Staří lidé často říkají, že v noci špatně spí a probudí se třeba ve čtyři ráno a už neusnou. Rozumem to snad chápu, ale nedovedu si něco takového představit. Spal jsem vždycky dobře a vydrželo mi to do stáří. Naopak mám pocit, že poslední dobou spím až moc.
Vyprávěl jsem to ženě a ona mínila, že na to má možná vliv moje nemoc. Asi jo, souhlasil jsem a dodal, že mě ta nemoc třeba už zvolna připravuje na věčný spánek. Manželka se na mě obořila, abych nechal těch blbejch řečí.
Co když to ale tak je. Bylo by nepatřičné, aby se ten, kdo má spát věčně, pořád budil, protože na tak dlouhé spaní není zvyklý. Čerstvě zesnulém nejspíš také vadí nové lůžko. Celý život postel a teď najednou rakev. Nebylo by od věci si nějakou rakev, aspoň partiovou, pořídit a trénovat ležení v ní?
Pro mě by to však nemělo smysl, vzpomněl jsem si. Chci se totiž nechat rozptýlit, což nejspíš nebude těžké, neboť mě celý život cosi rozptylovalo. S rozptýlením svého těla nicméně zkušenosti nemám. Jak to asi bude probíhat?
Po zpopelnění mě nasypou do nějaké urny, doufám, že ne do volební… Pak s tou pikslou vyrazí kamsi na louku a začnou řečnit – odevzdáváme zesnulého… Vlastně komu? Ostatně je to fuk. Ať jím bude, kdo chce, už s ním nějak dojednám, co a jak.
Od teoretického bádání je ale nutné přejít k praktickému výzkumu, tak jsem, jak nejrychleji mi to artrotická kolena dovolila, vyběhl z domu na louku, a tam lítal sem tam, abych se co nejvíce rozptýlil. Byl jsem již dokonale rozptýlený, škarohlídi by řekli schvácený, když jsem se zřítil na znak do trávy.
Ležel jsem přitištěný k zemi a cítil živě, že jsem mrtvý a proměněný v popel a jeho molekuly zvolna prosakují póry země ke kořínkům trav, vpíjí se do nich, pak vzlínají vzhůru, kde se na slunci účastní fotosyntézy… Najednou ale přišel nějaký vůl a trávu sežral i s molekulami mého popela.
Chudinky molekuly prostupovaly volovým zažívacím traktem, až se staly součástí jeho trusu a spolu s ním se změnily na humus, pohnojily pšeničné pole a uzrály ve zlaté zrno. V koukol jistě ne, jelikož jsem byl vždycky ryzí zrno. Potom přijel kombajn, náklaďák, mlýn, mouka, však to znáte, až se molekuly mého popela ocitly v pekárně na zbrusu nové lince na toustový chléb Penam. A to bylo skutečné peklo.
Vyprávěl jsem to ženě a ona mínila, že na to má možná vliv moje nemoc. Asi jo, souhlasil jsem a dodal, že mě ta nemoc třeba už zvolna připravuje na věčný spánek. Manželka se na mě obořila, abych nechal těch blbejch řečí.
Co když to ale tak je. Bylo by nepatřičné, aby se ten, kdo má spát věčně, pořád budil, protože na tak dlouhé spaní není zvyklý. Čerstvě zesnulém nejspíš také vadí nové lůžko. Celý život postel a teď najednou rakev. Nebylo by od věci si nějakou rakev, aspoň partiovou, pořídit a trénovat ležení v ní?
Pro mě by to však nemělo smysl, vzpomněl jsem si. Chci se totiž nechat rozptýlit, což nejspíš nebude těžké, neboť mě celý život cosi rozptylovalo. S rozptýlením svého těla nicméně zkušenosti nemám. Jak to asi bude probíhat?
Po zpopelnění mě nasypou do nějaké urny, doufám, že ne do volební… Pak s tou pikslou vyrazí kamsi na louku a začnou řečnit – odevzdáváme zesnulého… Vlastně komu? Ostatně je to fuk. Ať jím bude, kdo chce, už s ním nějak dojednám, co a jak.
Od teoretického bádání je ale nutné přejít k praktickému výzkumu, tak jsem, jak nejrychleji mi to artrotická kolena dovolila, vyběhl z domu na louku, a tam lítal sem tam, abych se co nejvíce rozptýlil. Byl jsem již dokonale rozptýlený, škarohlídi by řekli schvácený, když jsem se zřítil na znak do trávy.
Ležel jsem přitištěný k zemi a cítil živě, že jsem mrtvý a proměněný v popel a jeho molekuly zvolna prosakují póry země ke kořínkům trav, vpíjí se do nich, pak vzlínají vzhůru, kde se na slunci účastní fotosyntézy… Najednou ale přišel nějaký vůl a trávu sežral i s molekulami mého popela.
Chudinky molekuly prostupovaly volovým zažívacím traktem, až se staly součástí jeho trusu a spolu s ním se změnily na humus, pohnojily pšeničné pole a uzrály ve zlaté zrno. V koukol jistě ne, jelikož jsem byl vždycky ryzí zrno. Potom přijel kombajn, náklaďák, mlýn, mouka, však to znáte, až se molekuly mého popela ocitly v pekárně na zbrusu nové lince na toustový chléb Penam. A to bylo skutečné peklo.
Tak tohle peklo je velmi emocionálně povedené. Úžasné metamorfózy a transfery jedince překonávají představy o životě v něm a po něm. Báječné
OdpovědětVymazatDěkuji. Jsem rád, že se vám to líbilo a že jste to ocenil.
Vymazat