Roztávání

jak ten neuvěřitelně nudný čas
táhl se ulicemi Brna
v jedné z těch zapadlých uliček
v kavárně
v prvním patře
daleko od Prahy a ještě dál od hvězd
mísily se s kouřem
všechny tak známé a cizí zvuky

cinkot porcelánu
zvonění lžiček
hlasy
tlukot srdcí
jen studené tlamičky
akvarijních rybek
okusovaly řasy ze skla

v tom neuvěřitelně nudném čase
snil jsem a snil
a má duše
se pomalu měnila
na křehký popel z cigarety
plešatého muže v brýlích a s knírkem
jejž si neustále hladil palcem

vypadal jako nějaký režisér z dob
jež se nevracejí