Julie spáchala sebevraždu. Tu zprávu mi zavolal její manžel. Ani jsem se nedokázal zeptat proč, jak mi zatrnulo, hned dvakrát. Poprvé bolestí ze smrti ženy, kterou jsem stále ještě miloval, a podruhé z té neuvěřitelné náhody, protože jsem právě doma psal na počítači esej o fenoménu sebevraždy. Dokonce mě napadlo, jestli jsem nějak nepřivolal, že si Julie sáhla na život.
Vtom jsem uslyšel šplouchání vody, na kůži ucítil pálící slunce a svůj pot, jak jsem si naléhavě vzpomněl na čas u moře, který jsem s ní kdysi strávil. Julie působila na pláži tak nepatřičně, vyzáblá jak Poeova Berenice a nadvzdušná jako jeho Lenora. Opodál ležela na břiše kyprá žena a ječela německy na své řvoucí děti jako Lorelei na skále. Její partner vytlačil bílého slimáka krému ženě na stehno a roztíral ho. Ti dva sem náleželi.
Lorelei by mohla být další Juliina podoba a vábný zpěv dívky na skále v ohybu Rýna by symbolizoval poezii, kterou Julie tvořila. Mě ale její básně neoslovovaly, nepamatoval jsem si žádnou, jen mi v hlavě utkvěl sem tam nějaký verš – „blízkost je závratná“, „letní noc je lapena“, „letím jinam“, „za kmitem stínu“, „pád sebevraha“.
Koukl jsem oknem na pole a spatřil jsem v hroudách a zbytcích sněhu houf plutonovských havranů, pocházejících nejspíš z Běloruska. „Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je“, vybavil se mi verš z Poeovy básně Havran. Vystihoval mé pocity. Lureln je staroněmecky šumět, proč tedy ne šelestit, a ley je keltsky skála. Tak snad vzniklo jméno Loreley či Lorelei. Nevím, jak se Julie zabila, ale skokem z okna nebo ze skály asi ne.
Ve své eseji jsem nemohl opomenout sebeupálení Jana Palacha. Drtilo mě teď ale psát o sebevraždě člověka, jež nebyla jen sebevraždou a šokovala svět krutým a pro naše končiny zcela nezvyklým způsobem. Stala se planoucím symbolem protestu proti podlému vojenskému přepadení, a teď jsem byl znenadání sám konfrontován s dobrovolným odchodem člověka, který mi býval blízký.
Smyslem Palachovy živé pochodně bylo vytrhnout lidi z letargie, aspoň to tak sám prezentoval. Proč se ale zabila Julie? Prý ani dopis na rozloučenou nezanechala.
Na psaní jsem se nemohl soustředit, ale přemýšlel o fenoménu sebevraždy. Je to jistě mezní čin, ale jak jej hodnotit? Vražda je obecně chápána jako zlo, také se na celé planetě odsuzuje coby zločin. Jsou ale výjimky, kdy lidé ohledně vraždy už tak jednotní nejsou, třeba v případě vraždy na vrahovi nebo tyranovi, zabíjení nepřátel ve válkách. Většinou však vraždu lidstvo považuje za špatnost. Co na ni ale odsuzuje víc? Její nemravnost, nebo společenskou nebezpečnost?
Dobrovolný odchod ze života je na posuzování těžší. O sebevraždě psali mnozí moudřejší než já, věnovali jí spoustu času a úsilí a stejně se nedobrali obecně platného závěru. Důvod je jasný. Morální jednání lze požadovat a vynucovat pouze po živých. Ty je možno postihovat i za jednání nemorální. Kdo ale spáchá zdařilou sebevraždu, je mrtvý, a už po něm nikdo nic chtít nemůže. Tedy může, ale odezvy se nedočká.
Slunce zmizelo v moři na obzoru a rozprostřela se noc. Julie se zeptala, kam se půjdeme projít. Navrhl jsem molo.
„Je tma. Můžeme spadnout do vody,“ namítla.
„V nebezpečí je ta pravá poezie,“ řekl jsem.
Vyrazili jsme na prkennou lávku a ona se do mě zavěsila. Z náklonnosti, nebo kvůli větší jistotě? Miliardy hvězd nad zálivem způsobily, že bylo lépe vidět.
Je Berenice, Lenora, či Lorelei? V přítmí jsem si Julii prohlížel. Byla stejně luzná, ošperkovaná odlesky a diamantově se třpytila jako Lorelei v Heineho Knize písní, stejně přízračná jako Berenice a v té chvíli ještě víc nadpozemská, nadvzdušná jako Lenora. A pak se mě otázala, jestli jsem šťastný?
„Možná. Ale to není důležité,“ snažil jsem se vyhnout odpovědi. „Spíš mě zajímá, jak jsi se stala básnířkou?“
„To označení nemám ráda, zní jako název profese, ale básně člověk nepíše pro obživu. Ty v něm buď jsou, nebo nejsou.“
„Snad chápu, ale jak ses stala ženou, která vydává básnické sbírky?“
„Vydala jsem jen dvě.“
Dorazili jsme na konec mola a zastavili se. Působilo neskutečně, jak jsme trčeli na úzké lávce jakoby uprostřed nesmírnosti moře i propasti hvězdné oblohy nad námi.
„Kdy tě napadlo, že v tobě jsou básně?“
„Od malička jsem chtěla psát. Poezie je pro mě nezbytná jako vzduch. Musím poezii číst, psát a kolem sebe mít lidi, s nimiž si o ní můžu povídat.“
„To ale se mnou moc nemůžeš,“ řekl jsem tenkrát.
Ze vzpomínek mi ještě vyplulo, že jsme se pak líbali, na molu i později na pláži. A teď je Julie mrtvá. Sama to chtěla. Na roky se mi sice ztratila, ale věděl jsem, že žije, má muže a rodinu a je nejspíš šťastná. Co jsem měl ale cítit teď, když jsem nehodlal o její smrti moralizovat?
Lidé však o sebevraždě moralizují rádi. I o činu Jana Palacha leckdo soudí, že neměl smysl. Nakonec jím ničeho nedosáhl a vzít si život není správné, tudíž je zlem, říkají. Prý to není ani řešení. Ale ptám se – kdo to tvrdí? A řešením čeho? Navíc pro člověka, který se zabije, jsou vyřešena všechna jeho trápení.
Slavný spisovatel a katolický apologeta Gilbert Keith Chesterton mínil: „Člověk, který zabije druhého, zavraždil jednoho člověka. Člověk, který zavraždí sám sebe, zabije všechny lidi, je to, jako by vyhladil celý svět, i když jenom ten svůj.“ A napsal také: „Když se někdo oběsí na stromě, mělo by listí okamžitě hněvem opadat a ptáci vzteky uletět, protože je to pro ně osobní urážka.“ Stromům a ptákům je ale jedno, že na větvi visí oběšenec. Někteří ptáci jej dokonce uvítají jako potravu.
Chesterton vnímal sebevraždu jako silně věřící člověk. Tomáš Garrigue Masaryk se domníval, že růst počtu sebevražd způsobil ústup náboženství. Sebevražda se ale vyskytuje v každé kultuře včetně přírodních národů.
Přemítáním o souvislostech sebevraždy se mi paradoxně podařilo odpoutat se od své bolesti z Juliiny smrti, a zároveň se vrátit k práci na článku. Dostal jsem se i ke knize „O pošetilosti života i smrti“, kterou napsal propagátor psychoanalýzy Bohuslav Brouk. Zkoumal v ní i zabíjení se u takzvaných primitivů a zjistil, že má sebevražda stejně dlouhou historii jako lidstvo samé. Podle Brouka vede cokoli, oč se člověk snaží, jen k dosažení erotického partnera a veškerá lidská vynalézavost, duchaplnost a námaha nemá větší cenu než jelení říje.
Otřásl jsem se z deprimujících myšlenek a utekl zase radši za Julií k moři. Tehdy jsme se posadili na kamennou zídku u pláže a já se ptal, jak to přijde, že napíše báseň? Ve tmě jsem nerozeznal, jestli se na mě dívala jako na hlupáka.
Dlouho mlčela a potom řekla: „Ozve se slovo nebo verš, někdy jen pocit. Vždycky jsem psala příliš živelně, moc jsem nad tím nepřemýšlela. Někdy se mi ale přece jen stane, že začnu dumat, proč jsem napsala zrovna tenhle obrat a chci vymyslet jiný. Ale poezie se těžko vymýšlí. Nyní mi připadá, že hotová báseň je ve mně už dávno a já ji jen musím věrně uslyšet, vyslovit a napsat.“
Nevěděl jsem, jak na to reagovat a narazil si ještě víc čepici blbce otázkou, zda se považuje za úspěšnou?
„Nikdy na takové věci, jako je úspěch, nemyslím. Píšu, protože musím. Důležité je, abych hluboko uvnitř v sobě byla s básní spokojena. Poezie je boj uvnitř člověka. Hledání dobra v sobě, dobírání se jádra krásy i úzkosti…“
Když jsem si připomněl tahle její slova, byl pro mě její skon ještě záhadnější. Ztratila se z ní snad poezie, nebo ona se ztratila poezii a nemohla už dýchat, když pro ni byla nezbytná jako vzduch?
Brouk se sardonickou ironií psal, že člověk nesmí zemřít, aby se zbavil svých starostí, ale i zdravý a šťastný jedinec musí být odhodlán nasadit dobrovolně svůj život pro zájmy jiných, když vlast zavolá.
Byl tedy Palach naivní, když se obětoval? Za co vlastně? Mnohý zapochybuje, ale on asi nepochyboval a nepřipustil diskusi. Ta se vede až nyní, stále a marně. Palach za cenu vlastního života daroval lidem světlo. Neptal se, zda o něj stojí, zda nechtějí žít radši v temnotě. Jestli za to oni stojí. Jeho čin se ocitl mimo veškerá hodnocení.
Každému sebevrahovi musí být přece jedno, co to udělalo s těmi, kteří přežili, a znovu jsem si uvědomil, že Julii už nikdy neuvidím. Opět jsem se koukl oknem na havrany a toužil se s ní ještě jednou setkat, jako chtěl Poe aspoň v ráji vzít do náručí jasnou dívku Lenoru. Otřásl mnou děsný chlad a spatřil jsem Julii, vyzáblou jako Berenice.
Už s ní nikdy nepromluvím, nezazní mi v uších její hlas, jak vypráví o poezii, nikdy mi nepřednese svou báseň, abych se mohl dojmout jak lodník na Rýnu, když uslyšel Lorelei a její zpěv ho tak ošálil, že ho i s loďkou pohltil vír. Verši – to všecko způsobila / svým zpěvem Lorelei – končí báseň o ní. Bál jsem se, že bych ani já neodolal smrtelnému zpěvu Julie, kdybych si pamatoval nějakou její báseň. Takto mi nebezpečí nehrozilo, ale bez něj není poezie. Zůstává mi utajená, i když je tak úchvatná a nesmírná jako moře, jako nádherné i kruté moře, zdroj života i štěstí, který zabíjí.
.jpeg)
