středa 25. dubna 2018

Možná v nás něco nestárne

     „Kolikrát ještě s jarním táním zavoní vítr milováním?“ zvolala Iva kamsi do prostoru.
     „Co to má být?“ otázal se Denis překvapeně.
     Za dobu, co byli spolu, si u ní na podobné projevy sice zvykl, ale tentokrát ho její výkřik udivil. Byli zchvácení vedrem i námahou z výstupu úžlabinou na kopec a trička se jim potem lepila na těla, takže nechápal, proč to řekla. Ona však neodpověděla a jen se na něj culila.
     „To tě napadlo právě teď?“ nechtěl se nechat odbýt úsměvem. „Rozuměl bych tomu milování, protože na něj myslíš prakticky pořád. Kdes ale vzala to jarní tání a vítr? Je léto a nehne se ani stéblo trávy.“
     „Mám takový svěží pocit jako na začátku jara,“ řekla. „Možná v nás něco nestárne…“
     „To myslíš vážně? Ve mně teď stárne všechno. Proč jsme sem vůbec museli lézt?“
     „Chtěla jsem, abychom měli lepší rozhled do krajiny. Navíc jsme zde sami, je tu božské ticho. Podívej, Denisi, jaký je odtud krásný výhled,“ rozpovídala se Iva. „Miluji takové výlety. Ty jsi snad zklamaný? Stejně jsi zvláštní, bez otázek se mnou šlapeš do kopce až nahoře se zeptáš, proč jsme sem šli.“
     Vzal ji kolem ramen a mlčky hleděl do údolí řeky, jež se v těchto místech obloukem zařezávala do vzdálenějšího levého břehu, který strmě stoupal k silnici, nad níž se táhla příkrá stráň k trati a za ní se zdvíhal svah porostlý trávou a křovinami až ke zvlněnému hřbetu. Pravý břeh pak tvořila úzká kamenitá a bahnitá pláž, která přecházela do plochého trávníku. Hladina se místy nesnesitelně třpytila a poblíž lávky se páslo a koupalo hejno hus. Denise ale už ten pohled omrzel a mírným tlakem objímající ruky přiměl Ivu k pohybu. Ušli jen několik metrů, než se znovu rozpovídala.
     „Víš, proč jsem si vzpomněla na jaro?“
     „Nemám zdání.“
     „Protože jaro miluji. Miluji ten čas nového rozpuku a života. Zmáčení kocouři se vracejí k ránu z tajemných cest do májových nocí, fenka má zase své kritické týdny, ze země stoupá první kvas…“
     Iva přerušila proud slov a podívala se, co na to Denis. Ten ale netečně kráčel po málo vyšlapané pěšině a za ramena ji tiskl k sobě.
     „Zbytečně honíme čas, protože čas plyne v kruzích a pokaždé znovu nás dostihne nové jaro,“ navázala Iva přetrženou nit svého monologu. „Ženy tou dobou dělají jarní úklid ve skříních, vyzkoušejí všechny halenky a sukně, aby zjistily, zda se do nich vejdou a běda, když přibraly nějaké to zimní kilo navíc. Nasadí různé diety, cvičení, vždyť se přece chtějí líbit. A muži-lovci, pokud nehledají vhodný sexuální objekt, přemýšlejí o tom, zda by přece jen nebylo lepší mít doma na stole voňavý řízek než v hospodě guláš stokrát jinak. Vidíš, jaké ty máš štěstí, že jsme se potkali? Nemusíš shánět ženu, protože na tebe doma čekám já, nehádáme se, máš uklizeno a navařeno…“
     „Taky si toho považuji,“ skočil jí do řeči a usmál se.
     „Ty si z toho děláš legraci, ale pro osamělé muže, kteří třeba ani neumí vařit, je to velký problém. Letos na jaře mě na ulici zastavil muž, s kterým se znám už léta od vidění…“ 
     Mrkla na Denise, jestli neobjeví v jeho tváři náznak žárlivosti. Žádný ale nenašla, takže zklamaně pokračovala.
     „Ten muž využil naši společnou cestu k obchodu a rozvíjel dost vážné úvahy o životě. Říkal, že často zatouží po teple domova a myslí na to, že by si i on mohl založit rodinu. Ale pak, když prý slyší, jak si sousedé v paneláku nadávají, ohřeje si radši párek. V té chvíli jsem si najednou uvědomila, že ne každému voní jaro stejně. 
     A taky jsem potkala svou kamarádku Věru. Vyprávěla mi, že ji opustil muž a nechal ji samotnou se třemi dětmi. Našel si mladší. Měl prý o sobě vždy vysoké mínění vycházející z egocentrického pohledu na svět. Domýšlivost a pýcha jsou jeho sebeklamy. Když se mi ale Věra přiznala, že už pár let spávali odděleně, nevěděla jsem honem, co na to říct.“
     „To se divím,“ poznamenal.
     „Že je to divné,“ řekla Iva a nedošlo jí, že ho překvapilo, když nenašla hned odpověď. „Že by jim chyběla fantazie? Nebo se mezi nimi vytratila magická přitažlivost?“ přemítala dál. „Ale nejspíš zmizela láska. Možná také vše probíhalo podle plánu bez závanu čerstvého vzduchu. Objetí se tak mohou stát povinností a život plný návyků bez momentu překvapení se omrzí. Nemůžeme ale obdržet víc, než sami dokážeme dát. Co myslíš?“
     „Myslím, že mám hlad,“ řekl. „Víš, jak jsi vykládala o tom jídle, dostal jsem hlad. A taky bych se něčeho napil. Hele, koukej, támhle je vesnice. Určitě tam bude nějaká hospoda.“
     „Ty seš, víš,“ řekla uraženě a vykroutila se mu z objetí. „Já ti tady vyprávím takový smutný příběh, a ty myslíš jen na svůj žaludek.“
     „Nijak jsem na něj nemyslel. Ozval se sám,“ namítl.
     Iva však jeho ironickou omluvu nevzala a dotčení jí vydrželo poměrně dlouho, takže do venkovské hospůdky došli v podstatě bez řečí. Sotva však dosedli, spustila znovu.
     „Zdena se také rozvádí…“
     „Kdo je Zdena?“
     „Taky moje kamarádka. Muž jí nechce platit na dítě, nemá zájem o práci, poflakuje se radši po městě, nebo se válí u své matky, která mu aspoň vypere a uvaří. Tak se Zdena honem seznámila s jiným. Vždyť přece musí přežít…“
     U stolu se objevil číšník s jídelním lístkem a Iva ho hned začala dychtivě studovat, až si vybrala salát Caesar a podala jídelní lístek Denisovi.
     „Nepotřebuju. Dám si guláš se šesti,“ ušklíbl se.
     „Ty si dáš guláš?“ vytřeštila oči.
     Když neodpovídal, mávla rezignovaně rukou a vrátila se ke svému výkladu.
     „Zdena je sama také bez práce, tak jí šlo hlavně o to, aby ten chlap byl bohatý. Že je sobec a neurvalec, přehlíží. Na druhém místě je u ní sex, dokazuje si tím, jak je dobrá. A k tomu patří postava modelky. Už také proběhla všechny butiky. Přece musí před jeho přáteli vypadat. A dítě? To je až kdesi vzadu, na samém konci.“
      Denis se už v jejím povídání ztratil, ale nevadilo mu to, protože před něj číšník právě postavil vonící guláš.
     „Alice sice od svého muže utekla i s dcerami, když ho našla v posteli s jinou,“ začala Iva další díl svého proslovu.
     Už se neptal, kdo je Alice, beztak věděl, že je to další její kamarádka a vlastně ho to ani nezajímalo, protože mu jídlo opravdu chutnalo, a dumal, jestli je to tím, že je guláš vážně tak dobrý, nebo proto, že už mu kručelo v břiše.
     „Nakonec se k němu ale vrátila. Alice přiznává, že je zvyklá žít v přepychu, tak proč by ho měl užívat někdo jiný? Mramorová koupelna u nich podléhá módním trendům stejně rychle jako modely aut nebo květiny, které jí muž ovšem zapomíná jaksi nosit.“
     Denis si pomyslel, že Iva si v tomto směru na něj nemůže stěžovat, ale z toho jejího nekončícího přísunu banálně tragických příběhů jejích kamarádek mu už třeštila hlava. Ještěže přišla bouřka chvíli před tím, než dorazili na zpáteční cestě k autu, a zchladila mu čelo. Do Prahy se vraceli za deště a za neustávajícího toku jejích slov, a navíc ve Zličíně chytili kolonu.
     „Lidé se ponižují často ze strachu, ale většinou z vypočítavosti očekávají výhody za svá dobrovolně zvolená ponížení,“ mínila Iva. „Vlákna sítě se tak stávají pevnými a brzy dovolí pohybovat se jenom tam, kam dosáhnou. Dopouštíme se chyb a platíme za ně.“
     Podíval se na ní a uvědomil si, jak je nádherná, i když neměl ponětí, o čem mluví.
     „Ale jsou události, a ať do nich zasáhneme, nebo ne, vždy jsme do nich vtažení a neseme následky. Nikdo není pouhý pozorovatel, všichni jsme ve hře. A ve hře je všechno. Ale jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáme.“
     Denis teď postřehl, že přeladila z líčení osobních příběhů do filozofické tóniny, avšak nekomentoval to a tupě pozoroval, jak stěrače rytmicky a neosobně odstraňují dopadající kapky deště ze skla.
    „Ty mě, Denisi, jednou také budeš chtít opustit. Přestanu se ti líbit, najdeš si mladší, ale já o tebe budu bojovat už dopředu, nikdy nedopustím, aby náš život zevšedněl.“
     „Toho se bát nemusíš, Ivo,“ řekl. „Jednak se mi líbíš, sex je s tebou úžasný, a i kdyby ses mi už nelíbila…,“ na chvíli se odmlčel. „Víš, Němci mají pořekadlo, že málokdy přijde něco lepšího, a toho se snažím držet. Nakonec je to jedno – ty nebo jiná, vyjde to zhruba nastejno.“
     „Takhle se na to díváš, Denisi?“ zeptala se Iva zaraženě. „Jsi hajzl!“ vybuchla vzápětí. Největší grázl, kterýho jsem potkala! To je konec! Konec, rozumíš!?“
     „Myslíš to vážně?“ otázal se nevzrušeně.
     „Jasně! Smrtelně!“ vřískala.
     V autě pak bylo ticho až do chvíle, než zaparkovali před domem.
     „Co teď uděláš, Denisi?“ zeptala se Iva se strachem v hlase.
     „Sbalím si věci a půjdu k sobě.“
     „Neblázni. Nemyslela jsem to vážně. Hrozně mě ale naštvalo, co jsi řekl.“
     „To, že vyjde nastejno, jestli ty nebo jiná?“
     „Přesně to.“
     „Já si to ale fakt myslím.“
     „Tak si to mysli, ale už to neříkej. Já tě miluji, Denisi. A ty mě taky, i když tomu třeba nevěříš. Ale láska mezi námi je.“
     „Netvrdím nic jinýho,“ usmál se na ni. „A byla to pravda, když jsi říkala, že v nás možná něco nestárne.“

pátek 20. dubna 2018

Delfín v poledne

     Poledne v poklidném řeckém letovisku. Třeskuté vedro. Vzduch nad pláží a nad silnicí rozpálený a nehybný jako olovo. Jen nad Egejským mořem se trochu ochlazuje o slanou modrozelenou vodu. Všichni jsou zalezlí doma. Jen pár bláznů se i teď koupe nebo leží pod slunečníky na pláži.
     Jeden, v pruhovaném triku, plavkách, sandálech a s kšiltovkou na hlavě, brouzdá po kraji silnice ke vzdáleným skalám. Jejich obrysy jsou roztřesené tetelícím se žhavým vzduchem. Vleče se zarputile ke svému vysněnému cíli. Ať je uvidím! Už strašně dlouho touží spatřit na vlastní oči přímo na moři delfíny a ještě nikdy se mu to nepodařilo. Podle jednoho místního tam u těch skal, kam právě míří, bývají prý někdy za poledne v dálce vidět, jak na širém moři vyskakují nad hladinu...
     Z toho, co se kdy o delfínech dověděl, si o nich Michal vytvořil představu, že jsou to tajemné bytosti, o jejichž skutečných spádech a povahách vědí lidé málo, i když je pozorují a zkoumají celá staletí. Říká se, že jsou delfíni velmi inteligentní a člověku přátelští. Podle Michala nejsou o nic hloupější něž lidé, jestli člověka v tom směru nepředčí. Delfína má za vodní protipól člověka. Je přesvědčen, že to nejsou jen obyčejná zvířata, že se vymkli jako lidé z vývojové řady a mohou s nimi soupeřit o titul pána tvorstva, kdyby o něj však stáli. 
     Michal soudí, že se delfíni nepachtí po vládnutí tvorstvu a nechtějí si podmaňovat svět. Žijí s přírodou v harmonii a dokonale přizpůsobeni prostředí se dokážou o sebe perfektně postarat a nepotřebují prostředí znásilňovat a ničit. Berou si z něj jen to, co nutně potřebují k životu a nezabíjejí víc, než je nezbytné. A přitom není jejich život o nic chudší než lidský. Nekonečně bohaté a proměnlivé moře a jejich skvělá fyzická a psychická výbava delfínům poskytuje uspokojení všech potřeb, i uměleckých a náboženských, tvrdil vždy Michal. Ti, kterým to vyprávěl, se jen útrpně usmívali. Nikdy se s nimi nehádal a dál rozvíjel své delfíní teorie. Jen praktická zkušenost s těmito tvory mu scházela.
     Konečně dorazí ke skalám a posadí se na vrchol rozeklaného kamene vybíhajícího do moře, o nějž se tříští vlnky z klidné laguny. Ani se nestačí rozhlédnout po mořské planině, když najednou spatří stín temně šedomodrého hřbetu, ostrou ploutev a vzápětí sympatický delfíní nos nad hladinou na mělčině. Michalovi se rozbuší srdce. Ani ve snu by se nenadál něčeho podobného. Nádherný tvor se párkrát ve vodě zamele, několikrát to šplouchne a delfín elegantními ladnými pohyby zmizí, jako by tam nikdy ani nebyl.
     Michal užasle sedí na kameni, šťastný, že konečně viděl živého volného delfína, ale i zklamaný, že setkání s ním je hned to tam. Zoufale pátrá po hladině ve snaze aspoň na chvíli ještě kytovce spatřit. Jenže je to marné. Michala z toho rozhlížení začnou pálit oči. Voda náhle znehybní jako na obrazu. Modrozelená barva vystoupí z ohraničenosti a jako azurová mlha se rozprostře všude kolem, až Michala zcela pohltí. Vznáší se tím hustým oparem, co vypadá jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vychází odnikud a odevšad. Je uklidňující a povznášející zároveň a Michal se cítí být její odvěkou součástí, ne jako host či pozorovatel. Bezmála s tím olejnatým všepojímajícím vesmírem splyne, když ho znenadání vyruší nečekaný pohyb na pravé straně, jestli je to tedy pravá strana. Pomalu se v azurovém zářivém rosolu ohlédne tím směrem a uvidí opět delfína v celé jeho nádheře. Plave majestátně a klidně. Sotva se ale Michal začne kochat, vše rázem zmizí, delfín i uklidňující záře a Michal sedí zase na kameni vybíhajícím do moře.
     Je děsně zklamaný, ale v tom okamžiku zachytí koutkem oka na rozmezí moře a břehu mladou ženu, která míří přímo k němu. Kráčí pružně a ladně, slaná voda jí omývá nohy, krátké blonďaté vlasy těsně přiléhající k hlavě svítí na slunci a pokožka se jí vlhce leskne. Je úplně nahá. Ne, je do nahoty oděná. Na všech nahých ženách, podle jeho zkušeností, bylo totiž patrné, že jsou vysvlečené. Že je pro ně normální být oblečené a svlékají se jen někdy, takže nahota pro ně není přirozená. Z té ženy, co právě přichází, má Michal úplně opačný pocit. Vlastně si ji neumí představit oblečenou. Vychází to z jejích pohybů, držení těla. Třeba svá intimní místa se nesnaží skrývat, ani vyzývavě vystavovat na odiv, tak jako málokdo bude schovávat či naopak předvádět ruce.
     Žena dorazí ke kameni, kde sedí Michal, a hned na něj promluví zvláštním vysokým hlasem. Jazyk, jímž hovoří, není řečtina ani žádná jiná řeč, kterou Michal dokáže rozeznat. Žena k němu mluví, ale Michal jí nerozumí ani slovo. Pak přestane vnímat její hlas i znění slov a zároveň rozumí zřetelně a přesně všemu, co říká.
     „Jsem Ouúúvííí. Vidím tě. Chci se dotýkat, mazlit, hrát si, povídat." 
     „Vždyť se vůbec neznáme," namítne Michal.
     „Co je neznáme? Ouúúvííí je sama a je smutná. Proč si nechceš hrát? Ty jsi taky sám."
     Michal na ženu upřeně hledí a pak ho napadne něco, čemu se zdráhá uvěřit. Ta touha po hře, dotýkání a mazlení, smutek z osamění, to vše je přece vlastní delfínům.
     „Ty jsi delfín?"
     „Ty jsi člověk," řekne Ouúúvííí oznamovacím způsobem.
     „Jak můžeš být delfín a vypadat jako žena a chodit po břehu? Přece jsem se nepomátl."
     „Nevím. Stalo se to. Tys byl napřed jako já.." 
     „A teď už ti tak nepřipadám?"
     „Teď jsem já jako ty."
     „A tobě to není divné?"
     „Co je divné?"
     „To přece není normální, když se delfín náhle změní na člověka." 
     „Stalo se to. Pojď si hrát.“
     „Počkej. Ať jsem cvok nebo oběť nějaké šílené halucinace, když jsi ale delfín, prozraď mi, jak je možné, že se k lidem chováte tak přátelsky a nikdy člověku neublížíte, když lidé naopak delfíny tolikrát už zabíjeli a někteří zabíjejí dodnes?"
     „Vy jste jako my," odvětí Ouúúvííí nechápavě.
     „No právě. Ale lidé se k vám často tak nechovají. To se nikdo z vás netouží pomstít za své přátele a zabít nějakého člověka?"
     „Co je pomstít? Proč zabít? Člověk není potrava." 
     „Ty fakt nevíš, co znamená pomstít se někomu?“ 
     Michal se snaží nakouknout za její pohled, snad aby zjistil, co se jí odehrává v hlavě. Ouúúvííí mlčí, dívá se neproniknutelně a Michal neobjeví vůbec nic.
     „To je fantastické,“ řekne Michal nadšeně. „Ale řekni mi, co vy delfíni pořád děláte? Po čem toužíte? Čeho chcete v životě dosáhnout?"
     „Ouúúvííí plave s jinými. Dotýkáme se, mazlíme se, hrajeme si, skáčeme, plaveme. Když máme hlad – chytáme ryby, když se objeví nebezpečí – uplaveme, nebo  bojujeme. Plaveme..."
     „Dost Ouúúvííí!" přeruší ji Michal. „Už tě chápu. „Jsem Michal. Vidím tě. Jsi hezká. Chci se dotýkat, mazlit, hrát si, povídat. Michal je smutný a je sám. Pojď si hrát."
     Skočí do moře, Ouúúvííí za ním. Michal náhle cítí, že je delfínem a modrozelená barva vody vystoupí z ohraničenosti a jako azurová mlha se rozprostře všude kolem, až Michala zcela pohltí. Vznáší se tím hustým oparem co vypadá jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vychází odnikud a odevšad. Je uklidňující a povznášející zároveň a on se cítí být její odvěkou součástí... Vnímá vedle sebe Ouúúvííí, dotýká se jí, je šťastný a oba plavou dál a dál a stále rychleji...
     Když se později po Michalovi shání jeho manželka a všichni začnou zmizelého rekreanta hledat, je už Michal dávno se svou Ouúúvííí v azurových dálavách...

moře a matka

ty spousty vod že i obrovské velryby  mohou vyskočit nad hladinu  a bez maléru dopadnout zpět dívám se z lodi na moře ta nesmírnost ten pros...