činy a pavučiny

když se slova mění v činy 
rosa krášlí pavučiny
tam na kraji úžlabiny
planou rudé jeřabiny
vystrašený z poloviny
strejda běží pro noviny
vzteká se pak bez příčiny
nad zprávami z dálné Číny
líp se schovat do kabiny
a myslet tam na blbiny
déšť zalévá rozmarýny
voda crčí z prasklé rýny
vydáme se do dědiny
budeme tam do hodiny
plácáme si bůžky z hlíny
klíny vyrážíme klíny
než na síti svoje splíny
ukryjeme do bubliny

čas

zná snad někdo z vás tu 

co je starší než včerejší den

co je lhostejnější nežli čas

utopit ho v chlastu

vypustit jej dírou z duše ven

čas se časem vrátí krutě zas

když příliv odchází 

za ním se osamění skrývá

jak voda s modří nebe splyne 

mrtvý klid na hrázi

loď pluje k šarlatu a zpívá

prý čas přinese časy jiné

skoro

dokonce tisíckrát otevřené zásuvky

skrývají ještě tajemství

vzpomínky padají do louží

odplouvají jako dávné plachetnice

planoucí oči rána za ohbím svítání

světlo rozptýlené do bílé tmy

usazuje se na dně zraku

slepě nahlížím do důvěřivých koutů

cítím z nich lehký závan neskutečna

a všechno je jen skoro

skoro prázdný hrnek kávy na stole

skoro vyvětrané teplo noci

skoro jsem tě miloval

skoro jsem na tebe zapomněl

skoro odlétám jak křídla vlaštovek

jak zardousit ptáčka

jak zardousit ptáčka
a vedra
která potom přišla
mnohé spálila a vyjasnila
svět je drtivý
a proto drtí
 
za tmy
kdy v hnízdech
nejsnáze se ptáčci rdousí
myšlenky věším na stromy
atomy jak půlnoční motýli
víří kolem
slepě do jasu narážejí
 
planou slzy větví a kmenů
žhnoucí září spějí k smrti
tančí na dávno dohranou hudbu
mrazivé a rozblácené neduhy
spláchne voda z rozpárané duše
která se bezohledně vylila do ulic
ale jak zardousit ptáčka
aby to nebolelo