Prolog:
Osmým pokračováním se završuje Projekt Dank. Ne, že by ústřední hrdina Vojmír Dank nechtěl již seznamovat obecenstvo se svým bezbřehým tokem myšlenek. Potíž je v tom, že už nemůže dál. Po přečtení posledního dílu čtenář snadno sezná – proč. Připomenu tedy aspoň názvy předcházejících epizod: A jsouce ducha prostého; Definice polidštěné vopice; Ve výkon přeměnit utrpení; Ze žabí perspektivy; Svět podle Bradburyho; Cesty dnes nejsou bezpečné; Ve hvězdách stojí psáno…
Mám však přesto radostnou zprávu. Když mě Dank naposledy kontaktoval, slíbil, že se ještě jednou ozve, jakmile to bude možné. Snad prý někdy kolem Vánoc. Tak doufejme, že nezapomene…
Vojmír Dank se doslechl o Aštaru Šeranovi z Plejád ještě v dobách, kdy tento velitel vesmírné flotily čítající nějakých osm set milionů kosmických plavidel a operující kolem planety Země, teprve navazoval spojení s pozemskými kontaktéry. Vojmírovi o něm řekl jistý inženýr z Mladé Boleslavi, který původně pracoval v automobilce, než se stal hlavním českým kontaktérem s Vesmírnými lidmi, jak je nazýval. Aštarovu Velkou flotilu střídá v současné době vždy od dubna do října jiná flotila z Plejád s velitelem Ptaahem, ale tehdy na to byl Šeran se svými loďmi sám.
Dank se inženýra ptal, jak s Vesmířany komunikuje, a dověděl se, že telepaticky. Jak taky jinak, že. Ať si ale inženýr povídá, s kým chce a jak chce, řekl si Vojmír. Zarazilo ho až to, když mu inženýr sdělil, že už prožil asi milion sto tisíc životů, z toho deset tisíc let v Atlantidě. Dankovi to přišlo trochu moc, a tak se honem otázal, jestli inženýr náhodou neví, kolik životů prožil on? Prý asi jen deset tisíc, dostal promptní odpověď. To je fakt málo, zastyděl se Vojmír. A snad i proto se nechal pozvat na jednu z inženýrových přednášek, v jejichž průběhu předává lektor posluchačům Poučení od jeho Přátel z Vesmíru.
Dank se napřed obával, co že jsou ti Vesmírní lidé zač, jestli nechtějí lidem třeba ubližovat. Avšak inženýr je hned v úvodu přednášky charakterizoval coby bytosti krásné a milující lidstvo. Sám sebe pak jako člověka, který je zásadně proti vraždění, násilí a ničení všeho druhu, člověka horujícího pro lásku. Vojmír se vzápětí dověděl, že proti Vesmířanům, jež podle inženýra oživují celý kosmos v obrovském počtu, jsou pozemští lidé pouhé nezralé děti, které ženou planetu do strašné katastrofy.
Ještě to prý ale můžeme napravit, změníme-li chování, přestaneme-li bezuzdně mamonit a konzumovat, a když ne, mnohé z nás mírumilovní a láskyplní Vesmírní lidé zachrání stejně jako jiné tvory, a to třeba i evakuací. Prý už evakuovali například většinu vrabců. Dank následně nějaký čas pozoroval okolí a počítal vrabce, a vážně jich moc nebylo. Ale nepředbíhejme. Vesmířané nás tedy před katastrofou zachrání, potíž je pouze v tom, že je Země převážně pod vlivem Sil temna, takzvaných ještírků, což jsou sice také Vesmířané, avšak zlí, pocházející z Temných světů. Naproti tomu Vesmírní lidé Aštara Šerana, s nimiž kontaktéři u nás i po celém světě rozmlouvají, jsou hodní Andělé Světla.
Každopádně jsou Vesmírní lidé, jak inženýr zdůrazňoval, na nesrovnatelně vyšší úrovni než lidé. Vojmírovi se sice v této souvislosti zdálo podivné, že Andělé Světla sdělují lidstvu svá varování a moudra prostřednictvím inženýra, který disponuje pouze takovými technickými prostředky, jako třeba kopírka, na níž rozmnožuje letáky, nebo starý cívkový magnetofon, na kterém přehrává za vydatného šumění a praskání amatérské záznamy hudby Vesmířanů, jež ale nápadně připomíná keltskou muziku.
To budou ale jen počáteční nedostatky, utěšoval se Dank, i když ho udivila ještě jiná věc, totiž video pořízené nějakou bazarovou kamerou při nočním pozorování Aštarových lodí na nebi. Podle něj museli Andělé Světla nejspíš nemírně holdovat alkoholu, neboť piloti vesmírných korábů šněrovali kopt oblohy křížem krážem, až měl Vojmír strach, že to se svými talíři či doutníky nakonec narvou někam do lesů.
Proč Šeran s tou vyspělostí Plejáďanů tak šetří? ptal se Dank sám sebe. Bůh v biblických dobách to měl výrazně těžší, když lidé nevládli znalostmi ani technickými prostředky, a tak musel svou přítomnost demonstrovat pomocí tragického konce pozemského bytí jeho syna Ježíše Krista. Ale dnes?
Tento rozpor si inženýr nejspíš uvědomoval, proto uzavřel přednášku výzvou, že když bude každou neděli ve 22 hodin dostatečně velký počet lidí intenzivně meditovat, vystoupí Aštar Šeran nebo někdo jiný z Vesmířanů v televizi. To už byl počin hodný konce druhého tisíciletí po Kristu, kdy se náš příběh odehrával. Vojmír se ještě inženýra zeptal, jak to mají kontaktéři i Vesmírní lidé s bohem a Biblí? Prý se ke Stvořiteli hlásí, ač Bibli považují za pravdu zkomolenou.
Nikdo z Vesmířanů se však v televizi neobjevil, asi meditovalo málo lidí, anebo nějak blbě a Dank potom na dlouho dobu ztratil s inženýrem, Aštarem i s Plejáďany kontakt. V průběhu let o nich jen sem tam probleskla v médiích nějaká zpráva. Třeba že Aštar Šeran miluje večerníčky o krtečkovi Zdeňka Milera. Vojmíra ta informace nijak zvlášť nevykolejila. Něco takového korespondovalo s Plejáďanovou povahou, co tak Dank věděl.
A zase byl klid po pěšině. Až nedávno uviděl Vojmír na parapetu okna jednoho vrabce. Koukal na něj, když vtom si uvědomil, že mu opeřenec telepaticky sděluje: „Co čumíš? Radši mi nasypej nějaká semínka, nebo mi aspoň nadrob kus housky.“ Vojmír se vrabci omluvil a než ho nakrmil, pochopil, že je to asi navrátilec z Aštarovy vesmírné flotily.
Zároveň ale Danka šokovalo, jak sám plynně hovoří telepatštinou. Na jazyky byl totiž vždycky tvrdý. Třeba němčinu se učil devět let a dnes si z ní pamatuje pouze jednu větu – „Der Bus nach Plauen ist schon da.“ Pokud by se Vojmír chystal do Plavna, jistě by uvítal fakt, že jeho autobus je již přistavený. Jenže tam on namířeno neměl. Spíš by se rád podíval na Plejády. Jak to ale zařídit?
Dank si s tím poradit neuměl. Byl ale krásný letní den, tak si zašel na pivo. Na zahrádce blízké hospody si sedl ke stolu, kde už cucal několikátý půllitr chlapík v plátěném khaki kabátu s kapucí. Co blbne v tomhle vedru? pomyslel si Vojmír. Než se nadál, chlap mu telepaticky odpověděl: „To se brzy dozvíš.“ V té chvíli Dank pochopil ohromující skutečnost – proti němu sedí sám Aštar Šeran.
No jo, to je jasné, řekl si vzápětí, teď Zemi stráží Ptaahova flotila. Také mu došlo, že ten kabát s kapucí má zakrývat světlo, které vyzařuje z Aštarových dlouhých zlatých vlasů i z celé jeho postavy. Jak byl v té pohnuté chvíli Vojmír rád, že má zcela náhodou v příruční kabele bibliofilské vydání komiksového bestselleru a evergreenu Jak krtek ke kalhotkám přišel, kterým mohl vzácného návštěvníka obdarovat
Vojmírovi však z toho nečekaného setkání vyschlo v ústech. Kývl na číšníka a telepaticky si objednal pivo. Když už bylo před ním, smahl zrzavý nápoj do sebe, jen to zasyčelo. Číšník telepaticky požádal o peníze, aby mu Dank nezdrhl bez placení. Měl dobrý instinkt, protože hned potom uchopil Šeran Vojmíra za rameno a oba se ztratili někde v nepřehledné změti plejádských vesmírných lodí. Dank mi stačil pouze zaslat onen telepatický vzkaz, že se možná ozve kolem Vánoc. No tak uvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat