poutnice krajinou marnosti

přímo do zapadajícího slunce

jedu a rozbitá okreska 

nesnesitelně rovná a lesklá

kousek pusté země v hustě obydlené krajině

kde každé dva reflektory protijedoucích aut 

jsou jako přízrak

jedu měkkým světlem 

tmavohnědou hlínou

špinavou žlutí uschlé trávy 

za svou láskou

jako už tolikrát a jako vždy

žijeme spolu tak šťastně až to nudí

remízek a ruina usedlosti u silnice

zastavím a už jsem v tom houští

větvičky mi bodavě olizují tvář a paže

a tam u jedné holé zdi 

na pozadí ztmavlých rudých cihel 

stojí poutnice krajinou marnosti 

život se s ní asi nemazlil a je krásná

jenom si to myslím 

proč by tu ale jinak na mě čekala

tady v té nicotnosti u staré zdi

v sychravém soumraku 

má bílou tvář a vlasy jako měď 

je strašně vyzáblá

prý ráda tančí a debatuje o smyslu bytí

teď však beze slova nastoupí

doma potom říkám své lásce 

vedu ti poutnici krajinou marnosti 

ale má láska nikoho nevidí

a za mnou opravdu nikdo není

políbíme se a láska mi říká

jsi blázen a já přikývnu 

takže spatřím laminátovou podlahu

je tak nesnesitelně lesklá 

a náhle na ní vidím malé šlápoty 

poutnice krajinou marnosti 

     

moje láska a já se stále milujeme 

trvá to však už moc dlouho

a poutnice byla hrozně hubená 

a vlasy měla jako měď