Manželé malíři a povodeň na Moravě

Rozbouřená voda přerovské Bečvy

      Letos uplyne 25 let, kdy mimořádné povodně, způsobené neobyčejně intenzivními a dlouhotrvajícími srážkami na moravsko-slezském pomezí, ničivě zasáhly hlavně Česko a Polsko, značně také Slovensko a okrajově i Německo a Rakousko. V Česku byla zasažena většina Moravy, celé Slezsko a východní Čechy. Z celkových 114 obětí zahynulo 56 v Polsku a 50 v Česku. Rozhodujícím dnem byl 7. červenec 1997, kdy se ze svých břehů vylily řeky Morava, Opava, Bečva, Opavice, Bělá, Tichá Orlice, Třebovka, Smědá a Úpa. Žil jsem tehdy v Přerově, který byl vylitím Bečvy z břehů zasažen dost silně a nedaleká obec Troubky, kde spadlo velké množství domů a zahynulo devět lidí, se stala tragickým symbolem těchto povodní. Čtvrt století od záplav chci připomenout však nikoli statistickým výčtem, nýbrž osobním příběhem manželů Evy Chmelařové-Siblíkové a Jana Chmelaře, malířů a grafiků žijících tehdy v Přerově v rodinném domě blízko Bečvy, který se stal Janu Chmelařovi málem osudným.

💧💧💧💧💧

     „Děláte ty noviny blbě, už to ani nečtu,“ řekl mi malíř jen tak mezi řečí. „Kdybyste chtěl vědět, jak se mají dělat noviny, zajděte si do archivu a prohlídněte si stará čísla Strojaře.“
     Svérázný umělec Jan Chmelař tím narážel na dobu svého působení v redakci podnikových novin. Vrátil jsem mu špílec na výstavě obrazů malířů Přerovska v žerotínském zámku. Pod jedním z Chmelařových obrazů se skvěla jmenovka Josef Chmelař.
     „Vy se stydíte za svá díla, že je podepisujete pseudonymem Josef?“ zeptal jsem se ho, sotva se ke svému obrazu přiblížil.
     „Co je to za blbost?“ řekl vznětlivě.
     Ukázal jsem na jmenovku. Okamžitě vytáhl propisku a rezolutně jí jméno Josef na krásně vyvedené cedulce přeškrtal a napsal tam své pravé jméno Jan.
     „Muž velice chválil, jak jste napsal o výstavě obrazů malířů Přerovska,“ oznámila mi Chmelařova manželka Eva Siblíková, když mě pár dní po vernisáži natrefila, jak postávám kdesi u pošty.
     „Vždyť mi tvrdil, že naše noviny nečte.“
     „Ale to víte, že čte. A jak pečlivě, hlavně vaše články,“ usmála se.

💧💧💧💧💧
     

     Když pak toho roku přišla povodeň a 7. července se v Přerově začala řeka Bečva vylévat z břehů, zavřeli jsme redakci a vydali se na různá místa zdokumentovat, co se kde děje. Došel jsem k tenisovému areálu blízko řeky u lávky, po níž se dalo přejít na druhý břeh, kde se nacházela jezírka zvaná Laguny a za nimi zbytek lužního lesa, který nesl název Žebračka.
     Třeba tam uvidím ryby zachycené v keřích, pohrával jsem si s myšlenkou, že se do Žebračky později vypravím, neboť jsem si vzpomněl na knížku povídek Petra Chudožilova Kapři v kvetoucích trnkách. Byl jsem děsně naivní. Rozsah povodně, která se záhy naplno projevila, mi k takové výpravě nedal příležitost. Teď jsem ale právě potkal malíře Chmelaře, který bydlel se svou manželkou nedaleko v rodinném domě. Přecházel zatím po pevné zemi a zamračeně pozoroval cvrkot kolem.
     „Tohle je hovno,“ řekl. „Tohle byla povodeň,“ vytáhl z kapsy malý skicák a ukázal mi svůj náčrtek povodně ze stejného místa z 20. května 1940.
     „Jen abyste nedělal účet předčasně,“ namítl jsem.
     Jenom mávl rukou.
     Nechal jsem ho být a šel dál. Cestou jsem sledoval, jak už se vody Bečvy valí přes nábřežní alej a samovolně se spojují se sousední rybářskou nádrží. Události následujících čtyř dní jakékoli myšlenky na malíře Chmelaře překryly. 
     Měli jsme co dělat, abychom sehnali důležité informace a vydali na koleně provizorní noviny, které byly cenné hlavně tím, že přinesly úplný seznam, kde jsou ubytovaní všichni evakuovaní lidé, takže si jejich blízcí mohli oddechnout, jakmile je v seznamu našli. Také nám kolemjdoucí rvali výtisky novin z rukou, když jsme je sami kolportovali.
     Druhý den potom, co voda zmizela z ulic, jsem potkal Evu Siblíkovou a ptal se jí, jak tu hrůzu s manželem přečkali.
     „Ani se neptejte, skoro všechny obrazy, a ještě spoustu dalších věcí mám úplně zničené a k tomu se Honza málem utopil.“
     „Ježišmarjá,“ vyděsil jsem se. „Ale je v pořádku?“
     „Je. Měl velkou kliku,“ řekla a z jejího dalšího vyprávění jsem dal dohromady, co se vlastě stalo.

💧💧💧💧💧

     Sotva jsem Jana Chmelaře onoho 7. července opustil, vrátil se domů pro foťák a snažil se zdokumentovat řádění vodních spoust na tenisových kurtech. Jenže dům Chmelařových měl v zadní části zahradu zapuštěnou přes dva metry hluboko pod terén a do ní ústila okna malířčiny keramické dílny. Ze silnice se do zahrady hrnula už voda Bečvy a začala zaplavoval sklep a keramickou dílnu.
     Eva běžela pro svého muže, přitáhla ho domů a on, jak viděl rychle postupující zkázu, zpanikařil. Vřítil se chodbou, kde bylo po kotníky vody, do keramické dílny a shromažďoval manželčiny výtvory, že je pak odveze na rudlu do bezpečí. V klidu by věděl, že dělá pitomost, ale když stále přitékala voda…
     V chodbě už dokonce zvedla velkou, těžkou skříň, jež doplula ke dveřím do dílny, zabouchla je a zatarasila. Malíř byl v pasti. Za okny i v místnosti stoupala bahnitá břečka a stále víc ubírala Janovi prostor, kde mohl dýchat. Na záchranu nějakých věcí už neměl pomyšlení. Nakonec plaval v úplné tmě s hlavou až u stropu, který dělila od hladiny jen úzká mezera. Už se smiřoval s tím, že se ven asi nedostane, když uslyšel zvenku rány do okna. 
     To se Eva pokoušela z balkónu v prvním patře rozbít dřevěnou latí okno ve své dílně, ale byla to marná snaha. Naštěstí její počínání viděl soused, který odněkud přinesl lešenářskou trubku, a tou prorazil malíři cestu k záchraně. Chmelař musel ale díru ve tmě a v kalné vodě najít. To se mu podařilo tak, že si po chvíli pořezal ruku o rozbité okenní sklo a téměř třiasedmdesátiletému malíři zbývalo už jen vyplavat na svobodu, což tento vitální muž hravě zvládl.

💧💧💧💧💧

     Skončilo drama boje o malířův život, ale pokračoval zápas o záchranu výtvarných děl obou tvůrců. Evina díla byla poškozená více. Voda zničila většinu jejích obrazů, za své vzala i spousta studijního materiálu, keramickou dílnu povodeň zdevastovala úplně, když voda dokázala převrátit i těžkou keramickou pec. Záplava ale nevyplenila jen hotová díla obou umělců. Zpustošila i fotodokumentaci, zařízení, nástroje a odnesla Evě také téměř všechny kresby z Pavlova na Pálavě. Tam jezdili malířští manželé tvořit rádi a často. Měl jsem oba rád, ale ne proto, že mi z Pálavy občas přivezli láhev vína.
     Jednou jsem takhle seděl v redakci, když za mnou přišel obchodní cestující ve víně a dal mi ochutnat příšerně drahá vína z jižní Afriky, Kalifornie, Austrálie, Nového Zélandu, Maďarska a Rakouska. Připadala mi dobrá, ale nevyznal jsem se v nich, protože jsem na víno nikdy moc nebyl. 
     Sotva obchodník odkráčel s nepořízenou, neboť se mnou žádný kšeft neudělal, vstoupil do kanceláře Jan Chmelař a postavil na stůl flašku vína z Pálavy. Přiťukli jsme si na oslavu, že jsme přežili povodeň. A to víno chutnalo báječně. Možná líp než vzácná cizokrajná, která jsem právě ochutnal, jen bylo desetkrát až pětadvacetkrát levnější.
     A teď, jelikož jsem dal sbohem alkoholu, jsem pozvedl číši čisté chladné vody z artézských studní na počest obou malířů, protože věřím, že Honza a Eva spolu stále tvoří i na onom světě, jako to dělali od studentských let, kdy se poznali a že jezdí malovat do nebeské Pálavy.

Přerovské nábřeží Bečvy

Takhle vypadala za povodně lávka 

u tenisového areálu v Přerově

Ještěže bylo léto 

a lidé se mohli za povodně brodit vodou 

bez obav, že nastydnou

Pohled na povodňovou lagunu Bečvy v Přerově

Takhle dopadly Troubky, obec blízko Přerova,
které se staly symbolem moravských povodní roku 1997 

Všechny fotky jsou kopiemi pohlednic ze souboru, který vydaly okresní noviny Nové Přerovsko a výtěžkem z jejich prodeje přispěly na pomoc nejvíce postiženým obcím Troubky a Bochoř.

Ježíš na krumpáči

1996 – Domov důchodců Radkova Lhota

     Smrt čeká na každého, ale v domově důchodců, kde tráví své dny lidé na sklonku života, se připomíná naléhavěji než jinde. Dnes je tady však živo. Slavnostní tváře, úsměvy, gratulanti, personál a novináři. Vprostřed haly, kde obvykle sedávají podél stěn stařenky a staříci, si hoví v křesle drobný muž. Jmenuje se Filip Kazík a je jedním z posledních československých legionářů, a právě slaví sté narozeniny.

     Stojím trochu stranou, ale troufám si tvrdit, že ze všech těch figur od médii to tady znám nejvíc. A naopak mě zná vrchní sestra, která za mnou přijde.

     „Měla bych pro vás ještě něco. Zřídili jsme tady kapli, kde slouží zajímavý farář,“ říká. „Nevím ale, jestli o to budete stát.“

     „Dochází k vám a vy jste tu pro něj vybudovali kapli?“ upřesňuji si.

     „To ne, on tu bydlí jako jeden z obyvatelů, o které se staráme. Je také proutkař a psychotronik, i když to katolická církev neuznává. A za komunistů byl zavřený v táboře pro duchovní.“

     „Tak to mě velice zajímá.“

 

     Cestou za farářem mi vrchní sestra ukáže kapli vytvořenou z pokoje. Velký dřevěný kříž na čelní stěně, oltářík, kytka ve váze a několik kostelních lavic, nic víc.

     „Tady pan farář slouží každé odpoledne mši,“ vysvětluje sestra.

     „Fakt každé odpoledne? Kolik má vůbec let?“

     „Ani tolik ne, sedmdesát čtyři. Tady bydlí i daleko starší lidé. Každopádně ale pan farář moc neodpočívá. Duchovní službu pro stařenky a stařečky koná s velkou chutí. Věnuje se jim denně i osobně.“

     Farář Pavel Zíbal je statný bělovlasý muž. Oči mu šibalsky jiskří a z jeho osobnosti vyzařuje…, jak to nazvat, snad radostná životní síla. Zarazí mě to. Už dlouho jsem se nesetkal u nikoho s takovým zjevným optimismem a tady bych jej nečekal vůbec.

     „Tak vy o mně chcete napsat?“ zeptá se farář bez úvodu.

     „Tedy, vrchní sestra říkala, že tady bydlíte a zároveň vykonáváte duchovní službu. Vždyť jste snad v důchodu, na odpočinku…“

     „Duchovní služba končí až smrtí,“ usměje se farář. „Já přece nemohu ty babičky a dědečky opustit, když se ke mně chodí potěšit, postěžovat si, poplakat, povyprávět.“

     Jeho slova jsou prostá a znějí jaksi samozřejmě, zdá se, že je muž na druhé straně stolu upřímný a nijak se nestylizuje. Najednou nevím, na co bych se ptal.

     „Důležitou náplní mé duchovní práce je připravovat zdejší lidi na smrt,“ pokračuje farář, který zaznamenal moje rozpaky.

     „Připravovat na smrt?“

     „Ale ano, lidé tady hledí okny do věčnosti. Řadu z nich jsem už s nevyhnutelným osudem také usmířil, takže umírali velice klidní.“

     „Promiňte, je pro mě zvláštní slyšet mluvit o smrti jako o běžné věci, tak přirozeně.“

     „Smrt přece přirozená je. Vy jste ještě mladý, pane redaktore, takže o ní moc nepřemýšlíte. Pochopitelně. Ti lidé tady ovšem vědí, že se blíží jejich konec, ale smrti se bojí. Proto to nejlepší, co pro ně mohu udělat, je usmířit je s ní,“ vypráví vlídně.

     „Asi máte pravdu,“ řeknu, abych jen nemlčel.

     „Když s nimi hovořím, dozvídám se jejich příběhy. A povím vám, že životní historie každého obyvatele domova by vydala na román. Jedna třiadevadesátiletá učitelka se chlubí, že vítala prezidenta Masaryka. Mimořádným člověkem je ten legionář, který právě slaví sto let. Jsou tu ale i smutné osudy. Bydlí tu s námi třeba muž bez nohy, kterému vlastní syn zabil manželku.“

     „A vy?“

     „Jsem spokojený. Je o mě postaráno a mohu se ještě uplatnit v duchovní správě.“

     „Myslel jsem spíš na váš životní příběh. Prý máte opravdu co vyprávět,“ konečně se trochu chytám.

     „Myslíte, jak jsem se stal farářem? Kněžské poslání pro mě byla dost samozřejmá volba. Od mládí jsem tíhl k duchovním hodnotám a chtěl sloužit lidem. Rozhodující ale bylo, když jsem zaslechl Ježíšovo volání.“

     „Jak člověk zaslechne Ježíšovo volání? Neumím si to představit?“

     „Až ho zaslechnete také, tak to určitě poznáte.“

     „Proč myslíte, že ho taky zaslechnu?“

     „Nepochybně. Jednou ano.“

 

     Jak plyne řeč, dovídám se, že se farář narodil ve Vnorovech na Slovácku v rolnické rodině jako poslední, šesté dítě. Jeho otec byl prý veselý muž, známý průpovídkami a matku všichni znali jako pracovitou, skromnou a zbožnou ženu. Jeho tři starší bratři se vyučili řemeslu a hospodářství převzal nejstarší Franta, když se mladší z jeho sester provdala. Jemu rodiče umožnili studium na gymnáziu ve Strážnici, kam dojížděl osm let vlakem.

     Mezi spolužáky a přáteli měl tak známé osobnosti, jako byli básník Jan Skácel, hudebník Slávek Volavý, vypravěč Milan Masný a nacisty popravená komunistická odbojářka Maruška Kudeříková. Pavel Zíbal vypráví, že prožil úsměvné mládí ještě v době ryzího Slovácka, zatímco já přemýšlím nad různorodými lidmi, kteří prošli jeho životem.

     Když se pak seznamuji s jeho osudem, napadá mě, že primiční mší ve vnorovském kostele, která se konala krátce poté, co byl roku 1946 v Olomouci vysvěcen na kněze, skončilo klidné období jeho života, i když studoval za protektorátu. Svému duchovnímu poslání se totiž mohl věnovat, jakmile se dostali k moci komunisté, jenom v krátkých etapách mezi šikanou a utrpením, jež mu působil jejich režim.

     Napřed byl kaplanem ve Slušovicích. Avšak po únoru 1948 ho už v prosinci téhož roku komunistická policie stíhala pro pobuřování při kázání. Následně prožil tři měsíce ve vazbě v uherskohradišťské věznici. Potom byl kaplanem v Opavě – Kateřinkách. Zorganizoval odtud zájezd mladých na Velehrad se zastávkou ve Vnorovech. Tam byl tehdy zatčen ve svém rodném domě a vyslýchán opět v Uherském Hradišti.

     „Zavřeli vás prý také do lágru pro duchovní?“ přeruším Zíbalovo povídání.

     „Ano, hned po té samovazbě. Byl jsem skoro tři roky v Želivi u Jihlavy v pracovním táboře, který tam udělali z kláštera, a spolu se mnou dvě stovky dalších kněží, a pak rok a půl v podobném lágru v Hájku u Kladna.“

     „Muselo to být hrozné.“

     „Velitel nás tam vítal slovy – Pán Bůh není a vy tu všichni pochcípáte! Od toho si můžete odvodit, jak to tam vypadalo. Napsal jsem o tom knihu Šéfe, znáte Želiv…?“

     „A co bylo, když jste se z táborů dostal?“

     „Narukoval jsem k pétépákům a u černých baronů jsem byl rok a půl. A pak jsem dvacet let pracoval s krumpáčem jako traťový dělník.“

     „Nic jiného pro vás nebylo?“

     Farář se mlčky usměje a já se kouknu na stěnu, kam zabíhám pohledem každou chvíli po celou dobu rozhovoru. Visí tam krumpáč podbiják s násadou kolmo k zemi, že vypadá jako kříž a na násadě je přišroubovaná bronzová soška Ježíše Krista. S otázkou v očích se obrátím k farářovi.

     „Ten krumpáč mám z trati, ale víte, jak jsem přišel ke Kristově sošce? Našel ji na smetišti a přinesl mi ji synovec Klementa Gottwalda.“

     „Jako fakt?“

     „Opravdu. Bylo to tak.“

     „A ten kámen, co má Ježíš pod nohama?“

     „Je to polodrahokam záhněda. Našel jsem ho ve štěrku mezi kolejemi.“

     „Příběh vašeho kříže je skoro neuvěřitelný.“

     „Mého kříže, nebo toho na stěně?“ zavtipkoval farář.

     „Oba příběhy znějí téměř neskutečně. Prý jste ale také psychotronik a proutkař,“ změním téma.

     „Ano. Na Slovácku jsem našel bezpočet pramenů. A tady v domově hledám na pláncích bytů geopatogenní zóny pomocí kyvadla a virgule. Nevím, jak to dělám. Sám se tomu divím.“

     Znovu se podívám na krumpáčový kříž, nad nímž je připevněný kovový německý nápis – Arbeit macht frei, což znamená něco jako práce osvobozuje, který nacisté se zvrhlým humorem dávali nad brány koncentračních táborů. Jenže dole pod násadou krumpáče je další kovový nápis, tentokrát latinský – per Jesum Christum, což se dá přeložit jako skrze Ježíše Krista.

     Vím, že bude těžké slovy popsat život tohoto muže. Jemu samotnému se podařilo však veškerou krutost a absurditu osudu, ale i svůj humor a optimismus vyjádřit v této jedinečné kompozici na zdi.

    

Co se stalo s knězem a jeho bizarním křížem

     Příběh by tím mohl skončit. Uveřejnil jsem o nevšedním faráři Pavlu Zíbalovi a jeho originálním kříži s umučeným Kristem text v našich novinách a vypálil tím kolegům z ostatních médií rybník, protože jsem byl jediný, kdo se k němu doslova za jejich zády a ve stínu oslav sta let Filipa Kazíka dostal a napsal o něm článek. Brzy sice o Zíbalovi referoval kdekdo, ale já byl první.

     Pár dní jsem se tím kochal, i když jsem věděl, že je to pýcha, která patří k sedmi hlavním hříchům. Moje novinářská hvězda ještě několik let stoupala, ale potom nastal strmý životní pád skoro až na samé dno. Nevím, jestli to byl trest zrovna za tuto pýchu, ale moje marnivost se na mém sešupu podílela každopádně.

     Jaký kontrast s Filipem Kazíkem, který v Radkově Lhotě strávil ještě tři roky, než tam skonal ve věku 103 let. Byl pilotem a účastnil se bojů v obou světových válkách. Co jsem dokázal já? Byl prý i v tak vysokém věku neuvěřitelně vitální a čilý, a když zemřel, armáda mu vystrojila velkolepý pohřeb s vojenskými poctami. Kolika se dožiju já a vzpomene si na mě někdo, až tu nebudu? ptal jsem se, utápěl se v sebelítosti a možná čekal na Ježíšovo volání. Prý ho poznám.

     A co když ke mně skutečně promluvil. Ježíši muselo být jasné, že bych neslyšel, kdyby mě volal například do kostela nebo k modlitbě. Ale třeba zavolal prostřednictvím mojí ženy. Navzdory tomu, že jsem ji tolikrát zklamal, mi uvěřila, že dovedu ještě vstát, když jsem se válel v morálním hnoji, a její důvěra do mě napumpovala sílu, že jsem to opravdu dokázal a vím od té doby, že je život krásný. A pokud chci, aby si mě někdo po smrti pamatoval, musím žít tak, aby k tomu lidem dal důvod.

     O Pavlu Zíbalovi jsem potom neměl informace a vlastně je ani nehledal, ačkoli jsem si občas vzpomněl na jeho sílu a optimismus, s kterými čelil zlu, a na pokoru, s jakou přijímal svůj osud. Snad k tomu pomohlo, že vyrůstal i v hudebním prostředí a lidová píseň jej provázela celý život. Často mu vedle modlitby zůstala jenom ta.

    Zatímco léta plynula, párkrát mě napadlo, co se stalo s ním i s jeho křížem. A potom se mi ozval muž, který se nějak dostal k mému textu o panu faráři. Věděl, kam se kříž poděl a jak to s Pavlem Zíbalem dopadlo.

     Líčil mi, že dlouhou řadu let jezdil s rodinou navštěvovat svého těžce nemocného bratra do Domova seniorů v Radkové Lhotě. Při jedné návštěvě se s úžasem a velikou radostí dozvěděl, že místní starý kněz chystá bratra k prvnímu svatému přijímání. Šel ho ihned pozdravit a poděkovat mu, a tak poznal Otce Pavla Zíbala. Od té chvíle se setkávali vždy, když přijel za bratrem, a brzy se z nich stali přátelé.

     „Kdo Otce Pavla znal,“ pokračoval onen muž, „potvrdí, že byl skvělý vypravěč. Hovořil bez stopy zloby či zášti o svém těžkém životě za totality i o historii zvláštního kříže, který visel na zdi v jeho pokojíku a já ho velmi obdivoval.“

     Podle něj a zcela v souladu s mým názorem vypovídal kříž v podobě krumpáče a s bronzovou soškou Ježíše o osudech Pavla Zíbala víc než cokoliv jiného. Práce a modlitba, modlitba a práce. Otec Pavel mu pak jednou řekl, když se řeč opět stočila ke kříži, že si jej má vzít k sobě, až on zemře.

     Vtom se muži vybavila vzpomínka: „Páter Pavel pocházel z kraje slivovice, a tak měl i v Radkové Lhotě nějakou lahvičku v zásobě. Aby se nám lépe povídalo, při příchodu mi jen pokynul a ukázal kde je láhev a kalíšky, tehdy už hůř chodil. Já jsem nás obsloužil a než jsme si přiťukli, šibalsky se podíval na mou tehdy asi patnáctiletou dceru a s úsměvem řekl: Děvenko, nedívaj sa. Velebníček pijů. Mám tu větu pořád v uších a nikdy se neubráním úsměvu a dojetí.“

     Uplynulo několik let, navázal muž na přerušené vyprávění, a zdravotní stav Otce Pavla se horšil, naposledy ho viděl v přerovské nemocnici a nedlouho poté mu přišla smutná zpráva o jeho smrti.  

     „Pohřeb měl 14. května 2008 ve Vnorovech, v den mých narozenin, a po něm jsem oslovil synovce Otce Pavla, seznámil ho s vůlí zemřelého a pouze na základě mého ústního svědectví jsem kříž dostal do opatrování. Tak se ocitl u nás doma v kuchyni na zdi, kde se všichni scházíme, tak, abychom ho měli neustále na očích a nezapomněli na svatého kněze.“

     Muž, který mě seznámil s dalšími osudy Pavla Zíbala a jeho kříže, by považoval ovšem za sobecké, nechat si takový poklad jen pro sebe, proto s radostí splnil přání, jak říkal, aby kříž byl vystaven na očích všech lidí dobré vůle. Propůjčil zvláštní kříž jezuitům na expozici Martyrion – svědkové víry 20. století v podzemí baziliky slavného Velehradu.

     A co já? Už od rozhovoru s Pavlem Zíbalem mám v živé paměti bronzovou sošku na krumpáči uprostřed německo-latinského nápisu Práce osvobozuje skrze Ježíše Krista, a proto věřím, že ten farář, ten veselý strejda ze Slovácka opravdu zaslechl jeho volání.

Něco se stalo

     Probudil jsem se v šest hodin ráno s neodbytným pocitem, že se něco stalo. Bylo 21. srpna 1968 a všichni v chatě spali. Tahle ranní hodina se tenkrát v tamních končinách sice vždy vyznačovala tichem, ale jindy se do něj promítaly ranní zvuky lesa, tu a tam se ozval nějaký pták, občas sem doletěl i hlas kohouta z vesnice na druhém břehu Berounky. Dnes ale bylo ticho naprosté, až se rozléhalo. Snad jsem ale jen obvyklé zvuky nevnímal, neboť mě sevřel skutečný strach, že se stalo něco hrozného. Nic tomu sice nenasvědčovalo, nijak jsem si to neuměl vysvětlit, věděl jsem však, že se zkrátka něco stalo.
     

     Asi mi to málokdo bude věřit, ale opravdu to tak bylo. Mimosmyslové vnímání? Podobný pocit, jako onoho 21. srpna 1968, jsem měl zhruba před třemi roky, když jsem ležel ráno v posteli, a pak přišla matka a oznámila mi, že moje milovaná babička v noci umřela.
     

     Teď jsem také ležel, nechtělo se mi ještě vstávat, a zíral jsem střídavě na tapetu s imitací dřeva na hobrovém stropě a na otcovy samorosty na poličce a dumal, co se mohlo stát, že mě to tolik rozrušilo? Věděl jsem ale, že se něco zlého přihodilo.
      Ani mě proto neudivilo, když se po sedmé ozvalo bouchání dole na dveře verandy a soused z chaty odnaproti křičel: „Lidi! Vy si tady spíte a my jsme obsazený!“
     Děda a babička napřed nechápali, jak a kým jsme obsazení a děti už naprosto ne, ale v chatě nastal rázem poprask. Jen mně hned došlo, že do Československa vtrhli Rusové a východní Němci. Totiž otec, co byl v červenci bůhvíproč v NDR, vyprávěl potom doma cosi dost hrozivého. Jeli autem po silnici nějakým lesem plným tanků a vojáků a člověk, co otce provázel, tvrdil, že jsou tam nachystaní na nás. Kvůli tomu jsem si myslel, že nás obsazují východní Němci, no a bez Sovětského svazu by sami tehdy nic takového nepodnikli.
     

     Ačkoli mi bylo teprve čtrnáct, o politiku jsem se dost zajímal. Rozhodně tedy víc, než můj mladší brácha a ještě mladší sestřenice a dva bratranci, s kterými jsem pod dozorem babičky a dědy z matčiny strany trávil druhou půlku prázdninového srpna na naší chatě u Berounky. Vlastně jsem věděl o dění v naší zemi od začátku tohoto roku celkem dost. Zásluhu na tom měli zejména moji výrazně antikomunističtí rodiče. Hlavně na otcovy glosy ke zprávám v rádiu, televizi nebo novinách si živě pamatuji. Když si otec například přečetl „Dva tisíce slov“, mínil, že komunisti brzy půjdou do hajzlu, ač se ve výzvě říkalo, že nelze dělat demokratickou obrodu bez komunistů.
     

     „Rusové jsou tady!“ vysvětloval soused vyděšeně našim prarodičům. Zapnuli jsme tranzistorák a slyšeli zlověstné zprávy, co je hlasatelé vzrušeně a pohnutě volali do éteru. Tenkrát jsem z toho všeho vnímal, že se u Československého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze střílí, to bylo slyšet i z rádia, a že nevědí, jak ještě dlouho budou vysílat. Doplnil jsem si také okupanty o Poláky, Maďary a Bulhary. Pak jakýsi komunistický funkcionář přirovnal aktuální dění k 15. březnu 1939.
     

     Dnes vím, že to byl Alois Poledňák z předsednictva Národního shromáždění. Jeho jméno v narážce na polednový vývoj, který právě ukončila srpnová okupace, se na začátku normalizace stalo jádrem vtipu, že bude vystřídán Předledňákem. 
     

     Z rádia jsme potom ještě uslyšeli hrát hymnu a v té chvíli nám v tranďáku došly baterie. Děda začal nadávat. Nejspíš se cítil ztracen kvůli nečekanému odtržení od informací; jak si teď myslím. Na druhé straně jsem měl bez zpráv z rádia příležitost všimnout si babičky, která mi připadala vyděšená a zdrcená. Myslela si, že začíná třetí válka v jejím životě; jak mi později prozradila.
     

     Vlastně se z toho otřesu už nikdy pořádně nevzpamatovala a umřela pak začátkem listopadu v den svých dvaašedesátých narozenin.
     

     Bez rádia děda ale nemohl vydržet, a tak se vydal do dva kilometry vzdáleného Nižboru pro baterie. Jako nejstarší vnuk jsem šel s ním. Urazili jsme asi půlku cesty po kraji silnice a najednou uslyšeli rachot a hukot, který stále sílil. Za chvíli už bylo jasné, že zdrojem toho hučení jsou silné motory a na začátku vesnice jsme je uviděli. Po silnici svažující se dost prudce k železničnímu přejezdu sjížděl jeden ruský tank za druhým. Sem tam se mezi nimi objevil transportér nebo náklaďák, některé táhly děla. Všechny tanky a vozy na sobě měly bílé pruhy. Asi je natírali v kvaltu, neboť barva byla často rozteklá. V otevřených poklopech tankových věží stáli vojáci. Další jsme viděli v transportérech a na náklaďácích. Na sobě měli jakési šedozelené hnusné, špinavé uniformy. Kolona celkově působila hrůzostrašně, ale vojáci unaveně až uboze, s kamennými tvářemi bez výrazu.
     Tehdy bych nenašel slova, abych situaci popsal a jestli to dnes dokážu, zapříčinil fakt, že se mi ty obrazy natrvalo usadily ve vzpomínkách. Ruské tanky mě i dědu vystrašily. Hned jsme ustoupili ze silnice ke zdi prvního domu v obci a dobře jsme udělali, jelikož kolona za kolejemi odbočila vlevo, dál do Nižboru nejela, nýbrž zamířila někam po silnici, odkud jsme přišli. Tankové pásy za sebou nechávaly stopy vykousané do asfaltu a mě napadlo, že jsou to obrovští zlověstní slimáci, za nimiž se táhne odporný sliz. Koukali jsme na vojáky, zatímco oni se na nás buď vůbec nedívali, nebo si nás prohlíželi lhostejnými pohledy. Zakrátko bylo po všem a poslední tank nám zmizel z dohledu.
     Po mostě přes Berounku jsme se dostali na prostranství před hospodou s kinem a před obchodem, kam jsme šli pro baterie, a tam se nám naskytla scéna, co dnes může vyvolat úsměv. Mezi lidmi, co všude postávali, se proplétali další vesničané s dvoukoláky a různými vozíky naloženými pytli brambor, balíčky mouky a jinými potravinami. Od začátku okupace uplynulo v té době tak deset hodin a ti lidé si už dělali válečné zásoby. Děda mi řekl, abych počkal venku a odešel do hospody. Za chvíli se objevil s krabičkou cigaret a zápalkami v ruce, nemotorně škatulku otevřel a zapálil si. Tehdy jsem ho spatřil poprvé v životě s cigaretou.
     

    Ještě pak na chatě vykouřil asi čtyři další a potom už nikdy až do smrti na cigarety nesáhl. Ty jeho cigarety tam zůstaly ještě několik dalších let. 
     

     Pořídili jsme i zásobu baterií a vrátili se s nimi šťastně zpátky do chaty a děda mohl poslouchat. My, děti, jsme ale na rádio už kašlali.
     Ačkoli nám babička přísně nakazovala, abychom se nikam nevzdalovali a hráli si kolem chaty, já s bráchou, starším bratrancem a dvěma kamarády z chat v našem údolí jsme se vypravili lesem ke starému rozvalenému bunkru předválečného opevnění, který v té době sloužil chatařům jako smetiště. Odpadky zaneřáděné zbytky pevnůstky se nacházely na kraji lesa na vysokém skalním výběžku nad tratí, silnicí a řekou. Když jsme je obešli, mohli jsme se usadit na vyčnívajících kamenech a pozorovat okolí.
     Krajina v této části údolí Berounky vyhlížela jako vždy, mírná, utěšená, vlídná. Vlevo od nás na protějším břehu řeky malebná vesnička Stradonice. Ležela na rovině u paty příkré stráně, odkud se táhla vzhůru, vklíněná do úžlabiny ve svahu. Nad ní se rozkládala pole, co přecházela ze stráně do mírně zvlněné roviny. Nad ní se leskla ve slunci čára silnice, kde se najednou objevila kolona ruských tanků. Mířila ke Zdejcině, obci, v jejíž blízkosti se nacházela základna našeho raketového vojska. Další kolona se brzy zjevila na silnici pod námi. Teprve teď nám došlo, že Rusáci hledají právě tyto raketové základny. Druhá ležela totiž na našem břehu řeky kdesi za kopcem u vesnice Chýňava. Odtud se tam dalo dostat pěšky dlouhým romantickým údolím, souběžným s tím, kde jsme měli chatu.
     Vtom jsme se lekli, že si nás osádka jednoho tanku všimla. Vojáci podezřele rozhazovali rukama směrem k nám a tvářili se hrozivě. Nejspíš to ale byla blbost. Rusáky jsme podle všeho nezajímali a my jsme z té výšky ani nemohli vidět, jak se titěrné postavy dole tváří. Jenže strach má velké oči, takže jsme se radši ze své pozorovatelny rychle zdekovali pod ochranu lesa.
     Nicméně nám zvědavost nedala a vydali jsme se do lesního údolí potoka Výbrnice, co se podobalo kaňonu a jímž vedla cesta k vojenské základně v Chýňavě. Sestupovali jsme tiše klikatou cestičkou prudkým svahem a když už jsme byli skoro na dně údolí, vynořil se přímo před našima očima jeden ruský tank. Jestli zapadl do potoka, nebo se porouchal, to nevím. Stál nakřivo na kraji cesty a my jsme zmizeli za keř. Seděli jsme na bobcích a ani jsme nedutali. Dva vojáci něco u tanku kutili, další tři stáli rozmístění kolem s připravenými samopaly, jeden měl v hubě čvaňháka a očima pátrali v lesním porostu ve snaze mít okolí pod kontrolou, aby je někdo nemohl překvapit ze zálohy.
     Teď jsme měli skutečně strach. Výrazy jejich tváří jsme nyní viděli doopravdy a nevěstily nic dobrého. Vážně vypadali, že jsou odhodlaní střílet, kdyby se někde něco šustlo. Snažili jsme se nepohnout, protože ve směru případného zašustění bychom byli určitě my. Právě mě napadlo, že naše obavy tam nahoře na skále nemusely být zas tak liché. Rusové tank nakonec opravili či vyprostili, naskákali do něj a brzy odjeli z údolí, kde zavládl opět mír. Když jsem si později všechno znovu přehrával v mysli, tehdejšímu ostražitému chování ruských vojáků se nebylo vlastně co divit. Kdoví, co jim jejich velitelé napovídali, nevěděli, kde jsou a co mohou od místních lidí čekat.
     Můj otec přijel na chatu naší motorkou Ogar se sajdkárou dva dny nato a postupně nás všechny odvozil do Prahy. Musím uznat, že šlo o dost odvážný kousek. Nevím, jak to bylo při dalších jízdách, ale když vezl mě a bráchu, proplétali jsme se mezi kolonami ruských tanků, jak jsme postupně jeden po druhém předjížděli. Bylo to skoro přízračné, když naše bezbranná motorka jela sevřená mezi dvěma pancéřovanými obludami s dlouhými kanóny, z kterých nás sledovaly nevlídné zkamenělé obličeje sovětských vojáků. Jenom tu a tam na nich byla znát únava a z očí problesklo i cosi trochu člověčího, co signalizovalo, že jsou to také lidské bytosti.

Dovětek
    Dnes leckdo vykládá, že to vlastně ani žádná agrese nebyla, že to nebyla ani okupace, protože Alexandr Dubček a další představitelé zpětně podepsali souhlas se vstupem vojsk a že to bylo všechno dopředu upečeno v komunistických stranách a Západ že to plně akceptoval. Celé období roku 1968 až do 21. srpna pak označují jen jako nějaký svár mezi stalinskými a reformními komunisty. To je ale pustá lež. Tehdy šlo o víc.
     Byl jsem tenkrát sice nedospělý kluk, ale z popsaných letmých zážitků mi je jasné, že hlavně sovětští vojáci byli 21. srpna 1968 připraveni válčit a také by bez rozpaků bojovali a stříleli do lidí, kdyby se jim někdo postavil na ozbrojený odpor. Ostatně srpnová invaze pěti armád Varšavské smlouvy a jejich počínání v tehdejším Československu si skutečně vyžádaly řadu obětí na životech, a ještě víc vážně zraněných. Nejvíc jich bylo po střetu sovětských vojáků s neozbrojeným davem v okolí budovy Československého rozhlasu v Praze.

Bosenské polarity

Válka v Bosně a Hercegovině 

     Podle sčítání lidu z roku 1991 tvořilo obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny 44 procent Bosňáků (z 90 % muslimové), 31 procent Srbů (z 99 % pravoslavní), 17 procent Chorvatů (z 88 % katolíci) a 6 procent lidí se deklarovalo coby Jugoslávci.

     Bosňáci a Chorvati vyhlásili 3. března 1992 nezávislost Bosny a Hercegoviny na základě referenda z 1. března 1992. Srbové referendum bojkotovali a 7. dubna 1992 vyhlásili vlastní republiku. Politický konflikt přerostl v ozbrojené srážky, jímž padlo za oběť (i v etnických čistkách) na sto tisíc obyvatel a velmi posílily vzájemnou nevraživost mezi národnostmi země. Ve válce bojoval prakticky každý proti každému. OSN vyslala do země jednotky, jež rozdělily bojující strany. Po 42 měsících bojů byla pod tlakem USA uzavřena mírová dohoda 21. listopadu 1995 v Daytonu a 14. prosince 1995 ji v Paříži slavnostně ratifikovaly všechny bojující strany.

     Po válce se statistické údaje velmi změnily, jelikož za občanské války zahynulo podle odhadů sto tisíc obyvatel země (70 procent Bosňáků, 25 procent Srbů a pět procent Chorvatů), skoro polovina obyvatelstva byla přesídlena, a to v rámci země i do zahraničí. Podle údajů americké CIA žilo v roce 2000 v Bosně a Hercegovině 52 procent Bosňáků, 34,1 procenta Srbů, 12,3 procenta Chorvatů a 0,6 procenta ostatních.

___________________________________

     Shrbená stará žena v černém kabátě zpívá monotónní píseň. Plouží se bosá v děravých punčochách po zledovatělé hlíně tržiště táhnoucího se podél silnice do města Otoka. Přes ruku jí visí za jedno ucho ošuntělá taška na almužny. Je na tom vážně tak bídně, nebo chce vzbuzovat soucit, aby dárci byli štědřejší? Netuším. Vím jen, že je to drasticky působivý detail dokreslující všechno, co jsme v Bosně viděli.
     Naše návštěva končí. Tržiště je zastávkou na závěrečné cestě vojenským Land Roverem, který nás uplynulé tři dny všude vozil. Vyskáčeme z auťáku. Máme na sobě vojenské oděvy a na nich visačky SFOR kvůli naší ochraně. Jako cizinci v civilu bychom mohli vzbudit vražedné choutky nějakého snajpra či teroristy, kterých je tady pořád dost. K českým vojákům mají však Bosňáci i Srbové důvěru, určitě větší než k Britům nebo Američanům. Stále nás berou jako za dob Jugoslávie za pobratimy čili bratrance.
     Naši důvěru ale příliš nebudí klobásy, uzené maso, ryby ani jiné zboží nabízené zdejšími trhovci. Radši nastupujeme do Roveru a pokračujeme k mešitě s minaretem na kraji Otoky. Mešit je v Bosně spousta, ale všechny, které jsme dosud viděli, měly zbořené minarety. Tenhle stojí, je však uprostřed prostřelený. Doprovázející major vysvětluje, že na něj vypálila dělový projektil nudící se osádka zakopaného tanku.
     Posledním cílem naší cesty je Bosanska Krupa, kde se nachází česká základna na muslimské straně od zóny separace, co odděluje Muslimsko-chorvatskou federací a Republiku srbskou. Na srbské straně leží naše základna v Donji Ljubiji u Prijedoru. Hlavou mi táhnou vzpomínky na všechno, co jsme tady prožili.

     Přijeli jsme krátce potom, když američtí vojáci SFOR zatkli bosensko-srbského generála Radislava Krstiče. V červenci 1995 velel operaci dobytí muslimské enklávy Srebrenica ve východní Bosně a přičítá se mu odpovědnost za následné masakry tisíců muslimů. Jeho zatčení prý vyvolalo napětí v oblasti, kde působí český prapor. K bezprostředním incidentům však podle našich vojáků nedošlo.
     Projeli jsme se kolem řeky Sany a sádkových rybníků, které oddělují Srby od Bosňáků. Ti z devadesáti procent vyznávají islám, proto se nazývají spíš muslimové. Srbsko-muslimská polarita je tady patrná snad ze všeho. Major nám pověděl, že v rámci výcviku opravila ženijní rota několik kilometrů rozbité silnice na srbské straně a stejný počet kilometrů museli vyspravit i na straně muslimské. Ze štosu žádostí o pomoc vybrali nejdůležitější úseky, kudy se svážejí děti do škol.
      Nechali jsme si vyprávět, co se zde událo za téměř pět měsíců působení této mise českých vojáků. Dohlíželi na hladký průběh voleb, které provázely určité provokace. Zajišťovali klid při návštěvách uprchlíků v jejich původních domovech. Jezdí tam čistit zbořeniště svých domů a hroby blízkých. Ani to se prý neobešlo bez incidentů.
     Na podzim se exhumovaly hromadné hroby. Mají jich tady být stovky a dokazují, že se tu za války děla zvěrstva z obou stran. Nedlouho před naším příjezdem byl objeven hromadný hrob v multietnické části, který patřil k těm velkým, protože skrýval na sto padesát obětí. Objevili ho v lese ve třicet metrů hluboké šachtě ve tvaru zvonu a exhumace těl probíhala bez účasti zahraničních vojsk.
     Ani na jiných exhumacích se vojáci SFOR přímo nepodílejí. Patroly a komise jen doprovázejí místní vojáky a policisty, kteří ostatky z hrobů vyzvedávají a pak odvážejí k expertízám, jež mají určit, pokud to jde, totožnost mrtvých. Nakonec se uspořádá hromadný pohřeb tam, odkud oběti pocházely. Ví se o řadě masových hrobů, ale drží se v tajnosti kvůli bezpečnosti lidí, jichž se nějak dotýkají.

     Terénní Land Rover tiše bublal zasněženým zvlněným územím posetým stromy a troskami obydlí, kam se člověk podíval. Mířili jsme do Hambarine, což je oblast šesti vesnic mezi Prijedorem a Donjou Lubijí. Cestou jsme se dověděli, že tu před válkou žili z devadesáti procent převážně vzdělanější a bohatší muslimové.
     Teď je Hambarine liduprázdné. Všechny domy byly za jedinou noc podminovány a vyhozeny do povětří, když se Srbové dověděli, že se sem mají muslimové vrátit. Původní obyvatelé utekli většinou do Sanskiho Mostu a sem jezdí pouze o víkendech odklízet ruiny a upravovat okolí.
     Sledoval jsem žalostné zříceniny a bezútěšnou pustinu a říkal si, že to dá ještě fušku všechno odklidit a znovu postavit. Dýchal z toho smutek tím větší, že půvaby okolní krajiny nedokázal schovat ani sníh. Tady jsme všichni museli mít na hlavách kovové přílby a na tělech neprůstřelné vesty, i když to nebylo nic příjemného.
     Dívali jsme se pak na Hambarine ze školy na návrší. Nikdo ji sice nerozstřílel ani nevyhodil do vzduchu, zato byla zcela vyrabovaná. Ze stropů a zárubní dveří visely rampouchy, vlhkost a plíseň rozežrala zdi místy pomalované nemravnými obrázky. Paradoxně dokazovaly, že život ani zde přece jenom neskončil. Opuštěné vzorce sloučenin a část periodické soustavy prvků na zbytcích omlácené omítky v chemické učebně působily však přesně opačným dojmem.

     Vrátili jsme se na základnu v Donji Lubiji a než jsme opět vyrazili Land Roverem na prohlídku Kozarce, přiblížili nám vojáci situaci v tomto městě na srbské straně od zóny separace. Střelba proti německé firmě, která v Kozarci spolu s norskou firmou opravovala domy pro návrat muslimských uprchlíků ze Sanskiho Mostu, byla dávána do souvislosti s událostmi v Kosovu. Krátce na to tam, asi teroristé, vyhodili do vzduchu opravovaný dům těsně před dokončením při návštěvě muslimských uprchlíků.
     Pak se vojáci podíleli na odklízení trosek a vyprošťování těl mrtvých českých letců z havarovaného vrtulníku. Smutek z tragédie, jak jsme se dověděli, na ně padal už při akcích po havárii a pak při rozloučení se zesnulými. To jsou následky války, které nutí vojáky o všem přemýšlet. Jsou prý ale odolní, takže to zvládají i při setkáních s místními. Ti mají válku v sobě. Každý s ní udělal zkušenost, každého poznamenala.
     Kozarac je město, kde patroly českých vojáků monitorují činnost uprchlíků a také uprchlický tábor ve škole. Krajinští Srbové tam už tři roky bydlí v tělocvičně, spí vedle sebe na zemi na slamnících, u kterých mají také všechny své věci. Okny sledují, jak nedaleko roste nový, na zdejší poměry luxusní činžák pro muslimy. Je podsklepený, má rozvedený vodovod, koupelny a splachovací záchody, což ten původní údajně neměl.
     Procházeli jsme mezi lidmi na slamnících a ani jsme se nedivili, když jsou naštvaní, že se tady opravují domy pro návrat muslimů, zatímco oni žijí téměř bez humanitární pomoci v bídných podmínkách. Otázka je, jak moc si svou současnou situaci zavinili sami nenávistí vůči muslimům.
     Většina z asi tisícovky nynějších obyvatel Kozarce jsou Srbové, muslimů je tu teď asi osm rodin, ačkoli před válkou tvořili převážnou část obyvatelstva. Dnes jsou v Sanskim Mostě, který byl dříve zase srbský. Provázející major nám vysvětlil, že se uprchlíci mezi Kozarcem a Sanskim Mostem vyměňují rodina za rodinu.
     Místní samospráva ve městě je srbská stejně jako policie, ačkoli existují snahy o vytvoření multietnické policie. V souvislosti s tím se mi do mysli vkradla otázka, proč mezinárodní společenství usiluje o opětovné etnické promísení obyvatelstva, když současné rozdělení země, jak se zdá, místním lidem celkem vyhovuje.
     Společenství prý ale nechce, aby v krvavé válce vydobyté etnicky čisté bosenské Srbsko sloužilo jiným za příklad, jak dosáhnout násilím podobných cílů také třeba v Kosovu. Vysvětlil mi to večer u plechovkového piva zase už na základně jeden náš kapitán. 
     

     Druhý den ráno nás cestou do Batkovců zastavilo stádo prasat. Byla to domácí prasata, která za války utekla a teď žila volně v kopcích v oblasti Staré Rjeky. Batkovci jsou vesnice, kde před válkou relativně svorně žila tři etnika, po čtyřiceti procentech muslimů a Srbů a dvacet procent Chorvatů. Potom se tudy však třikrát prohnala fronta a mnozí přišli o život, jiní z domovů prchli. Dnes se někteří postupně vracejí. V Batkovcích žijí Srbové a dva kilometry odtud v obci za kopcem muslimové. Kromě domů jsme tady nic neviděli. Nezahlédli jsme ani človíčka.
     Nebyl tu ani obchod, jen z komínů stoupal kouř a z chalup táhla vůně zabíjaček. Major nám objasnil, že lidé sice museli odevzdat zbraně, ale stejně má každý doma kalašnikova, a když jim dojde maso, vyrazí do okolních kopců, zastřelí prase, která tu volně pobíhají, jak jsme mohli vidět a udělají zabíjačku. Kromě toho pálí ještě rakiji a jinak prý jsou zalezlí a nedělají vůbec nic.
     Neměli tady ani školu, a tak i malé děti musely většinou docházet na vyučování spoustu kilometrů, protože autobus sem zajížděl jen dvakrát týdně. V muslimské vsi za kopcem sice škola byla, ale tam by zdejší Srbové své děti nedali. Tristní situace se školou se však měla brzy změnit. Ostatně proto jsme sem přijeli i my.
     Zásluhu na tom, že zde v bývalém krámku vznikla jednotřídní škola pro prvňáky až čtvrťáky, jež se dnes slavnostně otevře, měli hlavně srbští manželé Mile a Slavica a rovněž skupina pro styk s veřejností českého kontingentu. Ta provozuje dva Cimic House, jejichž úkolem je za britské peníze podporovat různé občanské aktivity, malé a střední podnikání a budování infrastruktury. Major vysvětlil, že zdejší Srbové dodali objekt a učitele, čeští vojáci pak školu vybavili a upravili. Obec podle něj nemá vůbec žádné prostředky.
     Mile a Slavica se třemi dětmi emigrovali před válkou do Německa. Nyní se vrátili a jako první se postarali o zřízení školy. Za českou pomoc jsou prý vděční. Mile řekl, že válka byla politika, obyčejní lidé s ní neměli nic společného.
    „Když přijedete z míru do poválečné doby, máte z toho chaos v duši. Těžko se to popisuje. Lidé jsou apatičtí, jsou bez práce, bez domů, ale doufáme, že se to zlepší. Už teď se díky vám děje leccos pozitivního. Škola je začátkem nového života,“ vyznal se. Slavica řekla, že je dobře, když se tu občas někdo staví a vidí, v jaké jsou situaci.
     Na oslavu otevření školy přinesla pak paní Slavica rakiju a zabíjačkové dobroty. Když všichni jedli a pili, pomyslel jsem si, jestli i Mile má doma kalašnikova, běhá s ním po okolních vršcích a střílí nebohé čuníky. Jeden náš podplukovník si přihýbal tak mocně, že najednou padl toporně jako prkno dopředu přímo na obličej.

   
     Našim dalším cílem byl ten den Stari Majdan, který spadá správou také do opštiny čili okresu Sanski Most. Žijí tam muslimové a obec vyhlížela výrazně jinak než srbské Batkovci. Na hlavní ulici lemované řadou obchodů bylo dost živo. Muslimští manželé Fehim a Sedžida si tam postavili s českou pomocí u svého domu dílnu na výrobu dek a polštářů. Major nás informoval, že ji měli už před konfliktem, po válce ji obnovili, ale nyní už přestávala kapacitně stačit.
     Fehim a Sedžida uprchli před válečnými hrůzami do slovinského Mariboru, založili tam opět dílnu na deky a polštáře, kterou teď vede jejich zeť s dcerou. Jejich dům ve Majdanu zůstal jako zázrakem stát, ač přišel o okna a půl roku byl bez elektřiny. Nyní už vypadal velmi pěkně.
     „Mě zajímá podnikání, ne politika. Před válkou jsem ani nevěděl, kdo je muslim, kdo pravoslavný a kdo katolík. Nebýt vašich vojáků, těžko bychom však firmu znovu rozběhli,“ svěřil se Fehim. „Ve Slovinsku jsem plakala a chtěla být ptákem, abych se sem zaletěla podívat, jestli stojí náš dům. Byli jsme šťastni, že ho nezničili,“ přiznala Sedžida, zatímco vařila arabskou kávu.
     Sledoval jsem ji a připadalo mi to jako alchymie. Potom nám rozdala mrňavé šálky s neskutečně lahodným nápojem.
     „Válka, myslím, už nebude a podnikání se rozběhne. Snad se dožijeme i toho, že se staneme zase svobodnými lidmi a budeme jezdit volně do ciziny,“ prohlásil u kávy Fehim. Major nám prozradil, že manželé byli nedávno v Česku, aby si u nás dojednali dodávky materiálu pro výrobu, a právě včera jim přivezli první zásilku. Fehim doufal, že přímé dodávky z Česka bez překupníků jejich zboží zlevní. Zatím dodávají jen do Bosny a chtějí vyvážet i do Norska. Podle Fehima vyřeší práce všechny problémy a s tímto jeho krédem jsme se s manželi rozloučili.
     Při návratu major v Land Roveru vykládal o tom, že jsou muslimové daleko podnikavější než Srbové. Mlčeli jsme a já se díval ze slídového okýnka do zasněžené krajiny a nemyslel jsem na nic.

     Na závěrečný den naší cesty jsme se přesunuli přes Otoku do základny českých vojáků v Bosanske Krupě na muslimské straně od zóny separace. Jak nám prozradili velitel a pyrotechnik zdejší ženijní čety, právě v zóně separace je nachází nejvíc min. Jejich počet se odhadoval na deset milionů v pěti tisících známých minových polích a prý se budou odstraňovat minimálně sto let, což nám připadalo neuvěřitelné.
     Čeští ženisté nás seznámili s desítkami typů min, klasický i domácky vyrobených, také s granáty a různými ďábelsky důmyslnými nástražnými systémy. Tak třeba mina zvaná „ananas“ je upevněna na kolíku zaraženém v zemi. Odstraní-li pyrotechnik její rozněcovač a odpojí sedm drátů vedoucích od ní coby nástrahy, hotovo ještě nemá. Kolík může být u špičky provrtán a dírou provlečen drát vedoucí k roznětce granátu zakopaného v zemi.
     Nebezpečí prý stále hrozí i mimo minová pole. Například ve Starim Majdanu, kde jsme byli včera, mina před týdnem roztrhala místního obyvatele. Okolí spousty domů v zemi jejich obyvatelé zaminovali, potom třeba museli utéct, pak se nevrátili a nikdo tedy neví, kde se miny nacházejí.
     Přitom většinu min nelze odhalit minohledačkou, neboť miny jsou plastové. Za války přeorientovali na výrobu min dokonce výrobní program továrny na plastové zdravotní pomůcky. Místo injekčních stříkaček a hadiček ke kapačkám na infuzi tam produkovali miny zvané cihly, z nichž semtex při iniciaci vystřelí vějířovitě do okolí šest stovek ocelových kuliček.
      Minéři tady nyní pracují tak, že bodají do země minobodci ve vzdálenosti dvou centimetrů od sebe a je jen na jejich zkušenosti, zda poznají, že narazili na minu nebo jen na kámen či na kus kovu. To ale vykonávají místní vojáci, zatímco ženisté SFOR, tedy i naši, jejich činnost monitorují. Určují také, zda byl den efektivní nebo nikoli, neboť jen za dny efektivní jsou minéři placeni.
     Blížil se konec naší návštěvy. Skoro jsme už nastupovali do auta, když k vjezdu do základny přiběhl asi desetiletý chlapec, že v potoce pod mostkem leží granát. Pyrotechnici se ho vydali zlikvidovat, ale ukázalo se, že šlo pouze o plastový obal od Coca-coly ve tvaru granátu. Vtipné nám to v té chvíli nepřipadalo.
     Zatímco ale vojáci zneškodňovali domnělý granát, vzal jsem si kluka stranou a povídal jsem si s ním. Zcela vážně mi řekl, zná člověka, který zabil jeho babičku. Těší se prý, že se mu pomstí, až vyroste...
     Potom už jsme se vydali na zpáteční cestu. Přes město, které se ze srbské strany jmenovalo Novi Grad a z muslimské Bosanski Novi, což byla poslední polarita, na níž jsme v Bosně narazili, jsme vjeli do Chorvatska a odtud domů. Za sebou jsme nechali obraz Bosny a Hercegoviny tři roky po válce, který jsme měli možnost na okamžik zhlédnout.
     Jaký byl? Tisíce ruin domů, celé oblasti pustých, vylidněných a zničených vesnic, deset milionů min v zemi, stále nově odkrývané hromadné hroby umučených a zabitých lidí, bída, v lepším případě šedesátiprocentní, ale většinou stoprocentní nezaměstnanost, únava z války i útrap, zmatek…
     Válka připravila mnohé o životy a lidi, co přežili, zase o blízké. Tisíce jich vyhnala z domovů, které byly rozstříleny, ale častěji vyhozeny do povětří a všechny totálně vyrabovány. Válka rozvrátila hospodářství, dopravu, veřejnou správu i zákony této nádherné země. V duších lidí jen upevnila nenávist i touhu po pomstě na těch, kteří zabili jejich příbuzné a někdy vyvraždili i celé rodiny.

     Přečetl jsem po letech reportáž, kterou jsem tehdy napsal, a zas mi z ní bylo smutno. Také jsem ale přemýšlel o tom, že válka v nové nezávislé Bosně a Hercegovině byla etnicko-náboženská. Tenkrát jsme jen málo tušili, co to znamená a proč se na konci dvacátého století v Evropě kvůli národní příslušnosti a víře mezi sebou zabíjejí lidé, co spolu dosud žili v míru? Ptali jsme se, kde se vzaly ty nesmiřitelné animozity mezi nimi?
     Uplynulo víc než dvacet let a najednou věci, kterým jsme tehdy příliš nerozuměli, chápeme docela dobře. Svět kolem nás se změnil, a přestože žijeme stále v míru a dá se říct i v blahobytu, náhle víme, co znamená nenávist k jinému národu nebo k jinému náboženství… Neměl jsem však chuť rozebírat nějaké příčiny a souvislosti. Ostatně, kdo jsem já, abych něco hodnotil? Pochybuji, že na tom záleží.