co hoří něžně na keři
květ jemuž každý uvěří
co skrývá jeho vlídný stín
snad smrt jež kosí bez příčin
když pak listy opadají
nahé větve neutají
tu vinu co tak sladká je
a na jazyku roztaje
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Vítr, déšť a osud
Cesta lemovaná stromy je jako osud. Čas nehraje roli, jen spravedlivá odplata a osud. V příběhu „Na zlatém koni“ se na začátku jako by zázra...
-
Zakousl se do croissantu a zvedl přitom oči. U stolku přímo před ním seděla dlouhovlasá blondýnka se zákuskem v ruce. Další lež... -
Čas mě již dávno rozhlodal, avšak přece stále žiji. Od všech těch darů, co mi dal, duši nikdy neumyji. Mám víc, než co jsem mohl mít, jenom ... -
Noc byla tak tmavá, voda teskně šuměla, trýznila mě ozvěna zvedajících se prken můstku. Jsi tu? Skrýváš se v kamenných zdech, vyšlapaná dl...
Žádné komentáře:
Okomentovat