Vejce, slepice, kapři, Hugo a velký třesk (9. příběh)

Prolog:
Projekt Dank, seriál osmi volných uvažování jistého Vojmíra Danka, již skončil. Hlavní hrdina sice slíbil, že se ještě ozve, ale zdálo se to nepravděpodobné, protože zmizel s velitelem vesmírné flotily Aštarem Šeranam kamsi na Plejády, jak se čtenář mohl dovědět v závěrečném dílu seriálu pod názvem Andělé Světla, vrabec a krteček. On ale slovu dostál a dal o sobě vědět příběhem vpravdě filosofickým, jak se na cestovatele kosmem sluší.      

     Vojmíra vždycky zajímalo, zda lidstvo bude existovat až do konce vesmíru, nebo časem vyhyne. Aby však mohl odpovědět, musel napřed zjistit, jestli na počátku bylo slovo či hmota? Vznikl vesmír tak, že Bůh řekl – buď světlo, nebo náhle explodoval nehmotný bod o nekonečné hmotnosti a nastal Big Bang? 
     Slovo stvořitelovo nebo velký třesk? Od této otázky se odvíjí spor kreacionistů a evolucionistů, uvědomil si Dank. Ale jen těch laických, došlo mu vzápětí. Zastřešující institucí kreacionistů je církev, a ta s nikým spory nevede, neboť má svá dogmata. Pro evolucionisty je pak autoritou moderní věda, a ta se také s nikým nesváří, nýbrž dokazuje hypotézy a na co nemůže odpovědět, nechává otevřené pro další bádání.
     K čemu je vůbec dobré vědět, co bylo na počátku? pomyslel si Vojmír. Žít se bez toho dá a obě představy – stvoření i velkého třesku – jsou tak nepravděpodobné, že je mizivá šance, aby je člověk skutečně pochopil. Přesto se však o to lidé vždycky snažili a dokud se snažit budou, lidstvo nezahyne.
     Hezky jsem z toho vybruslil, řekl si Dank. Takový závěr úvahy ho ale nemohl uspokojit, a tak se pokusil přijít aspoň na to, co bylo dřív – slepice nebo vejce? Ale i to je pěkně záludné. Ač se snažil ze všech sil, nic nevymyslel. Akorát dostal chuť na slepičí polévku a na vajíčka. Ostatně, proč by se měl starat, co bylo dřív? Stejně už to dávno rozlouskli v Sovětském svazu. Konkrétně Rádio Jerevan. Posluchač se tehdy otázal: „Co bylo dřív – slepice nebo vejce?“ Moderátor si povzdech a pravil: „Dřív bylo všechno – slepice, vejce, mouka, máslo, mléko, cukr, sádlo, maso...“
     Jak to, ptal se Dank, že se novinářům často podaří briskně vyřešit záhady, s nimiž si filozofové věky lámou hlavy? Asi to bude jejich neortodoxními přístupy. Klasickou se stala historka uváděná v učebnicích žurnalistiky. Vypráví, jak jistý slavný americký novinový vydavatel vštěpoval svým redaktorům zásadu, že není zprávou pro noviny, když pes pokouše člověka. Tou je až událost, kdy člověk pokouše psa.
     Vojmír měl vyvinutý smysl pro absurdity, takže hledal po všech mediích, kdy se něco takového opravdu stane. Dlouho bylo pátrání marné. A pak to přišlo. Našel zprávu, která ho mírně řečeno překvapila. Pravilo se v ní, že jistý muž, jenž se snažil zabránit napadení pejska svého známého volně pobíhajícím německým ovčákem, utrpěl mnohačetná zranění nohy. To ještě nebylo nic zvláštního, ale majitel útočícího ovčáka se zachoval neuvěřitelně. Přidal se ke svému psovi a pokousal napadeného i na levé ruce. Nešlo sice o pokousání psa člověkem, ale koordinovaný kousací útok psa a jeho pána vůči jinému člověku byla událost snad ještě absurdnější.
     Co ale vedlo toho amerického vydavatele k formulaci oné poučky? Snad názor, že jsou pro média zajímavé pouze negativní události a jevy? Dank si vzpomněl, že kdysi četl v časopise reportáž o třináctiletém chlapci, který od svých čtyř let kradl, později loupil, stal se vyhlášeným a obávaným zlodějem, aby nakonec umřel na útěku z převýchovného ústavu. Byl to parádní námět. Reportáž měla snad i varovné poslání a nutila k zamyšlení. Na druhé straně věnoval časopis poměrně značný prostor dítěti, které se za svůj život naučilo jen krást, i když mimořádným způsobem. To z něj spolu s jeho tragickým skonem učinilo osobu výjimečnou, a tedy materiál pro reportáž.
     Jenže v tom je potíž, uvědomil si Vojmír. Existuje mnoho lidí, kteří se stali tak či onak svými životy a činy výjimečnými, a navíc vykonali záslužnější činy než zmíněný chlapec. Jejich osudy však nebyly tolik dramatické a bohužel často kladné, takže se látkou pro media nestaly. Jako by existovala rovnice, napadlo Danka, že jen špatná zpráva je pro media dobrou zprávou.
     Vojmír měl ale špatných zpráv i podobných úvah právě tak plné zuby, a navíc si uvědomil, že málem zapomněl na blížící se Vánoce. Lidé se chvíli před tím, než se z lásky začnou obdarovávat, nacpou masem kaprů, které pro ně jiní pochytali po všech rybnících. Přemýšlel o tom, že každý kapr je v tom nakonec sám. Naposledy se vzdorovitě zamrská na váze, vykřičí svůj němý protest a pak mu dřevěná palička roztříští lebku. Nemínil však dělat advokáta vánočním kaprům.
     Když ale sledoval u stánku ryby, které v plastových nádobách s vodou prožívaly soumrak svého bytí, Dank posmutněl. Nedojímal ho jejich osud, ale cítil se v té chvíli sám jako pod paličkou. Vybavily se mu totiž Vánoce, na něž tichou nocí padá sníh a křupe pod nohami mezi úpravnými chaloupkami… Tak nám je kreslil pan Aleš i Lada, vzpomněl si na jistou píseň.
     Jenže kdy takové Vánoce naposled byly? ptal se Vojmír. Nicméně díky obrázkům zmíněných malířů právě takové uhnízdily napevno v představách mnohých. Tuhle vánoční idylu v lidech utvrzuje i literatura, film, televize a stále okázalejší a kýčovitější výzdoba měst, výloh obchodů, ba celých hypermarketů zvenku i zevnitř. Kdo ovšem takové Vánoce fakt zažil? A byly kdy vůbec? Možná podobnou skicu Vánoc, jak ji líčili, neviděli nikdy ani Lada s Alešem.
     Žánrový obrázek je to ale pěkný, souhlasil Dank. A všechen ten sladký, půvabný, sentimentální balast tichých rozjímání, duší blíž k sobě, dárků od srdce a lásky taky. Natolik, že to pokaždé vede k mediálním přestřelkám mezi stoupenci skutečných duchovních hodnot a konzumenty proměňujícími posvátné vánoční schéma v orgie obžerství a nezřízeného obdarovávání. Jenže co když někdo realizuje nároky duše, potřeby radosti a krásna právě prostřednictvím konzumu a nakupování? Když na to má, tak co? A nemá-li, třeba mu to stojí i za dluh, nebo i novoroční exekuci.
     Tuhle Vojmír četl v souvislosti s nutností zdobit město do vánočního hávu už od října, že by si občané měli uvědomit… Pravda, lidé by si měli uvědomit ledacos, vtip je v tom, že nemusí. Občan dbalý zákonů, platí-li řádně daně, není povinen chápat nic. Být nevědomým hlupákem není trestné a nelze postihovat ani vzývání konzumu.
     Totiž Vánoce, a to by si měli uvědomit všichni, konstatoval Dank, jsou podobně jako svoboda daleko více stavem duše než čímkoli jiným, a to i bez sněhu, rolniček, hvězdiček, jesliček, vůně purpury, dárků, lití olova a kaprů, zrovna tak jako s nimi.
     Každopádně nám Vánoce neodpáře nikdo, řekl si Vojmír. Jejich kouzlo a tradice nakonec každého dostihnou a on zjihne, ať pod stromkem nebo kdekoli jinde. Už jen kvůli tomu, že se narodil Kristus Pán, se máme radovat a veselit. A Vojmír Dank se skutečně rozveselil, když si vzpomněl na originální vysvětlení, jak přišel Ježíš Kristus ke svému jménu. To se prý přišli tři králové klanět děťátku, Baltazar se přitom praštil do hlavy o nízké futro vrátek chléva a zařval bolestí – Ježíši Kriste! A Panna Maria řekla Josefovi – No vidíš, to je jméno, a ty pořád Hugo.