Zvedne se vítr, vtrhne do města,
skučí, sviští, letí ulicemi,
honí listí, řinčí okny všemi,
dneska jak zítra čeká mě cesta.
Budu tě hledat jako každý den,
okolo stromů, jež znají tvůj smích,
zeptám se domů, co tají můj hřích,
byla tu žena, přelud pouhý jen?
Navracím se nocí, která zebe,
navzdory větru beru za kliku,
když zase běsy řadím do šiku,
uvidím tě spící vedle sebe.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Vítr, déšť a osud
Cesta lemovaná stromy je jako osud. Čas nehraje roli, jen spravedlivá odplata a osud. V příběhu „Na zlatém koni“ se na začátku jako by zázra...
-
Zakousl se do croissantu a zvedl přitom oči. U stolku přímo před ním seděla dlouhovlasá blondýnka se zákuskem v ruce. Další lež... -
Čas mě již dávno rozhlodal, avšak přece stále žiji. Od všech těch darů, co mi dal, duši nikdy neumyji. Mám víc, než co jsem mohl mít, jenom ... -
Noc byla tak tmavá, voda teskně šuměla, trýznila mě ozvěna zvedajících se prken můstku. Jsi tu? Skrýváš se v kamenných zdech, vyšlapaná dl...
Žádné komentáře:
Okomentovat