo nějaká mokřina?“
     „Nic podobnýho tady blízko nenajdete. Proč se ptáte?“
     „Že jsem slyšel skřehotání žab.“
     „Tady? To jste musel slyšet něco jinýho.“
     „Co jinýho skřehotá jako žáby?“
     „Až na tyhle holky nic.“ 
     Plešoun přitom ukázal bradou směrem k bavící se společnosti a Jan se usmál.
     „A co ti dva? Co tady pohledávají? Tady se snad někde v okolí staví?“
     „Zase si myslím, že je vám po tom houby. A mně ale taky. Když přijde host a řekne pivo, dám mu pivo, když chce jídlo, dostane jídlo, když křikne bourbon, naleju bourbon a vůbec se nestarám, proč sem přijel sám na víkend.“
     „To bylo dobrý. Jedna nula pro vás. Ale ti dva jsou mi podezřelí.“
     „Vy jste mi taky podezřelej a jim taky.“
     „A to jako proč?“
     „Kvůli tomu, že jste tu sám a lejete do sebe bourbon.“
     Vtom se u baru objevila dívka v pardálím tričku, co se předtím bavila s Monikou, která se dávno vrátila z toalety. Zbylé dvě kamarádky měly o zábavu postaráno. Sedla si na stoličku vedle Jana jako on bokem k pultu, takže si hleděli do tváří. Ale jen chvíli, protože si Jan začal prohlížet její nohy čouhající z kraťoučké minisukně.
     „Tak se mi zdá, že tady všem beru klid,“ řekl tmavovlásce.
     „A já ho zase beru vám. To se zase zdá mně.“
     „Prohlížím si tě, jestli by ses mi hodila na focení.“
     „To je jako co? Jako mě balíte?“
     „Ne, jsem fotograf a jsem tady, protože chci fotit krajinu.“
     „Tak foťte krajinu a mě vynechte. Nejsem krajina.“
     „Promiň..., jak se jmenuješ?“
     „Veronika.“
     „Jsem Honza a promiň. Já jenom, když vidím zajímavou ženu, chci ji nafotit, aby mi neutekly třeba úžasné obrázky. Ale když nechceš...“
     „Nechci!“
     „Fajn.“
     „A to byste mě chtěl fotit... jako akt?“
     „To by záleželo hlavně na tobě a na okolnostech. Pro mě jsi ale oblečená dobře. To, co máš na sobě, mi pro focení vyhovuje.“
     „Proč chcete fotit mě? Monika s Renčou, ty dvě blondýny, jsou hezčí než já.“
     „To je otázka úhlu pohledu. Zajímáš mě, protože máš tvář jako Madona na ikoně a v kontrastu s tvým oblečením se do snímku dostane napětí.“
     „Jako Madona na ikoně?“
     „Ano. Ještě ti to nikdo neřekl?“
     „Neé...“
     Veronika si s leknutím uvědomila, že jí hovor o její tváři vzrušil.
     

     „Víš, Honzo, proč jsme šly s holkama do týhle hospody?“ 
     Veronika s Janem už mířili po cestě k lesu, aby se dostali ke zřícenině.
     „Neptám se.“
     „Jsme bývalé spolužačky a občas si v penzionu uděláme dámskou jízdu. Taky proto, že ten týpek, co mu to patří, nedělá vofuky s pokojem, když některá z nás sbalí kluka. Je oplzlej vopruz, ale když mu nasypeš, je v pohodě. Money, prachy, chápeš?“
     Ačkoli už den na konci července hodně pokročil, slunce stále pálilo jako najaté a měnilo bouřkové kaluže v hlubokých kolejích úvozové cesty na zrcadlově klidné a blyštivé laguny. Když Veronika a Jan vešli do lesa, zbarvily větve borovic, modřínů a buků sluneční paprsky jako měď a jeho v tom světle přepadl pocit neskutečnosti a byl tak omamný. Opět zaslechl žabí koncert, co sem doléhal z neexistujícího rybníka. Napadlo ho, že právě v takových kalužích, jaké míjeli, mohli přijít ti obojživelníci na svět. Pro žabí vajíčka a pak ocasatá tělíčka pulců znamenaly kaluže život.
     „Veroniko, je tady někde poblíž rybník nebo močál?“
     „Myslím, že ne. Ale nikdy jsem po rybníku nepátrala.“
     „Ale slyšela jsi ty žáby, ne?“
     „Žáby?“
     „To skřehotání,“ naléhal.
     „Nějak si ho nevybavuju. O co jde, Honzo?“
     „O nic. Zapomeň na to. A stoupni si tam k tomu tlustému buku. Napadla mě fotka.“
     „K tomuhle?“
     „Jo a zůstaň ke mně zády, trochu se rozkroč, polož pravou dlaň na kmen, roztáhni prsty a ohlédni se přes levé rameno na mě.“
     Dívka vykonala přesně, co požadoval. Měla pro pózování měla přirozený cit.
    „Verčo, mohla bys stáhnout to triko? Stíny se na tobě tlučou s jeho vzorem.“
    Takže přece akt, pomyslela si Veronika. Nic ale neřekla a poslušně sundala část oděvu, jak chtěl. Podprsenku neměla, a tak Denis uviděl nádhernou pokožku jejích zad, na které stíny listí vytvářely úžasný vzor.
    Prohlíželi si pak oba fotky na displeji fotoaparátu. Hned nato pokračovali k ruině, fotili tam ostošest. Veronika si se zájmem prohlížela každou sérii fotek. Pak navrhla sama, že se svlékne a Jan že s ní nafotí akty v kamenných kulisách starého hradu. Podařily se skvělé obrázky. Veronika si počínala, jako by dělala modelku odjakživa.
     „Veroniko, proč jsi tak smutná?“ zeptal se a v duchu si říkal, že je úžasná.
     Skončili už s focením a seděli teď spokojeně na nízké zídce.
     „Nejsem smutná.“
     Stáhla si své rozpuštěné husté vlasy zpět do ohonu.
     „Nemyslím teď. Ale vnímám žal, který vězí hluboko v tobě.“
     Koukla na něj pronikavě, pak odvrátila oči.
     „Tobě taky nic neuteče.“
     „Nemusíš mi nic říkat, Verčo. Nic mi po tom není.“
     „Klidně ti to řeknu.“
     „Proč?“
     „Protože ti věřím.“
     „Vážně? Čím jsem si to zasloužil?“
     „Nevím. Ale nesvlíkla bych se před tebou, kdybych ti nevěřila? Připadáš mi jako...“
     „...otec?“ pomáhal ji.
     „Otec?! To vůbec ne. Ten mě znásilnil a teď sedí.“
     „To je fakt?“
     Podívala se na něj, jako by ho viděla prvně v životě.
     „Půl roku potom, co mi umřela máma,“ rozbrečela se.
     „Tos mi chtěla říct?“
     Přikývla, přitiskla mu tvář na hruď a vzlykala mu do košile.

     Vraceli se mlčky a za ohybem cesty na okraji lesa uviděli ležet v jedné třpytivé kaluži s tváří ve vodě Moniku v napůl strženém tričku. Byla celá zkrvavená, umazaná, zablácená až ve vlasech rozházených kolem hlavy.
     Jan k ní rychle přiskočil, zkusil jí tep na krku, ale i bez toho hned poznal, že už je nějaký čas bez života. Veronika ztuhla na místě a civěla na mrtvou kamarádku. Jan ještě v podřepu vytáhl mobil a klepl na tísňového volání. Jak oznamoval nález mrtvé dívky, přísahal by, že uviděl v lese mihnout se postavu v červeném.
     „Myslíš, že ji někdo zabil?“ zeptala se Veronika, když čekali na příjezd policie
     „Vidíš, jak je zřízená. Možná ji chtěl třeba jen znásilnit..., tedy jen, to říkám blbě…“
     „To je dobrý, Honzo.“
     „...a ona se bránila, a potom...“
     „Musela se sem doplazit. Tady se jí to nestalo,“ dedukovala Veronika.
     „Máš pravdu, jsou tady stopy po plazení. Podívej!“
     „Monča byl strašně fajn holka.“
     Vzpomněl si na jejich setkání na chodbičce k toaletám. Pro žáby život v kalužích začíná a pro tuhle lidskou žábu v jedné kaluži skončil, napadlo ho. 
     Dorazili policisté a zeptali se Veroniky a Jana na pár podrobností, on se jim zmínil o postavě v červeném, která se podle něj mihla v lese a policie je už nechala odejít.
     

     Dívky, které se daly dohromady s dělníky, s nimi seděly v restauraci a Veronika s Janem se přidali k nim. Za barem stála místo plešouna patrně jeho tlustá žena.
     „Moniku asi někdo zabil. Našli jsme ji,“ řekla Veronika kamarádkám.
     „My už to víme,“ oznámila druhá brunetka.
     „Jak to?“ divila se Veronika.
     „Tady Lukáš nám to pověděl. Také ji našel.“ 
     Blondýnka ukázala na vysokého blonďáka.
     „Ty jsi ji našel?!“ zeptal se Jan výhružně.
     „Ano,“ odvětil mladík nejistě.
     „A schoval ses v lese, místo toho, abys zavolal pomoc nebo policii?“
     „Zpanikařil jsem. Neuvědomil jsem si to. Měl jsem strach.“ 
     Lukáše překvapilo, že Jan ví o jeho přítomnosti na osudném místě.
     „Jen jestli. Jestli to nebylo jinak...,“ pochyboval Jan.
     „To už je naše práce zjistit, co a jak se stalo,“ skočil mu do řeči jeden z policistů, kteří se právě zjevili v restauraci.
     Jan usoudil, že tady už asi není nic platný a odešel do svého pokoje. Za okamžik tu za ním byla Veronika.
     „Můžu?“ zeptala se ve dveřích.
     „Pojď.“ 
     Posadila se do křesílka a vytáhla cigaretu.
     „Můžu?“
     Přikývl a ona si zapálila. 
     „Co bude dál, Honzo?“
     „To, kdybych věděl.“
     „Honzo, myslíš, že to udělal Lukáš?“
     V hlase jí zaznělo zoufalství.
     „Byl na tom místě, ale co říkal, znělo upřímně.“
     „Honzo, proč nejsi můj táta?“
     „Chtěl jsem se tě zeptat, Veroniko, proč nejsi moje dcera?“
     Podívala se na něj nešťastně. Jan vstal a odešel k oknu.
     „Hele, Veroniko, pocem.“
     Oba pak sledovali, jak z restaurace k bráně statku vedou policisté v poutech holohlavého majitele penzionu a za chvíli zmizeli z dohledu.
     „Veroniko, dám ti na sebe číslo a kdykoli zavolej, když budeš potřebovat. Co bych to byl za tátu, kdybych nebyl své dcerušce k dispozici. Usmála se a něžně se dotkla prsty hřbetu jeho ruky, kterou se opíral o parapet.
     „Jo a ty vaječníky si nenech vyoperovat. Myslím, že budeš mít krásný děti.“
     „Blbče!“ 
     To slovo ho pohladilo ještě něžněji než její prsty.
     „Co teď budeš dělat, Honzo?“
     „Poohlídnu se po těch žábách, to jejich skřehotání mi nedá pokoj.“

Slova

Slova jsou jak tlapky kočky

našlapující v trávě 
Slova jsou jak dusot koní
rozléhající se krajem
Slova jsou jak tělo hada
kroutící se strání
Slova jsou jak žabí skřeky
nesoucí se bažinou

Slova jsou jak mlžná blata 
zrádná a jedovatá
Slova slova slova slova
bratře Hamlete
Slova jsou jak hvězdná loď
ztracená v černé hmotě
Slova bloudící a slepá
slova znovu nalezená

Slova dýchavičná 

přece proklouznou
úzkou skulinou