Udri ma prvý

     Na vojně jsem měl jediného kamaráda, který si zasloužil takové označení. Jmenoval se Jan Petras a jednou si při směně na operačním sále zapsal do notesu – jsme armádou obranného typu, proč máme útočné bodáky? Byla to hloupost, neboť službu operačního důstojníka držel ten den ukázkový blbec podplukovník Laučo, který navíc oplýval nepříjemnou vlastností, že opouštěl řídicí pult, aby kontroloval práci vojáků u vysílaček a telefonů.
     Zeptal se Petrase, co si to píše, vytrhl mu zápisník, a kromě zmíněného postřehu tam našel opsanou přísahu vojáka základní služby Československé lidové armády a pod ní dovětek – ani jsem nevěděl, kolik mám dobrých vlastností: jsem statečný, ukázněný, důsledný, iniciativní, svědomitý a jsem připravený nasadit svůj život. Laučo to pochopil v duchu svého založení, že je to znevažování armády i přísahy, zbrunátněl a zařval na Honzu, aby s ním šel do kanceláře.
     Než se tak stalo, ozval se vedle mě sedící desátník Kefka a informoval Lauča, že také já si cosi píšu, takže i mě podplukovník pohnal do kanclu. Tam na nás hulákal, že si to odskáčeme a skončíme u tankistů jako nabíječi. Petras odpověděl, že stejně nepočítal s lehkou vojnou. Mlčel jsem, protože jsem nechtěl poukazovat na to, že píšu jen neškodné povídky. Přišlo mi podlé vyzout se z průseru a nechat v něm kamaráda samotného. Navíc by to bylo zbytečné. Pro Lauča znamenalo každé psaní činnost nebezpečnou a nepřátelskou.
     Nejspíš jsem se ale nějak uculil, jelikož se mě podplukovník otázal, jestli je mi to k smíchu? Řekl jsem, že jsem si vzpomněl na vtip. Užasl, že teď myslím na fóry a chtěl ho slyšet. Začínal otázkou, proč se podplukovníci nevyrábějí ze dřeva? Tak jsem se na to Lauča zeptal. Odvětil, že neví, a já objasnil – protože dřevo pracuje. Navzdory tomu, že byl zelený mozek, co žere vojnu i komunistickou ideologii, se rozchechtal a řekl, že nám to pro tentokrát promine.
     Když jsme se vrátili na operačku, Kefka se poškleboval, jak nám to skrz Lauča zavařil, ale Honza ho zchladil, že z toho podplukovník nebude nic dělat, protože jsem mu vyprávěl vtip. Kefka, který se vlastně jmenoval Šťastný a přezdívku dostal od nás, jelikož měl pod nosem knírek jako štětiny kartáčku na zuby, jenž se slovensky nazývá kefka, usoudil, že Petras kecá, ale stejně civěl jako blbě vyřezaný svatý na humnech. Vtom vyšel z kanceláře Laučo a zavolal na mě, že ten fór musí říct Vánkovi, což byl jiný operační důstojník, s nímž se ustavičně popichoval. Kefkovi sklaplo, a kromě toho zřejmě nechápal, co se zrovna stalo.
     Honza se pak vztekal, co je Kefka za svini, prý by potřeboval nakládačku a divil se, že ho zrovna já chci nechat na pokoji, když právě on na mě podplukovníka upozornil. Řekl jsem, že vojna bude ještě dlouhá a na toho hajzla beztak dojde. Honza se ještě ptal, jak jsem věděl, že na Lauča vtip zabere. Řekl jsem, že mě vážně napadla jen ta anekdota, ale nevěděl jsem nic. Petras vyzvídal, jestli jsem se ji nebál Laučovi vyprávět? Já na to, že jsem o tom nepřemýšlel.
     Netušil jsem ale, že je Honza taková slepičí prdelka a bude příhodu s podplukovníkem vykládat na rotě kdekomu na potkání, a k tomu ji náležitě zveličí. Stal jsem se díky tomu na chvíli natolik slavným, že mě zastavil i řidič vejtřasky Laco Farkaš a páčil ze mě podrobnosti. Tvrdil jsem popravdě, že vlastně o nic nešlo a všechno se to seběhlo náhodou. Namítal – veď Laučo je pán podplukovník. Povzdech jsem – no tak vidíš, Laco, jakej jsem blb. Farkaš mě hájil přede mnou samým – to nie si, Radek. Přesvědčoval mě, že podle něj jsem naopak frajer a já si pomyslel, že mi tohle ještě scházelo.
     Laco Farkaš nebyl hloupý, ale zcela nedotčený věděním, měl postavu nadupaného boxera a jeho tvář na dálku vyzařovala takovou brutalitu, že kdyby ho člověk potkal v liduprázdné ulici za tmy, sám by mu dobrovolně odevzdal prachy a zdrhal by pryč. Před časem se mě Laco ptal, co je to za vesnice Ejn, přes níž jel vlakem, aby sem narukoval. Poměrně rychle mi došlo, že to může být jedině Karlštejn, ale v nápisu na zastávce svítila asi jen tři poslední písmena.
     Laco usoudil, že jsem nejchytřejší člověk, kterého zná, ale stejně se mu ani celý název Karlštejn moc nezdál. Vysvětlil jsem mu, že je to jméno hradu, který tam nechal postavit císař Karel IV., a jeho název je složený ze jména Karel, což se německy řekne Karl a slova štejn, a to je zase počeštěný německý výraz Stein označující kámen, přeneseně tvrz. To už bylo na něj moc, tak jen něco zamručel a zmizel.
     Při úplně prvním kontaktu s Farkašem mi však vážně šlo o hubu. Laco se vrátil z vycházky sežraný jak Karkulka bez košíku, řval po chodbě, nadával na zajebanou vojnu, třískal do plechových skříněk a střídal to s hlasitým vytím, ale nikdo se ho neodvážil umravnit. Prohlásil jsem, že ho ztiším, a i když mě všichni varovali, otevřel jsem dveře ložnice a řekl mírným hlasem, aby už zavřel tlamu a šel chrápat. Farkaš se napřed zarazil, protože s něčím takovým nepočítal a nevěřícně na mě koukal, jak jsem tam klidně stál a tvářil se lhostejně. Byla to však pouhá maska, kterou jsem si na vojně nacvičil, neboť se jevila jako účinný prostředek obrany. Ve skutečnosti ve mně byla malinká dušička.
     Vzdor své opilosti Laco vyhodnotil, že proti němu sice nemám šanci, ale ani se ho nebojím a navíc, že proti němu nehodlám nic podnikat, takže násilí nebude nutné. Kdybych byl blízko u něj, asi by mi nějakou natáhl. Měl to ke mně ale tři metry a než je překonal, lehce vychladl. Strčil svůj odporný ksicht k mému obličeji na pár centimetrů a pronesl výhrůžně – mám zavrieť tlamu, hovoříš!? Řekl jsem, že by to bylo dobré i pro něj, protože má devěťáka, tedy dozorčího útvaru major Mokrý, a to je parchant a má ve zvyku opatrně zapnout pindafon u dozorčího roty a šmírovat, co se tam děje. Farkaš řekl – veď už idem spať, Radek.
     

     Původ nepřátelství desátníka Šťastného vůči mně a Petrasovi vězel ve dvou příhodách, jež se týkaly Socialistického svazu mládeže. Kefka byl totiž místopředsedou této normalizační mládežnické organizace u zdejšího útvaru a snažil se přesvědčit Honzu a mě, abychom do ní také vstoupili. Honza mu za nás oba vysvětlil, že nejsme politicky na výši jako on a ani natolik ideologicky vyzrálí a jen bychom to ostatním kazili. Nasraný Šťastný odtáhl s nepořízenou.
     Druhá historka se udála, když se v hospodě ve městečku pod zámkem, jenž armáda léta devastovala, objevila nová servírka. Byla to hezká blonďatá holka, jmenovala se Hanka a obsluhovala v kraťoučké minisukni a v halence s hlubokým výstřihem. Já a Honza jsme ji v putyce zastihli jako jedni z prvních na rotě, a když jsme se vrátili z vycházky, barvitě jsme servírku líčili, jak je krásná, sexy a úžasná, přibájili jsme si, že je také hodně přítulná a nechá se i osahávat. Jako tak často jsme směsicí pravd, polopravd a lží nažhavili zájem nadržených vojáků, takže se na druhý den napsala na vycházky fůra lidí.
     K velké smůle členů SSM se toho dne konala také svazácká schůze a velitel roty jim všem vycházky zatrhl. A tak, zatímco jsme se Honza a já chystali vyrazit do hospody, Kefka poblíž dozorčího stolku vykřikoval, že ať jde celý SSM do píči, a že i on se chce podívat na tu šťabajznu. Bohužel pro něj vešel akorát v tom okamžiku na rotu její velitel a Kefkovy výroky okomentoval – soudruhu desátníku, takhle mluví svazácký místopředseda útvaru? Šťastný pak vyfasoval ještě nějaký postih a ze všeho vinil mě a Honzu.
     Pro Farkaše však SSM mohl znamenat spásu. Za to, že vstoupil do řad svazáků, se rozhodli poskytnout mu společenskou záruku, neboť Laco měl jít po vojně na dva a půl roku natvrdo do kriminálu pro těžké ublížení na zdraví. Zbývala maličkost – zformulovat odvolání. Svazáci se snažili nějaké sesmolit, ale nic kloudného z nich nevypadlo, a tak se neradi obrátili na mě. Po mé námitce, že nejsem svazák, mi začali mazat med kolem huby, že prý umím psát a že je to pro dobrou věc, protože Laco je sice prudká povaha, ale v jádru je dobrý chlap.
     Odporoval jsem, že prudká povaha je ve Farkašově případě nemístný eufemismus, a že na něj sedí spíš kvalifikace primitivní gauner a zabiják. Tvrdili, že na vojně mnohé pochopil, dal svému životu řád a zaslouží si druhou šanci. Řekl jsem, že o tom pochybuji, ale udělám pro Laca, co bude v mých silách.
     Odvolání nakonec vyšlo, společenská záruka zabrala, soud změnil Farkašovi trest na podmínku a on si uvědomil snad poprvé za dobu své existence na světě, že nejen hrubá síla vede k cíli. Zároveň mu došlo, že když se bude chtít v budoucnu porvat, nesmí začít on, ale musí se jen bránit útoku protivníka. V jeho pojetí to znamenalo, že jakmile se dostal s někým do sporu, vyzval ho – udri ma prvý. Jako samozřejmé přitom bral, že druhá až poslední rána bude v jeho režii.
     O mně si Laco začal myslet, že vládnu nějakou magickou silou, když stačilo, že jsem napsal soudu a on nebude muset do báně. Přišel za mnou a vykládal, jak mi je vděčný a že mě bude od teď před každým chránit. Bude prý stačit, abych ho zavolal, kdyby mi chtěl někdo škodit a Laco přijde a rozbije mu papulu. Nakonec se optal, jak to, že umím psát tak, že mě poslechne i soud? Řekl jsem, že je slovo silná zbraň a nechal ho při tom, že jsem cosi jako čaroděj. Měl jsem mu snad vysvětlovat, že to ve skutečnosti bylo jinak? Stejně by to nepochopil.
     Od té doby jsem měl osobní gorilu jako nějaký mafián. Pokud byl Farkaš poblíž, sledoval každý signál, že se někdo vůči mně chce chovat nepřátelsky, a jakmile ho zachytil, už byl tady a hrozivě se na něj obořil – čo ty sa serieš do môjho kamaráta!? Ale ani když nebyl v dosahu, nikdo si na mě netroufal, neboť si nebyl jistý, jestli se Lacovi o něm nezmíním. Vlastně to bylo výhodné vzájemně. Získal jsem ochranu a on se mohl ve volném čase věnovat tomu, co uměl nejlíp, a ještě s pocitem, že slouží správné věci.
     Jednou chybělo jen málo a Laco přizabil i Petrase. To jsme se s Honzou právě hádali jako psi. Byla to ale komedie, takové naše cvičení ve zvládání konfliktních situací, při kterém jsme zároveň sledovali reakce okolí. Vtom se přihnal Farkaš, chytil Honzu pod krkem a smýkl jím, až narazil hlavou na dvířka plechové skříňky. Netušil jsem, co zadunělo víc. Řekl jsem Lacovi, aby nebláznil, že jsme na sebe řvali jen ze srandy. Farkaš se zašklebil – viem, ja som s ním udrel taky len zo srandy. Nejspíš nelhal, neboť kdyby s Honzou flákl opravdu, kamarád by asi dopadl mnohem hůř.
     Měl jsem z incidentu nepříjemný pocit. Ne kvůli Honzovi, tomu se nic nestalo, ale kvůli sobě, protože mi Laco jako bodyguard začal vadit. Předvedl, že není mojí loutkou, jak jsem ho vnímal. Musel jsem se v duchu ptát, kdo koho vlastně ovládá? Když Farkaš odešel, Honza nahlas žasl, že v něm mám opravdu věrného osobního strážce. Řekl jsem, že si to nemyslím a že chci Lacovi rozmluvit, aby mě dál z vděčnosti chránil. Petras mínil, abych to nedělal, že by to bylo předčasné. Můžeme prý prostřednictvím Farkaše vytrestat Kefku.
     Neochotně jsem souhlasil. Ale byl jsem skeptický k našemu plánu i poté, co jsme s Honzou vytvořili scénář, jelikož jsem Lacovi nevěřil, ani co by se za nehet vešlo, že dokáže věrohodně spolupracovat na jeho realizaci, a že to hlavně nepřežene. Farkaš si měl vyčíhat, až se Kefka napíše na vycházku, napsat se také, zařídit, aby s ním šel z kasáren sám a cestou ho pomocí vyhrožování, strkání a drobných štulců vystrašit, až se z toho málem posere, a nakonec mu říct, že to má za všechny sviňárny, co dělá a kdyby s nimi nepřestal, že to příště bude horší.
     Příležitost se naskytla záhy a Laco zvládl svou roli skvěle. Den po vycházce vyhlížel Kefka vyděšeně a stáhl se do ústraní. Časem se zdálo, že se jeho stav spíš zhoršoval. Šťastný byl očividně nešťastný, až jsme se s Honzou obávali, co mu Farkaš provedl, že ho to ovlivnilo na tak dlouho. Chtěli jsme to z Laca dostat, ale než jsme ho sehnali, předběhla nás zpráva, že desátník Šťastný spáchal sebevraždu, když si někde v lese vrazil do srdce bodák od samopalu.
     Hodně mě to vzalo, neboť jsem si myslel, že za jeho zoufalý čin odpovídám i já. Ukázalo se však, že naše akce s Kefkovou tragickou smrtí asi nesouvisela. Našel se dopis na rozloučenou, v němž objasnil, že se zabil kvůli tomu, že se s ním rozešla jeho holka, s níž chodil od patnácti let a považoval ji za ženu svého života. Nové informace mi však nepřinesly úlevu, nýbrž jen beznaděj. Náhle se mi zdály mé a Honzovy spory se Šťastným malicherné. Fakt, že na mě Laučovi práskl mé psaní, aby mě dostal do potíží, mi nyní připadal jako nicotný důvod pro pomstu, když on prožíval takovou krizi. Nemohl jsem se zbavit pocitu viny, a kromě toho mi naháněla hrůzu představa, jak si mezi žebra vráží bajonet.
     Honza mě marně přesvědčoval, že byl Kefka nejspíš hodně nevyrovnaný, když si vzal život kvůli holce. Nezabíral na mě argument, že by se možná zabil stejně z jiného důvodu, pokud byl tak labilní. Udělal to, když byl dlouho odloučený od přítelkyně, určitě si ji idealizoval a ona mu zasadila krutou ránu. A právě v té chvíli jsme na něj poslali Farkaše. Nikdo mi nemohl vymluvit, že jsme k té tragédii přispěli.
     Nějak jsem pak ztratil náladu na srandičky, provokace a mystifikace, které jsme dřív často s Petrasem páchali. Tím pádem na nás jejich oběti neměly důvod být nasrané, takže jsem ani nevyužíval Farkašovy ochranářské služby. Skoro jsem se radoval, že Laco na svůj závazek vůči mně zapomněl, ale to jsem se mýlil.
     

     Vedl jsem rotu na večeři, a když už jsme stáli v jídelně frontu u výdejních oken, přihnal se odkudsi jakýsi obrovský mamlas a chtěl se nacpat před nás. Netušil jsem, kdo to je, postavou a vzhledem ale připomínal mohutného gorilího samce, tak jsem si ho pojmenoval Gorila. Řekl jsem, aby vysmahl a zařadil se až za nás. Obořil se na mě, ať zavřu držku, že se z mých dvou pecek na ramenou nepojebe. Vysvětlil jsem, že to si rozhodně nepřeji, ale ať vypadne, že teď jsme na řadě my. Gorila sice poslechl, ale vyhrožoval, že mi rozmlátí ciferník, až mě načapá někde samotného.
     Šance se dostavila brzy, když jsem šel na vycházku cestou lesem ze zámku do města. Gorila nezaútočil hned, ale kráčel vedle mě, barvitě líčil, co se mnou udělá, urážel mě, občas do mě strčil, zkrátka si mě připravoval a vychutnával. Nijak jsem na něj nereagoval, protože chtít se s ním prát by bylo stejně bláhové, jako se pouštět do křížku s buldozérem. Vzpomněl jsem si však na chudáka Kefku. Jak mu asi bylo, když mu to samé prováděl Laco? Řekl jsem si, že se Gorila stal nástrojem osudového trestu za to, co jsme na Šťastného zosnovali.
     Ačkoli jsem se hodně bál, že budu záhy zmasakrován, choval jsem se jako obyčejně klidně a tvářil se lhostejně. Gorilovi to neušlo a otázal se, jestli z něj opravdu nemám strach? Optal jsem se, zda by mi pomohlo, kdybych měl? Po malém zaváhání způsobeném nečekanou otázkou, uznal, že nepomohlo. Jenže ho to dost rozlítilo, zařval, že mě donutí se bát a strčil do mě tak silně, až jsem upadl.
     Mrzuté pro něj bylo, že to učinil v okamžiku, kdy jsme obešli mohutný keř a za ním na stráni seděl Farkaš pod statným bukem a kolem se válely flašky od piva. Vyskočil, bez váhání se hnal ke Gorilovi a hulákal – čo ty sa serieš do môjho kamaráta!? Vstal jsem a pozoroval, jak se před ním zastavil a zavrčel temně – udri ma prvý! Gorila se nerozpakoval ani zlomek vteřiny a napálil Laca do ksichtu tak silně, že kdybych podobnou ránu dostal já, byl to můj poslední zážitek v životě. Farkaš se ale pouze otřepal a potom si udělal z toho obrovského chlapa boxovací pytel. Sledoval jsem jednostranný souboj a bylo mi Gorily líto.
     V příšerné scéně, která se přede mnou odehrávala, bylo však také cosi fascinujícího a přízračného. Nikdy před tím jsem se nesetkal s takovou esencí brutality. Došlo mi, že Laco zkrátka potřebuje rvačku k životu, takže dřív nebo později stejně skončí v base. V tom mu SSM ani všichni svatí nepomohou. A Gorila musí asi také občas někoho zmlátit. Proto mu jako záminka stačilo, že jsem ho coby kaprál momentálně v čele roty vyhnal na konec fronty. Jenže nemohl tušit, že mám za spojence Farkaše. Ti dva to možná ani tak nemysleli. Vlastně se hodně podobali mně a Honzovi, když jsme předváděli verbální konflikt a také to nebylo doopravdy. Zatímco však Laco má budoucnost jistou v podobě kriminálu, jak dopadnu já, bylo ve hvězdách.
     Později se zdálo, že má Gorila už dost. Laco ho přestal mlátit a otočil se k němu zády. On se však zázračně vzpamatoval, ale když se pokusil zaútočit, Farkaš mu z otočky zasadil pravý hák, který si nezadal s úderem kovářského kladiva. Po něm Gorila padl a už se radši nezvedal. Laco přišel ke mně a strachoval se, jestli jsem v pořádku. Připadalo mi to absurdní, když jsem vzal v úvahu, čeho jsem byl právě svědkem. Ujistil jsem ho ale, že se mi nestalo vůbec nic.
     Gorila se po chvíli postavil na nohy. Aniž jsme si cokoli řekli, vydali jsme se svorně na pivo. Cestou jsem dumal o tom, že tohle není a nikdy nebude můj svět, ostatně jako celá vojna. Její konec ale naštěstí nebyl daleko. Přesto se nabízela otázka, jestli bude můj svět ten po vojně. Těšil jsem se aspoň na to, že se pak už nikdy neuvidím s Farkašem, Gorilou, Laučem, Vánkem, Mokrým a vlastně ani s Honzou Petrasem, zkrátka s nikým z těch kluků a oficírů, s kterými jsem přišel o dva roky svého života.
     Neuvidím se ani s Kefkou, s tím tedy určitě ne. Nyní jsem ale myslel na to, že až dorazíme do hospody, mám naději, že tam bude servírka Hanka. Nepotřeboval jsem ani, aby byla přítulná. Stačilo mi, že ji budu pozorovat a moje vědomí se odstřihne od dvou rváčů, s nimiž budu chlastat.

A jsouce ducha prostého (1. příběh)

Prolog:
Následující povídka je první z volného seriálu příběhů, jejichž jediným hrdinou je a bude Vojmír Dank, muž neurčeného věku, stavu a profese, který žije v blíže nespecifikovaném místě a přemítá o nejrůznějších věcech. Povídky pak budou sledovat charakter a směr jeho úvah. Další příběhy budou označeny heslem "Projekt Dank"     

     Vojmír Dank surfoval internetem a najednou na něj vyskočila reklama, že si může za tři stovky nechat udělat certifikovaný test inteligence. Kdo by nechtěl vědět, jak je inteligentní? pomyslel si. Tedy za předpokladu, že bude výsledek lichotivý. Být chytrý má své klady samo o sobě, přemítal dále. Mít však svou chytrost potvrzenou odborně a oficiálně, to je teprve něco. 
      Na druhé straně není zrovna lákavé za tři stovky a po pracném křížkování a doplňování úkolů inteligenčních dotazníků seznat, že je člověk vůl. Navíc každý o sobě beztak tuší, že je pitomec. Naopak skutečnému blbci jeho hloupost nedojde nikdy, rozvíjel Dank úvahy. Vzápětí mu ale došlo, že ho poznání, jaký byl v životě kolikrát blb, přišlo už na peníz nesrovnatelně podstatnější než ukoptěná tři kila. Tak co se bát investice do testů IQ. Ostatně číselné vyjádření úrovně čehosi uchopitelného tak obtížně, jako je inteligence, vyhlíží docela sofistikovaně.
     Co by se ale stalo, kdyby zjistil, že má IQ nějakých 85? vrtalo mu v hlavě. Nic. Vzhledem k tomu, že jsou výsledky testů sdělovány diskrétně, pečlivě by nelichotivou hodnotu utajil a dál předstíral, kdovíjak není chytrý. Má v tom dlouholetou praxi a bohaté zkušenosti. Mnohem horší by ve skutečnosti bylo, kdyby mu objevili IQ třeba 140. Začal by se považovat přinejmenším za Einsteina. A kdo ne? Leda nějaký svatý František z Assisi, ale tím Dank rozhodně nebyl. 
     Následkem toho by se na každého vytahoval, stal by se ještě protivnějším než dosud a velice pravděpodobně i nesnesitelným. Logicky by ho posléze zachvátil komplex nedoceněnosti. Cítil by se čím dál hůř, i finanční ohodnocení jeho práce by mu připadalo vzhledem k osobním schopnostem nedostatečné. Konečně na to, aby podlehl podobným pocitům ukřivděnosti, nikdo žádné IQ nepotřebuje. 
     Vinou toho všeho by se dostavila frustrace a kdoví, jestli ne sice postupný, ale o to nezvratnější rozpad osobnosti. Skončil by potom asi v polstrované kobce nějaké cvokárny, nepřetržitě cpaný oblbováky a pod ustavičným lékařským dozorem.
     Lepší je nevědět nic, rozhodl se. Nevědomost jednak hříchu nečiní, jak se praví už v Bibli, a jednak významně prospívá duševnímu zdraví. Vzpomněl si, jak na střední škole měli obávaného profesora chemie, který jim jednou přednášel o prášku na hmyz zvaném DDT. Když ale ani po třikrát opakovaném výkladu nikdo ze třídy nepochopil, co že to je tenhle dichlórdifenyltrichlórmetylmetan, profesor se dlouze zadíval z okna a pravil: „A jsouce ducha prostého, zachovali si zdraví do vysokého věku svého.“ Profesor měl pravdu, řekl si Dank. 
      Pak ho napadla ještě jedna věc. Když se za nevinnými písmeny DDT může skrýt taková zběsilost, co potom mohou tajit ještě mírumilovnější hlásky IQ? Usmál se a zavřel reklamu na IQ testy.

Definice polidštěné vopice (2. příběh)

     Vojmír Dank měl po drahné době celý den volno, tak si krátil dlouhou chvíli přemýšlením o práci, která prý polidštila opici, jak napsal jistý Friedrich Engels. Napadlo ho, že jen málo slov je tak frekventovaných jako právě termín práce. Hned mu ale došlo, že se názory na to, co je práce, velice různí. Platí obecně, že je práce činnost, kterou konám já. Co dělají ostatní, je buď brnkačka, nebo rovnou flákání. Problém je i v tom, že si lidé často pletou práci s námahou. Když se totiž člověk namáhá, neznamená to nutně, že opravdu pracuje. Kolik námahy někteří vynakládají třeba na to, aby se práci vyhnuli.
     Z fyzikálního hlediska není potíž definovat, co je práce, ačkoli z praktického pohledu je to kolikrát blbost. Podle fyziky vykoná člověk práci, když například zvedne desetikilový kufr ze země, neboť zvedl těleso do výšky. Pokud ten kufr odnese pak na nádraží, žádnou práci nevykoná, jelikož na těleso v tomto případě působí síla kolmá k jeho trajektorii.
     V té chvíli se Vojmírovi vybavilo, jakou práci dalo jeho dceři v osmé třídě základní školy, aby přesvědčila fyzikářku, že jí má dát na vysvědčení jedničku, i když holka fyziku ovládala. Učitelka jí totiž před koncem školního roku oznámila, že pokud chce jedničku z fyziky, musí umět definici mechanické práce i pozpátku. 
     A tak se dcera doma zavřela ve svém pokoji a přes dveře bylo slyšet, jak si tam stále něco drmolila. Ve škole se pak v hodině fyziky nechala vyvolat a u tabule spustila: „Těleso koná práci, jestliže působí na jiné těleso silou a přemisťuje ho po určité dráze. Pro stálou sílu F, která působí ve směru přímé dráhy S, určíme práci jako součin velikosti síly a dráhy.“ Pak se nadechla a pokračovala: „Oselět ánok icárp, ežiltsej íbosůp an énij oselět uolis a ejuťsimeřp oh op étičru ezárd. Orp uoláts ulís F, áretk íbosůp ev urěms émířp yhárd S, emíčru icárp okaj ničuos itsokilev ylís a yhárd.“ 
     Ta holka byla vždycky vopice, musel se Dank i po letech usmát. Samozřejmě polidštěná, dodal. A usmál se znovu, když si uvědomil, že za takových okolností nebohé učitelce nezbývalo nic jiného, než napsat dceři na vysvědčení z fyziky „výbornou“. Vůbec však nechápal, po kom jeho dcera zdědila tu zálibu v blbinkách.

Ve výkon přeměnit utrpení (3. příběh)

     Není již dnes, jak kdysi bývalo – stálo prý na hliněné destičce, která se našla někde na území starověkého Sumeru, takže může být klidně pět tisíc let stará. Když se tahle informace dostala k Vojmíru Dankovi, shovívavě se usmál. Pak se ale zeptal – proč by to mělo vzbuzovat smích? Coby čiré konstatování vyjadřuje nápis prostou pravdu, že teď není jako kdysi. Je zkrátka jinak, než bylo před padesáti, nebo pěti tisíci lety, a ještě dříve bylo opět jinak. Na tom nic směšného není.
     Ta slova ale neříkají, jak je dnes a jak bylo kdysi, zda hůře či lépe. Každému je však jasné, že to znamená povzdech a v úplnosti by měl znít: „Není již dnes tak dobře, jak kdysi bývalo.“ Podle logiky nápisu na destičce by ale bylo nejlíp někdy na úplném začátku a snad tomu tak vážně bylo. Jenže čím všechno začalo? zeptal se Vojmír Dank sám sebe.
     

     Bůh prý řekl: „Buď světlo!“ A vyslovit „Buď světlo!“ trvá údajně právě takovou chvilinku, jaká uplynula při velkém třesku od narušení stability vakua až po vznik elektromagnetického záření čili po zrození světla.
     Tvrdil to aspoň proslulý slovenský fyzik Julius Krempaský na přednášce, která Vojmíra oslovila. To by ovšem znamenalo, že Písmo svaté můžeme chápat doslovně a nejen obrazně. Lze takto ale vykládat všechna jeho slova? Například hned stvoření světa v šesti dnech těžko vnímat jinak než jako alegorii. Co když ale Bible při popisu „technologického“ procesu stvoření nemá na mysli ani tak věrnou časovou stopáž? Třeba tím chce zdůraznit, že od Big Bangu již probíhala veškerá činnost v čase, jenž do té doby neexistoval, a že i sám Bůh musel tvořit postupně. A modelem šesti dnů práce se sedmým odpočinkovým, přemítal Dank, pak Bůh dal lidem týdenní cykly, jimiž se řídíme dodnes.
     Podle fyzika, vzpomínal si Vojmír, není Bible v rozporu s výsledky vědy a dokáže vypovídat o reálném světě, stejně jako celé křesťanství. Prý mnohem víc než náboženství východoasijská, jež se pro své myšlenky, které potvrzuje současná věda, dostaly do kurzu. Třeba z taoistických pramenů se lze dovědět, že prostor a čas jsou pojmy relativní a že jsou kontury částic nejasné; to samé tvrdí moderní fyzika. Z náboženských análů Číny pochází i představa, že svět byl původně spojený s nebem, ale pak se od sebe oddělily a vzdalují se čím dál víc. A co říká dnešní věda? Že se vesmír rozpíná.
     Danka zaujalo hlavně to, že prý je křesťanství podle slovenského vědce na takové aspekty bohatší. Například trojjedinost Boha, jako Otce, Syna a Ducha svatého, což je v náboženstvích záležitost ojedinělá, předznamenává, že se reálná fyzika točí kolem čísla tři. Náš svět je trojrozměrný, základní zákony – o zachování energie, zachování pohybu a zachování momentu hybnosti – jsou také tři...
     Vojmír se tehdy Krempaského otázal, zda se dá vědecky dokázat existence Boha, a fyzik řekl, že jeho existenci věda neumí vyvrátit ani potvrdit. Lze v něj pouze věřit či nevěřit. Kdyby se důkaz Boha přece podařil, napadlo Danka, znamenalo by to konec ateismu i náboženské víry. Nemusíme totiž věřit v něco, o čem bezpečně víme, že existuje. Jestli však věříme, musíme souhlasit nejen s tím, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, ale i s tím, že mu dal svobodnou vůli zahrnující v sobě i vzpouru proti stvořiteli a jeho pokynům, ale též odpovědnost za všechny činy, neboť člověka jejich důsledků nikdo nezbaví.
     

     K tomu lze ale dojít, i když se jedinec bude řídit jen morálkou, oponoval Vojmír. K čemu pak je takové přemítání? Nikdo už asi nezjistí, jak to bylo doopravdy při velkém třesku a jen těžko, jaká je podstata vesmíru a světa, zda existuje Bůh a co je smysl života. Stačí vědět, že má člověk svobodnou vůli a zároveň odpovědnost za vlastní počínání. Svobodná vůle však není synonymem svobody, neboť svou vůli si mohou do jisté míry zachovat a uplatňovat i ti, jež jsou svobody zbaveni, ač je to většinou velmi těžké a krajně nebezpečné. Lidé, od Boha nadáni svobodnou vůlí, si totiž vždy navzájem svobodu brali, často pomocí krutého násilí, jako by nestačila omezení daná člověku přírodními zákony.
     Svoboda je odpovědnost, shrnul Dank a hned si uvědomil, že to není nic nového. Na tuhle spojitost přišel už Komenský, po něm řada francouzských filozofů, pak také Masaryk i Čapek. Co však znamená svoboda bez morálky? hloubal Vojmír dál. Je pak bezbřehá a může být i ničivá. Jenže co je morálka? Je závislá na společenském kontextu jako úzus, jako jisté ujednání mezi členy společenství? Nebo existuje sama o sobě jako obecný princip, platný vždy bez ohledu na situaci, vývoj a poznání?
     To druhé si myslel člověk, který založil jakousi „Společnost mravního zákona“, a snažil se pro ni Danka získat. Jeho nechuť se na něčem takovém podílet dotyčný chápal coby odvržení morálky. Když Vojmír namítal, že Společnost mravního zákona a morálka nejsou totéž, a že má navíc problém, aby vnímal etiku jako nadosobní princip a dodal, že podle něj mravní zákon mimo konkrétní lidi neexistuje, přiřadil ho dotyčný ke svým nepřátelům a obvinil ho, že straní gaunerům a lumpům, jichž se v současnosti vyrojilo jako much právě vinou absence mravního zákona, který se jeho společnost snaží vrátit na výsluní.
     

     Z názorů toho člověka Dankovi zaznívaly odlesky myšlenek transcendentálně idealistického pruského filozofa Immanuela Kanta, který mimo jiné věřil, že člověk má spoléhat na svůj rozum a na své smýšlení, neboť to, co považuje za správné pro sebe i své okolí, skutečně správné je. Vlastní vůle by měla platit jako obecné platný zákon, neboť jsme se již narodili s vrozenou morálkou. Podle Kanta jsou nám dány mravní zákony zvenčí (panovníkem nebo Bohem), ale zároveň si člověk mravní principy vytváří sám, z čehož vyplývá kategorický imperativ – jednej tak, aby maximum tvé vůle mohlo vždy platit, jako princip všeobecného zákonodárství.
     Kanta, vzpomněl si Dank, prý na světě udivovaly jen dvě věci: hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm. Ale když Kant mluvil o mravním zákonu v něm, mělo by být zřejmé, že je člověk nestabilní forma existence. A Kant neměl ani páru o tom, co se odehraje po jeho smrti, a že toho bylo. Jako obvykle, přemýšlel Vojmír, i v tomto případě vstupuje do hry, z jaké pozice se člověk dívá.
    Třeba z ontologického hlediska se bude jevit dobré to, co podporuje naplnění smyslu uloženého bytosti a od ní vyžadovaného, a naopak zlé, co naplnění smyslu brání. Jenže existenciální stanovisko říká, že hodnotám nelze učit, musíme je žít a nemůžeme přitom dát smysl jinému životu, na cestu mu můžeme přidat jen příklad celého našeho bytí.
     Také fenomenologický pohled je zajímavý. Podle něj člověk nejen hledá smysl, ale v důsledku své vůle ke smyslu jej i nalézá, a sice dvojí cestou. Jednak vidí smysl v tom něco dělat nebo tvořit a zároveň v tom něco prožít, někoho milovat. A také v situaci beznadějné, vůči níž stojí bez pomoci, vidí za jistých okolností smysl. Na čem záleží, je stanovisko a postoj, s nímž se střetává s nevyhnutelným a nezměnitelným osudem. A to mu dovoluje vydat svědectví o něčem, čeho je schopen jen člověk: přeměnit utrpení ve výkon.
     

     Vzal tohle vše v úvahu onen uctívač mravního zákona, který sám vytvořil? ptal se Dank. V jednom však pravdu měl. Lumpů je víc než zdrávo, ale těžko by na ně mohla platit jakási Společnost mravního zákona. A lidé, co se považují za slušné, nebo dokonce slušní jsou, se marně snaží vymyslet, jak s lumpy zatočit, a když zjistí, že na to nestačí, přemýšlejí aspoň o tom, kde a proč se ti lumpové berou?
     Když o tom Vojmír dumal, napadlo ho, že o ledovcích plujících ve vodě je známo, že ukazují jen desetinu své mohutnosti a zbývajících devět desetin skrývají pod hladinou. Takže vinu za to, jak velký ledovec naroste, nese v zásadě voda, která ho spolu s mrazem pomáhá postupně vytvářet ze své vlastní hmoty.
     V úvahách se Dank dostal z Arktidy až do antického Říma, kde básník Decimus Iunius Iuvenalis, pranýřující lidské nectnosti, jako jsou přetvářka, lakota, pověrčivost a další, provázející mravní úpadek doby, tvrdil, že velkým lumpem se nikdo nestane najednou. Pravda, bylo to už velmi dávno (ve druhé polovině prvního až v první třetině druhého století po Kristu), takže by jeho výrok o zrodu velkých lumpů nemusel platit. Na morální marasmus ale i dnes poukazuje kdekdo, malí i velcí lumpové se také vyskytují stále, a ony zmíněné nectnosti, jakož i jiné, provázejí lidstvo dosud. Takže, proč Decimovi nevěřit i v otázce velkých lumpů?
     Pak to ale znamená, stejně jako v případě ledovce, že žádný takový pořádný lump, kterého ctnostný lid právem odsuzuje, nenese za své gaunerství odpovědnost pouze sám. Zárodek zkaženosti v něm už v prvopočátku jeho grázlovské kariéry samozřejmě být musí. Ale v kom není? A tak to potenciální lump na své okolí začne zkoušet. Kdyby mu hned zkraje pár drobných lumpárniček neprošlo, a naopak za ně dostal na pamětnou, třeba by se ani velkým lumpem nestal, řekl si Dank. Když mu ale vyjdou, začne se zdokonalovat, každý další úspěch zvýší jeho profesionalitu a odbornost lumpa a také ho vnitřně posílí. Lump pak roste a roste, je čím dál drzejší a najednou je tu oberlump jako vystřižený.
     Ale teprve teď si ho lidé doopravdy všimnou a diví se, kde se tady vzal a jak je možné, že se beztrestně dokázal stát takovým velkým darebákem. Inu, stejně jako zmíněný ledovec, odpověděl Vojmír. Sami jsme jej živili a v jeho syčáctví, seč mohli, podporovali. Můžeme za něj my sami. Divit se netřeba a dobře nám tak.
     

     Je to zřejmé a říká to i jedna kniha, starší a moudřejší než Iuvenalis, čímž se Dank vrátil kruhem skoro na začátek. Už v Bibli se přece píše o tom, že kdo nebrání zlu, jako by ho sám páchal. Avšak vyzývat někoho k tomu, aby byl statečný a stavěl se zlu na odpor? To nejde, konstatoval Vojmír. Když se ale pohoršujeme nad velkými lumpy našich časů, tak se vlastně pohoršujeme trochu i sami nad sebou. Pokud pak lamentujeme i nad mravním úpadkem doby, měli bychom tak činit s vědomím, že jsme té doby součástí a pomáháme ji svým dílem vytvářet.
     Pryč o toho, uzavřel Vojmír. Radši zpět do Arktidy, do světa očistného mrazu, rozhodl se, nalil si bourbona a dal do něj tři kostky ledu.

Ze žabí perspektivy (4. příběh)

     Vojmír Dank si na ulici zapálil cigaretu a s kouřem se mu do hlavy vkradla myšlenka. Zatímco však dým i se svými stovkami škodlivin v klidu vklouzl do plic, myšlenka vpochodovala okovanou botou do mozkových závitů a zupáckým hlasem se ho zeptala: „Jak to žiješ, člověče?! No řekni sám, jsi někomu prospěšný, přinášíš komukoliv potěšení?!“ Dank o tom přemítal a zrovna když docházel k názoru, že není prospěšný nejspíš nikomu, potkal známého lékaře.
     „Jen kuřte! A kuřte víc, ať máme co dělat!“ pravil ten lékař.
     Ejhle, řekl si Dank. Vždyť vlastně působí radost spoustě lidí. Tak třeba trafikanti, akcionáři tabákového průmyslu i strážci státní pokladny si nad jeho počínáním mnou ruce, jak jim tuční marže, dividendy a daňové výnosy. A doktoři se už třesou, že jim naskáčou prachy, až ho rozkuchají, zašijí, nahustí infuzemi, ozáří a nakonec na patologii definitivně naporcují pro nějakou pohřbívací firmu, která se zase nemůže dočkat, až vyšle k jeho pozůstalé rodině svého zástupce s rakví.
     Optimistické úvahy o osobním vkladu k rozkvětu národní ekonomiky Danka sice uklidnily, ale zároveň vrátily do společenské reality, odkud byl jen krok k chmurnému přemítání o politické scéně. Co ale může člověk chtít od politiků, přemýšlel Vojmír, když jsou jen koncentrovaným, a proto karikovaným obrazem společnosti. Na druhé straně ale marasmus politiky umožňuje běžným lidem, aby na politiku nadávali a na chvíli se tak odreagovali od svých starostí a učinili za ubohost a ničemnost vlastních životů odpovědné právě politiky.  
     Je to také tím, řekl si Vojmír, že každý má na všechno vlastní názor a většinou ho hájí stůj co stůj, ať už o problému něco ví nebo ne. Ono to tak bylo vždycky, ale po desetiletích, kdy se muselo o všem oficiálně smýšlet jednotně, se lidé nejdřív nemohli svobodného vyjadřování a prosazování svých názorů na veřejnosti nabažit, pro mladší se to už stalo samozřejmostí a internet s možností diskuzí ke každé ptákovině to jen umocnil nejmíň tak na pátou.
     Jo v dobách, vzpomínal Dank, kdy spolu lidé mohli hovořit a jednat jen osobně, museli se domluvit a přistupovat k dohodám. Ve virtuálním prostoru není ale ke kompromisům žádný důvod. Tam to může každý komukoli nandat a na autority a morálku se ohlížet nemusí. Tedy zatím ne tak úplně doslova, opravil se v duchu Vojmír. Když už se ale někdo k nějaké domluvě uvolí, tak převážně jen proto, aby mohl nově vzniklého smluvního partnera vzápětí podrazit, přečůrat, případně si uhrát bokem nějaké body pro sebe. 
     A politici předvádějí v zásadě to samé, jen o několik řádů výš, uvědomil si Dank. Pro lid obecný to má velkou výhodu, že se nad takovým počínáním může každý bez výčitek spravedlivě rozhořčovat, neboť do těchto pater sám nedosáhne, a kritizovat jej zleva, zprava a hlavně zespoda. To je pro člověka s pohledem z žabí perspektivy parádní duševní hygiena. Proč se vůbec říká žabí perspektiva? napadlo Danka. Proč ne třeba myší? Jako že žába se kouká z vody, takže je ještě níž než myš?
     Budu si tím lámat hlavu? řekl si pak Vojmír. Nebudu, rozhodl se a vzpomněl si na svého dávného kamaráda. Byl povahově zcela odlišný, měl rozdílné založení i spády, proto také ten kamarád už léta žije v Coloradu, zatímco on, Vojmír Dank, stále smrdí tady v té zemičce. A vlastně je mu tady dobře, přesvědčoval se, i když to nepatřilo do směru jeho přemýšlení. 
     No a s tím kamarádem měli logicky na různé věci také různé názory. Jednou za čas se ale sešli a bavili se tím, že jeden s druhým ve všem souhlasil. Kochali se tou vzájemnou shodou, přímo si medili, až si připadali jako v Lukách pod Medníkem, známém to ráji trampů. Tam je minimálně tak krásně jako v Coloradu, řekl si Dank. Ačkoli teď to nemůže tak jistě tvrdit, protože tam dlouho nebyl. On ale dlouho nebyl ve spoustě místech, pomyslel si a típl cigaretu.
     „Zatracený svinstvo,“ ulevil si.
     Od té chvíle už Dank nekouřil, i když si nedokázal vysvětlit, co ho k tomu přimělo.

Svět podle Bradburyho (5. příběh)

     „Jak pořád žiješ?“ zeptal se Vojmír Dank známého, kterého onehdy venku potkal. 
     „Stojí to všechno za hovno. Je to čím dál horší. Vždyť se podívej kolem sebe, co se tady děje,“ odpověděl známý. 
     Dank se rozhlédl po náměstí topícím se v poklidu a v souladu s atmosférou nic tak hrůzostrašného nespatřil. Došlo mu ale, že známý asi nemá na mysli stav nejbližšího okolí, nýbrž situaci v celém státě, ne-li na světě. Hned na to se mu vybavil podobný stesk jiné známé. Dodala, že jí, coby ženě se sociálním cítěním, to silně vadí. 
     „Sociální cítění, jak se u vás projevuje?“ zeptal se tehdy Vojmír. 
     Řekla, že jí je líto lidí, jež se perou s nouzí, mají na krku spoustu exekucí a vůbec jsou na tom bídně, zatímco jiní, kteří si nezřídka podvodným či přímo zločinným způsobem přišli na velké peníze, žijí na vysoké noze a nestarají se o osud sociálně slabých. A co je nejhorší, nezajímá to prý ani stát. Dank si uvědomil, že mu je také líto lidí, kteří jsou na tom zle. Co s tím však mohl dělat? Podporovat je? Saturovat by zvládl nanejvýš jednoho, ale situaci ostatních by to nevyřešilo a kdo ví, jestli onoho dotyčného. 
     Dejme tomu tedy, že by se o všechny sociálně slabé měl postarat stát. Kde na to ale vzít? Jedna odpověď se nabízí, pomyslel si Dank. Přece od těch, kteří mají peněz zbytečně moc, a navíc kolikrát neoprávněně. Konečně sílí hlasy, jež by podobný krok ve větší či menší míře nyní rády učinily. V takovém případě, řekl si Vojmír, by musela ale vzniknout skupina, která by rozhodovala, co a kolik komu vzít, a na druhé straně, komu a kolik se eventuálně přidělí. Takové rozhodovací procesy jsou ovšem vždycky spojeny s mocí, s níž se ti, kteří ji získají, nikdy dobrovolně nerozloučí.
     Jenže to už tady bylo, a není to zase tak dávno. A třeba zase bude, řekl si. Jistá slavná dokumentaristka, jak si Vojmír nedávno přečetl, mínila, že se vrací totalita… Začal o tom dumat a dospěl k názoru, že se totalita, jakou znal, nevrací, ale nelíbilo se mu ani to, čeho byl právě svědkem. Čemu se však dnešní situace podobá? snažil se Dank usilovně zjistit.
     Nyní se spíš naplňují vize světa, jak je zobrazil Ray Bradbury v knize „451 stupňů Fahrenheita“, konstatoval pak s úžasem. Hned se pokoušel rozpomenout, co vlastně Bradbury v knížce líčil a jak to odpovídá dnešku. Konzumní společnost – máme. Výroba se automatizuje – máme. Uklízejí robotické vysavače – máme čím dál víc. Vrcholoví sportovci jsou vysoce specializovaná monstra neschopná praktického života – máme čím dál víc. Zábavu a duchovní potravu zprostředkují lidem hlavně velkoplošné televize – máme. V románu se nazývaly telestěny.
     Současnost ale Bradburyho vize v mnohém překonává. Vojmíra to napadlo, když si vzpomněl na internet, o němž neměl sci-fi autor potuchy. Internet zajišťuje nejen zábavu a iluzi všeobecného rozhledu, nýbrž rovnou virtuální realitu, a zahrnuje lidstvo takovým množstvím nejrůznějších informací, že se v nich i moudrý jedinec ztratí, a každá myšlenka se rozpustí v přemíře jiných vzepětí ducha a hlavně kravin.
     To má dalekosáhlé důsledky, pokračoval Dank ve své podivné analýze. Na rozdíl od světa v Bradburyho díle nejsou pravidla naší globální společnosti tak přísná, možné a povolené je naopak skoro vše. Často se dokonce zdá, že čím jde o větší nehoráznost, tím je úspěšnější. A když někdo projeví odklon od skupinového myšlení, není ani tak odmítnut, jako se to děje v knize „451 stupňů Fahrenheita“, ale jeho snažení se rozplizne v záplavě jiných obskurních aktivit, pokud si tedy někdo něčeho vůbec všimne.
     Proto se také nemusí zakazovat čtení literatury, jako v románu, a zřizovat oddíly požárníků, kteří by spalovali knihy, nemohl se Vojmír nabažit svých úvah. Chce si někdo přečíst Mein Kampf? Proč ne. Chce číst Leninovy či Stalinovy spisy, nebo myšlenky Mao Ce-tunga? No a. Chce si přečíst Korán? Žádný problém. Chce nakrmit svou mysl moudrými myšlenkami slavných? Může otvírat jednu po druhé stránky s jejich citáty na internetu a číst, číst a číst až do totálního zblbnutí. Chce-li mít knihy papírové, navštíví třeba palác Luxor na pražském Václavské náměstí, a tam si koupí, co libo. A vůbec, proč by utrácel peníze za knihy, když je může mít zdarma v kdejaké veřejné knihovničce. A prachy pak utratí za jiné zbytečnosti.
     Jenže co s obavami mnohých, že v Evropské unii, potažmo na celém světě sílí socialistické tendence? zeptal se Dank sám sebe. Žádný strach, uklidnil se vzápětí. Nikdo opravdu nechce takový socialismus, jaký byl například před rokem 1989 u nás. Zvlášť mocní ne. Tyhle socialistické tendence jsou jen zoufalé snahy politiků a vládců světa z nadnárodních korporací a Bilderbergu zajistit maximálnímu množství lidi chléb a hry, aby nemuseli zbytečně myslet na to, kdo celý tenhle globální cirkus řídí, a nakupovali tam, kde mají, totiž v super-hyper-mega marketech a odebírali zboží, jež tam dodávají právě ony nadnárodní korporace. V tom směru nejsou atomizované soukromé aktivity jednotlivců žádoucí.
     Koneckonců – jací politikové se v současnosti prosazují? Vojmír neuměl zarazit tok svých myšlenek, ač víceméně chápal, že to, co nyní produkuje jeho hlava, se už podobá duševnímu průjmu. Dnešní politici mu obecně připadali fádní, zvýrazňující se leda tak, že se občas projevují jako své vlastní karikatury, anebo tím, že kašlou na to, kdo proti nim protestuje, a dělají si, co chtějí, neboť si myslí, že jsou nepostižitelní a nezranitelní. Ostatně protesty, jakkoli hlasité, nemají prakticky žádný význam. A když někdo vybuřuje náhodou víc, než je zdrávo a začíná tím být nebezpečný, tak ho lze uplatit nebo jinak neutralizovat.
     Lidé, aspoň u nás, žijí v dostatku a v bezpečí, ale strach k životu potřebují, aspoň někteří, odklonil se Vojmír od toku svých myšlenek, i když jen lehce. Netouží však po opravdovém strachu na pokraji existence, ale po latentní hrozbě prožívané v pohodlí doma. Děsy, které jim nabízejí filmy a počítačové hry, jsou však příliš iluzorní. Teprve obava, že se blíží armagedon, či sebemrskačská představa, že se lidstvo svou vinou řítí do záhuby, je to pravé. Zvlášť po dobrém obědě u zákusku a kafíčka. 
     Co ale takovou potřebu strachu uspokojuje? dumal Dank. Klimatické změny? No dobře, tak je trochu tepleji, a že to za tisíc let bude k nevydržení a nastane další kolo globálního vymírání? To nestačí. Avšak nebezpečí pocházející od militantního islámu a od masivní migrace, to je to pravé. Na tom se dá založit dokonce politická kariéra. Tedy za předpokladu, že to nehrozí u nás doma, že na to lze jen nadávat a nemusí se nic řešit, jen vyvolávat paniku. Z hrůzostrašné vize budoucnosti, že islám opanuje Evropu, má ostatně u nás obavy kdekdo, protože prostřednictvím médií může každý vidět, slyšet a číst, jaké šílenosti to působí.
     Dankovi v té souvislosti bleskla hlavou slova Marca Aurelia, že vše, co slyšíme, je názor, ne fakt, a vše, co vidíme, je úhel pohledu, ne pravda. Při podobných úvahách je kardinální otázka, řekl si Vojmír, zda nás čeká v budoucnosti velký masakr? Hned potom se ale nabízí další dotaz, jestli se proti takové katastrofě umíme zabezpečit? Dank se domníval, že ne. Ale co kdyby v celé Evropě opravdu někdy vládla radikální islámská ideologie? zeptal se sám sebe. Byl však přesvědčený, že vypjatý totalitní násilný režim může panovat jen na relativně omezeném prostoru. 
     Na chvíli si představil, že by Hitler vyhrál druhou světovou válku. Jaký že by asi byl současný svět? Podle Vojmírova názoru by se od toho, který je, zase tolik nelišil. Brutální ideologie by se na velké ploše a mezi obrovským množstvím lidí rozmělnila. Ostatně, co čekalo naši zemi a část Evropy po konci protektorátu? Nacistické jho vystřídal bolševický útlak, který ale s léty slábl, až zdechl na úbytě. Jeho prvky však přežily v našich hlavách a předávají se dál z generace na generaci.
     Fuj tajbl, ulevil si Dank. Bylo by krásné odletět třeba na Mars, zůstal ještě chvíli u Bradburyho. Ačkoli on to s tím Marsem také moc růžově neviděl. Je to ale pořád aspoň nějaká naděje, než když teď víme, že Mars nejspíš nebude místem k žití. Zatracení vědci, ulevil si Vojmír Dank znovu.

Cesty dnes nejsou bezpečné (6. příběh)

     Ze zastávky ve vísce se do malého motoráčku nahrnuly davy lidí. Ne, že by se obyvatelé obce evakuovali. Noví cestující pocházeli z porouchaného pantografu, jenž už hodinu vězel právě v této stanici. Ve vláčku bylo hned plno.
     Vojmír Dank, jeden z původního osazenstva lokálky, sledoval, jak se do ní všichni srovnají. Nakonec se to nějak povedlo, ale problém tím vyřešen nebyl. Na trati stály teď dva vlaky, jeden prázdný, neschopný samostatné jízdy, a za ním druhý nacpaný, který by sice mohl pokračovat k cíli, ale první mu překážel. Dank si pomyslel, že lidé z pantografu mohli klidně zůstat venku, neboť se počasí tvářilo přívětivě. Chtěli se ale nejspíš mačkat, nebo urvat místo k sezení. Měl si tím Vojmír snad lámat hlavu?
     Jak běžel čas, kdy se zdánlivě nic nedělo, začali cestující ztrácet trpělivost. Nikdo nevěděl, co se vlastně doopravdy stalo, ale kategorické závěry dělal leckdo.
     „Za tohle by měl jít strojvedoucí domů bez prémií a dispečer, co sem pustil druhý vlak, by měl sloužit měsíc zadarmo,“ vykřikoval zaneprázdněný muž, kterého čekala v cíli patrně spousta práce. 
     „Dráhy za to nemůžou,“ dal se s ním kdosi do diskuze. „Lokomotivě pantografu prý praskla osa.“
     „To je z toho, že nechaj jezdit vraky,“ přidal se další.
     „Tak měla přijet jiná. A tuhle měli jeřábem shodit do škarpy,“ trval na svém onen netrpělivý muž.
     Dank byl už dost starý, aby věděl, že ničemu nepomůže, když se bude vztekat a navíc nespěchal, seděl pohodlně u okna a měl s sebou noviny. Louskal právě jakousi analýzu účinnosti monitorovacích kamerových systémů jako nástroje prevence pouliční kriminality, když zaslechl poznámku od spolucestujícího, že dnes cestování není bezpečné. Vojmír si vzpomněl, jak nedávno četl v historickém románu, že cesty dnes nejsou bezpečné, což v knížce tvrdil středověký rytíř, když se navlékal do brnění, připínal si meč, sekeru a dýku, než se vydal s několika pacholky na pouť.
     Současní lidé nezřídka tvrdí, připomněl si Dank, že je svět v rozkladu, kdežto v časech dřívějších býval v pořádku, jelikož se naši předci chovali mravně a užívali zdravý rozum. Avšak z příkladu onoho středověkého rytíře plyne, že patrně už tehdy existovala individua, která se násilím, krádeží či úskokem snažila domoci většího jmění na úkor druhých.
     Soukat se ale do pancířů a ozbrojovat se pokaždé, když si chce člověk skočit pro mléko a rohlíky, byl podle Vojmíra pracný a typicky středověký přístup k problému bezpečnosti na cestách. Kamery nad hlavami jsou mnohem sofistikovanější, ačkoli zároveň dokládají, že se lidská mentalita mění v průběhu staletí jen zvolna a málo. Lidé jsou v podstatě takoví, jako byli ve středověku, řekl si Dank. Žádná průmyslová, technická, vědecká ani jiná revoluce na tom nic nezměnila. V jednom jsme pokročili však jistě, došlo Vojmírovi. Už se tolik nebijeme za čest, nýbrž radši špiclujeme.
     Dank se podíval z okna vlaku, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se cokoli mělo posunout dopředu, takže se opět ponořil do svých úvah. Uvědomil si, že není nutné zoufat, podstatné řešení pouliční bezpečnosti je za dveřmi. Bude to téměř dvacet let, kdy četl delfskou prognózu, na níž pracovalo kolem dvou tisíc německých vědců, a slibovala, že do třiceti let nebude muset většina lidí kvůli práci, studiu či nákupům opouštět své domovy. 
    Vojmír si z prognózy zapamatoval, že všechny tyhle věci by se měly uskutečňovat prostřednictvím dokonalých technologií přenosu dat, které navíc umožní žít člověku převážně ve virtuální realitě, jež budou vytvářet. Průměrného člověka tak reálný svět přestane v zásadě zajímat, neboť bude žít ve vlastním umělém světě, omezeném jen a pouze fantazií. To významně promění vztahy jednotlivce k okolí i mezi lidmi a mysl člověka, který konečně přestane uvažovat předpotopně a podobat se středověkým primitivům. 
     Sotva Dank zalitoval, že ještě nejsou k dispozici nejen dokonalé technologie, ale ani obyčejné, které by odtáhly pokažený pantograf někam pryč, jejich motoráček se pohnul. Pak už v pohodě dorazil do města. Vojmír vystoupil a snažil se upamatovat, proč sem vlastně jel. A není to jedno? řekl si potom.
     Vydal se směrem do středu města a kochal se tím, že věda a technika jsou skvělé a dovedou lidem úžasně pomoci. Člověk jejich prostřednictvím, jak ukazují kamerové systémy, dokáže vyřešit i tak složité záležitosti, jež by hravě zvládla obecná slušnost. Ta je ale člověku vzhledem k jeho mentalitě pradávného lovce-sběrače nedostupná. 
     Vojmír měl v té chvíli cukání nechat si u zbrojíře vykovat meč a krunýř vyrobit u platnéře, a vyjet potom na koni do zelených plání pryč od virtuální reality. Snažil se v mobilu na internetu vyhledat seznam zbrojířů a platnéřů ve městě, nenašel však žádný, a tak šel nazdařbůh dál cestou, která nebyla ani trochu bezpečná.