Jdu za ní, říkám si

     Stále jdu jako stín za slečnou ve špičaté čepici a přeji si, aby se jmenovala Berenika. Vím, proč mě napadlo právě tohle jméno. Z pod čepice se jí řinou husté dlouhatánské zlaté vlasy. Připomíná mi královnu Bereniku. 
     Třeba je to ona a míří právě za bohyní Venuší, aby jí své vlasy obětovala a za ně vyprosila vítězství pro vojska svého manžela krále Ptolemaia při jeho tažení proti Asyřanům, za jeho šťastný návrat. Hloupé důvody, aby se kvůli nim žena zbavila takové krásy, říkám si.
     Z Venušina chrámu, kam své vlasy Berenika odnesla, také zmizely a od té doby zdobí severní oblohu. Zdobí ji však jen pro lidi na Zemi a jen pro ty, kteří mohou a chtějí vidět. Berenika rozprostřela své vlasy mezi Lvem a Pastýřem. Za nimi se kupí vzdálené galaxie, trsy, hrozny, shluky galaxií. Coma cluster. Coma jako vlasy, coma jako hluboké bezvědomí.
     Na tom ale nezáleží. Berenika je přede mnou a já jdu za ní, říkám si. Může to být královna Berenika? ptám se. Nějak se nemohu upamatovat, kdy to bylo. Nerozumím času. Jdu za ní. Ne nejdu, jsem jako její stín.
     Berenika přede mnou má přes rameno nákupní tašku a z ní jako maják trčí pórek, míří k Diadému. Berenika pórek nakrájí a uvaří z něj polévku. S kmínem, ovesnými vločkami a vajíčkem. Dávno nevím, jak chutná a už se to nedovím.
     Kdyby si sundala čepici, její vlasy by se rozzářily jako Diadém. Berenice je však nejspíš zima. Mám velkou touhu pórek z tašky nečekaně vytáhnout. Lekla by se? Asi ano. Udělal bych to už jen pro tu legraci, ale nemůžu. Udělal bych to, kdybych ještě žil. Navíc brzy zmizím v černé hmotě ve Vlasech Bereniky.

párek s kytarou

bavil jsem se s jednou dámou

o zlatém řezu

ale namaloval jen 

průčelí zámečku v ozdobném rámečku

jak jsem mohl vědět

co si asi myslela

nahá žena na haluzi

když sem zaznívaly tóny písně

kterou hrál a zpíval

barokní párek s kytarou

nahá žena na haluzi

kývala nohama do rytmu

kouřila a jedla mandarinku

opodál rozjařená parta holek a kluků

a v dálce podél zlatého řezu

roztroušené kontinenty tajícího sněhu 

oči rybářovy

za odpoledne se může stát věcí

autobus mine zastávku

kde čekáš ty

a já budu žít zbytek života s pocitem

že se mi podařilo utéct

nebo začne pršet

karbanátek vypadne z housky 

na šaty 

a my se stejně budeme radovat

že jedeme spolu v suchu schovaní

nebo vyšplháš na stožár lampy 

abys viděla bludné cesty

divokých kachen 

a místo nich spatříš tam v dálce

že u jezera dychtí rybář po úlovku

jeho nenasytné oči

Když slunce v Manitobě začne hřát...

     Přišel k Regině, když už parta obsadila obvyklý stůl. Vlezl si do svého rohu na lavici a oddělil tak Karla od jakési nové dívky. Kytaru si postavil mezi kolena a klarinet odložil vedle sebe.
     „Tuaregu, dáš si tuarega?“ objevila se Regina. „Že se ptám, viď.“
     „Co je to tuareg?“ zajímala se dívka. „Jsem když tak Adéla.“
     „Vynalezli ho afričtí nomádi Tuaregové na Sahaře, je to zelený čaj s marockou mátou a je hodně oslazený. V zimě zahřeje, v létě ochladí. Taky povzbuzuje a tělu i duši dodává energii,“ vysvětlil Tuareg jako v reklamě.
     „Myslíš, že ho v téhle hospodě budou mít?“
     „Slíbil jsem Regině, že tady budu hrát, když bude mít tenhle čaj.“
     „Kvůli tomu, že to piješ, ti říkají Tuareg?“
     „Jasně. On tu břečku chlastá pořád,“ odpověděl za něj Karel. 
     „Proč si nedáš pivo?“ upila Adéla ze svého půllitru.
     Tuareg neodpověděl, ale podíval se jí do očí, až se nepatrně zachvěla.
     Regina přinesla na cínovém tácku konvičku ze stejného kovu se zeleným čajem a tři skleničky. Jednu prázdnou, v druhé byla čerstvá máta a ve třetí cukr. Tuareg dal mátu i cukr do konvičky, chvíli počkal, a pak nalil nápoj do skleničky, hned ho přelil zpět do konvice a takhle to několikrát opakoval. V hospodě, kam chodili i chlapi v montérkách, působil takový obřad nepatřičně.
     „Slíbil jsi Regině, že tady budeš hrát. Tak už začni?“ pobízel ho netrpělivě Karel.
     „Nech ho napít,“ řekla Adéla.
     „A jakou bys chtěl slyšet?“
     Tuareg vyndal kytaru z koženkového obalu.
     „No Panenku.“
     „Znáš taky něco jinýho, Karle?“
     „Teď něco uslyšíš, Adélo,“ oznámil dívce naproti sedící Ondra.
     „Na Panence toho moc neuslyší,“ namítl Tuareg.
     Pak spustil „Co skrýváš za víčky a plameny svíčky, snad houf bílých holubic nebo jen žal…“ Brzy se na něj sypaly žádosti, aby dal tohle a támhleto a on hrál a hrál… 
     Adéla na něm mohla nechat oči. Sama se učila na kytaru a myslela si, že už jí to docela jde. Teď ale propadala beznaději, že se to nikdy pořádně nenaučí. Tuareg se na Adélu usmíval a náhle si uvědomil, že hraje jen pro ni. Vábila ho jako už dlouho žádná žena. 
     Hospoda U Reginy se mezitím naplnila, jako vždy, když tady Tuareg muzicíroval. Proto si ho majitelka platila a dávala mu zdarma jeho oblíbený čaj. Nejmenovala se Regina, ale říkala si tak podle města v kanadské provincii Saskatchewan, kde žila v emigraci. Po roce 1989 se vrátila a koupila si a provozovala tuhle hospodu.
     „Zahraj West Virginii,“ žadonil Vendelín od jejich stolu.
     „To se jmenuje Take Me Home, Country Roads,“ opravil ho kytarista. „Regino, dej mi ještě čaj,“ zavolal na hospodskou.
     Vzápětí zazněla píseň, kterou měl v repertoáru už kdekdo a Tuareg ji hrál a zpíval jako John Denver a zároveň trochu jinak. Jak skončil, dal si pauzu a pil svůj oblíbený nápoj.
     Když už stála na stole nová konvice, Adéla vyzvídala: „Co je tohle za čaj?“ Ačkoli jí o něm Tuareg už vyprávěl
     „Nazývá se taky marocká whisky.“
     „Whisky?“
     „Tak mu říkají muslimové, protože mají zakázaný alkohol. Chceš ochutnat?“
     Adéla se váhavě napila, ale vypadalo to, že jí čaj příliš nenadchl. Zato kytarista ji přitahoval velmi. Chytila ho rukou v podpaží a z boku se k němu přitiskla.
     „Měl jsem dojem, že tady jsi s Karlem,“ řekl překvapeně.
     „Přivedl mě sem, ale jsme jen kamarádi,“ tvrdila. „Tuaregu…“
     „Ano.“
     „Jsi fajn chlap.“
     „Jak to víš?“
     „Nevím to. Ale úžasně hraješ, nikdy jsem nic podobnýho neslyšela. Z takových chlapů jsem hotová…“
     „Když slunce v Manitobě začne hřát, vylézají hadi po stovkách, po tisících z děr a pokoušejí se pářit,“ odpověděl.
     „Co to je? Proč to říkáš!?“
     „Ty jsi byl v Manitobě, Tuaregu?“ zeptala se Regina, která to zaslechla.
     „To ne. Četl jsem kdysi nějakou přírodopisnou reportáž a tam byla tahle věta a já jsem si ji zapamatoval.“
     „Ty jsi takový magor, že sis zapamatoval celou reportáž,“ uchechtla se Regina.
     „On mi tím ale teď řekl, že jsem nadržená samice,“ zlobila se Adéla.
     „A nejsi, kočko?“ usmála se Regina, sebrala ze stolu půllitry a rychle zmizela.
     „Ty si to o mně vážně myslíš?“ obrátila se Adéla k Tuaregovi.
     „Je to přece přirozený lidský pud,“ řekl.
     Snad aby zabránil dalším debatám na tohle téma, vyndal z pouzdra klarinet a začal hrát Ramblin´ Rose. Nejdřív se jeho tóny ztrácely v hospodském kraválu, hosté ale postupně utichali a za chvíli poslouchali skoro nábožně. Přidal Autumn Leaves, La Paloma, a nakonec Stranger On The Shore. To už ale mělo osazenstvo lokálu dost těch cajdáků, protože se zase bavilo a všelijak hlučelo. Zahrál ještě Creole Jazz a dal si opět přestávku.
     „To bylo krásný,“ vydechla mu Adéla skoro do ucha. „Co to bylo?“
     „Všechny ty skladby měl v repertoáru Mistr Acker Bilk,“ prozradil Tuareg.
     „Toho neznám.“
     „Byl to anglický jazzový klarinetista. Světoznámý. Myslím, že byl nejlepší.“
     „Nevím, jak hrál on, ale ty jsi byl skvělej. Jen se to sem moc nehodilo.“
     Tuareg se na ni usmál a pohladil ji po vlasech.
     Koukala na něj obdivně a zamilovaně a on si toho nemohl nevšimnout.

     „Házíš perly sviním,“ zašklebila se na něj Regina, když Adéla zmizela na dámy.
     „O kom to mluvíš?“ zeptal se Tuareg trochu vyděšeně.
     „No o těch ožungrech, co tady sedí. O Adéle ne.“
     „Adélu jsem nepřivedl tobě, Tuaregu,“ využil Karel její nepřítomnosti.
     „To asi ne.“
     „No tak mi ji nech. Ty si na to svý hraní ulovíš bez problémů jinou.“
     „Já ale nikoho nelovím.“
     „Ne? Tak proč ji hladíš?“
     „To bylo jen tak, mimoděk.“
     „To určitě?“ řekl Karel.
     „Nemůžu za to, že má o mě zájem,“ pokrčil Tuareg rameny.
     „Kecy! Když jsi takhle skvělej muzikant, proč hraješ po hospodách?“ zeptal se Karel nečekaně. 
     „Hraju jen v týhle hospodě. Nejsi rád?“
     „Jsem, ale proč hraješ tady?“
     Tuareg mlčel.
     „No tak vidíš. Tohle neumíš nebo nechceš vysvětlit,“ řekl Karel vítězně.
     „Tuaregu, proč se zahazuješ tady v hospodě, když umíš tak úžasně hrát? Proč nekoncertuješ a nejsi slavnej?“ spustila Adéla, sotva se vrátila, jako by slyšela, co před tím říkal Karel.
     „To nejde,“ řekl a ohlédl se po Karlovi, který je poslouchal.
     „Proč to nejde?“ nechápala Adéla.
     „Nechci se o tom bavit.“
     Jak měl Adéle, Karlovi nebo komukoli jinému vysvětlit, že není takový muzikant, jakého si pod tím pojmem lidé obyčejně představují. Nezná noty, neumí číst notové záznamy. Jen slyší skladbu nebo píseň a hudbu cítí, vlastně ji přímo vidí před sebou, jak se tóny chvějí, rozvíjejí a svíjejí v přízvučných a nepřízvučných dobách rytmu. Takto si skladbu nebo píseň i s textem zapamatuje a dokáže ji pak reprodukovat na různé nástroje a ovládal jich řadu.
     Nejspíš by se naučil i noty. Proč ale? Měl obavy, že pak by byl jeho projev sterilní a vůbec představa, že by někde koncertoval, byla pro Tuarega nesnesitelná, doslova bolestná. V prostředí hospody se však cítil dobře. Tady mohl hrát a snít. Uprostřed ruchu putyky se mu snila hudba nejlépe. Snil a žil hudbu a kolem zvonily sklenice a pulzovaly hovory. Nedovedl by objasnit, proč je to tak, proč to tak má. 
     
     Vtom se na druhé straně knajpy do sebe pustili dva chlapi kvůli sázce. Drželi se pod krky a pak prudce vstali a srazili dva půllitry, po zemi se rozstříklo pivo a rozletěly střepy.
     „Já ti říkám, že mi ty prachy dáš, hajzle! Vyhrál jsem! Měl jsem pravdu!“
     „Co kecáš, já jsem měl pravdu!“
     „Ty jsi tvrdil, že naši prohráli v sedmdesátým na mistrovství s Brazílií 3:1, a já, že prohráli 4:1! Takže jsem měl pravdu já!“
     „Ale já myslel mistrovství v Chile ve dvaašedesátým, a tam to bylo 3:1!“
     „O Chile jsme se vůbec nebavili! Naval prachy.“
     „Právě že bavili! Tak to smažeme a jsme si kvit!“
     „Nejsme, ty zmrde! Dlužíš mi dva litry!“
     Hádající se chlapi sebou navzájem cloumali, ale rvát se zatím nezačali. Najednou uslyšeli opět kytaru a Tuareg do melodie táhle zpěvně recitoval.
     „Kéž jsou šťastny všechny bytosti, kéž jsou šťastny všechny bytosti, kéž jsou šťastny všechny bytosti, subham astu sarvadžagatam, subham astu sarvadžagatam,“ deklamoval a rázem byla hospoda plná těch podivných zvuků.
      Přiopilí hosté se po něm překvapeně otáčeli. Najednou bylo ticho a prostorou se šířila nehmotná energie.
      „Ptáš se, Tuaregu, jak mi můžeš pomoci, abych byla šťastná?“ otázala se Adéla.
     Karel a Ondra to zaslechli a zprvu na ni civěli a nerozuměli, proč to říká, protože se jí Tuareg na nic neptal a stále jen recitoval: kéž jsou šťastny všechny bytosti. Pak se ale začali usmívat, jako by pochopili. V hospodě byl klid jako na Štědrý den večer. Hosté platili a odcházeli domů. Zůstali jen Karel, Ondra, Vendelín, Adéla a Tuareg. Regina přinesla flašku whisky, muzikantovi ještě jeho oblíbený čaj a přisedla si k nim.
     „Co to bylo?“ zeptala se Tuarega.
     „Napadlo mě, že by to mohlo zabrat, aby se uklidnili,“ řekl.
     „Povedlo se,“ kývl hlavou Vendelín. „Cos to ale hrál?“
     „To je mantra z védské jógy.“
     „Kdes to ale vzal?“ zajímal se Ondra. „Bylo to hrozně zvláštní a silný.“
     Tuareg se jen usmál.
     „Co ses ho ptala, Adélko?“ staral se Karel.
     „Ale nic,“ odbyla ho dívka.
     „Říkala jsi něco, že to pomáhá, abys byla šťastná.“
     „Tomu bys nerozuměl, Karlíčku.“
     „Já bych tomu nerozuměl a ty jó? Hele, půjdem radši domů, Adélo.“
     „Víš, co, Karlíčku, běž sám, jestli chceš, ale já budu ještě poslouchat kytaru a pak půjdu s ním,“ šťouchla dívka do Tuarega. „A ty hraj něco jinýho než country.“
     „Co třeba?“
     „Klidně nějakou vážnou hudbu, jestli teda umíš,“ provokovala Adéla.
     „Bez obav, ale na tuhle kytaru to nebude vono.“
     „Jenom se vymlouváš.“
     „Kdepak, Adélko. Musím ale přeladit.“
     Za chvíli se už jeho prsty rozpohybovaly po strunách, napřed střihl Vivaldiho, potom Bacha, Mozarta a znovu Vivaldiho.
     „O tomhle jsi tvrdil, že to nebude vono?“ smála se Regina.
     Smála se i později, když už Tuareg a Adéla spolu odcházeli, zatímco Karel jen schlíple seděl se skloněnou hlavou.

     „Pořád nechápu, proč hraješ v tý hospodě, když jsi takovej hudebník,“ dotírala Adéla cestou k němu domů.
     „Protože chci.“
     „Proč chceš? Neříkej, že se netoužíš proslavit.“
     „Adélo, já ti to asi nedokážu vysvětlit, nebo se spíš obávám, že bys nepochopila, jak to skutečně je.“
     „Myslíš, že jsem tak nechápavá?“
     „To si nemyslím.“
     Když dorazili do Tuaregova bytu a vešli do obýváku, Adéle málem spadla brada. Uviděla tam asi patnáct hudebních nástrojů včetně pianina.
     „Na tohle všechno umíš?“
     „Jo.“
     „Opravdu?“
     „Co ti na to mám říct?“
     „Kde máš koupelnu? Potřebuju se dát trochu dohromady,“ pomohla mu z rozpaků.
     O samotě přemýšlel o Adéle, jestli právě ona má být opravdu jeho štěstím. Když zpěvně recitoval slova védy kéž jsou šťastny všechny bytosti, subham astu sarvadžagatam a hrál k tomu na kytaru, otázala se ho, jestli se jí tím ptá, jak jí může pomoci, aby byla šťastná. Byla to zvláštní otázka a Tuareg byl přesvědčen, že v té chvíli pochopila, o co mu opravdu jde. Když se učil hrát na všechny ty nástroje, umínil si, že bude nejlepší, ale ne proto, aby se proslavil, ale aby našel štěstí. 
     Sama hudba pro něj sice byla jistým druhem štěstí, ale později mu došlo, že bez bytosti, jež bude jeho štěstí vnímat a chápat a které by ho mohl přeposílat, to nebude nikdy úplné štěstí. Zdálo se, že Adéla vládne citlivostí, aby se stala příjemcem štěstí, které by mohli spolu sdílet.
     Sedl si na židli, vybalil kytaru, položil ji na kolena a čekal na Adélu. Vybavil si, jak jí v hospodě řekl: když slunce v Manitobě začne hřát, vylézají hadi po stovkách, po tisících z děr a pokoušejí se pářit. Regině lhal, že si na to vzpomněl náhodou, neboť pářící se hadi v Manitobě pro něj měli zásadní význam. 
     Jak se kdysi v přírodopisné reportáži dočetl k tomu místu, představa stovek a tisíců hadích těl, která se po sobě smýkají ve snaze kopulovat, ho fascinovala. Viděl je jasně před očima jako živý obraz. Divoký rej dlouhých hadích trupů mu připomínal tanec, podivný, brutální, úchvatný a živočišný tanec. Jeho obrazotvornost proměnila těla plazů ve vlnící se tóny a začal vnímat ty okouzlující tvory vedené slepým pudem k nelítostnému tanci lásky a chtíče jako hudbu, kterou slyšel a od té doby si dokázal v mysli takto znázornit jakoukoli melodii. 
     Kdyby ale někomu vyprávěl, že umí hrát díky hadům v kanadské Manitobě, měl by ho dotyčný za blázna. Adéla nejspíš také. Sotva si Tuareg pomyslel, co tak dlouho v koupelně dělá, zjevila se v pokoji.
     „Myslím, že slunce v Manitobě začalo hřát, a já jsem had, vylezla jsem z díry a teď se chci pářit,“ řekla. „Kéž jsou šťastny všechny bytosti," dodala.
     „V Kanadě, u Reginy, na Sahaře i tady, subham astu sarvadžagatam,“ odpověděl.
     Pak se usmál a sledoval, jak Adéla zářila a hřála jako jarní slunce v Manitobě, kde Tuareg nikdy nebyl.

život je krásný

s velkými kulatými brýlemi na očích
vypadala v té zahradní kavárně u řeky
jako přerostlá včela
řekla s roztomilým úsměvem

život je z větší části otázkou peněz
což se mi vůbec nelíbí 

nevím
jak by se to mělo řešit
vím jen
že je něco špatně
život je ale stejně krásný
člověk musí akorát věřit tomu
co se mu vykládá

vždycky však zůstávají 
nenaplněná očekávání
křivdy a ukřivděnost

jedinou možnou odpověď mi dal
vítr v jejích černých vlasech

O zlu a nekonečnu

Pokusil jsem se zauvažovat nad nekonečnem a jistými vesmírnými souvislostmi. Vyšla mi z toho jedna hrůzná definice, která by byla ještě hrůznější, kdybych to byl schopen opravdu domyslet a pochopit.
     Vesmír je prý nekonečný. Každý systém v prostoru je údajně metasytémem pro jiné, o řád nižší systémy, a zároveň částečkou systému o řád vyššího. A tak to má jít oběma směry do nekonečna. V makrosměru to můžeme přirovnat k číselné řadě. Vždy si lze představit číslo o řád vyšší. V mikrosměru pak ke zlomkům. Každý zlomek lze dále dělit a nikdy se nedopracujeme k úplné nule.
     Vesmír je tedy nekonečný a forem, které v něm vznikly a vznikají, musí být tudíž rovněž nekonečně mnoho. Chce v tom někdo vidět Boha? Prosím. Pak ale i bůh je nekonečný. V tomto smyslu věřím na jeho existenci, i v to, že je obsažený ve všem a že v každé částici je obsažený celý Bůh. On je totiž všudypřítomný a neomezený, a proto nekonečný. Jiným slovem se říká, že je Všemohoucí. Pak se ale není možné zeptat na to, co všechno Bůh muže, protože může úplně všechno. Všechno ale, je neuchopitelný pojem, neboť si pod tím každý představí cokoli a někdo jiný zase cokoli jiného. Pokud se ovšem nelze zeptat na to, co Všemohoucí Bůh muže, znamená to, že z lidského pohledu nemůže nic, což je stejně neuchopitelný termín jako všechno, a tudíž, že Bůh neexistuje.
     To jsou ale marné řeči, protože Všemohoucí je pouhé synonymum pro Nekonečný. Co však slovo nekonečno znamená? Vlastně jen absenci omezení. Jenže bez omezení se žít nedá. Kdokoli prahne po svobodě, netouží po nekonečné, absolutní svobodě, nýbrž po takové, která se k něčemu vztahuje, jež některá omezení zruší, aby jiná ponechala, neboť jen tak lze svobodu pocítit, tak lze poznat, že byl člověk jistých omezení zbaven. Pokud by svoboda byla absolutní, nebyla by vlastně žádná, jelikož by se nedala prožívat. A hle – Absolutno je rovněž pojmenování Boha. Je to natolik pravda, že i v Bibli se Bůh realizuje jen ve vztahu k člověku.
     Lidé se neustále ptají, proč je na světě tolik špatnosti, krutosti, podlosti, nenávisti, závisti, hrabivosti, mocichtivosti, agrese, násilí, vraždění a válčení? Proč se denně musíme dovídat o nejrůznějších neštěstích, tragédiích, konfliktech, katastrofách, hrůzných skutcích? Pokud tedy něco z toho rovnou neprožíváme na vlastní kůži. A titíž lidé si to pak vysvětlují tím, že člověk (míněn obecně jako živočišný a společenský druh) dělá něco špatně, nebo začal v jisté době dělat něco špatně. Ale to je jedno. Nechci se zabývat staromilstvím ani adorací starých dobrých časů. Otázkou totiž zůstává, zda člověk vůbec může jednat a chovat se lépe? Zlo existovalo odnepaměti, stejně jako v jeho jménu páchané skutky.
      Když se nad tím člověk zamyslí, tak zlo, ať už v jakékoli formě, vzniká odstraněním jistých omezení, která jinak člověku brání zlo páchat. Takže zlo je vlastně výsledkem absence omezení a úplná absence omezení je nekonečno. Obávám se, že nekonečno je definicí zla. A vesmír je nekonečný a Bůh je nekonečný. Co z toho dále všechno plyne, nechť si laskavý čtenář domyslí sám.

Modrozelená záře

     Polední vedro v poklidném řeckém letovisku. Vzduch nad zemí zrovna žhne a je nehybný. Všichni jsou zalezlí doma. Pár bláznů se ale i teď koupe nebo leží pod slunečníky na pláži. Jeden brouzdá k tetelícím se obrysům skal na obzoru.
     Vleče se k svému vysněnému cíli. Už strašně dlouho touží spatřit na vlastní oči přímo na moři delfíny, a ještě nikdy se mu to nepodařilo. Podle jednoho místního tam u těch skal, kam právě míří, bývají prý někdy za poledne v dálce vidět, jak na širém moři vyskakují nad hladinu…
     Delfíny znal zatím jen z přírodopisných knih a filmů. Přesto si vytvořil představu, že jsou bytostmi, o jejichž skutečných spádech a povahách vědí lidé málo, i když je pozorují a zkoumají celá staletí. Říká se, že jsou delfíni velmi inteligentní a člověku přátelští. Podle něj nejsou o nic hloupější než lidé, jestli člověka v tom směru nepředčí. Delfína nemá za obyčejné zvíře, ale za vodní protipól člověka. Jako lidé se vymkli z vývojové řady a mohou s nimi soupeřit o titul pána tvorstva, kdyby o něj však stáli.
     Nepachtí se po vládnutí tvorstvu a nechtějí si svět podmaňovat. Žijí s přírodou v harmonii a dokonale přizpůsobeni prostředí se dokážou o sebe dobře postarat, a přitom nepotřebují prostředí znásilňovat a ničit. Berou si z něj jen to, co nutně potřebují k životu a nezabíjejí víc, než je nezbytné. A jejich život není o nic chudší než lidský. Nekonečné proměnlivé moře skýtá delfínům uspokojení všech potřeb včetně duchovních. Lidé, kterým tohle vypráví, se jen útrpně usmívají. Nehádá se s nimi a dál rozvíjí své delfíní teorie. Schází mu jen praktická zkušenost s těmito tvory.
     Dorazí ke skalám a posadí se na vrchol kamene vybíhajícího do moře, o který se tříští vlnky klidné laguny. Ani se nestačí rozhlédnout po mořské planině, když najednou spatří stín temně šedomodrého hřbetu, ostrou ploutev a vzápětí sympatický delfíní nos nad hladinou na mělčině. Rozbuší se mu srdce. Nádherný tvor se ve vodě zamele, zašplouchá to a delfín elegantními pohyby zmizí, jako by tam nikdy nebyl. Štěstí, že viděl živého volného delfína, střídá roztrpčení, že je taky brzy po všem. Pátrá po hladině. Ještě aspoň na chvíli kytovce spatřit. Z koukání ho začnou pálit oči.
     Voda náhle znehybní jako na obrazu. Modrozelená barva vystoupí z ohraničenosti a jako azurová mlha se rozprostře všude kolem, až ho zcela pohltí. Vznáší se tím hustým oparem, co vypadá jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vychází odnikud a odevšad. Uklidňuje i povznáší zároveň a on se cítí být její součástí. Není už jen host, pozorovatel. Bezmála s tím azurovým zářivým rosolovitým vesmírem splyne, když ho znenadání vyruší nečekaný blízký pohyb. Ohlédne se tím směrem a uvidí opět majestátního delfína v celé jeho nádheře. Než se však stačí vynadívat, všechno rázem zmizí, delfín i uklidňující záře a on sedí zase na kameni, který vybíhá do moře.
     Zklamaně se rozhlíží a v tom okamžiku zachytí koutkem oka na rozmezí moře a břehu mladou ženu. Míří přímo k němu. Kráčí pružně a ladně, slaná voda jí omývá nohy, krátké blonďaté vlasy těsně přiléhající k hlavě svítí na slunci a pokožka se jí vlhce leskne. Je úplně nahá. Ne, je do nahoty oděná. Na všech nahých ženách, co kdy viděl, bylo totiž patrné, že jsou vysvlečené. Že je pro ně normální být oblečené, takže nahota pro ně není přirozená. Z té ženy, která právě přichází, má však úplně opačný pocit. Vlastně si ji neumí představit oblečenou. Vychází to z jejích pohybů, držení těla.
     Žena dorazí ke kameni, kde sedí a udiveně na ni zírá. Odkudsi je slyšet pískavé staccato. Ve zprvu neartikulovaných zvucích najednou rozpozná shluk hlásek, které znějí jako ou-úú-ví-íí. Zaposlouchá se pozorněji. Opakuje se to častěji.
     „To je tvoje jméno?“ zeptá se.
     „Ou-ú-úví-í-í,“ odpoví žena.
     Pochopí, že je to sice její jméno, ale že ten zvuk má zároveň mnoho jiných významů. Její pískání mu teď vstupuje nejen do uší, ale také kůží do těla a tam uvnitř najednou rozumí, co mu Ouúúúvííí říká. Začne se s ní bavit, i když má spíš dojem, že se z té sluneční výhně zbláznil. Vidí před sebou mladou ženu, ale ona je ve skutečnosti podle všeho delfín.
     Potom ale přijme absurdní situaci jako fakt a chce se od ní dovědět, jak to, že se delfíni chovají k lidem přátelsky, když lidé delfíny tolikrát už zabíjeli a někteří zabíjejí stále? Jenže Ouúúúvííí mu neodpoví. Ptá se jí, jestli se delfíni přece jen někdy netouží pomstít za své přátele a zabít nějakého člověka?“
     „Co je to pomstít se?“ otáže se Ouúúúvííí.
     Teď zase on nechápe, jak může nevědět, co je pomsta? Snaží nakouknout za její pohled, snad aby zjistil, co se jí odehrává v hlavě. Ouúúvííí neříká nic, ve tváři se jí nehne ani sval. Pomyslí si, že nemá smysl bavit se s ní o něčem, co je jí úplně cizí, a tak se na Ouúúúvííí jen dívá a ona na něj.
     Netuší, jak dlouho si hledí do očí. Připadá mu to ale jako věčnost, v které mu však i beze slov všechno dojde. Skočí do moře, Ouúúvííí za ním. On náhle cítí, že je delfínem a modrozelená barva vystoupí z ohraničenosti a jako azurová mlha se rozprostře všude kolem, až ho zcela pohltí. Vznáší se tím hustým oparem, co vypadá jako nesmírně jasná tma, a ta modrozelená záře vychází odnikud a odevšad. Uklidňuje i povznáší zároveň a on se cítí být její součástí. Vnímá vedle sebe Ouúúvííí, dotýká se jí, je šťastný a oba plavou dál a dál, stále rychleji nekonečně proměnlivým mořem...