Rok, kdy umřel vynálezce ostnatého drátu

     

Oriana Fallaci

     Stojím před zchátralým nárožním činžákem, z kterého jsem odstartoval do života. Až po delším vyzvánění na kdovíkolikátý zvonek otvírá vchodové dveře starší muž a kupodivu přistoupí na mé přání se po domě rozhlédnout. Chodba za vstupem bývala osazená zrcadly v rámech z tmavého dřeva, dnes tu jsou jen omšelé zdi. Ptám se na osud obložení. Tehdy na mě působilo majestátně, neboť jsem byl malinký. 

     Muž vysvětlí, že už ho dávno sundali. Dům prý celkově upadá od doby, kdy ho koupil nějaký Ital. To je patrné na každém kroku. Prý je tady většina bytů prázdných, partaje se z nich radši odstěhovaly.
     „Co z toho ten Ital může mít, že si pořídí činžák v zahraničí a nechá ho zpustnout, až z něj skoro všichni utečou?“
     „To se mě moc ptáte,“ odpoví můj průvodce. „Asi prestiž, když se o něm doma ví, že vlastní velký dům v Česku, dokonce v Praze.“
     V bdělém stavu si vybavuji, že za lítačkami pokračovala chodba a z ní se šlo na schodiště vedoucí podél stěn, takže uprostřed tvořilo hranatou šachtu jako dělanou pro výtah, který ale tehdy scházel. Ve snech však vídám tento prostor coby eliptickou halu s barevným vitrážovým stropem, jež slouží zároveň jako střecha, a v poschodích s ochozy jištěnými zdobně kovaným zábradlím. Středem jezdí výtah, od něhož vedou do pater můstky. 
     A stejný obraz jako ve snech se mi naskytne teď, ač vím bezpečně, že to v reálu tak nebylo. Něco tu nehraje. Nedůvěřivě si prohlížím zašlé stěny, podlahy i zrezivělé železné konstrukce. Najednou se mi zdá podezřelý i ten chlápek.
     „Výtah tu nechali zřídit už před lety,“ vytuší jednu část mojí otázky.
     „Bydleli jsme ve čtvrtém patře v rohovém bytě s balkónem pod věžičkou. Nemohl bych se tam podívat?“ 
     „Ten je prázdný, ale já mám klíče od opuštěných bytů. Počkejte chvíli,“ zamíří k jedněm dveřím v přízemí.
     Sotva se vrátí, projde lítačkami žena, která mě svou vizáží ohromí. Může mít přes sedmdesát, ale vyhlíží grandiózně. Štíhlá, rovné hnědé vlasy u krku podtočené dovnitř, oblečená v padnoucím bleděmodrém kostýmu se sukní do půli lýtek, kolem krku dvakrát omotanou šňůru černých perel, na hlavě bleděmodrý klobouk se širokou krempou. Obroučky velkých kulatých brýlí, rtěnka na přísných rtech, rukavice z jemné kůže, kabelka i lodičky karmínově červené. Z protáhlého obličeje chladně i vášnivě planou nebojácné oči.
     „Já se pána ujmu,“ řekne muži a zapíchne do mě pohled.
     Přísahal bych, že mluví italsky, ale já jí přesto rozumím. Chlápek se hned zdekuje. Chci jí vysvětlit, co v domě pohledávám, gestem ruky mě ale zastaví. Vypadá to, že jí je všechno jasné. Nastoupíme do výtahu. 
     „Máte také klíče od prázdných bytů?“ osmělím se v prosklené kabině.
     „Ne,“ usměje se. „A už se na nic neptejte.“
     Poslechnu, ač mám na jazyku otázku, kdo vlastně je, neboť se mi zdá povědomá.
     Výtah má přece zastavit v nejvyšším patře, říkám si, místo toho však stoupá až na půdu, a nakonec do jedné z věží. V jejím nitru je pouze klenuté okno do ulice a čeká nás tam člověk, kterého ta impozantní žena nazve prostě mužem. Řekne pak, že se s námi musí rozloučit, ale muž mě provede prý stejně spolehlivě jako ona.
     Průvodce budu potřebovat, pochopím, když z věžičky nevyjdeme na střechu, jak by se dalo předpokládat, nýbrž do jakési kavárny eliptického tvaru. Po obvodu velká okna, u každého box s lavicemi pokrytými kůží a stolem s růžovým mramorem. Hosty tvoří samí vládci, vůdci, politici, vojenští hodnostáři a umělci. Mají společné hlavně to, že ve skutečnosti dávno nežijí. Jsem v nějaké jiné dimenzi? 
     Muž mi je představuje: indickou ministerskou předsedkyní Indiru Gándhíovou, německého kancléře Willyho Brandta, íránského šáha Rezu Pahlavího, prezidenta Jižního Vietnamu Nguyêna Văn Thiêu, pákistánského premiéra Zulfikára Alí Bhutta, izraelskou ministerskou předsedkyni Goldu Meirovou, řeckého premiéra Andrease Papandreua, amerického režiséra slavných hororů Alfreda Hitchcocka…
     „O co tady jde? To jsou nějací dvojníci slavných lidí?“
     „Vydržte, všechno se vyjasní,“ uklidňuje mě muž a pokračuje v představování.
     V dalších boxech sedí etiopský císař Haile Selassie I., prezident Palestinské autonomie Jásir Arafat, vietnamský generál a státník Võ Nguyên Giáp, světově proslulá španělská aristokratka Cayetana Fitz-James Stuart, 18. vévodkyně z Alby, čínský komunistický vůdce Teng Siao-pching, americký zpěvák, tanečník, hudebník a herec Sammy Davis mladší, libyjský vůdce Muammar al-Kaddáfi, portugalský premiér Mario Soares, italský filmový režisér Federico Fellini.
     Nakonec si muž nechá šíitského vůdce protišáhovské revoluce v Íránu ajatolláha Rúholláha Chomejního, který znenadání začne vykládat: „Islám stanovuje pro všechny dospělé muže, nejsou-li neschopní nebo nezpůsobilí, povinnost připravit se na dobývání zemí, aby nařízení islámu byla nastolena ve všech státech světa.“
     Mluví dál, ale už ho neposlouchám. Začne mi svítat, co se děje. Nesourodou společnost někdejších celebrit v surrealistické eliptické kavárně na střeše rodného domu tvoří světové osobnosti, jež poskytly interview slavné italské novinářce a spisovatelce Orianě Fallaci. 
     „Promiňte, ale nejste náhodou Alexis Panagulis?“ ptám se muže.
     „Vy jste mě poznal?“ 
     „Nepoznal, to bych ani nemohl, protože jsem vás nikdy neviděl, ale dal jsem si to dohromady. Vím o vás, že jste byl představitel řeckého demokratického odboje a životní láskou Oriany Fallaci. Z vaší tragické smrti se prý nikdy zcela nevzpamatovala a příběh vaší lásky vylíčila ve své krásné knize nazvané Muž.“
     „Tak vidíte, že už všechno chápete,“ culí se.
     „Vždyť nechápu nic. Jak to, že s vámi mluvím, i když už nežijete, že vidím mrtvé lidi jako živé a nezdá se mi to divné?“ 
     „To opravdu netuším,“ odpoví a jeho slova působí pravdivě.
     „Dáma, která mě k vám přivedla, byla vážně paní Fallaci?“ 
     Přikývne a já cítím vzrušení. Uvidím ji ještě? Ptám se jen v duchu, jelikož nechci dát najevo dychtivost, ať nezaplaším šanci setkat se s ní znovu, s ženou, jejíž práci, odvahu a sílu už dávno obdivuji.
     Vzpomínám, co všechno jsem se během let dověděl o Florenťance Orianě Fallaci. Na žurnalistice nám říkali, že ona jako jediná dokázala v rozhovoru přimět slavného režiséra Federica Felliniho, aby vyjádřil své politické názory. Rozhovory byly vůbec její parádní disciplínou, z mocných neměla strach, jednala s nimi bez respektu, jako rovný s rovným. Připravovala se na interview důkladně. Byla schopná klást Goldě Meirové, Henrymu Kissingerovi či Jásiru Arafatovi velmi nepříjemné otázky.
     Přeruším vzpomínání a tážu se Alexise, proč mezi lidmi v kavárně nejsou americký diplomat a ministr zahraničních věcí Henry Kissinger, zakladatel polských odborů Solidarita Lech Wałęsa, či tibetský dalajláma Tändzin Gjamccho. Paní Fallaci s nimi přece také dělala rozhovory a významem se ostatním, které mi představil, jistě vyrovnají. Panagulis mě upozornil, že ti jsou ještě naživu a pak mě nechá vzpomínat zase na Orianu Fallaci.
     Kissingera zaskočila otevřeným míněním, že ve Vietnamu vedou špatnou válkou a že ji prohrají, Meirové předpověděla obrovské problémy na území okupovaných Izraelem po válce v roce 1967. Arafat měl po setkání s Fallaci říct, že mu tu ženu už nikdy nemají vodit na oči.
     Dostala se také jako jediná žena novinářské profese k ajatolláhovi Chomejnímu. Na audienci si musela sice vzít čádor, ale to jí nezabránilo, aby mu kladla velice ostré otázky. Po smrti Oriany prý její sestra Paola ironicky glosovala, že dojetí mnohých lidí skrývá uspokojení, že se již nebudou muset měřit s její nesmlouvavou otevřeností a odvahou.
     Oriana Fallaci byla i válečná zpravodajka, jedna z nejlepších mezi muži i ženami, opravdu nezávislá, která popisovala otevřeně, co viděla. Od roku 1967 vystřídala řadu válečných front. Dostala se do Vietnamu, Saúdské Arábie, Libye, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Pákistánu, Indie, Bangladéše či Íránu. Sledovala americkou válku ve Vietnamu, jezdila často do Řecka, kde vládli pučističtí černí plukovníci.
     Byla ateistkou v katolické Itálii a kritizovala Vatikán. Zároveň byla antikomunistkou a kritičkou feminismu. Vlastní zkušenosti ji dovedly k přesvědčení, že jakýkoli dialog s islámskými zeměmi je nemožný. Po teroristických útocích 11. září 2001 v New Yorku se ve svém názoru jen utvrdila. Papeži Benediktovi XVI. prý potvrdila své mínění, že je srážka s agresivním islámem nevyhnutelná a snaha se s ním dohovořit za každou cenu bude podle ní druhá strana považovat za slabost.
     Náhle z boxu, kde sedí Chomejní, zaslechnu slova, jež jako by stvrzují pravdivost smýšlení Oriany Fallaci. 
     Ajatolláh říká: „Alláh nestvořil člověka proto, aby si užíval. Záměr stvoření byl ten, aby lidstvo bylo podrobeno zkoušce skrze strádání a modlitbu. Islámský režim musí být vážný ve všech oblastech. V islámu neexistují žádné vtipy. V islámu neexistuje žádný humor. V islámu neexistuje žádná zábava. V ničem, co je vážné, nemůže být zábava ani radost.“
     „Vy ale chcete vidět byt, kde jste po narození žil,“ řekne znenadání Panagulis.
     Vrátíme se do věže a výtahem sjedeme rovnou do našeho dávného bytu. Opět spatřím otce i matku. Také dědu, jak sedí apaticky v kuchyni u rádia. To už se u něj rozvíjí Alzheimerova choroba. Neměl jsem příležitost ho příliš poznat, neboť umřel v mých šesti letech a poslední půlrok života strávil v ústavu.
     Děda býval inspektorem na dráze, dokonce vrchním inspektorem. Také maloval a měl velký dům v Příbrami. Nechal jej opravit, aby ho na konci druhé světové války prodal, penězi z prodeje uhradil dluh za opravu a zbytek uložil na knížku, kde zůstaly na vázaném vkladu. Jenže děda o majetek nestál. Tuto vlastnost předal mému otci a částečně i mně.
     Když děda působil v Košicích, poznal tam babičku, která měla o patnáct let méně než on. Babička byla moudrá a energická žena, miloval jsem ji a ona se mi věnovala, ale také umřela mladá. Do Košic se dostala z Vídně, kam se její rodina přestěhovala z vesnice u Prahy, neboť tam její otec dostal práci. Můj praděda byl totiž z nalezince, kde se také seznámil s mou prababičkou. Z Vídně do Košic zamířila rodina rovněž kvůli práci. 
     Babička se tam provdala za dědu, narodil se jim můj otec, a když přišel rok 1939, s ním okupace českých zemí nacistickým Německem a vznik Slovenského státu, musela se celá rodina z Košic fofrem vystěhovat do protektorátu. Válku všichni přežili v Pardubicích u pradědova známého a po osvobození dostal děda od dráhy byt v domě, kde jsem se narodil já, a kde se právě nacházím. Kruh se tak téměř uzavřel. Pokud si však představím trasu Praha–Vídeň–Košice–Pardubice–Praha, připomíná spíš elipsu.
     Jak přemítám v bytě, který byl mým prvním domovem, vzpomenu si znovu na Orianu. Narodila se v roce 1929 ve Florencii. Její rodina chovala nechuť k fašistické diktatuře. Dověděl jsem se o ní, že ji její otec v roce 1944, kdy se německá vojska stahovala před Spojenci, vysílal jako spojku na nebezpečné cesty k oddílům odboje. Snad proto Orianu nebezpečí v pozdějších letech neděsilo.
     Teď se znenadání objeví v našem dávném bytě a řekne mně a Alexisovi, že je už třeba jít. Sjíždíme proskleným výtahem a z ochozů v patrech nás pozorují všichni ti slavní, významní a mocní lidé ze surrealistické eliptické kavárny na střeše. 
     O co všechno ve svých životech usilovali, co všechno dokázali, co napáchali, v jejich době se kolem nich točil svět, lidé k nim vzhlíželi s nadějemi, obavami, hrůzou i vztekem, umělci mezi nimi přinášeli lidem radost a snad i poučení. A teď už nejsou. Co po nich zůstalo? 
     Vzpomenu si na Krylovy verše: „Je prodej a je koupě, kdo vlastní, prodává, kdo nemá, mlčky platí, nakonec oba ztratí, a ten, kdo vyhrává, je čas.“ Karel Kryl byl člověkem, který mi svou otevřeností a nesmlouvavostí připomínal Orianu Fallaci. Ohlížím se po ní, ale už tam nestojí. Zato v chodbě si všimnu jednoho zapomenutého zrcadla, v němž se odráží minulost.
     Můj rodný dům byl postaven v roce 1906, jak zvěstuje nápis nad naším dávným balkónem pod věžičkami a já teď v zrcadle vidím v rychlém sledu, co všechno se v tom roce stalo. Potopila se první výletní loď na světě Prinzessin Victoria Luise. Zemětřesení v San Franciscu zničilo město a tři tisíce lidí jej zaplatilo životem. Země se zatřásla i ve Valparaísu v Chile, kde zahynulo na dvacet tisíc lidí. Neapol zničila erupce sopky Vesuv.
     Na Štědrý den se uskutečnilo vůbec první rozhlasové vysílání v dějinách lidstva. Kanaďan Reginald Aubrey Fessenden vysílal první rozhlasový koncert na světě.
     Pak přede mnou defilují tváře těch, kteří se v roce 1906 narodili. Mezi nimi český hudební skladatel Jaroslav Ježek, který říká: „Hrušky nedozrávají na Kamčatce. Moje hudba byla zasazena doma. Je to něco, co nemůžete vzít s sebou. Nemůžeme vézt hudbu vaší vlasti v kufru.“ Také irský spisovatel a dramatik, představitel absurdního dramatu Samuel Beckett. Slyším jej: „Čím více potkáváme lidí, tím jsme šťastnější. I ta nejbezvýznamnější bytost nás může poučit, obohatit, naplnit štěstím. Cesta je dlouhá, když se člověk trmácí sám a sám.“ Objeví se ale rovněž německý nacistický zločinec, jeden z hlavních organizátorů holocaustu Adolf Eichmann. Ten praví: „Lítost je tak akorát pro malé děti. Sto mrtvých je katastrofa, milion je statistika.“
     Mezi lidmi, kteří toho roku zemřeli, mě zaujme tvář Josephena Gliddena. Vynalezl ostnatý drát a stal se na sklonku života jedním z nejbohatších mužů Ameriky své doby. Na jeho počest se v USA jedno město jmenuje Glidden. Ostnatý drát je možná jeden z nejdůležitějších a nejhnusnějších vynálezů, napadá mě. S jeho pomocí si člověk umí přivlastnit i to, co ve skutečnosti nikdy vlastnit nemůže – zemi a jiné lidské bytosti. 
     Zrcadlo znenadání praskne a já se vrátím na ulici do všedního dne i světa. Kdoví co se mi to pod vlivem návštěvy rodného domu zdálo. Iluzí je ale nejspíš i scéna, kterou právě vidím. Za volant auta u chodníku nastupuje muž, jenž mi otevřel dveře rodného domu. Na sedadle spolujezdce sedí dalajláma a na zadních sedadlech Lech Wałęsa a stařičký Henry Kissinger. Ptát se, kam jedou, by bylo asi stejně pošetilé, jako se snažit uhádnout, kam mířím já.

ráno

paprsky slunce
odrážené v krystalcích
ojíněný list

za strání

vidět za strání

měděnou báň kostela

lesknout se v slunci

Mluv znovu k lidu, chybíš nám...

     Od smrti legendárního písničkáře Karla Kryla uplynulo 3. března 2023 již 29 let. Mnoha lidem stále chybí, obdivují jej jako básníka, který za ně, totiž za nás bojoval proti zlu, jako vizionáře, jenž přesně odhadl vývoj v zemi.
     Docela často dnes čtu nebo slýchám otázku – co by na dnešní situaci a současné směřování země říkal Karel Kryl, kdyby ještě žil. Většinou si tazatel vzápětí odpovídá sám, že by byl zhnusený, že by ostře a tvrdě kritizoval stav společnosti, a hlavně politiky, kteří zemi vedou… Nemá smysl s těmito představami polemizovat, ani s nimi souhlasit, neboť jejich konstrukce stojí na slůvku „kdyby“, a říká se – kdyby chyby.
     Asi není sporu o tom, že by se Kryl vyjadřoval k lecčemus kriticky, protože to dělal celý svůj produktivní život a je jasné, že je vždy co kritizovat, že je vždy proti čemu protestovat. A je rovněž zřejmé, že tyto disciplíny ovládal Kryl kromobyčejně dobře. Protestoval by aktuálně třeba proti snížení valorizace důchodů? Kryl přece svého času napsal: „Kdysi jeden velice moudrej pán řekl, že úroveň státu se pozná podle toho, jak se tam mají lidé, kteří nemohou vydělávat – nejstarší a nejmladší.“
     Na Krylově první desce „Bratříčku, zavírej vrátka“ vydané v roce 1969 se objevila i píseň „Důchodce“. Snad si vzpomínáte: „Kalhoty roztřepené na vnitřní straně, / zápěstí roztřesené a seschlé dlaně, / kterými žmoulá kůrku chleba sebranou z pultu v závodce, / tak tedy říkejme mu třeba důchodce. / Rukávy u zimníku odřením lesklé, / čekává u rychlíků na zbytky ve skle, / stydlivě sbírá nedopalky ztracené v místech pro chodce, / a pak je střádá do obálky, důchodce...“ Píseň pak končí srdceryvným, burcujícím dvojverším: „Když vidím tyhle lidský vraky, třesu se strachem před přízraky, / že jednou ze mě bude taky důchodce...“
     Z Kryla se však důchodce nikdy nestal, neboť zemřel krátce před svými padesátými narozeninami. Na konci šedesátých let 20. století viděl ovšem situaci tehdejších důchodců značně tragicky. Ale jak by hodnotil poměry dnešních důchodců, kdyby žil a byl sám už dávno v důchodovém věku? Napsal by opět nějakou píseň „Důchodce“, podobnou té zpřed půl století? Nemálo dnešních důchodců, co tak slýchám a čtu, na současnou situaci často žehrá až nadává, a nostalgicky vzpomíná na doby, kdy bylo pivo za 1,70 korun, rohlík za 30 haléřů, potraviny se prý honosily skvělou kvalitu, bydlelo se údajně levně a lidé měli sociální jistoty… Přiřadil by se k těmto důchodcům Karel Kryl?
     V létě roku 1993 mi Karel Kryl poskytl rozhovor, v němž řekl: „Já si dělám to, co si myslím a proč bych se koneckonců křivil, že se to někomu líbí, nebo ne.“ Na otázku, zda je spíš optimista nebo pesimista, pak odpověděl: „Kašlu vám na oboje brýle. Na růžové i černé. Já jsem zdravý skeptik. Počítám s nulou a co je nad ní, je už dobré.“
     V rozhovoru také pronesl: „Rád bych se dožil, že jednou lidé dostanou rozum a chlapi zjistí, že mají pracky nejen na práci, ale i na to, aby se prali za to, co chtějí, a že mají mozek, aby si vymysleli, jak se prát, a nejen kňučet u piva. Rád bych se dožil, aby třeba ženský chlapům nedaly, pokud se nepokusí o to, co chtějí. Aby měly takové děti, které se zeptají – Táto, co jsi dělal a co děláš? Abych viděl konečně lidi, kterým je 40 či 50 let a neříkají – No jo, my už to nezvládnem, to až naše děti. Dokud lidé budou tvrdit tuhle blbost, tak v této zemi nebude lépe.“ 
     Nevím, zda se z těchto Krylových slov dá odvodit, co by soudil o zkrácení valorizace důchodů a o jiných problémech současnosti. Podle mého názoru z nich ale vyplývá, že uznával lidi, kteří se chtějí a umějí postarat sami o sebe, o své rodiny, jež dokážou bojovat za spravedlnost a svobodu proti těm, kteří by jim tyto hodnoty chtěli vzít, lidi, kteří budou brát k odpovědnosti a kontrolovat vlády… Abych byl správně pochopen – brát k odpovědnosti a kontrolovat vlády, nikoli pouze křičet, aby se o ně vlády postaraly a zajistily jim blahobyt, nebo aspoň spokojený život bez jejich vlastního přičinění.
     Četl jsem nedávno, jak jeden člověk obrazně vyzval Karla Kryla – mluv znovu k lidu. Je to snad vroucí a čisté, avšak pasivní přání, a nevím, zda by z něj byl legendární Karel Kryl nadšený. To už ale neposoudíme, protože z mrtvých nevstane. Nicméně k nám stále promlouvá svou tvorbou, kterou zde zanechal. Nabízí se ovšem otázka, jak kdo chápe, co ve svých písních a obecně slovech Bratříček Karel, tento půlkacíř skutečně sděluje. Je zvláštní, kdo všechno se k němu dnes hlásí – také bolševici, populisti, podvodníci, někdejší tyrani... V písni „Demokracie“ z roku 1993 to Karel Kryl vystihl opět naprosto přesně: „...ti, co nás léta týrali, nás vyhazují z práce a z těch, kdo pravdu zpívali, teď nadělali zrádce“. Ano, i takoví lidé se k němu hlásí. Žijeme v pozoruhodné době.

vrůstá do kamene

je jeden park ve stráni 

a tam se to kdysi stalo 

zůstaly po tom jen 

útržky vzpomínek 

které čas ztemnil

rozmazal a pokryl patinou

celkem se toho o ní hodně navykládá

třeba

že nosí k minisukni polobotky

a do nich froté ponožky

skrývá tvář jakoby

smutná v klidu lavičky

o sloupek opřená

jak když v mlze se ztrácí

tohle já nemůžu řekne

když to rozvážím

nemám co vysvětlovat

sedne si na trávu

jestli dobře chápu

jádrem jejího výkladu je tvrzení

že nemůže

ale co

a už zase na lavičce

mile a šibalsky na mě vykoukne

jedno její oko

nakonec mě nadobro přestane 

dlouhá chvíle tížit

jedna věc mi přece jen 

nějak vadí

jak tu stojí a vrůstá

do kamene

 

Anděl, který sestoupil na zem

     „…v městě Betlémě Bůh zrozen dnes, z lásky se člověkem stal…,“ zpívá v jedné české textové verzi známé vánoční písně „Tichá noc, svatá noc“ mladá operní pěvkyně Patricia Janečková. Nejde však o slova, ale jak je zpěvačka zpívá.
     Patricia Janečková má skutečně nádherný hlas, jenž povznáší a v posluchačích budí dojem, že je ta žena andělem, co sestoupil na zem, aby světu přinášel ryzí krásu, čistotu a lásku. Tak Patricii vnímají mnozí napříč národnostmi a zeměmi, kde žijí. A působí tak i na mě.
     Její zpěv, osobnost i osud svádí, aby byly přirovnány k příběhu Ježíše, tedy Boha, který se narodil jako bezbranné lidské dítě, žil bez božské moci jako jiní lidé a odlišil se od nich až svým poselstvím čisté lásky, za které byl právě umučený. Tím víc, že Patricia andělsky zpívá v Tiché noci, že se Bůh stal z lásky člověkem. Nechci Patricii však připodobňovat k Ježíšovi. Ona je člověkem jako každý, ale mimořádná darem, jehož se jí dostalo, talentem a tím nehmotným, co sděluje svým andělským zpěvem.
     Paťka, jak hlásaly transparenty jejích příznivců, se stala andělským zjevením už roku 2010, kdy se jako dvanáctiletá zúčastnila soutěže Talentmania a zazpívala tam neskutečným způsobem beze slov slavnou píseň Ennia Morriconeho „Once Upon A Time In The West“ čili „Tenkrát na Západě“. Porotce Pavol Habera měl pravdu, když řekl, že je jedno, zda v soutěži zvítězí, což se nakonec samozřejmě stalo, neboť ona už tehdy byla velkou zpěvačkou.
     Jenže velká zpěvačka není přesné označení. Tou byla například Maria Callas či Montserrat Caballé. Z Patriciina hlasu však v každé árii, v každé písni, kterou zpívá, vychází kouzelná, čirá záře, s níž vstupuje člověku do duše mír a láska, až i takový ateista jako já uvěří, že je pěvkyně světlem oděná andělská bytost.
     Patricia Janečková, v Německu narozená a v Ostravě žijící Slovenka, se od časů „Tenkrát na Západě“ dávno stala mladou ženou, velmi krásnou ženou, kterou si pro její zpěv a zážitky, které jim jeho prostřednictvím poskytuje, zamilovali lidé na celém světě. O to víc je vyděsilo, když se dověděli, že jí byl v únoru 2022 diagnostikován karcinom prsu. Od té doby se za ní mnozí modlí, přejí jí uzdravení a prosí za něj. Lze jen doufat a přát si, aby Patricia zvládla těžkou zkoušku, kterou jí osud přichystal.
     Na konci roku 2022 Patricia uvedla, že hlavní část léčby již má za sebou, znovu vystupuje a rozdává radost svým hlasem. Je to nadějné pro ni samotnou i pro nás všechny, kteří ji rádi posloucháme. V březnu 2022 nazpívala Patricia krásnou píseň „Osvobozená“, kterou složil Zdeněk Král a otextoval Tomáš Novotný. Ta píseň jen potvrzuje, že mladá pěvkyně je tou, jež přináší krásu, čistotu a lásku v ryzí podobě.
     Přemýšlím, čeho víc je potřeba v dnešním světě, do něhož jako by proudem tečou neštěstí, zloba a nenávist, v kterém blízko nás zuří zrůdná válka vyvolaná šíleným a krutým agresorem. Jako balzám pak působí vedle Patriciina zpěvu vlídná slova posluchačů napsaná pod videem písně Osvobozená na YouTube: „Přeji vám, abyste na nemoc navždy rychle zapomněla. A potěšte svět svým krásným hlasem!“ „Velkolepý hlas, nezapomenutelný výkon. Doufám, že to uslyšíme ještě milionkrát. Uzdrav se, opravdu tě potřebujeme.“
     Záměrně jsem vybral odezvy napsané azbukou. Je nejspíš příznačné, že ruských vzkazů Patricii Janečkové se nejen pod touto nahrávkou nachází spousta. Snad je tato mladá pěvkyně opravdu andělem, který sestoupil na zem…

V kubistickém labyrintu

 

Dívka jako Picassův Sen 

     Lili bydlela kousek za ďáblickým hřbitovem obehnaném kubistickou zdí. Filip v tom nikdy neviděl souvislost. Až teď, když volala, že má rakovinu, mu zatrnulo. Ve dveřích se mu vrhla kolem krku. Mlčky ji hladil po vlasech. Na sedačce v pokoji se pak líbali.

     „Strejdo, mám hrozný strach.“ 

     „Já vím. Dáme cigaretu?“ 

     Usmála se a zapálila oběma.

     „Neměla bych teď kouřit.“

     „Dokážeš s tím hned seknout?“

     „Asi ne.“ 

     „A postupně to omezovat?“

     „To bych mohla zkusit.“

     „Tak se s tím teď netrap.“

     Na balkóně se jí zeptal, jak se cítí. 

     „Teď dobře. Než jsi ale přišel, měla jsem bolesti, teplotu, byla jsem malátná. Bojím se, co se mnou doktoři budou dělat, jak na to moje tělo bude reagovat, a jestli to bude vůbec něco platný.“

     Nevěděl, co má říct, tak Lili zase jen hladil po vlasech. 

     „Mám jít na nemocenskou,“ řekla v pokoji. „Ale já nemůžu, v práci mě potřebujou, jsme tam teď úplně zavalený. Co myslíš, strejdo, dalo by se to léčit ambulantně?“

     „Blázníš? Co ti říkali doktoři, Lili?“

     „Že si mám nechat u praktický lékařky napsat nemocenskou.“

     „Tak o čem dumáš? Na práci se vybodni. Budou se bez tebe muset obejít.“

     „Ale já je nemůžu nechat ve štychu.“

     „A oni by tě nenechali ve štychu, kdyby chtěli, aby ses nešla léčit?“

     „To máš pravdu,“ něžně se na něj usmála.

     „Jasně, že mám. Nedostala jsi přece nějakou chřipku. Teď musíš dát všechny síly do toho, aby ses uzdravila. Do telefonu jsi mi povídala, že máš nadějné vyhlídky.“

     „Ta doktorka to říkala. Jistě to prý tvrdit nemůže, ještě musejí udělat nějaký testy, ale že by se podle jejích zkušeností ten nádor mohlo podařit zničit.“

     „No tak, Lili. To je snad dobrá zpráva. A teď musíš bojovat, nesmíš upadnout do nějaké deprese. Vyžeň si z hlavy strach, mysli dopředu. Ty se uzdravíš. Nepřipouštěj si vůbec, že by to mohlo dopadnout jinak.“

     Čím víc naděje do svých slov vkládal, tím víc rostl jeho vlastní strach o ni. Zdála se mu vždycky bezbranná a křehká, a tomu nedokázal odolat. Zálibně na ni koukal, ale myslel na to, že v uvnitř jejího krásného těla roste nádor, který ho stravuje. Chtělo se mu řvát. Proč zrovna ona? Tak mladá a nádherná. Má přece všechno ještě před sebou. Uvědomoval si, že podobné myšlenky nemají smysl a otázky zase odpovědi, ale ubránit se jim nemohl.

     „Jsem děsně ráda, že tě mám. Jsi můj moudrej strejda. Málem jsem tu zešílela strachy, než jsi přišel. Teď ale začínám věřit, že to dopadne dobře.“

     „Samozřejmě, že to dopadne dobře. Jsem tu pořád pro tebe.“ 

     V duchu si ale říkal: kdybys věděla, Lili, jak hrozně se bojím, že mi umřeš.

     „Jak tu můžeš být pro mě, když máš ženu a nechceš, aby se o nás dověděla?" 

     „Liliano! Pojď ke mně.“ 

     Na okamžik se zatvářil nešťastně, pak se usmál, přisunul se blíž a objal ji, jako by ji chtěl ochránit nejen před nemocí, ale před vším nebezpečím světa.

     „Teď je mi dobře.“ 

     Důvěřivě se mu schoulila v náručí. Vydrželi tak dlouho. Snažil se být klidný, aby nic nepoznala, ale ten děs, který cítil, nebyl k vydržení. 

     Začal radši myslet na to, jak ho Lili oslovovala důsledně strejdo, i když byli spolu sami, a dokonce i v intimních chvílích. Sice to poněkud neutralizovalo jejich sexuální touhu, ale nechtěla se splést hlavně před svými rodiči a jeho ženou. On byl totiž skutečně jejím strýčkem, protože jeho manželka a Lilianin otec byli sourozenci. A Lili nechtěla riskovat žádný trapas, i když se vídala se svými rodiči málo, a s tetou, tedy jeho ženou, se neviděla už dávno. S ním se sblížila potom, co se náhodou potkali v Praze na výstavě kubismu. Byl celý paf z toho, že se zajímá o tento malířský směr, a ještě víc z její krásy.

     „Přemýšlel jsem o tom a nevidím jiný řešení,“ řekl nečekaně do ticha.

     Zvedla hlavu a zvědavě se mu dívala do očí: „Jaký řešení?“

     „Musíme se rozejít.“

     Vyskočila, jako by jí vymrštila pružina a vykřikla: „Filipe!!!? To nemyslíš vážně!“

     Snad poprvé v životě mu řekla jménem. 

     „Před chvílí jsi vykládal, že tady budeš pořád pro mě.“

     „Právě proto se musíme rozejít, nemůžeme zůstat spolu. Ale tvůj strejda budu pořád. Řekneme to i tetě. Jako že jsem tě náhodou potkal, ty jsi mi všechno pověděla a já jsem zůstal dneska s tebou, a pak tu pro tebe budeme oba, já i teta. Postaráme se o tebe, když máš rodiče na druhým konci republiky. Teta se ale nesmí dovědět, že jsme ji podváděli. Začala by strašně zuřit a vyčítat, a to teď nepotřebujeme. Musíme se soustředit na to, aby ses uzdravila.“

     Sypal to ze sebe připadal si sám sobě odporný, jak se naráz zbavuje nemocné milenky, problému s manželskou nevěrou, a ještě využil její nemoc jako výmluvu na dnešní den. Liliana na něj zírala jako na zjevení. Vůbec se jí nelíbilo, co jí právě vyklopil a byla z toho zmatená. Už už se chystala vybuchnout, ale neměla na to sílu, protože se jí vracely bolesti. 

     „Asi máš pravdu, strejdo,“ řekla váhavě, když ji přešel vztek z jeho návrhu. „Stejně ale nechápu, proč se musíme rozejít. Nebudeme spolu spát, ale jinak to může zůstat, jak to je. Nebo ne? A co my dva, až se uzdravím?“

     „Tak mluv pořád – až se uzdravím. Slovo – jestli – si vyžeň z hlavy. A potom budu pořád tvůj strejda, a ty si najdeš hodnýho chlapa a budete spolu šťastný. Nemůžeme už ale být spolu jako teď. Rozumíš?“

     „Nerozumím. A takovýho, jako ty, už nenajdu.“ 

     „Ale najdeš. Mysli pozitivně. To ti taky pomůže.“

     Dívala se smutně a znovu se mu schoulila v náručí. S rukou kolem jejích ramen se opíral o polštář sedačky a civěl na zeď, kde visela reprodukce Picassova obrazu Sen. Blonďatá dívka v bílém s jakousi modrou sukýnkou na něm spí v červeném křesle s hlavou vyvrácenou k pravému rameni a s rukama sepnutýma v klíně, kolem krku barevné korále, levé ňadro napůl odhaleno, za křeslem hnědý závěs s květinami v kosočtvercích geometrického vzoru na zelené stěně. Rozetnutá hlava dívky kolem nosu vedví nabízí pohled ze dvou úhlů. Barvy figury i křesla jsou jasné až jásavé, pozadí tlumené.

     Obdiv ke kubismu byl tím hlavním, co ho s Lilianou sblížilo. Neznal mnoho mužů, kterým by se tento malířský styl líbil a ženu žádnou. Lili byla jediná. Pablo Picasso je synonymem kubismu. Úžasný, skvělý malíř a hnusný člověk, co se o něm dověděl. Zdál mu takový hlavně kvůli vztahům s mladými holkami. Když mu bylo sedmdesát, tak si údajně uvědomil, že už není pro mladé ženy tolik atraktivní a vypadá vedle nich spíš směšně. Namaloval pak několik kreseb znázorňujících ošklivého trpaslíka a krásnou mladou ženu. A přesně tak se Filip právě cítil.

     Obrátil oči k Lili a zjistil, že spí. Opatrně, aby ji nevzbudil, ji položil na sedačku. A ještě, než došel pro deku, kterou by ji přikryl, díval se na ni zálibně i zoufale, a v jeho představách se proměnila v onu ženu z Picassova Snu. Teď byla Lili ještě nádherná a v jásavých barvách. 

Dívka s horkou čokoládou 

     „Moc jsem se snažil, abych tě nemiloval, Lili, abych tě měl rád už jen jako svou neteř, ale nejde to.“
     Hleděl na ni fascinovaně, jak proti němu seděla u kavárenského stolku.
     „Já to vím, Filipe.“
     Liliana ve žlutém klobouku se neznatelně usmála, sklopila víčka a zvedla hrnek s horkou čokoládou k ústům. V té chvíli vyhlížela úplně stejně jako žena z jednoho kubistického obrazu, který Filip nedávno viděl. Zasněná, ostýchavá, tajemná, něžná a krásná, snad poněkud unylá, z půvabných linií jejího trojúhelníkového obličeje a dlouhého krku ho až bodalo u srdce, její malá našpulená ústa vypadala vážně jako jahůdka.
     Uždíbl dezertní vidličkou kousek kubistického věnečku, strčil jej do pusy a zahlédl koutkem oka, jak si Lili dvě ženy u vedlejšího stolku nepřátelsky prohlížejí. Zřejmě je dráždila Lilianina smutně vznešená vizáž. Nejspíš se domnívaly, že si tady hraje na dámu, a proto má na hlavě ten klobouk. Jen Lili a on v této kubistické kavárně věděli, že kloboukem zakrývá následky chemoterapie.
     „Primář říkal, že to vypadá nadějně, že nádor skoro zmizel.“
     „To je moc dobře. Vidíš, věděl jsem, že se uzdravíš.“
     „Nevěděl. Naopak ses mě chtěl zbavit jako milenky, když jsem ti řekla, že mám rakovinu. Navrhoval jsi, že budeme zase jen neteř a strýc. Bál ses mě milovat, aby tě tolik nebolelo, až umřu. A kdybys mě už nemiloval, nemusel bys ani přiznat své ženě, že ji se mnou podvádíš. Bylo to od tebe hnusný, Filipe!“
     Měla pravdu, tak nějak to bylo. Prohlížel si Lili, na pravou tvář jí dopadaly paprsky odpoledního zimního slunce. Působila jako ze zlata, levá tvář se utápěla v modrém šeru a nad ní, na spodní straně krempy jejího klobouku, se usadil temně rudý stín a jemu se zdálo, že má půlku obličeje ponořenou do noci, nad kterou září z černé oblohy hvězdy. Jenže to byly pouhé odlesky z kubistických lustrů na stropě kavárny.
     „Odpusť mi, Lili, jestli to dokážeš. Nevěděl jsem kudy kam, ale to není omluva, že jsem se zachoval sobecky. A stejně jsem tě nepřestal milovat a ženě jsem beztak přiznal, jak to s námi je.“
     Liliana poslouchala stále se sklopenými víčky, takže měl Filip dojem, že spí. Teď ale otevřela doširoka oči a upřeně se na něj zadívala.
     „Opravdu?“
     „Ano.“
     „A co na to teta?“
     „Rozešli jsme se. Odešla ode mě.“
     „Proč jsi to udělal?“
     Nejdřív neodpověděl, ale ohlédl se za sebe a v mozaice kubistických zrcadel, které pokrývaly celou stěnu, spatřil své a Lilianiny několikanásobné odrazy, jež se mu začaly v mozku rychle skládat do živého kubistického obrazu. Rázem viděl sebe i ji z různých stran najednou, tak, jak to umí zobrazit jen kubismus, ale člověk se musí umět dívat. Ve zdejším prostředí to bylo přízračné i příznačné. Vrátil pohled k Lilianě.
     „Nemohl jsem v té situaci ženě dál lhát. Musel bych se hanbou propadnout.“
     „Udělal jsi dobře. Pravda je lepší, i když je těžké se s ní vyrovnat. Aspoň pak ale může člověk žít sám se sebou.“
     Liliana se napila čokolády.
     Uvědomil si, jak ta dívka ve žlutém klobouku naproti němu dospěla, jak vlivem své kruté nemoci zmoudřela.
     „Lili!“
     „Teď už můžeme být spolu, opravdu šťastní a nemusíme nikomu lhát, Filipe.“
     Tentokrát se skutečně usmála. Pak už jen mlčeli, zamilovaně se na sebe dívali, jedli zákusky a pili víno. Nakonec odešli z kubistické kavárny a na ulici se do sebe zavěsili. Ušli pár metrů podél velkých výloh restaurace v přízemí, odstoupili od sebe i od domu a vzhlédli vzhůru k Madoně s dítětem na rohu domu v zamřížovaném altánku v prvním patře, kde se nachází i kavárna Orient a kde ještě před chvílí seděli. Vážné černé tváře matky a dítěte nad bílým rouchem s bohatými zlatými ornamenty na ně netečně shlížely a jejich hlavy zdobily zlaté koruny. Právě podle této barokní sošky dostal kubistický dům název U Černé Matky Boží.
     Obrátil hlavu k Lili a všiml si, že temně rudý stín na spodu krempy jejího klobouku nezmizel, i když byla teď natočená ke slunci právě touto stranou obličeje. Pochopil, že to není stín ale krev a konečně mu došlo, co symbolizovala. Prudce vrátil pohled k Madoně a pomyslel si, že její strnulý výraz přesně vyjadřuje boží podstatu – bůh shůry lhostejně sleduje trápení i radosti lidí. Bůh mlčel a neprojevil nejmenší zájem ani v nemocnici, když Filip svíral Lilianinu ruku, jež najednou ochabla a zůstala mu bezvládně v dlani jako kus neživé hmoty, kterou také v té chvíli byla.
     Marně se nyní rozhlížel po dívce v klobouku. Už vedle něj nestála. Krutou nemoc nedokázalo nic zastavit. Filip byl sám a zoufalý. Opět koukl na Madonu s dítětem a dostal z toho pohledu závrať, až zavrávoral.
     „Potřebujete pomoc, pane?“ ozval se mladý ženský hlas vedle něj.
     Ohlédl se a uviděl dívku a mladíka, který ji držel za ruku. Vypadali tak šťastně.
     „Je vám špatně?“
     Filip na oba napřed mlčky zíral a potom řekl: „Je mi dobře, jen jsem asi zešílel.“

Dívka v pavoučím domě 

     Liliana nebyla s Filipem už rok, ale chyběla mu stále stejně bolestně. Viděl svou neteř i lásku na věčnost všude. Co však s obrazy vytvořenými steskem. Jen občas se jeho vize zdánlivě zhmotnila a Filip měl potom dojem, že je Lili u něj.

     Jako třeba když s ní plul dvoranou Legiobanky, která připomíná loď. Netušil, proč do Paláce Archa Na Poříčí vůbec šel. Neměl tam žádné zařizování, jen spády, neboť ten dům je vrcholným dílem rondokubismu a kubismus si Filip zamiloval v okamžiku, kdy se na výstavě tohoto uměleckého stylu setkal s Lilianou.

     Svou Lili viděl také v každém letadle v Leteckém muzeu poblíž kbelského letiště. Neměl zdání, co ho tam zavedlo. Pak náhle ucítil, že jeho neteř, jeho sladká milenka kráčela vedle něj. Bylo to tak intenzivní a živé, jako by to mohla být pravda.

     „Jsem šťastný, Lili, že jsi tu zase se mnou.“ 

     „Já vím, Filipe.“

     „Kde ses tu vzala?“

     „Jsem s tebou vždycky. To přece víš.“

     „Ano. Ale takhle…“

     „A víš taky, že s tebou už nikdy nebudu skutečně.“

     „Ano, vím.“ 

     Byla stále stejně něžná, křehká a krásná jako tenkrát, když se mu s úděsnou konečností ztratila pod barokní soškou Černé Matky Boží na rohu domu mezi okny kubistické kavárny, kde spolu prožili poslední chvíle. Hlavu jí zdobil zase ten žlutý klobouk s temně rudým stínem na levé spodní straně krempy, který signalizoval její krutou nemoc.

     „Pověz mi, Liliano, co děláme zrovna tady?“

     „Neptej se. Včas se to dozvíš.“

     Lili se usmívala, ale v očích měla bolest. 

     Rozhlížel se po exponátech letadel a v jejich kabinách viděl Lili, její tvář, temeno hlavy, oba profily... Vzápětí se obrazy z kokpitů se složily do jediného obličeje Liliany. Znovu obrátil oči k letadlům a s jeho pohledem se rozlétly fragmenty její hlavy zpět do pilotních kabin. Tak nějak vidí svůj model malíř, když tvoří kubistický obraz.

     „Pojď odtud pryč.“ 

     Souhlasila. Ještě, než opustili areál muzea, zahlédl na kole posledního letadla, které míjeli, velkého pavouka. Čímsi Filipa upoutal, tak se k němu sklonil a přísahal by, že ten osminohý tvor měl Lilianinu tvář.

     „Pojeďme do ZOO,“ zaprosila.

     „To myslíš vážně? Chceš do zoologické zahrady?“

     „Nechci, strejdo. Já tam musím.“

     Řekla to s tak příšernou jistotou, že raději nic nenamítal. Za chvíli už řídil auto do Troje. Seděla vedle něj jako socha, jen ta rudá skvrna pod krempou jejího klobouku k němu vysílala bodavé impulsy, i když ji vlastně neviděl.

     Od vchodu zoologické zahrady šli kolem červených pand, urzonů, indonéské džungle, ledních medvědů, vyder, zeber, nosálů, lam, údolí slonů, hyen, vlků, sov, tygrů, levhartů, kiangů, jelenů a všichni ti tvorové měli podobu kubistických obrazů, jak se Filipovi zdálo. Dorazili ke Gočárovým domům. Lili šla rychle a rozhodně, zvířat si vůbec nevšímala.

     Až když stáli před jedním ze dvou červeně, modře a bíle zdobených dřevěných domů, které vytvořil Josef Gočár v rondokubistickém stylu, Filipovi to došlo. Dům U Černé Matky Boží s kavárnou, Palác Archa i tyto domky, to vše jsou kubistická díla slavného architekta a kubismus je zase pojítkem mezi Lilianou a Filipem. Letecké muzeum mu pak mělo připomenout, že tyhle domky na konci zoologické zahrady stály kdysi na kbelském letišti. I ten pavouk s Lilianinou tváří na kole letadla dostal smysl, protože v dřevěnici, před níž stáli, probíhala výstava sklípkanů.

     Liliana vešla dovnitř a Filip ji následoval. Už nespěchali, ale kráčeli pomalu kolem terárií s velkými pavouky. Mnohé lidi tito živočichové děsí nebo odpuzují, štítí se jich, on je však pozoroval fascinovaně. Jsou přízrační a dokonalí, řekl si. Mrkl na Lilianu a všiml si, že se její pohled do pavouků přímo vpíjí. Konečně objevili terárium obývané třicet centimetrů velkou samicí sklípkana. Lili stála nehnutě a vypadalo to, že ty dvě spolu rozmlouvají nějakou nezvučnou řečí.

     Vždyť je to absurdní, pomyslel si. Už je to přece rok, co Lili podlehla rakovině. Byl u toho, když v nemocnici náhle ochabla její ruka a zůstala mu bezvládně v dlani. Teď si vybavil, že mu její mrtvá ruka s vyzáblými prsty připadala jako velký pavouk, jemuž chybějí tři nohy.

     Díval se na obrovskou samici sklípkana a měl dojem, že se zvětšuje a zplošťuje, přičemž tělo, klepítka i dlouhé nohy členovce nabyly geometrických tvarů, prostředí okolo něj se změnilo v barevné plochy, až celý výjev vytvořil kubistický obraz. Obrátil se k Lili a s úžasem sledoval, jak se její postava rozkládá na ostře řezané části, které procházejí sklem terária a vstupují ústním otvorem do pavoučice. Jeho milenka se mu po dílech ztrácela z očí.

     „Chci jít s tebou,“ stačil ještě zavolat.

     Lilianina neživá ruka se k němu natáhla, Filip se jí chytil a zmizel v kubistickém obrazu obrovské samice sklípkana. Láska na věčnost se naplnila a nezbylo po ní nic.

     Jen kubistická zeď ďáblického hřbitova čněla svými hroty k nebi. Kdo chce, může si myslet, že za ní odpočívají Liliana a Filip v lese vzpomínek.