Dostal jsem chuť na sekanou, měli však jen babiččinu. Ač jsem chtěl svou vlastní sekanou, touha po jídle byla silnější, takže jsem ji koupil i s nepříjemným pocitem, že babička zůstane o hladu.
Jedl jsem fašírku doma u zpráv v televizi
a cítil, jak mi komponovaná potravina dodává energii k přemítání. Poslouchal
jsem jistého politika, jehož jsem měl vždy za vola. Nezklamal. I tentokrát žvanil
nesmysly a já si uvědomil, že určité věci zůstávají neměnné a na místě vzdor
všem dějinným veletočům.
Vzpomněl jsem si i na výrok jednoho
důchodce z dob, kdy jsem sám důchodcem ještě nebyl. Nevím, proč mi vlezl
do mysli, asi pod dojmem blábolů politika v televizi. Tehdy ten starý pán
nad současností prohlásil, že takový bordel tu nebyl ani za Hitlera. Měl
pravdu, o níž vůbec nepochybuji. Co jsem se o té době dověděl, tehdy tu vládl
celkem pořádek. Ale líbil se málokomu. Podle toho, co důchodce řekl, ani jemu
se nejspíš nezamlouval.
Jenže úvaha nad vzpomínkou z dávných dob
mě znejistila, náhle jsem u zpráv a sekané ztratil metafyzický směr svého bytí.
Co mi zbývalo než se opřít o poslední tradiční hodnoty. A každý přece ví, že tu
nejlepší sekanou peče babička. Odřízl jsem část svého oběda, spolkl své
poslední sousto a v duchu ubezpečil imaginární prarodičku: Neboj, babi, kousek
ti nechám!
Žádné komentáře:
Okomentovat