Němý Sergej a kráčející bagr

     Sdílel jsem s Jirkou Fořtem na střední škole lavici v dobách, kdy bývala ruština maturitním předmětem. Naše výsledky v tomto předmětu byly ale natolik špatné, že jsme museli zachraňovat čtyřky na vysvědčení rozhovory na různá témata. Tvořili jsme je doma po telefonu a zažili při tom spoustu srandy. Kupodivu se nám dařilo humor dostat i do vlastních rozhovorů a bavili jsme jimi celou třídu, zatímco ruštinářka Klimprová vždy jen nevěřícně kroutila hlavou. 

     Pak už nás nechtěla na rozhovory vyvolávat, ale ostatní spolužáci si pokaždé vynutili naši další exhibici. Dovedli jsme svou podstatou nudné dialogy na fádní témata v jazyku, který jsme příliš neovládali, až do jakýchsi hraných scénických vystoupení. Vžívali jsme se do postav dvou mladíků, kteří navštěvují kavárny, divadla, nakupují v obchodech, setkávají se na nádražích, odkud pak odjíždějí na hory a vůbec se vyskytují ve všelijakých takových banálních situacích, jako skuteční herci. Dodávali jsme svým hlasům dramatické náboje a naše city, když jsme si objednávali kafe a zákusky a předtím třeba krevetovou polévku a svíčkovou, nebo si kupovali na nádraží v pokladně jízdenky na rychlík do Popradu, byly opravdové.
     Vážně tu byla zmínka jen o dvou mladících? Ve skutečnosti jsme byli tři. Nelze zapomenout na našeho němého přítele Sergeje ze Sovětského svazu, který nás od rozhovoru v kavárně doprovázel jako mlčící stín.
     Sergeje zplodil Jirka, který oplýval větší dávkou škodolibosti než já a potřeboval v rozhovorech páchat někomu ústrky a tropit si z něj šašky. Na mně pak bylo, abych Jirkovy nápady vpravoval do dějů dialogů. Při tvorbě kavárenského rozhovoru listoval Jirka rusko-českým a česko-ruským slovníkem a objevil od tématu odtažitý výraz kráčející bagr, což se rusky řekne šagajuščij exkavator, a mermomocí ho chtěl vpašovat do rozhovoru.
     „Jirko, jsme v kavárně a tam se bagry, ať už kráčející či pojízdné, většinou nevyskytují.“
     „Když mě se to děsně líbí.“ 
     Proti tomu jsem nenašel protiargument.
     Vymyslel jsem to tak, že jako sedíme u velkého okna v jakési takové kavárně, jako je v Praze u Národního divadla Slavie nebo jako bývala kavárna Valdek na náměstí Míru, a k větší pohodě při obědě sledujeme práce na silnici a tam se náhle šagajuščij exkavator zjeví.
     „Víš, co já si dám?" zeptal se Jirka. „Křepelčí prsíčka na tymiánu s brusinkovou omáčkou a pomfrity a tobě objednáme misku vařené kořenové zeleniny a vodu.“
     „Na to zapomeň! Zeleninu sežer ty a já si poručím pořádný biftek.“
     Jirka se zamyslel, div jeho mozek neprošel telefonním kabelem a nevytekl mi ze sluchátka.
     „A co kdybychom byli v kavárně s přítelem ze Sovětského svazu, kterého provázíme po Praze. Zeleninou nakrmíme jeho a my si dáme, co chceme? Co?“
     „To by šlo. Jak se bude jmenovat?“
     „Sergej.“ 
     „Proč zrovna Sergej?“
     „Na základce jsem si dopisoval s jedním Sergejem, a to byl idiot jak bič.“ 
     „Proč jsi přestal? Musela to být prča.“ 
     „Před jedním mistrovstvím v hokeji mi napsal, jak doufá, že ta jejich sbornaja komanda vyigrájet. Odepsal jsem mu, že když sbornaja vyhraje, že jemu sootvětstvujut stop čili si s ním přestanu dopisovat. No a Rusáci pochopitelně vyhráli.“
     „To chápu,“ pokýval jsem účastně hlavou, jako by to Jirka mohl vidět. „V tom případě máme ale problém, kdo ho bude mluvit?“
      Ani jeden jsme se k tomu neměli, až Jirka navrhl, že by Sergej mohl být němý. Byl by to tedy náš němoj drug Sergej.
     „Jak bychom se s ním seznámili, Jirko, když je němej?“
     Všechny způsoby seznámení, co nás napadly, jsme však zavrhli, až jsem zařadil do scénáře, že do té kavárny s námi přijde Sergej ještě jako mluvící a oněmí až tam. Totiž strojvůdce onoho exkavátoru je nezodpovědný chlapík, odskočí si do kavárny na kafe a nechá stroj běžet a ten se následně rozběhne doopravdy a nakráčí do kavárny. A Sergej, citlivý hoch s křehkou nervovou soustavou, hrůzou oněmí, když to spatří. A tak se zrodil němý přítel Sergej, co nás provázel ve všech dalších dialozích a užil si se mnou a Jirkou hotové peklo.
     Vyvrcholilo to při dialogu na horách. Zahájili jsme ho v Praze na hlavním nádraží. Cestovali jsme odtud do Popradu a dále do Vysokých Tater. Krkonoše nestačily, protože potřeboval do textu dostat výraz krováťnyj vagon, totiž lůžkový vůz. A jet z Prahy do Krkonoš lůžkovým vozem je pitomost.
     Jirka původně chtěl, aby se na Sergeje nedostala místenka na lůžko, takže by musel stát celou cestu na chodbičce. Pak si ale můj spolužák umínil, že má Sergej při prudkém zabrzdění vlaku spadnout z lůžka, zlomit si ruku a nohu a „revať kak tygr“, kterýžto výraz nalistoval ve slovníku. Proto Sergeji nakonec musel nechat prodat jízdenku i s místenkou na lůžko.
     „Ty blboune! Jak může řvát jako tygr, když je němej?“ divil jsem se.
     „Je to na tobě. Já vymyslel ten tygří řev.“ 
     „To ti děkuju.“ 
     Zapojil jsem pak všechny své scénáristické schopnosti a zkonstruoval událost tak, že Sergej spadl z lůžka, zlomil si obě nohy i ruku a řval jak tygr, neboť se tou bolestí naučil mluvit. Problém, kdo mu tedy nadále propůjčí hlas, jsem vyřešil tak, že radostí z toho, že mluví, zase hned oněměl. Když jsme tohle všechno prezentovali před třídou v ruštině, spolužáci vřískali smíchy, Klimprová si mohla hlavu ukroutit, ale i ona se nahlas zasmála.
     Sergej se nakonec ze svých zranění uzdravil a odcestoval natrvalo do Sovětského svazu, neboť se blížily maturity a já ani Jirka jsme nemohli potřebovat, aby nás nadále obtěžoval svou tichou přítomností. My dva jsme pak složili zkoušku dospělosti dokonce i z ruštiny.

Dostanu jedničku z tělocviku?

     Spolužák Bohumil Prášek mi oznámil na začátku našeho maturitního školního roku, že byl o prázdninách v Jugoslávii a řekl to bez náznaku vytahování. A pak se zeptal: „Na koho myslíš, že jsem tam hned narazil?"

     „Nemám tušení."
     „Na Smolíka! Chápeš to? Jedu třináct set kilometrů daleko, abych si od něj odpočinul a první člověk, kterého v Jugošce potkám, je Smolík."
     Napadlo mě sice, že k Jadranu jel i z jiných důvodů než jen kvůli odpočinku od Smolíka, nicméně jsem spolužákovo rozhořčení chápal. Smolík byl totiž náš tělocvikář, asi padesátiletý, malý, šlachovitý muž, který se vyznačoval vášnivou láskou k běhu na delší tratě a kupodivu i k basketbalu. Navíc často prohlašoval, že pouze sportu vděčí za to, jak ve svém věku vypadá, čímž jistě myslel, že dobře, ač se všem zdálo, že mu do důchodu chybějí jen měsíce.
     Kondičku ovšem měl. Projevila se třeba tím, že nás jednoho slunného podzimního dne vyhnal při hodině tělesné výchovy před školu a na svahu kopce Petřína vytyčil zhruba kilometrovou trasu vedoucí stále nahoru, občas trochu dolu, pak zase nahoru, a nakonec dost strmě dolů do cíle, zadal nám uběhnout ji třikrát s tím, že přidat si nějaké to kolečko navíc můžeme, a sám hned vyběhl. Než jsme se stačili připravit na start, měl Smolík za sebou asi tak půldruhého okruhu. Běželi jsme většinou zvolna, jenom spolužák Josef Skokan, jemuž jsme všichni říkali Rosnička Joe, pádil usilovně ve snaze Smolíkovi stačit, ačkoli k běhu neměl talent, plíce ani svaly. Cílem druhého kola, po kterém jsem to zabalil, jsem shodou okolností probíhal společně s Rosničkou.
     „Ty... neběžíš... třetí... kolo...?" zahekal na mě udiveně.
     „Ani mě nehne."
     Rosnička Joe mávl rukou a vyrazil skutečně znovu na trať. Nedaleko před cílem svého třetího okruhu Skokan srovnal krok se Smolíkem, jenž rytmicky jak metronom dokončoval své již zhruba sedmé kolo. Asi sedmdesát metrů před čárou startu a cíle nasadil Rosnička k finiši v domnění, že Smolík už také skončí. Dal mu tím spurtem na frak a protrhl vítězně pomyslnou cílovou pásku úplně schvácen.
     „Ty neběžíš vůbec žádné kolečko navíc?" zeptal jsem se ho nevinně.
     „Serůůů..." vydechl Rosnička.
     K tomu, aby dokončil výrok, se mu již nedostávalo sil a zřítil se na zem. S úžasem pak sledoval, jak Smolík stále nezměněným tempem vbíhá do svého osmého okruhu, a kdyby vyučovací hodina tělocviku nebyla časově ohraničena, kroužil by tam jistě dodnes.
     To by ovšem byla velká škoda, neboť by tělocvikář nemohl založit kroužek basketbalu, kam jsem se vážně s chutí přihlásil. Mám rád tuhle hru, ačkoli k ní nevlastním odpovídající postavu. A tak se jednou stalo, když nás přišlo pouze devět a nemohli jsme tudíž sestavit dva plnohodnotné celky, že jsem dostal za úkol hlídat maličkého Smolíka, který doplnil soupeřův tým. Měl jsem Smolíkovi zabránit, aby si při hře sáhl na balón. S gustem jsem pro tentokrát vypustil zápas i starost o jeho výsledek a blokoval tělocvikáře tak dokonale, že se k míči dostal jenom při vhazování ze zámezí po autu nebo koši.
     Smolík napřed znervózněl a později, když pochopil, co jsme proti němu zosnovali, stále víc propadal hněvu, který jen těžko skrýval. Všechno marné, k balónu jsem ho nepustil. Až chvíli před koncem se vzteky bílý Smolík přece jen míče zmocnil, divoce se uvolnil a rychlým driblinkem se hnal na náš koš se mnou v závěsu, zatímco zbytek jeho i našeho družstva pobaveně přestal hrát. Když se Smolík pokusil o dvojtakt a elegantní koš, přibil jsem ho rukama za ramena k parketám tělocvičny. Míč mu vypadl z rukou a odskákal neškodně do zámezí.
     Rozčílený tělocvikář nepříčetně zařval – faul, v mžiku se transformoval z hráče do role rozhodčího a vyloučil mě do konce utkání.
     Potom přišel čas rozhodování o známkách na vysvědčení. Smolík za mnou přišel a řekl: „Ty se hlásíš se na vysokou školu, že. Tak víš co, já ti tu jedničku dám. Vím sice, že jsi pěkný číslo, ale ten tělocvik a sport máš rád."
     Nevzpomínám si už, jestli se k přihláškám na vysokou dokládaly známky ze střední školy, pokud však ano, určitě mezi nimi nefigurovala známka z tělesné výchovy. Ale i tak bylo od Smolíka hezké, že se dokázal přenést přes ten basketbalový zápas, který jsem mu dokonale znechutil.

Kde je nekonečno?

   

     „Příště, studenti, probereme elipsu. Kde v přírodě můžeme elipsu nejčastěji spatřit?"

     Jako obvykle – přihlouplé ticho.
     „No jo, zetko – zet, jako zabedněnci." 
     Profesor deskriptivní geometrie Hrdý vytáhl oblíbenou průpovídku, kterou zesměšňoval označení naší třídy – Z, což znamenalo zpracování papíru. 
     „Přece na rozkrojeném salámu," vrátil se k elipsám. „A za domácí úkol máte zjistit, proč se už dnes nekrájejí salámy šikmo, nýbrž rovně. Tím z naší krásné přírody valem ubývá elips, zato kružnic přibývá." 
     Poslední větu Hrdý pronesl jako apokalyptickou vizi.
     Svérázné domácí úkoly, ukládané hlavně za trest, byly vůbec profesorovou specialitou. Hned na začátku prvního ročníku jeden takový vyfasovala spolužačka Irma Pokorná.
     „Odkud jsi?“ zeptal se, když ji poprvé vyvolal.
     Hrdý všem studentům tykal, i když školní řád předepisoval vykání, ale nám to nevadilo.
     „Z Hrusic,“ přiznala dívka provinile.
     „A víš, kdo se tam narodil?"
     „Lada," řekla Pokorná, náležitě pyšná, že zná významného rodáka svého bydliště.
     „Správně, národní umělec Josef Lada. Kocoura Mikeše jsi četla, osobo!“
     „Nečetla," špitla dívka zahanbeně.
     „Tak si běž sednout, máš nedostatečnou."
     Zkoprnělá spolužačka zamířila užasle a rezignovaně zpátky do lavice. 
     Když už skoro dosedla, profesor zahulákal: „Pojď zpátky. Nerozumíš legraci? Ale do příští hodiny máš za trest za domácí úkol přečíst Kocoura Mikeše."
     Absolutně největší špundus měl ale z Hrdého spolužák Lukeš. Když na něj například připadla služba, vycídil tabuli houbou na osmý stupeň čistoty, kterého lze jinak dosáhnout jen chromsírovou lázní na skleněné desce, kde voda už nevytváří kapky ale rovnoměrný film, nadepsal na tabuli vzorově datum a hodinu, nabrousil křídy a velké demonstrační kružítko do takových špic, že by se za takovou nemusela stydět žádná injekční jehla, velké dřevěné trojúhelníky vyrovnal rovnoběžně s hranami katedry a chvěl se strachem, co si na něj profesor vymyslí. Oprávněně. 
     Hrdý se vřítil do třídy a u katedry zařval: „Kdo má službu?!"
     Lukeš se bázlivě přihlásil.
     „Lukši, kde je třídní kniha?!"
     Lukeš vystartoval, aby svou chybu napravil, ale kantor ho vrátil do lavice. Osudné však měly Lukešovi být až ony nešťastné rovnoběžky v nekonečnu.
     „Studenti, dnes jste si měli přinést každý dvě špejle, které budou představovat dvě přímky v prostoru a kolmo rozevřený sešit nárysnou a půdorysnou rovinu. Inu, vyndejte si špejle." 
     Nikdo je neměl, jen Lukeš vyndal celý gumičkou přepásaný balík špejlí a povedlo se mu s ním třísknout o lavici, až to křaplo.
     „Jak to, že nikdo nemá špejle a Lukeš jich má tolik?"
     „My jsme se dohodli, že je koupíme společně a pověřili tím Lukeše," napadla jistého dobroděje spásná myšlenka.
     „Lukši!" zaburácel Hrdý. „Proč jsi je nerozdal před hodinou? Okamžitě dej každému dvě špejle a pak půjdeš za trest k tabuli a vezmeš s sebou dvě špejle. Budeš představovat rovnoběžku a já druhou."
     Zdecimovaný spolužák roznesl ze svého špejle po třídě, narukoval k tabuli a stál tam se špejlí v ruce naprosto nehybně.
     „Drž to rovnoběžně!" napomenul ho Hrdý. 
     To však nebylo vůbec snadné, neboť profesor svou špejlí stále nervně mrskal.
     „Jak známo, rovnoběžky se protínají kde, Lukši?"
     „V nekonečnu," mínil spolužák.
     „Správně. A kde je nekonečno?"
     Lukeš na tu pitomou otázku nechápavě zíral.
     „Přece za kamnama. Lukši, nestůj tady s tou špejlí jako svatej za humny, nakonec mi ještě vypíchneš oko, a běž ukázat nekonečno."
     S užaslým výrazem odkráčel chudák Lukeš ke kamnům a tam prstem jako v mateřské školce ukázal nekonečno.
     Orgie názornosti byly u konce a my jsme řvali smíchy. Špejle jsme pak už nikdy na nic v deskriptivě nepotřebovali, ale ta absurdní scéna svůj výsledek měla. Matematici, astronomové a různí jiní potrhlí vědátoři tvrdí, že si člověk nekonečno neumí představit. Nám budou něco povídat. My, zabedněnci, totiž víme, že je za kamny. Díky nešťastníkovi Lukešovi jsme ho viděli na vlastní oči.

Jaká je relativní vlhkost vzduchu?

  

     Profesor Vostrý byl vysoký hubený prošedivělý muž klidného vystupování. Nikdy se nesmál, a přesto byl obdařen jakýmsi suchým humorem, ač sám své výroky jako vtipy asi nezamýšlel. Při nich se studenti sice bavili, ale jinak se Vostrého báli. Učil totiž chemii, která bývá tradičním strašákem, ale ve Vostrého podání představovala pro studenty něco na způsob kosy pro pampelišky. S mrazivým klidem sázel při zkoušení nemilosrdně kule při každém zaváhání.

     Sadistická zábava se posluchačům naskytla zejména, když vyvolal spolužačku Irmu Pokornou. Křídově bílá Irma došla k tabuli odevzdaně jako odsouzenec po duchovní útěše pod gilotinu a v té chvíli zapomněla i vzorec chloridu sodného, což je, jak známo, vcelku neškodná kuchyňská sůl. Ač se chemii den před tím vrčela určitě tři hodiny, výsledek její examinace byl žalostný.
     Jen spolužák Bohumil Prášek měl z Vostrého srandu. Svými 198 centimetry jednak dlouhého profesora převyšoval a jednak uměl vyslovit a napsat v jakékoli podobě vzorec třeba takové zhovadilosti, jako je para aminoazobenzen hydrochlorid. Jen jednou jsem ho trumfnul vzorcem dichlor difenylu trichlor metylmetanu, ale to bylo pouze jednou, a navíc šlo o DDT, což je odporný přípravek proti hmyzu.
     Vostrého výklady probíhaly přibližně takto. Monotónně odpřednášel látku, když přitom komíhavým způsobem s rukama za zády jako čáp marabu kroužil kolem třídy. Když skončil, otázal se: „Pochopili jste to, studenti?"
     Záporně jsme kroutili hlavami.
     Profesor beze zloby odpřednášel látku znovu a zeptal se: „A nyní to již chápete?"
     Opět tupé mlčení.
     Ani po třetím výkladu jsme nebyli o nic moudřejší, a tak Vostrý přistoupil k oknu, dlouze se zadíval na petřínskou rozhlednu a pravil: „A jsouce ducha prostého, zachovali si zdraví do vysokého věku svého." 
     Jindy nám prozradil, jaké hrozné věci obsahuje jediný hrneček turecké kávy, kterou ale Turci vůbec neznají.
     „Když vypijete hrnek kávy, byť z míšenského porcelánu, dobrovolně zkonzumujete sice dárkově balený, ale jeden z nejhorších souborů škodlivin." 
     Vtom se přihlásil spolužák Radomír Píka.
     „Co si přejete, Píko?
     „Mohl byste mě, pane profesore, uvolnit. Chtěl bych si skočit na kafe."
     Zachechtali jsme se.
     „Píko, Píko... Díval jste se někdy do zrcadla?"
     „Každé ráno!"
     „Tak už nemusíte navštěvovat teletník. Ale zpátky k té kávě," navázal profesor. „Nejvíc škodlivin se skrývá v sedlině čili lógru. A teď si představte, studenti, že někteří lidé ten lógr vyjídají lžičkou."
     To už jsme se pochechtávali.
     „Nevím, proč se smějete. Vždyť oni mají potom žaludky jako dršťky!" 
     Vostrý to skoro vykřikl vyčítavým tónem, jako bychom za to byli zodpovědní, což vyvolalo salvu smíchu.
     

     A pak nutně přišla laboratorní cvičení. Osnovami předepsané roztoky a sraženiny jsme vyráběli vesměs s nechutí. Avšak ty, které jsme si vytvářeli jaksi nad plán, nahodile a bez nejmenšího tušení výsledku, nám skýtaly do té doby nepoznaný zdroj zábavy.
     Nad jiné v tomto směru vynikal Radomír Píka. Jeho sraženiny a roztoky v baňkách a zkumavkách nabývaly tak fantastických barev, konzistencí a struktur, měnily se úžasně rychle a s železnou pravidelností odporně páchly, že by spráskl ruce i sám bůh chemie. Ne tak Vostrý. Shlížel na Píkovo počínání s převahou a shovívavě, jako by právě procházel oním zařízením pro mláďata skotu domácího. A nevyvedla ho z míry dokonce ani událost, jež zaznamenaly anály školy nejčernějším písmem.
     Radomírovi se totiž jednou podařilo vyrobit zvlášť odolnou sraženinu, která vzdorovala všem kyselinám a louhům. Bohužel se tak stalo, když jsem už asi třetí hodinu zodpovědně a pilně měřil relativní vlhkost vzduchu a svá měření pečlivě zaznamenával.
     Zavilý odpor sraženiny vyprovokoval Radka téměř k zuřivosti, takže popadl pipetu a něco do zkumavky ukápl. Nestalo se nic. Potom se ovšem někde zmocnil jiné chemikálie a mě, který soustředěně měřil, vybídl, abych to podržel.
     V situaci, kdy jsem tomu nevěnoval patřičnou pozornost, jsem naivně uchopil zkumavku a Radek do ní dopravil zmíněnou kapalinu. V ten moment ze skleněné nádobky vyrazilo obrovské množství žlutavé pěny, asi jako když hasiči likvidují pěnou požár trabantu. Ruka mi rázem zcitronověla a rychlostí blesku se místností rozprostřel takový štiplavý smrad, že jsme pak všichni kašlali na všechno až do maturity. Úlekem jsem praštil zkumavkou na zem, čímž se množství pěny i smradu znásobilo a Irma Pokorná se rozječela jako siréna za války. Otevřeli jsme všechna okna, ale nepomohlo to.
     Čpavý dým se naopak šachtou digestoře rozšířil i do strojní sazárny, kde si kvůli vedru naneštěstí otevřeli dveře, takže měl volnou cestu do celé budovy průmyslovky. Logickým důsledkem byla naprosto nekoordinovaná a zmatečná evakuace školy.
     Když řeřavý zápach vyprchal, dým se rozplynul a studenti se navrátili do lavic, profesor Vostrý klidně, jen s malým nádechem smutku, věc zhodnotil: „Píko, Píko, ten brom jsem nalil do lahve s ručně zabroušeným hrdlem, pečlivě zavřel také ručně zabroušenou zátkou, a ještě přiklopil skleněným poklopem, a nakonec to celé uložil úplně dozadu do digestoře. Ale vy jste ho stejně našel."
     Moje ruka nabyla své původní barvy zhruba za měsíc. Avšak jaká tehdy byla vlhkost vzduchu v porovnání s měřeními z předchozích vyučovacích hodin, nevím dodnes. Chybí mi to strašně, ale už jsem se s tím naučil žít.

cvakání zubů

I.

kolik času uplynulo

než promluvila sladkou puklinou úst

nepředstavujte si nic výjimečného

zakryla si obličej rukama

a byla moje

stačilo

jste jiná než druhé

 

nedělám si blázny

cvakla zuby

potěšeně a přihlouple

ale v tom uchechtnutí jsem slyšel

nezaměnitelně pravdivý tón

jak když praskne větvička pod nohou

 

neměl jsem sílu dál očima lhát

kolik času uplynulo

a začal se dívat na druhou stranu

 

II.

takového bláznovství se dopustit

ničí

aby ničila mě i sebe

takové bláznovství

zamilovat se do tak úporné ženy

 

ale myslím

že jsme stejně šťastni

ačkoli je to nehygienické

pro obě naše srdce

 

jednou ráno prostě odešla

jako by tu nikdy nebyla

usnul jsem s jejím teplem v dlani

 

za oknem ze tmy do prachu

rodil se teplý zářijový den

z šedého hedvábí lehce utkaný

a skleněných korálků nerozhodnosti

 

III.

jinak se žít nedá

pevně zamítla mé odmítání manželství

a začala oklikou a ze široka

a začala o rozvodu

svém

 

ale já mohu

určitě mohu

tvrdil jsem vznětlivě a umíněně

soudím

že jí to vylekalo

protože pronesla

Karel přece není zrůda

 

byla trochu vyděšená tím

co řekla a myslím

že se slastně usmívala

na věšáku visel můj kabát

jako nevhodný příchozí

když jsem odcházel

proč taková úleva

 

IV.

přísahám

nevím

co se stalo v dračím hradu

v modré minulosti

jen z krásné a banální pohádky

je písek

vítr a poušť

 

přišel čas samoty

cvakám zuby

jako by nebylo nic snazšího

než na to přestat myslet

škoda

že existují tak utkvělé myšlenky

 

má to asi něco společného s fotografováním

za dveřmi čeká zabitý čas

a přijde až do postele

 

jestli je Bůh

tak jedině v televizi

říkám si marně

když už jsem dávno přenesl

svou duši do přístroje.

 

V.

všichni to věděli

že je ztřeštěná

to její neuvěřitelné sobectví

vzdát se takového dobráka

 

její tvář leží pod sklem na stole spící

ale máš pravdu

je pozdě

a přesto

otevři oči

závěrka okna vykouzlila nový den

 

všechno marné

vrátila se k svému človíčkovi

v magické síle indukce je Bůh

ne v čase a prostoru

čas je jen jeho dalším atributem

 

ale je úterý a dole na ulici

jsem spatřil ženu se sladkou rtěnkou

a zacvakal jí zuby na pozdrav

kvajku IX.

 

mezi pampeliškami v trávě
kolem tramvajových kolejí
zobají drozdi jako o závod

💧

jedna dívka: tak co je u tebe nového
druhá dívka: když dostanu menstruaci
tak nic

💧

bílé květy jsou něžnost sama
když se otvírají včelám
nenaplněná očekávání