sobota 1. července 2023

jdu za ní
















stále jdu jako stín za slečnou  
snad se jmenuje Berenika
jako ta královna
vlasy se jí řinou z pod čepice 
husté dlouhatánské zlaté 

třeba míří za bohyní Venuší
aby za své vlasy vyprosila vítězství 
pro manžela krále Ptolemaia 
při jeho tažení proti Asyřanům
za jeho šťastný návrat 

hloupé důvody
aby se kvůli nim žena 
zbavila takové krásy
     
vlasy Bereniky z Venušina chrámu
zmizely a od té doby 
zdobí severní oblohu
avšak jen pro lidi na Zemi 
kteří mohou a chtějí vidět

Berenika rozprostřela své vlasy 
mezi Lvem a Pastýřem
Coma Berenices
za ní se kupí vzdálené galaxie
trsy hrozny shluky 
tisíc galaxií
Cluster coma 
coma jako hluboké bezvědomí

přede mnou jde Berenika 
může být královnou
nedokážu se upamatovat
kdy to bylo
nerozumím času 
jsem jako její stín

přes rameno má nákupní tašku 
trčí z ní pórek jako maják
míří k Diadému
pórek nakrájí a uvaří z něj polévku
dávno nevím
jak chutná a už se to nedovím
jak chutná Berenika

kdyby si sundala čepici
vlasy by se rozzářily jako Diadém
mám touhu pórek vytáhnout
už jen pro tu legraci
lekla by se
udělal bych to
brzy už ale zmizím v černé hmotě 
kamsi do Vlasů Bereniky

čtvrtek 22. června 2023

modrej čoud













I.
koukal jsem do zrcadla 
a měl dojem
že mi z ucha stoupá modrej čoud
slabý průsvitný
skoro nešel vidět
stála za mnou a já jí řekl 
že je drzá
vzápětí jsem však poznal svůj omyl
to jen po okraji vany chodil racek
naštvalo mě
že to nebyl orel



     









II.
jenže jsem teď musel pryč
a na nábřeží pozoroval lidi
jestli se diví modrýmu čmoudu z mého ucha
všem byl lhostejný
pak jsem ho uviděl
měřil tak metr čtyřicet
obludně velké oči s dlouhými řasami
hrbolatá tvář a na hlavě kovově lesklá čepice
vypadala spíš jako wok pánev bez držadla 
obrácená dnem vzhůru
za sebou vláčel 
podivnou stříbřitě pableskující šňůru
která je však údajně pružným transportérem














III.
mám říct přátelé yellow tráva exit
zeptal jsem se
jestli je to kouzelná formule
prý je to ale hlasový kód
vyslovil jsem to 
transportér se elasticky prohnul 
jedním koncem třískl skrčka do pánve na hlavě
až to zajiskřilo jako ohňostroj na rozloučenou
druhým koncem mě vzápětí vymrštil do vzduchu
stoupal jsem vzhůru
a modrýho čoudu mi vycházelo z ucha čím dál víc 
až mě celého zahalil












IV.
pro lidi na zemi jsem vypadal 
asi jako nízko plynoucí obláček
ale zevnitř byl čoud dokonale modře průhledný
vznášel jsem se neslyšně 
a viděl všechny skály nad řekami 
nad mořskými břehy
vpíjel jsem se do úchvatných krajin
viděl jsem všechny orly a racky 
plachtit nad modrými a zelenými hladinami
jen ona mi scházela















V.
nakonec se brána s nápisem exit
za mnou zavřela
všichni jen pokrčili rameny
jak tak mlčky hulili
zelená tráva pod nimi žloutla
a ona si opilá z rumu hověla ve vaně 
ve svém kýčovitém životě
zpoza houfu dávno mrtvých přátel 
vyšel koníček
na něhož jsem kvůli oslům
nikdy neměl čas
nasedli jsme na něj oba
ona a já a s námi modrej čoud

úterý 20. června 2023

zamřížovaná studna















jsem podezíravý a závidím všem
kteří byli tam ve studni a tam
kde bych jednou chtěl být i já 
a všem
kteří kdy byli s ní
když jsem to nemohl být já
vyčetla mi
že z ní vysávám i zbytky naděje
ačkoli si přitom počínám jemně
prý si připadá jako vyschlá studna
užasl jsem a ona na to
ať si tedy posloužím a pohraju si
že se neděje vůbec nic
jen do studně padá stín mříže

pondělí 19. června 2023

smaragdový štír



jak bych to řekl
je krásná svým dramatickým způsobem
v očích jí doutná chtíč a mrzne smutek
když se objeví smaragdový štír
její rty vystoupí z tváře jako nabídka
spodní krapet uhýbá doleva
takže to vypadá
jako by se neustále ironicky ušklíbala
nevím
zda umí zůstat čistá
ale čelo má jasné
zářící jak smaragdový štír
a vlasy
v nichž uvízla trocha větru 
a nemůže ven


pátek 2. června 2023

koníčci











spal jsem vmáčknutý do polštáře
až mě rozbolelo ucho
než jsem se probudil
zdálo se mi o samých mrtvolách
v tom snu byly živé
jen ve skutečnosti dávno nežily

na pracovním pohovoru se mě ptali
jaké mám koníčky
řekl jsem
že mi na koníčky nezbývá čas
neboť se musím potýkat s osly
co mi kladou hloupé otázky
nevzali mě
to se ví

čtvrtek 1. června 2023

žárlivost












chtěl bych jednou vylézt 
na všechny skály nad řekami 
a také nad mořskými břehy
co jsou odtamtud úžasné výhledy 
abych se mohl vpíjet očima 
do úchvatných krajin

chtěl bych jednou vidět 
všechny orly nebo aspoň racky 
létat nad modrými a zelenými hladinami
řekl jsem jí o tom a ona odpověděla
že jsem žárlivý
až jsem z toho zežloutl



pondělí 15. května 2023

až přecházel zrak














za úplňku
který šířil nebem rudou záři
volala plačící dcera
jestli jsem v pořádku

měla prý živý sen
že jsem umřel
se mnou se však nedělo nic
tak jsem ji utišil

jestli jsem ale skutečně naživu
to vážně nevím
vůbec si tím nejsem jistý
jak z úplňku až třeštil zrak 

pátek 7. dubna 2023

Bombardovací blues: Dívka, Koniáš a Ignác


Průčelí kostela sv. Ignáce z Loyoly
 na Karlově náměstí v Praze, jak ho vidí návštěvník od vstupu

     
     Most Legií, za Vltavou panorama Hradčan. Koutkem oka jsem zachytil, jak na mě ta dívka civí. V ten samý moment se na obloze místo Hradu zjevily veliké zelené ruce, jako ratolesti se vzpínaly k lásce. 
     Ruce však byly mrtvé, kovové a zelené od měděnky. Obraz zmizel a místo něj vyplula na nebe obludně zvětšená karikatura pátera Koniáše, kterou znám odněkud z časopisu. Než jsem rozluštil, proč místo Pražského hradu vidím napřed vzpínající se ruce, a pak horlivého jezuitu z 18. století, byla dívka u mě a ptala se, zda se mi pohled na Hrad tolik líbí.
     Holka, tipoval jsem ji tak na sedmnáct, a navazuje konverzaci se starším chlapem? Potlačil jsem překvapení a prozradil, co vidím místo známého pohlednicového výjevu. Myslel jsem, že ji tím vyvedu z míry. Ona se ale bez známky údivu otázala, jestli se ke mně může přidat? Koniáš zmizel. Ptal jsem se, co si od toho slibuje? Místo odpovědi jen opakovala žádost. Zněla teď jako naléhavá prosba.
     „Sám nevím, kam půjdu. Jen se tak procházím městem.“
     „Vím dobře, kam jdete.“
     Řekla to tak přesvědčivě, že jsem už nic nenamítal a od té doby šla se mnou. Držela se kousíček za mým pravým ramenem, abych si ji nemohl prohlédnout, aniž bych na ni zíral. V uších mi zněla jakási klavírní hudba, když jsem u Národního divadla odbočil na Masarykovo nábřeží. Před můstkem na Žofín jsem náhle zastavil, a dívka současně se mnou.
     Obrátil jsem se k ní tváří: „Jak můžete vědět…“ Nedokončil jsem, protože se zdálo, jako by se jí nad hlavou vznášeli dva Amorové. Asi se probouzí k lásce, přestal jsem se ptát a pokračoval v chůzi. Ona se mnou. Když jsme dorazili k Mánesu, napadlo mě přejít silnici a vydat se Myslíkovou ulicí na Karlák. Než jsem ale naznačil záměr, navrhla, že bychom mohli jít až k Jiráskovu mostu a na Karlovo náměstí se dostat Resslovou ulicí.
     „Jak víte, že mám namířeno tam? Co se ale divím. Proč chcete jít Resslovou?“
     „Vy tamtudy chcete jít.“
     „Ano,“ řekl jsem udiveně. „Je tam kostel Cyrila a Metoděje kde zahynuli atentátníci, kteří sejmuli Heydricha. Chtěl jsem si to připomenout.“
     Co znamenalo zabití té nacistické zrůdy? Byly oběti heydrichiády, co po něm následovala, zbytečné? Nechtělo se mi ale myslet na smrt, když doprovázím dívku, nad níž poletují bůžkové lásky. Řekl jsem, že jsme to mohli protáhnout po Rašínově nábřeží až na Palackého náměstí, neboť je odtud vidět kostel Panny Marie na Slovanech se zvláštními věžemi, kterému se říká Emauzy, a na ten že se vždycky rád podívám. A že jsme pak mohli dojít na Karlák ulicí Na Moráni.


Kostel Panny Marie na Slovanech zvaný Emauzy



     Nevěděl jsem, proč jsem jí to vyprávěl a ona se na mě jen dívala a ten pohled byl smutný, nekonečně hluboký a jakoby mrtvý.
     „Od časů, co jsem začal vnímat, až do čtrnácti let jsem vídal místo štíhlých věží jen lešení. Kostel prý na konci války zasáhla bomba. Vám se Emauzy nelíbí?“
     Její oči ztvrdly, pak se rozšířily a zeleně zasvítily. Pak se dívka uklidnila a už jsme nemluvili. O čem mlčela, jsem netušil, ani proč ji tak rozrušila zmínka o Emauzích.
     Loudali jsem se parkem na Karláku, dívka kousek za mým pravým ramenem. Už jsem pochopil, že jdu do kostela svatého Ignáce z Loyoly při ústí Štěpánské ulice do náměstí.
     „Vždycky, když se octnu tady, musím zajít do Ignáce. Nejsem věřící nebo tak něco. Církve, řády, kongregace a sekty mi nic neříkají, ale mám rád kostely a tenhle miluji. Snad proto, že patří jezuitům a Tovaryšstvo Ježíšovo je jediným řádem, který uznávám. Takhle si totiž představuji, že by mělo duchovenstvo vypadat. Kostel je vždy otevřený pro návštěvníky, a hlavně pro ty, kteří hledají duchovní útěchu a ruce, třebas i mrtvé, vztahují k lásce.“
     Sám jsem se divil, co to kecám, nicméně jsem musel pokračovat: „Vím, že u nás mají jezuité hlavně od dob národních buditelů špatnou pověst. Prý ničili českou kulturu a potírali český jazyk. Nebyla to ale tak docela pravda. Oni chtěli Čechy rekatolizovat. Třeba ten páter Koniáš, kterého jsem viděl na mostě místo Hradčan. Pro národní buditele byl symbolem údajného jezuitského tmářství a útlaku české kultury. Pálil sice knihy, ale ani ne tak proto, že byly české, ale že nebyly katolické. Vím, že zlikvidoval některé bratrské literární klenoty, ale na druhé straně sám knihy česky psal, roznášel je a rozdával. Byl však moc horlivý, až ho sami jezuité mírnili…“
     „Nemusíte mi to vysvětlovat,“ přerušila mě dívka. „Věděla jsem, že půjdete sem. Vím také, co cítíte k tomto kostelu a jak smýšlíte o jezuitech.“
     „Jak to můžete vědět?“
     Nejspíš jsem připomínal zaseknutou gramofonovou desku. Dívka mi dala prst přes rty, abych už byl zticha, a ten dotek byl přízračný.
     „Prozradíte mi aspoň své jméno?“
     „Eva.“
     Vešli jsme do kostela bránou v mohutném průčelí, na jehož vrcholu stojí socha sv. Ignáce z Loyoly ve svatozáři. Za vstupem vpravo jsem si všiml nad dveřmi svítícího nápisu „Zpovídá se“, a napadlo mě, že mám zpověď už za sebou. S dívkou v patách jsem šel středem kostelní lodi přímo k oltáři mezi dvěma řadami lavic, v nichž klečelo či sedělo asi patnáct lidí. Jako vždy jsem obdivoval výzdobu raně barokní stavby. 
     U hlavního oltáře s obrazem Ignáce z Loyoly, jak vstupuje do slávy nebeské, jsme se zdrželi jen krátce, ale i tak jsem si stačil vybavit, co bylo podnětem, že se Ignác, původem z baskické šlechtické rodiny, stal zakladatelem jezuitského řádu a svatým. Roku 1521 mu totiž dělová koule při obléhání Pamplony rozdrtila pravou nohu a když se léčil a málem při tom zemřel, prožil údajně duchovní obrácení a začal nový život ve službě Bohu.
     Od oltáře jsem zamířil k bočním vzájemně propojeným kaplím na jižní straně hlavní lodi. V kapli, která se jmenuje Všech věrných zesnulých nebo také Dušičková, seděla na obyčejné židli stará žena, která se na nás dívala. Domníval jsem se, že na nás, ale když jsem se ohlédl, dívka byla pryč. Žena se mě zeptala, jestli jsem turista, nebo jestli sem chodím pravidelně?
     „Když jsem zrovna poblíž a mám čas, vždycky sem zajdu.“
     „Jste věřící?“
     „To nejsem, ale tenhle kostel je mi blízký.“
     „Proč zrovna kostel svatého Ignáce?“
     „Ještě jako hodně mladý jsem chtěl jít aspoň jednou na Štědrý den na půlnoční mši, jenže tehdy se v kostelech buď vůbec nekonaly, nebo třeba ve čtyři odpoledne a Ignác byl jediný, kde klasická půlnoční mše probíhala. Taky tu tenkrát byly mraky lidí, ani zdaleka se všichni nevešli do kostela a kolem hlídkovali esenbáci. Vnímal jsem to jako vzdor vůči režimu a od té doby mi je sympatický i jezuitský řád.“
     Stará paní se pak rozpovídala. Jezuity chválila, že přinesli vzdělanost a zakládali školy, které měly vynikající úroveň. Ona sem chodí prý často, aby načerpala vnitřní sílu, že na ni toto místo mocně působí. Celý život prý bydlela poblíž. Pamatuje si i americký nálet 14. února 1945. Zdejší okolí to postihlo strašně. Nejhorší byl přímý zásah veřejného krytu na Karlově náměstí, v němž se ukrylo na sto dvacet žen a dětí. Všichni tam zahynuli.
     „Tenkrát se říkalo, že tento nálet na Prahu byl omyl, že to byla chyba navigace, že bombardéry chtěly shodit bomby na Drážďany. Ale pak se také říkalo, že piloti konali podle rozkazu. Co myslíte?“ uzavřela své vyprávění.
     „Možný je obojí, ale myslím si, že se Američani spletli. Četl jsem však, že tenhle nešťastný nálet využila nacistická a pak komunistická propaganda, aby ukázaly, jak bezcitně a nelítostně Američani vedli válku.“ 
     Jak jsem to dořekl, odkudsi jsem uslyšel slova Bombardovacího blues Josefa Kainara, jak jej zpíval Jiří Suchý: „Nahoře kroužil, kroužil bílý svaz bombardérů naděje, svatý svaz bombardérů, který nevěděl, kde je, takže pak z rozpaků a z pumovnic – než rozpaky, líp nic…“
     „To byl ten nálet, který poškodil i Faustův dům a Emauzy?“ zeptal jsem se.
     „Ano. Později jsem se dověděla, že zabil sedm set lidí a skoro dvanáct set zranil. Spoustu těch zraněných a mrtvých donesli sem do kostela. Zrovna tady v tý uličce před námi mezi lavicemi a bočními kaplemi leželi mrtví jeden vedle druhýho…“
     Nějak jsem to už nedokázal poslouchat a chyběla mi ta dívka. Rozloučil jsem se s paní a obešel kaple na druhé straně. Evu jsem ale nenašel. Zklamaně jsem vyšel z kostela a podvědomě zamířil k Emauzům. Když už jsem stál před klášterním kostelem Panny Marie na Slovanech, promítl se mi na průčelí obraz dívky, která mě provázela, jak hraje na piano Bombardovací blues. Vyhlíželo to přízračně.
     Cestu domů jsem se cítil jako ve snu. Sedl jsem k počítači a na internetu si četl o jezuitech, o kostelu Ignáce z Loyoly, o Emauzích. Hledal jsem informace i o náletu na Prahu 14. února 1945. Těch mrtvých při něm bylo přesně sedm set jedna. Sedmistá první byla ani ne sedmnáctiletá nadaná klavíristka Eva Ladová, dcera malíře Josefa Lady, kterou zabila americká bomba poblíž Emauz, když hledala své rodiče.
     Věděl jsem, že to byla dívka z dneška. Ostatně se podle fotek mladinké Evě Ladové podobala. Její smrt jsem naléhavě vnímal jako krutě zbytečnou, ačkoli se všechno odehrálo už dávno. Čekala ji láska, ale místo šípů amorků ji zasáhla bomba.
     Měl jsem z dnešních událostí zešílet? Je-li někdo zabit, umře moc mladý, nebo prostě dřív, než by musel, říká se tomu zbytečná smrt, i když každý stejně jednou umře. Možná je to ale tím, že lidé nevědí, proč vlastně žijí. Usínal jsem s obrazem svatého Ignáce z Loyoly, jak vstupuje do slávy nebeské a za ním se vzpínají k lásce mrtvé ruce všech marně zabitých a z prstů jim raší ratolesti. Mladičká Eva Ladová k tomu hraje Bombardovací blues: „Proč mě bys právě, Pane, proč mě bys právě k sobě bral…“ 

úterý 28. března 2023

černí králíci na cestě














samí černí králíci
poskakují v kleci na dvorku
a láska má si přeje
abych jí čtyři připravil
na dalekou cestu

čtyři králíky na cestu
otevřu klec a dojde mi
že potřebuji ještě cibuli
spousty cibule a mám tři
jsou velké jako svět

a stejně tak ohnilé
loupu je ke zdravému jádru
ale než se k němu dostanu
černí králíci se rozutečou
na cestu dalekou

úterý 21. března 2023

Rok, kdy umřel vynálezce ostnatého drátu

     



Oriana Fallaci



     Stojím před zchátralým nárožním činžákem, z kterého jsem odstartoval do života. Až po delším vyzvánění na kdovíkolikátý zvonek otvírá vchodové dveře starší muž a kupodivu přistoupí na mé přání se po domě rozhlédnout. Chodba za vstupem bývala osazená zrcadly v rámech z tmavého dřeva, dnes tu jsou jen omšelé zdi. Ptám se na osud obložení. Tehdy na mě působilo majestátně, neboť jsem byl malinký. 
     Muž vysvětlí, že už ho dávno sundali. Dům prý celkově upadá od doby, kdy ho koupil nějaký Ital. To je patrné na každém kroku. Prý je tady většina bytů prázdných, partaje se z nich radši odstěhovaly.
     „Co z toho ten Ital může mít, že si pořídí činžák v zahraničí a nechá ho zpustnout, až z něj skoro všichni utečou?“
     „To se mě moc ptáte,“ odpoví můj průvodce. „Asi prestiž, když se o něm doma ví, že vlastní velký dům v Česku, dokonce v Praze.“
     V bdělém stavu si vybavuji, že za lítačkami pokračovala chodba a z ní se šlo na schodiště vedoucí podél stěn, takže uprostřed tvořilo hranatou šachtu jako dělanou pro výtah, který ale tehdy scházel. Ve snech však vídám tento prostor coby eliptickou halu s barevným vitrážovým stropem, jež slouží zároveň jako střecha, a v poschodích s ochozy jištěnými zdobně kovaným zábradlím. Středem jezdí výtah, od něhož vedou do pater můstky. 
     A stejný obraz jako ve snech se mi naskytne teď, ač vím bezpečně, že to v reálu tak nebylo. Něco tu nehraje. Nedůvěřivě si prohlížím zašlé stěny, podlahy i zrezivělé železné konstrukce. Najednou se mi zdá podezřelý i ten chlápek.
     „Výtah tu nechali zřídit už před lety,“ vytuší jednu část mojí otázky.
     „Bydleli jsme ve čtvrtém patře v rohovém bytě s balkónem pod věžičkou. Nemohl bych se tam podívat?“ 
     „Ten je prázdný, ale já mám klíče od opuštěných bytů. Počkejte chvíli,“ zamíří k jedněm dveřím v přízemí.
     Sotva se vrátí, projde lítačkami žena, která mě svou vizáží ohromí. Může mít přes sedmdesát, ale vyhlíží grandiózně. Štíhlá, rovné hnědé vlasy u krku podtočené dovnitř, oblečená v padnoucím bleděmodrém kostýmu se sukní do půli lýtek, kolem krku dvakrát omotanou šňůru černých perel, na hlavě bleděmodrý klobouk se širokou krempou. Obroučky velkých kulatých brýlí, rtěnka na přísných rtech, rukavice z jemné kůže, kabelka i lodičky karmínově červené. Z protáhlého obličeje chladně i vášnivě planou nebojácné oči.
     „Já se pána ujmu,“ řekne muži a zapíchne do mě pohled.
     Přísahal bych, že mluví italsky, ale já jí přesto rozumím. Chlápek se hned zdekuje. Chci jí vysvětlit, co v domě pohledávám, gestem ruky mě ale zastaví. Vypadá to, že jí je všechno jasné. Nastoupíme do výtahu. 
     „Máte také klíče od prázdných bytů?“ osmělím se v prosklené kabině.
     „Ne,“ usměje se. „A už se na nic neptejte.“
     Poslechnu, ač mám na jazyku otázku, kdo vlastně je, neboť se mi zdá povědomá.
     Výtah má přece zastavit v nejvyšším patře, říkám si, místo toho však stoupá až na půdu, a nakonec do jedné z věží. V jejím nitru je pouze klenuté okno do ulice a čeká nás tam člověk, kterého ta impozantní žena nazve prostě mužem. Řekne pak, že se s námi musí rozloučit, ale muž mě provede prý stejně spolehlivě jako ona.
     Průvodce budu potřebovat, pochopím, když z věžičky nevyjdeme na střechu, jak by se dalo předpokládat, nýbrž do jakési kavárny eliptického tvaru. Po obvodu velká okna, u každého box s lavicemi pokrytými kůží a stolem s růžovým mramorem. Hosty tvoří samí vládci, vůdci, politici, vojenští hodnostáři a umělci. Mají společné hlavně to, že ve skutečnosti dávno nežijí. Jsem v nějaké jiné dimenzi? 
     Muž mi je představuje: indickou ministerskou předsedkyní Indiru Gándhíovou, německého kancléře Willyho Brandta, íránského šáha Rezu Pahlavího, prezidenta Jižního Vietnamu Nguyêna Văn Thiêu, pákistánského premiéra Zulfikára Alí Bhutta, izraelskou ministerskou předsedkyni Goldu Meirovou, řeckého premiéra Andrease Papandreua, amerického režiséra slavných hororů Alfreda Hitchcocka…
     „O co tady jde? To jsou nějací dvojníci slavných lidí?“
     „Vydržte, všechno se vyjasní,“ uklidňuje mě muž a pokračuje v představování.
     V dalších boxech sedí etiopský císař Haile Selassie I., prezident Palestinské autonomie Jásir Arafat, vietnamský generál a státník Võ Nguyên Giáp, světově proslulá španělská aristokratka Cayetana Fitz-James Stuart, 18. vévodkyně z Alby, čínský komunistický vůdce Teng Siao-pching, americký zpěvák, tanečník, hudebník a herec Sammy Davis mladší, libyjský vůdce Muammar al-Kaddáfi, portugalský premiér Mario Soares, italský filmový režisér Federico Fellini.
     Nakonec si muž nechá šíitského vůdce protišáhovské revoluce v Íránu ajatolláha Rúholláha Chomejního, který znenadání začne vykládat: „Islám stanovuje pro všechny dospělé muže, nejsou-li neschopní nebo nezpůsobilí, povinnost připravit se na dobývání zemí, aby nařízení islámu byla nastolena ve všech státech světa.“
     Mluví dál, ale už ho neposlouchám. Začne mi svítat, co se děje. Nesourodou společnost někdejších celebrit v surrealistické eliptické kavárně na střeše rodného domu tvoří světové osobnosti, jež poskytly interview slavné italské novinářce a spisovatelce Orianě Fallaci. 
     „Promiňte, ale nejste náhodou Alexis Panagulis?“ ptám se muže.
     „Vy jste mě poznal?“ 
     „Nepoznal, to bych ani nemohl, protože jsem vás nikdy neviděl, ale dal jsem si to dohromady. Vím o vás, že jste byl představitel řeckého demokratického odboje a životní láskou Oriany Fallaci. Z vaší tragické smrti se prý nikdy zcela nevzpamatovala a příběh vaší lásky vylíčila ve své krásné knize nazvané Muž.“
     „Tak vidíte, že už všechno chápete,“ culí se.
     „Vždyť nechápu nic. Jak to, že s vámi mluvím, i když už nežijete, že vidím mrtvé lidi jako živé a nezdá se mi to divné?“ 
     „To opravdu netuším,“ odpoví a jeho slova působí pravdivě.
     „Dáma, která mě k vám přivedla, byla vážně paní Fallaci?“ 
     Přikývne a já cítím vzrušení. Uvidím ji ještě? Ptám se jen v duchu, jelikož nechci dát najevo dychtivost, ať nezaplaším šanci setkat se s ní znovu, s ženou, jejíž práci, odvahu a sílu už dávno obdivuji.
     Vzpomínám, co všechno jsem se během let dověděl o Florenťance Orianě Fallaci. Na žurnalistice nám říkali, že ona jako jediná dokázala v rozhovoru přimět slavného režiséra Federica Felliniho, aby vyjádřil své politické názory. Rozhovory byly vůbec její parádní disciplínou, z mocných neměla strach, jednala s nimi bez respektu, jako rovný s rovným. Připravovala se na interview důkladně. Byla schopná klást Goldě Meirové, Henrymu Kissingerovi či Jásiru Arafatovi velmi nepříjemné otázky.
     Přeruším vzpomínání a tážu se Alexise, proč mezi lidmi v kavárně nejsou americký diplomat a ministr zahraničních věcí Henry Kissinger, zakladatel polských odborů Solidarita Lech Wałęsa, či tibetský dalajláma Tändzin Gjamccho. Paní Fallaci s nimi přece také dělala rozhovory a významem se ostatním, které mi představil, jistě vyrovnají. Panagulis mě upozornil, že ti jsou ještě naživu a pak mě nechá vzpomínat zase na Orianu Fallaci.
     Kissingera zaskočila otevřeným míněním, že ve Vietnamu vedou špatnou válkou a že ji prohrají, Meirové předpověděla obrovské problémy na území okupovaných Izraelem po válce v roce 1967. Arafat měl po setkání s Fallaci říct, že mu tu ženu už nikdy nemají vodit na oči.
     Dostala se také jako jediná žena novinářské profese k ajatolláhovi Chomejnímu. Na audienci si musela sice vzít čádor, ale to jí nezabránilo, aby mu kladla velice ostré otázky. Po smrti Oriany prý její sestra Paola ironicky glosovala, že dojetí mnohých lidí skrývá uspokojení, že se již nebudou muset měřit s její nesmlouvavou otevřeností a odvahou.
     Oriana Fallaci byla i válečná zpravodajka, jedna z nejlepších mezi muži i ženami, opravdu nezávislá, která popisovala otevřeně, co viděla. Od roku 1967 vystřídala řadu válečných front. Dostala se do Vietnamu, Saúdské Arábie, Libye, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Pákistánu, Indie, Bangladéše či Íránu. Sledovala americkou válku ve Vietnamu, jezdila často do Řecka, kde vládli pučističtí černí plukovníci.
     Byla ateistkou v katolické Itálii a kritizovala Vatikán. Zároveň byla antikomunistkou a kritičkou feminismu. Vlastní zkušenosti ji dovedly k přesvědčení, že jakýkoli dialog s islámskými zeměmi je nemožný. Po teroristických útocích 11. září 2001 v New Yorku se ve svém názoru jen utvrdila. Papeži Benediktovi XVI. prý potvrdila své mínění, že je srážka s agresivním islámem nevyhnutelná a snaha se s ním dohovořit za každou cenu bude podle ní druhá strana považovat za slabost.
     Náhle z boxu, kde sedí Chomejní, zaslechnu slova, jež jako by stvrzují pravdivost smýšlení Oriany Fallaci. 
     Ajatolláh říká: „Alláh nestvořil člověka proto, aby si užíval. Záměr stvoření byl ten, aby lidstvo bylo podrobeno zkoušce skrze strádání a modlitbu. Islámský režim musí být vážný ve všech oblastech. V islámu neexistují žádné vtipy. V islámu neexistuje žádný humor. V islámu neexistuje žádná zábava. V ničem, co je vážné, nemůže být zábava ani radost.“
     „Vy ale chcete vidět byt, kde jste po narození žil,“ řekne znenadání Panagulis.
     Vrátíme se do věže a výtahem sjedeme rovnou do našeho dávného bytu. Opět spatřím otce i matku. Také dědu, jak sedí apaticky v kuchyni u rádia. To už se u něj rozvíjí Alzheimerova choroba. Neměl jsem příležitost ho příliš poznat, neboť umřel v mých šesti letech a poslední půlrok života strávil v ústavu.
     Děda býval inspektorem na dráze, dokonce vrchním inspektorem. Také maloval a měl velký dům v Příbrami. Nechal jej opravit, aby ho na konci druhé světové války prodal, penězi z prodeje uhradil dluh za opravu a zbytek uložil na knížku, kde zůstaly na vázaném vkladu. Jenže děda o majetek nestál. Tuto vlastnost předal mému otci a částečně i mně.
     Když děda působil v Košicích, poznal tam babičku, která měla o patnáct let méně než on. Babička byla moudrá a energická žena, miloval jsem ji a ona se mi věnovala, ale také umřela mladá. Do Košic se dostala z Vídně, kam se její rodina přestěhovala z vesnice u Prahy, neboť tam její otec dostal práci. Můj praděda byl totiž z nalezince, kde se také seznámil s mou prababičkou. Z Vídně do Košic zamířila rodina rovněž kvůli práci. 
     Babička se tam provdala za dědu, narodil se jim můj otec, a když přišel rok 1939, s ním okupace českých zemí nacistickým Německem a vznik Slovenského státu, musela se celá rodina z Košic fofrem vystěhovat do protektorátu. Válku všichni přežili v Pardubicích u pradědova známého a po osvobození dostal děda od dráhy byt v domě, kde jsem se narodil já, a kde se právě nacházím. Kruh se tak téměř uzavřel. Pokud si však představím trasu Praha–Vídeň–Košice–Pardubice–Praha, připomíná spíš elipsu.
     Jak přemítám v bytě, který byl mým prvním domovem, vzpomenu si znovu na Orianu. Narodila se v roce 1929 ve Florencii. Její rodina chovala nechuť k fašistické diktatuře. Dověděl jsem se o ní, že ji její otec v roce 1944, kdy se německá vojska stahovala před Spojenci, vysílal jako spojku na nebezpečné cesty k oddílům odboje. Snad proto Orianu nebezpečí v pozdějších letech neděsilo.
     Teď se znenadání objeví v našem dávném bytě a řekne mně a Alexisovi, že je už třeba jít. Sjíždíme proskleným výtahem a z ochozů v patrech nás pozorují všichni ti slavní, významní a mocní lidé ze surrealistické eliptické kavárny na střeše. 
     O co všechno ve svých životech usilovali, co všechno dokázali, co napáchali, v jejich době se kolem nich točil svět, lidé k nim vzhlíželi s nadějemi, obavami, hrůzou i vztekem, umělci mezi nimi přinášeli lidem radost a snad i poučení. A teď už nejsou. Co po nich zůstalo? 
     Vzpomenu si na Krylovy verše: „Je prodej a je koupě, kdo vlastní, prodává, kdo nemá, mlčky platí, nakonec oba ztratí, a ten, kdo vyhrává, je čas.“ Karel Kryl byl člověkem, který mi svou otevřeností a nesmlouvavostí připomínal Orianu Fallaci. Ohlížím se po ní, ale už tam nestojí. Zato v chodbě si všimnu jednoho zapomenutého zrcadla, v němž se odráží minulost.
     Můj rodný dům byl postaven v roce 1906, jak zvěstuje nápis nad naším dávným balkónem pod věžičkami a já teď v zrcadle vidím v rychlém sledu, co všechno se v tom roce stalo. Potopila se první výletní loď na světě Prinzessin Victoria Luise. Zemětřesení v San Franciscu zničilo město a tři tisíce lidí jej zaplatilo životem. Země se zatřásla i ve Valparaísu v Chile, kde zahynulo na dvacet tisíc lidí. Neapol zničila erupce sopky Vesuv.
     Na Štědrý den se uskutečnilo vůbec první rozhlasové vysílání v dějinách lidstva. Kanaďan Reginald Aubrey Fessenden vysílal první rozhlasový koncert na světě.
     Pak přede mnou defilují tváře těch, kteří se v roce 1906 narodili. Mezi nimi český hudební skladatel Jaroslav Ježek, který říká: „Hrušky nedozrávají na Kamčatce. Moje hudba byla zasazena doma. Je to něco, co nemůžete vzít s sebou. Nemůžeme vézt hudbu vaší vlasti v kufru.“ Také irský spisovatel a dramatik, představitel absurdního dramatu Samuel Beckett. Slyším jej: „Čím více potkáváme lidí, tím jsme šťastnější. I ta nejbezvýznamnější bytost nás může poučit, obohatit, naplnit štěstím. Cesta je dlouhá, když se člověk trmácí sám a sám.“ Objeví se ale rovněž německý nacistický zločinec, jeden z hlavních organizátorů holocaustu Adolf Eichmann. Ten praví: „Lítost je tak akorát pro malé děti. Sto mrtvých je katastrofa, milion je statistika.“
     Mezi lidmi, kteří toho roku zemřeli, mě zaujme tvář Josephena Gliddena. Vynalezl ostnatý drát a stal se na sklonku života jedním z nejbohatších mužů Ameriky své doby. Na jeho počest se v USA jedno město jmenuje Glidden. Ostnatý drát je možná jeden z nejdůležitějších a nejhnusnějších vynálezů, napadá mě. S jeho pomocí si člověk umí přivlastnit i to, co ve skutečnosti nikdy vlastnit nemůže – zemi a jiné lidské bytosti. 
     Zrcadlo znenadání praskne a já se vrátím na ulici do všedního dne i světa. Kdoví co se mi to pod vlivem návštěvy rodného domu zdálo. Iluzí je ale nejspíš i scéna, kterou právě vidím. Za volant auta u chodníku nastupuje muž, jenž mi otevřel dveře rodného domu. Na sedadle spolujezdce sedí dalajláma a na zadních sedadlech Lech Wałęsa a stařičký Henry Kissinger. Ptát se, kam jedou, by bylo asi stejně pošetilé, jako se snažit uhádnout, kam mířím já.

neděle 5. března 2023

Mluv znovu k lidu, chybíš nám...

     Od smrti legendárního písničkáře Karla Kryla uplynulo 3. března 2023 již 29 let. Mnoha lidem stále chybí, obdivují jej jako básníka, který za ně, totiž za nás bojoval proti zlu, jako vizionáře, jenž přesně odhadl vývoj v zemi.
     Docela často dnes čtu nebo slýchám otázku – co by na dnešní situaci a současné směřování země říkal Karel Kryl, kdyby ještě žil. Většinou si tazatel vzápětí odpovídá sám, že by byl zhnusený, že by ostře a tvrdě kritizoval stav společnosti, a hlavně politiky, kteří zemi vedou… Nemá smysl s těmito představami polemizovat, ani s nimi souhlasit, neboť jejich konstrukce stojí na slůvku „kdyby“, a říká se – kdyby chyby.
     Asi není sporu o tom, že by se Kryl vyjadřoval k lecčemus kriticky, protože to dělal celý svůj produktivní život a je jasné, že je vždy co kritizovat, že je vždy proti čemu protestovat. A je rovněž zřejmé, že tyto disciplíny ovládal Kryl kromobyčejně dobře. Protestoval by aktuálně třeba proti snížení valorizace důchodů? Kryl přece svého času napsal: „Kdysi jeden velice moudrej pán řekl, že úroveň státu se pozná podle toho, jak se tam mají lidé, kteří nemohou vydělávat – nejstarší a nejmladší.“
     Na Krylově první desce „Bratříčku, zavírej vrátka“ vydané v roce 1969 se objevila i píseň „Důchodce“. Snad si vzpomínáte: „Kalhoty roztřepené na vnitřní straně, / zápěstí roztřesené a seschlé dlaně, / kterými žmoulá kůrku chleba sebranou z pultu v závodce, / tak tedy říkejme mu třeba důchodce. / Rukávy u zimníku odřením lesklé, / čekává u rychlíků na zbytky ve skle, / stydlivě sbírá nedopalky ztracené v místech pro chodce, / a pak je střádá do obálky, důchodce...“ Píseň pak končí srdceryvným, burcujícím dvojverším: „Když vidím tyhle lidský vraky, třesu se strachem před přízraky, / že jednou ze mě bude taky důchodce...“
     Z Kryla se však důchodce nikdy nestal, neboť zemřel krátce před svými padesátými narozeninami. Na konci šedesátých let 20. století viděl ovšem situaci tehdejších důchodců značně tragicky. Ale jak by hodnotil poměry dnešních důchodců, kdyby žil a byl sám už dávno v důchodovém věku? Napsal by opět nějakou píseň „Důchodce“, podobnou té zpřed půl století? Nemálo dnešních důchodců, co tak slýchám a čtu, na současnou situaci často žehrá až nadává, a nostalgicky vzpomíná na doby, kdy bylo pivo za 1,70 korun, rohlík za 30 haléřů, potraviny se prý honosily skvělou kvalitu, bydlelo se údajně levně a lidé měli sociální jistoty… Přiřadil by se k těmto důchodcům Karel Kryl?
     V létě roku 1993 mi Karel Kryl poskytl rozhovor, v němž řekl: „Já si dělám to, co si myslím a proč bych se koneckonců křivil, že se to někomu líbí, nebo ne.“ Na otázku, zda je spíš optimista nebo pesimista, pak odpověděl: „Kašlu vám na oboje brýle. Na růžové i černé. Já jsem zdravý skeptik. Počítám s nulou a co je nad ní, je už dobré.“
     V rozhovoru také pronesl: „Rád bych se dožil, že jednou lidé dostanou rozum a chlapi zjistí, že mají pracky nejen na práci, ale i na to, aby se prali za to, co chtějí, a že mají mozek, aby si vymysleli, jak se prát, a nejen kňučet u piva. Rád bych se dožil, aby třeba ženský chlapům nedaly, pokud se nepokusí o to, co chtějí. Aby měly takové děti, které se zeptají – Táto, co jsi dělal a co děláš? Abych viděl konečně lidi, kterým je 40 či 50 let a neříkají – No jo, my už to nezvládnem, to až naše děti. Dokud lidé budou tvrdit tuhle blbost, tak v této zemi nebude lépe.“ 
     Nevím, zda se z těchto Krylových slov dá odvodit, co by soudil o zkrácení valorizace důchodů a o jiných problémech současnosti. Podle mého názoru z nich ale vyplývá, že uznával lidi, kteří se chtějí a umějí postarat sami o sebe, o své rodiny, jež dokážou bojovat za spravedlnost a svobodu proti těm, kteří by jim tyto hodnoty chtěli vzít, lidi, kteří budou brát k odpovědnosti a kontrolovat vlády… Abych byl správně pochopen – brát k odpovědnosti a kontrolovat vlády, nikoli pouze křičet, aby se o ně vlády postaraly a zajistily jim blahobyt, nebo aspoň spokojený život bez jejich vlastního přičinění.
     Četl jsem nedávno, jak jeden člověk obrazně vyzval Karla Kryla – mluv znovu k lidu. Je to snad vroucí a čisté, avšak pasivní přání, a nevím, zda by z něj byl legendární Karel Kryl nadšený. To už ale neposoudíme, protože z mrtvých nevstane. Nicméně k nám stále promlouvá svou tvorbou, kterou zde zanechal. Nabízí se ovšem otázka, jak kdo chápe, co ve svých písních a obecně slovech Bratříček Karel, tento půlkacíř skutečně sděluje. Je zvláštní, kdo všechno se k němu dnes hlásí – také bolševici, populisti, podvodníci, někdejší tyrani... V písni „Demokracie“ z roku 1993 to Karel Kryl vystihl opět naprosto přesně: „...ti, co nás léta týrali, nás vyhazují z práce a z těch, kdo pravdu zpívali, teď nadělali zrádce“. Ano, i takoví lidé se k němu hlásí. Žijeme v pozoruhodné době.






středa 1. března 2023

vrůstá do kamene

je jeden park ve stráni 
a tam se to kdysi stalo 
zůstaly po tom jen 
útržky vzpomínek 
které čas ztemnil
rozmazal a pokryl patinou

celkem se toho o ní hodně navykládá
třeba
že nosí k minisukni polobotky
a do nich froté ponožky
skrývá tvář jakoby
smutná v klidu lavičky
o sloupek opřená



jak když v mlze se ztrácí
tohle já nemůžu řekne
když to rozvážím
nemám co vysvětlovat
sedne si na trávu




jestli dobře chápu
jádrem jejího výkladu je tvrzení
že nemůže
ale co
a už zase na lavičce
mile a šibalsky na mě vykoukne
jedno její oko


nakonec mě nadobro přestane 
dlouhá chvíle tížit
jedna věc mi přece jen 
nějak vadí
jak tu stojí a vrůstá
do kamene
















 

pondělí 13. února 2023

Anděl, který sestoupil na zem

     „…v městě Betlémě Bůh zrozen dnes, z lásky se člověkem stal…,“ zpívá v jedné české textové verzi známé vánoční písně „Tichá noc, svatá noc“ mladá operní pěvkyně Patricia Janečková. Nejde však o slova, ale jak je zpěvačka zpívá.
     Patricia Janečková má skutečně nádherný hlas, jenž povznáší a v posluchačích budí dojem, že je ta žena andělem, co sestoupil na zem, aby světu přinášel ryzí krásu, čistotu a lásku. Tak Patricii vnímají mnozí napříč národnostmi a zeměmi, kde žijí. A působí tak i na mě.
     Její zpěv, osobnost i osud svádí, aby byly přirovnány k příběhu Ježíše, tedy Boha, který se narodil jako bezbranné lidské dítě, žil bez božské moci jako jiní lidé a odlišil se od nich až svým poselstvím čisté lásky, za které byl právě umučený. Tím víc, že Patricia andělsky zpívá v Tiché noci, že se Bůh stal z lásky člověkem. Nechci Patricii však připodobňovat k Ježíšovi. Ona je člověkem jako každý, ale mimořádná darem, jehož se jí dostalo, talentem a tím nehmotným, co sděluje svým andělským zpěvem.
     Paťka, jak hlásaly transparenty jejích příznivců, se stala andělským zjevením už roku 2010, kdy se jako dvanáctiletá zúčastnila soutěže Talentmania a zazpívala tam neskutečným způsobem beze slov slavnou píseň Ennia Morriconeho „Once Upon A Time In The West“ čili „Tenkrát na Západě“. Porotce Pavol Habera měl pravdu, když řekl, že je jedno, zda v soutěži zvítězí, což se nakonec samozřejmě stalo, neboť ona už tehdy byla velkou zpěvačkou.
     Jenže velká zpěvačka není přesné označení. Tou byla například Maria Callas či Montserrat Caballé. Z Patriciina hlasu však v každé árii, v každé písni, kterou zpívá, vychází kouzelná, čirá záře, s níž vstupuje člověku do duše mír a láska, až i takový ateista jako já uvěří, že je pěvkyně světlem oděná andělská bytost.
     Patricia Janečková, v Německu narozená a v Ostravě žijící Slovenka, se od časů „Tenkrát na Západě“ dávno stala mladou ženou, velmi krásnou ženou, kterou si pro její zpěv a zážitky, které jim jeho prostřednictvím poskytuje, zamilovali lidé na celém světě. O to víc je vyděsilo, když se dověděli, že jí byl v únoru 2022 diagnostikován karcinom prsu. Od té doby se za ní mnozí modlí, přejí jí uzdravení a prosí za něj. Lze jen doufat a přát si, aby Patricia zvládla těžkou zkoušku, kterou jí osud přichystal.
     Na konci roku 2022 Patricia uvedla, že hlavní část léčby již má za sebou, znovu vystupuje a rozdává radost svým hlasem. Je to nadějné pro ni samotnou i pro nás všechny, kteří ji rádi posloucháme. V březnu 2022 nazpívala Patricia krásnou píseň „Osvobozená“, kterou složil Zdeněk Král a otextoval Tomáš Novotný. Ta píseň jen potvrzuje, že mladá pěvkyně je tou, jež přináší krásu, čistotu a lásku v ryzí podobě.
     Přemýšlím, čeho víc je potřeba v dnešním světě, do něhož jako by proudem tečou neštěstí, zloba a nenávist, v kterém blízko nás zuří zrůdná válka vyvolaná šíleným a krutým agresorem. Jako balzám pak působí vedle Patriciina zpěvu vlídná slova posluchačů napsaná pod videem písně Osvobozená na YouTube: „Přeji vám, abyste na nemoc navždy rychle zapomněla. A potěšte svět svým krásným hlasem!“ „Velkolepý hlas, nezapomenutelný výkon. Doufám, že to uslyšíme ještě milionkrát. Uzdrav se, opravdu tě potřebujeme.“
     Záměrně jsem vybral odezvy napsané azbukou. Je nejspíš příznačné, že ruských vzkazů Patricii Janečkové se nejen pod touto nahrávkou nachází spousta. Snad je tato mladá pěvkyně opravdu andělem, který sestoupil na zem…







moře a matka

ty spousty vod že i obrovské velryby  mohou vyskočit nad hladinu  a bez maléru dopadnout zpět dívám se z lodi na moře ta nesmírnost ten pros...