A jsouce ducha prostého (1. příběh)

Prolog:
Následující povídka je první z volného seriálu příběhů, jejichž jediným hrdinou je a bude Vojmír Dank, muž neurčeného věku, stavu a profese, který žije v blíže nespecifikovaném místě a přemítá o nejrůznějších věcech. Povídky pak budou sledovat charakter a směr jeho úvah. Další příběhy budou označeny heslem "Projekt Dank"     

     Vojmír Dank surfoval internetem a najednou na něj vyskočila reklama, že si může za tři stovky nechat udělat certifikovaný test inteligence. Kdo by nechtěl vědět, jak je inteligentní? pomyslel si. Tedy za předpokladu, že bude výsledek lichotivý. Být chytrý má své klady samo o sobě, přemítal dále. Mít však svou chytrost potvrzenou odborně a oficiálně, to je teprve něco. 
      Na druhé straně není zrovna lákavé za tři stovky a po pracném křížkování a doplňování úkolů inteligenčních dotazníků seznat, že je člověk vůl. Navíc každý o sobě beztak tuší, že je pitomec. Naopak skutečnému blbci jeho hloupost nedojde nikdy, rozvíjel Dank úvahy. Vzápětí mu ale došlo, že ho poznání, jaký byl v životě kolikrát blb, přišlo už na peníz nesrovnatelně podstatnější než ukoptěná tři kila. Tak co se bát investice do testů IQ. Ostatně číselné vyjádření úrovně čehosi uchopitelného tak obtížně, jako je inteligence, vyhlíží docela sofistikovaně.
     Co by se ale stalo, kdyby zjistil, že má IQ nějakých 85? vrtalo mu v hlavě. Nic. Vzhledem k tomu, že jsou výsledky testů sdělovány diskrétně, pečlivě by nelichotivou hodnotu utajil a dál předstíral, kdovíjak není chytrý. Má v tom dlouholetou praxi a bohaté zkušenosti. Mnohem horší by ve skutečnosti bylo, kdyby mu objevili IQ třeba 140. Začal by se považovat přinejmenším za Einsteina. A kdo ne? Leda nějaký svatý František z Assisi, ale tím Dank rozhodně nebyl. 
     Následkem toho by se na každého vytahoval, stal by se ještě protivnějším než dosud a velice pravděpodobně i nesnesitelným. Logicky by ho posléze zachvátil komplex nedoceněnosti. Cítil by se čím dál hůř, i finanční ohodnocení jeho práce by mu připadalo vzhledem k osobním schopnostem nedostatečné. Konečně na to, aby podlehl podobným pocitům ukřivděnosti, nikdo žádné IQ nepotřebuje. 
     Vinou toho všeho by se dostavila frustrace a kdoví, jestli ne sice postupný, ale o to nezvratnější rozpad osobnosti. Skončil by potom asi v polstrované kobce nějaké cvokárny, nepřetržitě cpaný oblbováky a pod ustavičným lékařským dozorem.
     Lepší je nevědět nic, rozhodl se. Nevědomost jednak hříchu nečiní, jak se praví už v Bibli, a jednak významně prospívá duševnímu zdraví. Vzpomněl si, jak na střední škole měli obávaného profesora chemie, který jim jednou přednášel o prášku na hmyz zvaném DDT. Když ale ani po třikrát opakovaném výkladu nikdo ze třídy nepochopil, co že to je tenhle dichlórdifenyltrichlórmetylmetan, profesor se dlouze zadíval z okna a pravil: „A jsouce ducha prostého, zachovali si zdraví do vysokého věku svého.“ Profesor měl pravdu, řekl si Dank. 
      Pak ho napadla ještě jedna věc. Když se za nevinnými písmeny DDT může skrýt taková zběsilost, co potom mohou tajit ještě mírumilovnější hlásky IQ? Usmál se a zavřel reklamu na IQ testy.