Je to příjemná zpráva, ale nic víc, nic podstatného z ní nerezultuje. Ostatně se jednalo o pouhou anketu jednoho magazínu a je docela pravděpodobné, že žebříček podle jiných 27 tisíc lidí by vyhlížel odlišně. Praha je nepochybně nádherné město, je úžasně fotogenické, skýtá spoustu krásných pohledů a najde se v něm bezpočet kouzelných míst. Pokud bych však chtěl, mohl bych Prahu zobrazit také jako šeredné či otřesné město, protože v něm lze objevit také řadu míst a jevů velmi hnusných.
Nechci ale pět na Prahu ódy, nechci nikoho přesvědčovat o její kráse, nechci však ani popírat výsledek ankety a snažit se dokazovat, že Praha není až tak úchvatná. O to mi vůbec nejde. Včera jsem projížděl Prahou při cestě na Rokycansko, a pak znovu při cestě zpět a letmo jsem zahlédl řadu míst a objektů v Praze, s nimiž jsem spojen srdcem. Jeli jsme i kolem mého „rodného činžáku“, který vypadá z dálky hezky, ale fakticky je, co vím, dost zchátralý.
No ale pak jsem viděl augustiniánský klášter s kostelem v Zaječově, vodní hamr a pamětní síň herce Jindřicha Mošny v roubence v Dobřívi, zámek v Mirošově, a nakonec starobylou rotundu sv. Petra a Pavla na kopci nad Starým Plzencem, projížděli jsme rozkošnou krajinou chráněné krajinné oblasti Brdy a znovu jsem se přesvědčil, že je půvabná celá naše země, v níž jsou jako drahokamy rozesety mnohdy úchvatné kulturní památky. Je přitom nesporné, že hlavní město Praha je klenot naší země, aniž by to jakkoli snižovalo krásy a hodnoty jiných míst.
Člověk by řekl, že lid žijící v takové požehnané zemi bude hrdý, sebevědomý a zároveň laskavý a radostný. Tak proč se uvšechvšudy jevíme mnohým cizincům jako neveselý a zapšklý národ? Nebo že by měl pravdu kreslíř Vladimír Renčín, který namaloval obrázek davu apatických tváří proudících nějakou městskou třídou a nad ním dva rozmlouvající muže, z nichž jeden praví – takový je náš lid, pod drsnou slupkou skrývá zlaté, ziskuchtivé srdce.
Podle mého mínění je na vině toho, co jsem se právě pokusil popsat, provinční myšlení mnohých našich lidí, pocit neustálého ohrožení zvenčí a komplex malosti. Jistěže to všechno nevzniklo náhodou, historicky máme důvody být čecháčky, ale záhadou je, proč jimi mnozí chtějí být stále. Komplex malosti je příšerná věc – v jeho důsledku vznikla například nacistická Velkoněmecká říše se všemi hrůznými a tragickými dopady prakticky na celý svět.
Píšu o tom proto, že pod celkem nevinou a pro nás přívětivou zprávou, že Praha byla zvolena nejkrásnějším městem planety, se okamžitě objevila řada komentářů, jejich autoři se do této informace snaží házet vidle, kteří mají potřebu vyzvracet svou zlobu a hnus, jež v nich přebývají. Zde, v bublině blogu idnes.cz, je tento jev rovněž patrný a podle mě i dost častý. Jestli mi něco vadí na době internetu a sociálních sítí, pak hlavně to, kolik nízkosti a zloby vyvřelo z útrob lidí do veřejného prostoru.
Nechci ale pět na Prahu ódy, nechci nikoho přesvědčovat o její kráse, nechci však ani popírat výsledek ankety a snažit se dokazovat, že Praha není až tak úchvatná. O to mi vůbec nejde. Včera jsem projížděl Prahou při cestě na Rokycansko, a pak znovu při cestě zpět a letmo jsem zahlédl řadu míst a objektů v Praze, s nimiž jsem spojen srdcem. Jeli jsme i kolem mého „rodného činžáku“, který vypadá z dálky hezky, ale fakticky je, co vím, dost zchátralý.
No ale pak jsem viděl augustiniánský klášter s kostelem v Zaječově, vodní hamr a pamětní síň herce Jindřicha Mošny v roubence v Dobřívi, zámek v Mirošově, a nakonec starobylou rotundu sv. Petra a Pavla na kopci nad Starým Plzencem, projížděli jsme rozkošnou krajinou chráněné krajinné oblasti Brdy a znovu jsem se přesvědčil, že je půvabná celá naše země, v níž jsou jako drahokamy rozesety mnohdy úchvatné kulturní památky. Je přitom nesporné, že hlavní město Praha je klenot naší země, aniž by to jakkoli snižovalo krásy a hodnoty jiných míst.
Člověk by řekl, že lid žijící v takové požehnané zemi bude hrdý, sebevědomý a zároveň laskavý a radostný. Tak proč se uvšechvšudy jevíme mnohým cizincům jako neveselý a zapšklý národ? Nebo že by měl pravdu kreslíř Vladimír Renčín, který namaloval obrázek davu apatických tváří proudících nějakou městskou třídou a nad ním dva rozmlouvající muže, z nichž jeden praví – takový je náš lid, pod drsnou slupkou skrývá zlaté, ziskuchtivé srdce.
Podle mého mínění je na vině toho, co jsem se právě pokusil popsat, provinční myšlení mnohých našich lidí, pocit neustálého ohrožení zvenčí a komplex malosti. Jistěže to všechno nevzniklo náhodou, historicky máme důvody být čecháčky, ale záhadou je, proč jimi mnozí chtějí být stále. Komplex malosti je příšerná věc – v jeho důsledku vznikla například nacistická Velkoněmecká říše se všemi hrůznými a tragickými dopady prakticky na celý svět.
Píšu o tom proto, že pod celkem nevinou a pro nás přívětivou zprávou, že Praha byla zvolena nejkrásnějším městem planety, se okamžitě objevila řada komentářů, jejich autoři se do této informace snaží házet vidle, kteří mají potřebu vyzvracet svou zlobu a hnus, jež v nich přebývají. Zde, v bublině blogu idnes.cz, je tento jev rovněž patrný a podle mě i dost častý. Jestli mi něco vadí na době internetu a sociálních sítí, pak hlavně to, kolik nízkosti a zloby vyvřelo z útrob lidí do veřejného prostoru.
Jsem rád, že jsem se setkal s někým stejně laděným. Lépe bych to asi nenapsal, nebo nenatočil. Ano. Je v nás pocit malosti a slabá hrdost a sebevědomí. Nemohu to pochopit. Řevnivost, vzájemná závist a ideologie překrývá pocit vlastenectví a vztahu k tradici. Byli jsme dlouho druzí v císařství, ale teď máme své postavení ve světě, které vnímají jen někteří. Většina byla posránkové před východem, dnes před západem. Snímky z cesty po Praze a dále z Dobřívi jsou bezva. Popisky u jednotlivých obrázků by slušely lépe.
OdpovědětVymazatTaké jsem rád, když objevím někoho stejně naladěného jako já. Děkuji za komentář. A omlouvám se, že jsem objevil vaše komentáře tak pozdě.
Vymazat