neděle 21. června 2020

Achilles a želva



     Následující básnička je inspirovaná starořeckým nepřekonatelným paradoxem o Achillovi, tehdy nejrychlejším běžci, který nikdy nemůže dohnat želvu, plazící se o kus před ním. Když totiž Achilles doběhne na původní místo želvy, ta už je o malý kousek jinde a tak pořád dál až do nekonečna. Zenon z Eleje tak údajně dokazoval nemožnost pohybu. Později však Aristoteles vysvětlil, že se Zenon mýlil, a sice v tom, že i součet nekonečné řady může být konečný, pokud se její členy dostatečně rychle zmenšují. Přesto však byla Zenonova úvaha prý předstupněm matematické analýzy. Zároveň ale ukazuje, že i při logicky zcela správném myšlení lze dojít k naprosté blbosti, jestliže je ve vstupních předpokladech byť jediná chyba.

Marně jako Achilles ženu želvu svou, 
běžím za ní celý den, lesem, pustinou, 
až na večer se obzor krví zaleje,
z dějin se mi vysměje Zenon z Eleje.

Nač si lámat hlavu řeckým paradoxem,
nechám planých úvah, začnu třeba s boxem.
Rána pěstí bez řečí, jen to platí dnes,
želvu přece dohnal už Aristoteles.

Žádné komentáře:

Okomentovat

modré nebe žluté pole

takto si představovala boha jedna dívka ze čtvrté třídy jednou kdysi za nového dne mi jistá žena vyprávěla –  člověk je od přírody zvědavý c...