Starý dům jak hnízdo sokolí
na skále vysoko nad řekou,
opuštěný mrtvý a krásný,
shlíží do údolí.
Vítr kvílí píseň odvěkou,
měsíc je v úplňku tak jasný.
Jak tu mohl někdo vůbec žít?
Mraky jak stíny duši kryjí,
když modravou plání uhání.
Netoužit a jen být,
myšlenky jako klubko zmijí
ničí spánek. Je tu svítání.
Musím už odejít, jak zdá se,
žluté přílby dům teď bourají
motory řvou, kladiva zvoní,
bílý prach mám v hlase
a slova na rtech umírají.
mrak honí mrak, však nedohoní.
Holá skála, jenom sutiny,
hoď kamenem, kdo jsi bez viny,
snít a žít teď můžu kdekoli.
Ze skály slétl stín sokolí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Kde je konec rozrazilu?
Po létech jsem zase narazil na báseň Na břehu řeky Svratky od Vítězslava Nezvala o objevil v ní dávno již zapomenuté skvělé rýmy ...
-
lidé různých duší a způsobů kolem chodí jako lodi plují si jenom pro svou záhubu kdesi tam vře voda na planetě loď uhání nemá zdání zlato ... -
něco je prý normální a něco ne jenže to jsou lidské kategorie přírodu a její organismy takové třídění vůbec nezajímá listy spočívají na hl... -
„Kolikrát ještě s jarním táním zavoní vítr milováním?“ „Co to má být? Je léto a nehne se ani stéblo.“ Vedro a námaha z výstupu úžlabinou na...
Žádné komentáře:
Okomentovat