Starý dům jak hnízdo sokolí
na skále vysoko nad řekou,
opuštěný mrtvý a krásný,
shlíží do údolí.
Vítr kvílí píseň odvěkou,
měsíc je v úplňku tak jasný.
Jak tu mohl někdo vůbec žít?
Mraky jak stíny duši kryjí,
když modravou plání uhání.
Netoužit a jen být,
myšlenky jako klubko zmijí
ničí spánek. Je tu svítání.
Musím už odejít, jak zdá se,
žluté přílby dům teď bourají
motory řvou, kladiva zvoní,
bílý prach mám v hlase
a slova na rtech umírají.
mrak honí mrak, však nedohoní.
Holá skála, jenom sutiny,
hoď kamenem, kdo jsi bez viny,
snít a žít teď můžu kdekoli.
Ze skály slétl stín sokolí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
modré nebe žluté pole
takto si představovala boha jedna dívka ze čtvrté třídy jednou kdysi za nového dne mi jistá žena vyprávěla – člověk je od přírody zvědavý c...
-
„…v městě Betlémě Bůh zrozen dnes, z lásky se člověkem stal…,“ zpívá v jedné české textové verzi známé vánoční písně „Tichá noc, svat...
-
Skladbu Stranger On The Shore (Cizinec na pobřeží), co tak úžasně zněla z klarinetu, když ji na jeho plátku tvořil Mr. Acker Bilk, měl v...
-
jak bych to řekl je krásná svým dramatickým způsobem v očích jí doutná chtíč a mrzne smutek když se objeví smaragdový štír její rty vystoupí...
Žádné komentáře:
Okomentovat