Na Petříně

Alej obětí totality

     Seděla na lavičce v Aleji obětí totality na úpatí Petřína před Malostranskou sokolovnou a mluvila do mobilu. Vlastně měla zadek na opěradle a nohy na sedátku. V nostalgické náladě a bez cíle se k ní blížil Robert s fotoaparátem přes rameno a zálibně sledoval, jak dívka v minisukni vystavuje své kouzelné nohy. Ten obrázek v něm však vyvolal ještě cosi dávného, na co si ale nemohl konkrétně vzpomenout.
     Bylo mu putna, co ta holka dělá, ale nudil se, a tak se na ni obořil.
     „Vy nevíte, jak se sedí na lavičce, slečno?"
     „Cože? Co chcete?"
     „Říkám, že lavičku zašpiníte a až si na ni sedne někdo slušně, umaže si šaty."
     „Trhněte si!“ odsekla. „Ale ne. Je tady jeden prudič," objasnila do mobilu.
     „Tak dáte ty haksny dolů?!" řekl Robert ostře.
     „Co votravujete!? Zavolám za chvíli," típla hovor. „Haksny, jo? To je teda hustý."
     Poprvé se na něj opravdu podívala.
     „No, řekl jsem haksny."
     Dívka do něj zabodla pohled svých pěkně nalíčených modrých očí, hovících si v mírně protáhlém pěstěném obličeji s mléčně bílou pletí.
     „Jste sice fosil, ale určitě ne tak starej, abyste takhle vopruzoval. Tak o co jde?"
     „Nesnáším, když se holka jako obrázek chová jako uličnice."
     „Uličnice, to je boží. Chcete mě sbalit, nebo co? Asi jste ve vatě, když myslíte, že na mě máte."
     „To nejsem. Ze mě moc nekápne. Nechci vás sbalit, ale rád bych, abyste mi dnes dělala společnost a chodila se mnou po Praze. Vlastně je mi smutno." 
     „A co já s tím? Mně je to šumák." 
     Hodila hlavou, až její plavá vlnitá hříva zasvítila.
     „Tak promiňte, asi jsem si vás spletl, i když se mi chvíli zdálo, že byste mohla být alespoň trochu naladěná na stejnou frekvenci." 
     Robert se tvářil sklesle a odcházel. Bylo to od něj ale divadýlko a zabralo. 
     „Počkejte." 
     Dívka se zvedla z lavičky a přicupitala k němu. 
     „Nechápu. Neznáme se a mám vám dělat společnost? Jste o dost starší než já."
     „Je mi devětačtyřicet."
     „A víte, kolik je mně? Devatenáct! Chcete jenom chodit? Z toho bolí nohy. Co si od toho slibujete a co z toho budu mít já?"
     „Litr?" 
     „Jo tak přece?"
     „Co jako – jo tak přece?"
     „To neřešte. Litr..., to by šlo."
     „Nemusíme jenom chodit. Můžeme si taky sednout na kafe nebo na dvojku nebo na co budete chtít, aby vás nohy tolik nebolely."
     „A pak co?"
     „A pak nic. Půjdeme třeba zase kousek dál, a nakonec každý po svém."
     „Fakt? Jen to? Ale ta dvojka bude na vás."
     „Samo. Třeba dvě dvojky, nebo tři a pizza nebo steak a dort se šlehačkou. Sakra, ty jsi ale materialistka a obchodnice. Promiňte – jste."
     „V poho, můžeme si tykat. Jsem Vaj, vlastně Viola, ale to je děsně ujetý, tak se mi říká Vi. A chci mít ve věcech jasno. Nejsem čubka, aby sis nemyslel. Měla jsem sice na dnešek něco jinýho, jenže litr se mi hodí."
     „Chápu. Já jsem Franta."
     „Fakt Franta?"
     „Samo."
     „Proč říkáš každou chvíli samo? Myslíš, že jsi cool? To je úlet!"
     „Tak dobře, budu mluvit, jak mi zobák narost. Vlastně to je pitomost. Zobák mi mohl narůst, jak chtěl, ale všechna slova jsem se naučil. Řečí se člověk vždycky nějak stylizuje."
     „Teď nevím, o čem mluvíš." 
     „To je jedno."
     Sešli na Újezd a vydali se Vítěznou ulicí na most Legií. Tam Robert automaticky stočil oči na panorama Hradčan. Odtud, s Vltavou a Karlovým mostem v popředí, se všem naskytne krásný idylický obrázek Pražského hradu jako na kýčovité pohlednici. Robert ale právě tuhle barvotiskovou selanku potřeboval, zapadla do jeho nostalgie. Zastavil a zíral přes řeku na Hradčany jako nějaký přiblblý turista.
     „Franto, co je?
     Napřed nereagoval, neboť v té chvíli zapomněl, jak se Viole představil. Došlo mu to, až když do něj šťouchla.
     „Nic, promiň, jen jsem se tak zakoukal."
     „Tebe to bere. Víš určitě, že mám jít s tebou? Vůbec si mě nevšímáš."
     „Nevím. Jestli tě to nebaví, dám ti ten litr a můžeme jít každý po svých." 
     Vylovil z kapsy ležérně přeloženou tisícovku a podával ji dívce.
     „To zas ne. Co si o mně myslíš?! Nejsem mrcha, co z tebe chce jen tak vysosnout love a nic za to."
     „Jasně.“
     Pokračovali v cestě na druhý břeh řeky.
     „Co budeš fotit?“
     „Nevím, možná nic.“
     „Tak proč to vláčíš?“
     „Pro jistotu. Kdybych třeba něco zajímavýho viděl, nebo mě něco napadlo.“
     Přešli křižovatku na kraji Smetanova nábřeží.
     „Zajdem na tu dvojku?“ mávl rukou k velkým okenním tabulím kavárny Slavia.
     „Ty chodíš sem?“
     „Čtvrt století jsem v Praze nežil. Ale jo. Předtím jsem do Slavie chodil. Občas.“
     Přikývla a za chvíli už seděli u stolku s výhledem na podloubí Národního divadla. Robert objednal pro Violu červené víno a sobě kávu.
     „Ty si víno nedáš?“
     „Nepiju alkohol.“
     „To jako fakt? Ani pivo?“
     „Ani pivo.“
     „To slyším poprvé, Franto.“
     „Dřív jsem chlastal všechno a hodně a teď to kompenzuju. Chápeš?“
     „Byl jsi alkáč?“
     „Tak něco.“
     „Jak dlouho nechlastáš?“
     „Deset let.“
     Ať se Viola snažila, jak chtěla, nepřišla na to, jestli se ten chlap chlubí nebo lituje.
     „Hustý,“ řekla potom.
     Netušil, jestli je to reakce na jeho někdejší alkoholismus, nebo na informaci, že s pitím přestal. Ptát se ale nechtěl. U druhé dvojky se Vi zeptala, jestli si opravdu může dát něco k jídlu? Souhlasil a ona se znovu otázala, jestli nevadí, když si dá steak? Odpověděl, že si může dát, na co má chuť.
     „Ty nebudeš nic jíst?“ řekla potom už s plnou pusou.
     „Nemám hlad.“
     „Jsi jako mimoň. Nemáš hlad, nepiješ. Nechápu, jak to vydržíš. Proč na mě tak zíráš?“ 
     Strčila do pusy kus masa na vidličce.
     „Líbí se mi, jak ti chutná.“
     „To se ti jako líbí?“
     „Mám rád projevy živočišnosti.“
     „Takovýho úleta jsem neviděla. Mělo mi to docvaknout, když mi chceš dát litr za to, že s tebou jdu na procházku. Proč jsi vůbec odešel z Prahy?“
     „Šel jsem za duhou.“
     „Cože!?“
     „Šel jsem za duhou a spadl do stoky. A když jsem vylezl, musel jsem se vrátit.“
     Viola na Roberta koukala a nevěděla, co by na to měla povědět.“
     „Řekni mi něco o sobě,“ využil jejího mlčení.
     „Co bys chtěl slyšet?“
     „Já nevím. Všechno. Cokoli.“
     „Nerada o sobě mluvím.“
     „To jsme dva.“
     „Jsi fotograf?“
     „Jo, jsem fotograf.“
     „Fotíš taky holky?“
     „Nijak se na ně nezaměřuju. Ale jo. Pár jsem jich už vyfotil.“
     „Nahý?“
     „Taky ňáký. Ale spíš ne. Akty mě nebaví.“
     „Nedíváš se rád na nahatý ženský?“
     „To neříkám. Akty jsou ale náročný na focení a u něj si dívání moc neužiju.“
     „Cože? Jak to?“
     „S tím se netrap.“
     „V poho. A mě bys chtěl fotit?“
     „Na Petříně.“
     „Cože? Na Petříně?“
     „Je to problém?“
     „Cajk,“ usmála se Viola.
     Vrátili se na Újezd. Kolem Pomníku obětem komunismu a Malostranské sokolovny došli k stanici lanovky a odtud cestou vzhůru. Stále se snažili držet blízko trasy toho dopravního prostředku. Dorazili k jednomu tunýlku pod lanovkou a Robert tady začal Violu fotografovat na pozadí zčernalých kamenů.
     Ukázalo se to ale jako složitý úkol, neboť Vi, jakkoli půvabná, pózovat neuměla. Byla buď toporná, nebo zas pozice a gesta přehrávala. Měl však zkušenosti a uměl ji vyhecovat. Přemístili se na travnatý svah, kde se přece jen trochu uvolnila. 
     Jak si ji tady Robert aranžoval pro snímek, najednou měl dojem, že před sebou nevidí Violu, nýbrž jeho spolužačku Lindu ze střední školy. Tu fotil na Petříně před třiceti lety taky a Viola se Lindě úžasně podobala. Jak to, že si toho nevšiml dřív? Vlastně všiml. Už na té lavičce mu připomněla Lindu. Měla nádherné nohy jako Vi a stejně jako ona je ráda ukazovala. To trvalo, než jsem na to přišel, řekl si, i když to zase tak divné nebylo. Lindu viděl naposledy na třídním srazu po deseti letech.
     „Mou mámu taky fotil na Petříně jeden spolužák,“ vyrušila ho Viola z rozjímání.
     „To jako fakt?“
     „Náhodou jsem našla ty fotky a máma mi řekla, že jí fotil spolužák ze střední. Ten se ale jmenoval Robert, říkala máma.“
     Poslouchal Violu celý zkoprnělý a koukal na ni jako na zjevení. 
     „Vlastně jsem Robert, ne Franta.“
     „Kecáš!? Fakt jsi Robert? To ti nevěřím!“
     „Vážně jsem Robert.“
     A proč jsi tedy tvrdil, že jsi Franta?“
     „Jen tak. A jestli se tvoje máma jmenuje Linda, tak je to jasný.“
     „Jmenuje. Ty vogo!“ řekla Viola.
     Rázem bylo po focení. Bloumali pak spolu vzhůru Petřínskými sady a nevěděli, co říct, jak by se měli teď vlastně zachovat.
     „Viděl jsem se s tvou mámou naposled na třídním srazu před dvaceti lety. Tehdy byla ještě svobodná. To se musela vdát nějak krátce potom.“ 
     Robert to řekl až někde poblíž rozhledny.
     „Máma se nikdy nevdala.“
     „Tvůj táta si ji nevzal?“
     „Nevím, kdo to je,“ řekla lakonicky.
     „Máma ti to neřekla?“
     „Kolikrát jsem se ptala, ale nikdy o něm nechtěla mluvit.“
     Robert prudce otočil hlavu a vyděšeně na ni koukl.
     „Co je?“ vyděsila se zase Viola z jeho pohybu.
     „Ne nic.“
     „Fakt, co je?“
     Mlčel.
     „Ty, Roberte, nechceš zajít se mnou teď k mojí mámě? Určitě by tě chtěla vidět.“
     „Ty s ní nebydlíš?“
     „Bydlím s přítelem.“
     „A Linda..., tvoje máma žije sama?“
     „Když jsem byla malá, bydlel s námi její přítel. Pak se rozešli, byly jsme samy, ale teď zas žije tři roky s přítelem a já se před půl rokem odstěhovala.“
     „Dneska by, myslím, nebylo dobré jít za ní, Vi. Taky potřebuju ještě něco zařídit. Ale dej mi na ni telefon. Zavolám ji.“
     Vi na něj koukala s podezřením, ale Lindino telefonní číslo mu poslala a taky svoje a vyměnili si pak i e-maily a domluvili se, že Robert pošle Viole fotky, co dnes udělal. Nakonec vytahal z kapes tři tisíce a strkal je Viole.
     „Co mi to cpeš? Domluvili jsme se na litru.“
     „Ty druhý dva máš za pózování.“
     „Hráblo ti?! Nenechala jsem se fotit pro prachy.“
     „Já vím, ale ber,“ prosebně se usmál.
     „Když myslíš,“ váhavě sáhla po penězích.
     Viola se vracela směrem na Újezd a Robert ještě chvíli chodil po Petříně, nafotil několik žánrových záběrů a sestoupil do města u grafické školy. Odbočil z Hellichovy ulice do Karmelitské a tou došel na Malostranské náměstí. Odtud zamířil na Karlův most, opřel se tam o kamenné zábradlí a koukal na řeku.
     Vybavilo se mu, jak před dvaceti lety šel po srazu s Lindou k ní domů. Byl tehdy krátce po rozvodu, Linda se mu líbila a on jí zřejmě také, a tak se spolu milovali. Domlouvali se, že se brzy zase sejdou. On ale tenkrát bydlel daleko od Prahy, takže z toho sešlo. Už se pak neviděli ani neslyšeli. 
     Až teď potkal Violu. Náhodou. Roberta napadlo, že Vi může být klidně jeho dcera, ale taky nemusí. Měl by to zjistit. Bylo by úžasný, mít takovou krásnou dceru. Jak asi teď vypadá Linda? Určitě to bude pořád pěkná ženská. Nebo taky ne, stejně má přítele. Bude nejlepší nechat věci, jak jsou. Nebude volat Lindě ani Viole. Mohl přece jít dnes někam úplně jinam. Jestli se ozvou ony, to už nechal na nich.

A hle, svět celý zdrtil vůdce slepý...

Následující text je dílem parodií na bitvu na Vítkově, a dílem humornou parafrází jejího věcného a historicky hodnotného popisu, který tímto způsobem historické hodnoty částečně zbavuje.

Jan Žižka z Trocnova

      Je 14. července, Léta Páně 1420 a jihovýchodně od pražských hradeb na hřebenu vrchu Vítkova se schyluje k bitvě mezi týmem God´s Warriors čili Božími bojovníky Žižkov, kteří tvoří posádku dvou srubů fortifikace, jež zde nechal vybudovat jednooký husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova, a křižáckým velkoklubem Red Foxes čili Liškami ryšavými Lucemburk, vytvořeným z kruciaty vedené římským králem Zikmundem Lucemburským.
     Než k dlouho očekávanému střetnutí dojde, zavítaly k nám do studia v nedaleké žižkovské televizní věži Budoucnost – Futurae, odkud máme skvělý výhled na nadcházející krvavé bojiště, tři naši terénní spolupracovníci, aby se s diváky podělili o události, jež se odehrály v Praze a okolí v minulých dnech a hodinách. Zpravodajové Jakš z Nekmíře, Štěpán ze Sudoměře a Adam z Melechova jsou už ve studiu připraveni podat informace. A já, moderátor Jarý Odlipan, jsem nachystán rovněž.
     „Tak Jakši, ty jsi byl nedávno na Malé Straně. Nebo na velké?“
     „Jak na velké?“
     „Toho si nevšímej, jen jsem žertoval. Co se tam stalo?“
     „Tedy, jak víme, král Zikmund oblehl Prahu a cítil se na koni. On na něm dokonce možná i seděl, ale to není ověřené. Každopádně se rozhodl přitvrdit a 9. července vyslal do rozflákané Malé Strany uherské bojovníky. A po slezském knížeti Ludvíku Břežsko-Lehnickém, tuším, že druhém v pořadí, chtěl, aby dobyl Saský dům a malostranské mostecké věže. Jenže ty hlídaly husitské posádky. Prý se kníže Ludvík zmocnil jedné věže a zajal přitom stovku kacířů. To se však křižáci jen vytahovali.“
     „Jakši, nesouvisel s těmi potyčkami i husarský kousek několika husitů, co vyrazili přes most na Malou Stranu? Eh, co kecám, husaři nejsou ještě vynalezení.“
     „Máš ale, Jarý, pravdu. Souvisel s tím. Avšak husiti před přesilou Němců a Uhrů zdrhli. Avšak i jiné husitské týmy byly naladěny bojechtivě. Jeden se pokusil doplout k malostranskému břehu po vodě a vylákat křižáky k šarvátce. Brzy ale museli Boží bojovníci obrátit a jedna pramice se dokonce převrhla uprostřed řeky a její osádka se pořádně vyráchala.“ 
     „To já mám zajímavější informace.“
     „No tak povídej, Štěpáne.“
     „Už v pátek 12. července před Újezdskou branou blízko ruin kartuziánského kláštera se odehrálo větší střetnutí. Zikmundovi Uhři tam náhle napadli dost velký táborský oddíl, přičemž prý několik desítek nepřátel zabili a údajně zajali 156 žen, které prý měly vlasy zastřižené jako muži a byly opásány meči a jako zbraně užívaly kameny. A to jejich oblečení, měly na sobě prý kalhoty a holínky.“
     „Tedy to jsou věci, Štěpáne.“
     „Křižáci z těch mužatek, jak se říká viragines, byli prvotřídně paf. Já si ale myslím, Jarý, že katolíci při popisu táborských bojovnic chtějí hlavně prezentovat zvrácenost husitů.“
     „Nerad do toho vstupuju…“
     „Jen mluv, Adame.“
     „Na bojující ženy si však nemůže zvyknout ani husitský kazatel Jakoubek ze Stříbra, když řekl, „velmi neslušný jest, jako svini pancieř, tak ženě boj“. Podobného názoru je i celá řada husitů. Nesmíme zapomínat, že trvá ještě gotika, kdy je bojující žena vnímána jako odporující vžitým křesťanským hodnotám.“
     „Máš recht, Adame, stačí si vzpomenout, jaký úžas vyvolá za pár let Jana z Arku.“
     „To mi, Jarý, povídej. A co teprve jiná bojovnice ze stoleté války, hraběnka Jeanne de Montfort.“
     „Tu chceš srovnávat s Pannou Orelánskou, Adame?“
     „No tak, Štěpáne, přestaňte se hádat. Jaké vlastně budou mít God´s Warriors a Red Foxes na bitvu počasí a jaká je vůbec atmosféra v Praze. Ale to už se k nám blíží celá ve žlutém rosnička Kunhuta. Mimochodem, Jakši, Štěpáne a Adame, všimli jste si, že je Kunhuta vždycky nejlíp ze všech oháknutá?“
     „U nás v Nekmíři se také říká, že jí nejvíc sluší barva žlutá.“
     „A u nás v Sudoměři, že je pokaždé podle módy vyfiknutá.“
     „A u nás v Melechově, že je jak ze žurnálu vystřihnutá.“
     „No jo, pánové, zase kecáte o ženských, na to vás užije. Jsem však ráda, že se dobře bavíte na můj účet. Přejdeme ale k vážné práci, co říkáte, pánové.“
     „Takže Kunhuto, řekni, co můžou Bojovníci a Lišky očekávat?“
     „Můžu prozradit rovnou, že bude hezky a teplo. Asi jako mezi vámi, hoši. Nebe bude bez mráčku…“
     „To od tebe bylo neprofesionální, nekorektní, subjektivní a nevyvážené, Kunhuto. Myslím, že za svou orientaci se nikdo nemusí stydět.“
     „A vy si ze mě, Jarý, můžete dělat srandu, jo? To je vyvážené? Ale k věci. Nebe bude bez mráčku plné beránků... To je asi blbost, že? Co mi to dali v režii za papír? Každopádně v tom horkém počasí atmosféra zhoustla, že by se dala krájet. A včera, považte, přesně 13. července hodila svatá Markéta srp do žita…“
     „Promiň, Kunhuto, že ti do toho musím skočit.“
     „To se nedělá, Jakši, ale mluv.“
     „Už včera měli husité v obléhané Praze nervy našponované k prasknutí. Cítili, že Lišky vedené koučem Zikmundem udeří. Nevěděli kdy, ale že to bude brzy, bylo nad slunce jasné i v tom vedru. No a právě na svatou Markétu přebrodil početný křižácký oddíl Vltavu, vjel na Špitálské pole a předstíral útok na město. Za hlasitého zvonění radničního zvonu se proti němu Poříčskou branou vyřítily zástupy husitů. Bylo to neuspořádané, neboť se Warriors nechali strhnout davovou psychózou, zapomněli na taktické plány z porad a bojově naladěni nedbali příkazů svých hejtmanů. Chtěli stůj, co stůj dokázat odhodlání hájit boží zákon.“
     „To byla hrubá chyba.“
     „Však je taky, Jarý, tohle neuvážené jednání stálo řadu obětí. V rovinatém terénu za útulkem pro malomocné neměli totiž proti jízdním křižákům šanci.“ 
     „Kolik bylo konkrétně těch obětí, Jakši? To víš, divák je náročný a žádá detaily.“
     „Vstoupím do toho.“
     „Máš přesnější informace, Štěpáne?“
     „Jistě. Počet obětí osciluje mezi dvanácti a padesáti. Nejnižší číslo samozřejmě udávají husiti, kteří mluví i spořádaném ústupu nepřátel zpět přes Vltavu.“
     „Přesnější informace. Nenech se vysmát. Tohle jsem věděl taky. A také hejtmani v pravobřežní Praze dobře věděli, co se nezdařilo. Okamžitě začali činit opatření, aby předešli nekázni a živelnosti.“
     „Díky, Jakši. A jak bylo v Zikmundově realizačním týmu, Adame?“
     „Tam vládla spokojenost. Průzkum bojem se zdařil na jedničku. Tahle generální zkouška posloužila jako klamný manévr, jehož cílem bylo přesvědčit husity, že další, podstatně větší křižácký úder povede znovu proti městským hradbám.“
     „Málokdo ale tušil, že zdánlivě zrcadlový útok začne Zikmund hned v neděli 14. července, tedy dneska. Naštěstí my ve Futuře jsme jako vždy dobře informovaní. Takže pánové, je pozdní odpoledne a o nešporách nastane klíčový okamžik.“
     „Nemůžu se dočkat.“
     „Nebuď netrpělivý, Jakši. A Štěpáne s Adamem, buďte také v klidu. Ale co to, už je vidím. Na Špitálské pole opět vyrazily početně silné jízdní oddíly. A jestli mě zrak neklame, tvoří je převážně míšeňské a rakouské Lišky. Jak by ne, měli to ze svých ležení k brodu nejblíže, lenoši.

Bojechtivost je na God´s Warriors patrná.

     Ale pozor, dnes jejich část nemíří k městskému opevnění, nýbrž se skrývá za pomocný sbor, který zaujal pozici na Špitálsku, a pokračuje na východ až k mírnému zakončení vítkovského hřebene. Jeho úbočím pak stoupá na dlouhé rovinaté návrší. A tady, vážení přátelé televizních bitev, učinili křižáci půlobrat a rychle se rozjeli neobydleným územím západním směrem k Žižkově fortifikaci na vrcholu Vítkova.“ 
     „Promiň, Jarý, je třeba poznamenat, že odjinud se ani na rozestavěnou husitskou pevnost zaútočit nedalo. Jižní i západní stráň, a zvláště severní svah Vítkova jsou tak prudké, že vylučují nasazení jízdy.“
     „Dík za doplnění, Adame. Ale teď sledujeme, jak křižáci míjejí vinici V ohradě a odtud mají ke stanovenému cíli jediný kilometr.“
     „Nezlob se, Jarý, ale možná by bylo dobré vědět, co teď dělá Zikmund.“
     „Tak rychle, Štěpáne, bitva nepočká.“
     „Král Zikmund, sleduje útočnou akci z Letné a něco si čmárá na taktickou tabulku. Ale i Žižka může z Vítkova pohodlně monitorovat situaci v křižáckém ležení. Oba tak mají o přesunu křižáckého jízdního sboru vcelku dobrý přehled.“ 
     „Dost, jsem tu zase já, Jarý Odlipan s hlavním komentářem. Musím se věnovat i lidem v pražském souměstí. Ti vnímají jen situaci na Špitálsku a pohyby posádek Pražského hradu i Vyšehradu drží husity v nejistotě, jestli nenapadnou jejich pozice u novoměstských hradeb a u Kamenného mostu. Než pochopí, že hlavní úder směřuje na Vítkov, to bude ještě trvat.

Husité čekají před srubem na křižáky.

     Od věci nebude ani popis husitské fortifikace a terénu. Nedokončenou pevnost, známá česká bolest, na západní výspě Vítkova tvoří dvě srubové stavby na kamenné podezdívce obehnané zídkou, před ní dal Žižka na východě vykopat tři příkopy, které přetínající vítkovský hřbet těsně za jeho nejužším místem. Nejsou ale hluboké, asi se Warriors nechtělo dál kopat. 
     Na jižní straně zakomponovali husité do svého opevnění viniční věž, snad součást rozlehlé vinice staroměstského nožíře Michaela Zweijara, podle jména Němce, jenž husitskou Prahu opustil. Jeho dům U Zlatého půlkola v Michalské ulici zabavila obec, která jej posléze levně prodala protonotáři staroměstské kanceláře a známému husitskému politikovi Zdimírovi ze Sedlce. Jak typické. I Zweijarova vinice propadla konfiskaci a byla rozdělena na čtyři díly, jež se dostaly do rukou přívrženců kalicha. 
     Vinic na Vítkově a na jeho svazích je ale víc. A ty, co nyní postrádají v horkém červenci 1420 majitele, nevyhlížejí utěšeně. Útočící Lišky jsou na vinicích jako doma, však to známe, ale nestarají o zelenou idylu, kterou ženou své koně. Asi myslí víc na povídačku, že se husité na Vítkově klaní ďáblu. Přesun křižáckého sboru je ovšem tak rychlý, že když se jeho čelo ocitá u prvního příkopu, může posádka Žižkovy tvrze jen zoufale snít o pomoci z pražského souměstí.
     Jenže tady se ukázala nedokonalost přípravy míšeňských a rakouských Lišek a my s úžasem sledujeme, jak promarňují časový předstih i moment překvapení, který mohli přetavit v konečný úspěch. Nu, pozdě bycha honit. Sílu jejich úderu mělní úzký, respektive neširoký hřeben o rozpětí v severojižní ose 40 až 80 metrů, který se ještě zužuje před příkopy chránící oba sruby a křižáci tak najíždějí do jakéhosi trychtýře, což jejich postup podstatně zpomaluje. 
     A teď nám dochází, že kouč Žižka tady použil stejný princip jako u Sudoměře, viď Štěpáne, a znovu se projevila jeho vojenská genialita, i když v odlišném terénu. Jeho taktické schopnosti i předvídavost jsou mimořádné, i když má jen jedno oko. To musí uznat i nejzavilejší nepřítel. Zdaleka nespoléhá jen na šablonu vozové hradby a my jsme asi svědky jednoho z hlavních faktorů, jenž rozhodnou o osudu tohoto střetnutí.“
     „Jarý, kolik křižáků vyslal vlastně Zikmund dobýt a obsadit Vítkov?“
     „To ti můžu říct přesně, Jakši. Jejich počet neznáme. Ale počítám patnáct stovek, ale i tak mají proti obráncům pevnosti zhruba dvacetinásobnou převahu.“
     „Takže Božích bojovníků je asi pětasedmdesát?“
     „Někdo tvrdí, že přesně dvacet šest mužů a tři ženy, ale to je podlé mého mínění nesmysl. Tři desítky by na příval křížových Lišek nestačily.“
     „No dobře, Adame, teď s tím ale nezdržuj, protože nervy drásající boj pokračuje. Co to ale vidím, útočící Lišky poměrně snadno zdolaly překážky v podobě prvních dvou příkopů a zmocnily se viniční věže. Prudký zápas se rozpoutal o třetí příkop a zeď chránící oba sruby. To je drama, vážení přátelé. Situace obránců je vskutku tragická, nemají už dokonce šipky do kuší ani prach do houfnic a zůstávají jim pouze obligátní sudlice, cepy a kameny, svezené sem ke stavbě fortifikace. Nevím, nevím, jestli jim to bude stačit.“
     „Promiň, Jarý, rád bych něco poznamenal.“
     „Štěpáne, co je zase?“
     „Leč vzdorují, chtěl jsem říct, a prokazují udatenství, neboť vědí, že musí vydržet, dokud nedorazí posily z Prahy.“
     „Nepředbíhejme ale událostem. A koukejte na tu táborskou ženu, ač beze zbroje, nehodlala opustit přikázané místo a s výkřikem – ´Neslušíť věrnému křesťanu před Antikristem ustoupiti!´ – umírá.“
     „Opět, Jarý, promiň, ale tohle je důležité. Se svými lidmi sem spěchá dokonce Jan Žižka, sám se zapojuje do boje a mlátí palcátem křižáky hlava nehlava. V té pálavě prokazuje na svůj věk obdivuhodnou fyzickou kondici…“
     „Přestaň s tím hodnocením, Jakši. Přece vidíš, že teď Žižka málem přišel o život, jenže jeho bojovníci ho cepy vytloukli z rukou nepřátel, vždyť už bratra Žižku svrhli křižáci do příkopu. Takové štěstí ale nemá hejtman míšeňského oddílu Heinrich z Isenburgu, který právě padl. Jako Žižka bojoval na špici. Nu což, byl to statečný a odvážný nepřítel.
     Nicméně odpor obránců Vítkova je nesmírně, skutečně nesmírně hrdinný. Celá husitská Praha sleduje útok na Žižkovu fortifikaci se zatajeným dechem, s úzkostí, v slzách i v modlitbách. Myslí si, že se rozhoduje o její bezprostřední budoucnosti, že padne-li Vítkov, křižáci město nemilosrdně sevřou, donutí je kapitulovat, rozpoutají represe, však už vědí, co Lišky dovedou. 
     Je to obraz zoufalství, ale přesto je tu naděje. Zvony pražských kostelů jednak svolávají husity k boji, a jednak vysílají úpěnlivý vzkaz do nebes s prosbou o pomoc, Ženy, tisknou v náručí své děti, klečí na ulicích a žádají Boha, aby nezapomněl na věrné křesťany…“
     „Moment, Jarý, v těchto vzrušených okamžicích vidím, že se z Prahy vydává Horskou branou na Vítkov tolik žádaná posila. Tvoří ji asi padesátka střelců z kuší a značné množství venkovských cepníků, kteří nejsou ani chráněni plátovou zbrojí. V čele kráčí kněz se svátostí Kristova těla, uloženou v monstranci zavěšené na dlouhé tyči. Kněze doprovází ministrant a zvonkem oznamuje přítomnost Božího těla, které vyžaduje patřičnou úctu. Je jasné, že i husité pojímají vojenské akce i jako zbožnou pouť, sledující vítězství evangelických pravd a nápravu nepřítele. Show a osvěta musí zkrátka být.“ 
     „Díky za podnětný příspěvek, Štěpáne, ale teď zase já, Jarý Odlipan. Vidím, že husitský sbor rychle vystoupal mezi vinicemi na jižním svahu Vítkova a vpadává překvapeným křižákům do levého boku. V jejich řadách způsobil tento tah zmatek, který znamená…, ano, je to tak, zásadní zvrat na bojišti. Část lišácké křižácké jízdy je zatlačena k prudkému severnímu srázu a ostatní řady se dávají na potupný útěk přístupovou cestou.
     Je to tak. Je dobojováno. God´s Warriors Žižkov vítězí a velký favorit Red Foxes Lucemburk se musí smířit s porážkou. A přišel čas na pobojové hodnocení. 
     Jakš z Nekmíře se okamžitě vydal na bojiště, aby zjistil, jak je to se ztrátami a už je zpátky ve studiu. Jaké zprávy pro nás máš, Jakši?“
     „No tak nedlouhý boj si na straně poražených vyžádal snad až dvě stě obětí.“
     „Snad?“
     „Ale i ztrátu velkého množství koní, víš. Ale německé a rakouské prameny mluví skromně jen o šedesáti až sedmdesáti usmrcených. Zprávy z druhé strany hovoří naopak o třech stovkách, či dokonce o pěti stech mrtvých, ale to bude nadnesené.“
     „Tak to ses moc nevyznamenal, Jakši.“
     „Promiň, Jarý, myslíš, že ti v tom zmatku po boji někdo něco řekne přesně?“
     „Z toho si nic nedělej, Jakši. Jo a ve vrátnici máš připravenou výpověď, stačí jen podepsat a vrátit se do Nekmíře. Naštěstí, my jsme budoucnost, tedy žižkovská TV věž Budoucnost, takže víme, co bylo potom.
     Ukázalo se, že mrtvých v bitvě na Vítkově bylo podstatně méně než v krvavé řeži před Vyšehradem o pár měsíců později. Ne všichni křižáci také zahynuli na návrší Vítkov. Někteří se smrtelně zranili při pokusu o únik skalnatým severním srázem, jiní byli dostiženi a pobiti husity, kteří na ustupující nepřátele vyrazili z Poříčské brány, a část se utopila při panickém brodění Vltavy. Utopených ale určitě nebylo tolik, že se řeka zastavila, jak tvrdili někteří. 
     Není to sice potvrzeno, ale je pravděpodobné, že mrtvoly padlých na Vítkově vítězové zbavili všech svršků, samozřejmě včetně tolik ceněné zbroje, a poté nahé položili břichy na příkop. Po několika dnech je rozsekali na kusy a spálili, zřejmě vedeni touhou po odplatě za řádění Lišek na vinici, tedy, co kecám, křižáků na Letné.
     Husitská Praha si vydechla. Ale jen na chvíli, než si uvědomila, že protivník utrpěl jen malé ztráty, které na celkovém rozložení sil nic nezměnily. Pokus obsadit Vítkov se mohl kdykoliv opakovat, s čímž počítal i Žižka. Nepřestával proto zdokonalovat zdejší opevnění. 
     Nejspíš ale nikdo mezi husity a křižáky 15. července netušil, že střetnutí na Vítkově rozhodlo o vojenském nezdaru křížové výpravy, tedy kruciaty. Sám Zikmund sice v nedělní podvečer 14. července roztrpčeně opustil letenské stanoviště, odkud sledoval dobývání Žižkovy fortifikace, avšak vystavit Prahu ostřelování z bombard a dalších palných zbraní nemínil. Proto jejich nasazení, jež by stejně k ničemu nevedlo, odmítl a dělostřelbu zastavil.
     Opakovat útok na Vítkov se Zikmund nechystal ze dvou důvodů. Žižka byl na něj připraven a ani případný úspěch by nic neřešil. Na vyhladovění husitů už spoléhat nemohl. Svatá Markéta už hodila v teplém létě srp do žita, takže do pražského souměstí začalo Poříčskou a Horskou branou proudit tolik potřebné obilí, další produkty i stáda masného dobytka. Blokáda ztroskotala. Zikmund, ta liška ryšavá, nakonec asi věděl, že není všem dnům konec a nebude si přece ničit hlavní město českého království, které mu stejně spadne do klína.
     Křižáci se ovšem jen obtížně smiřovali s představou, že se útok na Prahu ani velká bitva neuskuteční. Děsili se sice husitů, kteří na Vítkově nemilosrdně pobíjeli své protivníky, vadilo jim ale, že přijdou o požitek z drancování i o slibovanou kořist. Své rozčarování si zklamaní si vybíjeli nejčastěji plundrováním a rekvizicemi, ale také pobíjením bezbranných vesničanů, žen i dětí, a upalováním dopadených husitů. 
     No a pak vypukl 19. července v míšeňském ležení před Královskou oborou požár, který strávil část stanů i bud. Potom se část křižáků rozhodla pro dobrovolný odchod a zamířila do svých domovů. No a já, Jarý Odlipan, půjdu také domů za rosničkou Kunhutou. Koupila jasně žluté povlečení a ve žluté jí to fakt sluší. Poplujeme v něm spolu jako ve slunečním jasu až do sedmého nebe.
     O demoralizaci křižáků pramenící z vojenských neúspěchů, nečinnosti, nudy, horka, špatného zásobování, předražených potravin, což známe, ale i svízelných hygienických podmínek, o tom že jim husité situaci pranic neulehčovali, že v pondělí 22. července vtrhl dav rozhořčených pražských a táborských husitů na Staroměstskou radnici a vynutil si na nepříliš ochotných radních vydání sedmnácti zajatých Němců, že potom radikálové šestnáct z nich upálili v sudech za městem, ale tak, aby na ně křižáci dobře viděli, že život darovali jedinému muži, řeholníkovi, který slíbil podávat pod obojí způsobou…, tak o tom všem zase jindy.
     Snad jen dodám, že to po 14. červenci 1420 vypadalo, že svět celý zdrtil vůdce slepý, protože porazit kruciatu, to jako fakt respekt. Ostatně to Jan Žižka potvrdil i v dalších letech. Ale na jak dlouho, vážení přátelé? Drtit svět je běh na dlouhou trať, o tom my, televizní pracovníci, můžeme vyprávět. Nakonec totiž přišly Lipany a o tom zase něco vím já, Jarý Odlipan.“

Cicero: O dulce nomen libertatis – Ó sladké jméno svobody

 

Plachetnice na nekonečném moři,
může být názornější obrázek svobody?
Nic na tom, že je to svoboda poněkud klamná.

Skutečně svobodné je jenom nebe nad hlavou,
brána do vesmíru, a i když po něm plují mraky,
a některý vypadá třeba jako dravá kudlanka nábožná,
jsou jenom ledem a párou, rozplynou se, nebo vyprší.

A takto vypadá lidská svoboda,
může se nám zdát, že letíme do nebe,
ve skutečnosti se jen zmítáme v povětří,
zatímco nás někdo drží za krk na provaze.

     Svobodu slova nyní nezřídka vzývají ti, kterým se nelíbí zákaz proruských dezinformačních webů, neboť chtějí svobodné šíření názorů typu, že by Rusko mělo vyhrát válku proti Ukrajině a ukrajinský národ by tak měl ztratit svobodu.

     Je velmi podivné „bojovat“ za svobodu pro lidi, kteří hlásají, aby jiní lidé byli nesvobodní. Proto bych se chtěl nyní zamyslet nad některými aspekty svobody, která je přece tak sladká, jenom žít v ní je často trpké, bolestné a nejisté, neboť zcela svobodnému člověku nikdo neposkytne a nezaručí žádné jistoty, ani na život, ani na lékařskou péči, ani na vodu a jídlo, ani na bydlení… Jelikož ve chvíli, kdy mu někdo tyto základní věci dá, začne po něm požadovat, aby se choval určitým způsobem a rázem je svoboda fuč. Jediné, v čem jsou si svobodní lidé, většina, tedy otroci jako jsme my, a také otrokáři rovní, je, že nikdo na světě nezajistí nikomu štěstí.

     Můj fejeton „O rasismu s lehkým úsměvem“, který pojednával o „legrační“ záměně, kdy si mě opilý číšník spletl s cikánem, se svým způsobem týkal také svobody. Teď odbočím ale k rčení „je líný jako vandrák“. Když se nad tím člověk však zamyslí, tak vandrák den a za dnem putující krajinou není líný ani trochu, ujde spousty kilometrů a co ho stojí práce a vynalézavosti i ponižování, aby získal trochu jídla. Jenom jaksi svou námahu a své úsilí upírá neproduktivním směrem, což civilizovaný otrok, totiž svobodný občan oplývající všemi právy a povinnostmi, za což se těší celé řadě jistot, nikdy nepochopí. 

     Kdysi jsem četl, že civilizovaný Evropan nikdy neporozuměl tomu, že Afričané mohli žít na kontinentu, který na povrchu i pod zemí skýtal tolik bohatství, zdrojů a surovin a nechávat je marně ležet ladem. Vždyť bohatství je třeba vytěžit a zužitkovat, aby se svět mohl dále a dále rozvíjet. Proto bylo naprosto nutné Afriku zkolonizovat, vyrabovat, tamní lidi zotročit a přinutit je žít civilizovaným způsobem. No a potom se jednotlivým africkým zemím zpětně poskytla sice značně omezená, ale přece jen svoboda.

     Na druhé straně, například ve srovnání s nespoutanými bojovníky Masaji, kterých je hrstka a dožívají se většinou nízkého věku, je třeba přiznat, že evropská civilizace přinesla Africe obrovský nárůst populace lidí žijících sice v bídě a s vysokou dětskou úmrtností, ale už se tu bídu podařilo výrazně zmírnit, prodloužit život Afričanů a zvýšit jejich informovanost. To má za následek, že si mnozí z nich uvědomují, že je na jejich kontinentu blahobyt nečeká a oni ho chtějí, neboť se o něm díky Evropanům dověděli, tak za ním do Evropy jdou a my je tady nechceme, protože nechápou, že blahobyt nevzniká sám od sebe, ale že je pro něj třeba ledacos obětovat, například se nechat zotročit.

     My to však dobře víme, co je třeba pro blahobyt a jistoty podstoupit – tvrdě pracovat, hrbit se, zadlužit se, tleskat a lízat boty různým zazobancům, mocichtivým hochštaplerům, podvodníkům a gaunerům a oni nám ty nejisté jistoty zabezpečí, a navíc nám nezištně dají něco málo z našich peněz, které jsme jim dříve odevzdali, a třeba i koblihu nebo nějakou jednorázovou dávku, abychom netrpěli hlady. Tak jsou hodní, proto netuším, čemu na tom ti nezdární Afričané nerozumějí.

     My víme, že je nezbytné se stále rozvíjet, že musíme uhánět pořád rychleji vpřed, avšak zapomínáme na to, že se naše planeta nejvíc podobá kolotoči, a tak se čím dál rychlejší cestou vpřed můžeme dostat jen do nekontrolovatelné rotace, což se nyní pomalu děje, až hrozí, že se zalkneme vlastní produkcí, zplodinami všeho druhu, vedrem a stále větším počtem nás, lidí. Tak se nyní zabýváme tím, jak se sice rozvíjet, být rychlejší a výkonnější, uživit se, a přitom zachovat všechny krásy a hmotné i nehmotné poklady světa. Zkrátka se rozvíjet udržitelně. Že je to protimluv, o to není čas se starat.

     V zmíněném fejetonu jsem psal, jak si mě opilý číšník spletl s cikánem. Užívám důsledně název cikán s malým počátečním písmenem, protože skuteční volní a nespoutaní cikáni byli bohémové, kteréžto slovo se začalo používat ve Francii v 19. století, kdy se mladí umělci začali masově stěhovat do sousedství migrujících cikánů, o kterých se v tehdejší Francii tvrdilo, že přišli z Bohemie, tedy z Čech. Nemohu používat jméno Rom, neboť na něm se v roce 1971 usnesl historicky první Mezinárodní romský sjezd (World Romani Congress) a z toho je jasné, že v takovém jménu žádná svoboda není.

     Kdybych totiž byl skutečný svobodný cikán, čerta bych se staral o věci, které jsem zmínil v předchozích odstavcích, žil bych ze dne na den, nebo bych také ze dne na den umřel, to už je osud. Kdybych byl cikán, nebo Masaj, nebo Tuareg, nebo indián, byl bych svobodný v duši. Jenže já mám rád svůj blahobyt, své pohodlí, že mi chodí měsíčně na účet důchod, že mám pár kroků do zdravotního střediska a do marketu, a tak mi nevadí, že jsem otrok, i když notně civilizovaný.

     Jedna mladá žena mi k legrácce o mojí záměně s cikánem, napsala, že její přítel je také „bělokožec“ s havraními vlasy, který se rád opaluje, takže všude vypadá jako domorodec, V Indii jako Ind, na Korsice jako Korsičan, v Egyptě jako Egypťan. Jen v Anglii v něm viděli prý Ježíše... Ona však v něm prý ale vždycky viděla dokonalého indiána a pro ty že má slabost. 

     Napsal jsem jí, že mi někteří moji přátelé z USA vyprávěli, že nyní tam indiáni z rezervací působí svým chováním velmi podobně jako cikáni u nás. Konečně indiáni byli také národem, jenž bylo nutné téměř vyhladit v zájmu rozvoje naší civilizace, a ty, co zbyli, bylo potřebné zahnat z nekonečných prérií do rezervací a vnutit jim cizí řád.

     Indiáni totiž mají jako cikáni v krvi volnost a svobodu a vnitřně nikdy nedokážou skutečně přijmout pouta naší civilizace. Napsal jsem jí také, že jsem kdysi dávno mluvil s jedním cikánem, jedním z mnoha cikánů, které jsem poznal, který byl právník, a ten si každý rok vzal tři měsíce volna, aby se mohl svobodně toulat krajem. Můj otec byl ostatně rovněž bohém, skutečný, nehrál to, prostě byl svobodomyslný z podstaty, a to se na něm líbilo mojí matce, takže část té svobodomyslnosti předali oba mně.

     Je hrozné, šílené, že putinovské Rusko přepadlo Ukrajinu a rozpoutalo tam krutou válku, v které vraždí nevinné lidi, ničí, mučí znásilňuje a loupí. A když my máme za této děsivé situace, za okolností, kdy na Zemi moc skutečné svobody nezbývá, možnost pomoci Ukrajině uhájit svobodu, mnohým našim lidem je to proti srsti, protože by museli slevit ze svého blahobytu a pohodlí. „O tempora, o mores!“ – Jaké časy, jaké mravy! „O fallacem hominum spem.“ – Ta klamná lidská naděje. Obojí řekl rovněž Cicero. Ta klamná lidská naděje, že nikdo nerozšlápne naši kuličku, kterou tlačíme před sebou, dodávám já.

O rasismu s lehkým úsměvem aneb Tam za tou duhou

 

   

     Zeptali se kdysi jednoho pána, zda náhodou není rasista. Odpověděl – ani náhodou, naopak, rasisty přímo nesnáším, stejně jako negry a cikány.
     Avšak pryč od toho k následující historce, která pochází z dávných dob, kdy jsem měl vlasy černé jako antracit, smolně černý knír a kdy jsem ještě pil alkohol. Můj bratr byl na hlavě obdařen bujným porostem, avšak poměrně světlých vlasů. Já jsem byl navíc právě docela dost opálený. Opakuji – opálený, ne dopálený. To jsem totiž nebyl ani poté, co ona historka doběhla. Spíš ve mně vzbudila úsměv.
     A tak se stalo, že jsme si s bráchou vyrazili do jedné knajpy na pivo. Bylo sice už asi jen půl hodiny před zavíračkou, ale říkali jsme si, že jedno stihneme. Sedli jsme si ke stolu, když se k nám vrávoravě přiblížil číšník. Objednali jsem si po pivu, ale ožralý číšník pravil napřed k bráchovi: „Tobě pivo dám.“ A pak ke mně: „Ale tobě, ty cikáne, nenaleju!“
     Zůstal jsem štajf a němě na kelnera civěl, bratr však zareagoval: „To je můj bratr.“ Číšník užasle rozšířil panenky svých opilých oček a skoro zřetelně bylo vidět, jak novou informaci ve své kývající se hlavě nepobírá. Nevím, jestli nakonec pochopil, nebo to prostě nechal být a pivo mi přinesl. 
     A tak jsem na neškodný okamžik zažil na vlastní kůži rasismus, a to docela přirozeně, ne kouzlem jako v americkém filmovém muzikálu Divotvorný hrnec, kde mladičká herečka a zpěvačka Petula Clark v roli Sharon z irského Glocca Mora vysloví přání, aby senátor Billboard Rawkins, který uráží všechny černé v Duhovém údolí, zčernal sám. Řekne to ale nad divotvorným hrncem a ten přání plní. Senátor pak zažije sám na sobě rasismus. 
     V muzikálu všechno skončí šťastně, stejně jako v mém případě. Já jsem se dočkal svého piva a Sharonin otec Finian McLonergan v podání skvělého, ač už staršího Freda Astaira odchází za svou duhou. Mohu vám prozradit, že já jsem z té putyky šel také hned za svou duhou. No a došel jsem po dlouhých letech až ke klávesnici svého počítače píšu tyhle blbosti. 

Svět sice není černobílý, ale základní lidské hodnoty platí

 

  

     Přečetl jsem si názor jisté dobré ženy, že svět není černobílý, nikde není pevný bod a absolutní dobro ani zlo neexistují, a že je třeba o různých pravdách pochybovat a ověřovat je, a dívat se v širších souvislostech.

     Předně se mám vždycky na pozoru, když nějaký nepatrný človíček, stejný jako já, operuje slovem „absolutní“. Samozřejmě, že z hlediska krátce žijícího člověka, který netuší ani to, proč se vyskytl na Zemi a plahočí se po ní, není absolutní nic, vše je dočasné a nejisté. Také by mě zajímalo, jak by si dotyčná představovala onen „pevný bod“, který podle ní neexistuje.
     Úžasný starořecký matematik, vědec a filosof Archimedes ze Syrakus řekl v souvislosti s pákami a kladkami prý: „Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí.“ Jestli dnes víme, že je naše planeta dost velká a že prostorem obíhá kolem Slunce, je těžké určit, kam onen pevný bod umístit, jak dlouhá a z jakého materiálu by musela být páka, aby se Archimedovi povedlo se Zemí pohnout. Onen výrok lze tedy vnímat jedině obrazně, a myslím, že to tak chápal i sám Archimedes.
     Avšak není tak docela pravda, že neexistuje nic pevného, z čeho by se dalo vycházet při pochybách o různých pravdách a jejich ověřování. Skvěle to vyjádřil jiný velký myslitel, a sice slavný německý transcendentálně idealistický filosof Immanuel Kant, když řekl: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Musím žasnout nad jasnozřivostí Kantova mozku, který dospěl k tak úchvatné myšlence, ač sám za celý svůj téměř osmdesátiletý život prý nevytáhl paty z Královce. 
     Vždyť stačí uvážit, co všechno se od té doby stalo s jeho rodným městem. Město jistě zůstalo na svém místě, ale: Královec založil při ústí řeky Pregoly do Baltského moře český král železný a zlatý Přemysl II. Otakar, který byl pak krutě zabit na Moravském poli. Pak se město pod názvem Königsberg nacházelo ve východním Prusku (v té etapě tam žil Kant) a nyní je pod názvem Kaliningrad hlavním městem Kaliningradské oblasti, exklávy Ruské federace mezi Polskem a Litvou.
     Přitom dávno před vznikem Královce a před narozením Kanta i Archimeda svítily na Zemi a stále svítí v podstatě stejné hvězdy. A sice ne tak dlouho, ale v zásadě od úsvitu historie člověka platí základní lidské hodnoty čili onen Kantův mravní zákon. Pokud jej jedinec nosí v sobě, nemusí se strachovat o „pevný bod“, z něhož může vycházet při svých pochybách, ověřování fakt, zkrátka při uvažování.
     Totiž pochybovat a přemýšlet v širších nebo i širokých souvislostech nikterak neznamená relativizovat základní lidské hodnoty. Ty platí stále. Vražda je vraždou, krádež krádeží, agrese agresí, mučení mučením, ničení ničením, a ač lze pro některé tyto konkrétní činy najít polehčující okolnosti, na jejich podstatě se nic nemění. Kde se v našich končinách ale vzala ta podle mě poměrně častá snaha právě ony základní lidské hodnoty relativizovat?
    Jak je to jinde, nevím, ale v Česku a podobně na Slovensku za to mohou hrůzy totalit a válek 20. století, které vyústily v normalizaci po sovětské okupaci Československa v roce 1968. Zatímco v letech brutálního útlaku, ať už nacistického či komunistického, bylo ještě poměrně jasné, kde je dobro a kde zlo, kde je pravda a kde lež, za normalizace jsme to najednou přestali vědět, když tolik lidí prakticky ze dne na den říkalo pravý opak toho, co hlásali předtím. Zpočátku se tomu mnozí jiní divili, odsuzovali obracení líce na rub, pak se to ale stávalo čím dál více normální, základní lidské hodnoty se staly v myslích lidí relativní, a tuto relativizaci předali rodiče dětem...
     Vzpomínáte, co zpíval Karel Kryl v písni Martina: „Kdybych chtěl líbat Martinu, / dal bych svou páteř za třtinu, ohnutou větrem...“ A dále: „Kdybych chtěl mluvit s Martinou, / plet bych si bukvy s latinou / a knutu s žezlem, / měnil bych pravdu ve lhaní, /častušku v hudbu varhaní, / plet dobro se zlem...“ Mnohem později zpívala skupina Chinaski (jakkoli nepatří k mým oblíbeným) v písni „1970“ o takzvaných Husákových dětech celkem pravdivě: „Naši mi vždycky říkali, / jen nehas, co tě nepálí, / jakej pán, takovej krám. / Naši mi vždycky říkali, / co můžeš, sleduj z povzdálí / a nikdy nebojuj sám…“
     A nyní sledujeme válku na Ukrajině, kterou zločinně přepadla ruská armáda vyslaná Putinem a která si tam počíná stejně ukrutně jako němečtí nacisté za druhé světové války. Válka už nějaký čas trvá a s postupující dobou stále častěji vyskakují názory, že „nemůžu věřit všemu, co mi někdo předhodí k věření“, a že ti, kteří prostě označují dobro jako dobro, humánnost jako humánnost, zlo jako zlo a podlost jako podlost, vidí prý černobíle a velmi zjednodušují. Mě by zajímalo, čemu přesně nevěří nositelé podobných názorů na tom, že Rusko zlovolně přepadlo Ukrajinu, že tam jeho vojáci vraždí, mučí, ničí, znásilňují a rabují?
     Chtěl bych vědět také, jestli si lidé, kteří podle svých představ chápou válku na Ukrajině ve všech jejích složitostech a uvažují v širších souvislostech, uvědomují aspoň ve světlých chvílích, že jenom relativizují základní lidské hodnoty, protože v sobě nemají onen Kantův „mravní zákon“? Fakt nevím, jestli jenom nechápou, proč se Ukrajinci houževnatě brání, proč se radši nepodvolí okupantovi, jako my v roce 1968. Vždyť přece tehdy nebylo zase až tak zle. Dalo se to přežít, jen si člověk musel zvyknout na to, že má stále černější duši od normalizace.

https://youtu.be/m8_JdbbjhP0?list=RDMMm8_JdbbjhP0

https://youtu.be/uHnr-l4uscQ

o baštění

Opět nabízím jednu ze svých odrhovaček od volantu. To jsem takhle jel přes Labský Kostelec, Brandýs nad Labem a dále do Prahy a odtud domů, měl jsem přitom hlad a postrádal čas se najíst, a tak jsem to takhle nakop.

v Kostelci nad Labem

tam se vždy nadlabem
kousek dál v Brandýse
sním maso na míse
ještě dále v Praze
baštím víc než draze

proto domů hned spěchám
nic v lednici nenechám

Zpověď a kytice karafiátů

     Oblíkla jsem si nový černý kožený kalhoty a k nim černý boty, který jsem koupila o tisícovku levnějc, než stály před tejdnem, kdy jsem po nich zatoužila. A stály zato. Ta jemná kůžička a to provedení. Prodavačka říkala, že v nich vyhlížím jako Popelka na bále.

     Takže si vůbec nemyslím, že moc utrácím, jak mi můj Marek někdy předhazuje. V mý pozici musím vypadat, protože chlapi koukaj na to, co má ženská na sobě. A teď, když mám novýho šéfa, tak obzvlášť. Dan přebral firmu po otci, je mu dvacet osum a klidně by mě mohl nahradit mladší sekretářkou, kdybych byla ňáká šmudla.

     Tedy já se ve dvaatřiceti stará vůbec necejtím, ale kdybych byla šedá myška, tak by si Dan vzal k sobě určitě jinou. Jenže z toho by měl radost jen Marek. Na starýho šéfa nežárlil, ale Dan je fakt testosteronem nabušenej kolík, a to Markovi nedá spát. Já za to ale nemůžu a vo tohle místo přijít nechci, tak vo sebe musím dbát, protože se mi dokonce zdálo, že to mezi mnou a Danem zajiskřilo. 

     Viděla jsem taky, jak se Dan tvářil, když za ním přišla Ema z účtárny v jakýmsi vytahaným svetru, šedejch kalhotách a botaskách. Kdybych byla jako ona, neměla bych u něj šanci. Jen aby Marek nechytil podezření. 

     Marka mám ráda, svým způsobem, ale bez dětí je naše manželství po dvanácti letech vyhořelý. Vlastně spolu zůstáváme jen ze setrvačnosti a voba to víme. Marek ve čtyřiceti může bejt pro ženský atraktivní, ale doma žijem fakt jen vedle sebe, a co je nejhorší, už to ani neřešíme. Ale stejně je žárlivej. Mám z něj kvůli tomu strach. 

     Jenže Dan… Nedávno se mě ptal, jak si představuju svůj další život. Teda von myslel ve firmě, ale mně se hned vybavilo, že bysme spolu byli na jachtě. Pak bysme se vrátili do vily na kopci, už jsem se viděla na terásce, jak koukám na moře. To by mi stačilo, úplně. Nebo jenom cestovat, protože cestovat je super.

     Měla jsem teď pár dní pocit, že se mi nic nedaří. Potom ale přišel Dan s tím, že s ním pojedu na služebku a já jsem měla dojem, že znovu začínám žít, takže říkám – oh happy day. Od Dana to byl fakt humánní čin, i když se mezi náma nic neodehrálo, teda nic faktickýho. Nikdo neví, jak je dlouhá čára jeho života, tak nedělám, že tady budu navěky a žiju tady a teď. Chytit šanci za pačesy, o tom to je. Jen aby Marek na nic nepřišel.

     Uslyšela jsem Markovy klíče v zámku. Přiběhla jsem ke dveřím a pověsila se mu na krk. Byl z toho vedle. Docvaklo mi ale, že to byla chyba.

     „Co se děje, Miky? ptal se Marek, když se zouval.

     „Nic. Jen jsem se na tebe těšila.“

     „Něco se děje. Takhle jsi mě nepřivítala už dávno.“

     „Ták, tady máš večeři. Udělala jsem svíčkovou,“ položila jsem před něj talíř.

     „Svíčkovou?!“

     „Tu máš přece rád.“ 

     Vtom mi došlo, že to byla druhá chyba.

     „Kdy jsi naposled udělala svíčkovou? Furt mě poučuješ, jak je nezdravý jíst večer těžký jídla. Že si mám dát jogurt nebo zeleninu.“

     „Pro jednou se nic nestane.“

     „Co se s tebou děje, že jsi na mě tak hodná?“

     „Nic, Marečku. Jsem na tebe hodná pořád.“

     „Dneska je to ňáký jiný, Miky.“

     Čuměli jsme pak večer na televizi, každej ve svým křesle a ve svým světě.

     „Miky, a nekurvila ses mi třeba někde?“ vozval se najednou Marek.

     „Ne, vůbec! Jak tě to napadlo?“ řekla jsem až moc rychle. „Prosím tě, copak bych mohla. Celej den jsem byla v práci a pak pelášila do krámu a domů.“

     „A pak ses hned pelešila?“

     „Pelášila, jsem řekla.“

     „Jen se nedělej. Jsi krásná ženská a příležitostí máš dost.“

     „A kde, propána, jakejch?“

     Co se v tom tak šťourá? A já, kráva, mu nahrála, aby mohl zbytečně uvažovat.

     „Třeba tvůj novej šéf Daniel Klátil. Určitě dělá svýmu nemožnýmu příjmení čest.“

     „Nevím. Nestarám se o něj. Jen pracuju v jeho firmě.“

     Bála jsem se, jak krouží kolem, a přitom musela dělat, jako že je mi to lhostejný.

     „Jen nevykládej, že si nikdy nechtěl ani sáhnout.“ 

     „Nevím, nikdy si nesáhl. Proboha, je mu osumadvacet, a určitě má přítelkyni.“ 

     „To ničemu nepřekáží a ženská, jako ty, musí lákat každýho chlapa.“

     „Tobě taky nepřekáží, že máš manželku?“

     „Miky, podívej se na mě!“

     Marek nebral můj pokus vo protiútok na vědomí a s tím – podívej se na mě – přišel vždycky, když ze mě chtěl dostat pravdu. Věděl, že jemu do vočí neumím lhát. Neochotně jsem se na něj podívala a von do mě zapíchl pronikavej pohled. 

     „Řekni, že si sáhl.“

     Dlouho jsem mlčela.

     „Jednou,“ řekla jsem pak a sklopila voči. 

     „Kdy to bylo?“ voptal se jakoby ledabyle.

     „Dneska.“

     „Dneska? A kam si sáhl? Na kozy?“

     Přikejvla jsem.

     „A to jen tak, přes halenku, nebo ti pod ní zajel, Miky!?“ zeptal se přísně.

     Zase jsem dlouho mlčela, ale najednou mi přišlo vytáčení marný.

     „Zajel,“ řekla jsem.

     Seděla před ním strnulá jak myš před kobrou a čekala, co bude.

     „Miky, teď mi popravdě řekneš všecko, co se mezi váma stalo.“

     „Ale Marku, ty přece nemáš právo takhle mě vyslýchat.“ 

     „Nemám právo!? Tak ty se kurvíš se svým mladým šéfem, kterýmu kouká z vočí, že chce voklátit každou pěknou ženskou, a já nemám právo? Vyklop, co se stalo!“

     Mlčela jsem a jen se na Marka vystrašeně koukala.

     „Tohle nemá cenu. Ty se mě bojíš? Udělal jsem ti někdy něco?“

     „Můžu se snad nebát, když mě takhle vyslýcháš a jde z tebe přitom hrůza?“

     „Nikdy jsem ti ale neublížil. A máš se snad se mnou dobře. Nebo ne?“

     „Vím, že mi dáš všechno, vo co si řeknu – nejlepší šminky, parfémy, voblečení, šperky. Máme hezkej byt, auto... Ale já se za to starám vo domácnost i vo tebe...“

     „Tak to má přece bejt. Myslel jsem, že se ti to takhle líbí?“

     „Co se mi má líbit? Že musím uklízet, prát, vařit, obskakovat tě?“

     „A tebe tohle ponižuje?“

     „A nemá snad? Jsem pro tebe jen služka a doplněk, když mě vezmeš někdy na ňákou party s obchodníma partnerama. Jako ženská pro tebe už neexistuju.“

    „Tím chceš zdůvodnit to s tím Klátilem?“

    Nic jsem nevodpověděla a Marek už taky nemluvil a zase jsme civěli na bednu.

    „Miky, voklátil tě nakonec, ten tvůj Dan?“ votázal se Marek znenadání.

    „Jakej můj?“

    „Tak ne tvůj, ale stejně vím, že takovýmu borci nevodoláš.“

    „Nakonec ano,“ sklopila jsem zase voči.

     „A to jen tak?“

     „Jak myslíš, jen tak?“

     „To tě jen tak vojel a tys nic nenamítala?!“

     „Namítala, napřed.“

     „A cos namítala, děvko!?“

     „Že to nemůže, protože jsem vdaná.“

     „Nevěřím svým uším. Chlap po tobě vyjede, ty mu řekneš, že to nemůže, protože jsi vdaná a vočekáváš, že on toho hned nechá? To jsi tak pitomá?“

     „Já nevím, Marku, byl to takovej úlet, už se to nestane. Nikdy.“

     „Jakej úlet. Tak ty mu řekneš, aby si to nedovoloval, a von udělá pravej vopak? Z toho je vidět, že věděl, že si s tebou může dělat, co chce. A tys mu dokázala, že má pravdu, protože jsi tupě držela jako ovce.“

     „To ne, Marku, řekla jsem mu, že tohle nemůže, protože co kdyby někdo přišel.“

     „To ti vadilo nejvíc?“

     „Bylo by to přece blbý, kdyby nás někdo načapal.“

     Jak seděl Marek v křesle, svěsil ruce k zemi a zvrátil hlavu dozadu přes opěradlo a v této poloze řekl: „Já se z tebe picnu. No a co bylo dál? Nebo už nic neříkej. Co to mám za ženu! Chlap si prostě usmyslí, že tě vojede, a tak to taky udělá a na nic se nevohlíží, protože ví, že jsi úplně blbá čubka!“

     Zase jsme jen seděli a mlčeli a já se cejtila hrozně. Byla jsem ale ráda, že Marek už skončil. Ale to se mejlila.

     „Miky, řekni mi upřímně, líbilo se ti to s ním?“

     „Nelíbilo, Marečku.“ 

     „Aspoň tak pitomě nežvaň. Ale já pudu a rozbiju tomu hajzlovi držku. Určitě se dneska chlubil kamarádům, jak vojel svou kozatou blonďatou sekretářku, která je tak blbá, že udělá všechno, co von chce! Která mu dá, kdy si von vzpomene! Se kterou si může dělat, co se mu zlíbí! Dávno jsem tě měl přinutit, abys tý práce nechala. Bez tvýho směšnýho platu bysme se hravě obešli a já bych se aspoň nedočkal takový potupy.“

     Voba jsme pořád seděli v křeslech a vyhasle zírali na televizi. Do postele jsme šli až po půlnoci a Marek se ke mně obrátil, objal mě, políbil, pak znovu a začal hladit...

     „Ty se chceš se mnou po tom všem milovat, Marku?“

     „Víc než kdy dřív. Měli jsme se milovat pořád a neměl jsem tě zanedbávat.“

     „Chceš se milovat, i když jsem tě podvedla s Danem?“

     „Nemluv už o tom ani o něm,“ položil mi dva prsty na rty. 

     A tak jsem nechala Marka, aby dělal, co umí. Ať se ale snažil sebevíc, cejtila jsem se prázdná. Tím, jak mě trapně vyslýchal a jak se pak lehce přenesl přes to, že jsem ho podvedla, se mi zhnusil. Kdyby mě vyhodil z bytu, nebo mě zmlátil, ale tohle…

     

     Začala jsem pak Marka podvádět s Danem už bez výčitek. Ale Dan brzy vochladl. Asi jsem pro něj přestala bejt zajímavá, když mě mohl mít, kdykoliv chtěl.

     „Hele, jdeme na vinobraní, můžeš jít s námi,“ pozvala mě tuhle kolegyně Helena. „Můj Karel má narozeniny a tohle má jako součást oslav.“

     Nakonec, proč ne, řekla jsem si. Náměstí, kde se to konalo, nebyl problém najít. Na pódiu se tam v dejmu a s červenou šálou na krku svíjela nějaká zpěvačka. Naše partička u dlouhýho stolu popíjela Müllera. O kus dál se pekly selata a fronty na maso a buřty neměly konce. Koupila jsem si korbáčiky, který byly bez fronty a chutnaly mi.

     Helena měla smutný voči, stejně jako plyšovej lev, kterýho jí její Karel vystřelil na střelnici. Když se před časem vrátila z Islandu, vyprávěla mi, že to nestálo za nic. Na jedný straně zadku horký prameny, druhá jí umrzala a nad hlavou ledovej vítr.

     Nedávno se chtěla votrávit, když si Karel vyjel s jinou do Řecka. Teď ale vypadala celkem v pohodě, až na ty smutný voči.

     Karel pořád někam odbíhal s mobilem, ale každýmu něco vystřelil. Už dřív jsem si všimla, jak má pevný břicho a svaly jak zápasník. Je ňákej reprezentant nadnárodní firmy, a teď na mě furt koukal. Asi se nedovolal, komu chtěl, a tak nakonec pozval na rande mě.

     Když jsme se sešli, přinesl mi kytici červenejch a bílejch karafiátů. Bílej karafiát prej znamená touhu po lásce obdarovanýho a nedočkavost na vyznání se, a červenej znamená zase obdiv. Jenže vůbec netuším, jestli Karel zná květomluvu.