Fotka zachycuje duhu nad krajinou, pořídila ji moje milovaná žena.
Peníze nebo život! Tohle heslo prý křičeli lupiči na přepadené oběti. Nevím, nikdy jsem přepaden nebyl. Jen jednou, a to jsem dostal pár ran pěstí beze slov. Ale také jsem neměl nikdy žádné podstatné peníze. Jsem tedy svoboden!?
Co je vlastně svoboda? Blbá otázka. O svobodě bylo napsáno a vyřčeno nejméně tolik, jako o lásce, nenávisti, životě, smrti a penězích. »Liberté, Liberté chérie...« (Svoboda, Svoboda drahá...) se zpívá v Marseillaise, která se stala francouzskou hymnou. Zpívá se tam ovšem i o boji proti tyranii, čímž je dostáváme k podstatě problému svobody. Jestliže si na tyranovi lidé svobodu vybojují, tomu tyranovi svobodu naopak vezmou. Jakkoli si to tyran za svou despocii a krutost zaslouží a jakkoli je to morálně správné, faktem zůstává, že tyran je zbaven svobody. Navíc málokterý tyran přizná sám sobě, že ztratil svobodu po právu.
Nikdo si ostatně nemyslí, že byl připraven o nějaký díl svobody oprávněné. A to je právě to, že každou nepatrnou část své vlastní svobody získává člověk na úkor jiného člověka či nějaké životní formy. Nic na tom nemění, že se některých svobod vzdáváme ve prospěch druhých dobrovolně a rádi, třeba v manželství... ehm... Přepustí-li však člověk svou vlastní svobodu bližnímu, nezakládá to ještě jeho přesvědčení, že ten bližní na ni má nárok. Zásada, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, platí, pokud se na ni dohodnou zúčastněné strany. Když se nedohodnou, tak neplatí, a to se všemi důsledky, co nedohoda může způsobit.
Přesně to je moment, ve kterém se mýlí multikulturalisté a politicky korektní aktivisté. Aby v jednom prostoru vedle sebe žily dvě kultury nebo několik kultur a každá z nich se přitom svobodně rozvíjela, nijak si nepřekážely a jenom se přátelsky prolínaly a obohacovaly, to je iluze, chiméra, nesmysl. Vždycky, a to i v každé rodině, někdo dominuje a druzí se mu víceméně přizpůsobují, hlavně při rozhodování o řešení společných zájmů. Podobně může být v jednom státě nebo i soustátí jen jediná dominantní kultura a ostatní se jí chtě nechtě musejí přizpůsobit, jinak je zle. No a právo může být jenom jedno a koncept svobod rovněž pouze jeden. Bude-li hejno slepic na dostatečně velkém dvorku, nebudou si jednotliví ptáci navzájem příliš vadit a střety mezi nimi budou řídké. Jak se ale situace radikálně změní, pokud stejný počet slepic směstnáme do malé klece. Možná někdo namítne, že lidé jsou přece jen něco víc než slepice, ale je to pravda?
Opravdu svobodnou a šťastnou bytostí byla Klárka Poutnice, Pastýřka putující k dubnu ze stejnojmenné básnické povídky Robinsona Jefferse: »Z uzlíčku přinesla zbytek jídla a dělila se s Vasquezem i s přežvykujícími ovečkami. Nebylo to víc než tři jablka z Foglerových stromů, nádobka medu a rozdrobená plástev, také z farmářových úlů. K tomu vylovila spleť potočnice z podzimně ztichlé vody a osvěžila tou přílohou ztvrdlý chléb a rozlámané suchary. Ožila radostí, že má co rozdávat. Seděli v pohodě na břehu, kde sekvojové jehličí, padající celá staletí, stvořilo zemi, jako kdyby temné stromy byly starší než jejich vlastní matka.«
Tohle je podle mě absolutní svoboda, nádherná svoboda, tady a teď, a později, ať se stane, co se má stát. Jenže to je svoboda bez budoucnosti. Proto byla Klárka Poutnice také tragickou postavou a povídka končí: »Večer, když agónie vyvrcholila, svolávala své stádečko, ale ještě než se úplně zhroutila, uvědomila si, že už k ní žádná ovečka nepřichází.«
O takovou svobodu ale málokdo stojí a jen blázni, tuláci a básníci v ní umí žít a umírat. My ostatní místo toho říkáme, že svoboda je odpovědnost. Díky tomu žijeme většinou déle, pohodlněji, v dostatku, ale skutečnou svobodu nikdy nepoznáme, stále se přizpůsobujeme a skoro nikdy nám to nevadí. Jen občas se vzepřeme, srazíme tyrana, abychom pak hned vyměnili původní nesvobodu za novou.
Z existenciálního hlediska, jak to vyjádřil například francouzský filozof a spisovatel Albert Camus, se člověk může chovat zcela svobodně vždy, v každé chvíli, ale za cenu života, za předpokladu, že je za vlastní svobodu ochoten a schopen svůj život obětovat. Opravdu svobodná je totiž jenom mysl, pouze lidský duch je svoboden, tedy může být. Člověk jako biologický a společenský jedinec není svobodný nikdy.
Nikdo si ostatně nemyslí, že byl připraven o nějaký díl svobody oprávněné. A to je právě to, že každou nepatrnou část své vlastní svobody získává člověk na úkor jiného člověka či nějaké životní formy. Nic na tom nemění, že se některých svobod vzdáváme ve prospěch druhých dobrovolně a rádi, třeba v manželství... ehm... Přepustí-li však člověk svou vlastní svobodu bližnímu, nezakládá to ještě jeho přesvědčení, že ten bližní na ni má nárok. Zásada, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, platí, pokud se na ni dohodnou zúčastněné strany. Když se nedohodnou, tak neplatí, a to se všemi důsledky, co nedohoda může způsobit.
Přesně to je moment, ve kterém se mýlí multikulturalisté a politicky korektní aktivisté. Aby v jednom prostoru vedle sebe žily dvě kultury nebo několik kultur a každá z nich se přitom svobodně rozvíjela, nijak si nepřekážely a jenom se přátelsky prolínaly a obohacovaly, to je iluze, chiméra, nesmysl. Vždycky, a to i v každé rodině, někdo dominuje a druzí se mu víceméně přizpůsobují, hlavně při rozhodování o řešení společných zájmů. Podobně může být v jednom státě nebo i soustátí jen jediná dominantní kultura a ostatní se jí chtě nechtě musejí přizpůsobit, jinak je zle. No a právo může být jenom jedno a koncept svobod rovněž pouze jeden. Bude-li hejno slepic na dostatečně velkém dvorku, nebudou si jednotliví ptáci navzájem příliš vadit a střety mezi nimi budou řídké. Jak se ale situace radikálně změní, pokud stejný počet slepic směstnáme do malé klece. Možná někdo namítne, že lidé jsou přece jen něco víc než slepice, ale je to pravda?
Opravdu svobodnou a šťastnou bytostí byla Klárka Poutnice, Pastýřka putující k dubnu ze stejnojmenné básnické povídky Robinsona Jefferse: »Z uzlíčku přinesla zbytek jídla a dělila se s Vasquezem i s přežvykujícími ovečkami. Nebylo to víc než tři jablka z Foglerových stromů, nádobka medu a rozdrobená plástev, také z farmářových úlů. K tomu vylovila spleť potočnice z podzimně ztichlé vody a osvěžila tou přílohou ztvrdlý chléb a rozlámané suchary. Ožila radostí, že má co rozdávat. Seděli v pohodě na břehu, kde sekvojové jehličí, padající celá staletí, stvořilo zemi, jako kdyby temné stromy byly starší než jejich vlastní matka.«
Tohle je podle mě absolutní svoboda, nádherná svoboda, tady a teď, a později, ať se stane, co se má stát. Jenže to je svoboda bez budoucnosti. Proto byla Klárka Poutnice také tragickou postavou a povídka končí: »Večer, když agónie vyvrcholila, svolávala své stádečko, ale ještě než se úplně zhroutila, uvědomila si, že už k ní žádná ovečka nepřichází.«
O takovou svobodu ale málokdo stojí a jen blázni, tuláci a básníci v ní umí žít a umírat. My ostatní místo toho říkáme, že svoboda je odpovědnost. Díky tomu žijeme většinou déle, pohodlněji, v dostatku, ale skutečnou svobodu nikdy nepoznáme, stále se přizpůsobujeme a skoro nikdy nám to nevadí. Jen občas se vzepřeme, srazíme tyrana, abychom pak hned vyměnili původní nesvobodu za novou.
Z existenciálního hlediska, jak to vyjádřil například francouzský filozof a spisovatel Albert Camus, se člověk může chovat zcela svobodně vždy, v každé chvíli, ale za cenu života, za předpokladu, že je za vlastní svobodu ochoten a schopen svůj život obětovat. Opravdu svobodná je totiž jenom mysl, pouze lidský duch je svoboden, tedy může být. Člověk jako biologický a společenský jedinec není svobodný nikdy.
