Česko – co to je?

Mohyla Jana Žižky z Trocnova v místech jeho skonu u Přibyslavi.

     Jistě jsou Češi i kosmopolitní, ale řekl bych, že většinou jsme vlastenci. Nebo nacionalisti? Malí čeští nacionalisti, co si myslí, že ti velcí kolem i daleko nám chtějí jen ubližovat, proto si musíme uhájit to svoje proti všem.

     Není to ten pravý hrdý patriotismus, ani skutečný nacionalismus, expandující a nenávistný ke všemu cizímu, jako spíš taková naše domácí ufňukaná verze obojího. Každopádně je podle mnohých třeba chránit si naši identitu. Co to znamená, na to se názory různí, a jakými prostředky svou identitu uchovat, je ještě nejasnější. Hlavní je však přesvědčení, u vlastenců i nacionalistů, že nás mocné země chtějí uchvátit, zneužít a jako národ zničit.
     Ne, že bychom v naší minulosti neměli předobrazy poroby národa vnějšími silami, které podobné obavy legitimizují. A právě oněch „legitimních obav“ využívají rozliční ochránci národa a jeho identity, aby na každý pokus nebo jen náznak prolomit český provincialismus přišili podobenství z historie, které má dokazovat, že nás to zotročí a uvrhne opět do totality. Naposledy jsem podobné „strachy“ četl v textu týkajícího se jakéhosi návrhu, jak federalizovat Evropskou unii. Pokud by se něco takového realizovalo, ovládne prý EU duo Německo a Francie a my je budeme muset zase jen poslouchat cizí vůli.

     

Socha Karla Havlíčka Borovského
v rodné Borové,
nyní Havlíčkova Borová,
(totožná socha se nachází v řadě míst,
včetně Chicaga v USA)

     Z čeho tyto představy pramení? Snad z podvědomého komplexu vlastní malosti a bezvýznamnosti, který lze překonat jenom tím, že budeme samostatní a nezávislí?  O záchranu českého národa a jeho identity usilovali již obrozenci, kteří viděli cestu z područí rakouské monarchie ve vzkříšení a rozvoji českého jazyka, v probuzení národního vědomí prostřednictvím poznání naší slavné historie. Však si vzpomeňme na báseň „Dosti nás“ od Svatopluka Čecha: „Jsme slabí, malí — Dosti těchto řečí! / Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest.“ 

     To je jistě pravda, v čem ale básník spatřoval, že se staneme velkými? Že zdrtíme celý svět jako slepý vůdce Žižka, jakkoli nebyla pravda, že něco podobného dokázal? Že se staneme vojskem netušených sil? Kromě toho, že jsou to poněkud militantní představy, zdá se jasné, že vojensky se zřejmě neprosadíme a že se před Táborem či Prahou neskloní věčný Řím, ale ani Moskva, Peking, Brusel, Washington nebo jiná metropole světové mocnosti či politického uskupení.
Ruku v ruce s komplexem malosti však u nás často paradoxně kráčí představa, že jsme „pupkem světa“. Proto se divíme, nebo rovnou posmíváme Američanům z obou Amerik, Australanům, Asiatům či Afričanům, že mnozí z nich nevědí, kde se nachází Česká republika a někteří ani to, že nějaké Česko vůbec existuje. Proč by ale o nás měli vlastně vědět?
     Podívejme se na problém z hlediska třeba farmáře z Texasu. Potřebuje k životu a práci vědět, že existuje ČR a kde leží? Ani při širokých podnikatelských aktivitách a bohatém společenském a kulturním životě nemusí na Česko za celý dlouhý život narazit. Necvičí-li tedy v Sokole v Corpus Christi, není-li hokejovým fanouškem a nekupuje-li semtex k odstřelu skal na svých pozemcích. Ale i tak vystačí s informací, že Česko existuje, ale kde leží, už mu může být fuk. Texaský farmář může dokonce osobně znát i několik Čechů a nemusí tušit, že pocházejí z Česka. 
     Jde totiž o to, co nabízíme světu, aby lidé z různých končin zařadili zprávy o Česku mezi potřebné a nikoli mezi zbytné. Už Milan Kundera říkal, budu-li parafrázovat, že snahy našich buditelů o obrození českého národa měly smysl jen tehdy, pokud národ nabídne světu dostatek vynikajících osobností a produktů (nejen materiálních), pro něž světu bude stát za to nás vzít na vědomí. V opačném případě se nám prý mohlo žít mnohem snáze bez vlastní identity jako součást velkého německého národa. 

     Zatím to však vypadá tak, že jsme si svou identitu sice vydobyli a udrželi, ale valné části světa je to jedno a my sami příliš nevíme, jak s ní naložit „smysluplně“, abych použil oblíbený výraz Václava Havla, který se v nové době nejvíc zasloužil o rozšíření povědomí o Česku ve světě. A teď si vybavme, kdo a jak nás v různých oblastech reprezentuje ve světě nyní, či v nedávné minulosti reprezentoval. Lze se tedy divit, že když se ve světě řekne Česko, zeptá se dotázaný – co to je?

Na závěr ještě připomínám báseň Svatopluka Čecha „Dosti nás“ ze sbírky „Jitřní písně".

Jsme slabí, malí — Dosti těchto řečí!
Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest.
Oč byla Hellas, byla Roma větší,
než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?

Jak směšné byly našich předků cepy,
když celý svět se zdvihl proti nim,
a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý
a Táboru se klonil věčný Řím.

Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů
a budem vojsko netušených sil!
Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,
a malým ten, kdo zná jen malý cíl.