je jeden park ve stráni
a tam se to kdysi stalo
zůstaly po tom jen
útržky vzpomínek
které čas ztemnil
rozmazal a pokryl patinou
celkem se toho o ní hodně navykládá
třeba
že nosí k minisukni polobotky
a do nich froté ponožky
skrývá tvář jakoby
smutná v klidu lavičky
o sloupek opřená
jak když v mlze se ztrácí
tohle já nemůžu řekne
když to rozvážím
nemám co vysvětlovat
sedne si na trávu
jestli dobře chápu
jádrem jejího výkladu je tvrzení
že nemůže
ale co
a už zase na lavičce
mile a šibalsky na mě vykoukne
jedno její oko
nakonec mě nadobro přestane
dlouhá chvíle tížit
jedna věc mi přece jen
nějak vadí
jak tu stojí a vrůstá
do kamene
Žádné komentáře:
Okomentovat