jako píseň
kterou nikdo nesložil
zní mi teď v hlavě jejích očí smích
zármutek žil napjatých
k prasknutí
jak obraz
co malovat mě nikdo nenutí
jen sráz přede mnou
ve spáncích tepe krev
když jdu tmou
ta chvíle
kdy je cítit v těle každý nerv
už dávno je smutkem spasitele
víno z temných rév
těch ušlechtilých
probudilo hlučný smích
smích naděje i beznaděje
pak konec zazvonil
hluk zábavy ztich
záblesk života unik z knih
potom zhas
zbyla jen prázdnota
po kůži přeběh mráz
až zorničky se zúží
pod dotekem těch chvil
pod drtivým závanem
lehounkých bosých nožek víl
šťastný jsem zůstal nad ránem
a co se písní týká
bolí jako v srdci dýka
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Roztáhnout perutě
Neschází mu nic, aby mohl nějak žít. Je o něj postaráno, má jistoty a doma to své. Lze za to vyměnit vlastní svobodu? No a proč ne. Jen ne...
-
proč se rodí lidé filosofická otázka se snadnou odpovědí aby obdivovali krásy světa a aby je měl někdo rád na srazu sedmdesátiletých absolve... -
I. Teď ještě ne. Tolik toho má udělat. A co s tím, co udělal? To jako není nic? Všechno zmizí? Všechno, co prožil a cítil? Tolik miloval ... -
slídový jejich koberec ode zdi ke zdi je čtverec leskne se a klouže jako zmrzlá louže a jak se to řekne švédsky zní to možná trochu dětsky ...
Žádné komentáře:
Okomentovat