středa 25. února 2026

Moucha v zrcadle

 

   

    









      Ačkoli ti dva vedli chytré řeči v hospodě skoro každý pátek, dnes na ně neměl František Moucha náladu. Usrkával pivo a tvářil se znechuceně. Kamarád Bedřich jeho rozpoložení zaznamenal a schválně si do něj rýpl.
     „Víš, o čem jsem už kolikrát přemýšlel, Franto? Jak vůbec přistává moucha na stropě?“
     „Co? Prostě si na ten strop sedne.“
     „No ale jak?“
     Frantovi napřed nedošlo, že je to narážka na jeho příjmení. Když ale ten hloupý vtip pochopil, řekl: „Myslíš, Béďo, že bych to měl vědět, když se jmenuju Moucha.“
     „No právě, bejku. Přemýšlel jsem, jestli bočním výkrutem, nebo se před přistáním obrátí a letí kousek vzhůru nohama, než dosedne.“
     „Vole,“ vysvětlil Franta Bedřichovi.“
     Věc mu však nešla z hlavy a dumal o přistávání mouchy i cestou z hospody, což zlepšilo jeho duševní stav a domů dorazil už v dobrém rozmaru jako každý opilec. 
     Žena spala v ložnici a on vešel do tichého obýváku. Rozhlédl se a hned zamával rukama, odrazil se od země a už kroužil kolem lustru. Chvíli se kochal letem, ale pak natáhl ruce, zachytil se nepatrných výčnělků omítky a jeho tělo i nohy se ke stropu setrvačností připlácly také. Jenže František byl přece jenom pro pobyt na stropě dost těžký, takže se vzápětí odlepil a padl na znak, naštěstí rovnou na gauč.
     „Ty ses tedy zřídil,“ vešla do místnosti jeho žena, kterou ta rána vyrušila. „Nemusel bys ale dělat kravál! Aspoň.“
     
     Ráno Františka Mouchu bolela z včerejšího chlastu hlava. Navzdory tomu si náhle vzpomněl, jak kdesi četl, že v každém člověku existují dvě osobnosti. Prý je jedna dominantní a druhá potlačená, takže si ji většina lidí neuvědomuje. 
     Jestli to druhé já existuje, musí se přece někdy třeba jen náznakem projevit, říkal si při holení v koupelně.
     „Lásko!“ zavolal na ženu. „Myslíš si, že každý v sobě přechovává ještě druhé já?“
     „Cože?!“ křikla manželka z kuchyně a řítila se za Frantou. Rozrazila pootevřené dveře, až mu prudce drcly do lokte a on se řízl do tváře.
      „Kruci,“ zaklel. 
      „Vidíš, to máš z těch svých pitomostí. Vypadáš teď, jako by ses někde porval.“
      „Ptal jsem se, jestli má člověk v sobě ještě druhou osobnost?“
      „Cože…? Ale dej mi pokoj,“ odsekla žena a vrátila se do kuchyně dělat snídani.
      Sotva však František Moucha osaměl, zaťukal si jeho obraz v zrcadle na čelo a pravil: „Co tě to napadlo? Říkat v kocovině po ránu takové bejkárny je vždy nebezpečné.“ 
     Než se Franta vzpamatoval ze šoku, přistála mu přesně uprostřed čela moucha a v zrcadle vypadala jako otvor po projektilu. 

sobota 7. února 2026

Horečka a les





     



     Spalující horečka, která ho trápila už několik dní, se ho držela i nyní. Na dvorku jej ale ovanul větřík, takže se povzbuzený vydal křovinami do stráně. Ochotně šlapal do kopce i v lese, jen aby tam už byl. Dýchal rychle a nahlas, ve spáncích mu z horečky tepalo a na čele vyrazil pot. Setřel ho hřbetem ruky a už stál na kraji známé scenérie. Napravo habrové houští, nalevo ke kolejím padající stráň posetá borovicemi, před ním stezka, která asi po sto metrech ústila do úvozové cesty táhnoucí se kolem vysokého ostrohu s buky, borovicemi a smrky.

     Tady byl jiný svět. Ticho a klid, jen lesní cvrkot. I horečka na chvíli ustoupila. Šel teď zvolna chodníkem, jehož okraje tvořily kameny porostlé lišejníky. Nad hlavou mu třeskla křídla, jak se krahujec spustil z větve borovice a nabíral výšku. Cosi se zalesklo mezi valouny. Zvědavě zvedl šutr pokrytý misničkou. Uviděl však jen kousek plastu z nějakého kelímku, jak se od něj odrazil paprsek slunce.

     Vylezl na ostroh a chvíli tlumil jeho kroky okr spadaného jehličí. Clip-calp, clip-calp, clip-calp, ozval se kdesi nad ním hlas budníčka. Jenže on ho nevnímal, neboť horečka podnikla další nápor. Před ním mělká strouha, kde rostly různé keře a po okrajích kapradiny. Skoro se do ní zřítil a vyplašil lišku, byla však rychlá, a tak zahlédl jen mihnutí jejího ocasu. Z dálky sem dolehlo houkání vlaku před můstkem.

     Vyškrábal se z roklinky a zamířil tam, kde se začal les svažovat do údolí. A už byl před půvabným kopečkem, který se znenadání zvedal na okraji hlubokého srázu. Skalina pokrytá světlehnědou půdou, na ní polehlá tráva vyšisovaná sluncem, pár nízkých křivolakých borovic, mezi jejich tmavými korunami svítila bělavá modř nebe.

     Lehl si naznak, jako už tolikrát. Zavřel oči, aby ho neoslňovaly pablesky slunce. Vál lehký větřík a přinášel trpkou vůni tvrdé řídké tmavozelené lesní trávy, pár stébel ho lechtalo na uchu. Les šuměl a všude nezbytné crčení hmyzu. Prošla jím nová vlna horečky. Usnul. Probral se s horkým čelem, okoralými rty a suchem staženým krkem. Napil se z plastové láhve zteplalé vody. Sedl si a zapálil cigaretu. Hned se rozkašlal, a tak ji zdusil o kámen. Lesklý brouk se plahočil kousek vedle přes suché stéblo.

     Vstal a spustil se srázem přímo dolů, klouzal po plochém kamení a suchém listí, vtom se zaklesl špičkou boty do oka vyčnívajícího kořenu, tělo se vymrštilo a řítil se hlavou napřed. Odřel si prsty a dlaně, jak se chytal drsné kůry statných dubů. Skulil se na bok a válel sudy dolů, narážel do kmenů, ale ne dost, aby ho jeden zastavil. Skončil až dole v údolí ve starém listí vedle kamenité cesty.

     Celý potlučený a podrásaný vylezl na cestu. Horečku teď necítil. Pod nohama mu křupalo kamení. Mezerou v hustém křoví se vydal na hráz známého rybníčku. Došel ke stavidlu, zabrzdil na hřebenu betonové zdi a sledoval odtud, jak voda přepadá přes zčernalý trám, tekla i škvírami mezi dalšími trámy naskládanými na sebe. Blýskavý pstruh vyrazil zpod kamenu ve vodě pod stavidlem.

     Tělem mu proběhla vlna horka a hned nato chladu. Otřásl se. Před očima se mu zjevila Milena. Měl tehdy šestnáct a ona sedmnáct. Tady na hrázi spolu poznávali tajemství lásky a sexu. Nazí pak plavali v rybníčku. Teď vzal opuštěný kámen a mrštil jím do míst, kde se tenkrát ve vodě líbali. Nerost roztříštil zrcadlo hladiny, olivově zelená voda se rozvlnila, z rákosí vylétly tři divoké kachny a s kvákáním zmizely za korunami osik. Pod hrází zaskřehotal skokan. Vlny od kamene doběhly k rákosí a rozhoupaly stoicky klidnou potápku roháče.

     Už tu neměl co dělat. Vrátil se na cestu a vydal se hlouběji do údolí. Za jedním ohybem stál vlevo na trávníku u lesa černý srub s verandou. Na okenicích i dveřích měl závory z pásů zeleně natřeného železa s visacími zámky. U cesty se rozkládal šťavnatě zelený palouk s bleděmodrými zvonky. Za ostřicí bublal a zvonil potok.

     Vlezl si na prkennou podlahu verandy a schoulil se do kouta, odkud viděl palouk. Třásl se zimou, naskákala mu husí kůže a v útrobách mu zuřila horečka. Zůstal v klidu a brzy to polevilo. Okolím se rozléhalo ticho. Seděl nehnutě a rukama si objímal holeně. Za chvíli se na palouku objevil králík. Chvilku se rozhlížel, něco chroupal a odhopkal. Všiml si žluny na větvi blízkého stromu. Za potokem běhala po tmavé kůře dubu dvě šedá tělíčka brhlíků. Na palouk vyšly dvě srny, kráčely vznešeně a zlehka vedle sebe, pátravě koukaly kolem, začaly se pást. Nedýchal uchvácen tím úžasným obrazem. Něco mu zašelestilo nad hlavou. Zvedl pohled k šramotu a uviděl korálky očí plcha, který ho pozoroval.

     Co se pak ale odehrálo, bylo mimo jeho chápání. Jedna srna najednou vykročila k němu. Blížila se opatrně, ale bez plachosti. Došla až na verandu, kde se krčil v koutě. Zastavila se a strčila mu čenich skoro do tváře. Koukali se na sebe, oba bez hnutí. Nevěřil by, že se něco takového může stát. Zapomněl na horečku a hmatatelně cítil život i náhlou důvěrnost s tím úchvatným lesním tvorem. Nádherná, hluboká světla srny mu připadala jako oči věčnosti, kam před týdnem odešla Milena. Jen on tu zůstal, jelikož jeho sny ještě nedozrály. 


pondělí 2. února 2026

poutnice krajinou marnosti



přímo do zapadajícího slunce
jedu a rozbitá okreska 
nesnesitelně rovná a lesklá

kousek pusté země v hustě obydlené krajině
kde každé dva reflektory protijedoucích aut 
jsou jako přízrak

jedu měkkým světlem 
tmavohnědou hlínou
špinavou žlutí uschlé trávy 
za svou láskou
jako už tolikrát a jako vždy
žijeme spolu tak šťastně až to nudí

remízek a ruina usedlosti u silnice
zastavím a už jsem v tom houští
větvičky mi bodavě olizují tvář a paže
a tam u jedné holé zdi 
na pozadí ztmavlých rudých cihel 
stojí poutnice krajinou marnosti 

život se s ní asi nemazlil a je krásná
jenom si to myslím 
proč by tu ale jinak na mě čekala
tady v té nicotnosti u staré zdi
v sychravém soumraku 
má bílou tvář a vlasy jako měď 
je strašně vyzáblá
prý ráda tančí a debatuje o smyslu bytí
teď však beze slova nastoupí

doma potom říkám své lásce 
vedu ti poutnici krajinou marnosti 
ale má láska nikoho nevidí
a za mnou opravdu nikdo není

políbíme se a láska mi říká
jsi blázen a já přikývnu 
takže spatřím laminátovou podlahu
je tak nesnesitelně lesklá 
a náhle na ní vidím malé šlápoty 
poutnice krajinou marnosti 
     
moje láska a já se stále milujeme 
trvá to však už moc dlouho
a poutnice byla hrozně hubená 
a vlasy měla jako měď


středa 21. ledna 2026

Tlustá dafnie









I.
Odpoledne s rodinou na koupališti.
Nic, co by mě těšilo.
Brýle rozložily světlo na duhu.
Zbarvila bělostná oblaka letící po obloze.
Rej fialových, purpurových, červených,
zelených, azurových a modrých tónů…
     
Napadlo mě, jak jsem kdysi, 
znechucen nihilistickou bídou světa, 
zdrhal kamsi do křivoklátských lesů. 
Lehl si naznak na známé místo, 
kde se terén lámal do údolí. 
Nebe náhle spadlo děsně blízko. 
Nízké borovice omamně voněly. 
Tvrdá lesní tráva šimrala na rukou. 
Světlo mělo měděný odstín. 

Šumělo tam listí, jehličí a potok v údolí.
Čas od času se ozval nějaký pták. 
Tady pořád ječely děti a zalétaly sem
útržky blbých keců dospělých. 
Oblaka se začala trhat na cáry. 
Chuchvalce sraženiny ve zkumavce. 

Co mi zbývalo než pozorovat lidi.
Je málo tvorů tak hnusných jako člověk. 
Vychuchol, potkan, matamata třásnitá 
nebo hrotnatka čili dafnie jsou nádherní. 
Všechno je na nich dokonalé a účelné. 
Zato lidé jsou většinou neforemní a tlustí. 
Svlečení do plavek je to jedna hrůza. 
Při chůzi se jim natřásají tučné zadky, 
rozbředlá stehna, měkká břicha, 
a pak ta panděra čváchnou na deky...  

Taková dafnie nemůže být tlustá, 
tedy může, ale pak dlouho nepřežije. 
Pro akvarijní rybky jsou tlusté dafnie požehnání. 
Ale i mezi lidmi se najde pár vydařených, 
hlavně dětských a ženských exemplářů.

II.
Hned vedle se vyvalovala na dvou dekách 
jakási romsko-česká skupinka.
Asi patnáctiletá velice snědá cigoška, 
holka jako obrázek, prohlásila, 
že chce být úplně černá, 
že je to dneska zase in. 

Nechápal jsem, proč ona říká zase.
V rovníkové Africe – prosím. Ale tady? 
Pak ta holka nutila mléčně bílou ženu,
jež mluvou budila dojem dívčiny matky,
aby s ní kamsi šla a pobízela ji, 
že říkala, že chce mít postavu do léta. 
Pohyb jí tudíž jenom prospěje. 
Odešly padesát metrů k občerstvení, 
koupily si hranolky s tatarkou
a cpaly se jimi už cestou zpátky na deky. 

Vyrušilo mě něco, co se podobalo zpěvu. 
Asi desetiletý vietnamský kluk si notoval: 
„U starýho mlýna teče řeka líná...“
Manželka navrhla, abych šel do vody. 
Namítl jsem, že je tu voda dost vlhká,
stejně jsem ale musel skočit do bazénu. 
Hned jsem byl mokrý jak prase, 
a prasata bývají hodně mokrá,
což dokládá třeba šunka z marketu, 
z které většinou voda jen kape.

Ovšem člověk musí, ať je, kde je, 
nějakou tu nesnáz překonat, 
neboť všude šunka o dvou kůrkách, 
jak kdysi říkával můj starý kamarád.

III. 
Kdysi jsme s ženou na Moravě 
Spolu chodili nazdařbůh městem. 
Cesta nás zavedla do obchodu.
Čekal jsem na ženu venku v uličce
a sedl si přitom na parapet výlohy. 
Hned u mě bylo pět skautů, 
tak od dvanácti do čtrnácti let, 
a jestli se můžou se mnou vyfotit. 

Podobám se komusi známému? 
Zpěvákovi, herci, či takové existenci? 
Zeptal jsem se skautíků proč? 
Prý hrají v oddílu bojovou hru 
a úkol je vyfotit se s pánem s knírkem. 
„Když se spolu vyfotíme, získáte bod?“ 
Přikyvovali, až jim poskakovaly 
cípy hnědých šátků kolem krků.
     
Tedy toto. Člověk se léta lopotí
od rozbřesku do soumraku,
a pro skautíky jsem jen pán s knírkem.
Celý můj život, všechno jeho bohatství
se pro ně smrsklo do chlupů pod nosem.
Ale knírek se mi povedl, to je fakt.

IV.
Ve vlaku cestou zpátky do Čech 
nás potěšila mladá palubní stevardka.
Prý nevypadáme na šedesát plus
a chtěla po nás kvůli tomu občanky.
Je ale možné, že si jen zapomněla brýle. 
To mě napadlo, protože mi před časem 
mladík v autobusu uvolnil místo k sezení. 

Chlapec se postavil místo mě do uličky, 
a vedle sebe uviděl svou známou. 
Měl tu holku zřejmě za krásnou, 
protože ji okamžitě zval na rande. 
Napřed souhlasila, ale pak si vzpomněla, 
že si musí zajet koupit levnou bílou deku.
Hoch tvořivě navrhl, aby si ji ušila.
„Chci obyčejnou bílou deku z umělotiny.
Musím zjistit, kdybych ji spálila, 
kolik z ní získám čerstvé spáleniny.“
     
Pod dojmem surrealistického rozhovoru 
jsem dumal, kolik zbude popela ze mě, 
až spálí mou mrtvolu v krematoriu? 
Cesta mi tak příjemně uběhla.
Mohu si přát ještě něco víc? 
Leda tak tlustou dafnii ke svačině, 
kdybych tedy byl akvarijní rybka.



 

pátek 9. ledna 2026

cesta do ráje

 











úmorné a nudné kolony aut
denně zabíjejí čisté ideje
síť silnic polapila volnost 
ta ale stejně nejede po kolech
pro ni se musí šlapat pěšky
 
dávno už jsme vyměnili
svobodu za bezpečnost
plahočíme se a pracujeme
ať máme na to jet do světa
konečně si odpočinout
 
každý přece touží po ráji
neodbytný je jak reklama
která ho vlezle nabízí
nastane však jednou doba
kdy už nebude možné utíkat

 

středa 26. listopadu 2025

slova II.

 








Slova jsou jak tlapky kočky
šlapou neslyšně jak vločky
Slova jsou jak dusot koní
co se loukou spolu honí

Slova jsou jak tělo hada
kroutící se jako zrada
Slova jsou jak žabí skřeky
v klidné zátočině řeky

Slova jsou jak mlžná blata 
zrádná jsou a jedovatá
Slova slova slova slova
která Hamlet říká znova

Slova jsou jak hvězdná bárka
marná jsou jak černá dálka
Slova ztracená jak žena
náhle znovu nalezená

Slova těžká dýchavičná
jež jsou vždycky nepatřičná 
Slova která proklouznou
v nekonečnu skulinou

úterý 25. listopadu 2025

slova

 









Slova jsou jak tlapky kočky
našlapující v trávě 
Slova jsou jak dusot koní
rozléhající se krajem
Slova jsou jak tělo hada
kroutící se strání
Slova jsou jak žabí skřeky
nesoucí se bažinou

Slova jsou jak mlžná blata 
zrádná jsou a jedovatá
Slova slova slova slova
bratře Hamlete
Slova jsou jak hvězdná loď
ztracená v černé hmotě
Slova bloudící a slepá
slova znovu nalezená

Slova dýchavičná
přece proklouznou
jasnou skulinou

Moucha v zrcadle

                 Ačkoli ti dva vedli chytré řeči v hospodě skoro každý pátek, dnes na ně neměl František Moucha náladu. Usrkával pivo a tvá...