Stesk po křehkosti

Čas mě již dávno rozhlodal,
avšak přece stále žiji.
Od všech těch darů, co mi dal,
duši nikdy neumyji.

Mám víc, než co jsem mohl mít,
jenom křehkost ta mi schází,
kam chci, smím jít, o ženě snít,
pouze mě už neprovází.

Snad až také v prázdnu zmizím, 
kde lesem víří vzpomínky,
pak zajiskří leskem ryzím, 
jak když se stečou pramínky.