Fotka skoro nahé vzteklé uklízečky

     Z prázdninového toulání si přivezl plastový sáček nafocených kinofilmů a doufal, že uplatní hlavně fotky z Tater, aby měl na živobytí a nemusel chtít prachy po rodičích, než dokončí výšku. Těkal očima po jediném pokoji svého bytu po babičce, co předělal z větší části na fotoateliér a vzpomněl si na sousedku, které nechal klíče, aby mu zalévala kytky. Uznal, že se snažila, utřela i prach, ač ji o to nežádal. Na mladou kočku, co se od maturity živí vařením kávy a demonstrací půvabů v hezkých šatech coby sekretářka, to byl výkon.
     Trochu se o ni pokoušel i jinak, než jako o uklízečku a teď vyšel na chodbu a zazvonil na ni. Otevřela mu v ordinérním černorůžovém župánku.
     „Tak už jsi doma?“ neprojevila žádnou zvláštní radost, což ho dost popudilo.
     „Jo a díky, Elen. Dělalas, cos mohla, myslím s mým bytem.“
     „Neříkej mi Elen, jsem Helena. A dělala jsem to ráda. Počkej, vrátím ti ty klíče.“
     „S tím nespěchej. Zajdi na chvíli ke mně, jestli nemáš doma snoubence.“
     „Blbneš.“
     Vzala jeho rýpanec omylem vážně. Zabouchla své dveře a vplula do jeho.
     „Uvařím ti kafe, chceš?“ kouzelně se usmála.
     „Nemoc z povolání, že.“
     „Lidi, co si myslej si, že vařím jen kafe, mě štvou,“ praštila ho do ramene.
     „Vím, že máš i spoustu další zodpovědné práce. Třeba umývat hrníčky.“
     „Ty zvíře!“ vrhla se na něj a začala ho bušit pěstičkami do hrudi.
     Přitáhl ji k sobě a líbnul na nos.
     „No no, studentíku, říkala jsem jenom kafe. Tak dej pokoj.“
     „Spolužák Pavel Marek tvrdil, že si tě stejně vezmu. Tak jsem si zkoušel, jak by nám to spolu slušelo.“
     „Jdu na to kafe. A ten tvůj blbej spolužák je vůl.“
     Osamění využil k tomu, aby si připravil foťák. Jakmile Helena vkročila s kávou na tácku, vypálil jí oslepující blesk přímo do očí. Trhla s sebou, upustila podnos s hrnky a parádně se ohodila lógrem.
     „Ty seš ale vůůůl!“
     Hned shodila župan. Mrskla jím na křeslo a jen v kalhotkách začala okamžitě sbírat střepy a přitom mu nadávala.
     „Imbecile jeden. Blbče blbej! Kreténe kreténská!“
     On ji zase nepřestával fotit.
     „Nech toho, ty idiote! Slyšíš?! Co ty seš za pitomce!“
     V úklidu ale neustávala a on se chechtal jako pominutý.
     „Takovýho hňupa jsem neviděla!“
     Když už s úklidem skončila, postavila se proti němu rozkročená, ruce v bok, krásně rozcuchaná a nahá ňadra se jí dmula zlostí.
     „Líbí se ti to?“ konečně si všimla jeho dychtivého pohledu.
     „Jsi rodinej typ.“ poznamenal.
     „Nedávno mi jeden milenec řekl, že jsem tlustá a ty zas tohle. Že ne.“
     „Co že ne?“
     „Že nejsem tlustá?“
     „Nejsi. A kterej milenec ti to řekl?“
     „To tě nemusí zajímat. Jeden z mých milenců.“
     „Já vím, že jsi jich měla vždycky víc.“
     „Tak co se staráš? A rodinej typ nejsem.“
     Bafla župan a odrázovala skoro nahá domů.
     „A nejmíň tejden mi nelez do rány, ty blbečku!“ řekla ve dveřích.
     Jak Helena odešla, vyvolal film, ale na negativech hned viděl, že většina záběrů nestojí za nic. Beztak z nich však nadělal zvětšeniny. Povedly se vlastně jen dvě fotky. Jedna, kde Helena stála čelem proti němu, s rukama v bok a nahými ňadry, by se ovšem hodila víc do kabiny kamionu pro potěchu řidiče. Ovšem ta druhá neměla chybu. Černovlasá dívka na ni sbírala vzdálenější nataženou rukou v podřepu z boku k objektivu střepy na podlaze a linie a tvary jejího těla i stíny a světla vytvořily harmonii, jak by snímek byl aranžovaný. Ve tváři částečně obrácené dopředu ale přímo plála nelíčená zlost a nikdo nemohl pochybovat, že po fotografovi právě sekla vzteklým pohledem, zatímco bližší pokrčená ruka se pokoušela upravit neposlušný pramen vlasů, což dodalo záběru napětí, a dohromady to potvrzovalo, že jde o kouzlo okamžiku. Černé kalhotky na Helenině těle potom kompozičně vyvažovaly antracit jejích vlasů.
     Druhý den k večeru, když se vrátil domů, kdosi zazvonil. Otevřel a uviděl Helenu v tričku a minisukni.
     „Proč zvoníš, když máš klíče?“
     „Nepolezu ti sem snad jen tak. Tady máš ty klíče zpátky a ty mi zase naval ty fotky a film, určitě už je máš udělané.“
     „Ale ty fotky jsou moje.“
     „To tedy nejsou! Fotils mě bez mého svolení a já na tebe navíc řvala, abys to nedělal.“
     „Ale ty záběry jsou moje a materiál taky.“
     „Materiál ti zaplatím,“ řekla Helena pohrdavě.
     „O ten mi ale zrovna nejde.“
     „Tak kde jsou ty fotky?“
     Z křesla kývl hlavou směrem k obálce na stolku.
     „Tady jsou?“ tázala se celkem zbytečně, když už držela obálku formátu A 5 v ruce.
     Helena fotky naráz vyndala a jednu po druhé škubala napůl, aniž se na ně koukla.
     „A kde jsou negativy?“
     „Leží rozstříhané po pěti vedle v zásobníku.“
     „Jsou tam všechny?“ nepřestávala trhat zvětšeniny.
     „Jo. Až tedy na dva.“
     „Ty mi pak dáš taky a doma je všechny hodím do kamen.“
     Sotva to ale dořekla, podívala se na zem na poslední přetrženou fotku a zvědavě zvedla obě její části. Složila je k sobě a se zájmem si obrázek prohlížela.
     „Tahle je fakt dobrá.“
     Pak na něj pohlédla, jak tam seděl a pobaveně ji sledoval. Všiml si, že je to právě ta zdařila fotka, ale vstal, stoupl si za Helenu a díval se spolu s ní.
     „Není dobrá, ale skvělá.“
     „Vážně se ti povedla. Tu si nech a udělej ji i pro mě. A uděláš je hned?“
     Proměnil ateliér ve fotokomoru a vyrobil šest velkých zvětšenin té jediné povedené fotky, zatímco Helena, co přitom seděla v koženém křesle, vyhlížela v oranžovém světle lampy aladinky úchvatně. Když skončil, nechal fotografie koupat ve vodě, než je vyleští. Zhasl lampu, odhrnul černý závěs z okna a posadil se do křesla naproti Heleně.
     Seděli, nemluvili, usmívali se na sebe a po zemi se válely roztrhané zvětšeniny.
     „Nafotíš mě teď ještě jednou, ale doopravdy?“
     „Včera to bylo taky doopravdy.“
     „Myslím jako modelku, umělecky.“
     „Ty bys chtěla?“
     „Teď už ano. A budeš mě fotit jako akt?“
     „To záleží na tobě. Ale pokud si můžu vybrat, tak radši ne.“
     „Proč? Nelíbím se ti?“
     „Líbíš, o to však nejde. Akt je ale na focení hodně těžký.“
     „Fakt?“ nevěřila Helena. „Proč je těžší fotit nahou holku než oblečenou?“
     „Jak bych ti to řekl... U aktu musí hrát všechno dokonale. Póza, linie i tvary těla, světla, stíny, kompozice a hodně složité je do snímku dostat výraz, dominantu... a i tak může být výsledek tuctový. Když je holka oblečená, kontrast mezi oděvem a například nahou pokožkou paží a nohou, bělostí pleti tváře a krku vytvoří snáze efekt a oděv může fotce dodat i kouzlo rozevlátosti a draperie. U aktu k tomu lze použít akorát dlouhé vlasy. Proto fotografové často při aktech motají kolem holek různé, většinou průsvitné hadry.“
     Helena poslouchala sice pozorně, ale nerozuměla ničemu. Mluvil ale přesvědčivě, takže mu věřila každé slovo.
     Stoupla si pak před pozadí, které přecházelo obloukem na podlahu, on si připravil aparát a nasvítil ji. Focení jim šlo báječně. Helena měla k pózování přirozený talent. Když ale pak už o samotě ve zvětšováku exponoval fotky, zjistil, že ani jediný záběr nepřekročil průměr. Dobré ty fotky byly. Takové ale nafotí kdekdo; říkal si zklamaně, když skončil.
     Následující den opět k večeru k němu přišli jeho spolužák Pavel Marek a s ním Helena. Sotva je pozval dál, pochopil, že Pavel je právě tím milencem, který prý o Heleně tvrdil, že je tlustá. A ta potvora Helena mu klidně řekla, aby on Pavlovi vzkázal, že je vůl.
     „Co chceš dělat s tou fotkou, jak jsme ji spolu zvětšovali?“ zajímala se Helena.
     „Někam ji nabídnu. Do nějakého časopisu nebo na výstavu.“
     „Ale jsem na ní skoro nahá. Když si ji pověsíš tady na zeď, tak mi to vadit nebude. Ale nedávej ji na výstavu, prosím!“
     „To by byla škoda, aby ji nikdo neviděl. Je skvělá,“ ozval se poprvé Pavel.
     Překvapeně po Pavlovi koukl.
     „No, Pavle?!“ řekla Helena pohoršeně i udiveně.
     „A co ty fotky ze včerejška?“ ptal se Pavel.
     Všechny Heleně a Pavlovi předal i s negativy a když se Helena ptala, jestli tyhle nechce dát na výstavu, řekl, že na nich ona vypadá nádherně, ale na výstavu se nehodí.
     Ten skvělý záběr nazval »Vzteklá uklízečka« a jeho velká zvětšenina budila obdiv na výstavě mladých fotografů. On se ale uměleckým fotografem nikdy nestal. Zato Helena se na nějaký čas uchytila jako modelka a vaření kávy svému šéfovi pověsila na hřebík.