Čtvrtící den

Vpravo vrch Hradiště nad obcí Stradonice,
kde stávalo velké keltské oppidum.

     Noc byla tak tmavá, když jsem se probudil. Vstal jsem a díval se oknem do černa. Jen pár světel se třpytilo v dálce za řekou, kde jsem tušil domky malé vesnice. Tam mezi nimi se v kamenných zdech skrývala Bludovka, v níž kdysi bydlela moje Alina.

     Sotva jsem na ni pomyslel, musel jsem se tam vydat. Voda teskně šuměla, když jsem dorazil k řece a vešel na můstek. Prkna pode mnou se zvedala, jejich ozvěna mě trýznila, na horizontu jsem cítil stín plochého kopce nad vsí.

     Usedlost patřila po generace rodu Wahnů a říkalo se jí Bludovka, protože Wahn je německy blud. Teď už byla dlouho opuštěná. Branka ve zdi nikdy nepovolila, až nyní. Vstoupil jsem. Odkud se bralo v bezměsíčné noci chladné světlo? Odhalovalo dvůr zarostlý náletovým křovím a vysokou trávou. Stříbrný svit se rozléval až k chodníku podél zdi domu. Šel jsem po lesklých plochých kamenech kolem vrat kůlny a chléva, nájezdem na terasu, přede mnou dřevěné schodiště na ochoz v patře stavení. Šlápl jsem na první vratký schod. V trávě na dvoře se mihl stín.

     „Alino, jsi tu?“

     Proč se ptám, když vím, že tady nemůže být. Schody i veranda vrzaly. Stiskl jsem rezavou kliku dveří. V záhadném matném světle jsem uviděl chodbu s vyšlapanou dlažbou, na jejím konci další dveře. Náhle se samy rozletěly. Úlekem jsem ztuhl, ale už se nic nehnulo. Asi průvan, jak jsem otevřel.

     Váhavě jsem pokračoval do kuchyně a dál do pokoje. Otoman, jakási truhla, starý sekretář plný sklenic, hrnků, talířů, misek a karaf, masivní stůl se čtyřmi bytelnými židlemi stál uprostřed. Na něm pár talířků, příbory a sklenice. Zdálo se, že se tu kdosi právě chystal k jídlu, ale na všem ležela vrstva prachu.

     Otřel jsem kraj víka truhly a sedl si. Z pokoje útočila skoro hmatatelná tíseň, jako by se zatuchlý vzduch změnil v hustou kaši, která mě utlačovala. Zachytil jsem, jak cosi kmitlo přes škvíru pod dveřmi do sousední místnosti.

     „Alino, jsi tu?“

     Žádná odezva. Přešel jsem do úzké ložnice. Skříně, postele, a hlavně obraz s vyřezávaným rámem, ztemnělá malba, čísi portrét, nezřetelná hlava. Upřeně jsem na ni zíral. Vtom se zdálo, že obličej vystupuje dopředu, jeho rysy ale zůstaly v mlze. Tvář se pak na chvíli zaostřila a vzápětí obraz ztmavl. Zapamatoval jsem si ánfas mladé ženy, veliké onyxové oči, antracitové vlasy do čela a ke krku, přiléhající těsně k hlavě jako přílba.

     „Alino Wahnová!“ vykřikl jsem.

     Popadl mě strach a držel v zátylku. Vrátil jsem se k truhle a otevřel ji. Na starém oblečení ležel stříbrný řetízek s medailonem, v něm fotka Aliny. Připnul jsem si ho na krk a v té chvíli věděl, že musím pryč z domu na vzduch.

     Venku jsem zamířil k zahradě. Za omšelou zídkou se vzpínala neproniknutelná houšť a vypadalo to, jako by se chabaští chystalo prorazit ven. Otevřel jsem vrátka. Kudy se mám spletí větví, kmínků a listí prodrat? Krok, další, a už jsem procházel masou rostlin, jako by neexistovala, ani lístek se mě nedotkl.

     Ocitl jsem se na kruhovém paloučku. Kolem vysoká stěna z keřů, nebe přešlo z černi do olověné šedi, odnikud a odevšad vycházející šerosvit jako v obraze s dívčí tváří v ložnici a přede mnou pod baldachýnem z větví dívka s onyxovýma očima.

     „Alino, jak to, že jsi tady?“

     Ukázala na přívěšek pod mým krkem a pak mě pohledem vybídla, abych šel blíž. Položila mi ledovou ruku na čelo, až mě zamrazilo. Připažila a dala se do pohybu, jako by klouzala nad zemí. Musel jsem za ní.

     Přivedla mě do kůlny. Všude poházené kusy dřeva, loukoťová kola, žebřiňák, násada od kosy, lovecká železa, hrábě, bruska, pár beden, změť řetězů, rezavých spojek a ocelových pásků, kupa sena, z níž trčely vidle vzhůru bodci zčernalými zaschlou krví, a nad nimi propadlý strop. Dívčiny onyxové oči pod jasným čelem se děsivě zaleskly. S hrůzou v těch svých jsem se přemohl a podíval se na ní.

     „Takhle jsi skončila?“ řekl jsem a vůbec mi nepřipadalo divné, že tady stojím vedle dívky, která už nejspíš nežije a ptám se jí na její smrt.

     „V tomto životě,“ odpověděla.

     „Jak v tomto životě, copak jsi žila ještě nějaký jiný?“

     „V dávných dobách.“

     Bylo by zbytečné se v této absurdní situaci něčemu ještě divit, ale stejně jsem měl otázky, které mě léta trápily.

     „Tak se ptej,“ řekla Alina, jako by věděla, co mi táhne hlavou.

     „Nikdy jsem nechápal, jak to, že jsi tenkrát byla se mnou, když jsi nikoho jiného k sobě nepustila? Proč mě ano?“

     „Protože jsem tě znala už v oněch dávných dobách.“

     „Že o tom nic nevím. Vzpomínám si jen na naše první setkání. Už tenkrát mi přišlo moc divné. Seděl jsem u kříže v poli na kopci nad vesnicí, kde snad bývala akropole starodávného keltského oppida. Vtom jsem uviděl dívku, jejíž siluetu rozechvíval žhavý vzduch parného dne. Byla jsi to ty, a když jsi přišla blíž, tvé oči se mi propálily až do mozku a už v něm navždy zůstaly, stejně jako tvůj tehdejší oděv.

     Měla jsi na sobě hladkou zelenou tuniku přepásanou šňůrou s dlouhými konci. Pod pravým ramenem ti ruku obepínal kovový nápažník se spirálovými zakončeními. Tehdy jsem nic z toho neuměl pojmenovat, to jsi udělala až ty, když jsi mi vysvětlila, že jsou to šaty z přelomu letopočtů. Myslel jsem, že je to jakási tvoje hra na Keltku.“

     „Ale já jsem asi nebyla Keltka,“ přerušila mě Alina. „Ve skutečnosti jsem poprvé umřela, když keltské město, které tam stálo, dobyli a vypálili Markomani.“

     „Cože!?“ vyhrklo ze mě. „To jsem se vážně zbláznil?“

     „Byla jsem s Markomany jako otrokyně jejich náčelníka. Možná jsem k nim tedy ani nepatřila. Přišla jsem ale s nimi.“

     Opět jsem se násilím přinutil nedivit se ničemu.

     „A proč jsem já teď tady, Alino?“ zeptal jsem se.

     „V časech oppida jsem se jmenovala Madalwine, nebo mi můžeš říkat Malvino.“

     „Co je zase tohle? Ostatně…, je jedno, jestli Alina nebo Malvina. Proč jsem tady právě teď?“

     „Ty nevíš? Je přece 1. srpen, Lughnasadh, čtvrtící den.“

     Hlava se mi skoro zavařila, jak jsem vzpomínal, co o tom vím. Nakonec jsem si vybavil, že Lughnasadh označoval počátek sklizně pšenice a ječmene, podle boha Lugha. Čtvrtící den se mu říkalo, neboť byl po svátcích Imbolc 1. února, Beltain 1. května, třetím hlavním svátkem připadajícím na 1. srpen, který ještě se Samhainem, slaveným z 31. října na 1. listopadu, rozděloval keltský rok na čtvrtiny.

     „A co s tím mám já společného?“

     „Tenkrát jsme se poprvé poznali,“ řekla Alina, nebo Malvina, mohl jsem si vybrat.

     Zoufale jsem se snažil vyvolat v mysli něco z té doby, ale marně. Spatřil jsem jen obrazy, jak napřed s Alinou stojíme na kopci u kříže a objímáme se a líbáme v lijáku, vítr s námi cloumá, proudy vody padají z nebe a chladí výheň v mém těle, a potom, jak klečím na zemi v této kůlně, Alina v mém náručí a v hrudi jí krví mokvají tři rány. Avšak doba pádu oppida ve mně žádnou představu nevytvořila.

     „Ještě si nevzpomínáš?“ otázala se.

     „Je mi líto, ale ne, Alino.“

     „Malvino,“ opravila mě a dodala, „tak pojď.“

     Vyplula ke kupě sena, já za ní. Prošli jsem jí, jako by tam nebyla. Na druhé straně jsme se objevili na kopci nad vesnicí v místě, kde nyní stojí kříž, jenže teď jsme byli v nějaké svatyni, doléhal k nám divoký křik, rány, řinčení a praskání. Venku hořely domy, v plamenech byly střechy dvorců i palisády a všude spousta markomanských bojovníků, kteří konali dílo zkázy. Vrhali oštěpy, bili se s obránci města sekerami a meči. Pronásledovali nešťastné obyvatele oppida. Ty, které dostihli, buď ihned zabili, nebo je někam odvlékali. Sledoval jsem ohromeně válečnou vřavu.

     Vtom se odkudsi vynořil markomanský náčelník. Nevím, jak jsem poznal, že je ten muž náčelníkem, ale věděl jsem to jistě.

     „Co tam děláš!?“ zařval na Malvinu. „Hned pojď sem!“

     Než jsem stačil užasnout, že rozumím náčelníkově řeči, dívka okamžitě poslechla, ale mně ještě řekla, abych se nebál, že mě nikdo nevidí. Zděšeně jsem zíral kolem a nechápal, jak jsem se ocitl uprostřed pradávné bitvy. Neměl jsem ale příležitost přijít tomu na kloub, protože se zpoza hořících trosek jednoho domu vyřítil rozzuřený Kelt, hrozivý oštěp v ruce. Napřáhl ji a šílenou silou mrštil oštěpem proti náčelníkovi Markomanů. Ten ale o zlomek vteřiny dřív Keltův útok postřehl a skrčil se za Malvinu. Oštěp jí probodl hruď, až jí jeho hrot vykoukl ze zad.

     „Malvino!“

     Vyběhl jsem jejím směrem a padl k ní na kolena. Zahlédl jsem přitom, jak dva markomanští bojovníci vzápětí rozsekali Kelta na cucky.

     „To nic...,“ zasípala Malvína. „Musela... musela jsem to... pro... prožít ještě... jednou. Teď už... teď už jsem... volná..., jako Malvina… i jako Alina…“

     „Malvino! Ale co já?! Co tady budu dělat bez tebe?“

     Pochopil jsem však, že je konec. Slunce krvavě žhnulo napůl zabořené za obzor a rudý západ se odrážel v Malvininých mrtvých očích.

     Ohlédl jsem se po náčelníkovi, ale ten chladně koukl na dívku, za kterou se zbaběle schoval, aby nepřišel sám o život a obrátil pozornost k válečníkům, kteří se k němu blížili.

     „Město je v tvé moci, pane,“ řekl jeden z nich. „Wodan nám dopřál vítězství.“

     „Skutečně?“

     „Ano, pane. Co s tím městem máme udělat?“

     Náčelník se rozhlédl po spoušti, kterou spáchali jeho vojáci a zamračil se: „Spalte ho!“ rozkázal.

    Pak všechno zmizelo a já jsem byl znovu sám v Bludovce. Vrátil jsem se k obrazu do ložnice. Pod ním stál stolek na psaní, kterého jsem si předtím nevšiml, na jeho šikmé desce ležel list papíru a na něm mojí rukou:

    „Nikdy tě nepřestanu milovat, má lásko, ač už nejsi se mnou, jen jsem ti to neuměl dát najevo. Já za tebou ale přijdu, znovu se spolu potkáme a také se všemi, které jsme milovali. Ty už s nimi jsi a já za tebou přijdu, má lásko. Síla, laskavost a něha, které jsi mi dala, jsou tady stále se mnou a pomáhají mi žít krutý život bez tebe. Já ale za tebou přijdu a budeme navždy spolu jako dvě duše, tvoje čistá a moje bolavá v tvé najde klid.“

     Vrátil jsem pohled k ztemnělé malbě, ale z obrazu žádná tvář už nevystoupila.

ve víru imprese

Claude Monet - Cesta z Chailly
přes fontainebleauský les

krev stéká do stříbrné mísy
když Seneca umírá
Dante nabízí Homérovi
Božskou komedii a George 
Snad v černém svírá 
bílý šátek

ramena větrného mlýnu se točí
naprázdno
dým stoupá z komínů
za mostem Waterloo
pěnivý příboj naráží
na útesy u Étretatu

krásné je ráno v září
poblíž Saint Mammès
mořskou plání v Le Havre
jdu v zajetí imprese
za Claudem Monetem
cestou z Chailly přes fontainebleauský les

Eugène Dalacroix - George Sand

Gustave Courbet - Útesy v Étretatu

galaxie lomu

mám tě stále před očima
ačkoli tvé světlo ke mně letí
třináct a půl miliardy let

neberu na vědomí extrémní rudý posuv
lásko vzdálená
vidím tě infračerveně

nad hladinou je skála zvrásněná vodorovně
svisle o stupeň výš 
ještě výš v horizontálních vlnovkách
vydám se zakázanou cestu dolů
dolezu k železné rezavé zátarase 
podél ní sklouznu do jezírka
nebo se mohu také vrátit
jenže kam

moje galaxie
těším se 

Manželé malíři a povodeň na Moravě

Rozbouřená voda přerovské Bečvy

      Letos uplyne 25 let, kdy mimořádné povodně, způsobené neobyčejně intenzivními a dlouhotrvajícími srážkami na moravsko-slezském pomezí, ničivě zasáhly hlavně Česko a Polsko, značně také Slovensko a okrajově i Německo a Rakousko. V Česku byla zasažena většina Moravy, celé Slezsko a východní Čechy. Z celkových 114 obětí zahynulo 56 v Polsku a 50 v Česku. Rozhodujícím dnem byl 7. červenec 1997, kdy se ze svých břehů vylily řeky Morava, Opava, Bečva, Opavice, Bělá, Tichá Orlice, Třebovka, Smědá a Úpa. Žil jsem tehdy v Přerově, který byl vylitím Bečvy z břehů zasažen dost silně a nedaleká obec Troubky, kde spadlo velké množství domů a zahynulo devět lidí, se stala tragickým symbolem těchto povodní. Čtvrt století od záplav chci připomenout však nikoli statistickým výčtem, nýbrž osobním příběhem manželů Evy Chmelařové-Siblíkové a Jana Chmelaře, malířů a grafiků žijících tehdy v Přerově v rodinném domě blízko Bečvy, který se stal Janu Chmelařovi málem osudným.

💧💧💧💧💧

     „Děláte ty noviny blbě, už to ani nečtu,“ řekl mi malíř jen tak mezi řečí. „Kdybyste chtěl vědět, jak se mají dělat noviny, zajděte si do archivu a prohlídněte si stará čísla Strojaře.“
     Svérázný umělec Jan Chmelař tím narážel na dobu svého působení v redakci podnikových novin. Vrátil jsem mu špílec na výstavě obrazů malířů Přerovska v žerotínském zámku. Pod jedním z Chmelařových obrazů se skvěla jmenovka Josef Chmelař.
     „Vy se stydíte za svá díla, že je podepisujete pseudonymem Josef?“ zeptal jsem se ho, sotva se ke svému obrazu přiblížil.
     „Co je to za blbost?“ řekl vznětlivě.
     Ukázal jsem na jmenovku. Okamžitě vytáhl propisku a rezolutně jí jméno Josef na krásně vyvedené cedulce přeškrtal a napsal tam své pravé jméno Jan.
     „Muž velice chválil, jak jste napsal o výstavě obrazů malířů Přerovska,“ oznámila mi Chmelařova manželka Eva Siblíková, když mě pár dní po vernisáži natrefila, jak postávám kdesi u pošty.
     „Vždyť mi tvrdil, že naše noviny nečte.“
     „Ale to víte, že čte. A jak pečlivě, hlavně vaše články,“ usmála se.

💧💧💧💧💧
     

     Když pak toho roku přišla povodeň a 7. července se v Přerově začala řeka Bečva vylévat z břehů, zavřeli jsme redakci a vydali se na různá místa zdokumentovat, co se kde děje. Došel jsem k tenisovému areálu blízko řeky u lávky, po níž se dalo přejít na druhý břeh, kde se nacházela jezírka zvaná Laguny a za nimi zbytek lužního lesa, který nesl název Žebračka.
     Třeba tam uvidím ryby zachycené v keřích, pohrával jsem si s myšlenkou, že se do Žebračky později vypravím, neboť jsem si vzpomněl na knížku povídek Petra Chudožilova Kapři v kvetoucích trnkách. Byl jsem děsně naivní. Rozsah povodně, která se záhy naplno projevila, mi k takové výpravě nedal příležitost. Teď jsem ale právě potkal malíře Chmelaře, který bydlel se svou manželkou nedaleko v rodinném domě. Přecházel zatím po pevné zemi a zamračeně pozoroval cvrkot kolem.
     „Tohle je hovno,“ řekl. „Tohle byla povodeň,“ vytáhl z kapsy malý skicák a ukázal mi svůj náčrtek povodně ze stejného místa z 20. května 1940.
     „Jen abyste nedělal účet předčasně,“ namítl jsem.
     Jenom mávl rukou.
     Nechal jsem ho být a šel dál. Cestou jsem sledoval, jak už se vody Bečvy valí přes nábřežní alej a samovolně se spojují se sousední rybářskou nádrží. Události následujících čtyř dní jakékoli myšlenky na malíře Chmelaře překryly. 
     Měli jsme co dělat, abychom sehnali důležité informace a vydali na koleně provizorní noviny, které byly cenné hlavně tím, že přinesly úplný seznam, kde jsou ubytovaní všichni evakuovaní lidé, takže si jejich blízcí mohli oddechnout, jakmile je v seznamu našli. Také nám kolemjdoucí rvali výtisky novin z rukou, když jsme je sami kolportovali.
     Druhý den potom, co voda zmizela z ulic, jsem potkal Evu Siblíkovou a ptal se jí, jak tu hrůzu s manželem přečkali.
     „Ani se neptejte, skoro všechny obrazy, a ještě spoustu dalších věcí mám úplně zničené a k tomu se Honza málem utopil.“
     „Ježišmarjá,“ vyděsil jsem se. „Ale je v pořádku?“
     „Je. Měl velkou kliku,“ řekla a z jejího dalšího vyprávění jsem dal dohromady, co se vlastě stalo.

💧💧💧💧💧

     Sotva jsem Jana Chmelaře onoho 7. července opustil, vrátil se domů pro foťák a snažil se zdokumentovat řádění vodních spoust na tenisových kurtech. Jenže dům Chmelařových měl v zadní části zahradu zapuštěnou přes dva metry hluboko pod terén a do ní ústila okna malířčiny keramické dílny. Ze silnice se do zahrady hrnula už voda Bečvy a začala zaplavoval sklep a keramickou dílnu.
     Eva běžela pro svého muže, přitáhla ho domů a on, jak viděl rychle postupující zkázu, zpanikařil. Vřítil se chodbou, kde bylo po kotníky vody, do keramické dílny a shromažďoval manželčiny výtvory, že je pak odveze na rudlu do bezpečí. V klidu by věděl, že dělá pitomost, ale když stále přitékala voda…
     V chodbě už dokonce zvedla velkou, těžkou skříň, jež doplula ke dveřím do dílny, zabouchla je a zatarasila. Malíř byl v pasti. Za okny i v místnosti stoupala bahnitá břečka a stále víc ubírala Janovi prostor, kde mohl dýchat. Na záchranu nějakých věcí už neměl pomyšlení. Nakonec plaval v úplné tmě s hlavou až u stropu, který dělila od hladiny jen úzká mezera. Už se smiřoval s tím, že se ven asi nedostane, když uslyšel zvenku rány do okna. 
     To se Eva pokoušela z balkónu v prvním patře rozbít dřevěnou latí okno ve své dílně, ale byla to marná snaha. Naštěstí její počínání viděl soused, který odněkud přinesl lešenářskou trubku, a tou prorazil malíři cestu k záchraně. Chmelař musel ale díru ve tmě a v kalné vodě najít. To se mu podařilo tak, že si po chvíli pořezal ruku o rozbité okenní sklo a téměř třiasedmdesátiletému malíři zbývalo už jen vyplavat na svobodu, což tento vitální muž hravě zvládl.

💧💧💧💧💧

     Skončilo drama boje o malířův život, ale pokračoval zápas o záchranu výtvarných děl obou tvůrců. Evina díla byla poškozená více. Voda zničila většinu jejích obrazů, za své vzala i spousta studijního materiálu, keramickou dílnu povodeň zdevastovala úplně, když voda dokázala převrátit i těžkou keramickou pec. Záplava ale nevyplenila jen hotová díla obou umělců. Zpustošila i fotodokumentaci, zařízení, nástroje a odnesla Evě také téměř všechny kresby z Pavlova na Pálavě. Tam jezdili malířští manželé tvořit rádi a často. Měl jsem oba rád, ale ne proto, že mi z Pálavy občas přivezli láhev vína.
     Jednou jsem takhle seděl v redakci, když za mnou přišel obchodní cestující ve víně a dal mi ochutnat příšerně drahá vína z jižní Afriky, Kalifornie, Austrálie, Nového Zélandu, Maďarska a Rakouska. Připadala mi dobrá, ale nevyznal jsem se v nich, protože jsem na víno nikdy moc nebyl. 
     Sotva obchodník odkráčel s nepořízenou, neboť se mnou žádný kšeft neudělal, vstoupil do kanceláře Jan Chmelař a postavil na stůl flašku vína z Pálavy. Přiťukli jsme si na oslavu, že jsme přežili povodeň. A to víno chutnalo báječně. Možná líp než vzácná cizokrajná, která jsem právě ochutnal, jen bylo desetkrát až pětadvacetkrát levnější.
     A teď, jelikož jsem dal sbohem alkoholu, jsem pozvedl číši čisté chladné vody z artézských studní na počest obou malířů, protože věřím, že Honza a Eva spolu stále tvoří i na onom světě, jako to dělali od studentských let, kdy se poznali a že jezdí malovat do nebeské Pálavy.

Přerovské nábřeží Bečvy

Takhle vypadala za povodně lávka 

u tenisového areálu v Přerově

Ještěže bylo léto 

a lidé se mohli za povodně brodit vodou 

bez obav, že nastydnou

Pohled na povodňovou lagunu Bečvy v Přerově

Takhle dopadly Troubky, obec blízko Přerova,
které se staly symbolem moravských povodní roku 1997 

Všechny fotky jsou kopiemi pohlednic ze souboru, který vydaly okresní noviny Nové Přerovsko a výtěžkem z jejich prodeje přispěly na pomoc nejvíce postiženým obcím Troubky a Bochoř.

To většina lidí…

     To většina lidí nic neobjevila – napsal jsem v prvním verši básničky „Patřím k nim“, kterou jsem poslal do druhého letošního kola soutěže „Báseň roku“ na litwebu Písmák. Byla tam jen do počtu, ale to je jedno, o básničku mi nejde. Udivily mě však komentáře k ní, proto ostatně píšu toto pojednání. 

     Zvláštní je, že tvůrci čtyř z pěti komentářů se zasekli hned na prvním verši. Prý je to „velká“ obecná pravda, ze které se autorka prvního hodnocení vnitřně naježí. Víla se v dalším glose k básni táže, zda existuje nějaká statistika, z níž jsem vyčetl, že většina lidí nic neobjevila. Jak to vím, se ptá i autor následujícího komentáře, on prý objevuje každý den, třeba zrovna tu mou básničku.

Tak třeba tohle
jsem objevil jednou blízko Berounky

 

A tohle přímo na Berounce

A tohle doma při pohledu z okna

     Nuže – považoval jsem za pochopitelné a srozumitelné, že mám na mysli takové objevy, které si lidé zapamatují „navěky“, nebo aspoň na dlouhou dobu, jako je třeba objev, že se hmota skládá z atomů. Jinak je dost jasné, že lidé objevují pořád. Vždyť všichni pocházíme z lovců-sběračů, u nichž složka sběračská byla velmi významná.
     Všichni ustavičně něco objevujeme. Kromě mojí básně například úsměv miminka, vrásku na čele, kapky rosy na pavučině, a co věcí objevují bezdomovci v popelnicích a na skládkách. Každý stále objevujeme své Ameriky a prach na silnici při denním zdolávání toho svého Everestu.
     A co jsem se dověděl dál? Prý se snažím čtenáři podsunout vlastní frustraci, prý jsem vyhraněný, předpojatý a didaktický, prý je výčet negací v básni pesimistický, prý až příliš.
     Poctivě jsem přemýšlel o tom, jestli jsem frustrovaný, a fakt mě nenapadlo, z čeho bych měl být. Neděje se mi nic zlého, důchod mi chodí na účet pravidelně a k tomu si přivydělávám tím, co mě baví, mé dcery a vnouček mě milují a já zase je, vzájemně si pomáháme, kamarádi mě zvou, abych si s nimi zahrál šachy, chodím a jezdím na výlety a na výstavy, nemám podstatné zdravotní potíže, chutná mi jíst, dobře spím, na smrt jsem připravený, pokud se na ni lze připravit, už tak od čtyřiceti let… Z čeho bych měl být uvšechvšudy frustrovaný?
     Pravda, mám v srdci žal z odchodu mé milované, a nezbavím se ho, dokud se za ní nevypravím. Mám ovšem fotku, na které jsem s ní a vypadáme tam oba relativně dobře. A teď mi brácha ještě navíc slíbil, že mi podle ní namaluje obraz. Už se na něj těším. Brácha totiž umí skvěle malovat. Z čeho bych měl být frustrovaný?
     Když se ale vrátím k básničce, nechápu, jak v ní někdo může číst předpojatost či pesimismus, a už vůbec ne, že ji kdosi může považovat za didaktický text. Když jsem ji psal, nejvíc ze všeho jsem se bavil a hrál si, jako ostatně vždycky, když píšu něco tohoto druhu. Nejsem básník ani spisovatel, takže básnické i beletristické texty tvořím jen pro zábavu. Já se ale musím bavit, i když píšu na kšeft. Kdybych se totiž nebavil, neuměl bych to napsat tak, aby mi za to někdo platil.
     A teď vážně. To si opravdu lidé myslí, že objevují něco podstatného? To se vážně lidé domnívají, že myšlenky, které se jim jako by rodí v hlavě, jsou originální a jejich vlastní? To si fakt lidé myslí, že plodí moudra, když sdělují světu na tisíc způsobů, že led je zmrzlá voda a že když naprší, je mokro? Existuje úsloví, že vše už bylo řečeno v antice a všechno už objevili američtí inženýři. Ačkoli američtí, většinou pocházeli odjinud, ale Amerika jim dala šanci něco objevit.
     Mnozí lidé jsou pochopitelně přesvědčeni, že mají vlastní myšlenky, avšak většina lidí sdílejících stejnou kulturu ve skutečnosti myslí podobně, mají podobné asociace (když se řekne Hamlet, kdekomu se vybaví – být či nebýt, to je, oč tu běží), proto jsou také poměrně lehce manipulovatelní. Vždyť i fakt, že většinu autorů kritik k mé básničce napadla otázka, jak vím, že většina lidí nic neobjevila, ukazuje v podstatě na stejné myšlení. Naštěstí aspoň všichni pochopili, že první tři sloky básničky vedou k jakési myšlence vyjádřené ve sloce poslední.
     Jednu kritiku bych chtěl však ocitovat celou: „To většina lidí řekne, jak daleko to má k poezii... Tak daleko, jak blízko k pravdě a pokoře.“ Jelikož jsem také členem stránek „Poezie na každý den“, kde se každou chvíli někdo vyjadřuje k tomu, co je a co není poezie, ale prakticky nikdo nemá na to, aby věc posoudil, neboť poezie je to, co má formu básně a co její autor a čtenáři za poezii považují. 
     A jde-li o pravdu a pokoru, přiznám se, že nevím, co ty pojmy vlastně označují. Neznám ani jejich definice, možná kromě té, že objektivní je to, co existuje nezávisle na subjektivním mínění, chtění nebo zájmu. To by snad měla být pravda. Podívejte se ale na nějaký předmět vlastníma očima a pak na obrázek, jak ten předmět zachytil objektiv foťáku, a pak řekněte, co je pravda.
     Asi se nikdy nenabažím moudrosti výroku, jehož autorem je prý filosof na trůně Marcus Aurelius: „Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“

Nakonec ještě moje neúspěšná básnička, o jejíchž kritikách jsem se tak rozkecal. 

Patřím k nim

To většina lidí nic neobjevila,
jen se obeznamuje s životem,
denně, bolestně a klopotně,
a stejně se o něm nic nedoví.
Patřím k nim!
 
To většina se domnívá,
že má své vlastní myšlenky,
a přitom pouze opakuje,
co už bylo dávno řečeno.
Patřím k nim!
 
To většina lidí by ráda řekla
nějaké moudro a stvořila
cosi velkého, ale vychází z nich
jen fádní konfekce.
Patřím k nim!
 
Občas mě však mile překvapí,
když mi bližní dá najevo,
že ho nějaké mé slovo potěšilo,
nebo mu jistý můj čin pomohl.
Bez díků. Sám mám za co děkovat!