Velmi schopný novinář, obratný stylista a lhář Julius Fučík napsal kdysi knihu „O zemi, kde zítra již znamená včera“. Jenže toto označení použil pro Sovětský svaz, tedy pro stát, který se dral proti proudu dějin tím, že popíral lidskou svobodu a lidskou důstojnost a zároveň nebyl schopen nakrmit své občany; jak tuto zemi daleko později příznačně popsal americký prezident Ronald Reagan.
Jenže Reagan to měl tehdy snadné, a ještě krátce po konci studené války se dalo poměrně jednoduše rozpoznat, co je dobré a co špatné. S nástupem sofistikovaných počítačových technologií a s masivním rozšířením internetu se rozdíl mezi dobrem a zlem zcela rozplizl. A nejen mezi nimi. V zásadě se zhroutily všechny struktury. Ne fakticky, ale v myslích lidí, a s tím padly veškeré hierarchie.
Lidé čím dál více ztrácejí orientaci z přemíře informací, pravd, dezinformací, mýtů, lží a příběhů. Už není důležité, jaké co doopravdy je, jak se co fakticky odehrálo, jak co funguje, záleží na tom, jak se to prezentuje, kdo je v prezentaci přesvědčivější. S malinkou nadsázkou platí, že si dnes lidé mohou vybrat pouze z různých lží podle toho, které jsou jim sympatičtější.
Dejme tomu přijde celospolečensky na přetřes nějaká dějinná událost, jak se stalo při oslavách 75. výročí konce druhé světové války. Mnozí měli dojem, že se bavili o historii, ale předmětem sporů byly spíš mýty. Totiž mytologie je založena na přizpůsobení či zdomácnění určitých představ, spočívajících dílem na faktech a dílem na výmyslech. Přitom se ukázalo, jak pevně se zakořenily mýty o osvobození Prahy, ať už Rudou armádou nebo vlasovci.
Nebudu však rozdmýchávat téma osvobození a uvedu jiný příklad. Třeba Jan Hus žije v myslích lidí jako vysoký, štíhlý, asketický muž a málokdo uvěří tomu, že byl spíš malý, tlustý a poživačný. Aby z historie vznikl mýtus, k tomu se využívá hlavně forma příběhu. Režisér Otakar Vávra dokreslil ve filmu Jan Hus charakter betlémského kazatele i mikropříběhem, jak si na studiích vyrobil lžičku z chleba, aby měl čím nabírat polévku, a nakonec tu lžičku snědl.
Dnes už je ale celkem jedno, jak Jan Hus vypadal, je postavou z dávné minulosti a na jeho významu ani mýtu o něm to nic nezmění. Vznikají ale nové mýty a příběhy, pro jejichž vytváření skýtá nebývalý rozmach médii všeho druhu a zejména internet a sociální sítě dosud netušené možnosti. Produktem mýtu vzniklého na základě hesel a příběhů je koneckonců současný český premiér Andrej Babiš a jeho hnutí ANO.
Do politiky vstoupil jako domácí verze selfmademana, miliardáře, který vybudoval rozsáhlé ekonomické impérium z ničeho, jako bojovník proti korupci, který má sám dost peněz, aby potřeboval další, který nežvaní, ale maká, a který bude stát řídit jako firmu, totiž efektivně. K jeho mýtu a líbivému obrazu výrazně napomohla optimistická hesla, z nich to hlavní „ANO, bude líp“ bylo zároveň původním názvem hnutí.
Další heslo „prostě to zařídíme“ označuje píárista Marek Prchal, který do značné míry stojí za Babišovým úspěchem, za geniální a má pravdu. To heslo po lidech nic nechce (jen voličské hlasy) a implantuje jim do hlav naději, že existuje skupina lidí, kteří vědí, jak na to, aby bylo líp v duchu hlavního hesla.
Příznačný pro to, jak vznikl mýtus o Andreji Babišovi, byl rozhovor Marka Prchala na DVTV, který s ním vedl moderátor Martin Veselovský. Ten se Prchala ptal, jestli Babiš není jen produkt, jestli tehdejší kampani nechyběl obsah? A Marek Prchal řekl: „Kampaň je zkratka, která má ukázat dobré vlastnosti produktu, nebo služby takovým způsobem, abyste k němu pojal ideálně vztah sympatie.“ Na otázku, zda je i politická strana či hnutí produktem, Prchal odvětil: „Z hlediska marketingu ano. Jde o produkt, který se snažíte ukázat lidem. Tedy kandidát, politické hnutí, případně myšlenka či akce jsou produkty. (…) Dáte mi nějakou věc (pozn. například hnutí) a náš tým ukáže veřejnosti ty lidi a myšlenky tak, aby se jí to líbilo.“
Fakt, že práce Marka Prchala a jeho týmu pro Andreje Babiše a hnutí byla a je mimořádně úspěšná, z ní činí názornou ukázku, o co se jedná v současném světě. Je jedno, jestli se propaguje politická strana nebo mobil. Nejde o to, jaké co skutečně je, nejde o pravdu, hodnoty, myšlenky, kvalitu, ale o to, zda je mediální obraz o jisté „věci“ sympatický, případně mýty a lži o ní dostatečně pravděpodobné, jestli mají vnitřní logiku, a tedy jsou věrohodné, viz mýtus z původní kampaně hnutí ANO – Babiš je velice bohatý, proto nepotřebuje krást a podvádět, aby získal další peníze.
Úplně stejný proces, jakým se buduje vztah sympatií k jistému produktu, probíhá, když je potřeba vyvolat k něčemu odpor, nebo z něčeho strach. Musí mít jen opačná znaménka. Přesně toho jsme byli v minulých týdnech a měsících svědky a účastníky v případě takzvané koronavirové celosvětové pandemie.
V jednu chvíli se začaly objevovat zprávy o tom, že z čínského Wu–chanu unikl nějaký virus, potom jak se šíří do dalších zemí a kontinentů, následovalo promptní vyhlášení celosvětové pandemie Světovou zdravotnickou organizací, média chrlila ustavičně údaje o tom, kolik se kde lidí nakazilo virem, onemocnělo na něj a umřelo kvůli němu, šířila hrůzné obrázky přeplněných nemocnic v Itálii… Náhle neexistovala jiná témata než ta, která souvisela s virem. Přišla rovněž drastická protipandemická opatření, nejrůznější zákazy a omezení…
Pokud to trochu zjednoduším, tak se život bezmála zastavil, ač se drtivá většina lidí u nás ani ve světě fakticky s virem ani jeho „strašlivými“ důsledky nesetkala. Byly napřed pokusy, nejspíš kvůli vyvolání většího strachu, srovnávat současnou situaci s pandemií takzvané španělské chřipky v letech 1918 a 1920, když se však nynější čísla o šíření nákazy i při největší mediální snaze tehdejším údajům nepřiblížila ani na dva řády, tento směr kampaně se vytratil.
Vyjevilo se také, že zemřelí v souvislosti s koronavirem byli v naprosté většině lidé hodně staří a trpící jinými velmi závažnými nemocemi, zkrátka ti, kteří mají oslabenou imunitu, a tak jsou všeobecné náchylní bakteriálním a virovým nákazám, na něž pak často umírají. Jsou přece známé případy, kdy například pětadevadesátiletá babička, která nebyla celý život nemocná, se najednou nachladí, ulehne, dostane zápal plic a umře. Nikdo se tomu moc nediví, neboť lidé neumírají přímo na sešlost věkem, ale na konkrétní nemoc, kterou chytí, jelikož mají pro vysoký věk oslabenou imunitu.
Ale vraťme se k pandemii. Zatímco svět blbnul ve velkém a zejména u nás jsme ochotně hráli „rouškovanou“ (já chráním tebe, ty chráníš mě), začalo se ukazovat, že s takovou půjde naše, ale i světová ekonomika brzy do kelu a nastanou jiné těžkosti, nesrovnatelně větší. Jinými slovy, že se řítíme do průseru. Řada podnikatelských oborů krachne, dojdou peníze, přijde bída, možná i hlad a někde i hladomor se všemi tragickými důsledky… Hra se prostě vymkne z rukou. Proto muselo nastat jediné – koronavirus začal ustupovat.
Náhle všichni všechno začali zvládat, tuhá opatření se rozvolňují, média i politici hýří povzbudivými řečmi a zprávami. Konečně na severní polokouli, kde se soustředí podstatná část bohaté a majetnější klientely, přichází léto, a tak je potřeba rozhýbat byznys v oborech souvisejících s dovolenými a cestovním ruchem, které pandemie postihla nejvíce.
Samozřejmě se vyskytují lidé, odborníci, kteří tvrdí, že na podzim nebo v zimě přijde druhá vlna koronavirové nákazy, a ta bude hrozná. Jakby ne, vždyť strašit je nutné stále, a přece v chladnějších ročních obdobích vždycky přibývají respirační nemoci, viry se šíří a mezi nimi bude pochopitelně i tolik medializovaný koronavirus.
A proč si myslím, že žijeme jakousi hodně praštěnou sci-fi. Dalo se to poznat už dříve, ale koronavirová pandemie ukázala názorně, že žijeme ve fikci a o tom, že je vědecká, nemůže být pochyb. Vše je podloženo počítačovými modely, mimo jiných oblastí i chování lidí, statisticky zmapováno… Jen se lze ptát, komu to slouží? V případě Babišova marketingu je jasné, kdo je beneficientem jeho efektů. Ale kdo a proč vyvolal koronavirové celosvětové šílenství? Bill Gates? Bilderberg? Svobodní zednáři? Nadnárodní korporace? Nebo jiní tajní vládci světa? Nevím.
Občas někdo projeví obavy, že se blíží nová totalita. Tomu se dá lehce oponovat, že totalita, jakou nastolili bolševici, kteří si vzali příklad z příbuzné nacistické totality (převzali jen to, co sami dříve neuměli), se určitě nevrátí. O ni dnes už nikdo nestojí. Byla totiž málo účinná, neboť generovala spoustu zákazů a omezení, jejichž porušení sankcionovala velmi tvrdě. Byla i příliš nákladná finančně, materiálně i personálně a budila silný odpor, který ji pak zahubil.
Koronavirová krize ale předvedla, že za jistých okolností lze nastolit totalitu, které se lidi podrobí dobrovolně a ochotně. Stačí je živit strachem, a na to jsou nyní daleko sofistikovanější metody než hrozby zabitím, mučením, vězením, vyhozením z práce a podobně. Nikdo nemusí nikomu brát svobodu slova a projevu, bránit mu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky, ani mu bránit svobodně myslet, on beztak málokdo skutečně myslí. Nikdo lidem nemusí brát svobodu ani důstojnost, oni si obě tyto hodnoty vezmou sami.
Lidem dnes nemusí nikdo nasazovat náhubky, oni si je nasadí rádi sami, ba co víc, sami si je ušijí. Vyhození z práce pak nebudou vnímat coby újmu, ale budou chápat, že to tak musí být a budou trpělivě a s vděčností čekat, až je mocní zachrání drobty, které jim odpadávají od mlaskajících tlam. Snad se naplní i vize z písně Demokracie od Karla Kryla, který o demokracii v závěru zpívá: „…a je to mýlka soukromá, snad z optického klamu, že místo srdce břicho má a místo duše tlamu.“
Poznámka: Ze všech zpráv nedávné doby mě nejvíc zaujala ta, že USA přestanou financovat Světovou zdravotnickou organizací, proti čemuž se ohradila třeba Evropská unie. On dnes kdekdo Spojeným státům nemůže přijít na jméno a připisuje jim snad všechno zlé, co se na světě stane. Zároveň ale platí, že OSN, řada jiných „bohulibých“ organizací a také WHO by bez jejich peněz rychle klekla. Jestliže tedy WHO, která vyhlásila celosvětovou koronavirovou pandemii, přijde nyní o peníze z USA, vrhá to na dění posledních měsíců nové světlo…
Žádné komentáře:
Okomentovat