Moucha v zrcadle

 

   

    

      Ačkoli ti dva vedli chytré řeči v hospodě skoro každý pátek, dnes na ně neměl František Moucha náladu. Usrkával pivo a tvářil se znechuceně. Kamarád Bedřich jeho rozpoložení zaznamenal a schválně si do něj rýpl.
     „Víš, o čem jsem už kolikrát přemýšlel, Franto? Jak vůbec přistává moucha na stropě?“
     „Co? Prostě si na ten strop sedne.“
     „No ale jak?“
     Frantovi napřed nedošlo, že je to narážka na jeho příjmení. Když ale ten hloupý vtip pochopil, řekl: „Myslíš, Béďo, že bych to měl vědět, když se jmenuju Moucha.“
     „No právě, bejku. Přemýšlel jsem, jestli bočním výkrutem, nebo se před přistáním obrátí a letí kousek vzhůru nohama, než dosedne.“
     „Vole,“ vysvětlil Franta Bedřichovi.“
     Věc mu však nešla z hlavy a dumal o přistávání mouchy i cestou z hospody, což zlepšilo jeho duševní stav a domů dorazil už v dobrém rozmaru jako každý opilec. 
     Žena spala v ložnici a on vešel do tichého obýváku. Rozhlédl se a hned zamával rukama, odrazil se od země a už kroužil kolem lustru. Chvíli se kochal letem, ale pak natáhl ruce, zachytil se nepatrných výčnělků omítky a jeho tělo i nohy se ke stropu setrvačností připlácly také. Jenže František byl přece jenom pro pobyt na stropě dost těžký, takže se vzápětí odlepil a padl na znak, naštěstí rovnou na gauč.
     „Ty ses tedy zřídil,“ vešla do místnosti jeho žena, kterou ta rána vyrušila. „Nemusel bys ale dělat kravál! Aspoň.“
     

     Ráno Františka Mouchu bolela z včerejšího chlastu hlava. Navzdory tomu si náhle vzpomněl, jak kdesi četl, že v každém člověku existují dvě osobnosti. Prý je jedna dominantní a druhá potlačená, takže si ji většina lidí neuvědomuje. 
     Jestli to druhé já existuje, musí se přece někdy třeba jen náznakem projevit, říkal si při holení v koupelně.
     „Lásko!“ zavolal na ženu. „Myslíš si, že každý v sobě přechovává ještě druhé já?“
     „Cože?!“ křikla manželka z kuchyně a řítila se za Frantou. Rozrazila pootevřené dveře, až mu prudce drcly do lokte a on se řízl do tváře.
      „Kruci,“ zaklel. 
      „Vidíš, to máš z těch svých pitomostí. Vypadáš teď, jako by ses někde porval.“
      „Ptal jsem se, jestli má člověk v sobě ještě druhou osobnost?“
      „Cože…? Ale dej mi pokoj,“ odsekla žena a vrátila se do kuchyně dělat snídani.
      Sotva však František Moucha osaměl, zaťukal si jeho obraz v zrcadle na čelo a pravil: „Co tě to napadlo? Říkat v kocovině po ránu takové bejkárny je vždy nebezpečné.“ 
     Než se Franta vzpamatoval ze šoku, přistála mu přesně uprostřed čela moucha a v zrcadle vypadala jako otvor po projektilu. 

Horečka a les

     

     Spalující horečka, která ho trápila už několik dní, se ho držela i nyní. Na dvorku jej ale ovanul větřík, takže se povzbuzený vydal křovinami do stráně. Ochotně šlapal do kopce i v lese, jen aby tam už byl. Dýchal rychle a nahlas, ve spáncích mu z horečky tepalo a na čele vyrazil pot. Setřel ho hřbetem ruky a už stál na kraji známé scenérie. Napravo habrové houští, nalevo ke kolejím padající stráň posetá borovicemi, před ním stezka, která asi po sto metrech ústila do úvozové cesty táhnoucí se kolem vysokého ostrohu s buky, borovicemi a smrky.

     Tady byl jiný svět. Ticho a klid, jen lesní cvrkot. I horečka na chvíli ustoupila. Šel teď zvolna chodníkem, jehož okraje tvořily kameny porostlé lišejníky. Nad hlavou mu třeskla křídla, jak se krahujec spustil z větve borovice a nabíral výšku. Cosi se zalesklo mezi valouny. Zvědavě zvedl šutr pokrytý misničkou. Uviděl však jen kousek plastu z nějakého kelímku, jak se od něj odrazil paprsek slunce.

     Vylezl na ostroh a chvíli tlumil jeho kroky okr spadaného jehličí. Clip-calp, clip-calp, clip-calp, ozval se kdesi nad ním hlas budníčka. Jenže on ho nevnímal, neboť horečka podnikla další nápor. Před ním mělká strouha, kde rostly různé keře a po okrajích kapradiny. Skoro se do ní zřítil a vyplašil lišku, byla však rychlá, a tak zahlédl jen mihnutí jejího ocasu. Z dálky sem dolehlo houkání vlaku před můstkem.

     Vyškrábal se z roklinky a zamířil tam, kde se začal les svažovat do údolí. A už byl před půvabným kopečkem, který se znenadání zvedal na okraji hlubokého srázu. Skalina pokrytá světlehnědou půdou, na ní polehlá tráva vyšisovaná sluncem, pár nízkých křivolakých borovic, mezi jejich tmavými korunami svítila bělavá modř nebe.

     Lehl si naznak, jako už tolikrát. Zavřel oči, aby ho neoslňovaly pablesky slunce. Vál lehký větřík a přinášel trpkou vůni tvrdé řídké tmavozelené lesní trávy, pár stébel ho lechtalo na uchu. Les šuměl a všude nezbytné crčení hmyzu. Prošla jím nová vlna horečky. Usnul. Probral se s horkým čelem, okoralými rty a suchem staženým krkem. Napil se z plastové láhve zteplalé vody. Sedl si a zapálil cigaretu. Hned se rozkašlal, a tak ji zdusil o kámen. Lesklý brouk se plahočil kousek vedle přes suché stéblo.

     Vstal a spustil se srázem přímo dolů, klouzal po plochém kamení a suchém listí, vtom se zaklesl špičkou boty do oka vyčnívajícího kořenu, tělo se vymrštilo a řítil se hlavou napřed. Odřel si prsty a dlaně, jak se chytal drsné kůry statných dubů. Skulil se na bok a válel sudy dolů, narážel do kmenů, ale ne dost, aby ho jeden zastavil. Skončil až dole v údolí ve starém listí vedle kamenité cesty.

     Celý potlučený a podrásaný vylezl na cestu. Horečku teď necítil. Pod nohama mu křupalo kamení. Mezerou v hustém křoví se vydal na hráz známého rybníčku. Došel ke stavidlu, zabrzdil na hřebenu betonové zdi a sledoval odtud, jak voda přepadá přes zčernalý trám, tekla i škvírami mezi dalšími trámy naskládanými na sebe. Blýskavý pstruh vyrazil zpod kamenu ve vodě pod stavidlem.

     Tělem mu proběhla vlna horka a hned nato chladu. Otřásl se. Před očima se mu zjevila Milena. Měl tehdy šestnáct a ona sedmnáct. Tady na hrázi spolu poznávali tajemství lásky a sexu. Nazí pak plavali v rybníčku. Teď vzal opuštěný kámen a mrštil jím do míst, kde se tenkrát ve vodě líbali. Nerost roztříštil zrcadlo hladiny, olivově zelená voda se rozvlnila, z rákosí vylétly tři divoké kachny a s kvákáním zmizely za korunami osik. Pod hrází zaskřehotal skokan. Vlny od kamene doběhly k rákosí a rozhoupaly stoicky klidnou potápku roháče.

     Už tu neměl co dělat. Vrátil se na cestu a vydal se hlouběji do údolí. Za jedním ohybem stál vlevo na trávníku u lesa černý srub s verandou. Na okenicích i dveřích měl závory z pásů zeleně natřeného železa s visacími zámky. U cesty se rozkládal šťavnatě zelený palouk s bleděmodrými zvonky. Za ostřicí bublal a zvonil potok.

     Vlezl si na prkennou podlahu verandy a schoulil se do kouta, odkud viděl palouk. Třásl se zimou, naskákala mu husí kůže a v útrobách mu zuřila horečka. Zůstal v klidu a brzy to polevilo. Okolím se rozléhalo ticho. Seděl nehnutě a rukama si objímal holeně. Za chvíli se na palouku objevil králík. Chvilku se rozhlížel, něco chroupal a odhopkal. Všiml si žluny na větvi blízkého stromu. Za potokem běhala po tmavé kůře dubu dvě šedá tělíčka brhlíků. Na palouk vyšly dvě srny, kráčely vznešeně a zlehka vedle sebe, pátravě koukaly kolem, začaly se pást. Nedýchal uchvácen tím úžasným obrazem. Něco mu zašelestilo nad hlavou. Zvedl pohled k šramotu a uviděl korálky očí plcha, který ho pozoroval.

     Co se pak ale odehrálo, bylo mimo jeho chápání. Jedna srna najednou vykročila k němu. Blížila se opatrně, ale bez plachosti. Došla až na verandu, kde se krčil v koutě. Zastavila se a strčila mu čenich skoro do tváře. Koukali se na sebe, oba bez hnutí. Nevěřil by, že se něco takového může stát. Zapomněl na horečku a hmatatelně cítil život i náhlou důvěrnost s tím úchvatným lesním tvorem. Nádherná, hluboká světla srny mu připadala jako oči věčnosti, kam před týdnem odešla Milena. Jen on tu zůstal, jelikož jeho sny ještě nedozrály. 

poutnice krajinou marnosti

přímo do zapadajícího slunce

jedu a rozbitá okreska 

nesnesitelně rovná a lesklá

kousek pusté země v hustě obydlené krajině

kde každé dva reflektory protijedoucích aut 

jsou jako přízrak

jedu měkkým světlem 

tmavohnědou hlínou

špinavou žlutí uschlé trávy 

za svou láskou

jako už tolikrát a jako vždy

žijeme spolu tak šťastně až to nudí

remízek a ruina usedlosti u silnice

zastavím a už jsem v tom houští

větvičky mi bodavě olizují tvář a paže

a tam u jedné holé zdi 

na pozadí ztmavlých rudých cihel 

stojí poutnice krajinou marnosti 

život se s ní asi nemazlil a je krásná

jenom si to myslím 

proč by tu ale jinak na mě čekala

tady v té nicotnosti u staré zdi

v sychravém soumraku 

má bílou tvář a vlasy jako měď 

je strašně vyzáblá

prý ráda tančí a debatuje o smyslu bytí

teď však beze slova nastoupí

doma potom říkám své lásce 

vedu ti poutnici krajinou marnosti 

ale má láska nikoho nevidí

a za mnou opravdu nikdo není

políbíme se a láska mi říká

jsi blázen a já přikývnu 

takže spatřím laminátovou podlahu

je tak nesnesitelně lesklá 

a náhle na ní vidím malé šlápoty 

poutnice krajinou marnosti 

     

moje láska a já se stále milujeme 

trvá to však už moc dlouho

a poutnice byla hrozně hubená 

a vlasy měla jako měď