pod jasanovou horou

dvě třetiny dne jsou za mnou
a přede mnou starý Oškobrh 
a obloha jak vycíděná mosaz
nad horizontem rudě žhne snad krví 
lidu lužických popelnicových polí
zbyly po něm už jen práchnivé kosti
a možná ani ty ne

pokolikáté mám dojem
že umírám 
když usínám 
ačkoli vesmír se svéhlavě točí dál

jestli se probudím
opustím společnost muflonů
na jasanové hoře
a zajdu do motorestu 
ve Vlkově pod Oškobrhem
na snídani

třeba tam potkám prostitutku
co čeká na zazobance
a budu jí říkat Askbriga
což je prý keltsky jasanová hora
nakonec jí povím
že dnes nikdo nepřijde
a já mám na čase už jít

loudáme se

interferencí

svist teď víří času mříž

čas je klec 

jak víš

lapeni jsme v něm 

lstivou iluzí čas je

ó jé

smutné déja vu

zase jdu tou pustinou

tráva pod nohama šumí

únavou sny se rozplynou

a slovům nikdo nerozumí

jenom dávný pud mě vede 

když zvednu oči k obloze

tak strašidelně bledé

vleču se jak s koulí na noze

údery sekyr slyším v lese

proč náhle zvoní kdo to ví

stéblo pták už nedonese

divný obraz smutné déjà vu

kdo ďáblu ruku nikdy nepodal

kdo nemá hřích ať soudí

šlapu tou pouští dál a dál

a duše co tápe nezabloudí

vteřina strachu

okolo šedých zdí města

kde každý strom je překvapení

honí se světla stíny hluk

a pro city už místo není

z oblohy nad úzkou ulicí

padá večer šarlatový 

jak vzpomínka vzdálená

jen srdci nikdo neodpoví

nekonečnou nudu halí

oceán lidského pachu

do prachu jenž tiše dosedá

vykřikne vteřina strachu

čas kolem netečně běží 

ať teče krev ať cokoli stane se

jen ulicí co náhle osiřela 

lehoučké chmýří vítr odnese

Blues o poetické bitvě ve starém domě

Korvínský dům v Přerově

     

     Kdysi se ozvalo moje ego, nafouklo se a já jsem zatoužil, aby obecenstvo tleskalo aspoň jednou mým veršům. Víš, jak to bude krásné, nedalo ego pokoj, až se tvoje básně ponesou z pódia a lidé budou nadšeně poslouchat. Rozum sice namítal, že to zřejmě s nadšením publika tak horké nebude, ale nápad už se zrodil, takže jsem se pustil do příprav večera své poezie.

     Hned na začátku jsem zavrhl možnost, že bych básně přednášel sám. Nakonec se uvolila jedna moje známá, že je bude recitovat. Říkejme jí třeba Věrka. V příběhu ještě sehraje klíčovou roli. Také jsem si nedovedl představit, že by se pořad obešel bez hudebního doprovodu. Neměl jsem ponětí, jak by měla muzika k mé poezii znít. V hlavě jsem měl pouze zvuky, které vyluzovaly na četných strunách svých nástrojů unylé harfenistky, jak jsem to znal z dávných televizních nedělních chvilek poezie.

     Věděl jsem pochopitelně, že bych tím večer zabil. Kromě toho jediné harfenistky, které jsem znal, soustřeďovalo hudební těleso ve švýcarském Bernu, kde jsem je slyšel na benefičnímu koncertu po povodních na Moravě. Pochyboval jsem však, i když některé uměly česky, nebo z Česka přímo pocházely, že bych je přemluvil, aby přijely na můj večer.

     Už jsem byl ohledně hudby zcela bezradný, když jsem potkal kamaráda, říkejme mu Pavel, který nejen uměl výborně na kytaru, ale také skládal písničky. Požádal jsem ho, zda by mi nezabrnkal nějakou doprovodnou muziku k mým veršům, ale on, že to prý ne. Když tam má hrát, tak jedině vlastní tvorbu. Věrka, Pavel a já jsme se potom sešli a zkoušeli, jestli se Pavlova a moje dílka nebudou tlouct. Slovo tlouct píšu s plným vědomím. Kupodivu se však ve své protikladnosti báječně doplňovala.

     Zbývalo vybrat prostředí, kde to celé spácháme. Sál nemohl být moc velký, ale zato měl působit důstojně. Zapadl jsem do vinárny na přerovském Horním náměstí, abych si to promyslel, a když jsem vyšel ven, nějak to se mnou zamávalo a ocitl jsem se přímo před zachovalým historickým portálem takzvaného Korvínského domu. Stojí tam už pěkně dlouho, řekl jsem si, protože jako goticko-renesanční objekt patří ke zdejším nejstarším.

     Podle pověsti se tam prý setkali český král Jiří z Poděbrad se svým zetěm a nepřítelem uherským králem Matyášem Korvínem. Kdo ví, co je na tom pravdy, ale do názvu domu se přízvisko Korvín dostalo. Navíc se mi chce věřit, že to tak bylo. To je místo pro mou poezii, rozhodl jsem. Jakmile bylo všechno secvičené a dojednané, rozeslal jsem padesát pozvánek a doufal, že by třicet lidí mohlo přijít.

     K mému úžasu dorazilo sto dvacet diváků. Natahaly se židle z vedlejšího sálu, vlezl jsem na pódium, Věrku po levici, Pavla po pravici, přivítal přítomné a recitátorka spustila. Poslouchal jsem ji a netušil, čí báseň to čte. Byla moje, samozřejmě, ale vůbec jsem nevěděl, co v těch slovech všechno je, vlastně co tam ona našla. Moje ego bylo pýchou na prasknutí.

     Dozněla první báseň, a zatímco Pavel hrál a zpíval blues, Věrka papír zmačkala do koule a hodila ji obloukem do obecenstva. Jak to zachází s mou poezií? rozčiloval jsem se v duchu, ale navenek zachoval dekorum. Jenže ona nedala pokoj a s druhou básní naložila stejně, s třetí rovněž, jen jimi pálila o poznání prudčeji a mně se to začalo líbit. Ostatně, co s básní, když už byla přednesena?

     Šlo to tak dál, až Věrka jednou papírovou koulí trefila do hlavy jistého chlápka. Byla v ní báseň těžšího obsahu, takže ho to nespíš zabolelo, sehnul se pro kouli a mrskl ji zpátky na pódium. Nikoho nezasáhl, ale publikum se smálo. Osmělil se jiný divák, sebral ze země kouli a šlehl jí po Pavlovi. Náhle se všichni sháněli po dalších papírových koulích, metali je po sobě i po účinkujících.

     Z poetického večera se stala parádní koulovačka všech proti všem a Pavel k té bitvě hrál čím dál divočejší muziku, asi pro povzbuzení bojovníků. Najednou mu šla scénická hudba, parchantovi. Vtom jsem si všiml, že stále více koulí dopadá na mě. Nakonec na mě útočili úplně všichni, obklíčili mě jako Jiří z Poděbrad Matyáše Korvína u Vilémova a já jim musel slíbit, že už žádné večery vlastní poezie pořádat nebudu. Slib jsem dodržel, ne jako ten zrádný Matyáš.

     Ještě, že ty švýcarské harfenistky zůstaly doma. Co kdyby některý dobře mířený sonet poškodil nějakou harfu. To by je sice ihned probralo z unylosti, ale zase bych měl víc nepřátel. S Věrkou a Pavlem jsme se potom picli v sousední vinárně, neboť první a poslední recitace mých veršů se mimořádně vydařila. Nikdo na ni jen tak nezapomene.

Blues na cestu do pekel

   

     Je to nejpůvabnější náměstí, co vůbec znám. Leží se na kopečku obehnaném středověkými hradbami a s okolním světem jej spojují jen dvě cesty prudce klesající na protilehlých koncích rynku do města. Vlastně je tu ještě jedna uzoučká ulička, tak akorát, aby jí prošel jeden člověk. Vede mezi domy a mění se ve strmé schodiště na hradby a dál k nábřeží řeky.
     Kdysi jsem na tom náměstí často lelkoval a přemítal o hloupostech, neboť místo, kde se zastavil čas, při troše fantazie lze nabýt takového dojmu, je pro rozjímání toho druhu stvořené. Procházel jsem se podloubími renesančních domů, brouzdal kolem šesti majestátních lip rostoucích v kruhu trávy uprostřed dláždění, kde bývala kašna, nebo zašel do vinárny, a tam se přemýšlelo úplně nejlíp.
     Náměstí vévodí zámek s věží románského původu, a přímo proti nájezdu k jeho bráně, jež překlenuje někdejší příkop, se tyčí pomník od známého českého sochaře se skulpturou biskupa Jednoty bratrské, která zdvihá ruce s Biblí Kralickou k obloze. 
     Onehdy stál u pomníku mladík v černém fraku, cylindru a v černých džínách a hrál na klarinet blues, co je tak staré a známé, že už o něm nic nevím. Podivně se u toho nakláněl a vypadal, že je v transu. K tomu, aby si svou hudbou něco vydělal, si vybral špatné místo, neboť tudy chodilo málo lidí. On se ale nezajímal ani o těch pár mincí, které mu kolemjdoucí hodili na dlažbu, protože dohrál a odešel úzkou uličkou k řece. Díval jsem se za chlapíkem, jak se jeho silueta s nepatřičným cylindrem rýsuje proti světlu.
     Mnohem později mě napadlo ptát se, jestli mladík s klarinetem byl anděl či ďábel, a prchl za ním tou uličkou. Nenašel jsem ho a jak bych také mohl. Spatřil jsem pouze na trávníku sochu římského boha moří a zejména sladkých vod, které chyběl bájný trojzubec. Opřel jsem se o ní a čekal, už nevím na koho. Nejspíš na Ženu s velkým Ž. Na koho jiného by také stálo za to čekat. Po nábřeží však kráčely proti sobě hned dvě ženy s pejsky. Zřejmě se znaly, neboť se zastavily a ihned se daly do řeči. Jejich psi se zase okamžitě pustili do sebe. Ženy si jich nevšímaly a nerušně si povídaly.
     Byl jsem v té chvíli asi jediný ve vesmíru, kdo slovo od slova a štěk od zavrčení slyšel jejich dialogy, ten ženský i psí. Čím se častovali čoklové, nevím, ale podle mě to nebylo nic lichotivého, mohl jsem se však mýlit. Ženy jsem vnímal bezvadně, a tak jsem postřehl, že si každá mele to své, slova jedné spolehlivě míjela sluchové orgány druhé a naopak. 
     Ženy si báječně rozuměly ve svých mimoběžných vyprávěních. Psi blafali, občas s náznakem rvačky a celé to vyústilo v logickou pointu, že se ženy s psisky vydaly po svých štrapácích. Vlastně to byly čtyři mimochodné monology na dvou úrovních, ač ty v nižším patře představovaly možná dialog, určitě ale vypjatý. Z lidského pohledu tedy. Uvědomil jsem si, že jsem vyslechl a zhlédl zhuštěný obraz dnešního světa, v němž lidé také mluví každý to své, všichni jsou odborníci na všechno, ale vzájemně se neslyší a nevnímají.
     Tedy mě jako jiné zajímá, co se stane bezprostředně v okolí i daleko, děsím se globálních i lokálních hrozeb, trápím se, co bude se mnou, s blízkými i vzdálenějšími a sleduji všechno světodějné i světozhoubné. Jak jsem však na tento svět v malém znenadání narazil, polekalo mě to a honem jsem se vrátil na své náměstí. Na Ženu jsem v tom kalupu zapomněl a nikdy už ji pak nespatřil.
     Zastavil jsem se až u sochy francouzského katolického světce, který je uctívaný jako patron proti moru. Jeden známý, zběhlý v místní historii, mi jednou vyprávěl, že na protější straně náměstí stávala kdysi ještě socha Učitele národů. Svíčkové báby se prý chodívaly na náměstí modlit k soše onoho světce a jak bývaly ve zbožné ráži, modlily se i k soše věhlasného pedagoga a myslitele. 
    Mnohé lidi tím štvaly, a tak se tam jistého dne objevila cedulka s posměšnými veršíky, které zněly takto: „Ty, svatý Komenský, odháněj ty ženský, a ty, svatý Rochu, pomáhej mu trochu.“ Jak jsem zmínil velkého českého filozofa a spisovatele, hned jsem chtěl kráčet cestou světla, což je třeba vysvětlit.
     Scénka, které jsem byl před chvílí svědkem, mi nevlídně připomněla, že svět je labyrint a pokud bych chtěl dojít do ráje srdce, musel bych se vydat Via lucis, jak se jmenuje spis slavného českého vědce a exulanta. Zabývá se pansofií čili vševědou, protože autor byl toho názoru, že když z lidu zmizí nevědomost, ustanou války. Aby došlo k nápravě lidstva, vládnout by měl sbor mudrců. Pro lepší dorozumění mezi národy bylo podle něj třeba zavést novou řeč, které by všichni rozuměli.
     Nemohla být náhoda, že rukopis známého díla se nachází právě v zdejším zámku a mně se vybavila další historka. Když jsem byl ještě jakousi místní celebritou, přišli za mnou dva mladí mormoni z města u slaného jezera na druhé polokouli, kteří zrovna absolvovali misijní cestu, při níž musí každý mladý stoupenec této církve po dobu dvou let pomáhat lidem ve vybrané zemi. Tito dva si zvolili naši zem a naučili se proto dobře česky. Mně s ničím pomoci nemohli, naopak já jsem je provedl po městě.
     Zamířili jsme i na zámek a ředitel muzea, které tam sídlí, z nich byl unešený. Prosmejčili jsme všechny expozice a vzal nás i do depozitáře, kde jsme si prohlédli i vzácný rukopis Via lucis. Kluci mormonští nějak nedovedli pobrat, že mají před sebou svazek, který vlastnoručně sepsal v 17. století svým brkem takhle slavný muž. Ptali se: „A to napsal skutečně Komenský?“
     Měli ještě řadu podobných otázek, a nakonec mi věnovali Knihu Mormon, podle které se členové oné církve nazývají nesprávně mormoni. Tvrdí, že je to jediná církev, která má kněžskou pravomoc přímo od Boha. Tak trochu mi to připomíná víru v jedinou pravou pravdu. Ke cti těch dvou však sloužilo, že mě o své pravdě nijak nepřesvědčovali. Smůla, že se mi Kniha Mormon ztratila, než jsem ji stačil přečíst.
     Ve skutečnosti mě ale ztráta tolik nemrzela. Víc je mi líto, že jsem přišel o útlý svazeček Indicie, v němž spisovatel Jaroslav Putík napsal: Smějeme se Indům za to, že uctívají krávy. Oni však věří, že držíce se kravské oháňky přejdou bez úhony strašlivou řeku smrti. Je to již dlouho, co jsem knížečku četl, a nevím tedy, jestli jsem autora citoval přesně.
     Vlastně to není ani tak důležité. Většinou je totiž lidem jasné, aspoň v našich krajích, že smrt nejde obelstít, a tak i proto považujeme za pošetilé chápat skot jako posvátný. Zvlášť když biftek, roštěnka, svíčková nebo guláš chutnají lahodně. My se tedy obvykle nesnažíme oklamat smrt, i když se i takové případy množí, ale život, ten ano. A máme k tomu spousty model, množství posvátných indicií. Peníze, popularitu, slávu, kariéru, zábavu a požitky všeho druhu. Každý může přidat další, třeba pravdu.
     Kdysi někdo, už nevím kdo, napsal, že nikdo není nositelem pravdy, každý má jen subjektivní názor, který může být pravda, ale nemusí. Přesto ale prý pravda existuje, a to zcela nezávisle na nás a našich názorech. Jo, to si mnozí myslí, ale to jen kvůli tomu, že dávají termínu pravda obsah, často vznešený, který nemá. Tím, co existuje nezávisle na nás a našich názorech, je skutečnost. Pravda je potom shoda tvrzení se skutečností. 
     Z toho plyne, že pravda je tvrzení. A jediným lidstvu známým zdrojem tvrzení je člověk. Zvířata a rostliny nic netvrdí, a pokud ano, tak tomu nerozumíme. Co tvrdí bůh či božstva, nemohu rozebírat. Pravda je tedy vždy nějaký výrok a ten z podstaty nemůže být nezávislý na svém autorovi. Jenže i to je sporné. Například dílo, když jej autor vypustí do světa, žije pak už nezávisle na něm. Třeba spis Via lucis. Předvedl jsem, jak se s ním dá pracovat, jak jej lze zdeformovat.
     A pak je tu blues, co hrál na klarinet mladík v cylindru. Zní mi i po letech v uších a já nevím proč. Občas je to tak silné, že jsem musel na náměstí a uviděl tam mladíka v cylindru, jak hrál u pomníku. Jeho obličej se podobal tváři svatého Rocha, místo klarinetu měl krysařskou flétnu a okolo se k němu modlila spousta lidí. Jen Učitel národů s pansofií a univerzálním jazykem tam nebyl.
     V příběhu jsem se snažil vyhýbat přímým pojmenováním, co to šlo, protože když se něco pojmenuje třeba zlem a jiné dobrem, lidé se ze strachu před prvním a z touhy po druhém nechají vodit jako loutky, a ještě loutkovodičům provolávají slávu. V informační době to sledujeme v přímém přenosu. A jelikož světu stále nevládne sbor mudrců, ale pořád stejní psychopati, radši jsem se vydal úzkou uličkou z náměstí, neboť jsem prahl uniknout k řece. Chtěl jsem jít cestou světla, ale možná jdu do pekel, protože ten mladík byl nejspíš přece jen ďábel, a na cestu mi k tomu zní jeho blues.  

jednou

pohladit jednou

zvíře s ušima a nozdrami

opatřenými chlopněmi

jednou se přesvědčit 

zda se rovnoběžky

v nekonečnu protínají

hrát jednou na piano

romanci o radosti 

s duší plnou žalu

nakonec sklonit hlavu

k poslednímu útoku

a vykrvácet

jednou třeba někdo vystaví

mramorový sloup

všem marným přáním

až se tma rozplyne

Tato báseň je mým skromným příspěvkem k nedožitým 76. narozeninám Karla Kryla.

je cosi špatného v tom koloběhu

cosi nás nutí denně více umírat

nudné chvíle čekání 

nebo někde

blbost zhmotnělá v instituci

jak říkal Karel Kryl

a kousek zbabělosti 

pást se proti proudu

člověk nemusí věřit

ale plnit úkoly

a spoléhat na odborníky

ti o tom přece něco vědí

vlak pak v jícnu zmizí

je černý studený a cizí

až tma se rozplyne

je nový den anebo ne

vosy a motýli

kaluž krve
létají nad ní vosy
jak malá ufa
zamává rukou kdosi 
v uniformě

kožená holínka 
šlápne do bahnité vody
dveře a okna se zavírají
jen za kopečkem suti
snad si děti ještě hrají

starý muž stojí
nevěří svým očím
a holí unaveně
stébla trávy kosí

touhy nenaplněné
jak motýli
když třepotavě doletěli
k cíli 

Jak cizinec na pobřeží

Skladbu Stranger On The Shore (Cizinec na pobřeží), co tak úžasně zněla z klarinetu, když ji na jeho plátku tvořil Mr. Acker Bilk, měl v oblibě i můj otec a jak ho popadla dobrá nálada, vzal také klarinet a hrál ji doma i on.
     Jestli chcete co vědět, tak skladba Cizinec na pobřeží pro mě představuje nejen pohodu domova, ale myslím si, že byla jedním z důvodů, proč se do otce zamilovala moje matka. Lze tedy s trochou nadsázky říct, že Cizinec na pobřeží a Mr. Acker Bilk mohou za to, že jsem na světě. Otec a matka jsou tomu na vině pochopitelně rovněž. Nabízím tedy malé vyznání všem, které jsem vzpomněl a kteří dnes už nežijí.

znít jako klarinet

nástroj dřevěný

pak se zamilovat

do ženy

umět tak hrát

znít a kvílet jako on

být tím

kdo tě střeží

být cizincem 

a na pobřeží

stát a hrát jako klarinet

Mr. Ackera Bilka

uplyne jen chvilka

než vlnka do písku se vpije

a hned

jsem tou hudbou zasažený

když obzor zbled

písek vlnky miluje

jak bosé nohy ženy

vlnky miluje a objímá je

Zpravodajský rozhovor

Zeptal jsem se viru korona,

zda ochrání mě před ním záclona?

Virus mi zašpital do ouška,

že mi nepomůže ni rouška.