Kresba Lubomír Dostál
Šel jsem kdysi pustým ránem po jednom kamenném mostě a byl tak hrůzně liduprázdný.
Po mostě dějin a císařů, jeden ho nechal postavit, druhý se po něm procházel.
Co mi je však po historii a císařích, když jsem právě mrazil otevřenou zlomeninu duše.
Po mostě třikrát zalomeném mířil jsem ledovým ránem k Malostranské mostecké věži.
Dnes to vypadá jako přelud, jak je to strašně dávno.
Na něco se však nezapomíná: sochy civěly jak přízraky do šera, třeskuté ticho nad temnou řekou a jen sníh křupal pod nohama.
Žádné komentáře:
Okomentovat