Starý dům jak hnízdo sokolí
na skále vysoko nad řekou,
opuštěný mrtvý a krásný,
shlíží do údolí.
Vítr kvílí píseň odvěkou,
měsíc je v úplňku tak jasný.
Jak tu mohl někdo vůbec žít?
Mraky jak stíny duši kryjí,
když modravou plání uhání.
Netoužit a jen být,
myšlenky jako klubko zmijí
ničí spánek. Je tu svítání.
Musím už odejít, jak zdá se,
žluté přílby dům teď bourají
motory řvou, kladiva zvoní,
bílý prach mám v hlase
a slova na rtech umírají.
mrak honí mrak, však nedohoní.
Holá skála, jenom sutiny,
hoď kamenem, kdo jsi bez viny,
snít a žít teď můžu kdekoli.
Ze skály slétl stín sokolí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Babiččiny narozeniny
Tříruká babička slaví narozeniny, dostala víno, koláč a salám z koniny. Vzala si všechno naráz, tam u toho krbu, Smůla však byla, že má pouz...
.png)
-
.jpeg)
přímo do zapadajícího slunce jedu a rozbitá okreska nesnesitelně rovná a lesklá kousek pusté země v hustě obydlené krajině kde každé dva re... -
úmorné a nudné kolony aut denně zabíjejí čisté ideje síť silnic polapila volnost ta ale stejně nejede po kolech pro ni se musí šlapa... -
Julie spáchala sebevraždu. Tu zprávu mi zavolal její manžel. Ani jsem se nedokázal zeptat proč, jak mi zatrnulo, hned dvakrát. Poprv...
Žádné komentáře:
Okomentovat