Pět haiku - senryū

zatmění
slunci zůstala
jen koróna – zatmění
měsíc čaruje

na letišti
holub u ranwaye
díra v turbomotoru
už mu zeje vstříc

ráno
křídlo se mihlo
zvířilo mlhu s třeskem
a město zjihlo

u nádraží
závanem větru
bažantí slípka spadla
vlaku v ústrety

kočka

na parkovišti
očím skrytá blatníkem
černá kočka spí

Pět haiku II.

dva břehy

za řekou lije –
sem na břeh nedopadla
jediná kapka

vítr

zvedl se vítr –
zametl do zákoutí
lehoučké chmýří

pesimista

vychází z domu –
černá kočka sedává
na kraji cesty

v ohni

za tmy v plamenech –
větvička roní žhavé
krůpěje mízy

na hladině

loďka na řece –
vlnky zlehka houpají
květy stulíků

Pět haiku I.

u jezera

straka na vrbě 
ukradne sklu hladiny
poslední zlaťák

na sídlišti

kalous ušatý
do spánku lidem píská
každou noc znovu

čekání na zimu

na hladinu spad
rudý list javorový
v kaluži hnědne

na hostině

rychlým výpadem 
chytla užovka žábu
byl čas oběda

na lovu

poštolka slídí
ve vzduchu zavěšená
myš ani nedýchá

Pivní zátoka

Písničku Zátoka od Greenhorns jsem si zamiloval od chvíle, kdy jsem ji kdysi dávno slyšel poprvé. A protože ji mám opravdu rád, stála mi za to, abych na jejím půdorysu napsal parodický text na alkoholické téma.

V krčmě nárožní
já sedávám sám,
dneska jak jindy
piv patnáct si dám,
nese hostinský
pivo třetí,
ručičky hodin
děsně letí.

O pivo další
jsem si zavolal,
i kdyby žejdlík
už přede mnou stál,
žízeň mám větší,
než bych si přál,
proč jsem se jenom
ochmelkou stal.

Za chvíli svítá
a mně se chce pít,
v práci však musím,
celej den být,
proč pivo já mám,
ach, tolik rád,
po nocích chlastám
a nechci spát.

V pátek nasávám
jen malinko dýl,
putyka milá,
můj jedinej cíl,
na pivo myslím,
o pivu sním,
na pivo zajdu,
dobře to vím.

papoušci myšlenek

jako by nebylo dost na tom
hemžení dole pod oknem
v němž za chvíli také zmizím
jako by nestačilo
že opět vyjde slunce a noviny

je tu otázka
smíme všechno
co můžeme

dost filozofická
aby každý znal odpověď
a nikdo nevěděl vlastně nic

je toho příliš
co člověk musí
a ještě víc toho
co nemusí
a toho
co udělá
je tak málo

ráno vezmu za kliku
beru za kliku
vzal jsem za kliku

smíme všechno co můžeme

proč papoušci mých myšlenek
natropí tolik povyku

cesta

monotónní šmouha
zeď proti naději
bezútěšně dlouhá
jet stále rychleji

nehynoucí víra
vše není ztracené
v nekonečnu škvíra
noc ráno dožene

zapomenu srdce
krev dusí naději
vyzvánění smrtce
snad přijde později

rozhoupané zvony
dnes srdce neztratí
odeznělé tóny
zpět nikdo nevrátí

Ohně života a vrásky jara - 1. črta

     Všechny čarodějnice už shořely. Viděl jsem jednu trčet na kůlu a trpělivě čekat na vrcholku hranice, až za noci vzplane, za té Filipojakubské. Byl kvůli tomu mumraj. Malí i velcí slavili konec moci sil temna a zmaru. Plno lidí a stánků s maršmelouny, zbytečnými dobrotami a ničemnými cetkami, lákajícími pouťovou laciností a zároveň předražeností, svou sprostě řvavou blyštivostí a barevností. 
    Kolem úhledný park pohroužený do tmy, jenom odlesky světel dopadaly do nízké trávy, na hladinu potoka v uměle upraveném korytu a stříbrně a zlatě se odrážely od kůry stromů. Nalíčené a nahastrošené čarodějnice tu zatím jen přecházely, postávaly a dosud civilně okukovaly stánky, žvatlaly spolu a z jejich hovorů občas vytryskla sprška smíchu, než začnou svůj rej. To je něco pro ženské namaškařit se a dovádět. Chlapi se spíš nalívali pivem a medovinou. Čaroděje, aby člověk pohledal.
     Nakonec zahořela a zazářila vatra jako prastarý signál vítězství jara nad zimou. Zlá kouzelnice smrti se vzňala ve smyslném požáru, zkroutila se a zmizela v dýmu a nicotě. Tak znovu jako každý rok zvítězil život, než opět síly chladu a tmy naberou sil a chopí se vlády, pod kterou duše zchřadnou. Myslel jsem na věčný koloběh a vtom si všiml čarodějnice u stánku s barevnými hadříky. 
    Krátila si čekání na zákazníky cigaretou, sálala z ní živočišnost a známky stárnutí i hrubost svých rysů marně skrývala pod nánosy šminek, které umocnily vulgárnost její vizáže, jak jsem pozoroval v plápolavém jasu, jenž sem zalétal od hranice naděje a střídavě ozařoval její tvář, aby jí vzápětí milosrdně skryl do stínu. Šel jsem radši pryč.
     Pak se dostavil máj, ten první, magický. Probral se do slunce, jako by vesmír i příroda chtěly člověku ukázat, že zpěvy o rozpuku, mládí a životě, o novém triumfu lásky nad nenávistí nejsou jen plané řeči. Záhy se však nebe zachmuřilo a za okny se plouhaly húlavy. Hlavou mi táhly ideje o časové souslednosti svátků Ježíšova zmrtvýchvstání a oslav jara a života, o spojení atavistických obyčejů s tradicí prozřelou, že pravda a láska nakonec přemůže škaredou masku podlosti, zla a prolhanosti.
     Avšak do všech těch dávných rituálů se poměrně nedávno vlomila oslava práce. Proč vlastně ne, práce je velkým projevem života. A ten je jedním z nejpodivnějších. Hned náramně chutná a zaplaví srdce štěstím, hned člověka přidusí a zhořkne mu v ústech. 
     Taxikář mi nadšeně sdělil, že mu mladá maminka, rozcitlivělá z děťátka, přinesla jeho peněženku s doklady a penězi, jež si zapomněl na střeše svého auta a vrátila mu ji dřív, než ztrátu zaznamenal. Sotva jsem vystoupil, dal jsem se do řeči se starou paní. Řekla mi, že onehdy od ní jakýsi vykutálený páreček vylákal čtyři tisíce korun, údajně na opravu porouchaného auta. Ti dva chtěli pět tisíc, ale stařenka doma tolik neměla. Do zástavy jí dali hodiny, prý švýcarské, a tak děsně vzácné, že se na ně neměla ani do krabice dívat, aby je nepokazila. Z drahých hodin se ale vyklubal bakelitový šmejd za pár kaček. Stejný šmejd, jako byli jeho majitelé, kteří se ztratili jak pára nad hrncem.
     Potom se v životě vyznejte. Šel jsem radši do háje sakur, stále ještě obalených něžnými květy, ačkoli tisíce jejich plátků ležely na zemi a rozprostřely pod korunami růžový koberec. Připomněl jsem si starou pravdu, že nádherné květy růží, i když omamně voní, nedovedou umírat. Jako člověk se scvrknou do ohyzdnosti. Japonské třešně ale znají umění skonu. Lístky okvětí se tiše snášejí k zemi, jako kdyby padal růžový sníh, který dole vytvoří rozkošnou pokrývku z prchavého kouzla.
     Opodál už začínaly kvést šeříky a brzy se probudí i magnolie. Mezi nimi se náhle zjevila stařenka s bakelitovými hodinami. Ve skutečnosti ale ani ty neměla, protože zůstaly na policii jako důkaz při ohlášení podvodu. Babička se teď ale usmívala a jako by se rozhodla popřít tvrzení o ohyzdnosti stáří růží i lidí, její obličej rozkvetl desítkami vrásek, které zdůraznily její jarní smích.