To většina lidí nic neobjevila – napsal jsem v prvním verši básničky „Patřím k nim“, kterou jsem poslal do druhého letošního kola soutěže „Báseň roku“ na litwebu Písmák. Byla tam jen do počtu, ale to je jedno, o básničku mi nejde. Udivily mě však komentáře k ní, proto ostatně píšu toto pojednání.
Zvláštní je, že tvůrci čtyř z pěti komentářů se zasekli hned na prvním verši. Prý je to „velká“ obecná pravda, ze které se autorka prvního hodnocení vnitřně naježí. Víla se v dalším glose k básni táže, zda existuje nějaká statistika, z níž jsem vyčetl, že většina lidí nic neobjevila. Jak to vím, se ptá i autor následujícího komentáře, on prý objevuje každý den, třeba zrovna tu mou básničku. |
Tak třeba tohle jsem objevil jednou blízko Berounky |
 |
A tohle přímo na Berounce  |
A tohle doma při pohledu z okna
Nuže – považoval jsem za pochopitelné a srozumitelné, že mám na mysli takové objevy, které si lidé zapamatují „navěky“, nebo aspoň na dlouhou dobu, jako je třeba objev, že se hmota skládá z atomů. Jinak je dost jasné, že lidé objevují pořád. Vždyť všichni pocházíme z lovců-sběračů, u nichž složka sběračská byla velmi významná.
Všichni ustavičně něco objevujeme. Kromě mojí básně například úsměv miminka, vrásku na čele, kapky rosy na pavučině, a co věcí objevují bezdomovci v popelnicích a na skládkách. Každý stále objevujeme své Ameriky a prach na silnici při denním zdolávání toho svého Everestu.
A co jsem se dověděl dál? Prý se snažím čtenáři podsunout vlastní frustraci, prý jsem vyhraněný, předpojatý a didaktický, prý je výčet negací v básni pesimistický, prý až příliš.
Poctivě jsem přemýšlel o tom, jestli jsem frustrovaný, a fakt mě nenapadlo, z čeho bych měl být. Neděje se mi nic zlého, důchod mi chodí na účet pravidelně a k tomu si přivydělávám tím, co mě baví, mé dcery a vnouček mě milují a já zase je, vzájemně si pomáháme, kamarádi mě zvou, abych si s nimi zahrál šachy, chodím a jezdím na výlety a na výstavy, nemám podstatné zdravotní potíže, chutná mi jíst, dobře spím, na smrt jsem připravený, pokud se na ni lze připravit, už tak od čtyřiceti let… Z čeho bych měl být uvšechvšudy frustrovaný?
Pravda, mám v srdci žal z odchodu mé milované, a nezbavím se ho, dokud se za ní nevypravím. Mám ovšem fotku, na které jsem s ní a vypadáme tam oba relativně dobře. A teď mi brácha ještě navíc slíbil, že mi podle ní namaluje obraz. Už se na něj těším. Brácha totiž umí skvěle malovat. Z čeho bych měl být frustrovaný?
Když se ale vrátím k básničce, nechápu, jak v ní někdo může číst předpojatost či pesimismus, a už vůbec ne, že ji kdosi může považovat za didaktický text. Když jsem ji psal, nejvíc ze všeho jsem se bavil a hrál si, jako ostatně vždycky, když píšu něco tohoto druhu. Nejsem básník ani spisovatel, takže básnické i beletristické texty tvořím jen pro zábavu. Já se ale musím bavit, i když píšu na kšeft. Kdybych se totiž nebavil, neuměl bych to napsat tak, aby mi za to někdo platil.
A teď vážně. To si opravdu lidé myslí, že objevují něco podstatného? To se vážně lidé domnívají, že myšlenky, které se jim jako by rodí v hlavě, jsou originální a jejich vlastní? To si fakt lidé myslí, že plodí moudra, když sdělují světu na tisíc způsobů, že led je zmrzlá voda a že když naprší, je mokro? Existuje úsloví, že vše už bylo řečeno v antice a všechno už objevili američtí inženýři. Ačkoli američtí, většinou pocházeli odjinud, ale Amerika jim dala šanci něco objevit.
Mnozí lidé jsou pochopitelně přesvědčeni, že mají vlastní myšlenky, avšak většina lidí sdílejících stejnou kulturu ve skutečnosti myslí podobně, mají podobné asociace (když se řekne Hamlet, kdekomu se vybaví – být či nebýt, to je, oč tu běží), proto jsou také poměrně lehce manipulovatelní. Vždyť i fakt, že většinu autorů kritik k mé básničce napadla otázka, jak vím, že většina lidí nic neobjevila, ukazuje v podstatě na stejné myšlení. Naštěstí aspoň všichni pochopili, že první tři sloky básničky vedou k jakési myšlence vyjádřené ve sloce poslední.
Jednu kritiku bych chtěl však ocitovat celou: „To většina lidí řekne, jak daleko to má k poezii... Tak daleko, jak blízko k pravdě a pokoře.“ Jelikož jsem také členem stránek „Poezie na každý den“, kde se každou chvíli někdo vyjadřuje k tomu, co je a co není poezie, ale prakticky nikdo nemá na to, aby věc posoudil, neboť poezie je to, co má formu básně a co její autor a čtenáři za poezii považují.
A jde-li o pravdu a pokoru, přiznám se, že nevím, co ty pojmy vlastně označují. Neznám ani jejich definice, možná kromě té, že objektivní je to, co existuje nezávisle na subjektivním mínění, chtění nebo zájmu. To by snad měla být pravda. Podívejte se ale na nějaký předmět vlastníma očima a pak na obrázek, jak ten předmět zachytil objektiv foťáku, a pak řekněte, co je pravda.
Asi se nikdy nenabažím moudrosti výroku, jehož autorem je prý filosof na trůně Marcus Aurelius: „Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“
Nakonec ještě moje neúspěšná básnička, o jejíchž kritikách jsem se tak rozkecal.
Všichni ustavičně něco objevujeme. Kromě mojí básně například úsměv miminka, vrásku na čele, kapky rosy na pavučině, a co věcí objevují bezdomovci v popelnicích a na skládkách. Každý stále objevujeme své Ameriky a prach na silnici při denním zdolávání toho svého Everestu.
A co jsem se dověděl dál? Prý se snažím čtenáři podsunout vlastní frustraci, prý jsem vyhraněný, předpojatý a didaktický, prý je výčet negací v básni pesimistický, prý až příliš.
Poctivě jsem přemýšlel o tom, jestli jsem frustrovaný, a fakt mě nenapadlo, z čeho bych měl být. Neděje se mi nic zlého, důchod mi chodí na účet pravidelně a k tomu si přivydělávám tím, co mě baví, mé dcery a vnouček mě milují a já zase je, vzájemně si pomáháme, kamarádi mě zvou, abych si s nimi zahrál šachy, chodím a jezdím na výlety a na výstavy, nemám podstatné zdravotní potíže, chutná mi jíst, dobře spím, na smrt jsem připravený, pokud se na ni lze připravit, už tak od čtyřiceti let… Z čeho bych měl být uvšechvšudy frustrovaný?
Pravda, mám v srdci žal z odchodu mé milované, a nezbavím se ho, dokud se za ní nevypravím. Mám ovšem fotku, na které jsem s ní a vypadáme tam oba relativně dobře. A teď mi brácha ještě navíc slíbil, že mi podle ní namaluje obraz. Už se na něj těším. Brácha totiž umí skvěle malovat. Z čeho bych měl být frustrovaný?
Když se ale vrátím k básničce, nechápu, jak v ní někdo může číst předpojatost či pesimismus, a už vůbec ne, že ji kdosi může považovat za didaktický text. Když jsem ji psal, nejvíc ze všeho jsem se bavil a hrál si, jako ostatně vždycky, když píšu něco tohoto druhu. Nejsem básník ani spisovatel, takže básnické i beletristické texty tvořím jen pro zábavu. Já se ale musím bavit, i když píšu na kšeft. Kdybych se totiž nebavil, neuměl bych to napsat tak, aby mi za to někdo platil.
A teď vážně. To si opravdu lidé myslí, že objevují něco podstatného? To se vážně lidé domnívají, že myšlenky, které se jim jako by rodí v hlavě, jsou originální a jejich vlastní? To si fakt lidé myslí, že plodí moudra, když sdělují světu na tisíc způsobů, že led je zmrzlá voda a že když naprší, je mokro? Existuje úsloví, že vše už bylo řečeno v antice a všechno už objevili američtí inženýři. Ačkoli američtí, většinou pocházeli odjinud, ale Amerika jim dala šanci něco objevit.
Mnozí lidé jsou pochopitelně přesvědčeni, že mají vlastní myšlenky, avšak většina lidí sdílejících stejnou kulturu ve skutečnosti myslí podobně, mají podobné asociace (když se řekne Hamlet, kdekomu se vybaví – být či nebýt, to je, oč tu běží), proto jsou také poměrně lehce manipulovatelní. Vždyť i fakt, že většinu autorů kritik k mé básničce napadla otázka, jak vím, že většina lidí nic neobjevila, ukazuje v podstatě na stejné myšlení. Naštěstí aspoň všichni pochopili, že první tři sloky básničky vedou k jakési myšlence vyjádřené ve sloce poslední.
Jednu kritiku bych chtěl však ocitovat celou: „To většina lidí řekne, jak daleko to má k poezii... Tak daleko, jak blízko k pravdě a pokoře.“ Jelikož jsem také členem stránek „Poezie na každý den“, kde se každou chvíli někdo vyjadřuje k tomu, co je a co není poezie, ale prakticky nikdo nemá na to, aby věc posoudil, neboť poezie je to, co má formu básně a co její autor a čtenáři za poezii považují.
A jde-li o pravdu a pokoru, přiznám se, že nevím, co ty pojmy vlastně označují. Neznám ani jejich definice, možná kromě té, že objektivní je to, co existuje nezávisle na subjektivním mínění, chtění nebo zájmu. To by snad měla být pravda. Podívejte se ale na nějaký předmět vlastníma očima a pak na obrázek, jak ten předmět zachytil objektiv foťáku, a pak řekněte, co je pravda.
Asi se nikdy nenabažím moudrosti výroku, jehož autorem je prý filosof na trůně Marcus Aurelius: „Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“
Nakonec ještě moje neúspěšná básnička, o jejíchž kritikách jsem se tak rozkecal.
Patřím k nim
To většina lidí nic neobjevila,
jen se obeznamuje s životem,
denně, bolestně a klopotně,
a stejně se o něm nic nedoví.
Patřím k nim!
To většina se domnívá,
že má své vlastní myšlenky,
a přitom pouze opakuje,
co už bylo dávno řečeno.
Patřím k nim!
To většina lidí by ráda řekla
nějaké moudro a stvořila
cosi velkého, ale vychází z nich
jen fádní konfekce.
Patřím k nim!
Občas mě však mile překvapí,
když mi bližní dá najevo,
že ho nějaké mé slovo potěšilo,
nebo mu jistý můj čin pomohl.
Bez díků. Sám mám za co děkovat!
jen se obeznamuje s životem,
denně, bolestně a klopotně,
a stejně se o něm nic nedoví.
Patřím k nim!
To většina se domnívá,
že má své vlastní myšlenky,
a přitom pouze opakuje,
co už bylo dávno řečeno.
Patřím k nim!
To většina lidí by ráda řekla
nějaké moudro a stvořila
cosi velkého, ale vychází z nich
jen fádní konfekce.
Patřím k nim!
Občas mě však mile překvapí,
když mi bližní dá najevo,
že ho nějaké mé slovo potěšilo,
nebo mu jistý můj čin pomohl.
Bez díků. Sám mám za co děkovat!
Žádné komentáře:
Okomentovat