O zlu a nekonečnu

Pokusil jsem se zauvažovat nad nekonečnem a jistými vesmírnými souvislostmi. Vyšla mi z toho jedna hrůzná definice, která by byla ještě hrůznější, kdybych to byl schopen opravdu domyslet a pochopit.
     Vesmír je prý nekonečný. Každý systém v prostoru je údajně metasytémem pro jiné, o řád nižší systémy, a zároveň částečkou systému o řád vyššího. A tak to má jít oběma směry do nekonečna. V makrosměru to můžeme přirovnat k číselné řadě. Vždy si lze představit číslo o řád vyšší. V mikrosměru pak ke zlomkům. Každý zlomek lze dále dělit a nikdy se nedopracujeme k úplné nule.
     Vesmír je tedy nekonečný a forem, které v něm vznikly a vznikají, musí být tudíž rovněž nekonečně mnoho. Chce v tom někdo vidět Boha? Prosím. Pak ale i bůh je nekonečný. V tomto smyslu věřím na jeho existenci, i v to, že je obsažený ve všem a že v každé částici je obsažený celý Bůh. On je totiž všudypřítomný a neomezený, a proto nekonečný. Jiným slovem se říká, že je Všemohoucí. Pak se ale není možné zeptat na to, co všechno Bůh muže, protože může úplně všechno. Všechno ale, je neuchopitelný pojem, neboť si pod tím každý představí cokoli a někdo jiný zase cokoli jiného. Pokud se ovšem nelze zeptat na to, co Všemohoucí Bůh muže, znamená to, že z lidského pohledu nemůže nic, což je stejně neuchopitelný termín jako všechno, a tudíž, že Bůh neexistuje.
     To jsou ale marné řeči, protože Všemohoucí je pouhé synonymum pro Nekonečný. Co však slovo nekonečno znamená? Vlastně jen absenci omezení. Jenže bez omezení se žít nedá. Kdokoli prahne po svobodě, netouží po nekonečné, absolutní svobodě, nýbrž po takové, která se k něčemu vztahuje, jež některá omezení zruší, aby jiná ponechala, neboť jen tak lze svobodu pocítit, tak lze poznat, že byl člověk jistých omezení zbaven. Pokud by svoboda byla absolutní, nebyla by vlastně žádná, jelikož by se nedala prožívat. A hle – Absolutno je rovněž pojmenování Boha. Je to natolik pravda, že i v Bibli se Bůh realizuje jen ve vztahu k člověku.
     Lidé se neustále ptají, proč je na světě tolik špatnosti, krutosti, podlosti, nenávisti, závisti, hrabivosti, mocichtivosti, agrese, násilí, vraždění a válčení? Proč se denně musíme dovídat o nejrůznějších neštěstích, tragédiích, konfliktech, katastrofách, hrůzných skutcích? Pokud tedy něco z toho rovnou neprožíváme na vlastní kůži. A titíž lidé si to pak vysvětlují tím, že člověk (míněn obecně jako živočišný a společenský druh) dělá něco špatně, nebo začal v jisté době dělat něco špatně. Ale to je jedno. Nechci se zabývat staromilstvím ani adorací starých dobrých časů. Otázkou totiž zůstává, zda člověk vůbec může jednat a chovat se lépe? Zlo existovalo odnepaměti, stejně jako v jeho jménu páchané skutky.
      Když se nad tím člověk zamyslí, tak zlo, ať už v jakékoli formě, vzniká odstraněním jistých omezení, která jinak člověku brání zlo páchat. Takže zlo je vlastně výsledkem absence omezení a úplná absence omezení je nekonečno. Obávám se, že nekonečno je definicí zla. A vesmír je nekonečný a Bůh je nekonečný. Co z toho dále všechno plyne, nechť si laskavý čtenář domyslí sám.

Modrozelená záře

     Polední vedro v poklidném řeckém letovisku. Vzduch nad zemí zrovna žhne a je nehybný. Všichni jsou zalezlí doma. Pár bláznů se ale i teď koupe nebo leží pod slunečníky na pláži. Jeden brouzdá k tetelícím se obrysům skal na obzoru.

     Vleče se k svému vysněnému cíli. Už strašně dlouho touží spatřit na vlastní oči přímo na moři delfíny, a ještě nikdy se mu to nepodařilo. Podle jednoho místního tam u těch skal, kam právě míří, bývají prý někdy za poledne v dálce vidět, jak na širém moři vyskakují nad hladinu…

     Delfíny znal zatím jen z přírodopisných knih a filmů. Přesto si vytvořil představu, že jsou bytostmi, o jejichž skutečných spádech a povahách vědí lidé málo, i když je pozorují a zkoumají celá staletí. Říká se, že jsou delfíni velmi inteligentní a člověku přátelští. Podle něj nejsou o nic hloupější než lidé, jestli člověka v tom směru nepředčí. Delfína nemá za obyčejné zvíře, ale za vodní protipól člověka. Jako lidé se vymkli z vývojové řady a mohou s nimi soupeřit o titul pána tvorstva, kdyby o něj však stáli.

     Nepachtí se po vládnutí tvorstvu a nechtějí si svět podmaňovat. Žijí s přírodou v harmonii a dokonale přizpůsobeni prostředí se dokážou o sebe dobře postarat, a přitom nepotřebují prostředí znásilňovat a ničit. Berou si z něj jen to, co nutně potřebují k životu a nezabíjejí víc, než je nezbytné. A jejich život není o nic chudší než lidský. Nekonečné proměnlivé moře skýtá delfínům uspokojení všech potřeb včetně duchovních. Lidé, kterým tohle vypráví, se jen útrpně usmívají. Nehádá se s nimi a dál rozvíjí své delfíní teorie. Schází mu jen praktická zkušenost s těmito tvory.

     Dorazí ke skalám a posadí se na vrchol kamene vybíhajícího do moře, o který se tříští vlnky klidné laguny. Ani se nestačí rozhlédnout po mořské planině, když najednou spatří stín temně šedomodrého hřbetu, ostrou ploutev a vzápětí sympatický delfíní nos nad hladinou na mělčině. Rozbuší se mu srdce. Nádherný tvor se ve vodě zamele, zašplouchá to a delfín elegantními pohyby zmizí, jako by tam nikdy nebyl. Štěstí, že viděl živého volného delfína, střídá roztrpčení, že je taky brzy po všem. Pátrá po hladině. Ještě aspoň na chvíli kytovce spatřit. Z koukání ho začnou pálit oči.

     Voda náhle znehybní jako na obrazu. Modrozelená barva vystoupí z ohraničenosti a jako azurová mlha se rozprostře všude kolem, až ho zcela pohltí. Vznáší se tím hustým oparem, co vypadá jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vychází odnikud a odevšad. Uklidňuje i povznáší zároveň a on se cítí být její součástí. Není už jen host, pozorovatel. Bezmála s tím azurovým zářivým rosolovitým vesmírem splyne, když ho znenadání vyruší nečekaný blízký pohyb. Ohlédne se tím směrem a uvidí opět majestátního delfína v celé jeho nádheře. Než se však stačí vynadívat, všechno rázem zmizí, delfín i uklidňující záře a on sedí zase na kameni, který vybíhá do moře.

     Zklamaně se rozhlíží a v tom okamžiku zachytí koutkem oka na rozmezí moře a břehu mladou ženu. Míří přímo k němu. Kráčí pružně a ladně, slaná voda jí omývá nohy, krátké blonďaté vlasy těsně přiléhající k hlavě svítí na slunci a pokožka se jí vlhce leskne. Je úplně nahá. Ne, je do nahoty oděná. Na všech nahých ženách, co kdy viděl, bylo totiž patrné, že jsou vysvlečené. Že je pro ně normální být oblečené, takže nahota pro ně není přirozená. Z té ženy, která právě přichází, má však úplně opačný pocit. Vlastně si ji neumí představit oblečenou. Vychází to z jejích pohybů, držení těla.

     Žena dorazí ke kameni, kde sedí a udiveně na ni zírá. Odkudsi je slyšet pískavé staccato. Ve zprvu neartikulovaných zvucích najednou rozpozná shluk hlásek, které znějí jako ou-úú-ví-íí. Zaposlouchá se pozorněji. Opakuje se to častěji.

     „To je tvoje jméno?“ zeptá se.

     „Ou-ú-úví-í-í,“ odpoví žena.

     Pochopí, že je to sice její jméno, ale že ten zvuk má zároveň mnoho jiných významů. Její pískání mu teď vstupuje nejen do uší, ale také kůží do těla a tam uvnitř najednou rozumí, co mu Ouúúúvííí říká. Začne se s ní bavit, i když má spíš dojem, že se z té sluneční výhně zbláznil. Vidí před sebou mladou ženu, ale ona je ve skutečnosti podle všeho delfín.

     Potom ale přijme absurdní situaci jako fakt a chce se od ní dovědět, jak to, že se delfíni chovají k lidem přátelsky, když lidé delfíny tolikrát už zabíjeli a někteří zabíjejí stále? Jenže Ouúúúvííí mu neodpoví. Ptá se jí, jestli se delfíni přece jen někdy netouží pomstít za své přátele a zabít nějakého člověka?“

     „Co je to pomstít se?“ otáže se Ouúúúvííí.

     Teď zase on nechápe, jak může nevědět, co je pomsta? Snaží nakouknout za její pohled, snad aby zjistil, co se jí odehrává v hlavě. Ouúúvííí neříká nic, ve tváři se jí nehne ani sval. Pomyslí si, že nemá smysl bavit se s ní o něčem, co je jí úplně cizí, a tak se na Ouúúúvííí jen dívá a ona na něj.

     Netuší, jak dlouho si hledí do očí. Připadá mu to ale jako věčnost, v které mu však i beze slov všechno dojde. Skočí do moře, Ouúúvííí za ním. On náhle cítí, že je delfínem a modrozelená barva vystoupí z ohraničenosti a jako azurová mlha se rozprostře všude kolem, až ho zcela pohltí. Vznáší se tím hustým oparem, co vypadá jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vychází odnikud a odevšad. Uklidňuje i povznáší zároveň a on se cítí být její součástí. Vnímá vedle sebe Ouúúvííí, dotýká se jí, je šťastný a oba plavou dál a dál, stále rychleji nekonečně proměnlivým mořem...

na jezeře

slova jen slova
svítání nedohlédnou
ani zasvěcení

volavčí vole
výkřikem probodené
zrudlá puklina

vyjídat morek
polívku ústa vaří
stojící voda

paprsek věty
rozčísne metaforu
rána syrová

nebylo nikdy
neuronům tak nadosah
zapomenutí

polotóny čekání

občas ještě kmitnou hlavou
polotóny tvého čekání
protlačené sítem záclony
obrazce světel a stínů
na zahradě za domem
jak jsem tudy přicházel 
ze všech těch ulic a křižovatek
cáry pavučin z půd poznání
na skoro dětských čelech
rány po ostřích pravd básníků 

když se časem zacelily
staly se z břitů mlýnské kameny
rotující na prázdno

pointilistické listoví 
barvilo paprsky do nachu
jako by to vždycky bylo v létě
radost všech těch her
vysály kamsi do vesmíru
hladové pasti tvých očí
patřila mi jen přítomnost a nic víc

mělo mě napadnout už tehdy
že zahrady jsou pusté nebo šťastné
jen jako lidé
jimž náležejí a veškeré odměny 
jsou jako šumění v korunách třešní
které beztak přijdou na podzim skácet

Sokolí dům nad řekou

Starý dům jak hnízdo sokolí
na skále vysoko nad řekou,
opuštěný mrtvý a krásný,
shlíží do údolí.
Vítr kvílí píseň odvěkou,
měsíc je v úplňku tak jasný.

Jak tu mohl někdo vůbec žít?
Mraky jak stíny duši kryjí,
když modravou plání uhání.
Netoužit a jen být,
myšlenky jako klubko zmijí
ničí spánek. Je tu svítání.

Musím už odejít, jak zdá se,
žluté přílby dům teď bourají
motory řvou, kladiva zvoní,
bílý prach mám v hlase
a slova na rtech umírají.
mrak honí mrak, však nedohoní.


Holá skála, jenom sutiny,
hoď kamenem, kdo jsi bez viny,
snít a žít teď můžu kdekoli.
Ze skály slétl stín sokolí.

Ranní kocovina

park se kymácí jak koráb
modlím se k hodinám
modlím se s hodinami
jakmile ručičky na dvanáctce
přečkají dvanáct úderů do mé hlavy
a než klesnou na půl šestou
jako dva břitké nože
rozpárají břicho města

vyjedou tramvaje
auta
vyjdou lidé
a pak už jen sluneční cirkulárka
s nesnesitelným řinčením
uřeže hlavy všem věžím

ale to už dávno budu pod ochranou
těch milých plytkých všedních okamžiků
a bude se mi zdát
že mě má ráda
hezká plavá prodavačka
za výkladní skříní
zelinářství