Možná v nás něco nestárne

     

     „Kolikrát ještě s jarním táním zavoní vítr milováním?“ zvolala Iva do prostoru.

     „Co to má být?“ otázal se Denis.

     Sice si na podobné projevy od ní už zvykl, ale tento její výkřik ho překvapil. Vedro a námaha z výstupu úžlabinou na kopec jim přilepily trička na těla, takže nechápal, co to plácá. Iva se jen culila a neodpověděla.

     „Tomu milování bych rozuměl, protože na něj myslíš prakticky pořád. Kdes vzala ale to ostatní? Je léto a nehne se ani stéblo,“ nechtěl se nechat odbýt úsměvem.

     „Mám svěží pocit jako na začátku jara. Možná v nás něco nestárne…“

     „Vážně? Ve mně teď stárne všechno. Proč jsme sem vůbec museli lézt?“

     „Chtěla jsem, abychom měli lepší rozhled do krajiny. Navíc jsme zde sami, je tu božské ticho. Podívej, Denisi, jaký je odtud krásný výhled. Miluji takové výlety. Ty jsi snad zklamaný? Stejně jsi zvláštní, bez otázek se mnou šlapeš do kopce až nahoře se zeptáš, proč jsme sem šli.“

     Vzal ji kolem ramen a hleděli do údolí řeky, jež se tady obloukem zařezávala do vzdálenějšího levého břehu, který strmě stoupal k silnici, nad níž se táhla příkrá stráň k trati a za ní se zdvíhal svah porostlý trávou a křovinami až ke zvlněnému hřbetu. Pravý břeh pak tvořila úzká kamenitá a bahnitá pláž, která přecházela do plochého trávníku. Hladina se místy nesnesitelně třpytila a poblíž lávky se páslo a koupalo hejno hus. Denise ale už ten pohled omrzel a mírným tlakem objímající ruky přiměl Ivu k pohybu. Ušli jen několik metrů, než se znovu rozpovídala.

     „Víš, proč jsem si vzpomněla na jaro?“

     „Nemám zdání.“

     „Protože jaro miluji. Miluji ten čas nového rozpuku a života. Zmáčení kocouři se vracejí k ránu z tajemných cest do májových nocí, fenka má zase své kritické týdny, ze země stoupá první kvas…“

     Iva přerušila proud slov a podívala se, co na to Denis. Ten ale netečně kráčel po málo vyšlapané pěšině a za rameno ji tiskl k sobě.

     „Zbytečně honíme čas, protože ten plyne v kruzích a pokaždé znovu nás dostihne nové jaro,“ navázala přetrženou nit svého monologu. „Ženy tou dobou dělají jarní úklid ve skříních, vyzkoušejí všechny halenky a sukně, aby zjistily, zda se do nich vejdou a běda, když přibraly nějaké to zimní kilo navíc. Nasadí různé diety, cvičení, vždyť se přece chtějí líbit. A muži? Pokud jako lovci nehledají vhodný sexuální objekt, přemýšlejí o tom, zda by přece jen nebylo lepší mít doma na stole voňavý řízek než v hospodě guláš stokrát jinak. Vidíš, jaké ty máš štěstí, že jsme se potkali? Nemusíš hledat ženu, neboť na tebe doma čekám, nehádáme se, máš uklizeno a navařeno…“

     „Taky si toho považuji,“ skočil jí do řeči a usmál se.

     „Ty si z toho děláš legraci, ale pro osamělé muže, kteří třeba ani neumí vařit, je to velký problém. Letos na jaře mě na ulici zastavil muž, s kterým se znám už léta od vidění…“ 

     Mrkla na Denise, jestli neobjeví v jeho tváři náznak žárlivosti. Žádný ale nenašla, takže zklamaně pokračovala.

     „Ten muž využil naši společnou cestu k obchodu a rozvíjel dost vážné úvahy o životě. Říkal, že často zatouží po teple domova a myslí na to, že by si i on mohl založit rodinu. Ale pak, když prý slyší, jak si sousedé v paneláku nadávají, ohřeje si radši párek. V té chvíli jsem si náhle uvědomila, že ne pro každého voní jaro stejně. 

     A taky jsem potkala svou kamarádku Věru. Vyprávěla mi, že ji opustil muž a nechal ji samotnou se třemi dětmi. Našel si mladší. Měl prý o sobě vždy vysoké mínění vycházející z egocentrického pohledu na svět. Domýšlivost a pýcha jsou jeho sebeklamy. Když se mi ale Věra přiznala, že už pár let spávali odděleně, nevěděla jsem honem, co na to říct.“

     „To se divím,“ poznamenal.

     „Že je to divné,“ nedošlo jí, že reagoval na to, jak tvrdila, že nenašla hned odpověď. „Chybí jim snad fantazie? Nebo se mezi nimi vytratila magická přitažlivost? Nejspíš ale zmizela láska. Možná také všechno probíhalo podle plánu bez závanu čerstvého vzduchu. Objetí se tak mohou stát povinností a život plný návyků bez překvapení se omrzí. Nemůžeme ale obdržet víc, než sami dokážeme dát. Co myslíš?“

     „Myslím, že mám hlad,“ řekl. „Víš, jak jsi vykládala o tom jídle, dostal jsem hlad. A taky bych se něčeho napil. Hele, koukej, támhle je vesnice. Určitě tam bude nějaká hospoda.“

     „Ty seš, víš,“ řekla uraženě a vykroutila se mu z objetí. „Já ti tady vyprávím takový smutný příběh, a ty myslíš jen na svůj žaludek.“

     „Nijak jsem na něj nemyslel. Ozval se sám.“ 

     Iva ale jeho ironickou omluvu nevzala a dotčení jí vydrželo poměrně dlouho, takže do venkovské hospůdky došli v podstatě bez řečí. Sotva však dosedli, spustila znovu.

     „Zdena se také rozvádí…“

     „Kdo je Zdena?“

     „Taky moje kamarádka. Muž jí nechce platit na dítě, nemá zájem o práci, poflakuje se radši po městě, nebo se válí u své matky, která mu aspoň vypere a uvaří. Tak se Zdena honem seznámila s jiným. Vždyť přece musí přežít…“

     U stolu se objevil číšník s jídelním lístkem a Iva ho hned začala dychtivě studovat, až si vybrala salát Caesar a podala jídelní lístek Denisovi.

     „Nepotřebuju. Dám si guláš,“ ušklíbl se.

     „Ty si dáš guláš?“ vytřeštila oči.

     Když neodpovídal, mávla rezignovaně rukou a vrátila se ke svému výkladu.

     „Zdena je sama také bez práce, tak jí šlo hlavně o to, aby ten chlap byl bohatý. Že je sobec a neurvalec, přehlíží. Na druhém místě je u ní sex, dokazuje si tím, jak je dobrá. A k tomu patří postava modelky. Už také proběhla všechny butiky. Přece musí před jeho přáteli vypadat. A dítě? To je až kdesi vzadu, na samém konci.“

      Denis se už v jejím povídání ztratil, ale nevadilo mu to, protože před něj číšník právě postavil vonící pokrm.

     „Alice od svého muže utekla i s dcerami, když ho našla s jinou v posteli,“ začala Iva další díl svého vyprávění.

     Už se neptal, kdo je Alice, beztak věděl, že je to další její kamarádka a vlastně ho to ani nezajímalo, protože mu jídlo opravdu chutnalo, a dumal, jestli je to tím, že je guláš vážně tak dobrý, nebo proto, že už mu kručelo v břiše.

     „Nakonec se k němu ale vrátila. Alice přiznává, že je zvyklá žít v přepychu, tak proč by ho měl užívat někdo jiný? Mramorová koupelna u nich podléhá módním trendům stejně rychle jako modely aut nebo květiny, které jí muž ovšem zapomíná jaksi nosit.“

     Denis si pomyslel, že Iva si v tomto směru na něj nemůže stěžovat, ale z toho jejího nekončícího přísunu banálně tragických příběhů jejích kamarádek mu třeštila už hlava. Ještěže přišla bouřka chvíli před tím, než dorazili na zpáteční cestě k autu a zchladila mu čelo. Do Prahy se vraceli za deště a za neustávajícího toku jejích slov, a navíc ve Zličíně chytili kolonu.

     „Lidé se ponižují často ze strachu, ale většinou z vypočítavosti očekávají výhody za svá dobrovolně zvolená ponížení,“ mínila Iva. „Vlákna sítě se tak stávají pevnými a brzy dovolí pohybovat se jenom tam, kam dosáhnou. Dopouštíme se chyb a za ně pak platíme.“

     Podíval se na ní a uvědomil si, jak je stále krásná, ač neměl ponětí, o čem mluví.

     „Ale jsou události, a ať do nich zasáhneme, nebo ne, vždy jsme do nich vtažení a neseme následky. Nikdo není pouhý pozorovatel, všichni jsme ve hře. A ve hře je všechno. Ale jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáme.“

     Denis teď postřehl, že přeladila z líčení osobních příběhů do filozofické tóniny, avšak nekomentoval to a tupě pozoroval, jak stěrače rytmicky a neosobně odstraňují dopadající kapky deště ze skla.

    „Ty mě, jednou také budeš chtít opustit. Přestanu se ti líbit, najdeš si mladší, ale já o tebe budu bojovat už dopředu, nikdy nedopustím, aby náš život zevšedněl.“

     „Toho se bát nemusíš,“ řekl. „Jednak se mi líbíš, sex je s tebou úžasný, a i kdyby ses mi už nelíbila…,“ na chvíli se odmlčel. „Víš, Němci mají pořekadlo, že málokdy přijde něco lepšího, a toho se snažím držet. Nakonec je to jedno, ty nebo jiná, vyjde to zhruba nastejno.“

     „Takhle se na to díváš, Denisi?“ zeptala se zaraženě. „Jsi hajzl!“ vybuchla vzápětí. Největší grázl, kterýho jsem potkala! To je konec! Konec, rozumíš!?“

     „Myslíš to vážně?“ otázal se nevzrušeně.

     „Jasně! Smrtelně!“ vřískala.

     V autě pak bylo ticho až do chvíle, než zaparkovali před domem.

     „Co teď uděláš, Denisi?“ zeptala se se strachem v hlase.

     „Sbalím si věci a půjdu k sobě.“

     „Neblázni. Nemyslela jsem to vážně. Hrozně mě ale naštvalo, co jsi řekl.“

     „To, že vyjde nastejno, jestli ty nebo jiná?“

     „Přesně to.“

     „Já si to ale fakt myslím.“

     „Tak si to mysli, ale už to neříkej. Já tě miluji, Denisi. A ty mě taky, i když tomu třeba nevěříš. Ale láska mezi námi je.“

     „Netvrdím nic jinýho,“ usmál se na ni. „A byla to pravda, když jsi říkala, že v nás možná něco nestárne.“

Achilles a želva

     Následující básnička je inspirovaná starořeckým nepřekonatelným paradoxem o Achillovi, tehdy nejrychlejším běžci, který nikdy nemůže dohnat želvu, plazící se o kus před ním. Když totiž Achilles doběhne na původní místo želvy, ta už je o malý kousek jinde a tak pořád dál až do nekonečna. Zenon z Eleje tak údajně dokazoval nemožnost pohybu. Později však Aristoteles vysvětlil, že se Zenon mýlil, a sice v tom, že i součet nekonečné řady může být konečný, pokud se její členy dostatečně rychle zmenšují. Přesto však byla Zenonova úvaha prý předstupněm matematické analýzy. Zároveň ale ukazuje, že i při logicky zcela správném myšlení lze dojít k naprosté blbosti, jestliže je ve vstupních předpokladech byť jediná chyba.

Marně jako Achilles ženu želvu svou, 

běžím za ní celý den, lesem, pustinou, 

až na večer se obzor krví zaleje,

z dějin se mi vysměje Zenon z Eleje.

Nač si lámat hlavu řeckým paradoxem,

nechám planých úvah, začnu třeba s boxem.

Rána pěstí bez řečí, jen to platí dnes,

želvu přece dohnal už Aristoteles.

Svět podle Bradburyho

     

     

     „Je neděle a nikam nechvátám…,“ zanotoval jsem si pár slov z písně, kterou zpíval Karel Gott. Žena poznamenala, že nikam nechvátám ani ve všední den. Měla pravdu. A proč bych měl, když všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest? odpověděl jsem jí v duchu výrokem Komenského, ač on prý nic takového nenapsal. 

     Jen v Labyrintu světa a ráji srdce se nachází jeden oddíl nadepsaný „Kvaltování hovadům více než lidem připadající“. Jan Amos tím ale nehájil lenost, ale kritizoval nadměrné namáhání a honbu za ziskem. Dokazuje to prozíravost Učitele národů.

     Opravdu se dnes soudí, že se lidé honí jen za ziskem a modlou je jim konzum, pohodlí a blahobyt. Pikantní na tom je, že toto lidské směřování odsuzují rovněž lidé, kteří mu sami také podléhají. Někteří jsou dokonce přesvědčeni, že s tímto přístupem k životu přehlížíme, jak se blíží nová totalita. Nevím, neumím to posoudit, ale budu o tom přemýšlet. Mohu si to dovolit právě proto, že nikam nechvátám. 

     Záhy jsem dospěl k výchozí tezi, že se totalita sice nevrací, aspoň ne v té podobě, jakou jsme znali, ale ani to, co se děje a k čemu se možná schyluje, se mi nelíbí. Připadá mi, že se v současnosti spíš naplňují vize světa, jak je zobrazil spisovatel Ray Bradbury v románu 451 stupňů Fahrenheita.

     Pokud by někdo nevěděl, o čem je román, vydaný roku 1953, pak připomenu, že líčí budoucí svět, kde se stupňovala cenzura, až nakonec bylo zcela zakázáno psané slovo. A tehdy vznikla tajná skupina, která chtěla zachránit historii a kulturu. Hodlali toho dosáhnout tím, že se členové skupiny učili zpaměti veškeré literární a filozofické knihy předtím, než byly spáleny. 

     Román se jmenuje symbolicky podle teploty, při které se zapaluje papír. V knize totiž požárníci nebyli určeni k hašení požárů, ale k pálení knih. Autor však popisuje i řadu jiných vizí o budoucím životě. Když je vezmu popořadě, jak se dnes naplnily, tak konzumní společnost dávno máme, realitou je i masivní automatizace výroby, úklid jako v románu stále víc obstarávají robotické vysavače, také vrcholoví sportovci jsou čím dál častěji vysoce specializovaná monstra neschopná běžného života. Zábavu a duchovní potravu nám skýtají hlavně velkoplošné televize, které se v knize nazývaly telestěny. 

     Dnešní skutečnost však Bradburyho představy v mnohém překonává. My máme totiž k dispozici především internet, o kterém tenkrát neměl Bradbury potuchy, a ten nám zajišťuje nejen zábavu a iluzi všeobecného rozhledu, ale rovnou virtuální realitu, a zahrnuje nás takovým množstvím nejrůznějších informací, že se v nich jedinec ztratí, a každá skvělá myšlenka se rozpustí v přemíře jiných úžasných vzepětí ducha a hlavně kravin.

     To má dalekosáhlé důsledky. Na rozdíl od společnosti v Bradburyho sci-fi nejsou pravidla naší globální společnosti tak přísná. Naopak jsou velmi volná, možné je téměř všechno. Pomalu se zdá, že čím větší nehoráznost, tím zářivější má úspěch. Projeví-li člověk odklon od skupinového myšlení, není ani tak odmítnut, jako v knize, ale jeho snažení se rozplizne v záplavě jiných obskurních aktivit, pokud si ho tedy někdo vůbec všimne.

     Ray Bradbury, jako žádný literární futurista, neuměl překročit svůj stín a nedovedl si představit, že by mohlo být publikováno tolik vět, až ztratí obsah a lidé o ně sami přestanou mít zájem, a že ušlechtilé čtení knih nahradí technologie, jež jsou schopny zprostředkovat cokoli, od hlubokého poznání po nejblbější zábavu. Bylo by zbytečné zakazovat literaturu a zřizovat oddíly požárníků, které by pálily knihy. 

     Chcete si přečíst Mein Kampf? Proč ne, žádný problém. Chcete číst Leninovy či Stalinovy spisy, nebo myšlenky Mao Ce-tunga? No a co, bez potíží. Chce si přečíst Korán? Prosím! Chcete nakrmit svou mysl moudrými myšlenkami slavných? Můžete otvírat stránky s jejich citáty na internetu a číst až do totálního zblbnutí. Když toužíte po papírových knihách, navštívíte třeba palác Luxor na pražském Václavské náměstí, a tam si můžete koupit, co vám libo. A vůbec, co byste utráceli peníze za knihy, když je můžete mít zadarmo na kdejakém nádraží či jinde ve veřejné knihovně, a peníze utratit za jiné zbytečnosti.

     Leckdo by mohl nabýt dojmu, že jsem v tomto momentě dospěl od kritiky k chvále, že je současnost vlastně zalitá sluncem. Tak, jako se zdálo americkému spisovateli a filozofovi japonského původu Francisi Fukuyamovi, že po pádu železné opony nastane v důsledku vítězného rozšíření západní liberální demokracie s jejím uznáním lidských práv a tržním blahobytem liberálně kapitalistické bezčasí, a tedy konec dějin.

     A skutečně, tenkrát to vypadalo, že neexistují nebezpečí, která by dovedla narušit náš spokojený, blahobytný život. To se sice brzy změnilo, ale stejně, co nám hrozilo?  Severní Korea se svým šíleným vůdcem Kimem? Ta leží daleko a její režim je natolik absurdní, že hrozby odtud plynoucí málokdo tady vnímá jako reálné. Autokratické Rusko? Co horšího by z největší země glóbu mohlo přijít než to, co už tu jednou bylo, a co stále více lidí vidí jako ráj na zemi? 

     Avšak již tehdy, kdy Fukuyama řekl to o konci dějin, důrazně oponoval jeho tezi profesor Harvardovy univerzity Samuel Huntington, který viděl budoucnost jako střet civilizací. Podle něj jich dnešní svět má sedm – euroatlantickou (Evropa, Kanada, USA), latinskoamerickou, slovansko-ortodoxní, konfuciánskou, japonskou, islámskou, hinduistickou, a za osmou africkou položil otazník. V místech, kde se tyto civilizace dotýkají, viděl pak Huntington ohniska napětí.

     A ejhle, teroristické útoky, Islámský stát a následná masivní migrace z Blízkého a Středního východu, který nám byl tak blízký, tak střední, jak říkal Jan Vodňanský, a také z Afriky zejména do Evropy, náhle učinilo nebezpečí pocházející od radikálního, militantního islámu jako zcela reálné. Hned se vyrojili šiřitelé hrůzostrašných vizí budoucnosti, jak islám opanuje Evropu.

     Tedy ono je těch apokalyptických vizí víc. Třeba strach z diktátu Evropské unie, kde sílí socialistické tendence a panuje multikulturalismus, který se už hbitě rozšířil do celého světa a děsí prosazováním politické korektnosti. Asi je to v historii poprvé, kdy se lidé bojí korektnosti a zároveň militantního a radikálního náboženství. U nás jsou navíc lidem trnem v oku nenažraní katoličtí duchovní, kteří nás slíbili nebesa a čekali na majetky, jak zpíval Karel Kryl.

     Kdo za to všechno ale může? Pochopitelně vládci světa z nadnárodních korporací a Bilderbergu, kteří zajišťují maximálnímu množství lidí chléb a hry, aby nemuseli zbytečně myslet na to, kdo celý ten globální cirkus řídí, a nakupovali tam, kde mají, totiž v hyper-super-mega marketech a odebírali zboží, které tam dodávají právě ony nadnárodní korporace. Soukromé aktivity jednotlivců v tomto směru nejsou žádoucí.

     Jenže to bylo. Teď se objevila reálná celosvětová hrozba, když z čínského Wu-Chanu zaútočil koronavirus. Nebo si aspoň máme myslet, že to je fatální nebezpečí. Jisté je, že obrovský počet lidí dostal skutečný strach. Globálně spiklenecké teorie to dávají za vinu jednomu z nejbohatších lidí na světě, spoluzakladateli Microsoftu Billu Gatesovi a celebritě ze Silicon Valley Elonu Muskovi. Avšak ti, co se skutečně bojí nového viru, tomu nevěří. 

     Radši od toho pryč zpátky k milé a známé apokalyptické sci-fi. Ray Bradbury se dožil budoucnosti, o které psal v románu 451 stupňů Fahrenheita. Jednou řekl, že se týkal odcizení lidí skrz média. Prý si při jeho psaní myslel, že popisuje svět, který by se mohl vyvinout za čtyřicet nebo padesát let. A pak vylíčil scénku, které byl svědkem v Beverly Hills: „Kolem mě prošli muž s ženou; venčili psa. Zastavil jsem se a díval se na ně, naprosto ohromen. Žena držela v jedné ruce rádio o velikosti balíčku cigaret s kmitající anténou. Z rádia vedly malé měděné drátky, zakončené elegantním kuželem v jejím pravém uchu. Byla tam, nevšímajíc si muže ani psa, poslouchala dálný vítr a šepot a výkřiky ze seriálů, náměsíčná. Nahoru a dolů přes obrubníky jí pomáhal manžel, který jakoby tam ani nebyl. To nebyla fikce.“

     Zrovna v té chvíli mi pronikla do hlavy jedna dechovka, kterou nesnáším ještě víc než Gotta, a já jsem nahlas zazpíval: „Kdyby ty muziky nebyly, tak jsem měl dneska už tři vily...“ Žena řekla, že jsem prachy sice neprobendil za muziky, nýbrž za jiné kratochvíle a bylo jich tolik, že by stačily ne snad na tři vily, ale na jednu určitě. Žena byla samozřejmě konkrétnější, ale nebudu na sebe tolik práskat. A vůbec, co bych dělal s vilou. O tu se člověk musí starat, takže by mi nezbývalo nic jiného než chvátat a nemohl bych si takhle pěkně popřemýšlet.

Zvířata I.

V následujícím videu jsou použity fotky ze Zoologických zahrad V Praze, Olomouci, Liberci a Plzni a také z Farmaparku v Soběhrdech.

odsouzen k radosti ze života

   

                       

proslulý americký prezident

Abraham Lincoln

strádal depresemi a melancholií

až k nechuti žít

slavný ruský autor

Lev Tolstoj

po padesátce zavrhl literaturu

svá největší díla měl za triviální

a zoufale pátral po smyslu života

v divokých kavkazských horách

vyprávěl pak muslimům

o Lincolnovi

který byl podle nich hrdina

a největší vojevůdce

a vládce na světě

kdo jsem ale já

abych trpěl depresemi

kdybych svá díla označil za triviální

každý by mi věřil

ale žádný dojem bych tím neudělal

až vytvořím něco skvělého

teprve můžu být melancholický

jsem ale nejspíš odsouzen

se do smrti

ze života radovat

Praha I.

Video komponované z výběru fotografií, které jsem v posledních letech nafotil při cestách Prahou.

Jdu a koukám se I.

Karel Kryl, jak jsem ho poznal

Setkat se osobně s Karlem Krylem byl můj sen od roku 1968, kdy jsem poprvé slyšel jeho »Bratříčka«. Jakmile se schůzka s ním stala konečně realitou, myslel jsem, že nebude poslední. Byla. Zbývalo mu totiž jenom 240 dní života.

     

     Na Kroměřížsko jsem se po dlouhých letech dostal v zimě 1994 a vyslechl z rádia zprávu o smrti Karla Kryla, legendárního písničkáře, básníka s kytarou, odpůrce komunistického režimu, kroměřížského rodáka. Zastihla mě v autobusu, když jsem se vracel z Ústavu sociálních služeb pro mentálně postižené na Hostýně. Přemýšlel jsem právě, než o tom napíšu reportáž, o smyslu života, bezprostředně konfrontován s realitou existence lidských bytostí, co nikdy nepoznají radosti a strasti života tak řečených normálních lidí.

     Zpráva o Krylově skonu trhla všemi cestujícími a hned se nabízely úvahy o životě, smrti a naplnění života. Necítím se ale povolán hodnotit životy jiných, tím méně význam a místo Karla Kryla v naší nejnovější historii. Jen jsem si vzpomněl na svůj rozhovor s ním z léta 1993. Tehdy jsem s tím legendárním mužem setkal, ač by mě před pár lety nenapadlo, že se mi to kdy poštěstí. Pořídil jsem interview a řekl, že už ho nechci dál zdržovat. Řekl, abych se ptal, nebo šel, a já se ptal, a on mi pak ještě namluvil z voleje přímo do diktafonu několik fejetonů. 

     Nejdřív se mi zdálo neskutečné, že se mé setkání s Karlem Krylem stalo faktem, jaksi automaticky jsem ale předpokládal, že není posledním. Bylo! Enfant terrible Karel Kryl k nám už nepromluví – písní ani slovem vázaným či volným. Jsem přesvědčen, že s jeho odchodem navíc skončila disidentská doba a začala éra normálního života, víme-li, co to obnáší. Ale on už navždy zůstane legendou.

     V jednom ale Karel Kryl vývoj neodhadl. Dávno už se všude nedoslechnu a nedočtu jen to, co je dobré, jak tvrdil. Spíš se dovídáme, co se stalo špatného a zlého. On to ale myslel jinak – že se žádná oficiální média a vlastně ani občané neodváží zpochybňovat legitimitu veřejného, hlavně politického života a jeho protagonistů. Vždyť vzešli ze svobodných voleb a všechno konání rámují zákony. Kryl byl však zvyklý hledět za to, co se děje v kuloárech, když se média nedívají, co se peče tam, kam se těžko dostanou slídivé pohledy veřejnosti.

     Dnes už je opět běžné nadávat na poměry, politiky a mocné vůbec, jež ovládají veřejný život, na obyčejné lidi kašlou, zneužívají je a vysávají. Nadává se na ně, ale rezignovaně a odevzdaně, že se jako nedá nic dělat. Zase jsou obyčejní lidé bezmocnými obětmi, a proti nim mocní nahoře a ještě mocnější »šedé eminence«. Karel Kryl byl pravým opakem rezignace, bojoval, jako všichni slavní písničkáři. 

     Kryl byl poslední z nich, s kterým jsem se osobně setkal. Pepa Nos, Petr Lutka, Vlasta Třešňák, Bohdan Mikolášek, Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, s těmi všemi jsem se viděl dřív. Lze nazvat Karla Kryla králem písničkářů? On se vymykal svým osudem i tvorbou. Snad proto nejdřív odešel.

     Ale k tomu, co jsem dal tenkrát 7. července 1993 s Karlem Krylem po jeho vystoupení v přerovském Městském domě dohromady.

Já se cítím jako »já« 

a jsem zdravý skeptik

     

     Byl jste pro mnohé z nás dlouhá léta legendou. Cítíte se jako legenda?

     KK: Já jsem ji poboural velice silně, takže už mám zase dva roky utrum v rozhlase i v televizi. Rozboural jsem pomník.

     Jako kdo se tedy cítíte?

     KK: Já se cítím jako já. Je to divné?

     Ne, to je dobře. Jak se vám tady dnes v tom vedru zpívalo?

     KK: Dobře. Moc krásně. Vedro nevadí. Vadí mi lidé, kteří přicházejí, aby si buď poslechli to, jak budu zase někoho provokovat, nebo jenom to, co jsem zpíval v 60. letech, nebo provokativně tleskat některým písničkám, případně ti, kteří přicházejí, aby odešli provokativně ze sálu, když něco zpívám.

     Takových tu ale dnes moc nebylo.

     KK: Právě proto se mi zpívalo výborně. Lidé byli pozorní a já se jim chci omluvit. Možná, že čekali zábavu. Tu ale dostanou od kohokoliv jiného, včetně písničkářů. Ode mě ne. Já hodlám být nadále težší. Umím dělat srandu, ale proč bych ji dělal, když už je tolik takových, kteří se na srandu jenom vymlouvají. Já si dělám to, co si myslím a proč bych se koneckonců křivil, že se to někomu líbí, nebo ne. Přerovské publikum bylo přesně takové, jaké jsem chtěl. Když se smálo, slyšel jsem to a když chápalo - to člověk slyšet nemusí, to cítí. Děkuji přerovskému publiku, bylo milé.

     Ve svých písničkách si všímáte většinou horších stránek života...

     KK: O těch druhých stránkách vám zazpívají všichni ostatní. O tom, jak je to krásné...

     Přesto je ve vašich písních spousta poezie. Jste spíš optimista nebo pesimista?

     KK: Kašlu vám na oboje brýle. Na růžové i na černé. Já jsem zdravý skeptik. Počítám s nulou a co je nad ní, je už dobré.

     Při koncertě jste řekl, že nyní málo píšete. Je to pravda?

     KK: Píšu málo písniček, protože se mi forma písničky, řekněme, vypařila. Písnička potřebuje černobílé téma. Čím je však člověk starší, tím je ukecanější. Vlastně není ani tak ukecaný, jako že vidí věci ve strašné spoustě velice jemně roztříděných šedí a potřebuje proto daleko větší prostor na to, aby o něčem vypověděl. Jelikož ví o věcech čím dál víc, chce-li se dovědět, zabíhá téma do širokých rozměrů. Písnička je jednoduchá záležitost.

     Možná už ani doba není tak černobílá...

     KK: Doba je černobílá zcela. Když poslouchám pana Klause, jak říká, „...každý rozumný člověk přece ví, že...", znamená to, že když neví, tak je nerozumný. To je prostě jasné. Mluvil jsem teď s jedním pánem, jmenuje se Josef a hraje v Národním divadle. Říkal, jak je to v Bratislavě hrozné a jedním dechem dodával, že co si tam dovolí Lasica a Satinský a Markovič, tak to si u nás nikdo nedovolí. Tak nevím, jestli tam mají více nebo méně svobody. Přemýšlím o tom - mám na to ještě celou noc a celý zítřek, než se dopravím do Prahy. Nebo o tom začnu přemýšlet příští týden, protože budu mít možnost ověřit si to, neboť jedu na Slovensko.

     A teď jste tam byl nedávno také, ne?

     KK: Jo, jo. Já tam jezdím pravidelně. Jsem z Československa, jestli jste si nevšiml.

     Jste však také z Mnichova...

     KK: Narodil jsem se ve Velkoněmecké říši, v Protektorátu Böhmen und Mähren. Mám na to papíry.

     Mluvil jste také o domovech. Kde jste víc doma?

     KK: Já jsem doma na světě. Zatím ještě. Třeba ale Šéf nahoře řekne - „Půjdeš domů!" - tak se přestěhuju nahoru. Zatím jsem doma na světě a nehodlám brát tuto zem jako třináctou komnatu, po které jsem toužil - to by byla naivita, ale jako jednu z těch 160 zemí, které znám.

     Navštívil jste 160 zemí?

     KK: Jo.

     A kde jste tedy nebyl?

     KK: Všude jsem nebyl. Ne, takhle, když vezmu americké země, jak se všechny jmenují - Alabama, Nebraska..., země australské, kanadské, německé, tak se najde více zemí, kde jsem nebyl. Nebyl jsem tam, kde nejsou emigrovaní Češi. Ale když tam nejsou Češi, jsou tam Slováci nebo Poláci nebo Němci, tyhle jazyky umím a jinde, když jsou tam lidi, se domluvím španělsky, italsky, anglicky, a když ne, tak rukama. Takhle - udělám mrtvého broučka, jako v čínské čtvrti v San Franciscu a oni mi dali najíst - to stačí. Musíte udělat mrtvého brouka a ne frajera.

     Vím, že jste toho prožil hodně. Co byste ještě prožít chtěl?

     KK: Všechno, co se dá.

     Konkrétně?

     KK: Ne, ne... Jo? Tak jo. Rád bych prožil, že jednou lidé dostanou rozum a chlapi zjistí, že mají pracky nejen na práci, ale i na to, aby se prali za to, co chtějí, a že mají mozek, aby si vymysleli, jak se prát a nejen kňučet u piva. Rád bych se dožil, aby třeba ženský chlapům nedaly, pokud se nepokusí o to, co chtějí. Aby měly takové děti, které se zeptají – Táto, co jsi dělal a co děláš? Abych viděl konečně lidi, kterým je 40 a 50 let a neříkají – No jo, my už to nezvládnem, to až naše děti. Dokud lidé budou tvrdit tuhle blbost, tak v této zemi nebude lépe. Naše děti totiž ještě nemůžou. My jsme za to zodpovědní, pane, my! Každý za ten malý kousíček, který může vykonat k lepšímu. Vymlouvat se na děti, je zbabělost. Je to podlost a navíc dáváme těm dětem na hrb víc, než mohou unést. To nejde jim říkat, co mají dělat. To se jim musí ukázat. Já neznám žádné ztracené generace. To je idiocie. Generace se ztratí, protože se ztratit chce.

     Říkal jste, že vaše nejoblíbenější písnička je Morituri te salutant. Proč?

     KK: Je mi nejmilejší, protože to není text proklamatický, je od základu víc poetický. A já mám tento způsob rád, protože člověk nemusí dělat žurnalistiku a píše si spíš filozofii a krásná slova – „...písek víří křídlo holubí...". Je fajn, když má člověk trošičku času a může si dovolit psát poezii. Někdy ale doba prostě vyžaduje proklamatickou píseň. Tomu se nedá zabránit, protože krev není voda.

     Jak se doplňuje Karel Kryl žurnalista a poeta?

     KK: Vůbec se nedoplňuje. Je to jedna osoba. Je to také srandista. Je to člověk, který se rád miluje, který je poživačný, takže pije, pokud ho nezradí slinivka, a jí, jak může, vaří, což je největší umění. Jezdí po světě, dělá si své názory, mluví německy a několika dalšími jazyky, aby se domluvil s lidmi, má své přátelé a kamarády a několik svých lásek a má svou ženu a svůj německý, kanadský, australský, švédský, norský, finský a dánský okruh, kam si zajíždí za svými poustevníky, co ještě zůstali slušnými lidmi, stejně jako zajíždí na Moravu, Slovensko, do Čech a do Slezska, abych nikoho neurazil, a ke svým skvělým olašským cikánům, s nimiž slavil své 47. narozeniny. Teď s nimi dodatečně oslavím ty čtyřicáté deváté. Padesátku budu slavit sólo, uteču odtud, aby mi náhodou nedali nějaký metál.

     To by se vám stát mohlo.

     KK: Doufám, že ne. Do té doby si to už tak poseru, že mi nikdo žádný nedá. A když, tak post hume.

     Takže metály neberete?

     KK: Neříkám, že neberu, ale musel by mi ho udělit někdo, koho si vážím. Třeba pan Peroutka. A stačilo by, kdyby řekl – je to dobrý, pane Kryle!

     A od koho z živých byste bral metál?

     KK: Metál ne, ale uznání. Dneska jich byl plný sál. To jsou mé metály, pane. Že za mnou přišla do sálu paní učitelka Šamánková, která mě v první třídě učila češtině a dala mi kytku, ač bych jí kytku měl dát spíš já. Takových lidí je moc. Jsou schovaní. Nikdo o nich neví, o těch slušných lidech. Když vidím, že mě zase nevysílají v rádiu, tak se opět pomaličku vracím k slušným lidem...

     Takže vám moc děkuji.

     KK: Za co?

     Děkuji, neboť jsem rád, že jsem se s vámi setkal. Nemyslel jsem si totiž, že se mi to někdy poštěstí.

     KK: Proč? Chtěl jste umřít?

     To ne, ale zdálo se mi to nepravděpodobné, že vás někdy potkám.

     Po tomto rozhovoru řekl Kryl, abych se ptal, nebo šel. Tak jsem se radši ptal, protože jsem nevěděl, jestli k tomu bude jindy ještě příležitost. Také nebyla. Karel Kryl mi potom na moje otázky namluvil s patra do diktafonu odpovědi formou fejetonů, čímž se moje otázky staly zbytečné. A čtenář si nyní může vychutnat, co mi Karel Kryl tehdy vlastně vyprávěl. Výhoda je v tom, že to nikdo nemusí číst naráz, ale může postupně, napřeskáčku, až bude mít náladu, anebo také vůbec.

Karel Kryl: 

Fetiš emigrantovy vlasti

     »Každý člověk, který odcházel z této země, má svou hodinu H odchodu. A má vlastní představu o této zemi, jak se mu jevila, když ji opouštěl. Všichni ji nosí hluboko v duši a jsou to většinou vlastenci, zatímco u nás vlastenectví vymizelo. Vlast - jako fetiš, jako oltářík, jako hluboký zážitek v duši, jako velká láska nikdy nekončící. To tu nikdo nechápe, anebo je jich pramálo, kteří chápou.

     Člověk má venku kromě mateřského jazyka také jakýsi sen o tom, jak by mohl lidem ve vlasti pomoci. To si tady taky nikdo neuvědomil. Ale ti lidé tam venku zůstanou, jestli tu Československo ještě bude, nebo nebude. Pro mě Československo existuje, ať se vám to líbí nebo ne. Mé publikum se nedělí jaksi podle toho, že je támhle z Vlárky do Štěpána dneska celnice. A já si za ním pojedu, a když mě k němu nepustí, přijedu buď od Znojma na Moravu nebo z Vídně do Bratislavy. Vždyť to není žádný problém. Já jsem Evropan.

     Jakmile však někdo dostane čepici, tak má i právo. A když si nepoprosím o razítko, tak mi třeba přestane československý pas platit. Pak si budu muset sám rozmyslet, jestli mě někam pustí a zda se stanu Čechem nebo Slovákem. To se ale stanu spíš Slovákem, než bych prosil o to, abych směl být zase Čechem, když jím jsem celá léta dodnes. Nebudu o to prosit pana Klause ani nikoho jiného. Doprošovat se nebudu. To si raději požádám o pas slovenský, protože Slováci jsou trošku jiný národ. Řekli, že můžu a můžu mít dokonce i jiné občanství a chovají se ke mně nádherně. Navíc mi řekli, že nemusím ani žádat, že mi může být občanství uděleno. Možná ale, že bude také občanství moravské, a to pak tedy není žádná šance.

     V tom případě budu okamžitě usilovat o místo krále Ječmínka druhého a zavládne tady pěkná diktatura. Koukejte na ty lidi, jak říkají – Podívejte na Kryla, už má zase mocenské choutky! Myslíte, že to není možné? To vůbec nevíte, jak jsou lidi místy pitomí, když pitomí být chtějí. Domníval jsem se, že mám vlast tady. Byl to ale omyl. Byl to zvyk. A vlast v duši? Tu mi nemůže nabourat vůbec nikdo. Tu nosím s sebou po celém světě. To je můj jazyk. Popelka, kterou mi tady kurví novými pravidly prý českého pravopisu. Slováci mají větší úctu k svému jazyku.

     Ovšem pokud budu vůbec schopen dýchat a žít, tak pro mě není rozdíl mezi Čechy a Slováky. Pro mě je rozdíl mezi Slovenskem a Čechami v muzikalitě, v kristianizaci..., česká přišla ze Západu, moravská a slovenská z Byzance. My, Moraváci, jsme jiní. Mluvíme sice česky, ale naše hudební kultura je na tu druhou stranu - byzantská. Nemáme dechovku, máme cimbál a housle, a to k nám patří. V tom se podobáme Slovákům. Také pijeme víno a kořalu, pivo je sem importované - já ho mám rád, ale dobře, jsme trošku jiní...

     Domnívám se, že je krásné, když človek jede z Mnichova na jih a za čtyři hodiny projede asi šest kultur. Sednu si za 25 marek do autobusu a projedu Bavorsko, kus Rakouska, jižní Tyroly a skončím v Itálii - všechno je to jiná kultura a mně to naprosto nevadí, protože mi to všechno patří. To je moje, to jsem prožil, umím se domluvit a rozumím. A když nerozumím, tak si nechám vše vysvětlit a nedělám chytrého.«

Karel Kryl: 

Dokud... mám o čem zpívat

     »K písničkám o pocitech vojáka ve válce mě motivuje pravděpodobně funkce druhého nejhoršího vojáka Varšavské smlouvy. Měl jsem jednu, dvě, tři třídy, už ani nevím, a byl jsem na to prý odborník. Už jsem se na to těšil, ale i když jsem měl první dorosteneckou třídu ve střelbě, na vojně jsem se k žádné střelbě nedostal. Nikdy mi ten kvér nedali. Zato jsem ale sestřelil několik letadel, která někde práškovala, pomýlila si cestu a narušila hranice. Je mi to líto. Doufám, že to příště nebude zapotřebí – sundávat civilní letadla v rámci třídního boje.

     Na vojně jsem zjistil, že jsem najednou zamontován jako šroubek v mašinérii, o jejímž smyslu jsem pochyboval. O potřebě vojáka jsem nezapochyboval. Naopak, ví Pán Bůh, že nejsem pacifista. A znám fantastickou spoustu fantastických lidí, kteří bojovali jako krysy u Tobruku, kteří létali nad Kanálem, sestřelovali - jsou na úmrtních listinách. Jsou to člověci, kteří se o tuhle zemi prali a nejsou to jen Češi, Slováci a Ukrajinci, popřípadě Rusíni. Jsou mezi nimi dokonce i Němci, kteří se za to prali. Potkal jsem poručíka české armády německého původu, který byl poté, co se vrátil z Anglie, dvojnásobně ohrožený. Byl odtud vyštván ven a měl štěstí, že utekl, protože by seděl jako Němec a ještě jako voják. A to jsou věci, které pořád ještě nejsou spravené a pokud tady spraveny nebudou, mám o čem zpívat a na co křičet. Proto moje vojenské písně.

     Na druhé straně voják, který narukuje, ztrácí, když je demokrat, do značné míry svá demokratická práva vzhledem k tomu, že se zaváže, případně je odsouzen k tomu, změnit vztah vzájemného porozumění za vztah nadvlády a podřízenosti. Musí poslouchat, splnit rozkaz a pak si jít stěžovat. To je otázka – dejme tomu – morálního, psychického, dokonce do jisté míry filozofického názoru na svět. A to je ono, co mnohé lidi vrhne do schizofrenie či do schizoidy svého konání. Křesťana to vrhne do pochybností o víře ve chvíli, kdy mu farář požehná zbraně. Člověka, jenž je pacifista, pak v okamžiku, kdy střílet musí. Je to problém člověka, který nikdy nechtěl být vojákem a najednou je.

     Málo bylo řečeno o tom, k čemu vlastně voják je, když už tady je. Bohužel jsme však neměli přístup, respektive nám bylo zabráněno v přístupu k lidem, kteří z této země odešli do Francie a z Francie do Anglie. Ani jeden český letec, který létal v anglické peruti, si z nárameníků nesundal nápis Československo, ač ve chvíli, kdy ho sestřelili nad německým územím, to znamenalo určitý a okamžitý trest smrti. Na Československo byli tihle lidé hrdí a bojovali za ně. A pokud mi oni neřeknou – čert vzal Československo, tak pro mě pořád Československo existuje. Považuji za strašný podraz, když se lidé, kteří Československo bourali, odvolávají na Masaryka a Hovory z Lán. Považuji to za podlost a velezradu zájmů republiky.«

Karel Kryl: 

Žurnalistika - být u toho 

a podat o tom zprávu

     »Teď na vystoupení jste mohli slyšet žurnalistickou práci v písničce, která se jmenuje Demokracie. To nemá nic společného s literaturou ani poezií. Je to žurnalistická záležitost, spíš rýmovaný komentář, což každý pozná. Sám ten text považuji za věcnou záležitost.

Jinak jsem dělal žurnalistiku profesionálně dvaadvacet let a je strašně těžké odejít z toho pryč. Dělal jsem však žurnalistiku, nikoli žurnaj. Abych nemusel dělat žurnaj, odešel jsem z rádia Svobodná Evropa.

     Jde se o to, že člověk má psát, co chce, a říkat, co si myslí, a potom čekat, až ho někdo opraví nebo seřve. A také počíta s tím, že ho někdo seřve. Ovšem argumenty. Nikoli jen tím, že někdo zvedne telefon a řekne – Tak takhle to nepůjde! Vždycky čekám, až mi někdo vyvrátí mé názory, ale skutečnými argumenty. Když se to stane, srazím kufry a řeknu – Poslušně hlásím!

     Ale dobře. Na Slovensku to v novinách prostě je, proto má pan Mečiar pořád potíže. Pan Klaus nemá nikdy potíže, protože to dokonce není ani pan Klaus, který bere do ruky telefon, nýbrž některý pověřený tajemník. No ale, každý ví, který to je. U nás to tak bylo vždycky. Ale já - opravdu, nedá se s tím nic dělat - volím spíš lidi, kteří se mýlí a dělají strašné průsery prostě proto, že jsou to „člověci" a ne computery. S computerem se nemohu bavit.

     Jsem zklamaný absolutní nemožností kontaktu mezi lidmi, ztrátou důvěry mezi nimi, už dnes zase opatrností ve výrazivu a také ohledy novinářů-žurnalistů na to, co si přeje ten, co rozhoduje. Naprostým nedostatkem je prosazování se žurnalistů za účelem získávání faktů a informací. Neustálé obracení se na to, co to přinese a co to nepřinese, bude z toho průser, nebude z toho průser - to do žurnalistiky nepatří. To ne!

     To patří do žurnaje. Je to přesně to, co si objednávají mocní tohoto světa. V každé zemi. Za žurnalistiku se nedostávají metály. Za žurnalistiku se dostává přes dršťku a případně posthume nějaký ten metál. Už asi čtyřicet žurnalistů zahynulo v bývalé Jugoslávii. To patří k věci - být u toho, být při tom a podat o tom zprávu.

     Je to jedna z věcí, jež ve mně - jako v poetovi - i z toho suplovaného novinářství zůstala. Sedím a píšu si krásné věci a pak mě něco příšerně nasere a napíšu komentář, jestli se to někomu líbí nebo ne. Zatím jsem to posílal do Znojemska a do - to se podivíte - Literárního týdeníku. Tam mi totiž texty nekrátí, neseškrtávají, nepřipisují své otázky a neubírají pointy. Tak, jak to napíšu, tak to otisknou.«

     Další fejeton musím poněkud uvést, neboť vycházel z jeho postřehu z návštěvy koncentračního tábora v Osvětimi. Blok číslo 16 Aussicht s nápisem »Československo« byl tehdy zavřený a vypadalo to, jakoby se i toto memento nacistických krutostí chystalo na dělení mezi nástupnické státy bývalého Československa, což působilo až přízračně.

Karel Kryl: 

Osvětim, Bůh, Poláci a Małgorzata

     »Dobře, ať exhumují ty tisíce mrtvých, ať každý z nich řekne, jaké je národnosti, abychom se konečně dobrali původu naší Evropy. Až na to přijdeme, který byl a nebyl Žid nebo napůl Žid, který byl intelektuál anebo nebyl intelektuál nebo napůl intelektuál, který byl Cikán a nebyl Cikán anebo byl Rom..., až přijdeme na to, který byl Angličan, Francouz, Němec, Slovák a Čech a kdovíjakého původu ještě, až se toho dobereme, možná, že přijdeme na základy Evropy.

     Není to poťouchlé, protože tohle jsem zažil venku. Jsem v Evropě zatím doma. Nevím, jestli tady budu doma stále, ale našel jsem státy, kde doma mohu být. A chci, až pojedu do Bratislavy, najít hrob bývalého prvního tajemníka Husáka a položit mu na hrob kytku. Zcela vážně a bez výsměchu. On byl totiž jediným člověkem, který mě dokázal kopnout do zadku a říct – Běž ven! A já se přestal díky němu venku bát. A kdyby to byla jediná věc, že mě kopl do zadku a naučil mě nebát se, tak se o to zasloužil, i když ví Pán Bůh, že nechtěl. V tomto ale vidím, že Šéf je. Tam nahoře, takhle nad námi dává bacha na to, co děláme a dost se námi baví. A rozdělením Československa, jestli je to saďour, se baví velice dobře. A teď čeká, až se u nás pár dobrých a rozumných lidí zase najde. Neshledávám, že by byli jiní lidé tam či onde.

     Je to stejné, jako když jsem byl v Polsku u lidí, kteří mi umožnili první setkání s tamním publikem ve Wroclawi a já neměl žádné potíže zpívat polsky. Koneckonců, nejmladší posluchačka, kterou jsem kdy měl, šla hlavičkou dopředu právě v Polsku. Když jsem zpíval Kata, tak maminka porodila. Holčička se jmenuje Małgorzatka. S jejím tátou jsme ji potom oslavili a já jí dal jméno a je to fajn.

     Proč bych se měl naštvávat na Poláky? Trošku mi leze na nervy, když je teď »filcují« Němci krapet víc, než ty ostatní, že jsou různými kšeftmany. Ale dobře, ať si to trošku sežerou, když jsou Poláci. Konečně jim to poněkud upevní národní hrdost a my se budeme smát, když jsme národ jenom jeden. Průšvih je v tom, když mě slovenská církev přesvědčuje, že tomu tak není. Ale to je zase jiná věc. O tom až někdy příště...«

     Pro naše další setkání už ale žádné příště nebylo. A pro Karla Kryla zbývalo už jen tak málo života, přesně 240 dní. Když jsem oprášil rozhovor s ním a jeho fejetony přes propast let, chtělo se mi s něčím polemizovat, argumentovat, jak si přál, když je ale už u Šéfa, tak to nejde. Dovolím si luxus neglosovat to a říct jen, že Kryl bojoval, stále bojoval, vedle všeho, co dělal jiného, bojoval se zlem a se vším, co jako zlo viděl, a bojoval, mám pocit, i sám se sebou. Ale bojoval, na rozdíl od..., radši toho nechám.

Hráli jsme rouškovanou…

Občas se snažím stručně a trefně popsat dnešní dobu. Po několika pokusech o charakteristiku, jež jsem zavrhl, se mi zdá pro současnost nejvýstižnější, že žijeme jakousi hodně praštěnou sci-fi. Koronavirová krize to jen potvrzuje.

     Velmi schopný novinář, obratný stylista a lhář Julius Fučík napsal kdysi knihu „O zemi, kde zítra již znamená včera“. Jenže toto označení použil pro Sovětský svaz, tedy pro stát, který se dral proti proudu dějin tím, že popíral lidskou svobodu a lidskou důstojnost a zároveň nebyl schopen nakrmit své občany; jak tuto zemi daleko později příznačně popsal americký prezident Ronald Reagan.

     Jenže Reagan to měl tehdy snadné, a ještě krátce po konci studené války se dalo poměrně jednoduše rozpoznat, co je dobré a co špatné. S nástupem sofistikovaných počítačových technologií a s masivním rozšířením internetu se rozdíl mezi dobrem a zlem zcela rozplizl. A nejen mezi nimi. V zásadě se zhroutily všechny struktury. Ne fakticky, ale v myslích lidí, a s tím padly veškeré hierarchie. 

     Lidé čím dál více ztrácejí orientaci z přemíře informací, pravd, dezinformací, mýtů, lží a příběhů. Už není důležité, jaké co doopravdy je, jak se co fakticky odehrálo, jak co funguje, záleží na tom, jak se to prezentuje, kdo je v prezentaci přesvědčivější. S malinkou nadsázkou platí, že si dnes lidé mohou vybrat pouze z různých lží podle toho, které jsou jim sympatičtější. 

     Dejme tomu přijde celospolečensky na přetřes nějaká dějinná událost, jak se stalo při oslavách 75. výročí konce druhé světové války. Mnozí měli dojem, že se bavili o historii, ale předmětem sporů byly spíš mýty. Totiž mytologie je založena na přizpůsobení či zdomácnění určitých představ, spočívajících dílem na faktech a dílem na výmyslech. Přitom se ukázalo, jak pevně se zakořenily mýty o osvobození Prahy, ať už Rudou armádou nebo vlasovci. 

     Nebudu však rozdmýchávat téma osvobození a uvedu jiný příklad. Třeba Jan Hus žije v myslích lidí jako vysoký, štíhlý, asketický muž a málokdo uvěří tomu, že byl spíš malý, tlustý a poživačný. Aby z historie vznikl mýtus, k tomu se využívá hlavně forma příběhu. Režisér Otakar Vávra dokreslil ve filmu Jan Hus charakter betlémského kazatele i mikropříběhem, jak si na studiích vyrobil lžičku z chleba, aby měl čím nabírat polévku, a nakonec tu lžičku snědl.

     Dnes už je ale celkem jedno, jak Jan Hus vypadal, je postavou z dávné minulosti a na jeho významu ani mýtu o něm to nic nezmění. Vznikají ale nové mýty a příběhy, pro jejichž vytváření skýtá nebývalý rozmach médii všeho druhu a zejména internet a sociální sítě dosud netušené možnosti. Produktem mýtu vzniklého na základě hesel a příběhů je koneckonců současný český premiér Andrej Babiš a jeho hnutí ANO.

     Do politiky vstoupil jako domácí verze selfmademana, miliardáře, který vybudoval rozsáhlé ekonomické impérium z ničeho, jako bojovník proti korupci, který má sám dost peněz, aby potřeboval další, který nežvaní, ale maká, a který bude stát řídit jako firmu, totiž efektivně. K jeho mýtu a líbivému obrazu výrazně napomohla optimistická hesla, z nich to hlavní „ANO, bude líp“ bylo zároveň původním názvem hnutí.

     Další heslo „prostě to zařídíme“ označuje píárista Marek Prchal, který do značné míry stojí za Babišovým úspěchem, za geniální a má pravdu. To heslo po lidech nic nechce (jen voličské hlasy) a implantuje jim do hlav naději, že existuje skupina lidí, kteří vědí, jak na to, aby bylo líp v duchu hlavního hesla.

     Příznačný pro to, jak vznikl mýtus o Andreji Babišovi, byl rozhovor Marka Prchala na DVTV, který s ním vedl moderátor Martin Veselovský. Ten se Prchala ptal, jestli Babiš není jen produkt, jestli tehdejší kampani nechyběl obsah? A Marek Prchal řekl: „Kampaň je zkratka, která má ukázat dobré vlastnosti produktu, nebo služby takovým způsobem, abyste k němu pojal ideálně vztah sympatie.“ Na otázku, zda je i politická strana či hnutí produktem, Prchal odvětil: „Z hlediska marketingu ano. Jde o produkt, který se snažíte ukázat lidem. Tedy kandidát, politické hnutí, případně myšlenka či akce jsou produkty. (…) Dáte mi nějakou věc (pozn. například hnutí) a náš tým ukáže veřejnosti ty lidi a myšlenky tak, aby se jí to líbilo.“ 

     Fakt, že práce Marka Prchala a jeho týmu pro Andreje Babiše a hnutí byla a je mimořádně úspěšná, z ní činí názornou ukázku, o co se jedná v současném světě. Je jedno, jestli se propaguje politická strana nebo mobil. Nejde o to, jaké co skutečně je, nejde o pravdu, hodnoty, myšlenky, kvalitu, ale o to, zda je mediální obraz o jisté „věci“ sympatický, případně mýty a lži o ní dostatečně pravděpodobné, jestli mají vnitřní logiku, a tedy jsou věrohodné, viz mýtus z původní kampaně hnutí ANO – Babiš je velice bohatý, proto nepotřebuje krást a podvádět, aby získal další peníze.

     Úplně stejný proces, jakým se buduje vztah sympatií k jistému produktu, probíhá, když je potřeba vyvolat k něčemu odpor, nebo z něčeho strach. Musí mít jen opačná znaménka. Přesně toho jsme byli v minulých týdnech a měsících svědky a účastníky v případě takzvané koronavirové celosvětové pandemie. 

     V jednu chvíli se začaly objevovat zprávy o tom, že z čínského Wu–chanu unikl nějaký virus, potom jak se šíří do dalších zemí a kontinentů, následovalo promptní vyhlášení celosvětové pandemie Světovou zdravotnickou organizací, média chrlila ustavičně údaje o tom, kolik se kde lidí nakazilo virem, onemocnělo na něj a umřelo kvůli němu, šířila hrůzné obrázky přeplněných nemocnic v Itálii… Náhle neexistovala jiná témata než ta, která souvisela s virem. Přišla rovněž drastická protipandemická opatření, nejrůznější zákazy a omezení…

     Pokud to trochu zjednoduším, tak se život bezmála zastavil, ač se drtivá většina lidí u nás ani ve světě fakticky s virem ani jeho „strašlivými“ důsledky nesetkala. Byly napřed pokusy, nejspíš kvůli vyvolání většího strachu, srovnávat současnou situaci s pandemií takzvané španělské chřipky v letech 1918 a 1920, když se však nynější čísla o šíření nákazy i při největší mediální snaze tehdejším údajům nepřiblížila ani na dva řády, tento směr kampaně se vytratil. 

     Vyjevilo se také, že zemřelí v souvislosti s koronavirem byli v naprosté většině lidé hodně staří a trpící jinými velmi závažnými nemocemi, zkrátka ti, kteří mají oslabenou imunitu, a tak jsou všeobecné náchylní bakteriálním a virovým nákazám, na něž pak často umírají. Jsou přece známé případy, kdy například pětadevadesátiletá babička, která nebyla celý život nemocná, se najednou nachladí, ulehne, dostane zápal plic a umře. Nikdo se tomu moc nediví, neboť lidé neumírají přímo na sešlost věkem, ale na konkrétní nemoc, kterou chytí, jelikož mají pro vysoký věk oslabenou imunitu.

     Ale vraťme se k pandemii. Zatímco svět blbnul ve velkém a zejména u nás jsme ochotně hráli „rouškovanou“ (já chráním tebe, ty chráníš mě), začalo se ukazovat, že s takovou půjde naše, ale i světová ekonomika brzy do kelu a nastanou jiné těžkosti, nesrovnatelně větší. Jinými slovy, že se řítíme do průseru. Řada podnikatelských oborů krachne, dojdou peníze, přijde bída, možná i hlad a někde i hladomor se všemi tragickými důsledky… Hra se prostě vymkne z rukou. Proto muselo nastat jediné – koronavirus začal ustupovat.

     Náhle všichni všechno začali zvládat, tuhá opatření se rozvolňují, média i politici hýří povzbudivými řečmi a zprávami. Konečně na severní polokouli, kde se soustředí podstatná část bohaté a majetnější klientely, přichází léto, a tak je potřeba rozhýbat byznys v oborech souvisejících s dovolenými a cestovním ruchem, které pandemie postihla nejvíce.

     Samozřejmě se vyskytují lidé, odborníci, kteří tvrdí, že na podzim nebo v zimě přijde druhá vlna koronavirové nákazy, a ta bude hrozná. Jakby ne, vždyť strašit je nutné stále, a přece v chladnějších ročních obdobích vždycky přibývají respirační nemoci, viry se šíří a mezi nimi bude pochopitelně i tolik medializovaný koronavirus.

     A proč si myslím, že žijeme jakousi hodně praštěnou sci-fi. Dalo se to poznat už dříve, ale koronavirová pandemie ukázala názorně, že žijeme ve fikci a o tom, že je vědecká, nemůže být pochyb. Vše je podloženo počítačovými modely, mimo jiných oblastí i chování lidí, statisticky zmapováno… Jen se lze ptát, komu to slouží? V případě Babišova marketingu je jasné, kdo je beneficientem jeho efektů. Ale kdo a proč vyvolal koronavirové celosvětové šílenství? Bill Gates? Bilderberg? Svobodní zednáři? Nadnárodní korporace? Nebo jiní tajní vládci světa? Nevím.

     Občas někdo projeví obavy, že se blíží nová totalita. Tomu se dá lehce oponovat, že totalita, jakou nastolili bolševici, kteří si vzali příklad z příbuzné nacistické totality (převzali jen to, co sami dříve neuměli), se určitě nevrátí. O ni dnes už nikdo nestojí. Byla totiž málo účinná, neboť generovala spoustu zákazů a omezení, jejichž porušení sankcionovala velmi tvrdě. Byla i příliš nákladná finančně, materiálně i personálně a budila silný odpor, který ji pak zahubil.

     Koronavirová krize ale předvedla, že za jistých okolností lze nastolit totalitu, které se lidi podrobí dobrovolně a ochotně. Stačí je živit strachem, a na to jsou nyní daleko sofistikovanější metody než hrozby zabitím, mučením, vězením, vyhozením z práce a podobně. Nikdo nemusí nikomu brát svobodu slova a projevu, bránit mu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky, ani mu bránit svobodně myslet, on beztak málokdo skutečně myslí. Nikdo lidem nemusí brát svobodu ani důstojnost, oni si obě tyto hodnoty vezmou sami. 

     Lidem dnes nemusí nikdo nasazovat náhubky, oni si je nasadí rádi sami, ba co víc, sami si je ušijí. Vyhození z práce pak nebudou vnímat coby újmu, ale budou chápat, že to tak musí být a budou trpělivě a s vděčností čekat, až je mocní zachrání drobty, které jim odpadávají od mlaskajících tlam. Snad se naplní i vize z písně Demokracie od Karla Kryla, který o demokracii v závěru zpívá: „…a je to mýlka soukromá, snad z optického klamu, že místo srdce břicho má a místo duše tlamu.“

Poznámka: Ze všech zpráv nedávné doby mě nejvíc zaujala ta, že USA přestanou financovat Světovou zdravotnickou organizací, proti čemuž se ohradila třeba Evropská unie. On dnes kdekdo Spojeným státům nemůže přijít na jméno a připisuje jim snad všechno zlé, co se na světě stane. Zároveň ale platí, že OSN, řada jiných „bohulibých“ organizací a také WHO by bez jejich peněz rychle klekla. Jestliže tedy WHO, která vyhlásila celosvětovou koronavirovou pandemii, přijde nyní o peníze z USA, vrhá to na dění posledních měsíců nové světlo…