Kocour a sobecký gen - 3. črta

     Ležel jsem na gauči a četl si Sobecký gen od Richarda Dawkinse. Kocour Čibík seskočil z prolézačky s drápadly, kterou jsem mu vyrobil a umístil na skříňku blízko u televize – takže máme hned vedle elektronické podívané živé divadlo –, sedl si přede mě a domáhal se mazlení. Původně dostal jméno Tiberius, když neprošel můj návrh, aby se jmenoval po ještě horším vrahovi na trůnu římského císaře Caligulovi. Moje matka ale tvrdila, že kočky nejlépe slyší na jména, kde je š nebo č, tak se z něj stal Čiberius, zkráceně Čibík.
     Škrábal jsem ho pod bradou, kterou nemá, on natáhl krk, zvedl čumák ke stropu a vypadal jako vlk chystající se výt. Říkal jsem si, že to není pěkné dělat si srandu z nebohého zvířete, když jsme mu dali tohle jméno. Kocour ale netuší, kdo byli ti dva dávní císaři, na každý pád je mu to úplně jedno a na jméno Čibík slyší. Vlastně, co já vím, jak to vnímá? 
     Posadil jsem se, vzal mu hlavu do dlaní a koukal do jeho očí. Má mě rád? Někdy se zdá, že se dívá s láskou, jindy, pokud něco chce, vyjadřuje jeho zrak naléhavost, odcházíme-li z bytu, sleduje naše počínání vyčítavě a s údivem, jako by říkal, jestli je to vůbec možné. Dovede se ale i navztekat, to potom jeho zřítelnice srší divokou zlobou a člověk si uvědomí, že je to stále šelma. Ať se kocour tváří jakkoli, vždy je to tak přímočaré, bez předstírání. A to se traduje, že jsou kočky falešné.
     Někdy mě napadá – je u nás šťastný, nebo ho ve skutečnosti vězníme? Jenže nemám ponětí, jestli živočich vedený jen slepým instinktem pociťuje štěstí, a pokud ano, zda je to stejná emoce jako u nás rozumných tvorů, když ani my lidé si často neuvědomujeme, že právě prožíváme štěstí a pochopíme ho až posléze, kdy už je většinou pozdě. 
     Každopádně se Čibík od doby, kdy jsme ho jako kotě přinesli, u nás zdržuje dobrovolně. Občas chce jít ven, avšak když otevřu dveře, vyběhne sice na chodbu, ale v mžiku je zpátky, sotva něco zašramotí. Pokud za ním dveře zavřu, okamžitě na ně začne drápat a žalostně přitom mňouká. Drží ho doma tedy strach z neznámého, nevědomost, plné misky, pohodlný život, který upřednostňuje před svobodou? Možná v tom hraje roli fakt, že je kastrovaný. 
     Co když je ale také lidská společnost kastrovaná civilizací – bojí se neznámého, má strach ze svobody a preferuje dostatek a pohodlí. Vzpomněl jsem si na vtip od Pavla Kantorka. Dva toulaví, odraní, rozcuchaní a vychrtlí kocouři sedí u popelnic, na ksichtech frajerské úsměvy a mezi nimi bílá nafintěná kočička a jeden kocour říká s poťouchlým výrazem druhému: „Tahle kočička utekla z bytu a ptá se, kdy bude papáníčko.“
     Volně žijící zvířata jsou svobodná, a kdyby záleželo na nich, žila by ve zdravé a čisté krajině, v syté zeleni a pila by průzračnou vodu. Jejich svoboda a fakt, že neničí přírodu, nebo jen tak, že to ekosystémům prospívá, jsou vykoupeny tím, že téměř bezustání shánějí potravu, jsou věčně hladová a mnohá pojdou dřív než ve věku, jakého by se optimálně mohla dožít. Přežívají jen ta nejsilnější a jen ta předávají také své sobecké geny dalším generacím.
     Pracoval jsem kdysi ve fabrice umístěné v bývalém tereziánském mlýně a všude se tam toulaly kočky. Mnohé měly svrab, vypadaly hrozně, musely děsně trpět a brzy umíraly. Zatímco by stačilo pár tablet antibiotik a bylo by po svrabu. V nemocech a bídě žiji a umírají také miliony lidí, a přitom by stačilo málo a umírat by ti lidé vůbec nemuseli, a jen o trochu víc, aby žili spokojeně. Postupně se to ale mění k lepšímu, ale zase je lidí skoro až příliš mnoho.
     Podíval jsem se na knihu Sobecký gen, která teď ležela vedle mě. Dawkins v ní prý v teorií memů oživuje lamarkistickou evoluci, tedy evoluční teorii vytvořenou na počátku 19. století francouzským přírodovědcem Jeanem Baptistou Lamarckem, která předpokládá, že znaky získané během života organismu jsou dědičné a přenášejí se bezprostředně na další generaci. Dnes prý není obecně přijímána na rozdíl od všeobecně akceptovaného darwinismu.
     O knize Sobecký gen, jsem se dověděl, že je „sociomorfní“, tedy že společenské vztahy a skutečnosti promítá do přírody, a to v tom smyslu, že podobně jako kdysi Darwinův Původ druhů odráží charakter soudobé společnosti. Dawkinsovo pojetí živého organismu, v němž ústřední místo zaujímá sobecký gen, autonomní stavební i funkční jednotka, vypovídá mnoho také o současné, vysoce individualizované a atomizované společnosti. Čibík se zatím uvelebil vedle mě a usnul. Vypadá to, že mu je fuk, když on své geny dál nepředá.

Jako by Santa Maria plula po moři - 2. črta

     Potkal jsem ji a chtěl s ní odejít tam, kde bychom byli jen spolu a nechat za sebou životy, jež jsme dosud oba každý zvlášť žili. Odmítla, neboť má dítě, které nemůže, nechce opustit. Pochopil jsem své sobectví a na omluvu uvedl, že jsem zapomněl, že jsou ženy na světě, aby byly maminkami. Řekla mi: „Jsem matkou a jsem jí moc ráda, ale když mi někdo bude tvrdit, že jsem na světě proto, abych byla matkou, souhlasit nebudu. Posláním ženy, stejně jako muže, je být dobrým člověkem a plnohodnotně prožít svůj život.“ 
     Musel jsem si její slova nechat projít hlavou a chodil sám městem, až jsem se ocitl před vchodem do Národního muzea u balustrády a shlížel na hemžení na Václaváku. Historie za mnou a vlnění davu přede mnou způsobily, že jsem náhle spatřil karavelu na moři. Magický obrázek – Santa Maria de la mer, zněl mi šanson Mireille Mathieu a zavoněl mi dálkami a tajemstvím, co se skrývá za obzorem. 
     Kouzelné jméno Santa Maria. Nejznámější loď z těch, jež otevřely perspektivu nového světa a života. Vyhlídky přinesla Evropanům, pro americké domorodce byla naopak předzvěstí jejich zkázy. Santa Maria nesla jméno matky božího syna, jenž znamená prý největší naději pro život. Přesto se ve znamení kříže, na kterém skonal syn člověka, začasto i krutě vraždilo a matky mrtvých musely unést smrt svých dětí, stejně jako Maria utrpení svého syna spasitele. 
     Není laskavějšího slova než matka, maminka. Opěvovaná poety symbolizuje lásku a zrození. Každý má nebo měl maminku. Ne všechny se však podobají Panně Marii, ani mamince básníka Jaroslava Seiferta z jeho veršů. V prapůvodním hledisku života je ovšem matka plnící své poslání nejctihodnějším smyslem existence ženy, existence člověka vůbec. 
     Rok za rokem ale plyne století žen a mnohé se vzpírají být na světě jen proto, aby se staly matkami, jak vysvětlila ta, jež zažehla úvahy, co bolí. Jdou do boje za svou touhu po neklidu a dobrodružství, objevovat, být příčinou, proč se svět točí dopředu, dychtivosti donedávna muži uzurpované jen pro sebe. Těžké a nevděčné je vytvářet domov, přikována k povinnostem a starostem, co nikdo nesejme, opravdu neocení.
     Znovu jsem viděl pravoslavného mnicha, jak na ostrově Athos stojí na kamenném molu a kolem není nic než moře na horizontu splývající s oblohou. Úchvatný snímek, který budí velké myšlenky – o nekonečnosti, věčnosti, proměnlivosti, pomíjivosti a trvalosti, o lidské ohraničenosti i nespoutanosti, o životě, smrti, duši, bohu, ďáblu, o nesmírnosti universa a nepatrnosti člověka, o bídě a velikosti jeho činů.
     Mít tak čas, spíš odhodlání a chuť dlouze se zasnít nad těmi věcmi. Je však třeba hlavně žít tady a teď, ve své živočišnosti, se svými potřebami, vášněmi, povinnostmi, láskami a zlobami. Jsou neodbytné, naléhavé a pobízejí ke stále zběsilejšímu tempu, tlačí do stresů, střetů, hněvů, k povrchnosti a lhostejnosti. Právě to je však život.
     Být tím mnichem na Svaté hoře na Athosu, to by se to dumalo. Však jen málokdo takové žití unese. Kdo ale dokáže i ve všedním a přízemním životě na chvíli zastavit ten kolotoč a snít o nekonečnosti – ten se má. Odtud z mola se zdá, jako by Santa Maria plula po moři vstříc vidině zisku, poznání, objevům a dobrodružství. Opět.
     Snad někdy budu stát na její palubě s ženou, která je ráda matkou, ale není na světě jenom kvůli tomu, jelikož chce prožít plnohodnotný život. Vylučuje se to? Vůbec netuším. Jen vím, že nás vlnky vlídně houpají. Zatím!

Pět haiku - senryū

zatmění
slunci zůstala
jen koróna – zatmění
měsíc čaruje

na letišti
holub u ranwaye
díra v turbomotoru
už mu zeje vstříc

ráno
křídlo se mihlo
zvířilo mlhu s třeskem
a město zjihlo

u nádraží
závanem větru
bažantí slípka spadla
vlaku v ústrety

kočka

na parkovišti
očím skrytá blatníkem
černá kočka spí

Pět haiku II.

dva břehy

za řekou lije –
sem na břeh nedopadla
jediná kapka

vítr

zvedl se vítr –
zametl do zákoutí
lehoučké chmýří

pesimista

vychází z domu –
černá kočka sedává
na kraji cesty

v ohni

za tmy v plamenech –
větvička roní žhavé
krůpěje mízy

na hladině

loďka na řece –
vlnky zlehka houpají
květy stulíků

Pět haiku I.

u jezera

straka na vrbě 
ukradne sklu hladiny
poslední zlaťák

na sídlišti

kalous ušatý
do spánku lidem píská
každou noc znovu

čekání na zimu

na hladinu spad
rudý list javorový
v kaluži hnědne

na hostině

rychlým výpadem 
chytla užovka žábu
byl čas oběda

na lovu

poštolka slídí
ve vzduchu zavěšená
myš ani nedýchá

Pivní zátoka

Písničku Zátoka od Greenhorns jsem si zamiloval od chvíle, kdy jsem ji kdysi dávno slyšel poprvé. A protože ji mám opravdu rád, stála mi za to, abych na jejím půdorysu napsal parodický text na alkoholické téma.

V krčmě nárožní
já sedávám sám,
dneska jak jindy
piv patnáct si dám,
nese hostinský
pivo třetí,
ručičky hodin
děsně letí.

O pivo další
jsem si zavolal,
i kdyby žejdlík
už přede mnou stál,
žízeň mám větší,
než bych si přál,
proč jsem se jenom
ochmelkou stal.

Za chvíli svítá
a mně se chce pít,
v práci však musím,
celej den být,
proč pivo já mám,
ach, tolik rád,
po nocích chlastám
a nechci spát.

V pátek nasávám
jen malinko dýl,
putyka milá,
můj jedinej cíl,
na pivo myslím,
o pivu sním,
na pivo zajdu,
dobře to vím.

papoušci myšlenek

jako by nebylo dost na tom
hemžení dole pod oknem
v němž za chvíli také zmizím
jako by nestačilo
že opět vyjde slunce a noviny

je tu otázka
smíme všechno
co můžeme

dost filozofická
aby každý znal odpověď
a nikdo nevěděl vlastně nic

je toho příliš
co člověk musí
a ještě víc toho
co nemusí
a toho
co udělá
je tak málo

ráno vezmu za kliku
beru za kliku
vzal jsem za kliku

smíme všechno co můžeme

proč papoušci mých myšlenek
natropí tolik povyku

cesta

monotónní šmouha
zeď proti naději
bezútěšně dlouhá
jet stále rychleji

nehynoucí víra
vše není ztracené
v nekonečnu škvíra
noc ráno dožene

zapomenu srdce
krev dusí naději
vyzvánění smrtce
snad přijde později

rozhoupané zvony
dnes srdce neztratí
odeznělé tóny
zpět nikdo nevrátí

Ohně života a vrásky jara - 1. črta

     Všechny čarodějnice už shořely. Viděl jsem jednu trčet na kůlu a trpělivě čekat na vrcholku hranice, až za noci vzplane, za té Filipojakubské. Byl kvůli tomu mumraj. Malí i velcí slavili konec moci sil temna a zmaru. Plno lidí a stánků s maršmelouny, zbytečnými dobrotami a ničemnými cetkami, lákajícími pouťovou laciností a zároveň předražeností, svou sprostě řvavou blyštivostí a barevností. 
    Kolem úhledný park pohroužený do tmy, jenom odlesky světel dopadaly do nízké trávy, na hladinu potoka v uměle upraveném korytu a stříbrně a zlatě se odrážely od kůry stromů. Nalíčené a nahastrošené čarodějnice tu zatím jen přecházely, postávaly a dosud civilně okukovaly stánky, žvatlaly spolu a z jejich hovorů občas vytryskla sprška smíchu, než začnou svůj rej. To je něco pro ženské namaškařit se a dovádět. Chlapi se spíš nalívali pivem a medovinou. Čaroděje, aby člověk pohledal.
     Nakonec zahořela a zazářila vatra jako prastarý signál vítězství jara nad zimou. Zlá kouzelnice smrti se vzňala ve smyslném požáru, zkroutila se a zmizela v dýmu a nicotě. Tak znovu jako každý rok zvítězil život, než opět síly chladu a tmy naberou sil a chopí se vlády, pod kterou duše zchřadnou. Myslel jsem na věčný koloběh a vtom si všiml čarodějnice u stánku s barevnými hadříky. 
    Krátila si čekání na zákazníky cigaretou, sálala z ní živočišnost a známky stárnutí i hrubost svých rysů marně skrývala pod nánosy šminek, které umocnily vulgárnost její vizáže, jak jsem pozoroval v plápolavém jasu, jenž sem zalétal od hranice naděje a střídavě ozařoval její tvář, aby jí vzápětí milosrdně skryl do stínu. Šel jsem radši pryč.
     Pak se dostavil máj, ten první, magický. Probral se do slunce, jako by vesmír i příroda chtěly člověku ukázat, že zpěvy o rozpuku, mládí a životě, o novém triumfu lásky nad nenávistí nejsou jen plané řeči. Záhy se však nebe zachmuřilo a za okny se plouhaly húlavy. Hlavou mi táhly ideje o časové souslednosti svátků Ježíšova zmrtvýchvstání a oslav jara a života, o spojení atavistických obyčejů s tradicí prozřelou, že pravda a láska nakonec přemůže škaredou masku podlosti, zla a prolhanosti.
     Avšak do všech těch dávných rituálů se poměrně nedávno vlomila oslava práce. Proč vlastně ne, práce je velkým projevem života. A ten je jedním z nejpodivnějších. Hned náramně chutná a zaplaví srdce štěstím, hned člověka přidusí a zhořkne mu v ústech. 
     Taxikář mi nadšeně sdělil, že mu mladá maminka, rozcitlivělá z děťátka, přinesla jeho peněženku s doklady a penězi, jež si zapomněl na střeše svého auta a vrátila mu ji dřív, než ztrátu zaznamenal. Sotva jsem vystoupil, dal jsem se do řeči se starou paní. Řekla mi, že onehdy od ní jakýsi vykutálený páreček vylákal čtyři tisíce korun, údajně na opravu porouchaného auta. Ti dva chtěli pět tisíc, ale stařenka doma tolik neměla. Do zástavy jí dali hodiny, prý švýcarské, a tak děsně vzácné, že se na ně neměla ani do krabice dívat, aby je nepokazila. Z drahých hodin se ale vyklubal bakelitový šmejd za pár kaček. Stejný šmejd, jako byli jeho majitelé, kteří se ztratili jak pára nad hrncem.
     Potom se v životě vyznejte. Šel jsem radši do háje sakur, stále ještě obalených něžnými květy, ačkoli tisíce jejich plátků ležely na zemi a rozprostřely pod korunami růžový koberec. Připomněl jsem si starou pravdu, že nádherné květy růží, i když omamně voní, nedovedou umírat. Jako člověk se scvrknou do ohyzdnosti. Japonské třešně ale znají umění skonu. Lístky okvětí se tiše snášejí k zemi, jako kdyby padal růžový sníh, který dole vytvoří rozkošnou pokrývku z prchavého kouzla.
     Opodál už začínaly kvést šeříky a brzy se probudí i magnolie. Mezi nimi se náhle zjevila stařenka s bakelitovými hodinami. Ve skutečnosti ale ani ty neměla, protože zůstaly na policii jako důkaz při ohlášení podvodu. Babička se teď ale usmívala a jako by se rozhodla popřít tvrzení o ohyzdnosti stáří růží i lidí, její obličej rozkvetl desítkami vrásek, které zdůraznily její jarní smích.